Filosofie

Proč jsem tak originální?

Jednoduše proto, poněvadž zcela intuitivně uvažuji v protikladu k paradigmatu současné doby. Největším omylem dneška je, že k originalitě je zapotřebí mít patřičné IQ a vysoce specializované vzdělání.

Nic proti IQ a nic proti vzdělání, ale mnohem důležitější je schopnost vnímání souvislostí. Abstraktní myšlení (ontologické nebo společenské) je spíš o všestrannosti než o specializaci, víc o vyvinuté intuici než o rozumu. Analytický rozum přijde na řadu až ve chvíli, kdy se před námi odhalí poznání. Teprve pak přichází na řadu exaktní věda, která je pro originální poznání spíš na obtíž. Proto dnes například tolik fyziků rádo filosofuje, protože si uvědomuje, že bez nových objevů by se věda příliš nepohnula. Bohužel drtivá většina vědců používá analytický rozum dřív, než by něco originálního pochopili. Skutečná filosofie je velmi prostá a přitom ta nejnáročnější disciplína. Je to schopnost klást si otázky úplně jinak, než jak je kdo před námi kladl.

1. Všechno stále vzniká z ničeho

Tato originální myšlenka je čistě ontologické povahy. To, proč je něco a není spíš nic, trápilo ty nejlepší metafyziky. Evropská filosofie dospěla ke stejným závěrům jako východní nauky. Podstatou bytí je prázdnota, nicota, vakuum atd. Skutečné bytí je nicota, napsal Martin Heidegger. Klam metafyziky spočívá ovšem v hledání podstaty všeho. Původní tajemné entity za naší realitou, principu, který je zdrojem světa. To, že by něco vznikalo z ničeho, je ožehavá myšlenka. Chápat reálně tuto myšlenku mi trvalo dvacet let. Právě při studiu Heideggera jsem pochopil, že chyba je v hledání "podstaty". Každý filosof potažmo vědec jako by stále hledal perpetuum mobile. Jenže nic takového není! Vše vzniká jen stále samo ze sebe. Nicota není podstata, žádné vakuum, žádná skrytá síla vesmíru. Nic si můžeme představit pouze teoreticky. Celý svět vzniká z teoretického bodu nicoty. Ano, zní to redukcionisticky, ale právě v eliminaci hledání "boha" se skrývá lidská svoboda. I dnešní technicistní společnost stále hledá "podstatu". Originalita této myšlenky spočívá v tom, že odstraňuje stará traumata. Bůh je mrtev. Podstata je mrtva. Princip je mrtvý. Celý svět stále vzniká z ničeho.

2. Estetika je víc než etika

Tady se jedná o originální pohled na evoluci člověka. Jestliže ve zvířecí říši vládne přirozený výběr, jeho pokračovatelem je morální výběr. Lidskou společnost od počátků určují etická pravidla. Aby tlupy přežily, vymyslely základní poučky k přežití, v naší tradici desatero. Morálka je cukr a bič, podle které žije každý člen společnosti. Přehodnocením všech hodnot v moderní epoše došlo k její relativizaci. Jako kdyby už nestačila na složitost světa. Člověk žije mimo dobro a zlo, napsal Nietzsche. Pro co člověk žije? Pro schopnost přetvářet přírodu. Vytvářet umělé věci. Napodobit obraz krajiny. Zachytit ho na papír. Oscar Wilde tvrdil, že umění je zcela neužitečné. Ale právě proto je to nejdůležitější. Ve svých pětadvaceti jsem pochopil, že nejlidštější je umělost. Odvěký rozpor těla a duše, pudu a rozumu je vyřešen. Člověk je natažený provaz mezi zvířetem a tvůrcem. V lidské společnosti, ve vlastním prostoru, přetváříme přírodu a hodnotíme ji svým vkusem. Morální výběr nahradil umělý výběr. Estetika je víc než etika.

3. Svoboda a rovnost jsou v přímé úměře

Originální myšlenka, která překonává politickou tradici. Ještě dnes, kdy se skončily dějiny a ideologie, dělíme politiku stále na konzervativní a na liberální. Na pravici nebo na levici. Puritáni zdůrazňují hlavně svobodu a pokrokáři rovnost. Stavějí tyto výdobytky proti sobě. Dovedeno do extrému chtějí, abychom žili buď v primitivním kapitalismu anebo v komunismu. Netuší, že naše svoboda roste s rovností a naopak. V archaickém kapitalismu jsou jen někteří vyvolení svobodní. A v komunismu zase rovní. Většina lidí nemá svobodu ani rovnost natož blahobyt. Minulý rok, při četbě Fukuyamy, mi došlo, že díky blahobytu roste celkový komfort. Fukuyama stojí na straně svobody, ale je třeba vidět i druhou stranu mince. Liberální demokracie zajišťuje lidem rovnost, jakou ještě nikdy neměli! Růstem blahobytu se zvyšuje volný čas. Většina lidí má mnohem větší možnost volby. Ani ti nejbohatší nejsou příliš svobodnější než ti ostatní. V tom jsme si rovnější, než jsme kdy dřív byli. Svoboda a rovnost jsou v přímé úměře.

Závěr

Proč to vůbec všechno píšu? Protože chci ukázat, že i dnes, kdy se lidé snaží odlišit stejným způsobem, může být člověk originální. Může posunout o kousek dál poznání, aniž by patřil do týmu expertů. Jak napsal Schopenhauer, ty nejlepší myšlenky leží na ulici. Nazrály k tomu, aby je pozorný chodec oprášil a ukázal ostatním. K tomu je zapotřebí originality. Schopnosti vnímat souvislosti a intuitivního vhledu. Ale také univerzální vzdělání. Žádný laik nikdy na nic výjimečného nepřijde. Bez vzdělání nevíme, že někdo už určitou myšlenku myslel, ale nedomyslel. Neumíme si ji zasadit do souvislosti. Skutečná genialita není ve specializaci ale v obecnosti.

7. 03. 2018

Opakování je dnes matka duchaprázdnoty

Když se občas dočtu, jak dnes v tzv. pozdní době (ach ta terminologická bezradnost!) už nic nového nevznikne, život je opakování, variace téhož, musím se útrpně usmát. Pokud by bylo jen opakování, byl by úpadek, ani neustálá obměna, eklektismus všech forem, by nepomohla, ale naštěstí je z dějin pár příkladů, že manýra je v důsledku alchymie nového, něčeho, co si konformisté asi neumí představit. Opakování je kvantita, která když naroste, nemůže jinak, než přerůst v kvalitu, která nedbá na alibismus těch, co se spokojí s průměrností.

Přesto mi fráze o opakování pomohly: když píšu o sebeuchovávání nicoty, píšu to blbě. Implikuje to časovost, což je u nicoty nonsens, už jen proto, že tvrdím, že nic je jen teoretický bod. Ano, nic, které je základ bytí, řešilo už dost filosofů (Leibniz, Hegel, Schopenhauer, Heidegger), jen ho podle mne nedořešilo. Nic je prostě teoretické "tady a teď", v našem časoprostoru kdekoliv, kam se podíváme. Kdekoliv a kdykoliv z něj realita vzniká, tedy naprosto z ničeho. A proč se to děje? Protože nic existuje, tím pádem se manifestuje, je fenoménem.

Jako úplné nic není ničím, ani podstatou. Nevytváří žádnou platformu, na které stojí svět. To, že nic existuje, je sebemanifestací. Je to stále složitější fenomén, informace, databáze na virtuálním úložišti. Ta sebemanifestace má v sobě sebeuvědomění, což je to nejdůležitější. Když si představíme data, jak navzájem působí, můžeme vidět celou skutečnost. Ta data jsou ve formě sebeuvědomění vnímána v časoprostoru, tedy jsou řazena tak, aby se dala vnímat. Zásadní je, že čím základnější jsou data, tím jsou přesnější, čili i pravdivější.

Proč je to tak zásadní? Data vnímaná v časoprostoru jako by měla stále prchavější charakter. Můžeme celkem přesně vnímat atomy, ale to, co je na makroúrovni, je těžko zachytitelné a klamavé. Jsou to stále atomy, jen my je vnímáme "celostně". Jsme na vrcholu existence, kde se skrz nás nicota sebereflektuje, žádné vyspělejší vědomí neznáme. To je odpověď na to, proč vůbec vzniklo vědomí. Sebemanifestace nicoty nemůže jinak než se sebereflektovat; čím složitější data, tím větší nicotnost, resp. to, co se nám jeví jako nějaký fake.

Proto mluvím o jedinečné pravdě v nás. Nejsme nic jiného, než koncentrace nicoty, žádná propast, žádná hloubka, to jsou archaismy, které patří někam do buddhismu. Soustředěnost, pozornost, to jsme my, v největší autenticitě, jaká může být. Pak jsme schopni jít k prvotním faktům, vymanit se z iluzí a klamů světa. Jedině v autenticitě můžeme vnímat pravdu, ačkoliv žijeme stále víc pseudo. Ano, v nicotnosti je odlehčenost, svoboda, v níž můžeme být hraví. A to je základem toho, abychom vytvářeli nové role, nové styly a nové vjemy.

Umění čili tvořivost neopakuje přírodu, napodobovat ji znamená už jen velký kýč. Musí ji deformovat, přetvářet, to je to, co se kvůli opakování dnes neděje. Jsme vrchol existence, naše vědomí tvoří rozum, jehož nejvyspělejší forma je ironie, a cit, jehož maxima je vkus, což "dělá" kreativitu. Obě složky nás pomáhají měnit, analyzovat se, tudíž posouvat do nového. Tato sebereflexe je jako kolovrátek, ale v jisté době z ní něco vypadne - kdybychom stále jen opakovali, ze vší oduševnělosti by se časem stala duchaprázdnota...

6.1.2023

Česká společnost hraje dost špatné divadlo

Proč tak málo lidé rozumí dnešnímu světu? Pominu to, že naši předci, až na výjimky, se málokdy vyznali v současnosti, vždycky je realita trochu v předstihu před pochopením. Ale naše doba vykazuje dynamiku, snad až zcela neznámého řádu. Jestliže určité pevné struktury, které platily po celá staletí a tisíciletí, začaly nabývat spíš tekutého skupenství, jak o tom psal Zygmunt Bauman, pak bych viděl, že tekutost už delší čas nabývá skupenství plynné, a to ve formě páry.

Prchavost je příznakem dneška, v jeho nejvyspělejší vrstvě. Jestliže si svět představíme jako něco, co bez ustání vzniká (z ničeho), je vrcholem to, co všechno zpětně reflektuje, totiž vědomí. Pro mou potřebu se omezím jen na veřejný prostor, který je směsí reality a fikce, vytvářené vědomím všech účastníků. Vždyť to známe všichni, kdo používáme internet; tedy obrazy, které vznikají z reality, náhle žijí digitálně, ztrácí identitu, prostě tím, že jsou reprodukovány.

Jakou hodnotu má dnes realita? V té nejvyspělejší vrstvě, která překrývá starší vrstvy, je realita "pseudo". S faktem, s tím, co se dá ověřit, souvisí jen v základních rysech. Vše ostatní je tekuté, spíš prchavé, jelikož naše smysly na to nestačí. Jediné, co je schopné udržet tempo, je rozum ve své autenticitě. Co je rozum ve své autenticitě? Nazval bych to koncentrací pozornosti, kdy chápu sám sebe a proto i ty ostatní. Vrcholem takového rozumu je de facto sebeironie.

Nikdo nemůže popřít, že sebeironie je náročná disciplína. Navenek působí neseriózně, aspoň pro ty hloupější. Jenže jde o její vnitřní vklad, o to, že skutečnost zpochybňuje: redefinuje. Primárně vychází z instinktů, které velely zvířeti útočit, utíkat, v dalším vývoji z rozumu, který dokáže určit to, co je výhodné a užitečné. Takto zacílený praktický rozum byl pro lidský vývoj životně důležitý; bohužel dnes je tzv. selský rozum už spíš jen pro smích.

Obdobné je to s vkusem, který s ironií souvisí. Musíme si uvědomit dvě věci, které jdou v ruku v ruce. Jestliže rozum se vyvinul z instinktu, pak cit se vyvinul z pudu. První je o přežití navenek, druhý o přežití osoby, tj. o život ve světě a sebeuchování. Jestliže to první dnes naplňujeme tím, že využíváme kreativně rozum, pak to druhé naplňujeme citově. Je to znovu asi neseriózní, ale budu tvrdit, že nejvyspělejší cit je vkus, který jediný dokáže obstát ve fikci.

