Nově psaný román

Malá špindíra jenom pro tebe

Když má žena něco, na co je pyšná, ráda to ukáže; ani Kája Diblíková se nestyděla, když lezla na balkón, věděla, že provokuje. Bylo krásné ráno, vlastně deset hodin, chystala se do galerie, ale volným tempem, jak byla zvyklá, byla ještě v negližé. Její kalhotky zařízlé mezi půlky okamžitě vzbudily pozornost, v sousedství o patro níž, starý šmírák držel retko tak dlouho, až ho popálilo. Kousek od ní, na provaze visel chlap, co tady ládoval omítku, na dvoře stál správce, který držel provaz, a všichni sledovali její zadeček.

Zavrtěla boky, vzala si tričko ze šňůry, předklonila se pro koš na prádlo, aby se chlapi pomněli, zvedla ho a zmizela v bytě. Měla pocit, že je ráda na světě, že je čistá, krásná, úžasná. Stačilo jí, že se dobře vyspala, že si dala sprchu, že se upravila, nalíčila, učesala. Ten fajn pocit si chce udržet nastálo, až do večera, bude se věnovat práci, kráse, kterou měla celý den před očima. Bude chystat výstavu, vyřídí maily, nějaké telefonáty, aby měla čistý stůl. Není to paráda, když dělá to, co ji baví, vydělá si a na nikom nezávisí?!

Ten krásný pocit ji dnes přímo opájel: oblékla si čisté věci, použila parfém, co měla z Rijeky. Jižani mají jiné vůně, ráda je zkoušela, kombinovala, pak čekala, jaký dojem vyvolá. Její zákazníci byli estéti, pracháči, uměli jí vyjádřit obdiv. Měla pro ně úsměv, kafíčko, dohodli se na tom, co by si přáli, prostě pohoda. Jen ji mrzelo, že obrazy, které měla tak ráda, už byly přebrané, sběrateli. Začala dominovat postmoderna, ale to bylo něco, na co si nezvykla – jako by od 70. let přišla ošklivost, deformace, divná pomsta na kráse.

"Mami, to je děsný!" řekla jí dcera, když byli na aukci, kde se nabízela díla českého sběratele.

Šlo o celoživotní sbírku, o malby, které mapovaly posledních šedesát let místních umělců. Hlavní motiv byly továrny, industriální haly, periférie, zastavěné, špinavé, nevábné. Když už někdo zobrazil tělo, pak ošklivě, umazaně. Ona milovala, když měl obraz krásné barvy, motivy, ale to tady nenacházela. Samý stroj, jeřáb nebo nějaká ošklivá krajina, která by strašila i ve snech.

Ta ošklivost byla pro ty malíře typická. Jak to, že už se nemaluje tak, aby to hlavně těšilo? I její dcera milovala staré obrazy, renesanci, baroko, viděla tam něco, co povznáší. Jenže dneska už není horizont, jen trapnost, výsměch, ponížení. Ta špinavost je lascivní, oplzlá, samá nahá kopulující těla, strašně masochistická. "Paninko?" zaťukal ten dělník na sklo, "můžu se u vás umejt?"

Otevřela dveře na balkón a viděla, jak ji ti chlapi pozorují - správce na ni koukal jak hypnotizér.

"Jo, koupelna je vzadu..." řekla bezděky.

Pustila chlapa dovnitř, byl hřmotný, velký, zpocený. Na sobě měl pás, asi pro horolezce, rozepjal si ho, což ji překvapilo. Začala si připadat divně, že tady stojí jen tak nalehko.

.....................

38. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Pražák, co se nudil na maloměstě

Muset jednat, jako správce, s Karlem Wagenknechtem, pro mě znamenalo, že vždy narazím na přehlíživost i sebestřednost. Ať už šlo o nějaké práce, které jsem mu nabízel, povinnosti, které musel jeho barák plnit, vždy mě odbyl s tím, že on sám ví, co má dělat. Dával mi tím najevo, že on je z centra, z metropole, zatímco já jsem provinční, kdovíodkud jsem přišel, takže mu nemám co radit.

Tenhle centrismus jsem dobře znal, za ty roky, staletí, jsem viděl, jak každého, kdo se v Praze ochomýtl, rychle pohltí. Ano, asi není jiná taková země, která je tak vycentrovaná, daná krajinou, na dolních tocích svých řek, které tečou z hraničních hvozdů. Všechny cesty, aspoň v mé zemi (Moravu vyjímám), vedou do Prahy. Život v ní byl bezpečný, zvlášt na vrchu nad Vltavou, pole k Mělníku úrodná, co jiného si můj rod mohl přát. Ale to, jakou chátru, za hradby, bude město lákat, jak si ho bude přivlastňovat, stávat se rádoby patricijskou, jsem viděl, doteď to vidím, jak pokaždé zprůměrní, zbanální, stane se póvlem, který se hřeje krásou stověžaté matičky.

Karel pocházel z Úvalů a chodil na hotelovku v Poděbradech. Dostal místo v jedné restauraci v Praze a toho se chytil. Kšeftoval, veksloval, stal se frajerem z Vodičkovy ulice. Jeho úslužnost platila, stýkal se s mafiány, městskými radními, všude měl "kejmly". Jeho kavárna měla zvuk, přitom to byla všední knajpa, kam lidé nechodili. Za ty roky, zvlášť na oceánské plavbě, si vypěstoval neurózy, strach ze špíny, pořád se myl; stačilo, aby viděl cizáka, měl nutkání. Asi to v něm vyvolal učňák, kde jim vykládali o hygieně, nějak se mu to vracelo. Cokoliv cizího, co by mu mohlo ulpět za nehty, ho děsilo.

Když mi podal ruku, šel si ji vzápětí umýt. Bál se mikrobů, které tady na venkově bují: Jít někam do krámu, aniž by si vzal vlhčené ubrousky, do nichž se pak utřel, to nešlo. Když musel někam na WC, na úřadě nebo v hospodě, nervoval se. Snažil se nedotknout ničeho - prsty, radši si obalil ruce ubrouskem. Pakliže musel na velkou, nevěřil ničemu, stáhl si slipy a utřel jimi prkýnko. Pak je zahodil do koše a chodil na ostro, ale stejně měl zlý pocit. "Kde je Carl?" ptala se občas Adina, když se sešli v divadelňáku. – "Myslím, že šel na hajzl," řekl pingl, "doufám, že mi zas neucpe rouru!"

Nedalo se divit, že měl velký stres, nikam nechodil a trávil dny v okně, kde mu bylo líp: kouřil jednu od druhé a sledoval cvrkot. Pokud se tomu mátožení dalo říkat cvrkot, nic moc se nedělo, znal lidstvo nazpaměť, ale co můžeš dělat. Kavárna ho sice živila, ale když zaplatil daně, moc mu toho nezbylo. Zmohl se na malou Fabii, v níž jezdil do Prahy nebo vzal občas Adinu na výlet. Stále čekal, až dostane příležitost, věděl, že pak se pohnou věci, bude její impresário a postará se o smlouvy: Nenechá nikoho, aby ji okradl.

.....................

37. kapitola Nově psaného románu

Erotické představy jedné křesťanky

Kromě toho, že jsem o patro výš poznával místní inteligenci (nazval jsem si to Eliščiným salónem), plnil jsem roli jakéhosi náhradního manžela příp. tatínka, když byl Filip v divadle nebo na fuškách.

Chodil jsem s Eliškou a dětmi do parku, hned za domem byl takový hezký prostor, parčík s hřištěm, kde bylo pískoviště, prolézačky a houpací koně na ocelových pérech. Bylo babí léto, příjemně, já se ulil ze své běžné práce a bylo mi dobře. Seděl jsem na lavičce s Eliškou a sledoval, jak na naší fasádě visí řemeslník, kterého jsem měl, jak jsme se dohodli, občas kontrolovat, aby byl ready.

Maminky, co sem přivážely mrňata, nás považovaly za pár, občas něco nadhodily, nic jsme nevyvraceli. Cítil jsem, že je Eliška spokojená, byla už v osmém měsíci, život běžel, jak měl: Sedla si tak, že měla široce rozkročené nohy, prsa plná, naběhlá, celkově byla nádherná, příroda ji krášlila, i s tím velkým břichem. Mohl jsem si v ní číst, ale trochu jsem se styděl, když jsem viděl, co se v ní děje, ve stavu, v němž byla, bych to vlastně nečekal.

Ale začala od lesa: "Myslíš si, že se u Lídy doma něco děje?" zeptala se, "nevypadá šťastně..."

Pokrčil jsem rameny: "Kdo je dneska šťastnej!"

Eliška se zamyslela, ráda myslela na mládí, kdy dělala pro charitu, kdy byla ještě bezdětná a plna očekávání. Tehdy dělala na lince důvěry, řešila rodinné tahanice. Bezprizorní děti, týrané ženy, tehdy poprvé pochopila, že její představa mít vysněného muže navždy, s nímž bude mít děti a s nímž bude šťastná, je velký ideál. Vždycky něco chybí či přebývá, jako teď, když poznala Přemka.

"Jestli bych jí neměla dát kontakt?" nadhodila.

Nic jsem na to neřekl. Už dávno jsem věděl, že zasahovat s tím, co vím, do reality, se nevyplácí.

"Já bych něco takového nesnesla," řekla, "nechat se týrat!"

Eliška netušila, že nechat se týrat lze různě. Nepoznala velkou lásku, jakou si vysnila, když jí bylo třináct, děda ji vodil do kostela a ona doufala, že jednou potká Krista. Duševně zůstala v této nevinnosti, zatímco život se ubíral ke své všednosti. Mohla mít dětí, kolik chtěla, ale lásku se svým Filipem necítila: Podvědomě toužila po někom, kdo jí toho Krista přece jen nahradí.

.......................

36. kapitola Nově psaného románu

Čestná plaketa pro občana města

"Už jseš voblíknutej?" zeptala se žena Viléma Klicpery, který seděl v křesle na balkónu, ve svých slipech. Čekal ho dnes velký den, protože měl být na radnici oceněný za zásluhy. Každý rok uprostřed září se konaly městské slavnosti a radnice udílela uznání občanům, co se zasloužili o nějaký velmi pamětihodný počin.

"Nikam nejdu," zahudral s cigaretou v puse. Přece nepřijme almužnu, kterou mu předhodili, zjevně před volbami. Místo čestného občanství, jak si zasloužil, obyčejnou plaketu. Takhle s ním vymetli, za ty roky v umění, zatímco Mazanec byl dávno čestný občan: Jestli tam bude, Vílém tu ostudu snad nepřežije.

Jenže jeho žena trvala na tom, aby šli. Nikam ji nevyvede, aspoň dnes se podívá na radnici, do slavnostního sálu. Pejsana nechají doma, ještě ho pro jistotu vyvenčila. Oblékla se a vypadala nesmlouvavě, Vilém nechtěl mít doma hádku. Přežije chvilku trapnosti, je přece lev; jeho pýcha ho ochrání před dotěrnostmi.

"Třeba budou chlebíčky," řekla žena a zavěsila se do něj, jelikož jinak by se šoural jak zpomalený film.

Proběhlo to přesně podle jeho představ: trapárna až na půdu, v městské síni se sešlo pár potentátů, příbuzní oceněných, zazněly fanfáry a Vilém si musel vybavit dobu, kdy býval herec. Začínal v divadle Vítězného února, to zdůraznil, aby poznali, jaký je pamětník. A jak málo ho ocenili za to, jak reprezentoval město, v jiném kraji, kde řediteloval, uváděl moderní hry, zatímco Mazanec hudlařil.

"Gratuluju, Vildo!" potřásl mu Mazanec pravicí, když se tam zjevil, aniž by ho Vilém čekal.

Vilém se snažil předstírat, že neví, kdo to je, ale nakonec toho nechal, došel si pro chlebíček a culil se do kamery. Budou vysílat záznam v místní televizi, večer se může dívat: Jenže Vilém, jak věděl, bude večer sedět na balkóně a bude mu to putna.

Kdyby věděli, co všechno si prožil. Kolik rolí, kdysi v mládí, překousal, kolik úderníků sehrál. Kolik kompromisů přijal, ale věděl, že chce dělat divadlo, takové, jako jeho předek, psát, režírovat, angažovat se, ale když přišla revoluce, zneuznali ho: Taková potupa se nezapomíná, pomyslel si nad tácem se salátem.

..................

35. kapitola Nově psaného románu

Zeď nářků na našem dvorečku

Odkajživa mám dobrý sluch a vnímám, co se kde šustne. Každý zvuk z ulice slyším, i z domu, trochu hlučnější smích, výměnu názorů, dětský křik nebo telefonní hovor. Ještě horší zvuky jsou takové, co jdou nad limit mých ušních bubínků; vrtání vrtačky, zvlášť ve vedlejším baráku, přímo za stěnou, naplno puštěná televize nebo videa na Tik Toku, která si kdosi přehrává stále dokola. Trochu nostalgicky vzpomínám na pradávné časy, kdy bylo v této zemi ticho.

Sedím v kuchyni, dělám účto, když zaslechnu vzlykání. Mám pootevřené okno do dvora, je dopoledne a relativní klid. Vzlykot je tichý, tlumený, až stydlivě zadržovaný. Tiše se předkloním, abych uviděl, že za okny u zdi, středové části domu, stojí Lída a opírá se čelem o rozbitou omítku. Je to zvláštní obraz, jako by se tu modlila nebo se trápila, přičemž si drásá nehty o hrubé zdivo. Ano, naše fasáda je přes sto let stará, vydrolená, celá zašedlá a děravá.

Dojde mi, že Lída dnes čeká na pány ze stavební firmy. Včera jsme se o tom radili, ona, Bohoušek a já. Taky se šla poradit vedle, k Pražákovi, aby si byla jistá, že to zvládne. Nemá ještě zkušenosti, jak jednat, být statutární zástupce všech. Zjistili jsme, že opravu, kterou chceme provést, můžeme rozhodnout sami za výbor, do určité částky. To nám poradil Carl, že prý se nemůže furt schůzovat. "Dejte to na schůzi a uděláte z toho bordel!" řekl Lídě polopaticky.

"A co památkáři?" zeptala se ještě.

Karel je Lídin senior poradce. Úplně pookřála, když jí začal radit, vypadla z domácího pekla. Ona to tak dlouho neviděla, kvůli dětem, ale to Carl ji přesvědčil, aby se nedala. Ne, že by se mu ve všem svěřila, ale byl to světaznalý, zkušený muž, co si se vším poradí - i s tím, že ona je tak zranitelná.

"Ten dobytek tě zmlátil?" zeptal se.

Znali se jen měsíc a už si byli důvěrní. Nepřiznala se mu, sám to všechno pochopil. Měla na sobě svetr, ale stejně si všiml, že má u ucha, mezi vlasy, šrámy. Snažila se, aby se upravila, učesala to, co jí zbývalo na hlavě, aby vypadala dobře. Chtěla se mu líbit, úplně k němu přilnula, když se k ní choval tak hezky.

.....................

34. kapitola Nově psaného románu

Jak přežít vztah s funkcionářkou

Potkat Mamulu byl vždycky zážitek: Ať už bylo horko nebo už začaly ranní mrazíky, když chodil do práce, měl na sobě stále totéž, koženého křiváka, s cvoky pevně zapnutými, s huňatými černými vlasy, týden neoholeným strništěm, nahrbený, pomenší, chodil si pro auto, pro starý rezavý Opel, který měl zaparkovaný na nábřeží. Byl věrný autu, ženě, rodině, své práci, kde poctivě svářel.

Pak, když se vracel, vypadal navlas stejně. Modré džíny, bílé tenisky, které vypadaly už dost ošmajdaně. Moc na sebe nedbal, nebyl žádný elegán, ale věřil, že je poctivý, obětavý pracant, že ho žena a děcka mají rády; tudíž si s tím hlavu nelámal. Měl jedinou ideu, dát si pět piv na Starém Bjelidle, se ženou, kterou miloval. Jenže Lída, jeho žena, měla často směny, a když už neměla směny, nebyla doma.

"Mám konzultaci s kolegou," řekla, když ji potkal ve dveřích, "večeři máš na sporáku…"

Teplá večeře, od ženy, kterou miluje, byla základ. To se posadil, ještě než se vydal na Bjelidlo, počkal, až mu nalije, jeho oblíbené jídlo, většinou maso v omáčce, měl to rád, teplo domova. Přes den to nestíhal, někde se najíst, navíc to měl za rozmařilost, chodit do jídelen, kde bylo draho a nedalo se tam jíst, vystačil si se sváčou: Tu mu dělala žena, z lásky, jak si spoustu let myslel.

"Ráno jsem neměl svačinu!" řekl naštvaně.

Bez dalších řečí zmizla, celá načesaná a navoněná. Chodila za tím chlapem z Prahy, hochštaplerem, co furt vejral z okna. Jak může takový flákač něco vědět o kvalitní práci na baráku? Kdyby se zeptala Zdendy, určitě by se dozvěděla víc než kecy kavárníka. On má zkušenosti, celý život v praxi, žádné flákání, pokuřování v okně, kde se jakživ nic neděje, natož aby se tam něco udělalo.

Vůbec je mu to, při jeho trpělivosti, divný: Je tak trpělivý, že by se na něm dalo sekat dříví. Co tam pořád dělá, u typa, co je sám doma, když ta jeho hérečka maká v divadle? Neměl by si na to posvítit, místo toho, aby šel na Bjelidlo, kde si otupí hlavu? Potřeboval to, byl nablikaný, měl závoj před očima. Nalil si lahváče, sám si ho otevřel, vzal si skleničku - baňatku, co tak miloval.

......................

33. kapitola Nově psaného románu

Udavači v Česku ještě nevymřeli

Takové pěkné udání, zvlášť anonymní, je jedna z mistrných dovedností v Česku. A to už od dob mých potomků, když se naučili psát; knížata se mezi sebou prala a udávala se králům, stejně jako později šlechta, věčně nespokojená s tím, co má, udávala papežům i císařům, za husitů stejně jako za Habsburků - což vrcholilo tehdy, když se ustavila tajná policie, počet těch, co se chtěli zhojit úměrně tomu stoupal, za války, za nacismu, za bolševiků, když je nad námi nějaká moc, nejlíp cizí, rádi ji využijeme pro své nízké zájmy.

Anonymní udání na náš výbor si vzala na starost paní Trnková. Měla pro to instrukce od Judity, ale provedení bylo její. Zrovna ten den, když se pro to rozhodla, jsem ji potkal. Otevřel jsem ráno dveře, dost neprozřetelně ve chvíli, kdy snášela kolo. Ještě jsem kolem ní stačil proklouznout z baráku, ale její monstrózní zjev, tělnaté ženy s Maxibikem v ruce, mě chytil do svých tenat. Už jsem se z nich nevymanil a proti své vůli cestoval na magistrát, kam šlapala, jako každý všední den. Zaparkovala do stojánku, kde kolo omotala řetězem.

Měla ho tak celý den na očích, kontrolovala z kanceláře, co půlhodinu, aby se jí neztratilo. Její běžná rutina mě nudila, ale pak, když se nasnídala, uvařila si kafíčko, projela internet, začala pracovat. Ale nepracovala na spisech, své agendy, nýbrž na podání. Rozhodla se to podat, aby se to nezdrželo a památkáři, jimž byl anonym určen, měli dost času se věci věnovat. Spoléhala se na to, že do týdne, kdy má být schůze, ohledně opravy fasády, začnou konat: Musí to napsat tak důrazně, aby to pochopili, aby to neodložili.

Co ji k tomu vůbec vedlo? Byla to prostá žena, která chtěla mít své jisté; což jsme jí brali. Nejmenovala nikoho, jen psala o novém výboru, hlavně si vzala na mušku předsedkyni. Žena nejlíp brojí proti jiné ženě, je jí to tak nějak vlastní: Lída byla hezká, mladší, vdaná, měla zdravé děti, to je vše, co ona neměla. Proč by si neulevila, když to tak cítila, že se jí děje další příkoří? Co když bude muset platit pokutu? Za to, že chceme zničit slídu na fasádě? Nerozuměla tomu, ale věděla, že je lepší to oznámit, aby platili jiní...

"Když to neuděláme, namočej nás v tom," řekla Judita, jejíž slovo bylo jako bible.

Růža věděla, že nechce platit. Měla příliš výdajů, které si psala v práci do Excelu v PC. Celý půlden dokázala spekulovat, co koupí, za kolik, aby vyšla a mohla jet na dovču. Byla s Edou v Tunisku, v resortu, o němž se jí nikdy ani nesnilo. Eda se čvachtal v bazénu, ona se koupala v moři, bylo to krásné až neopakovatelné. Kdyby nebyla prozíravá, neuměla počítat, nikdy by to nezažila.

....................

32. kapitola Nově psaného románu

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu