O psaní

Česká literatura? Plytký brak nebo pozérská nuda

Už delší dobu žehrám na ubohý stav české literatury. Za poslední roky ztratila svou životadárnou schopnost vystihovat skutečný život. Jako kdyby dřív tak strašnému drakovi odumřely všechny hlavy a zůstaly pouhé dva ocásky, jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou.

Obžaloba Michala Viewegha a spol.

Už delší dobu žehrám na ubohý stav české literatury. Za poslední roky ztratila svou životadárnou schopnost vystihovat skutečný život. Jako kdyby dřív tak strašnému drakovi odumřely všechny hlavy a zůstaly pouhé dva ocásky, jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou. Vzhledem k tomu, že mě dva šéfredaktoři literárních časopisů vyzvali, abych byl konkrétnější, rozhodl jsem se být osobní a obžalovat hlavního zástupce současné komerce, kterým je Michal Viewegh.

Nechtěl bych ovšem posuzovat nespravedlivě. V devadesátkách, kdy se u nás valila "kulturní" revoluce, nastal odliv čtenářů. Snad jediný, kdo byl schopen udržet čtenářský zájem, byl Michal Viewegh. Od té doby tvrdím, že mu patří dík za to, že jsme v Česku nezapomněli číst. Po tom, co jsme přečetli zakázané tituly, zůstalo už jen dlouhé čekání na Godota. Žádný velký román o budování kapitalismu nevznikl. Čtenář musel vzít za vděk lehkým ironickým šlehem, jakým popisoval dobu Viewegh.

Jenže pionýrské devadesátky skončily a bylo to stále povrchnější. Žádný hlubší popis světa se neobjevil. Nepíšu teď o pozérské nudě, o útěku do marginalit, ale o reálném životě. O hlavním proudu, který drtí život na prvočlánky a přitom je čtenářsky zajímavý. Michal Viewegh psal zajímavě, ale drtil akorát tak žebříčky prodejnosti. Jeho styl byl svěží, dokázal zastínit kdysi tak oblíbeného Párala a dokonce i Hrabala. Příhodně vystihoval novou éru, která tak povrchně kvapila k uspokojení osobních tužeb.

Názory na vraždu, Vieweghova prvotina, byla nadějná. Kam se vytratila ta hravost, opravdovost a snaha stát se skutečným spisovatelem? Co zbylo z jeho zájmu o lidi a jejich duše v dalších příbězích? Možnost živit se psaním knih otupila pud sebezáchovy. Jednou provždy daný styl, žádná odvaha, chuť riskovat, pronikat do reality, fantazie, která domýšlí to, co všichni jen tušíme. Pouhé klouzání po povrchu. Jak napsal Hemingway, jakmile se proslavíte, začne se váš styl kazit.

Psaní Michala Viewegha se kazilo ukázkově. Čím víc ho četli, tím víc nadbíhal vkusu čtenářů. V prvních knihách např. v Báječných létech pod psa se ještě snažil oživit psaní citáty, ale i od toho upustil. Jakýkoliv intelekt byl spíše na obtíž, stejně tak jako psychologie postav. Místo lidí z masa a krve jen samé prima postavy jako z plakátů. Velmi současné, téměř dnešní rekvizity. Tak dnešní, že zítra po nich už ani pes neštěkne.

To je problém všech, co píší pro trh. Přežije jejich psaní do příští sezóny? Na víc se ovšem ani nehraje. A přitom takový autor touží po uznání. Hádá se s kritiky, obhajuje se, vnitřně trpí. Kdyby mohl, napsal by geniální dílo, ale taky potřebuje z něčeho žít. Ať chce nebo ne, jede v soukolí marketingu. Je prostě námezdní děvka. Každý rok kniha, stále plytší, tenčí a zbytečnější. Autorská čtení, literární provoz, podpisy, aby se na něj nezapomnělo.

Prodejnost je alfou omegou kvality psaní. Vykalkulovaný příběh se normuje jako výrobek na pásu. Musí být pěkně zabalený, prezentovaný, nejlépe, když se stane scénářem pro film. Popularita roste, nese peníze, čtenář dostane svého hamburgera. Jestli je poživatelný, je věc druhá. Na krámě není stejně nic jiného k snědku. Hamburger vytlačil tradiční jídlo. Jeho výrobci krachují a zákazníci si zkazili žaludek. Nastala doba, kdy se mezi těmi všemi "Bábovkami" a "Okamžiky štěstí" pozvracejí.

Po dvaceti letech dominance se Michal Viewegh diví. Zjišťuje, že ani on se prodejem knih už neuživí. Naříká jak stará bába. Kde jsou všechny jeho čtenářky, které milovaly červenou knihovnu? To je ani "svižné čtivo" vůbec netáhne? To tak zlenivěly u televize? U plytkých seriálů, které zabíjejí poslední zbytky původních příběhů? Není to vražda fantazie? Úkladný zločin na literatuře? Z obžalovaného Viewegha se stává oběť. Ani jeho epigoni neprodají nikdy už tolik knih jako on.

