O psaní

Česká literatura? Plytký brak nebo pozérská nuda

Obžaloba Michala Viewegha a spol.

Už delší dobu žehrám na ubohý stav české literatury. Za poslední roky ztratila svou životadárnou schopnost vystihovat skutečný život. Jako kdyby dřív tak strašnému drakovi odumřely všechny hlavy a zůstaly pouhé dva ocásky, jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou. Vzhledem k tomu, že mě dva šéfredaktoři literárních časopisů vyzvali, abych byl konkrétnější, rozhodl jsem se být osobní a obžalovat hlavního zástupce současné komerce, kterým je Michal Viewegh.

Nechtěl bych ovšem posuzovat nespravedlivě. V devadesátkách, kdy se u nás valila "kulturní" revoluce, nastal odliv čtenářů. Snad jediný, kdo byl schopen udržet čtenářský zájem, byl Michal Viewegh. Od té doby tvrdím, že mu patří dík za to, že jsme v Česku nezapomněli číst. Po tom, co jsme přečetli zakázané tituly, zůstalo už jen dlouhé čekání na Godota. Žádný velký román o budování kapitalismu nevznikl. Čtenář musel vzít za vděk lehkým ironickým šlehem, jakým popisoval dobu Viewegh.

Jenže pionýrské devadesátky skončily a bylo to stále povrchnější. Žádný hlubší popis světa se neobjevil. Nepíšu teď o pozérské nudě, o útěku do marginalit, ale o reálném životě. O hlavním proudu, který drtí život na prvočlánky a přitom je čtenářsky zajímavý. Michal Viewegh psal zajímavě, ale drtil akorát tak žebříčky prodejnosti. Jeho styl byl svěží, dokázal zastínit kdysi tak oblíbeného Párala a dokonce i Hrabala. Příhodně vystihoval novou éru, která tak povrchně kvapila k uspokojení osobních tužeb.

Názory na vraždu, Vieweghova prvotina, byla nadějná. Kam se vytratila ta hravost, opravdovost a snaha stát se skutečným spisovatelem? Co zbylo z jeho zájmu o lidi a jejich duše v dalších příbězích? Možnost živit se psaním knih otupila pud sebezáchovy. Jednou provždy daný styl, žádná odvaha, chuť riskovat, pronikat do reality, fantazie, která domýšlí to, co všichni jen tušíme. Pouhé klouzání po povrchu. Jak napsal Hemingway, jakmile se proslavíte, začne se váš styl kazit.

Psaní Michala Viewegha se kazilo ukázkově. Čím víc ho četli, tím víc nadbíhal vkusu čtenářů. V prvních knihách např. v Báječných létech pod psa se ještě snažil oživit psaní citáty, ale i od toho upustil. Jakýkoliv intelekt byl spíše na obtíž, stejně tak jako psychologie postav. Místo lidí z masa a krve jen samé prima postavy jako z plakátů. Velmi současné, téměř dnešní rekvizity. Tak dnešní, že zítra po nich už ani pes neštěkne.

To je problém všech, co píší pro trh. Přežije jejich psaní do příští sezóny? Na víc se ovšem ani nehraje. A přitom takový autor touží po uznání. Hádá se s kritiky, obhajuje se, vnitřně trpí. Kdyby mohl, napsal by geniální dílo, ale taky potřebuje z něčeho žít. Ať chce nebo ne, jede v soukolí marketingu. Je prostě námezdní děvka. Každý rok kniha, stále plytší, tenčí a zbytečnější. Autorská čtení, literární provoz, podpisy, aby se na něj nezapomnělo.

Prodejnost je alfou omegou kvality psaní. Vykalkulovaný příběh se normuje jako výrobek na pásu. Musí být pěkně zabalený, prezentovaný, nejlépe, když se stane scénářem pro film. Popularita roste, nese peníze, čtenář dostane svého hamburgera. Jestli je poživatelný, je věc druhá. Na krámě není stejně nic jiného k snědku. Hamburger vytlačil tradiční jídlo. Jeho výrobci krachují a zákazníci si zkazili žaludek. Nastala doba, kdy se mezi těmi všemi "Bábovkami" a "Okamžiky štěstí" pozvracejí.

Po dvaceti letech dominance se Michal Viewegh diví. Zjišťuje, že ani on se prodejem knih už neuživí. Naříká jak stará bába. Kde jsou všechny jeho čtenářky, které milovaly červenou knihovnu? To je ani "svižné čtivo" vůbec netáhne? To tak zlenivěly u televize? U plytkých seriálů, které zabíjejí poslední zbytky původních příběhů? Není to vražda fantazie? Úkladný zločin na literatuře? Z obžalovaného Viewegha se stává oběť. Ani jeho epigoni neprodají nikdy už tolik knih jako on.

Kvůli tomu je z české literatury umírající drak. Nemá žádnou hlavu, tvůrčího ducha, jen dva ubohé pahýlky. Kdysi tak udatný zjev, který v minulém století dštil oheň a síru, úplně zakrněl a zůstaly mu pouhé ocásky. Jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou. O tom druhém třeba zase někdy příště...

Medvědí služba zženštilých kritiků dnešní literatuře

Jak jsem už napsal, je pro mě dnešní krásná literatura pozérská nuda. Připomíná mi často poutníka, který bloumá všude možně, ale domů, do naší reality, ne a ne zavítat. Jako kdyby utíkal sám před sebou. Jednak se vrací do minulosti, kde se cítí být na koni. Mluví statečně o druhé světové válce. Nebo se toulá po Aralu, Mongolsku a jiných neobyčejných lokalitách. Hledá si stezku tam, kde nejsou živí lidé. Jeho zevnějšek taky podle toho vypadá, je to poutník, který si svůj dandyovský oděv nikdy neumaže.

Našeho poutníka věrně doprovází medvěd. Jak se říká ve staré bajce, medvěd chrání poutníka před mouchami tak, až ho přizabije. Tím medvědem je český literární kritik. Jeho služba literatuře je obdobná. Je to ještě medvídě, možná medvědice, která svému příteli ráda podlehne. Podporuje ho v jeho pouti do ztracena. Svými drápky ho laská po tváři. Dusí ho ve své náruči. Ukájí jeho ješitnost. Vybízí ho k větší empatii, citovosti a jazykovosti. Namísto medu ujíždí na svém estrogenu.

Kam se vytratila mužská racionalita? Kde je nějaká vlastní stylovost? Výstavba románu jako nádherného chrámu? Ale hlavně tady chybí realita. Každý chrám by měl odrážet ducha doby. Nač stavět repliky minulosti? Anebo mongolskou jurtu na Václaváku? Vrcholem literatury, o které mluvím, jsou například Bratři Karamazovi. Jsou skvělou, mistrovsky promyšlenou architekturou. Myslíte si snad, že by dosáhly stejného účinku, kdyby je Fjodor umístil do stepi za časů Čingischána?

Ne, nejde o to dnes takto psát. Každá doba vyžaduje jiný styl, ale je poučné vidět, jak Dostojevskij zužitkoval současnost. Mistr jde čelem proti světu jako zuřící býk. Jako boxer, který má před sebou pohyblivého, téměř nezachytitelného soka. Život v každé době je právě takový. Jedině silný autor ho dokáže knokautovat tak, aby se přestal hýbat. A tomu se říká kniha. Zvěčněný svět leží na žíněnce se všemi bolestmi. A spisovatel se sakra musel umazat, aby si ho prohlédl zblízka.

Jděte k čertu se svými niternými problémy! Jen málokdo je tak duchaplný, aby mohl psát sám o sobě. Svou mělkost zakrýváte květnatostí, jazykolamy, únikem do exotiky. Do pralesa nebo do koncentráku. Literární kritici vás tam vedou za ručičku. Prokazují vám medvědí službu. Plácají vás po zádech jako dobří přátelé. Předávají vám ceny. Ale vaše psaní mizí do ztracena jako splašky do kanálu. Životní bulvár zůstal opuštěný. Není tady nikdo, kdo by napsal velké prozaické dílo.

Jako kdyby nám chyběl Maupassant. Otec moderní prózy, který ovlivnil jeden proud literatury 20. století: Čechova, Lawrence, Hemingwaye. Proud mužského psaní, chlapství v dobrém slova smyslu. Jednoduchý přímý styl, žádné formální kudrlinky. Střet Maupassanta se symbolisty je známý. Je to střet o podobu francouzské literatury: "Mějme méně podstatných jmen, sloves a přídavných jmen s téměř nepochopitelným významem, zato však více vět, různě sestavených a důmyslně přistřižených..."

Poslední velkou knihou je u nás Topolova Sestra. Pozoruhodně se v ní prolíná drsná realita s vlastním stylem. Jeho poetika jde vstříc životu, nikam neuhýbá a díky tomu je výrazná. Vášnivá doba plodí vášnivý příběh. Nikdy po tom už to Topol nezopakuje. Jeho poetika zůstává, ale uniká do marginalit. Ať už je to putování prérií nebo tajgou. A s tím si vystačí celé čtvrtstoletí. Čím větší hra s jazykem, mystika, symbolismus, tím víc se to líbí. Medvídci brtníci se olizují blahem.

Naposledy jde o cestu západní Evropou. Ano, navrací se do Posázaví, které nemá s naší realitou vůbec nic společného. Je to podobně vyumělkovaný svět jako ostatní náměty. Jednou z padesátých let, podruhé z Karpat. Vždycky jde o nějakou jinou pláž. Zastrčenou periférii. Důležitá je hluboká vážnost. Žádný esprit nebo vtip. Plno dojmů, málo pojmů. Mnoho ženského psaní a málo příběhovosti. Každý formalistický pokus, který ve dvaceti někdo zplodí, je velmi chválený.

Ach ti medvídci z redakcí! Jsou tak jemní a blazeovaní! Je jim sladce v jejich malém ghettu. V jejich literárním ráji. Ve světě vyumělkovaných bajek. Jejich přátelství je ovšem poněkud nebezpečné. Stačí se ještě několikrát ohnat, zasadit několik dobře míněných ran tlapkou a bludný poutník české literatury bude definitivně ubit...

Návrat velkého románu na výsluní

Román od časů Cervantesových je skvělý způsob, jak prozaicky co nejpravdivěji zobrazovat svět. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že vystihuje existenciální prožívání jednotlivého člověka tak, jak to nedokázala v minulosti ani poezie, drama nebo opera. Román se v moderním věku rozvíjel a přežíval v různých stylech, ale až postmoderní doba ho dovedla do záhuby. Jednak v něm zabila velký příběh, rozdrobila ho do skečů, esejů a parodií. Na druhou stranu z něj udělala pouhý scénář k filmu nebo k televiznímu seriálu. Jestli ho chceme ještě oživit, musíme ho vrhnout zpátky do centra dění.

Co je vůbec centrem dnešního dění? Máme vůbec ještě nějaké paradigma v tak rozdrobeném světě? Nějaký styl, způsob pohledu, jaký převládal po celou moderní dobu? Dá se ještě najít nějaký společný jmenovatel? Můžeme ještě víc rozbít formu tak, jak to dokázala postmoderna? Devalvovat příběh? Nebo se můžeme vrátit tam, kde se vyčerpala moderna? Do všech těch velkých "ismů", které měly vést k lepšímu člověku? Jak dnes navázat na surrealismus, sociální realismus nebo noveau roman?

Bohužel taková snaha by byla iluzorní. Nežijeme v době, která by měla v sobě vůbec nějaký smysl nebo cíl. Právě tato charakteristika je pro naši dobu vůbec ta nejcharakterističtější. Postmoderna rozředila všechny směry do ekletické bezbřehosti. Jako by už nebyly žádné hranice, žádná tabu ani žádné výzvy. Román, který má popisovat život, se ocitl ve slepé uličce. Buď je pokleslou komercí nebo vypjatou pózou. Schopnost zobrazit to, co se děje na bulváru, už dávno ztratil.

A přitom na bulváru se odehrává drama. Je ovšem natolik roztříštěné do různých epizod, že ho jedno oko těžko přehlédne. Má k tomu ještě vůbec někdo dost vycvičené oči? Na příběh, který se rozpadá do často nezávislých epizod? Na plýtvavou estrádu existenciálních prožitků? Bez cíle, bez boha, bez dobra, beze smyslu, který se vyjeví na konci cesty? Na život, který je často jen jako, nápodobou, chvilkovou rolí? Ano, žijeme v pseudosvětě, ale nechceme si to zatím přiznat.

Pseudosvět je úplně nové paradigma. Jeho neomezený svobodný prostor budí až posvátnou hrůzu. Každý v něm může ukázat to, co v něm je. Nemůže se už skrýt pod žádný velký ideál. Pod žádný prapor ani ideologii. Pod žádné dobro ani konečný cíl. Jsme jen lidská existence, která je příliš složitá na to, aby se dala naplánovat. Žijeme jednotlivé epizody, bez ladu a skladu, fragmenty našeho příběhu. Jsme směsicí reality a fikce. Nikdy nevíme, co je pravé dobro nebo zlo.

Jediný smysl spočívá v jednotlivých epizodách. Když nenajdeme smysl v danou chvíli, nenajdeme ho už nikdy. Prchavé okamžiky jsou jedinou skutečností. Uvědomovat si je, znamená je zaznamenat. V hlavě, v paměti, v uměleckém projevu. Právě tady jsme v centru dění. V letmých okamžicích bulváru světa. Nezáleží ani tak na formě. Na prostoru a času. Ale na vědomí, že žijeme svůj příběh. Každý sám za sebe ve vlastní věčnosti. Naše věčnost závisí na hledání smyslu v běžné epizodě života.

Je nutné se zabývat tím, jak příběh napsat? Každá epizoda může mít smysl, je prózou samou o sobě, ale teprve její sled je život. Sled prchavých epizod, které dávají životu smysl. To je současný román. Žádná vata kvůli posloupnosti, žádná nastavovaná kaše. Žádné křeče a pózy. Žádná chronologie ani žádná pevná pravidla. Ani ich forma ani er forma. Ani román ani povídka. Velký příběh je v opravdovosti.

Náš dnešní svět je jiný svět. Novověk zemřel, stále ještě cítíme smrtelné záškuby postmoderny. Přesto žijeme dál, bez dějin a bez ideologie tak, jak jsme ještě nikdy nežili. V úžasné osobní svobodě. Lidský život je dnes dlouhý a zajímavý a skrývá v sobě smysl. Hledání smyslu je hlavním tématem doby. Potvrzením naší lidskosti. Beze smyslu jsme jen střípky existence. Složit je dohromady je heroický úkol. Pro každého, kdo se o to snaží, ať je už prezident nebo popelář...

Současný román je návrat k velkému příběhu bez ideologie.

21.3.2024

Když smolit román tak jedině totální

Smysl románu je v tom, že podává svědectví o životě člověka, ve světě, ve kterém žije, a když jde o umělecký román, měl by popsat pokud možno vše, co člověk může prožít. Proto se divím občas výkřikům, že je umění lepší bez psychodramat (hlubinných analýz), jako že je to něco zřejmě moc afektovaného. Podle mě román je o všem, jinak se jedná spíš o experiment, který se málokdy podaří, jako např. kdysi Nouveau Roman, který vynechal příběh. Jenomže příběh je vždy psychologie, je to stejné, jako byste chtěli popsat hmyz bez znalosti entomologie.

To, že je duševno základem, je pro mě bez debaty. Nemusím si pomáhat ani Dostojevským, mistrem, který z psyché vyždímal maximum, ale třeba o Kafkovi, jeho protipólu, by se řeklo, že je antipsychologický. Psal cosi, co by se dalo nazvat magicko-groteskním hororem. Jenže, když se do toho člověk začte, zjistí, že je tam všechno, i znalost povah či mistrná analýza sebe sama. Bez toho by to jaksi neklapalo, byť na povrchu je hlavně trýzeň raněného zvířete. Kdyby prozaik nevěděl, co může od lidí očekávat, nikdy by nic dobrého nenapsal.

Ovšem nejde jen o psychologii; aby se oživil celý svět, autor by měl mít náhled, s nímž se na druhé dívá. Román není nic objektivního a proto může objevovat svébytností pohledu. Pak se může vyjevit, že je v psaní filosofie a také sociologie, sociální psychologie, politologie. To všechno se tam může vyjevit, ale nikdy to nesmí být schéma. Když řeknu politologie, tak myslím nějaké tendence, lidské představy, jak řídit společnost, ovšem ne tak, aby z toho vznikla agitka. Skrze různé představy se jen prostě popisuje život v určitém milieu.

Jakékoliv schéma živosti románu škodí, tak to je. Proto se dnes románu ani příliš nedaří, doba ho zplošťuje. To vidění, které se vnucuje, izolace života na součástky typu mačo, oběť, trauma je zploštělé, tudíž zkreslené a málo inspirativní. Co se dozvíme z agitace?! Vyjevit ženu či jiný aspekt je nutné ze všech stran, aniž by do toho člověk zabředl. Jestli něco román má popisovat, pak lidskost. Tato prostá danost se dnes dost ztrácí, jako by šlo o něco snad až přežilého: Jenže pravda, ta trvalá, že román je o humanitě člověka, je nesmrtelná.

Proto je román i hodně morální věc. A zase to není agitace, kde je ten dobrý předem daný. Víme snad v životě, kdo je ten dobrý? Kolikrát se nám stane, že nás někdo překvapí, v dobrém nebo ve zlém. Pro mě je důležité popsat lidi, jak se o něco snaží, chtějí být lepší a že to úplně nevychází, je úděl, vůbec ten nejlidštější. Ten rozpor mezi sebepředstavou a skutečností je hnací motor románu. Pak už jen stačí, aby v něm bylo vše: což je samozřejmě vždy jen pokus - ale bez morálky, rozumu, smutku, radosti, humoru a ironie to nejde, pak by to nebyl ten opravdu totální román.

13.9.2024

Rodina je tradiční jednotka krutosti

Literatura, jak ji chápu, je tu od toho, aby odkrývala pravdu, demaskovala to, co se skrývá pod povrchem, ťala do živého, přitom tak, aby to bylo co nejobecnější; žádný bulvár, o ten se zpravidla postarají lidé, kteří svůj konkrétní osud odhalí - někdy až tak, že to šokuje. Zvlášť historky o rodině a manželství bývají peprné, praní soukromého prádla na veřejnosti stojí pak za to, jenže na tom není nic literárního. Je to spíš smutné, jelikož jde o odhalení, které sleduje manipulaci a bojuje o prachy a děti, cynicky řečeno, přesně v tomto pořadí.

Taková je už dnešní rodina a je třeba o ní psát. Kdybych na to měl, chtěl bych být soudce, objektivní, racionální pohled se mi líbí, byť je to jen pokus o objektivitu. Každé souzení je rekonstrukce toho, co se stalo, dá se říct heisenbergovsky, že pozorováním to ovlivňujeme, nikdy nevidíme to, co se reálně stalo. Chladné souzení je navíc těžké, v době, kdy se tak lehce podléhá emocím: většinou ten, kdo křičí, že je oběť, je manipulátor, a hraje velkou hru. Což ovšem neznamená, že rozvod není vina vždycky obou a nikdo nevyhraje.

Rozpad rodiny je to nejkrutější, co existuje. Lidem na ní záleží, jelikož přináší prestiž. Máte-li rodinu, jste na vyšším sociálním levlu, než když se rozvedete. Takové selhání vede proto k nenávisti, viníkem je ten druhý, byť většinou už lhostejný (láska nenávist neplodí...). Ten propad sebeúcty vede k násilí, k duševnímu teroru, k fyzickému napadání, přičemž je jedno, co dělá víc muž a co žena. Matka využívá děti, jako svou součást, tudíž jí ani nepřijde, že jimi manipuluje. Muž, když není sadista, většinou své děti chrání a vzdá se jich.

To platí, když se neprojeví psychopatie. Pokud je jeden na diagnózu, pak se bojiště ještě prohloubí. Stačí banální neuróza, když je neléčená, je pro vztah smrtící. Utéct z blázince je nutné - pro dítě je hlavní normalita, ne šílení rodiče v baráku. Kdo přežije takovou výchovu ve zdraví, je unikát, dědí se krutosti. Následky jsou trvalé, zátěž pro svou vlastní rodinu, kde se opakují stejné chyby. Rodina jako základ státu je patologická - institut rozvodu založil její rozklad; což se už nezmění a spíš dojde k postupné konečné destrukci.

Problém je, že dnes má každý třetí diagnózu. S tím žít ve vztahu je dost složité, někdy až nemožné. Před pár lety jsem to prožil; šlo o víceletý vztah, s velmi dobrou osobou, jejíž povahy jsem si cenil: o to horší to bylo. Úzkost posílená traumatem, když zažijete nevěru, nejbližší osoby, vyvolá obsesi. To byl vklad, který se jen horšil, ať člověk dělá, co dělá, věčná žárlivost, strach, který každý, kdo je zahlcený sám sebou, zažívá. Než tohle, to radši nic, řekl jsem si a snažil se o přátelství, což po dlouhodobém odmlčení dopadlo.

Pravda je mnohem spíš v obecnosti; proto je literatura tak důležitá, a fakt to nemusí být nějaký bulvár. Když se o to pokusil Rousseau, napráskal na sebe kdeco: všechny myslitelné úchylky, přičemž dost možná ty nejhorší zvrhlosti nenapsal. Zřejmě o nich ani nevěděl, jelikož sami je na sobě nevidíme. Ovšem to, jak se vypořádal s rodinou, je vzorové - akorát netušil, že předešel dobu, odložit děti do nalezince, je občas podobné tomu, jak si je lidé dnes předávají jako ponožky. Jenom to možná líp vypadá, kvalitativní rozdíl v tom není...

18.10.2024

Morální neklid v hlavě romanopisce

Když přemýšlím o morálce v literatuře, vybavuje se mi, jak mne určovalo tzv. Kino morálního neklidu. Jako literatura ovlivňuje už asi sto let film, stejně tak film ovlivňuje literaturu. I mezi filmaři mám své mistry, např. Hitchcocka, Buňuela, Kurosawu, Tarkovského a vůbec celou francouzskou novou vlnu. Jenže to vše přišlo, až když po sametu ČT2 vysílala všechny tyto poklady. Takže první, co mě ovlivnilo, byly filmy, ty české, co kdysi napodobovaly morální neklid, jak ho filmovali Poláci, ještě před tím, než začala jejich Solidarita.

Principem těch filmů, jak si je vybavuju, byl jedinec, který se vzepřel šedé totalitní konformitě. Čistě morálně, svým postojem, alespoň si to pamatuju z filmů Wajdy nebo Zanussiho. U nás to převzali mnohem později (jak jinak) Olmer a Kachyňa, každý ve dvou filmech, zejména ty Kachyňovy s Karlem Heřmánkem byly výtečné. Bylo mi ještě málo, ale nějak jsem tomu rozuměl, té potřebě se vzepřít, přehodnotit postoje, začít jinak, jak to předvedl Karel, coby architekt, když odešel z domu, začal fotit, což byla jeho mladická touha.

Ten biják, Dobré světlo, mě nadchl: možná, že byl trochu schematický, dosti dobový, ale ta touha být sám sebou, dokud je čas, dělat to, co je mi vlastní, navzdory všemu, co vyžaduje okolí! Karel začal fotit, našel si modelku, žil na okraji, ale vypadal šťastně. To, že akty, které fotil, byly na maloměstě amorální, je jasné. Jenže, co je mravné, co není, to vlastně se v životě teprve utváří. Nebýt konformní, zvlášť v takové době, byl hlavní motiv, byť rizikový. Svoboda je vždy riziko, odvaha být sám sebou, ať už to stojí, co to stojí.

Někdy po revoluci jsem začal fotit - na německé Exe, na ruském Zenitu, pak jsem v bazaru sehnal Flexaret. Zrcadlovka na film 6x6 byla úžasná, proslavil ji Jan Saudek. Já fotil hřbitovy, nádraží, kriminálníky z Valdic, co je pustil Havel. Taky akty, ale s malým úspěchem. Pamatuju, jak se moje bytná rozčilovala, že si dělám černou komoru v koupelně, kde si věším nahatá fota. Kromě toho jsem sochařil, měl v pokojíku hlínu, což ji drtilo ještě víc. Nakonec jsem seznal, že fotit nebo modelovat, je moc drahé, že lepší bude psát.

Ale ten vliv Kina morálního neklidu se přelil do psaní. Co je vlastně psaní jiného než zkoumání dobra? Když vás zajímá člověk, společnost, je jedno, jestli to fotíte či o tom píšete. Můžete to zachycovat jako Štreit, ukazovat soucitně, lidskou ubohost, nebo to mírně stylizovat, hledat na Ostravsku krásu, co se tam skrývá, jako Viktor Kolář. Tohle, ta obyčejnost, je totiž nejopravdovější. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil; najít střed mezi moralitou a amoralitou. Ani patos či nihilismus (ten je dnes častější), o realitě neřeknou tolik.

V tom středu je totiž největší napětí: v obyčejném bytí. Právě v něm je ten největší efekt, zásadní výpověď. Dobro a zlo je všude, ale tady je jakoby neujasněné a hodně promíšené. Je to základní materie, kdo je dobrý či zlý, ať si odpoví sám čtenář. Právě tady hrozí největší konformita, v průměru, v běžnosti, v normalitě. Ale o to víc vyniká, když se jí někdo vzepře, projeví se svobodně. V takovém gestu se skrývá krása, což je něco, co celé to lidské hemžení, mezi dobrem a zlem, posouvá výš; protože krása morálku absorbuje a překonává...

21:11.2024

Vyznání takové poměrně autistické

Když jsem už nedávno zmínil Vyznání od Rousseaua, říkám si, že já bych nikdy intimní zážitky na svět netahal. Pokud vyznání, tak ve formě, jakou plánuji v Lidské tragikomedii, popsat se pohledem lidí, k tomu je třeba dost velké ego, i bez exhibicionismu. Dnes se to dost zaměňuje, exhibice sebe sama a tvůrčí ego. Tzv. tvůrci se drásají, odhalují své bolístky, takže by je člověk politoval. Ale tvořivost je jinde, vychází z individuality, jenže nikdy v ní nekončí.

Naše zrození je danost, to další je svoboda v nás. Proto uznávám datum narození, určuje jedinečnost, determinuje ji, ale pak je to už jen o tom, co ze sebe uděláte. Jsem odjakživa autista, mám paměť na čísla, zejména na datumy, mohl bych s tím vystupovat, kdokoliv se mě zeptá, na známého, kolegu, veřejnou osobu, odpovím datum. Je to totiž kód, podle něhož jsem si osobu zařadil, mám všechny v kartotéce, příhodně je vytahuji a míchám je v imaginární postavy.

Prostě si přečtu datum a jednou provždy ho vím. Nikdy jsem neopovrhoval ničím, co mi může pomoct. Četl jsem astrologii, Osha, buddhismus nebo Talmud, bral si z toho, co se dalo využít. Vůbec nepochybuji o tom, že temperament určuje roční doba, když se zrodíme. O hvězdách nic nevím, nejsem Kundera, abych sestavoval konstelace; on se tím živil, nic jiného mu v roce 1973 nezbývalo. Ale vím jistě, že náš výchozí bod jasně určí to, jak se ke všemu stavíme.

Ve znamení jsem Rak, ascendent Váhy, dvě kardinality, tím se zdvojnásobí vůle, můj den 30, životní 8, razantní čísla, která mě vedla do velkých excesů až šílenství, na hraně zákona a normality. Musel jsem se hodně učit, nebo spíš zkrachovat, abych to změnil. Naučil jsem se zůstat v sobě, ve svém autismu, pozorovat: Doplňovat kartotéku a čekat, co z toho vzejde. Taky neusilovat, nechat druhé, aby si dělali, co chtěli, zejména nejbližší (vždyť láska je hlavně přejícnost).

Ale ta vůle potřebuje naplnění; než se dostat do kriminálu, je lepší dostat se do učebnic. V tom autismu, který mi vyhovuje, vůbec nepotřebuji, aby mě někdo chválil. Chvála či hana jde mimo mne. Vítězství moc nevnímám a prohry už vůbec ne. Soustředím se na cíl: Filosofie je způsob, jak pronikat svět, a próza je možnost, jak ho zempiričtit. V tu chvíli mě nemůže nikdo následovat, žádný čtenář ani kritik: Je třeba pronikat, co to jde, zmocnit se absolutně všeho.

Nemůžu se zabývat literaturou dneška. Chápu, že je tam jiná zkušenost, jiné výchozí body. Kdo vystudoval, vplul do literárního provozu, nemá tu znalost či prožitky. Zůstává v sobě, zabývá se sebou, trpí v sobě. Abyste psali o druhých, na to musíte být nezávislí, zajištění, sebejistí v tom, kam směřujete. Neskuhráte, nejste narcisti, nekňouráte, jestli dostanete cenu, jejíž validita je dnes bezvýznamná. Psát pro ceny příp. prachy je cesta k tomu, aby vám zakrnělo ego.

Můj autismus není misantropie, to bych o druhých nemohl psát. Možná jsem občas misogyn, což je spíš pro zábavu, abych viděl, jaký mají ženy smysl pro humor. Ona to vystihuje i ta Nobelova cena, která poslední roky ztrácí prestiž: Cenit prózu o tom, jak se žena chce stát stromem, asi není zrovna světodějné. Proto je taky literatura na periférii, už dlouho, jelikož nejvíc strádá korektností: Když už dnes vůbec psát "Vyznání" - pak podstatné, které úplně převrátí pohled na člověka...

12.12.2024

Myšlenky na Lidskou tragikomedii

Kdysi v dospívání jsem rád četl Exupéryho, s odstupem vidím trochu moc mravoučných slov, ale jeho knihy o létání Noční let nebo Země lidí, když létal nad pustou Saharou, občas se tam zřítil a musel si sám poradit, mi přišly skvělé. Hlavně jsem si zapamatoval, že prohlásil, že psát by měl jen ten, kdo má co říct. To je důležitý imperativ, zvlášť v době, která trpí na inflaci slov, jaká nemá obdoby. Je jasné, že každý chce zanechat stopu, ale je otázka, jestli to právě slovy dokáže: na druhou stranu, myslím si, že stále o tu vlastní stopu jde.

Dnešní nihilismus rád tvrdí, že vše bylo napsáno. Říkají to lidé, co by chtěli mít právo hodnotit, poučovat, vlastníci líného ducha, jenž nic nového nechce. Jako by se v historii lidstva vždy nakonec neobjevilo něco zcela nového! Jenže dnes se radši chrání slabší, dohání se rozdíly, čímž se myšlení retarduje. To taky znamená, že to nikoho nenadchne, nikoho neurazí, nic neřekne. Pak je jasné, že to taky nikoho nezajímá, až na pár literárních snobů. Oslovit společnost, která je tak fragmentovaná, je kvůli nihilismu nemožné.

Jak psát něco, co by bylo lidstvu sdělné? Asi prostě jinak, než se kdy psalo a v tom je ten klíč. Nemám na to patent, ale vím, jak psát nechci. Pro mě má smysl románová trilogie, kterou dopisuji. Vše před tím je na kafkovské spálení v kamnech. Pak je tu Lidská tragikomedie, která by měla vyjádřit celou existenci - nepsat soudobě, to umí jiní, třeba i líp, já chci vystihnout, co utváří život. Bez detailů doby, spíš ji úplně potlačit. Přitom vše popsat barvitě a životně, využít toho, v čem mám výhodu, tj. filosofii a tvrdou životní zkušenost.

Prostě se chci poprat s duchem doby. Úplně ho vygumovat, zaměřit se na člověka "an sich". Jenže toho můžeme vidět jen očima druhých, jako tvora společenského. Jak nás druzí celý život ovlivňují, omezují a utvářejí, abychom to byli my? A jsme to vážně my?! Není to jen naše tragikomická představa?! Všechny ty situace, zážitky, krize, kterými projdeme, se dají využít. Postihnout holou existenci: od dětství ke stáří. Jak vypadala zhruba na přelomu tisíciletí - to mne zajímá, jádro existence; neustále ho oživuji ve své paměti.

Šetřil jsem si leccos jako Hemingway. Až budu dost zralý, abych to mohl napsat, příp. až to jiným neublíží. Mám rád jeho Sněhy na Kilimandžáru, kde o tom píše. Rekapitulace vlastního života může být strhující: jenže já místo povídky chci napsat 7 románů! K tomu je potřeba empirie, materie, která to drží pohromadě. Proto se stále cvičím, morduji si paměť, cíleně to oživuji. Jedině, když to neztratím, můžu o tom psát, podrobně, zůstane to k využití. Přitom vím, že to není přepis života, ale goetheovská variace Dichtung und Wahrheit.

Často se mi minulost vybaví díky hudbě: Zaslechnu pár tónů a před očima se mi zjeví zážitek. Někdy si to vědomě přivolám, pustím si danou hudbu, jindy ji zaslechnu v rádiu, v autě, v kanclu, v marketu. Konkrétní melodie, kterou jsem poslouchal, když jsem něco zažil. Problém je, že to není něco vítaného, to pěkné mám už x-krát vybavené. To zasuté, co člověk vytěsnil, se zjeví při hudbě, náhodou, ale je to dobře, i když to bolí: různé krize, smrti, trapnosti, selhání. Jenže i v tom se pak nimrám, řadím si to do své reaktivované paměti.

Pokud chci psát, musím psát všechno: Jedině pak má člověk co říct, když to umí podat. Jestli je dobrý v něčem jiném, měl by to dělat, jelikož psaní je klatba. Mater artium necessitas; matkou umění je nutnost, když můžeš být něčím jiným, nejsi Kainovo znamení. Ten, kdo nemůže nic jiného, je předem odsouzen - je vinen osudovou nutností. A ta ho stravuje, vede k sociopatii, izolaci, sebezničení. Na druhou stranu taky k pohledu, který je odlišný, sugestivní, takže osloví i jiné - jako mne oslovil hrdina, co přistál bez paliva na vyprahlé Sahaře...

23.12.2024

Proč je pro mne ironie tak důležitá

Nejspíš to mám už nějak vrozené, že neberu život příliš vážně, ten pocit, že svět je Absurdistán, jsem měl už na základce, pak na střední, ale vrchol pocitu nesmyslu přišel na vojně. Nejintenzivněji jsem to zažíval v zimě 89-90, kdy nás převeleli na doly v Ostravě. Tam jsem poznal Alana Pobudu, cypa s příhodným jménem, aby mě zaujal. Ihned jsme se pobratřili, neboť mluvil (mezi těmi čoboly, prajzáky, valachy) stejně česky, stejně myslel, stejně žertoval a byl z Pardubic. Našli jsme společnou notu, vše jsme ironizovali, zlehčovali, obraceli v absurditu, abychom ten čas na hovno zcela nepohřbili.

Byly to neuvěřitelně zábavné dva měsíce: Už nikdy jsem asi nepoznal takovou mentální symbiózu. Nemluvili jsme ani sekundu vážně, všechny jsme štvali, zvlášť velitele. Celé dny na mraze v hlušině, poblíž dolu Doubrava, tahání briket a podlážek, mezi tím humor, pití šnapsu od horníků, pak v hospodě, kde jsme si věšeli kabáty u dveří, jelikož jsme tušili, že nás ti havíři za drzosti zmlátí. Ironie byla náš denní chleba, i v noci, na disco, kde jednou oblboval Alan, podruhé já, nějakou holku, vždy jsme se o ni dělili. Mystifikovali jsme stav, původ, povolání, dva ironici v Ostravě.

