Nově psaný román

Kompro, které musí být použito

Snad jediná osoba z účastníků vzrušené debaty na domovní schůzi, která si zachovávala nehybný obličej, jako kdyby se jí to netýkalo, byla Růžena Trnková.

Snažil jsem se vnímat všechny sousedy - četl jsem si v nich. Jenom do ní se mi nějak nechtělo, asi mi nebylo po chuti, co bych tam viděl. Někteří lidé umí klamat tělem, na povrchu se jich nic netkne, ale uvnitř jsou plni prudkých hnutí. Přesně taková byla i Růžena, která vypadala, jako že neví, která bije. Byla odjakživa členem výboru, Judita věděla, koho si má vybrat, loajální myšku. Jenže to byla i trochu krysa, i když si tak nepřipadala, jen život ji naučil. Měla se o co bát, na všechno byla sama, a jediný, na kom jí záleželo, byl Eduard.

Mohl se jí člověk divit? Eda byl nesvéprávný, závislý na tom, kdy přijde, kdy mu ohřeje jídlo. Místo toho tady stojí a musí koukat na to, jak ubližují Juditě. Právě Judita se chovala laskavě, pomáhala, když jim praskl odpad, když potřebovala řemeslníka. Přednostně jí dohodila malíře, nebo počkala s nájmem, do příštího měsíce. Růžena musela šetřit, když všechno dnes podražilo. Proto věřila Juditě, že je jediná, kdo to myslí dobře, aby se tady nic nezměnilo: Každá změna je k horšímu, o tom se poučila víckrát, stal se z toho zákon.

"Fajn, skládám funkci..." řekla Judita, když vyšla najevo zrádnost, které se dopustil Zababa.

Jako jediný ze všech se zdržel. To znamenalo, jak Růža, zkušená úřednice z města, hned spočítala, že prohráli. Chyběl jim jediný hlas, aby vyrovnali protistranu. Ještě se z toho neoklepali a už museli řešit, kdo bude řídit celý barák. Bylo z toho velké haló; jen Růžena vypadala stoicky, uměla klamat tělem. Krvácela tak nějak uvnitř a nikdy se neodhalovala: nosila masku, kterou si vyladila do lhostejné netečnosti.

"Se mnou odchází i vejbor," dodala ještě Machatá.

Najednou se jim to zřítilo jako domeček z karet. Chtěli změnu, prosadili firmu, za prachy, které je budou bolet. Růžena nechce platit za něco, co je novinka, vždyť Judita uklízela. Teď je bezvládí, jejich výbor skončil, jak si uměla spočítat. Ať se hádají, jak chtějí, ona v baráku nic měnit nebude, dál bude tlačit kolo do schodů jak Sysifos, netknutá kritikou, že se všem plete do cesty a odírá malbu.

"Tak si zvolíme nový vejbor!" řekla Suchardová, kterou Růžena neměla nikdy ráda.

Příliš novot, chaosu, přinesly ty náplavy. Dřív, když tady ještě Sucharda nebydlel, všechno fungovalo. Mamulovi se s ním sčuchli; tím to začalo, apokalypsa baráku. Ani Diblíkovy, stará i mladá, se do ničeho necpaly, držely hubu. Ona měla výhody, od Judity, bydlela ve čtvrtém, nad sebou půdu, slevovala jí za teplo: jenže dneska? Platí stejně, jako všichni, přitom je Eda zimomřivej.

Ten zmatek, po rezignaci, vyvolal emoce. Lítal jsem jako čmelák po pylu, vnímal jejich hnutí. Bylo jasné, že se musí najít někdo, kdo to zaštítí, kdo zachrání situaci - Machatá a spol. byly na koni, myslely, že přijdeme s prosíkem, že to nechceme dělat. A navrhnout Filipa, na předsedu, to by asi vážně nešlo: byl šikovný, ale nerozhodný, příliš bojácný, odvislý od názorů své ženy.

"Já navrhuju Lídu Mamulovou," řekla překvapivě Eliška, jako vždy o krok vepředu.

Všichni se na tichou Lídu obrátili, dosud mlčela, nereagovala. Její muž byl v práci, zastupovala rodinu: Mohla by být předseda? Pátrali jsme v paměti, oživovali emoce, různé staré křivdy vycházely na povrch. Ale Lída byla z těch, kdo málokomu vadil: vlídná mírná, klidná, proč by ne, když to mohla dělat Machatá? Na účetnictví tady máme správce, ať se snaží, když ho za to platíme!

Většina byla pro, aby to dělala Lída. Do výboru dostala Filipa, aby jí byl k ruce. Když došlo na dalšího člena, viděl jsem, jak se Machatá ošívá, jak vysílá signál Růženě. Přece nedopustí, aby její nepřítel, arcilotr, vyhrál na celé čáře! Jeho zvolení musíme zabránit: Jenže Trnková, v tom chaosu, nosila svou masku, jako by se jí nic netýkalo - jako by to její duševní obzor nepojmul.

"Růženko," řekla Machatá, "nechtělas něco říct? Máš ty doklady, že je mezi náma kriminálník?!"

Všechny pohledy se na ni otočily, dost nechápavě: Že by právě ona měla vstoupit do děje, něco odhalit? Osoba, co se potila, kuňkala na schodech, když všem překážela? Ona má nějakej vnitřní život? Něco tají, něčím se užírá, aniž by jim to vyslepičila? Trpí, že má postižené dítě, málo peněz anebo tlusté tělo, co by mohla vědět?!

Růžena s úzkostí vytáhla své šanony - Lída si je převzala, našla tam, že jsem protistátní živel, držený ve vězení, na panství Poděbrady, v roce 1853, za Bachova absolutismu.

20. kapitola Nově psaného románu

Opilci v Česku nemají svědomí

Hádka, která se rozpoutala na domovní schůzi, byla tak náročná, emočně vysilující, že jsem se radši nakonec odpoutal a zamířil duchem za dveře o půl patra výš, za nimiž si vleže opíral hlavu o futra doktor Kowalski, drže v ruce nedopitou láhev rumu. Poslouchal, co se děje, všechny ty běsy, jak se schůze odvíjela, ale byl už mimo. Přece jen měl v sobě už skoro třetí flašku, kterou pil s tím podomkem. Jenže zatímco Přemek vyhlížel, že to s ním nic nedělá, on byl namol.

Co v jeho případě znamenalo být namol? Byl opojený, smířený, přitom mu ještě nebylo špatně. Naprostá pohoda, život byl OK, lehčí než pírko, které si strkal v dětství do vlasů. Hrál si na indiány, na náčelníka Vinnetoua, kterého nikdo nezkrotí. Právě ten pocit (svobody) u něj po celý život převládal; aspoň si to namlouval. Proto chtěl být advokát, na vlastní noze, když měl talent na právo. Nechtěl se podřizovat, nosit talár, byť by byl jistě skvostný soudce.

Měl vždycky smysl pro spravedlnost. Proto nechápal, jak můžou být lidé takové hyeny. Nechápal, že vidí jen vlastní pohled, nedokáží se na věci podívat z výšky. A on, velký Indián, rád lezl na stromy, aby měl přehled, aby viděl objektivně. Proto taky se rozvedl, aby hájil principy, jenže jeho dvě manželky hájily samy sebe. Snažily se ho zničit, finančně, lidsky, jako by byl prašivý pes. Nechápal to, nevyrovnal se s tím, nakonec tím trpěli jeho syn a mladší dcerky.

S dcerkami se občas vídal, když něco potřebovaly. Viděl, že jsou kopie své mámy, subjektivně podjaté. Když měl peníze, nevadilo mu to, ale když byl švorc, deptaly ho. Přitom ho měly rády, aspoň když byly malé, vodil je po známých, chlubil se jimi: nafintěné slečinky, nejlepší značky, lezly mu do peněz. K čemu je to mít vlastní krev? Byly by ho vysály, kdyby mohly, ani si to neuvědomovaly: "Taťko, příští měsíc jedeme se školou," slýchal každou chvilku.

Připadal si jak oslíčku otřes se; otcovská role. Platit, platit a platit. Když přišlo na city, byl odstrčený, ten druhý. Ne, že by se litoval, ale může se mu někdo divit, že pije? Ty hydry, jeho bývalky, chtěly víc, že prý vydělá dost, kdyby to neprochlastal. Advokát v bankrotu, fakt neschopný chlap, ostuda rodiny. Dcery už k němu nechodily, on pil, aby zapomněl, aby se vyhnul výčitkám: "Audiatur et altera pars," namítal, "vyslechněte i druhou stranu…"

Ale nikdo ho nevyslyšel. Všichni se od něj odtáhli, zvykl si, měl rád svou klidnou samotu. 