Korektorem tvořivého rozumu je totiž náš vkus. Bez vkusu bych nemohl používat ironii, byl bych trapný. A tak je to se vším, co kreativně dělám, bez vkusu jsme směšní. Což je přiléhavá definice současnosti. Víc k tomu netřeba říkat - chytří pochopí. Vůbec největší dílo je člověk sám, jeho role, byť prchavé, jsou umění. Nejsme nic jiného než naše role, jenže většinou hrajeme falešně, navíc bez vkusu. Směs reality a fikce, ve které žijeme, je dosti špatným divadlem...

26.1.2023

Pokus, jak se nestát primitivním hňupem

Použít měřítka morálky na dnešní mediální svět, zejména ten digitální, je vždy zoufalý regres do doby, kdy nám bylo "náramně". Když někdy vidím či slyším, jak se o to někdo pokouší, de facto moralizuje ve světě, v němž je všechno jinak, kde jde o role víc než o realitu, tudíž opravdovost, která je předpokladem pravdy a dobra, je sublimovaná, estetizovaná do úplně jiné kategorie, mám pocit trapnosti. Copak to ti lidé, co tak chytře užívají svá kýčovitá slova, sami nevidí, že nelze na toho, kdo se jim "nelíbí", užít slovo zlo nebo lež?

Ne, že by to nešlo, ale vůbec to nesedí. Tady bychom museli začít chápat, jak vznikají společenské vrstvy. To, že je někde válka a tam je zcela jasně vidět, co je dobro a zlo, neznamená, že v našem prostoru, který se vyvinul do umělosti, tudíž překryl biologii, kterou lze svázat morálkou (což se dělo od lidoopů), to jde dělat stejně. Morálka je primitivní, a kdo dnes používá zlo a dobro jako bič v digitálním prostoru, je primitiv. Neumí se vyrovnat s faktem, že je vše subtilnější, tudíž musí zapojit vkus, který vnímá, jestli ten druhý přehrává.

Společnost je demiurg, co přetváří přírodu. Vytváří umělé prostory, tvary, situace, gesta, pojmy. Předpokladem je tvořivost, určitá míra svobody, co umožní individuaci, její kreativitu, podvratnost. Bez toho by byla society vždy jen morální, primitivní, degenerující. Každá krása je výsledkem toho, co udělali jedinci a pak společně ocenili. Umělost je založená na kráse, na různých formách designu, stylu a hry. Každý jednotlivec se prezentuje, dělá se lepší, přetváří realitu. Taková společnost je pravdivá, jestliže se v ní hraje s vkusem.

Jenže umělost je vnější slupka, zakrývá nižší vrstvy. Každá society, když dospěje k blahobytné době, dosáhne umělosti. Mohl bych si pomoct tím, jak to pojmul Hegel. Dostatečná míra individuace přináší konec dějin, což zpopularizoval Fukuyama. Podmínkou je blahobyt, čili svoboda v souladu s rovností. Koncem dějin se myslí to, že už nelze usilovat o větší dobro, lze ho jen udržovat. Jako by se narazilo na hranice, které definuje morální výběr: boj dobra a zla se svádí proto, aby se společnost vyvíjela ze své zvířeckosti.

Jenže v jisté fázi individuace je to málo. Jako by teď šlo o novou kvalitu, o úplnou lidskost. Pokud je člověk způlky zvíře, chce přežít v přírodě a chce přežít ve společnosti. Jeho lidskost narušují regresy, do války, do ideologie dobra a zla aj. Není úplně lidský, nežije v umělosti, která je nejlidštější - je to proti jeho pudům. Umělost je lidská, jenže je to nová kvalita. Proto člověk spíš propadne sentimentu, vůči přírodě nebo vůči morálce. Vyvolává války nebo píše moralizující články; každopádně se odsuzuje k tomu stát se primitivním hňupem...

Lidé obecně nemají rádi slovo "pseudo", jeho význam je pro ně nepřirozený, pudově nepříjemný až degradující. Jenomže právě v něm je obsaženo vše, o čem tady píšu, a to je krása hravosti.

23.2.2023

Velice trudná diskuze o umělé inteligenci

Způsob, jak se lidé vyrovnávají s faktem, že některé jejich činnosti nahradí umělá inteligence, je typický. Vypadá to spíš jako roztroušená skleróza, která postihla inteligenty i dementy, kteří v médiích trousí výplody zcela neadekvátní situaci. Ta nepřiměřenost je daná tím, jak málo dokáží myslet a zasazovat věci do kontextu. Jinak by nemohli vyvolávat strach, který je průvodním jevem blbosti. Baví se o výkonných strojích, jako by to měly být Čapkovy roboti střiženi mloky. Já bych řekl, že digitální počítač je stále jen bezduchý stroj.

Když máte ucelené myšlení, netrápíte se margináliemi. Je zjevné, že lidé jsou v unikátní situaci, ostatně jako už tisíce let. Museli se vyvázat z přírody, aby vyvinuli své schopnosti. Dnes dokážeme žít bez boha, i bez kategorického imperativu. Přesto máme mozek a ten je nejkomplexnější věc, kterou kdo na světě spatřil. Je to biologický systém, který reflektuje sama sebe, dokáže být ironický i soucitný. Jeho evoluce, setrvačnost instinktů, na kterých vyrostl, je unikum. Je to jediný systém, který dokáže zpětně reflektovat existenci.

Ta sebereflexe je vlastně základ uvažování: uzavírá celý koncept, tak jak jsem ho už popsal. Vystačím si se třemi pojmy, které jsou ovšem vůbec nejopovrhovanější: nicota, estetika, umělost. Naše vědomí, to, co stroj nedokáže nahradit, je vrcholná nicota. Jsme její koncentrací, pozorností, voluntaritou, která se reflektuje. Bez toho by nic nebylo, žádný systém nemůže být bez regulace. V našem vědomí je svět úplný, bez něj by nemohl fungovat. Nahradit vědomí, které nosíme, je zatím něco, co je víc v žánru science fiction.

Ano, člověk dospívá k umělosti. Je to jeho přirozenost, osvobození se od přírodní danosti. Tady hraje velkou roli nový rozměr, ten estetický, způsob umělého výběru. V přírodě je výběr, který popsal Darwin; ten jsme překonali etikou. Jenže etika je jen posun, provaz natažený mezi zvířetem a tvůrcem. Právě o něj jde, o typ, který se stává nezávislý na biologii, na pudech a instinktech. V mnoha ohledech to jde, v rámci socializace, omezí se instinkty, rozvine lidskost. Jenže máme taky mozek, který je produkt biologické efektivity.

Umím si představit, že se změníme v homunkuly. Nahradíme tělo, už dnes je zčásti umělé, plné protéz a silikonu. Ten trend nelze zvrátit, jelikož je to otázka přežití. Pak ale máme mozek, kterým tvoříme vědomí. Něco, co dává zpětnou vazbu - univerzu, realitě, nicotě o sobě. Dá se říct, že bez sebereflexe už nic nevznikne. Je to podmínka, bez které by další realita nebyla možná: Jak ale vědomí nahradit? Můžeme to dokázat tak, že ho převedeme na stroje?!

Představme si jak funguje mozek. Všechny ganglia, chemické procesy se dají nahradit, ale zpřetrhat genetický vývoj nelze. Když odřízneme sféry pudů, bude mozek fungovat? Jak imitovat emoce, bez nichž by rozum nebyl kritický, rozporuplný, tvůrčí? Chci tím jen říct, že umělá inteligence je stroj a my jsme vědomí. Obávat se strojovosti nemá význam, stroje jsou symboly lidského vzmachu. Pomůžou nám k adaptaci, k proměně tak, abychom přežili. Zdali budeme jednou úplně umělí, je otázka - každopádně je to otázka spíš pro futurology...

19.4.2023

Malá informace pro citlivé fluidní bytosti

Je velmi hloupé, jak se vrací ignorance, která vkládá progresivním lidem do úst věty, že je nová doba, což znamená, že starší lidé nerozumí tomu, co se děje. Takové niveau už tady bylo, vždy, když se society zvrhla do revolučního patosu, kdy víme, jak zajistit lepší zítřky. Právě v tomto nepochopení dialektiky, neznalosti pohybu, tkví ignorance. Bohužel dialektika je pro valnou většinu lidí nedosažitelná. Pak je totiž možné vnímat, že v Česku jde sice o střet generací, že to, co hlásají starší je negováno tím, co hlásají mladší, problém je, že se to nezvrhá do původního stadia, které by mělo být ve vyšší kvalitě.

Náš vývoj je bohužel neproduktivně odvozený. A když se podíváme na Západ, vidíme, že ta negace trvá přes 50 let. Netvrdím, že všechny vlivy, poststrukturalismus, identitarismus, nic nepřinesly, ale zatímco negovaly, zničily životadárnost normy. Jedině norma umožňuje odlišnost, pakliže se odlišnost sama stane normou, nese úpadek. Ano, historie je plná regresů, úpadků, nových vzepjetí. Nic nového pod sluncem. Jen tvrdím, že poprvé v dějinách se normou stává výjimka. A výjimka potřebuje normu, aby se mohla vyvíjet. Bez toho je pouze degenerací, tj. ničí se blahobyt, který je nejvyšším dobrem.

Co vlastně myslím tím dobrem? De facto ho tvoří dvě složky, svoboda a rovnost, nejlépe v ideální rovnováze. Zní to až idealisticky, ale v tom měl Hegel velkou pravdu. Když je dost individuality a humanity, dosáhne se i velké kvality. Pro mě je to stav, kdy už nelze usilovat o vyšší dobro. Žije se v blahobytu. Několikrát v dějinách se to už dělo, např. v devadesátých letech na Západě. Tehdy ještě negace přinášela novost, která by se ovšem měla naopak zvrhávat zpět do vyšší kvality. To se neděje, naopak negace se stává normou. Půlstoletí je v evoluční dynamice dost času, aby se dalo mluvit o úpadku.

Ten úpadek nemusí být na první pohled zjevný: stále je dost individuace, co něco vytváří. Jenže převládá trend, který klade víc důraz na rovnost, tedy humanitu. Nic proti humanitě, potíž je tehdy, když neřeší člověka, ale tělesné znaky. Důraz na fýzis omezuje individualitu, tj. nejde o to, co člověk tvoří, ale co má mezi nohama. Tak jednoduše se dá popsat stav, v němž žijeme. Společnost stagnuje: neposouvá se vývojem kvality. Nemáme výlučná díla nebo významné objevy. Ty vznikají jen tam, kde se může tvůrce vymezit vůči normě. Pakliže je normou odlišnost, není žádná výlučnost.

Progrese vyvěrá ze souboje svobody a rovnosti. Společnost dospěje k blahobytu, když už nemusí usilovat o vyšší dobro. Takový stav je první příznak nové kvality, totiž estetické. Morálka dosáhne na samu mez, jde o jiné uspořádání. Občas ten náznak v dějinách vidíme. Pak ale většinou dojde k regresi, stále dokola, přesto celý svět roste, dosáhne-li obecné kvantity, přejde do jiné podoby. Je zajímavé, že všechny tyto vrstvy lze pozorovat i dnes. Ta estetická vrstva je bohužel tenká. Narušuje ji stále znovu touha po vyšším dobru. Taková touha může být v určitém stadiu znakem degenerace.

Na krátký okamžik zažil Západ konec dějin. Je to stav, kdy není proč usilovat o vyšší dobro. Svoboda a rovnost jsou v rovnováze - jinými slovy individualita a humanita, tedy i vyšší kvalita. Jenže to se poslední dekády opět změnilo. Všude exhibují průměrní, jejichž jediným vkladem je, že se perou za fýzis. Jenže jejich snaha diskriminuje ducha, nic jiného v tom není. Pokud se bere ohled na tělesné znaky, ztrácí se kvalita jako soulad svobody a rovnosti. Důležitější je, jak vypadáte, než co máte v hlavě: Chtěl bych ty citlivé fluidní bytosti upozornit, že nastane doba, kdy budou jen kus shnilého masa...

6.7.2023 

Když je člověk se svou logikou v koncích

Drtivé většině lidí není přístupné poznání skutečnosti - data, ze kterých si projektují realitu, vnímají čistě smyslově, empiricky, případně užívají logiku, aby se dopátrali nových vztahů, což dělá de facto vědu vědou. Tak jsou vlastně uzamčeni v ohrádce, aniž by tušili, že je z ní třeba vykročit, což umožnuje jen dialektika. Tedy způsob myšlení v rozporu, v protikladu nebo i ve víceaspektovosti. Tisíckrát vysmívaná, ale jedině možná; každý jev, i ten první, vnímáme rozporuplně. Dalo by se metaforicky říct, že na počátku není slovo, nýbrž rozpor.

Známe to od eleatů, kteří tříbili názory ve sporech, u Sokrata, Platóna nebo u sofistů, příp. Hérakleita, který inspiroval to, co se dá nazvat pohybem v rozporech. Jedině tak bylo možné rozumět evoluci, kterou dnes nikdo soudný nezpochybňuje. Přesto si rozpory či revolučnost nepřipouštíme, je to proti naší logice. Radši se balamutíme, třeba tím, že lze svět zastavit, nebo jeho vývoj ovládat. Vždyť i mistr dialektiky, Hegel, ji prvotně vnímal jako způsob myšlení, teprve v jeho zvratech poznal, že jde o univerzální dějinotvorný pohyb.

V čem je tedy dialetika nezastupitelná? V tom, že kdo myslí nově, zcela jinak, musí myslet rozporně. Ta novost je totiž za slovy, pojmy, myslím intiutivně něco, co není vysloveno. V tom se logický pozitivismus mýlil, celá ta Wittgensteinova ekipa: Slavná věta, o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet, je rozporná par excellence. Myšlení je zvrat, údiv, překvápko, vychází z nečekaného. Není to teorie, nýbrž praxe života. Na tom stojí umění stejně jako filosofie. Děje se to neustále, což znamená, že vznikavší zase zákonitě zaniká.

Přesto to, co bylo myšleno, existuje. Latentně, podprahově, působí rozpory, vyvolává pnutí. Známá poučka o tezi, která vytváří antitezi, aby vznikla syntéza, je teoretická, reálně zavádějící. Svět je příliš složitý, aby to platilo, samo myšlení se rozvíjí, čím složitější jev, tím víc rozporů v sobě nosí, čili víc aspektů, což je dnešní dialektika. Bez toho, aniž by myšlení suplovalo složitost reality, zaostávalo by. Proto píšu synteticky, vidím v jedné situaci vše, v jedné identitě, emoce se prolínají s myšlením, dobrota se špatností, komično s tragikou.

V každém jevu se jeví víc protikladů. Aspoň na úrovni reality, kterou zatím neznáme. Je to dnešní svět, křehká vrstva, kdy reálné obsahuje virtuální, imateriální hmatatelné ap. Jak máme vše poznat, když nemáme ani potuchy o správné metodě? Musíme vidět víc aspektů, v různé konstelaci, dívat se z různých úhlů, pak něco poznáme. Který protiklad převrátí celou tezi do konečné syntézy? Který rozpor je ten hlavní? Jen z negativního, jak věděl Hegel, roste nové, ale ta negace je první krok, co přijde v tak složité vrstvě moderny jako další?

A vůbec, je dnešní doba ještě moderní? Nejsou taková pojmenování výraz bezradnosti? Neschopnosti myšlení jít ruku v ruce s děním? Jestli se může dialektika dnes ukázat, pak dějinotvorně. Marxisté ji "zhmotnili", což byl těžký omyl, protože ji nabalzamovali. Jaký pohyb v pseudomoderně můžeme pozorovat? Kolik rozporů, kolik negací je potřeba, aby se z velké části imateriální vrstva zvrátila v protiklad? A není třeba vidět ještě mnohem hlubší rozpor - ten, který neguje novověk?! Člověk, jakožto živočišný tvor, se svou logikou v koncích...

24.8.2023 

Vážení přátelé, umění je vždy amorální

Když chci rozeznat základní rozpor, který určuje dnešní dobu, musím se vrátit k tomu, co popsal už Nietzsche. Pod vlivem darwinismu mu nečinilo problém pochopit, že člověk není nic konečného. Určitě znal i Hegela, jeho dialektiku, sám myslel v protikladech neustále, a to se nedá bez tří figur, tj. i bez konečné syntézy, kdy pochopíme, že člověk je antiteze zvířete, jejich syntézou je netvor nebo nadtvor, slovy Nietzscheho nadčlověk, já bych to nazval syntetický člověk.

Když vynechám určitou tehdejší afektovanost, není k tomu moc co dodat, určitě jde o celého člověka, kterým zatím nejsme. Napůl vězíme v přírodě, určuje nás biologie, napůl jsme v civilizaci, která je artificiální, vytvořená člověkem, jeho kulturou. Zajímavé je, že právě v Nietzscheho době došlo k objevu umělé hmoty, která leccos symbolizuje. Po době bronzové, příp. železné, se ocitáme v době umělé. Umělou hmotu využíváme všelikde, ale držíme si od ní distanc.

Je to pochopitelné, zvíře umělost nesnáší: Není to k sežrání, nohy se po tom kloužou, vůbec to nevoní. Jenže je to hlavně symbol, jelikož je to jen průmyslový doklad kreativity. Počátek je v tom, že jsme z kamene vytesali čepel; počin, co se v přírodě nevyskytuje. První tvořivost, nástroj, který slouží k vývoji civilizace, hned vzápětí přišly malby, člověk si v jeskyni zaznamenal, co zažil. Civilizace tak šla ruku v ruce s kulturou, řekl bych, že je to jedno a to samé.

Je to lidský svět, vyvzdorovaný na přírodě. Je v tom tvůrčí akt a akt vkusu, navzájem se podmiňují. Samozřejmě, že člověk, jako antiteze pudu, užívá rozum, hlavně praktický, aby přežil. Stejně tak si osvojil morálku, pravidla k přežití ve společnosti. Jenže výsledkem je hybrid, napůl zvíře, které dusí své pudy, napůl tvůrce, kterého dusí morálka. Všechno lidské, tvůrčí, to co dělá člověka celého, je amorální, resp. jde o krásu, v níž je dobro obsaženo a zároveň taky negováno.

Proto tvrdím, že umělý člověk je tvůrce. Někdo, kdo se koriguje výhradně svou tvořivostí a vkusem. Debata, že umění musí být mravné, je scestná, umění je vždy amorální! Kultura plodí různé artefakty, komerční artikly, které uspokojí "cit", ale umění je vzácné. To totiž uspokojuje vkus a ten je také vzácný. Přerod k vyššímu typu, jak o tom psal Nietzsche, probíhá na platformě nemilosrdného vkusu. Člověk, který sám sebe přetváří, se nutně vystavuje hodnocení.

Tady jsme zpátky u dialektiky; tvůrce je lepším zvířetem. Negací člověka, jeho mravnosti, vzniká svět, kde se bojuje, tvoří a hodnotí, kde se ovšem nezraňuje, kde neteče krev. Přírodní výběr se změnil na umělý, kde jediným korektorem je vkus. Kultura dodá nástroje, mraky nástrojů, jak se krášlit, upravovat či vylepšovat. Morálka, dobro obce, bude přítomno, ale zcela potlačeno, jako nedůležité. Jedinec, zcela svrchovaný, bude ten, kdo se uchovává tím, že tvoří.

Žijeme evidentně v rozporuplné době. Proto tolik lidí definuje, co žije, ale většinou mylně. Nezazlívám jim to; nemyslí dialekticky. Těch rozporů je víc, jak zásadních, tak i klamných, je to princip víceaspektovosti, čert aby se v tom vyznal! Jeden zásadní rozpor jsem popsal, ten Nietzscheho, ale napadá mě ještě jeden: umělost je hlavně syntézou anorganické a organické přírody. Překročením biologie vzniká platforma blízká nerostům, ovšem je hřejivá a podivně krásná…

29.11.2023 

Nic, co stále komunikuje samo se sebou

Osoba mně blízká, příbuzná, mi přinesla oblek, jako dárek, ošíval jsem se, ale nechtěl ji urazit, držela ramínko a já viděl, že oblek je přesný, chtěla, abych ho vyzkoušel, vyhověl jsem, i když jsem tvrdil, že je to zbytečné, že je perfektní. Skutečně sako bylo skvělé, ale když jsem si ho natáhl, první rukáv, nějak se začalo scvrkávat, zvláštně zmenšovat, já nemohl nahmatat druhý rukáv; a ta látka, předtím jemná pevná, se začla u límečku krabatit, celkově degradovat, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, představa saka, které bylo dokonalé, se rozpadla - asi jako když se rozpadá obraz v televizi, když je slabý signál a vše začne zrnit.

To zrnění ve mně vyvolalo úzkost: Byl to sice sen, ale jako by vystihoval celou realitu. Neustále se snažíme udržet ostrost, pozornost, ale taky o ni neustále přicházíme. To je definice existence, toho, co ve svém důsledku jsme. Jako bychom se stále rozpadali, aspoň ve vědomí, stále se urputně obnovujeme, zaostřujeme se. Věci kolem nás, všecko chceme mít jasné, dokonalé, ve formě. Přírodní krásy i naše oblečení, druhé lidi či obraz na displeji. Nicota, kterou nechápeme, si s námi hraje, jelikož to ona se trvale obnovuje. Naše vědomí vytváří co nejhezčí obrazy, úchvatné výjevy, aby demonstrovaly nicotu.

Ale v jádru jde o princip skutečnosti: Proto se tak urputně lidstvo snaží, aby si našlo něco pevného; Boha, ideu dobra, prvního hybatele, stvořenou hmotu či pravé bytí. Je šokézní, že je to k ničemu, vždy bychom museli hledat něco, co to stvořilo. Proto tvrdím, že nic je jen teoretický bod. Jeho fenomenalita spočívá v tom, že je; nic víc není potřeba. Žádná podstata všeho se nekoná. Jedině tehdy můžeme chápat svět: jeho bezpodstatnost, bezrozměrnost a bezčasovost. Nic se manifestuje, utvrzuje existenci, nic stále komunikuje samo se sebou. Neustále vznikavší informace tvoří svět, takový, jak ho známe.

Takže svět jsou data, jejich jediná esence je ta, že jsou. Nepotřebují žádné úložiště nebo datový sklad. Stále se pohybujeme v nicotě, informace jsou existence, která nicuje. Vzniká, komunikuje, a to je stav, do kterého vstupujeme my. Komplex dat, složitý systém, což je vědomí, které vytváří časoprostor, stálá reflexe nicoty. Každý systém je reflektivní, vyžaduje zpětnou vazbu, udržuje kontury. Jedině tak lze pochopit, proč vědomí data třídí, vytváří z nich obraz. Potvrzuje to i moderní věda: není nic, žádná hmota, jen data, která vnímáme celostně. Řadíme si je posloupně a popořadě, zobrazujeme si je.

Tvoříme časoprostor, ale stále jsme v nicotě. Ta bezesencialita je pro nás už těžko uchopitelná. Všechno nás tíží, drtí, ohrožuje, čím víc chceme být za sebe, tím je to obtížnější. Jsme obrazy v obrazech, toužíme po tom být co nejperfektnější. A v tom je celý život, ve snaze naplnit svou možnost, která je omezená. Každý obraz má meze, kdy je nevyostřený, ale také kdy je přeostřený. Vrcholem je koncentrace, pozornost, čili synonyma pojmu nicota. Stále se ostříme, abychom udrželi vědomí, největší metou je naše obraznost. Proto se naplňujeme i kreativně, snažíme se vytvářet obrazy, které přetrvají.

Je zajímavé si toho všimnout ve snech - obraznost bez voluntarity, která koriguje prožitky. Právě vůle, koncentrace, ostrost, snaha své vědomí držet v otěžích, se ztrácí. Ve volné asociaci plodíme "nadreálné" obrazy, přičemž všechny aspekty žití jsou v nich přítomny. Jen se rozpadají, je v nich dynamika zmaru, vyjevují naši úzkost. My úzkost cítíme v hrdle, v hrudi, v žaludku, uvnitř nás se odehrává drama. Není to ovšem nic jiného, než upadání do nicoty, zrnění obrazu, kterým jsme, jeho obnova, nová tvorba, rekonfigurace, snaha po naplnění v co nejlepší formě: Nic, které stále komunikuje samo se sebou...

30.1.2024 

Jak feminismus žongluje s pohlavím

Je signifikantní, že feministky tak rády razí pojem gender, aniž by zmínily pohlaví, lze tak zakrýt realitu a vysnít si fikci, s níž resp. s naší tělesností pak žonglují jak s hracím míčkem. Lidské pohlaví je pro ně značný póvl, jediné, co má smysl je svobodný sexus. Jenže to se šeredně mýlí, jakmile ve filosofii řeknu a), musím říct i b). Pakliže je gender projekt, který závisí jen na socializaci, nejlíp ve vlastní režii, úplně přehlíží sílu toho, co se odehrává fyzikálně. Je typické, že tvrdí, tedy ty pošahané američanky, že porodník sám vnutí rodičce (což považují za útlak), jakého pohlaví je její miminko.

Chápu, že psychotismus se projevuje i tak, že nerozeznáš pindíka nebo pipinku, ale o to nejde. To by se musela i kravka podivit, kdyby ji dali do ohrady mladých býčků s tím, že si teďka sama může rozhodnout, jestli už nechce být kravkou. Já nepopírám pár procent odchylek, které jsou v biologii, ale odmítám uvažovat, že člověk je veskrze sociální produkt, bez ohledu na hmotu. Ano, i tak se dá nazvat platforma, která se dnes tak lehce přehlíží. Fyzika, chemie, biologie to feministkám moc neříká, když tak vážně řeší gender. Kdyby skutečně studovaly Hegela, pak by zvládly protiklady vnímat.

Všechno je totiž dvojaké, lidově řečeno něco za něco. Nelze si vysnít svět, kde si o všem člověk rozhoduje. Tedy je to možné, ale vede to tam, kam nás genderismus dovedl: čili do naprosté schizofrenie, představy, že moc ovlivňuje i ejakulaci. Rozklad sociálních rolí, lidského údělu, je toho všeho důsledkem. A přitom je mi ta teze o sebetvorbě blízká, tj., že se člověk může přetvářet. To vnímám dlouhodobě, ovšem s vědomím, jaké to má konsekvence. Vize, že lze odstranit podklad, čili biologii tak lehce, jak to činí pošuk Butler, je úsměvná. Zamilovat se do ráje a přehlížet peklo, je nebinární zhovadilost.

Ještěže máme dialektiku, která prochází od antiky, přes různou scholastiku až do klasického idealismu. Bohužel pozitivismus (logika) nás už téměř přesvědčily, že rozpor je odstranitelný. Jenže myslet lze jen rozporně, resp. skutečně myslet. To je tedy metoda, a pak je tu obsah. Rozpor, základní rozpor člověka, je dilema těla a duše. Odjakživa člověk řeší, proč jeho tělo trpí, je nemocné, staré nebo slabé, zato duše by chtěla létat. Vědomí člověka se vzpírá, kritizuje tělo, je to nesmiřitelné posuzování, jsem zvíře, ale co má duše? Nejde jen o pohlaví, o jeho útlak, o touhu volit víc svou osobnost - je to existenciální.

Vize svobody od těla není nic nového. Jenže nahradit organično nelze bez toho, aby byl jiný podklad. I ten by utlačoval, svazoval duši, byť by šlo o digitální binaritu. Umělý člověk (homunkulus), nevisí ve vzduchoprázdnu, je určen hmotou. Třeba umělou, s bateriemi, vždy jde jen o to, co duše může v rámci reality. Jde jen o vyšší kvalitu, o větší rádius sebezměny - pravidla zůstávají. Dualita negativního x pozitivního, což by zjevně chtěly feministky odstranit, se nemění. Nelze chtít, aby mě nepoměřovali podle vnější slupky, i to jsem já! Co s ní v rámci svých možností udělám, je věc svobodné tvorby.

A tady taky číhá největší nebezpečí: Pokud přistoupíme na logiku, že lze nastolit ráj, vytvoříme peklo. Chtít negovat tělo, přehlížet ho, může snadno dovést k zániku duše, k pozitivismu, který chce čistý výkon, efektivitu, strojovost. Je celkem reálné, že se změníme; vše je evoluce. Jde jen o to, zdali půjde o humanizaci. Člověk je na rozcestí, může skončit jako stroj nebo jako skutečný člověk. Strojovost vychází z nebinarity, lidskost naopak z rozporuplnosti - jen v rozporu je skutečný život! Ostatně je to vidět už na tom, jak komplikovaný jazyk používá feminismus. Strojené termíny mají zakrýt, jak slabý je obsah...

Popravdě, tohle žonglování s pohlavím, tedy s lidskou podstatou, jak to dělají feministky, považuji za nesmírně artisticky nepoctivé; ba co hůře, za pouhý iluzionismus.

23.4.2024 

Celebrita po čtyřicítce špulí své rety

Dej člověku svobodu a řekni mu, ať je sám sebou, načež s úzkostností bude co nejpodobnější těm druhým. To mě napadlo, když na mě vyskočilo někde na sociálních sítích, jak se dnes špulí rty, jako by šlo o plejádu vzrušených stydkých pysků, či co, zaujalo mě, že to dělají i dospělé ženy, např. jedna herečka A.H., spisovatelka R.T. a bavička A.E., velmi "silné" ženy, které rády bojují proti toxicitě mužství, zatímco ze sebe úspěšně dělají blbky. Jenže móda je neúprosná, být v centru médií znamená ničit cokoliv svébytného. Trochu jsem vyměkl, když je nejmenuji: je to totiž sub specie aeternitatis jedno.

Zajímá mě spíš to špulení rtů; dosti křečovité, nepřirozené, které se stalo cool trendem. Rty, občas i nabotoxované, dokonale nalíčené, rudě lesklé, mimo jakékoliv kategorie krásy. I na rtech lze vidět, jestli mají nějaký sexepíl nebo charisma nebo krásu. To jsou totiž atributy, které se pod špulením dokonale ztratí. Nikdo nepopírá, zvlášť muž, že když se rty zlepší rtěnkou, že je to sexy. Je to podprahová erotika, známá věc, byť dávno zastřená zvykem. Ale rty patří k celku, k symbióze, utváří tvář, mohou být charismatické (když se smějí atd.). A když vyjadřují osobu, osvobozují slova, mohou být i krásné.

Tady jsme totiž u definice krásy, u její trojstupňovitosti. Krása bez pohlaví je pro nás nesrozumitelná, tudíž sexepíl je důležitý. I když zestárneme, bývá přítomen i v charismatu. K tomu je potřeba už další vlohy, emoční inteligence. Charisma je o citech, o tom, jak umíme emoce ovlivňovat, o kouzlu osobnosti. Čístá krása, tj. oduševnělost, je výsledkem těch dvou předešlých složek. Nemusí být vidět, mohou být "překonány", ale vždy jsou podkladem. Krásný člověk má v sobě sexepíl, charisma, byť je to už starý člověk. A nemusí kvůli tomu špulit rty, když jde o ženu, aby přitáhl pozornost médií.

Vždy, když se mě na to nějaká ptala, pravil jsem, že modelkovitost je nedůležitá. Cítil jsem z té otázky úzkost, jestli splňuje kritéria, každá jako by se podrobovala trendu. Ten tlak je značný, dav diktuje normy, zvlášť pro vizáž. Móda je vesměs jednorozměrná, inklinuje ke kýči, když definuje podle povrchu, podle proporcí. Vezměme si vizualizaci, kterou vytváří umělá inteligence, když modeluje krásu. Je to vždy přesné, zcela dokonalá rádoby dětská tvář, správné obliny, podle geometrie, ale přitom je to zcela umělé, vlastně strojové. Něco, co by mělo dojmout, ohromit, vyvolává spíš nechuť v břiše.

Pravá krása je rozporná; jako všechno. Musí v ní být harmonie, jak tvrdili Řeci, ale také jedinečnost. Dokonalá harmonie x nedokonalá jedinečnost, to je alchymie krásy. Lidské tělo nemůže být nikdy dokonalé, podle měr geometrie, vždy je odlišné. Jeho krása spočívá v odchylce, v sebepráci, příp. v sebezměně. Teď už mluvím o člověku, v obecnosti, z tělesného vyplývá i duševní. Jedině v tom procesu, v pružnosti, anticipaci, se něco rodi, co oblažuje. Krása, co má v sobě sexepíl a charisma. I když tělo zestárne, zůstává výtvor. Vrásčité rty, které jsou v symbióze s tváří, mohou být stále značně krásné.

Všechno o kráse mi řekla historka s Rodinem: sochař vysochal Balzaca, zdálo se to být dokonalé, perfektní, ale on nebyl spokojený, věčně chodil kolem sochy, pak vzal majzlík a odsekl ruku. Ruku, s níž se mořil, stále ji opravoval - načež si oddechl a řekl, že teď je to ono, bez té ruky získala socha jedinečnost. Právě tak funguje krása, toužíme po dokonalosti, leč bez jisté nedokonalosti, která ubírá, specifikuje, jsme jen prázdné nádoby, co se honí za normou. Norma není nic, proto je prázdná, je to abstrakce, úzus všech a nikoho - a dokud se za ní honíme, podrobujeme se módě a připomínáme spíš ten vyšpulený stydký pysk.

30.4.2024

Člověk stylizovaný a navíc digitální

Přemýšlím, že kdybych chtěl spáchat sebevraždu (ne, nemám to v plánu), jaký dopis bych nechal na rozloučenou. Lidi stále nechávají po sobě ručně psané dopisy, aby vysvětlili svůj čin, resp. sami sebe. Mě na tom zajímá, jak moc mohou být v takovou chvíli, tváří tvář smrti, upřímní. Něco, co asi nezajímá policajty, soudce nebo znalce, ale ten, kdo píše o lidech, by to měl promyslet. Jaká míra stylizace se najde i v posledním lidském aktu na tomto světě? Ospravedlnění své slabosti, přepjatý důraz na to, abych byl litován, vysvětlení, které jsem si vsugeroval? Nebo je v tom zcela autentická role, role sebevrahova?

Člověk odmala hraje, nejdřív imituje, pak to zvnitřňuje, tudíž si posléze ani své hraní neuvědomuje: Socializace je velké divadlo světa. Jsme určeni dvěma protiklady; jeden jsou geny, vlohy, vliv rodiny, prostředí, klíčové prožitky, s tím vstupujeme na jeviště, na němž se ve společnosti hraje, bez čehož by nefungovala. Kdyby byl člověk přirozený, jaký je, aniž by bral v potaz role, byl by za idiota. Bez rolí by společnost nebyla, byl by to shluk zvířat. Jenže nejde o to, abychom se v rolích rozpustili, vždy jde i o naši svébytnost. Kdo si neudrží to, co mu bylo jedinečně dáno, stane se z něj panák z reklamky.

Záleží tak na obou tendencích: vždy si vzpomenu, abych to ilustroval, na A. Delona, jak hrál v Plném slunci či v Bazénu, byl sám sebou, jako by nebyl ani ve filmu, přímo to žil. Neučený talent, který před kamerou hrál sám sebe (mladá šelma, co lehce i zavraždí). Jeho protiklad, třeba český herec I. Trojan, mimořádně přizpůsobivý, vnitřně nasákne roli jako měňavka. Je v tom velká teatralita, schopnost vcítit se do druhého, být v tom opravdový. Na jednu stranu svébytnost, na druhou stylizace. Ale jde o soulad, o propojení toho, kým jsem, s vnější rolí. Umění života je hrát, čemu sám věřím.

Některé role hrajeme běžně, snad i výborně. Je to tím, že jsou reprízované, denně sehrané, být synem, bratrem, to známe, ale otcem, to už se učíme, během života. Nebo kolegou, podřízeným, šéfem, stále těžší inscenace, na divadle světa. A pak jsou tu role, co hrajeme výjimečně; někdy třeba jen jednou za život. Tady plati, že einmal ist keinmal, napoprvé to málokdo dá, co já vím - roli svůdce, dlužníka, když přijde exekutor, nebo účastníka v AZ kvízu. Vnímáme, jak ta role skřípe, když není zažitá, jsme tak trochu kandrdasové: tj. ochotničíme, často i digitálně, přehráváme, jsme křečovitě stylizovaní.

Čím menší autenticita, tím víc křečovitosti; je to dáno tím repertoárem, který musíme zvládat. Digitalizace není o vyšší kvalitě, že bychom hráli něco avantgardního, je to o kvantitě. Tolik možností, jak se prezentovat, to tady ještě nebylo. Jenže to svádí k falši, maskám, kýčovitosti. Zvlášť, když chcete být celebrita, politická nebo společenská. Jestliže se stylizujete tak, až ztratíte své já, stanete se šaškem. Jestli se snažíte o přirozenost, ač vypadáváte z role, jste idiotem. I virtuálně musíte hrát, jako byste šli po ulici, ale říkejte to politikům. Proto je taky tolik šmíry, od té doby, co jsou digitální média.

A přitom na dojmu záleží čím dál tím víc: není pravda, že je to povrchní, neverbalita hrála vždy prim; gesta, grimasy, postoje jsou určující už od pravěku. I mluva je především hlas, zvuk, intonace, slova jsou až to potom, včetně obsahu. Vnímat druhého, jak hraje, je umění - jde o vkus, co vnímá a nakonec i slyší, co se říká: Pokud je úmysl dobrý, role autentická, jde o vrcholný počin. Proto i kvůli digitalizaci máme stále víc krásy, respektive pokusů o ni. Uplatní totiž jemnější měřítko, které překračuje etiku, krása v sobě dobro vždy obsahuje: je to novum, něco, co Platón nebo Kant asi ještě nemohli vytušit.

Takže hrajeme i ve chvíli smrti, tj., když se chceme zabít a píšeme dopis na rozloučenou. Možná, že kdybychom míň přehrávali, stylizovali se, víc vnímali pravdu, tedy to, kým opravdu jsme, zvládli bychom to líp - buďto bychom se na to prostě vykašlali, nebo by to bylo co nejdůstojnější, řekněme naše usmířená eutanazie.

11.6.2024

Jak dekonstruovat vědecký světonázor

Pokusím se to napsat jasně a zřetelně, v podstatě po karteziánsku. Nedávno jsem navštívil hvězdárnu, kde předváděli simulaci vesmíru tak, jak je dnes známý, oproti době, kdy jsem tam byl v dětství, je vícenásobně rozlehlejší, rozpínavější. Putovali jsme prostorem plným nejzazších galaxií, jejichž podoba k nám putuje miliardy světelných let; tedy to říkají vědci. Tato představa je jasná, svět se stále víc rozpíná, je jen na naší technice, jestli dokáže vzdálené objekty zaznamenat. To, že je člověk kvůli této představě pouhé zrnko v písku, je faktická věc.

Jenže já to považuji za blamáž vědy: Za něco, co i ona může reflektovat, že jeji metoda je nedostatečná. Museli bychom se vrátit na počátek 17. st, kdy se ustavila věda. Ve stejné době, v níž řešil Galileo vesmír, Bacon způsob experimentu, našel Descartes opěrný bod: Cogito, ergo sum, jistota toho, kdo vnímá, je daná. Vše ostatní se dá zpochybnit, vědomí nikoliv, jenže se musí najít příčina, která mysl vytváří. Jako příčinu si Descartes dovodil Boha, což fungovalo (ještě pár století), mohl popsat rozprostraněnost těles, fyzikální mechaniku.

Celá newtonovská věda je na tom postavená: Jistota pozorovatele, který klasifikuje údaje - zkoumá, ověřuje a počítá. Kdyby Einstein neobjevil dvě teorie relativity, asi bychom ještě dnes nic neřešili. Ale další posun, čili rozpínavost kosmu, relativita času, udělali z vesmíru pružinu, která je nad lidské poměry. Naše smysly nic neznamenají, bez vědy si už neutřeme ani řiť, žijeme v její projekci. Tohle chtěl přehodnotit Husserl, jenže bez Boha se nikam neposunul, zanechal nám fenomény, jejichž jistota je na pomezí pravděpodobnosti.

Vůbec už žijeme v relativním světě - věda nám dává fakta, která jsou stále rychleji zpochybněna: zahlcuje nás kvanty, čísly, výpočty. Kvantifikuje vesmír a vniká i do vnitřních vesmírů. Jediné, co nemůže zaručit, je jistota, opěrný bod vědomí. Výzkum vědomí nikdy nebude zcela úspěšný, dokud neobjevíme první příčinu. Celý novověk se o to pokoušel, ale vždycky ztroskotal: Heidegger dospěl k mystice. Co je a priori, věc o sobě, je stále otevřená otázka. Jenže stejně tak se lze ptát, co je a posteriori, jak tyto pojmy definoval Kant.

Vlastně tady je zakopán největší omyl: Jednak proto, že příčina musí být substanční, což napsal Hegel, že to znamená nekonečný regres - kdo stvořil první příčinu? Druhý omyl je ten, že stále myslíme, že to, co vnímáme smysly, je v prostoru, vědou fakticky doložené. Čili, že někde na konci rozpostraněnosti, je věc o sobě, a posteriori. Už Kantův učitel Hume zpochybnil, že lze dokázat smyslový svět, jeho příčinnost. Taková nejistota je nutná, abychom věc pochopili. Nemáme vůbec žádnou jinou jistotu, než myslící vědomí.

x

Tak kde udělal Descartes chybu? On snad ani chybu neudělal, byl prostě jen poplatný době. Nechtěl jít před inkvizici jako Galilei, neměl možnosti současnosti. Dnes si dokážeme představit, že i Boha vymyslelo vědomí, není to žádná jistota. Vědomí samo, bez první příčiny, naši rovnici nikdy nevyřeší. Descartes neustále opakoval, že z ničeho nic nevzniká, čímž narazil na starý problém. Co je a priori, když uděláme regres ve svém vědomí? Co je a posteriori, když věda rozloží částice hmoty na úplné prvočlánky?

Zdá se, že se nám vyjevuje nicota. Jenže tu si stovky let vykládali jako něco na hranicích poznatelného. Přitom, když je nic, je to úplné nic, všude, nikde, bez rozměru, času, hmoty. Je to teoreticky představitelný bod, tudíž je to i první i poslední. Představa rozprostraněnosti je kategorie vědomí, nikoliv realita. Kant probádal mysl a nastavil poznání toho, jak mysl ovlivňuje realitu. Věc o sobě byla pro něj nepoznatelná. Jenže bez ní se svět zvrhl do scientismu, do násobení údajů, začal dělat z lidstva pouhá zrnka ve vesmíru.

Musíme začít od Descartovy rovnice. Jestli máme redukci sebe, vědomí, je to naše jistota. Druhá jistota je redukce bytí, na konci reality, je to nic, co existuje. Jak taková existence vypadá? Abychom nabyli jistoty, musíme použít racionální dedukci, to nejjednodušší je nejblíž pravdě. Nic, jehož existence všechno způsobuje. Jak si to vyložit, aby skutečnost vyjevila přesnou podobu? To, co existuje, se manifestuje. Byť by to bylo totální nic, všude a nikde v realitě. Aby nic existovalo, má jediný předpoklad; sebeutvrzení. Manifestuji, tedy jsem.

V manifestaci nicoty je paradoxně všechno: Dokonce i vědomí, tj. naše existenční jistota. Máme tedy dvě entity, na kterých můžeme postavit svět. Ten se bude radikálně lišit od toho, jak ho známe dnes. Nic se manifestuje, tedy informuje, tedy tvoří data. Představa je to obtížná, stále jsme jen v teoretickém bodě. Do něj vidíme zhuštěné všechno, co známe, všechna data, celý svět. Žádný čas, žádný prostor, žádná hmota. Výměna informací, vysílání, přijímání, zcela virtuální, pomůžeme-li si tím, co známe ze své soudobosti.

Neexistuje žádné úložiště; jen nic, teoretický bod, z něho vše tady a teď vzniká, tvoří databázi, náš svět. Vědomí je důsledek dat, komplexity, jež potřebuje korekci. Tady je důležité vidět, že vědomí utvrzuje nicotu, její sebereflexi, je to jakési zrnění, které se koncentruje, vylaďuje obraz, čím dokonalejší obraz, tím lepší korekce, soustředění na svět je vyladění na co nejvíce dat. Data vnímáme, reflektujeme, hodnotíme, tudíž se na světě podílíme - jak to napsal Kant, řadíme si je v čase a v prostoru, abychom je vnímali.

x

Takto vnímáme celý zobrazený svět. Kdekoliv se zaměříme, najde se něco nového, stačí nastavit silnější dalekohled. Anebo mikroskop, naše vědomí je spolutvůrce vesmíru. Data jsou objektivní, ovšem vědomí je klíčový korektiv. Není nic složitější, jistější, pravdivější. Jako jsme vymysleli Boha, vymysleli jsme např. i UFO. Budeme ho jistě stále hledat, ale najdeme velké hovno. Vědomí je korektiv nicoty, tudíž je prostředek její existence, což vylučuje solipsismus, kam dospěl Berkeley - je stále větší počet vědomých já.

Co je tedy výsledkem naší rovnice? Něco zcela jiného, než vyšlo kdysi Descartesovi. Jeho vědomí zapříčiňoval Bůh, takže vše ostatní mělo totožnou příčinu, i když se pohybovalo mechanicky, v rozprostraněném světě, až do nekonečna. V takto definovaném světě se z člověka stal stále menší díl soustrojí, typizovaný čip, za něhož nás považuje soudobá věda, na bázi teorie relativity. Má to své neblahé důsledky, jsme na rozcestí, jestli se staneme roboty, nebo znovuobjevíme to, kým jsme byli, totiž suverénním vědomím.

V naší rovnici jsou dvě entity: vědomí a nic, přesto svět funguje, je zcela objektivní, byť je zobrazovaný. Je to změna paradigmatu, přičemž se pro život nic nemění. Jen to mění naši pozici, náš světonázor, to, jak vnímáme svou roli. Nejsme stále menší, až budeme úplně nejmenší, strojoví a čipovití. Naopak naše zodpovědnost je značná, má to etický až ontologický rozměr. To, co poznáváme, de facto vytváříme, už to nikdy nezmizí, zůstane to s námi - zaměříme-li se jakýmkoliv směrem, vykopeme tam skvostné, ale nebezpečné poklady...

23.7.2024

Život mezi lidmi, co se neustále pletou

Pro našince, co mezi lidmi už dost zažil a ke všemu o nich píše, je jejich věčná mýlka (ten věčný žvást), který neustále produkují, denní chleba, čili ničemu se moc nedivím. Jen si uvědomuji, že za vším stojí vědomí, jeho roztěkanost, nestabilita a nejasnost. O tom ostatně i píšu, všechny tři moje romány jsou o vědomí, o jeho variabilitě, různé rozdvojenosti, reflexivitě ad absurdum. Vždy zkoumám zásadně vědomí, jiným pohledem, a čekám, co se o něm dozvím, přičemž ten příběh (jádro románu) je spíš vata, kterou třeba jednou čtenář ocení, ale pro mě je to vedlejší, jak si uvědomuju - jde mi primárně o filosofii.

Vědomí, jak jsem si ho definoval, je korektiv nicoty. Je výrazem obrovské komplexity, která potřebuje zpětnou vazbu. De facto jde o systém dat, jež vědomí reflektuje. Je jasné, že jednotlivé vědomí neobsáhne celek, je jen nástroj, jeden z mnoha, spolutvůrce reality. Při velké kvantitě je to příliš nedokonalý nástroj - dal by se připodobnit k něčemu, co zobrazuje a zároveň i tvoří, k dalekohledu i mikroskopu v jednom. Náš vnitřní okulár a objektiv se slaďují, aby vnímaly ostře, ale to neustálé ostření, plytké reagování, přináší chybovost. Příliš málo soustředění, koncentrace značí velkou omylnost vědomí.

Můžu se pak divit, když slyším tolik žvástu? Dnes i dělný člověk má názor na cokoliv, co slyšel nebo přečetl, jeho názor je ovšem vždy radikálně světonázorový. Žádná skromnost v tom nehraje roli. Jako by se vědomí úplně zamlžilo, zapomnělo na ostření, tj. hledání míry. Jednak je to moc náročné, hlavně se to nestíhá: Je toho tolik, na co se musí reagovat! Ještě větší žvást umí vyrobit intelektuál, vědec, kapacita. Nejlíp se předvedl za covidové krize, kdy epidemiolog mluvil do politiky, nebo biochemik do ekonomie; výsledek byl velmi tristní: Ta vychýlenost vědomí byla tisíc světelných let od reality.

Proč se tohle vlastně děje? Protože lidstvo vždy podlehne nějaké doktríně, která ve své dogmatičnosti rozmlžuje vědomí. Dnes dominuje představa, že věda objevuje pravdu. Z toho titulu vědec je nejblíž pravdě (světu), což je ovšem mýlka. Věda je v principu pravdě na hony vzdálená. A to proto, že se specializuje, dosah je vždy omezený a každá objektivizace vždy velmi rozptýlená. Nakonec věda je v zásadě tvorba: konstrukce dat. Je na tom podobně jako umění, jen to dělá jinak. Data totiž extrahuje, racionalizuje, kvantifikuje - zatímco umění hledá na datech smyslově emocionální, estetickou kvalitu.

Výsledkem je dnes dost vykalkulovaný svět. Žijeme v iluzi vědy, že vše lze spočítat, stále víc růst, příp. konzumovat. Pak je ovšem vědomí stále rozplizlejší, u dělného lidu i u intelektuálů. Potřeba neustále zaměřovat data, která jsou irelevantní, ochabuje ostření. Většina toho, co dnes vnímá vědomí, je pouhé zrnění; de facto to připomíná obludárium. Přitom pravda je lidem přístupná, stačí hledat míru. Omezit se jen na to, co znám, na svá data, která mohu chápat. Pokud je v souladu váš okulár a objektiv, jste dost autentičtí, můžete vidět přesně - ostření není nic jiného než hledání míry vlastních věcí.

Ale je také třeba vědět, že vědomí je korektiv nicoty: teoreticky by tedy dokonalá koncentrace měla přinést zcela jasný obraz světa, tj. nicotnosti v čisté podobě, její mizivosti a neexistence (ne že bych si tak občas nepřipadal), což je pro jednotlivé vědomí bohužel prakticky nemožné.

20.8.2024

Metoda, jak zpřesnit pohled na svět

Když se změní paradigma, změní se úplně všechno: stačí k tomu za prvé být si vědom sebe sama a za druhé být si vědom toho, že vesmír vzniká z ničeho, neboť kdyby tomu tak nebylo, byla by tu vždy nějaká příčina, kterou bychom museli zpochybnit, zatímco nic je jediná entita, kterou zpochybnit nelze. Pak je i vědomí zcela čistá entita, která nemá ani čas ani vnějšek, je jen maximální soulad dat, které dokáže jako jednotlivá entita sloučit. Není žádné nitro, podvědomí atd., jen si ho zobrazujeme, tak ho vidíme, jako něco niterného v nás. Stejně tak vidíme své tělo, tedy data, která definují tělesnost.

Takže to vnitřní i to vnější je jen obraz. Vprostřed toho je nicota, naše čisté vědomí, jako korekce systému, nejsložitější entita, v níž se soustřeďují data, hodnotí se, zobrazují. Proč se vlastně zobrazují? Aby se dala třídit, přetvářet a pak rozmnožovat. Vědomí slouží jako korektor i akcelerátor, respektive spolutvůrce reality. Jestliže nicota udržuje status quo, musí tu být něco, co to realizuje. A tím je vědomí, zpětná vazba, de facto ve své koncentraci nicota sama. Je totiž utvářeno vůlí, čímž záměrně nejen vnímá, hodnotí a také se zaměřuje. Tímto aktem realitu přetváří - dává důraz na konkrétní data.

Jsme zcela nicotní, když si to uvědomíme. Ale v této nicotě je i plnost, omezená kapacitou dat. Každé vědomí má svůj daný rozsah, nejblíž mu jsou data o tělesnosti. Je si vědomo bolesti, pohybu, puzení. Všechno je puzeno k naplnění, tj. v důsledku k nicotnění. Této povahy je i sexualita, pokud se spojí dvě těla, způsobuje to slast, tu klamnou iluzi o tom, že se naplňujeme. Není nic, ve smyslu tělesnosti, tak nicotného, jako je právě výměna informací při sexu, jehož výsledkem má být cosi, co si nazýváme sebereprodukce. V důsledku tím rozmnožujeme systém, udržujeme status quo nicoty.

Čili nicota je úplná v tom nejsložitějším (elementární data, která skládají "atomy", jsou ta nejstabilnější) Pak jsou ovšem činnosti, které jsou velmi prchavé příp. proměnlivé. Ne náhodou je např. právě vědomí vůbec ten nejefemérnější element. A to i tehdy když se vzájemně propojí, třeba na fotbalovém utkání. Davová psychóza je zářný příklad, vůbec nejnicotnější fenomén, stejně jako sociální síť: Facebook anebo Twitter, kdo by neviděl, jak se tu srotí čirá nicota? Jako by v té estrádě marnosti byl ten pravý potenciál, maximalizace celku. Přepjatost vědomí je mez systému, jak si ho lze jen představit.

Jeho schopnost konstrukce je ohromná - vědomí vymyslelo Boha, toho, kdo nás měl chránit. Neznalost dat přivodila magii, víru v nadpřirozenost, což se brzy dopracovalo k monoteismu. Je až neuvěřitelné, jaké konstrukce je vědomí schopno, aby se ochránilo. Jeho princip je úzkost, jisté stažení do nitra, do nicoty o sobě, napětí, které zostřuje vnímání, pozornost, to, co ho dělá vědomím. Když se přestalo bát, začalo vytvářet to, co je postaveno na faktech. A to je celá věda, dnešní svět, který přesahuje vnímání: další úžasný konstrukt. Ten propracovaný svět, který je do podrobností pouze velkým příběhem.

Je otázka nakolik je uvěřitelný, resp. udržitelný. Je relevantní brát reálně výpočty o evoluci či o velkém třesku? Jestli je vědomí korektor, muselo tu v nějaké formě být, v základních datech. Je možné, aby vymyslelo svět zcela identicky k nicotnění? Nebo jsme si leccos upravili, aby nám to zapadalo do paradigmatu? Musí to být nutně vědecký pohled, nebo si lze představit, že přijde jiný? Že se spojí různá vědomí, že převrátí svět, že dojde k rekonstrukci? Přijde větší důraz na jedince, na to, že je to jediná entita, kterou nezpochybníš? Lidstvo potřebuje jistotu - což znamená, že vědomí sebe je nenahraditelné...

18.9.2024

Pod vlivem LSD se špatně filosofuje

Nic se stává "něčím" teprve tehdy, když si ho uvědomí vědomí. Kdyby si ho vědomí neuvědomilo, zůstalo by úplně neměnné. To znamená, že zárodek vědomí je v každém nicotnění, tj. v manifestaci nicoty. Vědomí nutně dává zpětnou vazbu, koriguje systém dat (manifestací), ale je také akcelerátorem reality, tak jak ji známe. Vědomé zaměření znamená působení na data, na jejich konstelace, což se děje pomocí vůle. Vůle je víceméně vědomé rozhodnutí, kam se soustředit a co vnímat; tj. také, co rozpohybovat, případně jak jednat.

Vůle je vrcholný výraz nicotnění, jeho nutkání. Děje se ve vědomí, je to naše hybná moc. Všechna data jsou výraz nicotnění, nutkání, ale teprve, když jsou uvědoměna, odhalují nutkavost. To nutkání je adekvátní úrovni, kterou v realitě mají. Celou realitu tvoříme vědomím, čili čteme nutkání dle svých kritérií. Naše tělo tvoří touha, pud nebo instinkt, je tím určeno, stejně jako je pudem určeno zvíře. Nerost určuje touha, která ho eroduje, nutkání má vždy rozkladný efekt. Každé nutkání, ať už je pud nebo touha, je de facto rozkladem.

Podstatné je si uvědomit, že vůle je jen lidská. Vrchol nutkání, tj. nicotnění o sobě, je naše lidská vůle. Právě její autonomnost, variabilita, jistá míra svobody, završuje systém. Pokud se pro něco rozhodneme, rozšiřujeme tím variabilitu nicoty. Vytváříme nové možnosti, řekl bych. Když lidskou vůli ztrácíme, podléháme pudům. Stáváme se otroky, ať už jde o sex nebo jiné nutkavé touhy, např. drogy. Data našeho těla degradují, naše vědomí ztrácí svou svobodu. Míra nicotnění tím upadá, data se izolují, ztrácí schopnost vytvářet konstelace.

Jedině, když se plně koncentrujeme, dokonale nicotníme. Každá droga, která naruší vůli, degraduje data. Proto je omyl myslet si, že v droze máme víc poznání. Droga působí jako sen, kde není vůle, je zvůle chaosu. Snaha rozšířit vědomí zintenzivní touhu, neboli nutkavost. Ale bez vůle se nemůže zaostřit vědomí, resp. dospět k poznání. Ztrácí se svobodná vůle i samotné vědomí. Je to cesta proti vědomí já: proti Cogito, ergo sum, jak ho stanovil Descartes a využila věda. A já chci přehodnotit důsledky, nikoliv zbourat východiska.

Tendence proti racionalitě známe už hodně století - inklinace k buddhismu, kdy koncentrace měla vést k vyvanutí; ego bylo vždy něco, co překáží, co chce, touží, voluntárně usiluje. Východní nauky, různého druhu, se u nás rozšířily a stále působí. New Age není o ničem jiném, než o rozplynutí vědomí v kosmu. Experimenty s LSD jsou průvodním jevem, stále stejnou snahou: překročit já. Jenže, jakmile se o to pokusíme, zjistíme, že nic nevíme, nemáme pevný bod. Jsou to jen halucinace, sny, které bez lidské vůle nemají smysl.

x

Vrcholem vědomí jsou totiž jiné smysly: Prvním z nich je smysl pro ironii, pro zpochybnění. Rozum se obrací proti sobě, aby líp myslel. Jeho vývoj je lineární, od instinktu k logice, jenže pak, díky vůli, se dokáže obracet vůči sobě, zlehčovat ego. V tom je právě svoboda, že se rozum obrací do hry, která znevažuje, přehodnocuje, inspiruje. Není nic vyššího, než když použijeme sebeironii. Není taky nic ostřejšího, než když zaměříme sami sebe, nic přesnějšího. Proto můžeme nejlíp vidět sebe, pak až to další, co se nachází poblíž.

Druhým vrcholným smyslem je vkus. Respektive smysl pro krásu, který sublimuje touhu. Pud, tj. nutkavost, nás vede k sebezáchově, v tom jsou i etická pravidla. Abychom se nesežrali, vyvinuli jsme mravnost. Morální cit je stále dost nutkavý, neurotický. Teprve touha po kráse, ve hře vědomí, dokáže tvořit odstup. Vidíme krásu, leč netoužíme ji vlastnit, chceme být nadosobní. Rozum a cit jsou výsledky nutkavosti, jsou to dvě ústřední složky vědomí. Teprve díky vůli, její svobodě, se z nich stanou smysly pro pravdu a krásu.

Vůle je výrazem nutkavosti: jejím završením. Nicota ve své nejvrcholnější podobě je lidskou vůlí. Vyžaduje převrat, završení, což se děje tím, že se ironizujeme i měníme. Jsme schopni vtipu a krásy, sebevzhlížíme se a obdivujeme. Touha v nás se sublimuje, vůle je láskou, nutkavostí v té nejjemnější podobě. Rozmnožovací pud se převrací v krásu, v narcismus, který potřebuje druhého. Jedno vědomí, se svobodnou vůlí, převrací svůj obdiv na jiného: čím obdivuhodnější, tím větší láska. Obdivujeme jiný shluk dat, jiné sebevzhlížení.

x

Tady jsme u hlavní role vědomí: obracet pozornost. Právě v tom vědomí naplní své nicotnění. Uzavírá systém, dává zpětnou vazbu, zaměřuje se tam, kam chce. Pomocí vůle vytváří svobodu, rozmnožuje možnosti, na základě pravdy, krásy a lásky. Nic hravějšího není, ani nic autentičtějšího, o co bychom měli usilovat. Žádné potlačování já, které vede ke spojování, to jest k otroctví. Nirvána ani LSD nás k svobodě nevedou, jelikož rozmlžují vědomí. Rozklad já znamená rozpad vůle, což znamená propad do stále větší determinace.

Vědomí je završitel systému a přesahovatel. Nebýt vědomí já, nebyla by existence. Jen ego, jedinec, má vůli, která se dokáže obracet sama proti sobě. V tom je jeho svoboda, nezávislá na ničem, na žádné příčině, Bohu, hmotě či karmě, protože je tu jen nicota, kterou lidská vůle dovršuje - a která v tu chvíli není vůbec ničím.

28.10.2024 

Je svoboda luxusem naší existence?

Pomůžu si větami, co jsem napsal minule: "Lidské vědomí má vůli, která se dokáže obracet sama proti sobě. V tom je jeho svoboda, nezávislá na ničem, na žádné příčině, Bohu, hmotě či karmě, jelikož je tu jen nicota, kterou lidská vůle dovršuje - a která v tu chvíli není vůbec ničím."

V tom je totiž jasný filosofický důkaz svobody. Jen tehdy, když se obrací vědomí proti sobě, završuje systém, je mimo determinaci, nutnost, kauzální nexus, je ničím, nicotou o sobě. Jen v tom případě, kdy nás nic nesvazuje, můžeme mluvit o svobodě. Kdyby platilo, že je snad Bůh či hmota, co určuje bytí, jak si lidé představují, pak se dá o svobodě těžko mluvit: byť jen zprostředkovaně. Problém první příčiny je, že je i poslední příčinou, nikdy se tomu nevyhneme. Jedině v případě nicoty, která se manifestuje, sebereflektuje skrze vědomí, lze mluvit o tom, že na vrcholu systému je vědomí svobodné.

Nechci se vracet k definici systému nicoty: Ale to, že i v něm je reálná determinace, je zásadní. Data na sebe působí, jsou v interakci, čili v souvislosti. Jen lidská vůle, jako vrchol systému, může variovat, působit nečekaně, proti sobě. Je to výraz nicotnícího ega: Veškerá ironie, nápad nebo tvořivost, tak funguje. Je to zdánlivá svévole, co chci, to udělám, ale je v tom i nutnost. Alespoň ta, že teprve přes nicotnění se nic stává samo sebou, završuje systém. Lidská vůle je vrchol existence. Můžeme dělat, co chceme, kam se zaměříme, to rozvineme. Můžem se hravě i zabít, aniž by šlo o determinaci.

Pak je tu celý svět kauzálního nexu: Celé dějiny filosofie se točí kolem příčiny, která je nutná. Pro novověk to zformuloval Spinoza, když napsal, že co je rozumné, to je svobodné. A jediná svoboda je v Bohu, což je pro člověka nutnost. Poznaná nutnost je leitmotivem filosofie: Hegel vidí svobodu v nutnosti, v rozhodnutí, kdy jsem poznal, co je pravda; stejně tak marxisté vyšli z materiální reality. Společenské vztahy určují to, jak se realizuje svoboda. Kdo vidí objektivně, realizuje se svobodně, i kdyby to byla totalita. Nakonec i dnešní věda žije z nutnosti - vždyť velký třesk je velká zákonitost.

V takové skutečnosti je svoboda spíš luxusem: Vypadá jako momentální svévole - tu je možné škrtnout. V zájmu celku, společnosti, ve jménu Boha nebo rovnosti. Svoboda vyplývá z toho, jak se máme hmotně, pudy chtějí uspokojení. Což nezpochybňuji, pudy, emoce, také rozum příp. morálka jsou determinované. Většina těch dat, co nás určují, jsou rigidní, velmi nutná i kauzální. Když se chci zabít, je to začasté osud, vyplývá to ze života, z mé bilance. Jenže je tady něco, co se přehlíží: ani filosofové to příliš nereflektují, aspoň poslední století. Je to svoboda, co je nám dána zcela ontologicky.

Kdyby nebylo vědomí, nebyl by systém. Proto tvrdím, že vědomí je zcela interiorně ve všech datech. Jeho konečná sebereflexe je završení, převrat do úplné nicoty. Evidentně se to děje v našem vědomí. Tento převrat je čirá svoboda, čistá volnost. Když je málo hravosti, je málo svobody, což dusí celek. V éře, která lpí na vědě, exaktnosti, je stále míň hravosti, což vede k úpadku. Narušit dialektiku svobody a nutnosti, jak věděl Hegel, vede k stagnaci. Opakem je blahobyt, rovnost v souladu se svobodou, kdy převládá hravost. Je to svět, v němž se snoubí pseudosvět, tj. říše svobody s nutnou realitou.

Pseudosvět, naše svoboda, je to nejlidštější, co může být. Je to svět ironie, hravosti, fantazie, tvořivosti. Když se začne omezovat, v zájmu např. ochrany klimatu, zmizí možnosti. Právě možnosti jsou důsledky, kdy se vědomí převrací, vytváří nové variace. Zcela nečekané, originální, nabité potencialitou: Važme si své svobody, libovůle, která zdánlivě dělá, co chce, byť by z toho nic nebylo. Je v ní extrémní náboj, který nese možnosti budoucího, lepšího i pro celek. Individuální svoboda, zakotvená už v naší existenci, nicotě o sobě, je nutná, tedy světodějná, a je potřeba jako světlo, voda anebo hřejivost...

7.1.2025

Zvěst o úplně svobodném člověku

Jediným závažným problémem filozofie, podle mě, je správně pochopit nicotu. Nicota není vůbec ničím, a to je to jediné, co existuje. Aby se nic (neexistující bod) udrželo, existencializuje se. V této existencializaci je stále úplně ničím. Existencializace je potencialita nicoty, její strukturace, tato strukturace je totální existence ničeho. Je mimo věčnost, nekonečnost, čistý teoretický bod. Ovšem strukturace je datatvorná, byť nereálná, což tvoří potenci reality. Realita je zobrazená, tvořená strukturací nicoty, jejím sebeuchováním. Složitější struktura je reflexe, tj. nejsložitější je lidské voluntární vědomí.

Jednotlivá vědomí jsou akcelerátory reality. V čase a prostoru třídí data systému nicoty a tvoří zobrazený svět. Jsou na konci struktury, jejími završiteli, tvůrci nových dat. Díky voluntaritě variují, chovají se svobodně, přepadají do čisté nicoty. Ten převrat vědomí je svobodný, je v tu chvíli neodvislý od ničeho. Je zcela nicotný, potencuje vznikání, buď nového či obměněného. To nové je většinou determinované, ovšem zčásti je velmi nahodilé. K tvorbě nového se vědomí zaměřuje svou vůlí, s určitou hravostí, nenuceností, volností. Vůle je výraz nutkání, kterou má v sobě nicota sama o sobě.

Proto je jediná svoboda, a to svoboda vůle. Používáme-li svou vůli, jsme do jisté míry svobodní. Je to otázka vědomého převratu, abychom mohli být svobodní fyzicky. Ať už jde o naše myšlení, slovo nebo pohyb, jsou to čisté projekce v zobrazeném světě. Nemá smysl definovat jinou svobodu než voluntaritu. To, co zažijeme v realitě, v té, co si zobrazujeme, je jejím důsledkem. Zaměřujeme svou vůli; to je vše. Ta myšlenka, slovo nebo pohyb jsou odvozené. V realitě na nás působí hodně nutnosti, dat, které jsou determinované: Jen na samém vrcholu, v hravém vědomí, můžeme zažít úplnou svobodu.

Celá struktura je čistá potencialita. V nicotě, aby se uchovala, je možnost, která plodí realitu. První data mají jednoduché vazby, jsou velmi stabilní; to je rigidní. Stále se opakují, vytvářejí vazby kauzality. Přesto je v nich už daná možnost, určitá svoboda. Bez možnosti by nebyla obměna, žádný omyl, natož náhoda. Ve stále komplexnější struktuře narůstá nahodilost, která inovuje data. Ve všech datech je interiorně svoboda. S nahodilostí či svobodou se objevuje vědomí. Je jejich důsledkem, akceleruje, završuje systém, reflexi i převrat. Na konci vědomí je rozvolněnost, ta největší, jaký systém unese.

x

Můžeme si to představit jako mřížku: Jen teoreticky, samozřejmě, mřížka je čirá potencialita. Data se zobrazí tehdy, když se na ně zaměříme, na část mřížky, čímž ji aktivujeme. Ostatní část mřížky je v nicotě, zcela inertní, neexistuje; data se vyjevují jen vědomím. Jejich vazby jsou viditelné jen tehdy, když je vědomí třídí, vnímá v zobrazeném světě, nutnost, příčinnost, zákonitost, náhodu. Na vrcholu vědomí, kde je vůle, je největší volnost, data ztrácí rigiditu, jsou stále variabilnější. Voluntárně je vytváříme, jsou tedy artificiální. Tato část dat je stále významnější, je světodějná, nese v sobě svobodu.

V zobrazeném světě jsme limitovaní hmotou: Tím myslím determinaci, která nás udržuje. Naše tělo je rigidní, pudové, velmi málo volné, dosti kauzální. Pudy a instinkty plodí emoce a rozum, čili svět, kde vládne etika, kterou se řídíme. V ní jsme homo sapiens. Etika je rozumová, těžce rigidní, tady existujeme. Náš rozum je svázaný předsudky, pravidly, logikou; naše emoce zase krotí morálka. Rozvolněnost přichází, když sníme, asociujeme, fantazírujeme. Převracíme vědomí (jeho obsah), jdeme proti empirii a poznání. Dosahujeme nového, jež vyplývá z danosti, nahodilého, jež je chybou v systému.

Všechno je stále jen v potenci, nicotě o sobě, záleží na realitě, zda aktivuje určitá data. Taková data plodí nová data, vytváří vazby, příčiny, tj. zákonitosti. Vrstva, co tvoříme vůlí, artificiálně, stále narůstá, vědomě či digitálně, nabývá na významu. Je to vrstva ironie, hravosti, umělosti, kde jsme svobodní. Je to pseudosvět, v němž se bude člověk realizovat; tzn. nabývat volnosti. Tedy míra svobody, dnes velmi limitovaná, bude stále obsáhlejší: Ano, bude záviset na materii (ať už to bude dnešní člověk anebo jiné stvoření), přesto bude mnohonásobně svobodnější, nežli si vůbec dokážeme představit...

A o tom je i moje zvěst.

4.2.2025

Malý slovník zmasakrovaných pojmů

Jedna z mých špatných vlastností je, že použije-li se nějaký pojem, chci ho definovat přesně. Proto vůbec taky už 20 let brojím proti "progresivismu", který zdemoloval pojem liberalismu. Právě pojmy, které se týkají svobody, jsou mi nejdražší: Pojem svobody byl zmasakrován, vymáchán v bahně a dnes je kvůli tomu vágní. Proto si chci tady občas nějaký ten pojem zdefinovat, začnu právě svobodou. K jejímu přesnému pochopení je nutné si uvědomit, jak je realita determinovaná, kde jedině je rozvolněná, tedy v našem vědomí.

První z častých chyb je, že svobodu absolutizujeme. Máme tendenci vidět svobodu za každým rohem. Situace, když zavřeme šelmu do klece a ona touží utéct, tzv. chce jít na svobodu, není o svobodě. Šelma jen sleduje instinkty, chce být ve svém prostředí. Pokud nějaké zvíře zdomestikujeme, je rádo, že je v ohradě. Tam naplňuje svou determinaci, tak jako šelma ji chce naplnit v buši. Stále podléháme tomu, k čemu jsme určeni, i když si to ani neuvědomujeme. Instinkty a pudy se v člověku mění na předurčenost jednání a chování.

Když mluvíme o tom, že někdo zneužívá svou svobodu, např. podnikatel, hajzl, si dělá, co chce, není to svoboda. Z 99 procent jedná z touhy svého ega, což je naprogramované. Je to touha, žádostivost, hamižnost, ale není to svoboda. Je to dost očekávatelné otročení pudu. Jediná svoboda je ta, co dává možnosti. Variabilita vůle, kdy můžu leccos, kdy se na to zaměřím, zaměřím vůli, můžu to myslet, vyslovit, zapsat, uskutečnit. Je otázka jakou svobodu má grázl, který chce něco ukrást. Kolik možností mu jeho touha dává na vybranou.

Evidentně je touha krást o žádostivosti. Tedy zase determinace, naše ego, výchova, prostředí. Těžký příklad determinace byl za covidu, když nám říkali, že nesmíme být sobci. Jenže nešlo o sobectví, šlo o diktát státu, který tě nutí, ač nechceš. Svoboda je v možnosti, ve variabilitě vůle, kdy můžeš a nemusíš. Můžeš si vybrat, riskovat své zdraví - či druhých, nebo se dobrovolně omezit. Přijmout diktát není svoboda, ani odpovědnost, jak nám říkali, velcí moralizátoři. Je to morálka, největší determinace, jakou v sobě nosíme.

Takže svoboda není determinace. Svoboda není ani to, že se člověk utrhne z kauzality. Tendence, kdy se mluví o genderu, že je fluidní, že ho můžeš měnit, je příkladem. Kdo řeší gender, je jeho obětí, o volnosti si můžeš nechat zdát. Otročit tělesnosti je velká nesvoboda. Navíc woke hnutí očekává ochranu, od státu, který má zajistit jejich práva. Kdo vyžaduje extrém od těla, potřebuje i druhý extrém. Mezi těmito dvěma kleštěmi je zdeformovaná svoboda. Na jedné straně tělo, na druhé straně dohled státu, který determinuje.

Jediná svoboda je svoboda vůle: někdy je velmi omezená, ale vždy máme možnost volby. Jestliže jste ve vězení, v okovech, máte možnost variovat ve vysněném světě: Je to málo, uznávám. Máte také volbu, že si můžete rozdrtit hlavu o zeď, což je jistě poslední volba. Naše variabalita, možnost vůle, kam se zaměřit, je většinou lepší. Stačí ji využívat, tj. jedinou volnost, kterou máme. To ostatní, vědomí, mysl, tělo, podléhá nutnosti, pudům, emocím, předsudkům i logice. A jestliže kdokoliv omezuje naši vůli, je třeba proti tomu bojovat...

25.2.2025 

Moje probuzení z dogmatického spánku

Zpochybnit vědecké paradigma je něco, co je dnes téměř nepředstavitelné: já to dělám pouze z filosofického hlediska. Nemám proč napadat úžasné objevy, kterými věda projektuje svět. Je to zobrazený svět, svět empirie, kde vládnou smysly, zkušenost, experiment. Potíž vzniká, když věda, či její jednotlivý obor, chce popsat sama sebe. Když chce přesáhnout do obecného popisu reality. Když zobecňuje své speciální poznatky, chce jimi definovat svět. To se ve velkém stalo za Covidu, což byla doba, která ve mně způsobila převrat.

Je to stejný převrat, jaký zažili osvícenci, když odvrhli boha. Podívat se na realitu jinak, bez relativity, kterou definuje věda, je otřes. Náhle je vidět, že věda konstruuje vesmír, kde je člověk stále relativnější, proto má tendenci se k nám tak i chovat. Jen filosofie může zajistit, aby byl člověk to, o co na světě jde. Copak nakonec jde o něco jiného? Tedy, aby člověk přežil jako jediný smyslotvůrce? Nebo podlehne vědě, jejímu scientismu, který z nás dělá, aniž si to uvědomuje, robota? Nebo, abych byl korektní, hladce fungující konstrukt?

Přesně tento konstrukt z nás udělali za Covidu. Chtěli efektivitu, pozitivní přístup, ochranu systému. Jenže se ukázaly limity, kdy jednotlivci, jednou virolog, jindy biochemik, chtěli aplikovat to, co věděli o viru, na celek společnosti. Ano, mohli sdělit, že virus má tu a tu smrtnost, jak se před ním chránit, ale celek, společnost, je obecnina, kterou může trochu řídit jen politika. Bohužel žijeme ve vědeckém světonázoru: což se ukázalo být jako velmi limitující. Nejen vědci, ale i média, většinou, podlehla řízení společnosti "à la věda".

Dokud si toto nepřiznáme, lepší to nebude. Vědec je potřebný tam, kde zkoumá, pochybuje, ověřuje. Jeho poznatky jsou validní v jeho oboru, ale když s nimi vyjde ven, na tržiště řečí, ztrácí autenticitu, tato relativita je evidentní. Má data, čísla, grafy, ale ty se konfrontují, devalvují řečmi, v médiích, na sítích, stanou se žvásty. Speciální obor se ocitá ve sféře, kde vládne surmaterialita. Je ve sféře, která přesahuje obor, hmotu, zkušenost i ověřitelnost. Na tento fakt není věda připravená, tudíž se čílí, snaží se hájit své pozice.

Jak blbě to dopadá jsme poznali - jedna věc je vakcína, kterou může věda být prospěšná (já se 3 x očkoval), druhá věc je snaha aplikovat specialitu na společnost. Opatření, která razil virolog nebo biochemik, nejsou většinou přiměřená. Jsou nesmyslná, takže neefektivní, nakonec jsou zcela nehumánní. Ubližují celku, různým částem, čímž dosahují logicky nečekaných efektů. A přitom to nebylo nutné, při smrtnosti, kterou věda udala. Být to mor, musela by být opatření jistě tvrdší, ale mor to nebyl, byl to chřipkový vir.

Tady jsme u limitu vědeckého univerza: Věda nemůže obsáhnout to, co ji přesahuje; může dát expertní posudek. Rozhodovat musí člověk, nejlíp politik, ve prospěch celku. Politik, co bere v potaz celek, musí myslet na demokracii, na ekonomiku, na staré, na školáky. Musí myslet, řekl bych, filosoficky. Je to jediná cesta, jak zachovat lidskost. V době, která stále víc spoléhá na scientismus a technologie jde právě o to: O to, zda dáme přednost důvěře v člověka nebo v omezení rizika - evidentně o to v příštích letech příp. desetiletích půjde nejvíc.

18.3.2025 

Ješitnost vědy a duchaplnost filosofie

Iluze, že poznání světa, k němuž jsme dospěli, je něco konečného, je dávný úděl lidstva. Také dnešní výklad, jehož kontury tvoří věda, je něco, co se nerado zpochybňuje. Je to ovšem stejný omyl, jako ten teologický, tedy je třeba ho vidět jako relativní. Ostatně tato relativita, kterou věda v sobě ipso facto obsahuje, je hlavní slabina. Ukazuje se, že věda konstruuje, tj. jen kvantifikuje realitu, ale o postavení reality samé, jak vnímáme a co vlastně vnímáme, nemá co říct. Proto je třeba stavět duchaplnější modely, kterých je schopna jen filosofie.

Tolik vysmívaná filosofie, která je pro vědu, jež má důkazy, jen služkou, je prostě duchaplnější. Může měnit paradigma, což věda nedokáže, byť si to leckdo myslí. Taky měním paradigma, svým systémem nicoty, aniž bych zpochybnil vědu. Nemám nic proti jejím důkazům: jen tvrdím, že nemůže poznat to, co ji obklopuje. To, že svět stále vzniká z ničeho, je zcela v souladu s fyzikou. Nic jiného totiž nikdy neobjeví. A já dokonce na nicotě netrvám, jen říkám, že to, z čeho svět vzniká, musí mít typus bez všech určení.

Jenže něco, co nemá žádné určení, je nic. Nemůže to být princip, co ho jen neznáme, jelikož by vytvářel nekonečnou příčinu. A naše jistota, vědomé já, dokazuje opak. Jedině moje vědomí, co se umí protivit, je jistota, že je tu něco, co nepodléhá kauzalitě. A to je možné jen tehdy, když je kauzalita naším výtvorem. Respektive způsobem třídění, čtení dat, kterými vědomí svět zobrazuje. To, že jsou tu data, jistě, ale taky je fakt, že musí být bez všech určení. To znamená, že jsou mimo čas a prostor, že jsou nicotná, tj. stále aktivovaná.

Takže model visí jen na dvou jistotách: na našem vědomí a na tom, že svět aktivujeme z nicoty. Důležité je, jakou roli hraje vědomí. Jednak je zcela objektivní, resp. není subjektivní. Je reálnou součástí systému, kde je korektivem nicoty. Je nejsložitější entitou, maximalizací dat, jak je právě svede obsáhnout. Vědomí je korektiv, jinak by nebylo možné to, co dokáže: sebereflektovat se. Právě reflexe, obrat v sobě, je důkaz nicoty, bez ní by nebyla možná svoboda. Zaměření myšlení, převrácení světa, je otázka svobodné vůle.

Svobodná vůle je vrchol nicotnění. Její zaměření, vykročení z kauzality, je důkaz vědomého já. To zdali přepadá do ničeho, nebo něčeho, co nelze poznat, je jedno, máme dvě jistoty: Jistoty, které věda nemá. Věda žije svou kauzalitou, což je jen měřítko; kategorie rozumu, jak tvrdil Kant. Nemá to nic společného se skutečností. Ta je dána nicotněním, aktivací dat, tříděním vědomí. Vědomí, jež vyplývá z jiných dat, je kauzálně dané, ovšem na vrcholu svobodné. Jeho svobodná vůle, vrchol nicotnění, tvoří nahodilost systému.

Pouze nahodilostí se systém obnovuje. Tedy se aktivuje přes vědomí, kde je největší svoboda. Čili realitu tvoří aktivovaná data. Nejsložitější soubor dat je vědomí. Není žádný prostor nebo čas. To jsou čiré formy rozumu, jež umožňují třídění dat. Třídění dat vytváří zobrazený svět. Díky zobrazení je možné data akcelerovat; obnovovat systém. Akceleraci a korekci zajišťuje vědomí se svobodnou vůlí. Svobodná vůle je vrchol nicotnění, jeho završení, uchování nicoty. Nicota se tím existencializuje, tj. manifestuje, tj. strukturuje v datech.

Co z toho všeho plyne?! Že model nicoty mění paradigma, v němž je vše reálné; nikoliv relativní. Relativita je v zobrazení, v datech, jak je vnímá vědomí. Člověk není malý čip vesmíru, naopak, jako nositel vědomí, jejichž počet narůstá, dominuje. Stále víc zasahuje do reality, koriguje ji, projektuje; dává jí sled kauzality. V tom pomáhá věda, ovšem na výklad světa nestačí. Věda se řídí logikou tak, jak ji vymezil Kant - přičemž filosofie je ta duchaplnější, poněvadž řeší antinomie; což vyvolává ve vědcích ješitnost, jelikož by rádi svět uzákonili.

25.3.2025 

Důvod, proč je Facebook žumpa světa

Výhoda systému nicoty je v tom, že řeší různé problémy, které se táhnou filosofií už tisíce let. Jeden z nich je dichotomie mezi tzv. jevy a tzv. bytím, což tady od Laotseho, Buddhy, Platóna neustále straší. Výhodou nicoty je de facto, že vůbec nepřekáží. Není žádné bytí, podstata či princip, jsou tu jen aktivovaná data. Data, která aktivuje z nicoty vědomí, které je také jen nejsložitější soubor dat, a které data, včetně sebe, třídí, vytváří zobrazený svět tak, jak ho známe. Třídění dat je nutné, aby byla korekce, akcelerace celého systému.

Takže jediná skutečnost jsou zobrazená data: kdyby nebyla zobrazená, neexistovala by. Zobrazení dat znamená jejich aktivaci. Není nic jiného než tento svět, tato realita. Aktivace je už třídění, zobrazení, není v tom žádný rozpor. Je jen zobrazení dat, jež je aktivované z nicoty a ta je bez všech určení. Není v prostoru, času, věčnosti či nekonečnosti. Je bez všech určení, jen se existencializuje, manifestuje, strukturuje: V prvotní strukturaci je potence, bez ní by nebyla možnost, tudíž určitá volnost, což působí nahodilost.

Právě tyto prvky vytváří vědomí; vědomí je tedy korekce systému, stále složitější databáze (používám dnešní pojmy, jinak by se dalo říct, že je to entita). Všechna data mají v sobě vědomost, ale teprve lidská data jsou sebereflektivní. Nejenže korigují, ale i akcelerují. A jakým způsobem se data akcelerují? Jednak vědomě: sny, fantazií, imaginací. Tj. tradiční obnova systému, dnes ale známe i jiné obnovy. Jsou strojové, umělé, pomocí digitálních technologií. Říká se jim virtuální, ale chápou se tak vágně, až je to zavádějící.

To, co je virtuální, je simulované. To ostatní, data všeho typu, na platformě technologií, jsou stále stejná data. Reálně aktivovaná z nicoty, nelišící se od jiných. Stejně jako máme umělé zuby, kyčle nebo silikonová ňadra, máme i sociální sítě. Prsa s implantáty jen vylepšují realitu, dojem, co chtějí vzbudit. Působí vzrušení, stejně jako působí vzrušení žvásty, které se vedou na netu. Tím chci říct, že je jen jedna realita, včetně toho, že se v ní uměle simuluje: I hra, vytvořená pro zábavu (nebo nácvik pilota) je stále aktivovaná z nicoty.

x

Takže je jedna realita, ve které žijeme: Přitom ji ve vědomí relativizujeme, třídíme data tak, aby dala sled kauzality. Proto prvotní (rigidní) data vnímáme jako hmotu, zatímco další jako duševno. Dosud se klasicky dělil svět na materiální a imateriální; čím vědomější, tím nehmotnější. To nejrelativnější, na vrcholu vědomí, přepadá do nicoty, tedy sny, vize, nápady, jen málo z toho přežije. Stejně tak klepy na návsi, plky v baru, blafy v médiích, vše se znicotní. Je to odpad, který bych vymezil novým slovem surmaterialita.

Jde o stále narůstající vrstvu empirie. Zatímco duševno, kultura mají své artefakty, jsou v symbióze s hmotou, surmaterialita se vrhá do ničeho po hlavě. Je to vrstva obnovy a očisty. Jenže zatímco sny, vize, nápady vesměs mizí, jako marné, jsou tady data, v digitální sféře, co zanechávají stopu. Můžeme vidět, jak výteční lidé, i ti nejmocnější, lezou na sítě, aby vyvrhli fekálie. Myslí si, že tvoří dějiny, jenže plodí odpad. Jejich výplody jsou mimo fakticitu, jelikož nicotnějí. Vědecký fakt se rozpadne v odlesku alternativních názorů.

Představa, že se lze dobrat pravdy, na sítích, je naivní. Vzít fakt a chtít o něm hovořit, znamená ho zdiskreditovat. Fakt má smysl ve hmotném světě, kde působí. Má smysl, když se použije v publikaci, ve výzkumu, ve výrobě, ale ne na sítích. Sítě jsou nový akcelerátor reality. Vedou k obnově a očistě systému. Pamatuju, jak jsem žasl, když jsem zažil požár, jaký dostal obraz v médiích: Sám jsem šetřil příčinu, věděl jsem, že se snažím jen o rekonstrukci, že realitu, jak přesně proběhla, nenajdu, ale v médiích to vypadalo surreálně.

Lidé stále věří, že pravda je všude. Jenže nicotě nejde o pravdu, ale o svou sebeobnovu. Proto je tu vrstva, která narůstá. Tvoří ji lidská vůle, využívá k tomu stroje: Je to stále stejná vrstva obnovy. Ovšem digitálně zůstává stopa: to zapomnění je delší. O to větší odér to zanechává. Je to jako septik, který pomalu přetéká. V dětství jsem zažil, jak děda čistil žumpu - přijel hovnocuc a vysál fekálie. Stejně tak by měl vysát data ze soc. sítí, aby je odvezl, jak se už fekálie odvážely, na hnojiště na pole (anebo na mou epikurejskou zahrádku).

8.4.2025