Jednou mě chytli, když jsem lezl z kasáren, navíc jsem byl v civilu a tak jsem dostal tři dny vězení. Měl jsem večer rande, s paničkou, jejíž havíř měl noční šichtu. Alan se nabídl, že si vyměníme vojenské knížky, on to za mě odsedí, já zdrhnu z kasáren. Já bych to pro něj taky udělal, jelikož to bylo tak hravé! Jenže, když jsem se vracel, chytili mě znovu (dostali asi echo), zabavili mi Alanovu knížku. Příští den vyšel v rozkaze, že má jít do vězení. Problém byl v tom, že nás právě ten den odveleli, moji rotu do Frýdku, kde obnovili útvar. Alana, jakože mě, pustili z lochu, ale šel tam znovu - na svou knížku.

Tu potřebu vše převracet, abych se nezbláznil z toho, jak žiju, jsem si už sebou nesl. Když jsem se odstěhoval od našich, vzal jsem si psací stroj, do práce, stavební buňky, kde jsem hlídal. Tehdy už vycházel velký český ironik, L. Klíma, který solipsismus povýšil na umění. Svět jako absolutní hříčka absolutně komandující vůle (Berkeley střižený Nietzschem), bylo zjevení. Já se rozhodl napsat esej, zcela spontánně, žádné básně, povídky, ale zásadní esej - popsal jsem, že svět je jenom mé vědomí, ta buňka, staveniště i nebe nad ním. Až se sem zítra vrátím, bude to jen podvrh mého mozku apod.

Šlo mi to lehce (myslím abstraktně, jak když dýcháš), na eseji není pro mě nic těžkého. Ani nevím proč, ale umanul jsem si, že toho děsně zažiju a že o tom napíšu. Což je další absurdita mého žití: Psát prózu je úplně jiná věc, pro mě dosti těžká. Příliš o tom přemýšlím. Chci, aby v tom bylo vše, ale spontánně, přirozeně, lehce. Jenže to píšu těžce, třicet let hledám dokonalý tvar, aniž bych ho našel. Chci v tom mít empirii, fantazii, city, rozum, ale taky zákeřnost, vtip, hravost. A když jsem si umanul, že do toho dostanu i krásu, jak to dokázal Bach, mám další problém - převrátit ubohost lidí do krásy je martyrium.

Tahle potřeba převracet je základ všeho: Vůle se vzepře, zneguje se, ale občas z toho něco vyleze, z té nicoty. Pro mě je důležitá ironie, pocit, že je to jenom hra: Svět je hříčka, šílená a blbá. Proč bych měl brát cokoliv (až na pár výjimek) vážně?! Vůbec v Česku, zdá se mi, nechceme trpět, jako trpí jinde, proto ironizujeme. Když píšu román, o české mentalitě, je v něm skryto hodně místních ironiků, Hašek, Kafka, Hrabal, Kundera, ať chci nebo ne - jsou tam. Na druhou stranu je nijak zvlášť nepotřebuji, vždyť znevažovat dokážu i sám - je to jediná možnost, jak zvládat životní propady, které jsou až nesnesitelné.

15:4.2025

Česká literatura stojí za hovno

Abych si odpočal od hlubších věcí, rozhodl jsem se, že si udělám přehled o české literatuře. Několik let jsem to nesledoval, tudíž jsem si v knihovně vzal, co bylo po ruce, načetl jsem pár i desítky stránek, druhý den jsem si došel pro další, ale nic jsem nedočetl: Pak jsem vzal do ruky namátkou od Hrabala Automat svět a zhltal povídku o slepé dívce - to je konečně pan spisovatel, řekl jsem si. To není nikdo, kdo by to uměl pojmenovat, žádný literární kritik? Že to, co se dnes vydává, je strašná sračka, rozbředlá nastavovaná kaše?

Proč je to vlastně tak slabé? Odpovídá to době, ovšem, ale já už jsem alergický na to, jak se vrší různé přívlastky, jaká je dnešní doba. Když něco chceš, např psát beletrii, musíš to překonat. Jenže to je otázka ducha, co v tobě píše. A když se přizpůsobí, jako se to děje těm, co dnes píší, nemůže být hluboký. Je jedno, zdali žena nebo muž, výsledek, jak jsem zjistil, je stejně tristní. Nepíše se pravda, jen banalita, dávno známé věci, tísíckrát řečené, od druhé světové. A když se nepíše pravda, pak to není ostré, takže to není ani krásné.

Nedávno mě pobavil článek, který se zabýval čtenářstvím: Jak dnes málo čtou chlapci, a co by se pro ně mělo psát. Mužské psaní bylo drsné, tvrdé až machistické. A to už dnes neprojde, psal autor. A já si říkám, že by to měl říct Hrabalovi; ostrost, drsnost musí být, aby byla pravda, ale je tam i něha, jelikož je to krásné. Umí to nějaká česká autorka? Máme srazy různých autorek, plní různé festivaly: Ale jsou to paničky z kavárny, co se cpou dortama, přesně takové píší knihy, plné frustrace, že dorty zkazily jejich postavy.

Nejhorší je ta sebevzhlíživá vážnost: už to je mentálně druhořadé, když se to spojí se slovy, strašně to nudí. Když se berete příliš vážně, jste v realitě uvězněni, bez nadhledu. Jak byste mohli vidět pravdu? Zvlášť, když pak ješitně vršíte věty (Denemarková), velmi nejasné, o to nabubřelejší, rádoby postmoderní. Číst se nedají, ale utrpení to je. Stejně vážně (Bellová) se dá psát o těch, o nichž nic nevíte, byť o to empatičtěji. Působí to neživotně, uměle, podobně, jako když píšete snaživě (Hůlová) o tom, o čem už psali větší mistři nežli vy.

Jakmile chybí hravost, chybí krása. Nejde o to, o čem, ale jak, což se dnes nebere v potaz. Pravda je ostrá jak břitva, krása je hrůza, která plní srdce, když ho rozpářete. Jenže lehkovážně (Rudiš) nebo fádně (Hájíček) se k ní nepřiblížíte. Být nečekaný až šokující je jiné kafe než póza nebo epigonství (Zábranský), případně rutina (Němec). Přitom třeba Němec by mohl, měl by na víc. Netrpí nudou nebo zmatkem, je tam realita, takže se dá číst: Jenže chybí zkušenost, pád na dno, trávit život na katedrách, festivalech a redakcích je omyl.

Pro koho se vlastně píše beletrie? Tedy ta krásná, výjimečná? Vždycky se psala pro elitu, úzkou vrstvu. Je pověra, že se dnes už nečte; čte se brak, jako se četl před 50 nebo 200 lety. Balzaca nebo Huga louskali šlechtičny, bohaté měštky a vzdělanci. Ostatní, byť jen část society, četli brak, dnes ho čtou digitálně. Nic moc se v tom nemění, vůbec se moc nemění, i když je dost hysterie. Jen ta úroveň krásy (beletrie) upadla, jelikož ji zploštili průměrní, hodně ženy. Zatím nedosahují valné úrovně, muži jsou vůči tomu konformní.

Takže jediná cesta je psát klidně ostře nebo drsně: Pravda je v tom, když hladíte proti srsti.

23.5.2025

Paměť, co je odsouzena k záhubě

Nikdy jsem netíhnul k tomu, abych se vracel do minulosti; tedy z nostalgie příp. sentimentu za ztraceným časem. Vím, že minulost nebyla nikdy lehká, ani v dětství, ač si ji romantizujeme. Důležitá je současnost, tady a teď, ať si každý pod tím představí, co chce: Retro věci, které patří k mládí, nijak nevyhledávám, auta či brýle, ani vzpomínky, jak jsem se měl, když jsem mlsal Vitacit. Jen asi jednou, abych posílil teplo rodinného krbu, jsem zhlédl seriál Vyprávěj, který byl postavený na socialistickém retru, což mi stačilo nadoživotí.

Přesto hromadím vzpomínky, velmi cíleně. Paměť je bohatý registr, co posiluje vědomí. Nemyslím, že je valný rozdíl mezi počitky teď a jindy, je to jedna databáze. Bez toho jindy, by byl člověk plochý, bezradný ve světě, nefungoval by. Já si cíleně vybavuju, upamatovávám, abych víc věděl, až budu psát. Psát o tady a teď, jenže tak, aby v tom bylo cítit vše, i minulost, bez ní by to nebylo ono: V Lidské tragikomedii, ač půjde o existenci, o můj život, žádné retro nebude, tedy ne vědomě, žádný sentiment nad relikty té doby.

Přesto je nutné to vědět: Psát o životě znamená, že je v tom cítit vše, co v něm bylo. Včetně Vitacitu anebo Marsek. Jako autista mám různé úlety, jeden z nich je, že od mládí sleduju, když jdu po ulici, auta: Vím, že před 20 lety v nich řídily jiné typy než dnes. Nebo že tehdy byla 1 žena na 5 aut, dnes to jsou cca 3. Taky už sedí v jiných autech než tehdy. Mají stále větší auta, jak dohání chlapáky - je to trochu srandovní. Taky vím, že jsem za život seděl ve stovkách aut; možná polovinu z nich jsem řídil, je to velká zkušenost.

Velká zkušenost je i znalost obydlí. Díky různým profesím jsem se dostal tam, kam jiní ne. Přimo do ložnic, když hořelo, nebo do fabrik, co se měnily v čase. Těch domů, bytů, chat, podkroví, stodol, garáží, kde se válelo kdeco. Člověk si udělá úsudek, jak se žije. Od bohatého centra přes periférii až po samoty. Všude je něco, různý design, moderní, když jste ve vilce za městem, většinou dost typizovaný. Nebo bordel, co dům dal, když jste na vsi. A hlavně fabriky, haly, provozy, to je chleba, kterého jsem se najedl dosytosti.

Sbírám i krajiny, v různé době, v různém světle. Vždy je něco jinak, stejné jako loni, ale jinačí. Zajímá mě, jak utvářely naši duši, v Česku, jak se na nás podepsaly: hory, úbočí, louky, stráně, výmoly, škarpy. Taky jsem viděl leccos jinde, když jsem cestoval. Ale důležité je to, co je tady - jako Laotse vím, že stačí sedět a civět: Navíc nesnáším rekreace, o to víc sleduju to, co je kolem, širá česká kotlina, ráno, v poledne, večer. Pole, na kterých rostlo obilí, dnes řepka. Polničky, aleje, sady, základ paměti, aniž by se to muselo vytrubovat.

Pak máte v sobě nějaký arzenál: Je možné ho vystřílet anebo ho nechat, aby působil demonstrativně. Psát, aby to tam bylo cítit. Člověk toho nasbírá, pak to začne mizet. A přitom jde jen o to; maximalizovat to, co známe, co umíme. A to je náš život, je to databáze vědomí, která vyprchá. Je to jistě dost milosrdné, to vyprchání, líp se nám umírá. Všechna data, která teď oživuju, plánovaně, znicotní. Zůstanou v potenci - ale třeba je jednou nějaký "scanner" zase vyvolá, zaktivuje na mřížce, kterou jsme byli, čímž oživí celou naši existenci.

18:7.2025

Polibte si s těmi všemi algoritmy

Jednou z mých nectností je značná kritičnost, nesnáším povrchnost či průměrnost, což mi tato doba nabízí vrchovatě, ale je třeba vidět, že to bylo v každé době. Ještě v 19. st. četlo a psalo 10% obyvatel, a moudrosti bylo jako šafránu. Dnes se čte a píše extrémně, což občas přece jen nese něco hlubšího: takže bych měl brzdit. Ale jsou tu trendy, jednak ideologie, která rozředila liberalismus, univerzalitu lidských práv, znevážila osobní prožitek, a pak, hlavně, technonaivismus, který zdegradoval člověka na digitální algoritmy.

Když si čtu ty báje, třeba od Harariho, ničemu se moc nedivím. Jestli dnes intelektualitě stačí taková pěna, našlehaná na efekt, je to fakt, jenž definuje společenský prostor. Pak se nedivím, že se podléhá apokalypse, značné hysterii, jak se svět mění. Jednak je v tom obludný narcismus, mělká sebestřednost, navíc je to omyl. Jen to přispívá k velkému nepochopení, co je člověk a co má dělat. Já tvrdím, že prožívat - na doraz, být skutečný, pravdivý, autentický. Nehrát si na to, ale prožít, co můžu, ve světě, aby mě neodrovnala virtualita.

To, že přišel internet, no a co? Čtu si i digitálně, mám víc informací, než pro život potřebuji. A umělá inteligence? Jestli chatbot něco až tak velmi změní, se nedomnívám. Je to jen vlnka v inovacích. Kdyby lidé mysleli, do hloubky, věděli by, že realita se zrychluje. Je to dáno komplexitou, čím složitější, tím rychlejší. Jestli zemědělství, před 10 000 lety, změnilo skoro vše, pak už byly pozvolnější změny: objev písma, fajn, střelný prach jen pro války, knihtisk, dobrý, ale stále byla většina, které se nedotkl - parní stroj svět zintenzivnil.

Dá se říct, že každý objev, který nastane, je intenzivnější, ale stále méně revoluční. Kvalita se vyvíjí plynule, pokud nepřijde katastrofa, pak se bude lidstvo vyvíjet rychle, ale méně drasticky. Různé změny budou čistě evoluční, přirozené. Jen se neznevolnit, hlídat si své já, nezkrotitelné, neujařmitelné, spontánní. Právě proto vůbec píšu, že věřím, že to může něco říkat: ne většině, ale těm chytrým ano. Lidská tragikomedie je, resp. bude, popis lidského prožitku, popíše jeden život, jaký byl, aniž by ho někdo algoritmizoval.

Shrnu život na přelomu tisíciletí - bez sentimentu. Vyhnu se dobovosti, bude to čirý zápis existence. Od mládí až po stáří, pohled na lidi, co jsem potkal, jak mě vnímali. Tedy totální sebereflexe, jedno vědomí vnímá druhá vědomí, aby skrze ně vnímalo samo sebe. Předchozí 3 romány budou příprava na Lidskou tragikomedii. Není nic, co bych chtěl dělat raději, než psát autenticky. O lidech, které jsem poznal. Abych zapsal, jak úžasný a divoký je život, jak jedinečné je vědomí (každého z nás), jak je unikátní a naprosto nevypočitatelné...

15.12.2025

Nevábně prchavá entita jménem čas

Když je tma, jako by se rozpadl čas: Pro mě je období adventu proto dost nevábné, jsem pohan, co se bojí, že umřel svět. Chtěl bych to prospat jak medvěd nebo odjet na jih, hlava ví, že přijde slunovrat, ale tělo ne. Celý život jsem tvrdil, že mám na vše dost času, ale i to je pryč. V padesáti jsem to přestal říkat a z času se stala pára - jsem fanatik času, toho svého, tudíž to prožívám těžce. Snažím se ho zachytit, vnímat každý okamžik, přidávat do své paměti. Ale jak řekla jedna, kdysi: "Ten tvůj čas, co si tak chráníš, je pro mě úplně zbytečnej."

Neustále obnovuju svou totální mysl: díky tomu se vracím i k mistrům, což je zajímavé – jak marnili čas. Já zbožňuju červánky, ranní úsvit, když se objeví světlo. Je to ideální čas psát, stačí půl hodiny, denní penzum. Pak můžu dělat další věci, být zaměstnán, mezi lidmi, jít do sauny, slyšet češtinu, byť mi lidi lezou na nervy. Starat se o dceru, náročnou, co by jiné přivedla do blázince. Chci mít naplněný den, večer čumět do stropu, snovat to, co budu psát, brzy ráno. Nechápu, jak žili mistři, když měli na vše x-krát víc času.

Když to vezmu postupně: osm mistrů, filosofů, prozaiků. Čtyři byli bez dětí, Nietzsche, Klíma, Kafka, Kundera. Tři měli jedno, ale nestarali se o něj, Bukowski, Singer, Bondy. Poslední, Hemingway, tři syny, brával je občas na ryby, ale neměl moc času, drtily ho čtyři manželky. Dobře, je tady čas na erotiku, tomu se člověk věnuje, pár desítek let, ale pak to věnuje spíš psaní, řekl bych. Ale Hemingway, byť měl slušné libido, byl raději na lovu, na lodi, zabíjel čas. Nic nepomohlo, ani sláva, spíš naopak, tlak na úspěch vede k melancholii.

Je fakt, že být filosof, celý den trávit v abstrakci, dopadnu tak, že si večer proženu hlavu kulí. Prozaik by měl být mezi lidmi, odspodu, je to vidět, když není, ztrácí pramen. Ernest už neměl o čem psát, nic neprožíval, aby to stálo za to. Nebo Kundera, nebyl mezi lidmi, jeho slabina, v pozdních románech. Kafka aspoň chodil pojišťovat, byť na pět hodin, co dělal až do večera? Pamatuju, kdysi ve firmě, vymínil jsem si, že budu chodit na dvanáctou, abych mohl psát. Tehdy mi to nešlo, byla to dřina, ale dnes bych neměl co dělat.

Snad se dřív žilo volnějším tempem: pomalu se vstávalo, jedlo, nebyla rychlá služba, Rohlik.cz až domů. Než se přečetly noviny, taky to trvalo, různé úkony, kolem oblékání. Příliš efektivity škodí, zdá se, šetřím čas, pak se děsím, že mi mizí: Nietzsche chodil po horách, osaměle, tolik hodin se dá trávit na túře. Ale myslet u toho, to zabíjí, je to nelidské. Lepší, když zaplácneš čas dostihama; Bukowski, když v 50 skončil na poště, jezdil na závody, sázet na koníčky. Jenže hlavně chlastal, stejně jako Klíma, klasika, jak zlikvidovat čas.

Jenže někdy je lepší vydržet, do pozdního věku. Třeba Singer, psal sloupky a jezdil na konference, samá nuda. Žil z toho, co zažil do třiceti, nejlepší věci napsal v sedmdesáti. Psal, aby se nezbláznil, nepil, nekouřil, ani maso mu nechutnalo. Co mu zbývalo? Bondy, invalida, celé dny studoval, nebo spíš sháněl knihy. Tím se člověk zabaví, ale dnes? Všechno je dostupné, bez námahy, bez štěstí. Není lepší žít v totalitě? Člověk se musí snažit, něco si bránit, dávat bacha. Když přijdeš domů, všechno je hladké, nevíš, zdali jsi něco zažil.

Zbývá mi jediné, neustálá konfrontace, s pamětí. Bojuju s ní, dávám jí úkoly, jako jiný AI. Musí být po vůli, přesná, dokonalá. Snažím se život zmrazit, znehybnit, vést evidenci. Přehrávám si scénky, slyším hudbu, co se tehdy hrála. Znovu vidím, jaký jsem byl. Jací byli ti, co jsem znal - je to přehlídka marnosti, ale je moje, nevím, co bych dělal jiného, abych byl naživu. Co by mi pomohlo zpomalit čas, dát mu patinu, zvěčnit ho, aby nezmizel ve tmě: ano, láska a sláva, to pomáhá, ale stejně je to všechno nevábná prchavost času.

10.5.2026

Nezničitelný grunt křehkého chlapáka

Lidská tragikomedie, kterou chci příštích cca deset dvanáct let psát, nebude popisovat dětství. Začne v sedmnácti proto, že v dětství nevnímáme druhé tak, jak je chci popisovat: Jsme příliš zaměřeni do sebe, ale to je dobře, neboť v tom, jak nás dětství určí, jsme sami sebou. A ten grunt, když si ho udržíme, je nezničitelný. Je to kadlub: geny, zkušenost, v těle i v duchu, data, co přetrvají. Nenapodobitelnost toho, co nás určilo, prostor, domov, rodina, veškerá úzkost, radost a hravost, kterou třeba já mám vtělenou do dědova záhumenku.

Dědův záhumenek byl zbytek polí, co mu zůstal. Babička makala vepředu, děda za humny. Já s bratrancem trávil léto, ale i víkendy, ve stromech, hrou na indiány, kdy já byl Old Shatterhand, on Vinnetou, a kluci z vesnice rudé kůže. Těch stromů tam bylo dost, hrušně, jabloně, blůmy, plno keřů, kde číhaly komančové. V ruce praky, nebo luky, výhled na pole, co zabrali bolševici, jak říkal děda. Výhled až na nymburské depo, kde sloužil strýc, mašinfíra, co jezdil trasu Kolín – Děčín. Pecek do praků jsme měli dost, abychom kosili komanče.

Druhá část dětství byl pokoj v paneláku: zde jsem sehrál všechny ligy, MS, OH, svýma rukama u jedné branky. Tlusté sešity pokryté výsledky, kdy Zico byl vždy nejlepší střelec. Moje sestra na své půlce, já na své, do toho kámoš David, co nosil nové angličáky. Jezdili jsme si nimi, často překračovali demarkační linie. Sestra zuřila, já zapisoval výsledky, měl jsem systém ve všem. Někdy to byla formule 1, jindy rallye Monte Carlo, ale vždy šlo o to, aby vyhrál Nelson Piquet. Měl jsem pro Brazilce slabost, ale David byl spíš proti.

Pak se David odstěhoval do Prahy, já zůstal sám. Máma tvrdí, že jsem se na dva roky zavřel, jen četl: nosila mi knihy v síťovkách, skoro obden, páchly chemií, neboť dělala ve VCHZ. Byla laborantka, na barvičkách, ty provozy si pamatuji. Chodil jsem tam na praxe, všude smrděly divné kyseliny, stoupaly do vzduchu. Když zapršelo, na sídlišti byl na autech barevný povlak. Chemička, kde se dělal i Semtex, páchla celá - takže i foglarovky a mayovky. Četl jsem je pod peřinou, s baterkou, co nahřívala peřinu až k požáru...

Přitom byl člověk pořád venku, buď na tréninku, nebo s klukama, na plácku, hrál bago nebo hokej. Přišel večer a svolávání z vysokých paneláků, každý měl svého gestapáka. Rodiče měli v bytech sleziny, pili gruzíňáky, my se trousili domů. Učivo mě nezajímalo, takže byl čas číst: moje češtinářka, co nesnášela kluky, měla ráda šprtky, v první lavici, mě zbožňovala. Chodil jsem za ní po škole, jestli otevře knihovnu, vracel jsem štosy a nabíral další. Jak to mají děcka dnes, netuším, asi čtou na mobilu, jak mi vysvětlila mladší dcera.

Ten grunt, co futruje život, je jiný: Nechci tvrdit, že horší, děti koukají na filmy, čtou knihy digitálně. Pamatuju, jak jsem četl, když jsem mohl, pohádky dcerám: Ten efekt ovšem nepřišel, čtenářství nic moc, asi jen ze školní povinnosti. Včera mi dcerka řekla, že si vzala Annu Kareninu, z mé knihovničky: "Jo?" řekl jsem, "tak ji neoblemtej jogurtem, jak je ve tvým zvyku..." Byl jsem potěšen, že hodlá číst klasiku, ale pak dodala, že je to do školy. Přitom čte, jak vím, romanťárny na mobilu, má plno informací o punkrockové hudbě.

Jejich kadlub je prostě jiný, je-li nějaký: Ten prostor, domov, rodina mají rozmazanější obrysy. Připadám si jak ještěr, který, když nenapíše, co zažil, vyhyne. Jejich grunt je digitálně virtuální, plný infa, ale ty prožitky jsou vlažné. Rád bych se spletl, ale i léto mají zorganizované: fyzično je jen struktura dat. Prožitek dětství, unikátního místa, jaký nosím já, myslím, už nemají - dědův záhumenek je stále ve mně, ves, co založil Ignatz, můj předek, na bobnickém rybníku, je ostrov, obklopený regulací, tam se končí můj vnitřní ráj.

A ten velký sad, co už není, imituju: Mám sádeček, v osadě Ráj, kde byla spíš džungle. Vykácel jsem staré, vysadil nové, systematicky, jak je mým zvykem. Od začátku června, různé odrůdy dozrávají; tj. až to vyroste, raná až pozdní třešeň, višeň, meruňka, broskvoň, slivoň, pak jabloň, letní, podzimní a zimní. Řežu, sekám, lezu po větvích, jsem stále ten, kdo má svůj grunt: V něm je má jediná opravdovost. Ve světě, který je rozmazaný, se spoustou vrstev, jež klamou... Čím víc virtuálních srážek a bouřek, tím větší riziko, že nás to smete jako třtinu ve větru.

19.7.-9.8.2026

Bulvár, co ti vleze až do postele

Když chci psát Lidskou tragikomedii, tedy o lidech, které jsem ve svém životě znal, musím chtě nechtě myslet na to, jak o nich psát. Literatura se umí tvářit, že je čirá fikce a vejde se pak do ní všechno. V době, kdy je hranice soukromí rozvrácená, veřejné osoby s ní pracují tak, aby se stali ještě známějšími, je asi lichá obava, že lidi, které jsem znal ve dvaceti, nějak kompromituji. Jenže stále žijí, někteří budou žít ještě dlouho, takže je na stole, jak o nich psát, když chci psát o tom, jak mě vnímali ti, které jsem za 50 let poznal.

V románu je vždy realita, tudíž předobraz postav. Nikdo si nevysní úplně neznámý svět, vychází z toho, co zná. Ale podřizuje se příběhu, postavy tak deformuje, charaktery mění, obrací, zostřuje. Čím větší je prozaik, tím míň opisuje - na rozdíl od módního stylu tzv. autofikce. Přečetl jsem si pár takových, ale zjistil jsem, jak je to banální: Psát podrobně o všednosti, kdo je tak zajímavý, aby to bylo krásné? Sice je to tzv. fikce, ale když si čtu Knausgarda, je to nuda. Móda z něj udělala Prousta, ovšem chybí mu ten proustovský esprit.

Takže čiré vzpomínky, bez logiky příběhu, jsou na nic. Je to autobiografie, hodí se to do memoárů. A nemění to nic na tom, když si s tím někdo hraje, mystifikuje, že jde furt o trapný život. Prezentovat tu nudu, pokud se to dělá, lze jen přes intimity. Tady jsme u toho, čemu se říká bulvár: Dnes si s ním leckdo zahrává, zvlášť přes sítě. Pouští si ho do soukromí, někdy až do postele - pak se diví, že se bulvár rozleze. Chce být celebrita, nakonec je trapný chudák. A to nemluvím jen o umělcích, ale o všech těch, co touží exhibovat veřejně.

Být na veřejnosti je ošemetné: digitální korektnost leze do všeho, chce chránit, tím pádem šmírovat. Jsme pod drobnohledem a přesto nám to jaksi nestačí: Jak jinak může dnes člověk zaujmout? Politik, který dřív byl pod palbou otázek, dnes užívá sítě: Může si mluvit, co chce, ale ví, že bez bulváru neuspěje - dobrovolně s ním kolaboruje. Pak se diví, že se bulvár u postele nezastaví: Vytáhne domácí porno, s vlastní manželkou, anebo doják o všech mých mizerných chlapech... Záběry z rekreace to začíná, trestními oznámeními končí.

Takže kde je hranice, kterou nepřekročit? Zřejmě platí, že čím víc osobní, tím míň intimity: Nejbližší vztahy, to, co je soukromé, by neměl autor využívat k realizaci. Nepíše deník, který je subjektivní, to mě vždy na denících (psaných k zveřejnění) iritovalo. Psát deník bychom měli pro sebe, na konci života spálit. Když ho psal režisér Juráček, psal ho jako narcista a o to hůř to působilo - pomluvy, zákeřnosti, exhibice zahalené do intelektuálních keců. O něco líp to zvládla jeho žena, Horáková, která napsala kontravzpomínky.

Vzpomínky lze využít pro tvorbu. Autor, byť nechce exhibovat, chce žít skrytě, může vzpomínat. Žít skrytě je dnes jedna z nutností, abyste měli koncentraci: exhibici ponechme politikům. Na druhou stranu klišé, že je autor mrtvý, je jen klišé. V každé tvorbě je tvůrce přítomen, tedy může využít vzpomínky, i neskrytě. Nemusí to být autofikce ani autobiografie, může to být novela. V Pohyblivém svátku, který psal Ernest o mládí, je plno vzpomínek, přesto je to objektivní. Co je objektivita? Je to realita, která evokuje pravdu.

Tvůrce, když tvoří, vzpomíná: využívá materie, co si odžil, víc příp. míň fiktivně - je to Goethovo Dichtung und Wahrheit. Můžu psát o sobě, ale vždy si být vědom, že mi minulost uniká. Můžu rekonstruovat, ale jen omezeně, podřizuji se formě. Píšu o reálných lidech, přesně, jasně, ale s filtrem mé paměti. V básni je pravda, jiná, než ta, která se stala, měla by být zkoncentrovanější. Se vší subjektivitou, co v sobě mám, sympatiemi či antipatiemi, přesto tak, abych vystihl člověka, jaký byl, s tím, co na něm bylo zobecnitelné.

A intimity jsou jen průvodní jev; bulvár potřebuje slavné, tajné, akutní uspokojení touhy. To se ve vzpomínce rozmělňuje, zvlášť, když nás od té doby dělí desetiletí. Osoby musí být živé, ale jejich sex, choroby, vnitřní hnutí jsou obecné. Pokud nejsou slavní, tedy nesmrtelní, jsou jen nositeli významů, smyslu života. A o existenci, holou, jak byla, je a bude, by se měl tvůrce snažit. Musí ty lidi využít, ale nezneužít. Jinak by psal pokleslý žánr, nikoliv umění. Hezky se to říká, ale hůř dělá, to je fakt, no nic, aspoň jsem si to definoval...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

30.8.-13.9.2026

Utopické blouznění o lepším světě

Myslím, že jestli může dnes filozofie přijít ještě s něčím novým, je to ve vztahu nicotnící formy a obsahu. Zdůrazňuji "nicotnící", protože jen tak lze objasnit svobodnou vůli: princip pádu, deformace, obnovy, odlišnosti, mimo mechanismus kauzality. S tím souvisí i tvorba, která vždy hledá adekvátní styl. Ten je dán tím, že obsah vyžaduje formu a vice versa. Když hledám styl pro Lidskou tragikomedii, vím, o čem budu psát, ale ne tak úplně jak. Přitom podmíněnost formy a obsahu je totální, jedno není bez druhého, reálně je to totéž.

Ale obsah je praxe a forma je teorie. Když chci psát o jedné existenci, chci psát mimo blbiny doby. Abych je nepsal, stanovím si formu, aby byla co nejobecnější: takže čistá filosofie, jak se dívat na existenci, z různých pohledů, k tomu geopolitika. Látku vyplní prožitek, kontakt s druhými lidmi, tragikomický, ovšem krásný. To je můj cíl: krásný prožitek. A ten jde docílit jen formou, co se vyhne kýči doby. Kýč doby je retro, zvlášť to české - děsně unylé. Takže mě zajímá filosofie a rámec doby, studená válka až po evropský skanzen.

Abych si osvěžil paměť, pouštím si filmy, z konce 80. let, nejlepší podle Kinoboxu. Chci přivolat atmosféru, byť ty filmy jsou, až na výjimky, dosti špatné, až legrační. Kdysi byl Vetřelec nebo Rain Man bomba. Dnes nejsem schopen skoro žádný film dokoukat: Kromě milovaného Kaurismekiho, jsem zvládl už jen Olivera Stonea "Salvador". Přesně to mi tu dobu velmi barvitě nastínilo; celou studenou válku. Všechny ty junty, guerilly, různé revoluce, bídu třetího světa. Připomnělo mi to, jak velkou úlohu sehrál tehdy Ronald Reagan.

Takže jsem přes léto načetl jeho životopis, taky Gorbačova, Thatcherové, Kohla a dalších. Je jasné, že v patnácti člověk vnímá jinak. Já si vystačil s jednou aktualitou, co jsme měli mít do občanky: Konflikt Irán a Irák mi sloužil po celou školní docházku. Irán slavně vítězil nad Irákem, který podporovali imperialisté - jenže to byla jen bajka. Pravda byla, že studená válka měla dvě strany, slýchali jsme o hrdinném boji Angoly, Nikaraguy, Salvadoru, třetí svět bojoval, zatímco Reagan uzbrojil SSSR, kde tomu říkali perestrojka.

Tenkrát jasně pojmenoval Sověty jako Říši zla. Komunismus, vývoz utopické ideologie, byl na vrcholu. Nikde se neosvědčil, ale bral majetek, těm co vykořisťovali. Ano, feudálové v třetím světě dřeli lidi z kůže, ale rolníci, co se chopili půdy, pohořeli. Kolektivní marxismus, utopie, nemohla dodat žádný blahobyt; ani Čína už dávno není marxistická, Kuba dopadla podle toho, totiž špatně. Salvador prošel občanskou válkou, než vůdci dostali rozum a souhlasili s volbami: Od té doby je tam demokracie, s tichou podporou Američanů.

Kruté genocidy jsou důsledek utopismu. Utopie je vždy "zhmotnění" ideálu, strachu, že nejsme dostateční. Touha po dokonalosti je komplex, nejistota, úzkost, agresivita. Souznít s tím, kdo jsem, je velká ctnost, která dnešním lidem chybí. Proto byli staří Řeci tak uměření, tedy kromě Platóna, který byl vnitřně neukotvený - jeho Ústava je výraz povýšenosti. Na to mohli navázat i křesťané, často fanatičtí. Před Bohem jsme všichni nedokonalí, ale o to víc toužíme po ideálu. Třeba ve stylu Moorovy Utopie nebo státu slunce Campanelly.

Řekl bych, že utopie je sen progresivismu: S tím souvisí i dystopie, jako rodná sestra. Pocit méněcennosti, neukotvenosti, závist, v tom je jádro všech revolucí. Katastrofismus spolu s idealismem, neuróza, čili potlačená úzkost. Ta úzkost je zvířecí atavismus, mírnit ji může pouze dospělá vůle, resp. osobní svědomí. Mírnit, tolerovat, osvobozovat se. To je tak cizí všem aktivistům, co blouzní o progresi. Jejich projev je smrtelně vážný, slovně cizokrajný, úzkostný: Chtějí stále totéž, utopii, neboť nedokáží žít v obyčejném světě.

Kolik takových už na světě bylo. Celé 19. století se jimi hemžilo, hrabě Saint-Simon, co se vzdal titulu, ztratil kadlub, věřil v osvícené mudrce, vědce, že zajistí utopii. Stále stejná povýšenost, co vyplývá z úzkosti, že já jsem nedokonalý. Dát světu racionální formu bohužel znamená, že jde proti prožitku. Člověk není jen rozumný, byť Hegel, Marx atd. doufali, že to půjde. Vylezla jim z toho totalita. Povznést slabé, fajn, ale ne na úkor celku, řekl bych. Když si vyvolíte skupinu, logicky tím potlačujete jiné nevinné jednotlivce.

To se přeneslo i do Států, kvůli emigraci, co prchala z Evropy. Prchala před nacismem, levicová inteligence. Na "Amíky" komunismus neplatil, ale zrcadlení nacismu ano. Vnitřní rasismus se střetl s novými názory, snobi začali tvořit teorie: Různé kulturní teorie. Hollywood byl levičáků plný, nemůžem se divit, že vznikly filmy jako Salvador. Obhajoba toho, co se ukázalo jako faleš - levicové guerilly jako spása světa. Je zvláštní, že to prokoukl herec Reagan. Svým prostým, ale důsledným způsobem, ukázal světu svobodnější cestu.

Takže o tom všem by se dalo psát, ale já o tom psát nebudu: Použiju jen rámec, tj. formu té doby, studenou válku, Reagana, Gorbačova a další, ale budu psát o osobní existenci, o lidech, co jsem poznal, ovšem bez blbství českého retra; to jest tak, jako bych to psal třeba pro čtenářku z Ulánbátaru anebo studenta v Limě.