...................

19. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Za světlé zítřky dávám hlasovat

Možnost vidět všechny své sousedy hromadně (tedy až na výjimky) jsem měl na domovní schůzi, která se konala v mezaninu mezi druhým a třetím patrem. Bylo zvláštní vidět ty lidi, jak tady postávají, různě se opírají o stěny, o zábradlí, zatímco předsedkyně, paní Machatá, usazená na parapetu okna zatemnila skoro všechno světlo a my zůstali v příšeří.

Není nic depresivnějšího, směšnějšího, malichernějšího, než jsou schůze vlastníků jednotek. Zažíl jsem jich hodně, tudíž mohu potvrdit, že v naší zemi jde o značný bizár. Nikdo sem nechce chodit, ale nakonec se nějaká většina vždy najde, aby hlasovala. Všichni to chtějí mít brzy za sebou, ale pak se zaseknou na otázce, co je zrovna napadla, vytvoří z ní životní problém, který rozhodnout může pouze renomovaný specialista a jeho odborná analýza.

Všichni jsme se podepsali na prezenční listinu: vlastně ne všichni, jelikož tady nebyla smradlavá bába, jak jsem si všiml, což hned Judita objasnila, že má její plnou moc. Naše hnutí si vyměnilo pohledy, bylo nám jasné, že jde o taktiku. O hlas, který si Machatá zajistila, abychom ji nepřehlasovali. Nebyl tady ani doktor Kowalski, což mi nevadilo, bylo to lepší, než kdyby lavíroval: "Kde je Robert?" divila se Machatá, "Růženko, prosim tě cinkni u něj, asi zapomněl…"

Nevím, jestli doktor zapomněl, ale vím, že Machatá po mě šlehla očima, jako bych to zavinil. Je pravda, že jsem přijal návštěvu, v odpoledních hodinách, dobře jsme se bavili. Měl jsem v kredenci rum, několik lahví, aby řeč nestála. Jednu jsem mu pak dal na cestu, když odcházel, aby se na schůzi připravil. Dělali jsme rámus, mohla nás slyšet, měla uši všude, jak jsem už víckrát poznal…

"Neodevírá!" hlásila Růžena ze třetího, načež šla na dveře zabušit Judita sama osobně.

Po marném zvonění a dobývání na dveře, musela Machatá uznat, že tuhle část bitvy prohrála. Síly se přeskupily, viděl jsem, jak všem šrotují hlavy. Počítali hlasy, na co mají, na co nemají, bod programu, o který šlo, byl jeden jediný, uklízecí firma, kterou si zaplatíme. Schůzi jsme svolali tak, že jsme píchli program na nástěnku u mých dveří - reakce se nedostavila, jen zákulisní šachy.

"Nevím," řekla Machatá, "proč jste to svolali? V našem baráku jsme se na všem vždycky shodli…"

.....................

18. kapitola Nově psaného románu

Radní z podkroví schání voliče

Radního pro kulturu, Adama Zababu, jsem poznal tak nějak na dálku, spíš virtuálně, když jsem zůstal v Karolíně Diblíkové, která se rozhodla, že ho půjde navštívit. Byl jsem zvědavý, zdali se jí ho podaří svést, jak si sama v duchu předsevzala.

Ona ho vlastně nešla navštívit, na to byla moc ženská, která dělá věci jinak, než bych si myslel. Předstírala, že se jí ohnul klíč od půdy, v části, co byla všech, kde byly dveře na petlici s visacím zámkem. Lomcovala klikou a bušila do petlice, až to Adama vylekalo; myslel, že je to zloděj. Bydlel tu v podkrovním bytě, co zdědil po matce. To jsem věděl už předtím, ale další info jsem si v něm načetl. Vylezl na chodbu, v ruce držel mobil, aby mohl zavolat policii. Věděl, že ze střechy se dá přes půdu slézt, otevřeným světlíkem, bál se lupičů.