Kvůli tomu je z české literatury umírající drak. Nemá žádnou hlavu, tvůrčího ducha, jen dva ubohé pahýlky. Kdysi tak udatný zjev, který v minulém století dštil oheň a síru, úplně zakrněl a zůstaly mu pouhé ocásky. Jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou. O tom druhém třeba zase někdy příště...

Medvědí služba zženštilých kritiků dnešní literatuře

Jak jsem už napsal, je pro mě dnešní krásná literatura pozérská nuda. Připomíná mi často poutníka, který bloumá všude možně, ale domů, do naší reality, ne a ne zavítat. Jako kdyby utíkal sám před sebou. Jednak se vrací do minulosti, kde se cítí být na koni. Mluví statečně o druhé světové válce. Nebo se toulá po Aralu, Mongolsku a jiných neobyčejných lokalitách. Hledá si stezku tam, kde nejsou živí lidé. Jeho zevnějšek taky podle toho vypadá, je to poutník, který si svůj dandyovský oděv nikdy neumaže.

Našeho poutníka věrně doprovází medvěd. Jak se říká ve staré bajce, medvěd chrání poutníka před mouchami tak, až ho přizabije. Tím medvědem je český literární kritik. Jeho služba literatuře je obdobná. Je to ještě medvídě, možná medvědice, která svému příteli ráda podlehne. Podporuje ho v jeho pouti do ztracena. Svými drápky ho laská po tváři. Dusí ho ve své náruči. Ukájí jeho ješitnost. Vybízí ho k větší empatii, citovosti a jazykovosti. Namísto medu ujíždí na svém estrogenu.

Kam se vytratila mužská racionalita? Kde je nějaká vlastní stylovost? Výstavba románu jako nádherného chrámu? Ale hlavně tady chybí realita. Každý chrám by měl odrážet ducha doby. Nač stavět repliky minulosti? Anebo mongolskou jurtu na Václaváku? Vrcholem literatury, o které mluvím, jsou například Bratři Karamazovi. Jsou skvělou, mistrovsky promyšlenou architekturou. Myslíte si snad, že by dosáhly stejného účinku, kdyby je Fjodor umístil do stepi za časů Čingischána?

Ne, nejde o to dnes takto psát. Každá doba vyžaduje jiný styl, ale je poučné vidět, jak Dostojevskij zužitkoval současnost. Mistr jde čelem proti světu jako zuřící býk. Jako boxer, který má před sebou pohyblivého, téměř nezachytitelného soka. Život v každé době je právě takový. Jedině silný autor ho dokáže knokautovat tak, aby se přestal hýbat. A tomu se říká kniha. Zvěčněný svět leží na žíněnce se všemi bolestmi. A spisovatel se sakra musel umazat, aby si ho prohlédl zblízka.

Jděte k čertu se svými niternými problémy! Jen málokdo je tak duchaplný, aby mohl psát sám o sobě. Svou mělkost zakrýváte květnatostí, jazykolamy, únikem do exotiky. Do pralesa nebo do koncentráku. Literární kritici vás tam vedou za ručičku. Prokazují vám medvědí službu. Plácají vás po zádech jako dobří přátelé. Předávají vám ceny. Ale vaše psaní mizí do ztracena jako splašky do kanálu. Životní bulvár zůstal opuštěný. Není tady nikdo, kdo by napsal velké prozaické dílo.

Jako kdyby nám chyběl Maupassant. Otec moderní prózy, který ovlivnil jeden proud literatury 20. století: Čechova, Lawrence, Hemingwaye. Proud mužského psaní, chlapství v dobrém slova smyslu. Jednoduchý přímý styl, žádné formální kudrlinky. Střet Maupassanta se symbolisty je známý. Je to střet o podobu francouzské literatury: "Mějme méně podstatných jmen, sloves a přídavných jmen s téměř nepochopitelným významem, zato však více vět, různě sestavených a důmyslně přistřižených..."

Poslední velkou knihou je u nás Topolova Sestra. Pozoruhodně se v ní prolíná drsná realita s vlastním stylem. Jeho poetika jde vstříc životu, nikam neuhýbá a díky tomu je výrazná. Vášnivá doba plodí vášnivý příběh. Nikdy po tom už to Topol nezopakuje. Jeho poetika zůstává, ale uniká do marginalit. Ať už je to putování prérií nebo tajgou. A s tím si vystačí celé čtvrtstoletí. Čím větší hra s jazykem, mystika, symbolismus, tím víc se to líbí. Medvídci brtníci se olizují blahem.

Naposledy jde o cestu západní Evropou. Ano, navrací se do Posázaví, které nemá s naší realitou vůbec nic společného. Je to podobně vyumělkovaný svět jako ostatní náměty. Jednou z padesátých let, podruhé z Karpat. Vždycky jde o nějakou jinou pláž. Zastrčenou periférii. Důležitá je hluboká vážnost. Žádný esprit nebo vtip. Plno dojmů, málo pojmů. Mnoho ženského psaní a málo příběhovosti. Každý formalistický pokus, který ve dvaceti někdo zplodí, je velmi chválený.

Ach ti medvídci z redakcí! Jsou tak jemní a blazeovaní! Je jim sladce v jejich malém ghettu. V jejich literárním ráji. Ve světě vyumělkovaných bajek. Jejich přátelství je ovšem poněkud nebezpečné. Stačí se ještě několikrát ohnat, zasadit několik dobře míněných ran tlapkou a bludný poutník české literatury bude definitivně ubit...

Návrat velkého románu na výsluní

Román od časů Cervantesových je skvělý způsob, jak prozaicky co nejpravdivěji zobrazovat svět. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že vystihuje existenciální prožívání jednotlivého člověka tak, jak to nedokázala v minulosti ani poezie, drama nebo opera. Román se v moderním věku rozvíjel a přežíval v různých stylech, ale až postmoderní doba ho dovedla do záhuby. Jednak v něm zabila velký příběh, rozdrobila ho do skečů, esejů a parodií. Na druhou stranu z něj udělala pouhý scénář k filmu nebo k televiznímu seriálu. Jestli ho chceme ještě oživit, musíme ho vrhnout zpátky do centra dění.

Co je vůbec centrem dnešního dění? Máme vůbec ještě nějaké paradigma v tak rozdrobeném světě? Nějaký styl, způsob pohledu, jaký převládal po celou moderní dobu? Dá se ještě najít nějaký společný jmenovatel? Můžeme ještě víc rozbít formu tak, jak to dokázala postmoderna? Devalvovat příběh? Nebo se můžeme vrátit tam, kde se vyčerpala moderna? Do všech těch velkých "ismů", které měly vést k lepšímu člověku? Jak dnes navázat na surrealismus, sociální realismus nebo noveau roman?

Bohužel taková snaha by byla iluzorní. Nežijeme v době, která by měla v sobě vůbec nějaký smysl nebo cíl. Právě tato charakteristika je pro naši dobu vůbec ta nejcharakterističtější. Postmoderna rozředila všechny směry do ekletické bezbřehosti. Jako by už nebyly žádné hranice, žádná tabu ani žádné výzvy. Román, který má popisovat život, se ocitl ve slepé uličce. Buď je pokleslou komercí nebo vypjatou pózou. Schopnost zobrazit to, co se děje na bulváru, už dávno ztratil.

A přitom na bulváru se odehrává drama. Je ovšem natolik roztříštěné do různých epizod, že ho jedno oko těžko přehlédne. Má k tomu ještě vůbec někdo dost vycvičené oči? Na příběh, který se rozpadá do často nezávislých epizod? Na plýtvavou estrádu existenciálních prožitků? Bez cíle, bez boha, bez dobra, beze smyslu, který se vyjeví na konci cesty? Na život, který je často jen jako, nápodobou, chvilkovou rolí? Ano, žijeme v pseudosvětě, ale nechceme si to zatím přiznat.

Pseudosvět je úplně nové paradigma. Jeho neomezený svobodný prostor budí až posvátnou hrůzu. Každý v něm může ukázat to, co v něm je. Nemůže se už skrýt pod žádný velký ideál. Pod žádný prapor ani ideologii. Pod žádné dobro ani konečný cíl. Jsme jen lidská existence, která je příliš složitá na to, aby se dala naplánovat. Žijeme jednotlivé epizody, bez ladu a skladu, fragmenty našeho příběhu. Jsme směsicí reality a fikce. Nikdy nevíme, co je pravé dobro nebo zlo.

Jediný smysl spočívá v jednotlivých epizodách. Když nenajdeme smysl v danou chvíli, nenajdeme ho už nikdy. Prchavé okamžiky jsou jedinou skutečností. Uvědomovat si je, znamená je zaznamenat. V hlavě, v paměti, v uměleckém projevu. Právě tady jsme v centru dění. V letmých okamžicích bulváru světa. Nezáleží ani tak na formě. Na prostoru a času. Ale na vědomí, že žijeme svůj příběh. Každý sám za sebe ve vlastní věčnosti. Naše věčnost závisí na hledání smyslu v běžné epizodě života.

Je nutné se zabývat tím, jak příběh napsat? Každá epizoda může mít smysl, je prózou samou o sobě, ale teprve její sled je život. Sled prchavých epizod, které dávají životu smysl. To je současný román. Žádná vata kvůli posloupnosti, žádná nastavovaná kaše. Žádné křeče a pózy. Žádná chronologie ani žádná pevná pravidla. Ani ich forma ani er forma. Ani román ani povídka. Velký příběh je v opravdovosti.

Náš dnešní svět je jiný svět. Novověk zemřel, stále ještě cítíme smrtelné záškuby postmoderny. Přesto žijeme dál, bez dějin a bez ideologie tak, jak jsme ještě nikdy nežili. V úžasné osobní svobodě. Lidský život je dnes dlouhý a zajímavý a skrývá v sobě smysl. Hledání smyslu je hlavním tématem doby. Potvrzením naší lidskosti. Beze smyslu jsme jen střípky existence. Složit je dohromady je heroický úkol. Pro každého, kdo se o to snaží, ať je už prezident nebo popelář...

Současný román je návrat k velkému příběhu bez ideologie.