Filosofie


Proč jsem tak originální?


Jednoduše proto, poněvadž zcela intuitivně uvažuji v protikladu k paradigmatu současné doby. Největším omylem dneška je, že k originalitě je zapotřebí mít patřičné IQ a vysoce specializované vzdělání.

Nic proti IQ a nic proti vzdělání, ale mnohem důležitější je schopnost vnímání souvislostí. Abstraktní myšlení (ontologické nebo společenské) je spíš o všestrannosti než o specializaci, víc o vyvinuté intuici než o rozumu. Analytický rozum přijde na řadu až ve chvíli, kdy se před námi odhalí poznání. Teprve pak přichází na řadu exaktní věda, která je pro originální poznání spíš na obtíž. Proto dnes například tolik fyziků rádo filosofuje, protože si uvědomuje, že bez nových objevů by se věda příliš nepohnula. Bohužel drtivá většina vědců používá analytický rozum dřív, než by něco originálního pochopili. Skutečná filosofie je velmi prostá a přitom ta nejnáročnější disciplína. Je to schopnost klást si otázky úplně jinak, než jak je kdo před námi kladl.

1. Všechno stále vzniká z ničeho

Tato originální myšlenka je čistě ontologické povahy. To, proč je něco a není spíš nic, trápilo ty nejlepší metafyziky. Evropská filosofie dospěla ke stejným závěrům jako východní nauky. Podstatou bytí je prázdnota, nicota, vakuum atd. Skutečné bytí je nicota, napsal Martin Heidegger. Klam metafyziky spočívá ovšem v hledání podstaty všeho. Původní tajemné entity za naší realitou, principu, který je zdrojem světa. To, že by něco vznikalo z ničeho, je ožehavá myšlenka. Chápat reálně tuto myšlenku mi trvalo dvacet let. Právě při studiu Heideggera jsem pochopil, že chyba je v hledání "podstaty". Každý filosof potažmo vědec jako by stále hledal perpetuum mobile. Jenže nic takového není! Vše vzniká jen stále samo ze sebe. Nicota není podstata, žádné vakuum, žádná skrytá síla vesmíru. Nic si můžeme představit pouze teoreticky. Celý svět vzniká z teoretického bodu nicoty. Ano, zní to redukcionisticky, ale právě v eliminaci hledání "boha" se skrývá lidská svoboda. I dnešní technicistní společnost stále hledá "podstatu". Originalita této myšlenky spočívá v tom, že odstraňuje stará traumata. Bůh je mrtev. Podstata je mrtva. Princip je mrtvý. Celý svět stále vzniká z ničeho.

2. Estetika je víc než etika

Tady se jedná o originální pohled na evoluci člověka. Jestliže ve zvířecí říši vládne přirozený výběr, jeho pokračovatelem je morální výběr. Lidskou společnost od počátků určují etická pravidla. Aby tlupy přežily, vymyslely základní poučky k přežití, v naší tradici desatero. Morálka je cukr a bič, podle které žije každý člen společnosti. Přehodnocením všech hodnot v moderní epoše došlo k její relativizaci. Jako kdyby už nestačila na složitost světa. Člověk žije mimo dobro a zlo, napsal Nietzsche. Pro co člověk žije? Pro schopnost přetvářet přírodu. Vytvářet umělé věci. Napodobit obraz krajiny. Zachytit ho na papír. Oscar Wilde tvrdil, že umění je zcela neužitečné. Ale právě proto je to nejdůležitější. Ve svých pětadvaceti jsem pochopil, že nejlidštější je umělost. Odvěký rozpor těla a duše, pudu a rozumu je vyřešen. Člověk je natažený provaz mezi zvířetem a tvůrcem. V lidské společnosti, ve vlastním prostoru, přetváříme přírodu a hodnotíme ji svým vkusem. Morální výběr nahradil umělý výběr. Estetika je víc než etika.

3. Svoboda a rovnost jsou v přímé úměře

Originální myšlenka, která překonává politickou tradici. Ještě dnes, kdy se skončily dějiny a ideologie, dělíme politiku stále na konzervativní a na liberální. Na pravici nebo na levici. Puritáni zdůrazňují hlavně svobodu a pokrokáři rovnost. Stavějí tyto výdobytky proti sobě. Dovedeno do extrému chtějí, abychom žili buď v primitivním kapitalismu anebo v komunismu. Netuší, že naše svoboda roste s rovností a naopak. V archaickém kapitalismu jsou jen někteří vyvolení svobodní. A v komunismu zase rovní. Většina lidí nemá svobodu ani rovnost natož blahobyt. Minulý rok, při četbě Fukuyamy, mi došlo, že díky blahobytu roste celkový komfort. Fukuyama stojí na straně svobody, ale je třeba vidět i druhou stranu mince. Liberální demokracie zajišťuje lidem rovnost, jakou ještě nikdy neměli! Růstem blahobytu se zvyšuje volný čas. Většina lidí má mnohem větší možnost volby. Ani ti nejbohatší nejsou příliš svobodnější než ti ostatní. V tom jsme si rovnější, než jsme kdy dřív byli. Svoboda a rovnost jsou v přímé úměře.

Závěr

Proč to vůbec všechno píšu? Protože chci ukázat, že i dnes, kdy se lidé snaží odlišit stejným způsobem, může být člověk originální. Může posunout o kousek dál poznání, aniž by patřil do týmu expertů. Jak napsal Schopenhauer, ty nejlepší myšlenky leží na ulici. Nazrály k tomu, aby je pozorný chodec oprášil a ukázal ostatním. K tomu je zapotřebí originality. Schopnosti vnímat souvislosti a intuitivního vhledu. Ale také univerzální vzdělání. Žádný laik nikdy na nic výjimečného nepřijde. Bez vzdělání nevíme, že někdo už určitou myšlenku myslel, ale nedomyslel. Neumíme si ji zasadit do souvislosti. Skutečná genialita není ve specializaci ale v obecnosti.

7. 03. 2018


Opakování je dnes matka duchaprázdnoty


Když se občas dočtu, jak dnes v tzv. pozdní době (ach ta terminologická bezradnost!) už nic nového nevznikne, život je opakování, variace téhož, musím se útrpně usmát. Pokud by bylo jen opakování, byl by úpadek, ani neustálá obměna, eklektismus všech forem, by nepomohla, ale naštěstí je z dějin pár příkladů, že manýra je v důsledku alchymie nového, něčeho, co si konformisté asi neumí představit. Opakování je kvantita, která když naroste, nemůže jinak, než přerůst v kvalitu, která nedbá na alibismus těch, co se spokojí s průměrností.

Přesto mi fráze o opakování pomohly: když píšu o sebeuchovávání nicoty, píšu to blbě. Implikuje to časovost, což je u nicoty nonsens, už jen proto, že tvrdím, že nic je jen teoretický bod. Ano, nic, které je základ bytí, řešilo už dost filosofů (Leibniz, Hegel, Schopenhauer, Heidegger), jen ho podle mne nedořešilo. Nic je prostě teoretické "tady a teď", v našem časoprostoru kdekoliv, kam se podíváme. Kdekoliv a kdykoliv z něj realita vzniká, tedy naprosto z ničeho. A proč se to děje? Protože nic existuje, tím pádem se manifestuje, je fenoménem.

Jako úplné nic není ničím, ani podstatou. Nevytváří žádnou platformu, na které stojí svět. To, že nic existuje, je sebemanifestací. Je to stále složitější fenomén, informace, databáze na virtuálním úložišti. Ta sebemanifestace má v sobě sebeuvědomění, což je to nejdůležitější. Když si představíme data, jak navzájem působí, můžeme vidět celou skutečnost. Ta data jsou ve formě sebeuvědomění vnímána v časoprostoru, tedy jsou řazena tak, aby se dala vnímat. Zásadní je, že čím základnější jsou data, tím jsou přesnější, čili i pravdivější.

Proč je to tak zásadní? Data vnímaná v časoprostoru jako by měla stále prchavější charakter. Můžeme celkem přesně vnímat atomy, ale to, co je na makroúrovni, je těžko zachytitelné a klamavé. Jsou to stále atomy, jen my je vnímáme "celostně". Jsme na vrcholu existence, kde se skrz nás nicota sebereflektuje, žádné vyspělejší vědomí neznáme. To je odpověď na to, proč vůbec vzniklo vědomí. Sebemanifestace nicoty nemůže jinak než se sebereflektovat; čím složitější data, tím větší nicotnost, resp. to, co se nám jeví jako nějaký fake.

Proto mluvím o jedinečné pravdě v nás. Nejsme nic jiného, než koncentrace nicoty, žádná propast, žádná hloubka, to jsou archaismy, které patří někam do buddhismu. Soustředěnost, pozornost, to jsme my, v největší autenticitě, jaká může být. Pak jsme schopni jít k prvotním faktům, vymanit se z iluzí a klamů světa. Jedině v autenticitě můžeme vnímat pravdu, ačkoliv žijeme stále víc pseudo. Ano, v nicotnosti je odlehčenost, svoboda, v níž můžeme být hraví. A to je základem toho, abychom vytvářeli nové role, nové styly a nové vjemy.

Umění čili tvořivost neopakuje přírodu, napodobovat ji znamená už jen velký kýč. Musí ji deformovat, přetvářet, to je to, co se kvůli opakování dnes neděje. Jsme vrchol existence, naše vědomí tvoří rozum, jehož nejvyspělejší forma je ironie, a cit, jehož maxima je vkus, což "dělá" kreativitu. Obě složky nás pomáhají měnit, analyzovat se, tudíž posouvat do nového. Tato sebereflexe je jako kolovrátek, ale v jisté době z ní něco vypadne - kdybychom stále jen opakovali, ze vší oduševnělosti by se časem stala duchaprázdnota...

6.1.2023


Česká společnost hraje dost špatné divadlo


Proč tak málo lidé rozumí dnešnímu světu? Pominu to, že naši předci, až na výjimky, se málokdy vyznali v současnosti, vždycky je realita trochu v předstihu před pochopením. Ale naše doba vykazuje dynamiku, snad až zcela neznámého řádu. Jestliže určité pevné struktury, které platily po celá staletí a tisíciletí, začaly nabývat spíš tekutého skupenství, jak o tom psal Zygmunt Bauman, pak bych viděl, že tekutost už delší čas nabývá skupenství plynné, a to ve formě páry.

Prchavost je příznakem dneška, v jeho nejvyspělejší vrstvě. Jestliže si svět představíme jako něco, co bez ustání vzniká (z ničeho), je vrcholem to, co všechno zpětně reflektuje, totiž vědomí. Pro mou potřebu se omezím jen na veřejný prostor, který je směsí reality a fikce, vytvářené vědomím všech účastníků. Vždyť to známe všichni, kdo používáme internet; tedy obrazy, které vznikají z reality, náhle žijí digitálně, ztrácí identitu, prostě tím, že jsou reprodukovány.

Jakou hodnotu má dnes realita? V té nejvyspělejší vrstvě, která překrývá starší vrstvy, je realita "pseudo". S faktem, s tím, co se dá ověřit, souvisí jen v základních rysech. Vše ostatní je tekuté, spíš prchavé, jelikož naše smysly na to nestačí. Jediné, co je schopné udržet tempo, je rozum ve své autenticitě. Co je rozum ve své autenticitě? Nazval bych to koncentrací pozornosti, kdy chápu sám sebe a proto i ty ostatní. Vrcholem takového rozumu je de facto sebeironie.

Nikdo nemůže popřít, že sebeironie je náročná disciplína. Navenek působí neseriózně, aspoň pro ty hloupější. Jenže jde o její vnitřní vklad, o to, že skutečnost zpochybňuje: redefinuje. Primárně vychází z instinktů, které velely zvířeti útočit, utíkat, v dalším vývoji z rozumu, který dokáže určit to, co je výhodné a užitečné. Takto zacílený praktický rozum byl pro lidský vývoj životně důležitý; bohužel dnes je tzv. selský rozum už spíš jen pro smích.

Obdobné je to s vkusem, který s ironií souvisí. Musíme si uvědomit dvě věci, které jdou v ruku v ruce. Jestliže rozum se vyvinul z instinktu, pak cit se vyvinul z pudu. První je o přežití navenek, druhý o přežití osoby, tj. o život ve světě a sebeuchování. Jestliže to první dnes naplňujeme tím, že využíváme kreativně rozum, pak to druhé naplňujeme citově. Je to znovu asi neseriózní, ale budu tvrdit, že nejvyspělejší cit je vkus, který jediný dokáže obstát ve fikci.

Korektorem tvořivého rozumu je totiž náš vkus. Bez vkusu bych nemohl používat ironii, byl bych trapný. A tak je to se vším, co kreativně dělám, bez vkusu jsme směšní. Což je přiléhavá definice současnosti. Víc k tomu netřeba říkat - chytří pochopí. Vůbec největší dílo je člověk sám, jeho role, byť prchavé, jsou umění. Nejsme nic jiného než naše role, jenže většinou hrajeme falešně, navíc bez vkusu. Směs reality a fikce, ve které žijeme, je dosti špatným divadlem...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

26.1.2022