Karolína mu vysvětlila, že potřebuje dovnitř, má tam věci, které se jí nevejdou v galerii. Navíc dcera sem chodí malovat, připadá si romanticky na té zaprášené půdě. Adam vzal svůj klíč, v momentě odemkl, pustil ji na půdu, zatímco ona mluvila. Ženy rády zakryjí rozpaky mluvením, myslel si Adam, aspoň zkontroluje své prádlo. Věšel ho sem na rozkládací věšák, v bytě by se nevešlo. Stáli nad jeho košilemi, kalhotami a trenýrkami, vše bylo úhledně vyrovnané. Světlíkem sem proudilo světlo, ozařovalo jeho sympatický úsměv.

Vždy, když mluvil s lidmi, usmíval se. Chtěl být za toho, kdo je vyslechne, pochopí jejich obtíže, ne, že by mu na nich nějak záleželo, ale toužil dostat se do sněmovny: "Jistě," přikyvoval, "bude schůze, přečetl jsem si to na nástěnce, určitě přijdu..."

Karolína byla o dost starší, ale hezká. Navíc se oblékla nalehko, takže ani nevěděl, kam s očima. Tyhle ženské vnady, co pronikaly do prostoru, ho deptaly. Byly všude, na magistrátu, v kanceláři, kde měl svůj volební štáb. Starostové zahájili kampaň velmi brzy, musel objíždět různé akce, kde byla převaha žen...

"Potřebujeme změnu," vzdychla Karolína, zatímco si koketně prohrábla své blonďaté lokny.

Krásně to zářilo v tom sporém světle, to musel Adam uznat, byl přece jen velký estét. Oblékal se hezky, takže neměl nouzi o poklony, jeho asistentky ho přímo zbožňovaly.

"Ano, barák potřebuje renovaci..." připustil, ale tak, aby to nevyznělo jako jednoznačný souhlas.

Věděl, že ho budou chtít jako záštitu, aby se něco změnilo, aby ten smrad, co se šířil barákem, ustal. On to taky nesnášel, tu špínu, nemohl si sem zvát žádné návštěvy, žil sám, matka se odstěhovala k příteli. Vrátil se ze studií, které absolvoval v Bruselu, chtěl být diplomatem. Jenže začínal od nuly, nemohl si nikoho rozházet.

Když uklidnil Diblíkovou, že určitě přijde, zašel k sobě do bytu - načež začal zvonit zvonek.

.....................

17. kapitola Nově psaného románu

Když už nechcete být za diblíka

Lid v Čechách (jak jsem ho poznal) je geneticky zajímavě rozmanitý. Ono by se řeklo, že nějakých 13 století není až tolik, aby se společný genofond zvlášť proměnil; vidíme to v přírodě, jaká setrvačnost v ní panuje, i okolní národy jsou typické, když se na ně podíváte zblízka, Skandinávci nebo Italové jsou pořád stejní. Můj kmen, vždy černovlasý, snad kromě mé ryšavé rodiny, se ovšem hodně mísil, byli tu Keltové, Avaři, Germáni, další Slovani, občas si sem zaskočili Švédové a Francouzi, tudíž je vidět, jak se asimilovali. Vůbec to míšení má výhody, boj genů přináší různé neobvyklé mutace, zkrášlí populaci, hlavně ženy, dřív brunetky nebo zrzky, jsou dnes velmi různorodé, a když se to sejde, objeví se opravdu unikátní světlý typ.

Jedním z takových byla i Karolína Diblíková: byla klasická blondýnka, modelka, velmi štíhlá, žensky svůdná, přitom inteligentní, rozhodně nic pro předsudečné vtipy. Navíc měla ještě vkus, což nebývá tak běžné, což se jí hodilo v galerii. Měla ráda umění, úroveň a lidi na trochu jiném levlu, než žili v jejím baráku. Neřídila auto, ale všude se dostala vlakem, i do Prahy, kde měla kamarády. S malíři si ale už nezačínala, proto měla omezené možnosti, jak se seznámit, když ji někdo balil, mohla se vsadit, že půjde zase o umělce.

Mohl jsem ji občas potkávat, jak vyprovází dceru, ale jen málokdy, holka se hlásila na gympl, Karolína ji vedla k samostatnosti, její otec, malíř, se o ni nestaral, byla na ni sama. Na mužské práce nebyla, takže dělala, co mohla, aby našla pomoc. Po tom, co jsem ji přehodil Filipovi, se o mě už nijak nezajímala, zatímco já občas, jen z čiré potěchy, s ní strávil velmi intimní večer při svíčkách.

Byla totiž ezoterička, ráda si, když přišla domů, udělala pohodlí, naložila se do vany, zapálila libé svíčky, jen tak snila. Potkal jsem ji (náhodou) na chodbě, takže jsem v ní zůstal a mohl si užívat její půvab. Měla světlé chloupky na hebkých nohách, občas si je holila, aby si mohla vzít sukni, druhý den. Vedle slyšela, jak se ty dvě dohadují, její matka s dcerou, věčný koloběh marnosti.

"Babi, tohle se už nenosí!" slyšela dceru, jak se ošívá. "Jen si to zkus, to bylo šik už za mýho mládí…"

Věděla, jak je dcera alergická, když ji babi poučuje, jaký to bylo žúžo, když se nosily rozhalenky. Její holka zatím neměla prsa a dost se styděla, takže žádné rozhalenky; jen samé mikiny, nejlíp s kapucou, aby se ztratila všem z dohledu.

Karolína se taky ráda zašila do noční vany.

...................

16. kapitola Nově psaného románu

Opravář kohoutků v hlavní roli

Fušky, které Bohoušek prováděl v sousedství, resp. v mých správcovských domech, mu dodávaly sebevědomí, jaké snad ještě v životě neměl. Byl totiž hlavním aktérem, tím, kdo vejde na scénu a je ve středu pozornosti, on určuje, jestli zařízení, které je životně důležité, aby domácnost přežila, ještě vydrží. On vyměňoval kohoutky, opravoval pračky, ve chvílích. kdy na tom záleželo přežití rodiny. Byl vážený, ctěný a oslavovaný tak, jak zatím nikdy v divadle nebyl.

Nosil svou naditou ledvinku a z ní vytahoval čarovné předměty, kterými vytvářel pravé divy. Nechápal jsem, co se mu do ní všechno vejde: různé klíče, šroubováky, hasák, prostě to, co potřeboval. Chodil tak i do práce, když měl zkoušet novou hru. Dostal zpravidla roli, která byla vedlejší; nějakého sluhu, vrátného, měl dost času, aby pomáhal v dílně, kde dávali dohromady kulisy. Často pomáhal i s osvětlením, hudbou a efekty, které inscenaci vylepšovaly.

Nevím, jak moc to dělal nezištně, zjevně potřeboval chválu. Pro většinu žen byl fajn přítel, de facto manžel na telefon, tedy ten, co je užitečný, když je potřeba. Jaký opravdu je, věděla málokterá, snad jen Eliška, která s ním měla boží trpělivost. Jenže on toužil po uznání, po tom, aby po něm krásky vzdychaly, když byl herec. Což nebylo snadné, jelikož jak působil na jevišti, působil i v životě: "Bohoušku..." vzdychla mladá kolegyně, "že mi přijdeš zalejt asparágus?"

Využívaly ho na leccos, herečky, jen ne na to, co by chtěl on. Vyhlížel, zvlášť před Eliškou, jako že je cudný, ale v jeho těle se odehrávaly bitvy, jak za druhé světové. Mocnosti dobra a zla, nízké pudy a lidskost, spolu bojovaly o konečné vítězství. Sice v něm, díky Elišce, vítězila spíš ta lidskost, ale pudy se nevzdávaly; a když už ho nechtěly herečky, pitomé nány, snažil se jinde. Třeba Karolína Diblíková byla fešná bloncka, jen o pár let starší, než byl on.

Snažil se na ni zapůsobit, jak jen uměl: Měl volné pole působnosti, zjistil, že u Diblíkovic nic nefunguje. Když opravil odpad, přišel na řadu dřez v kuchyni, který taky neodtékal, navíc stará baterie, jak vyzkoušel, byla zarostlá a kohoutek kapal. Potřeboval jen, aby přišel, až tam nebude její matka, která stále někde lítala. Sháněla sponzory, jak tvrdila, což Filip moc dobře věděl, že má šamstry. "Jo, stará Diblíkovic," slýchal na zkouškách, kde se pomluvil kdekdo.

....................

15. kapitola Nově psaného románu

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu