Nově psaný román

"Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak nesmiřuje." Milan Kundera

Exekuce koček na společném dvorku


Jak jsem tak Filipa Suchardu průběžně sledoval a vstupoval do něj, protože mě zajímalo, co se v něm odehrává, měl jsem i ponětí o tom, jak se vyvíjí otázka koček na společném dvorku.

Získat povolení k jejich odchytu nebylo vůbec snadné: Filip, potažmo jeho žena, zjišťovali, jaká vládne byrokracie. Museli žádat na magistrátu, aby jim potvrdili, že jde o zdivočelou hordu, kterou město nechce mít na svém katastru. Pak je poslali na veterinu, kde se handrkovali, zdali jsou kočky infekční, zda mají vzteklinu, zda jsou naočkované anebo ne a kdy je přijmou do útulku. Když to vyjednali, po několika týdnech snahy, dohadovali se s útulkem. Tolik koček nevezme, bohužel, musejí je udat do víc obcí, domluvit se v jiných útulcích, jinak je budou muset vzít svým příbuzným.

Naštěstí měla Eliška matku na Moravě a jedno narozené koťátko, které objevily děti, tam odvezla. Ostatní kočky, asi osm tvorů, slídily po jídle, co jim Machatá věrně nosila. Schylovalo se ke konfrontaci a já dumal, zda je bude bránit svým tělem. Jenže Filip, jak se svěřil Elišce, vymyslel, že odchyt uskuteční ráno, když budou mít hlad, Judita bude ve škole a pan správce mu pomůže. Správa, kterou požádal o podporu, souhlasila, že mu půjčí klece a přepravky, které měla na skladu. Měla tam taky třeba sítě na holuby, ale ty nás tak netrápili - holuby káleli na okna, což v tomhle baráku nikdo neřešil.

"Ráno, až všichni zmizej, přivezu klece," řekl mi Filip, který si zajistil dodávku z útulku.

Chtěl, aby Machatá neměla ponětí, že se něco chystá. Byla předsedkyně sdružení, on byl jeho členem, ale toto byla diverzní akce, jak rád citoval oblíbenou literaturu. Utápěl se ve filmech o studené válce, rád o tom i četl, když neměl v divadle co na práci. Připadal si jako špión a smluvil si se správcem tajná znamení. Až bude vzduch čistý, Přemek otevře dveře od domu, aby Filip věděl, že může přijet. Před tím bude číhat za rohem, s nastartovanou dodávkou.

"Akce musí proběhnout, než se vzbudí Machatej," připomněl Přemkovi, svému novému agentovi.

Zatímco jsem číhal, jestli si Machatý nejde pro kolo, odehrával se zátah na kočandy. Filip byl rád, že má oporu, byl velmi váhavý, nerozhodný, od svého dětství. Mít tak dominantniho otce, jakým byl mistr Sucharda, se muselo projevit. Jít v jeho šlépějích, neustále být kárán, co má dělat, nebo nemá dělat, aby uspěl, ho dusilo. Ještě v sedmi se počůrával, když měl jít na pódium v ZUŠce.

......................


7. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč
získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)


Krásná slečna hledá instalatéra


Není nic neodolatelnějšího, než když je nějaká krásná žena v nesnázích. Tak tomu bylo vždycky, třeba po třicetileté válce, když muži umírali ve velkém, osamělé ženy kdesi na statcích, na usedlostech, na tvrzích nebo dvorcích, musely uplatnit různé taktiky, koketérie, aby přežily, aby uživily své vdovské příbytky: "Mohl byste se mi na to podívat?" usmála se na mě Karolína, když se představila.

Pak se znovu stydlivě usmála a poprosila mě, jestli bych k ní nezašel do bytu. Byla to ta, o které mluvil Klicpera odvedle (jako o čubce). Ještě jsem měl v paměti její zadeček v tangách, dnes byl zahalený do bílých tepláků a vrtěl se přede mnou nad schody. I když by mi měly být takové vizuality na hony vzdálené, příliš hmotné a pudové, nemohl jsem se ubránit touze se toho zadečku dotknout.

Na vizitce dveří bylo napsáno Diblíková. Představila mě ženě, která zírala ze dveří, taky jsem zahlédl, jak se chodbou mihla dívka, zřejmě dcera, dost své matce podobná. Karolína byla pro změnu podobná své matce. Už bych do ní dávno pronikl; ale něco mi v tom bránilo. Snad ostych, snad znalost, že krásné ženy bývají neproniknutelné. Když vás samy nevpustí, nikdy se do nich nijak nevpašujete.

"Holka se zase koupala a už to neodteklo," vykládala mi Karolína, jako bych byl její sluha.

Pochopil jsem, že mám dělat instalatéra. Stál jsem nad vanou plnou vody a rozhlížel se po kachlíkách. Poznal jsem, že jsou původní, skoro sto let staré, taky lustr byl art deco. Zřejmě se to tady udržovalo, s úctou k tradici, leč na odpad se zapomínalo. Vůbec celý byt na mě působil s těmi vázami a obrazy jako hezká galerie: "Vedu galerii Nad hradbami," řekla Karolína, jako by mi četla myšlenky.

Musel jsem si na ni změnit názor; nebyla jen sexy, byla uměnímilovná, navíc manažerka.

"Heleďte, tyhle věci řešíme outsourcingem," řekl jsem nerozhodně nad stojatou vodou.

"Možná je to sifón!" pravila Karolína.

Stála nade mnou, zatímco jsem si zalezl pod vanu. Chtěl jsem dělat dojem, ani nevím proč. Mohl jsem ji odbýt, ať si zavolá instalatéra, jenže její sexepíl zvítězil. Uměla to s muži a moc dobře to věděla. Ty střípky, co jsem si už složil, tomu nasvědčovaly. Měla dceru v pubertě, ale sama byla ještě trochu dítě: to se neprovdaným ženám stává. Toužila po kráse, matka kdysi založila galerii, pomáhala jí, po čase se zaučila, její krása, esprit, měly mezi snoby úspěch. Taky chtěla malovat, ale nezbýval čas, dost brzy otěhotnila s mladým malířem. Platil alimenty, ale znáte to, jak jsou na tom umělci se složenkami.

O to víc makala, aby ji galerie uživila.

...................


6. kapitola Nově psaného románu


Voajér na balkóně sedá jen ve slipech


Poznat persony, které zastupují všechny činžáky v ulici, mi trvalo dlouho. Jako první mě oslovil předseda odvedle, který si na mě sehnal číslo, dala mu ho úřednice na Správě. Vyfasoval jsem mobil; proto jsem to taky vzal, bral jsem svou novou funkci vážně. Předseda, Klicpera, jak se představil, mě žádal, abych mu pomohl s účetnictvím. Mají smlouvu se Správou, že se jim bude starat o papíry. Jenže já byl na papíry marný, což jsem mu do telefonu rozhodně nepřiznal.

Bydlel v baráku, co se mu říkalo Kachlíkárna. Něco se mi o něm vyjevilo, osud majitele a tak, ale zapudil jsem to dřív, než jsem zazvonil. Ve dveřích se objevil vysoký stařec, s šedivými chlupy na hrudi, v rozepnuté letní košili a bílých slipech. Mezi těmi chlupy jsem zaznamenal zlatý přívěšek ve tvaru lvíčka; zajímavá cetka. Už když mě zval dál, pochopil jsem, že jde o šmíráka, o kterém mluvila Eliška. Měl takové dramatické způsoby, jaké mají bývalí divadelníci.

"Vy jste řídil divadlo?" zeptal jsem se.

Ta otázka Viléma Klicperu viditelně potěšila. Žil v pocitu, že je v tomto městě naprosto neuznaný. Celý jeho život byl tím faktem určený, tím, že mu tady nikdy pšenka nekvetla. Když se měnily dějiny, po převratu, byl na městě a chtěl obnovit divadlo. Jenže ho předběhl Mazanec, který pak tu kost už nepustil. Vilém, damák, režisér, si našel místo u konkurence, ve vedlejším městě. Mohl tam i bydlet, ale to by mu hrdost nedovolila, aby přiznal svou prohru.

"Nojo třicet let u fochu," usmál se a zval hosta dál. Jeho manželka a pes byli někde na nákupech.

Podal správci složku s doklady, aby se na to koukl. On, zasloužilý ředitel na to měl vždycky lidi. Věnoval se umění, shánění peněz, politice, ale na papíry měl lidi. Zaručeně chytřejší, než byl tenhle správce. Vypadá, jako by neuměl ani do deseti počítat: To ještě neprohlédl všechnu místní šmíru. Celé tohle město, ale hlavně ty odvedle. Ještě by scházelo, aby sem radní nacpali nějaké cikány. "Kouříš?" zeptal se kluka, který tady přešlapoval po jejich koberci.

Vylezli na balkón, kde trávil své stáří. Stará chodila venčit, věčně někde v kavárně, s přítelkyněmi. On pozoroval cvrkot, nesnášel to tady, hloupé maloměšťáky, hřiště s parčíkem, kde řvali fagani, dvorek, kde mňoukaly kočky a páchly popelnice. On svůj dvorek nechal zarůst, aby z něj byla džungle, naschvál všem. Lidi v baráku ho zvolili, byl vzdělanec, oni byli svoloč. Ani netušili, že uváděl Becketta, když byl ještě naivní - pak už dělal samé komedie.

....................


5. kapitola Nově psaného románu


Nevěsta Kristova odkudsi z Brna


Hned druhý den dopoledne jsem vyšel do druhého patra, abych navštívil ženu herce Suchardy, Elišku, která projevila přání poznat nového pána ze Správy nemovitostí.

Jejich setkání mělo velmi zvláštní produchovnělou atmosféru. Eliška viděla, že jde o člověka obyčejného, všedního, ač něco v pohledu, který těkal, jako by chtěl vyprchat, ji zaujalo. Viděla v něm něco, co měla ráda; jako by ta prchavost byla až étericky nehmotná, zaměřená na otázky, které si sama odjakživa kladla. Odmala chodila do kostela, u nich ve Šlapanicích, vedl ji k tomu děda, všechno patriarchální, otcovské, v ní hluboce zakořenilo a ona se stala oddanou katoličkou.

"Vidím, že tu máte kříž?" poznamenal pán, který se představil jako Přemek Voráček.

Eliška byla hrdá, jak má vymazlený byt. Nebyla do větru, nikam, kromě kostela, nechodila, zvlášť když měla malé děti. Než se vdala, ráda zpívala, tancovala v souboru lidových tanců, měla ráda kroje, které už sama příliš nezažila. V souboru poznala Bohouška, jak říkala manželovi, i když se jmenoval Filip, moderoval soutěž. Byl už herec, docela známý, díky tomu, že měl slavného otce. Ona dostudovala, chtěla se vrátit domů, ale láska k Bohouškovi to změnila.

"Nezapomeň koupit brokolici," řekla, když viděla, že se chystá na divadelní zkoušku.

Přešla už dávno na vegetariánskou stravu, ne tak proto (i když taky), že jí bylo líto zvířat, ale kvůli čistotě. Čistota těla přináší čistotu duše a na té jí záleželo nejvíc. Být pročištěná znamenalo, že v ní může spočívat duch, jeho božská aura. Zamilovala se kdysi do Ježíše, jeho obraz se jí natrvalo vepsal do srdce. Nebýt jeho, nebyla by ani dobrá žena; ve svých snech se milovala jen s ním.

"Prý vás čeká radostná událost?" zeptal se zdvořile Přemysl, když si sedl k uvařené kávě.

Trochu se zapýřila: "Právě proto jsem s váma chtěla mluvit, víte, kvůli té nečistotě v domě…"

Rozmluvila se o tom, že se vůbec neuklízí. Machatá, předsedkyně, tvrdí, že žádnou službu nepotřebujou; že to setře sama, jenže to setře jednou za rok, kdyby Eliška nechodila smýčit, hlavně na dvůr, kde si hrají děti, celý dům by zpustl. Nikoho to nezajímá, je to přehlídka kuriozit. To ještě pan správce uvidí, až je všechny pozná. Nejhorší jsou ty kočky, lezou sem ze hřiště, z ulice a od popelnic. Tahají sem mrtvé krysy, potkany, takhle to dál nejde, je to proti Bohu.

"No jo, je to děs!" přikyvoval jsem.

.........................


4. kapitola Nově psaného románu


Herec, co hobluje prkna ve sklepě


Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu


Ta nejpřátelštější ze všech sousedek


První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu


Duch praotce Čecha se představuje


Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici," ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu