Nově psaný román
"Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak nesmiřuje." Milan Kundera

Jak si užít duchovní útěchu
Několik dní po schůzi, když jsem lenošil v kuchyni, mně zavolala Eliška, jestli bych k ní nepřišel. Byla sama, Bohoušek šel na oslavu derniéry, je jí smutno, chce si povídat: co jsem mohl dělat? Byla tak křehká, stále jsem vnímal její útlost, i když měla břicho, které ji dost tížilo, často odpočívala na divanu, v obýváku, ani už nehrála na piano. Při své citlivosti, snaze být solidární, rvát se za druhé, víře v člověka, těžce snášela, že se barák tak zabednil; nikam už ani nechodila, aby se nemusela dívat, jak celé okolí zase zpustlo.
Věděla, že jsem sám, dole se svými encyklopediemi. Neměla to srdce, aby mě nechala osudu. Znala mou samotu, vykořeněnost, že nikam nepatřím, že jsem všude plonkový. Byl jsem pro ni Přemysl, co se tu zjevil, aniž by někdo věděl, odkud jsem: něžný barbar, jakoby z jiných věků, ten, kdo se stýká s mrtvými. Měla ráda, když jsem jí vyprávěl; byl jsem starší, ona ctila zkušenost, odmala, co poslouchala dědu. Táta jí zemřel brzy, neměla už ani jednoho z nich, Přemek byl jediný, na koho se mohla obrátit, když jí nebylo dobře.
"Filip se o mě stará," řekla, když jsem přišel, "já si připadám nemožná, že to už nezvládám."
Bylo vidět, že potřebuje útěchu; věděl jsem, že Filip je trochu děcko, které jí přidělává starosti.
Ležela na divanu, odkud vytahali matrace z opěradel. Bylo tam víc místa pro těhulku před porodem.
"Udělej si kafe," navrhla, "pak si ke mně sedneš."
Poslouchala starý folk, jak jsem poznal; asi ji to uklidňovalo, když slyšela nostalgické písně, které hrávali Simon & Garfunkel, v dobách, kdy Amerika byla symbol svobody.
Měl jsem rád její jemnou chápavost, cit pro druhé. Bylo vidět, že právě to dnes potřebuje ona sama. Cítila se unaveně, jako by už nebylo kde brát, tu sílu, kterou rozdávala. Nechtěla kafe, když jí Přemek nabídl, chtěla jen, aby s ní byl: jeho přítomnost ji uklidňovala, byl klidný, jako by se ho nic netýkalo. Věřil si, což cítila, zatímco ona hledala víru jinde, u autorit, které tady byly věčně.
"Myslíš, že se nic nestane?!"
Bála se, jak proběhne porod.
48. kapitola Nově psaného románu
Celý text naleznete zde.
Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)
Šmíra odvedle předvádí drama
Celá ta schůze bylo drama, které nikdo nerežíroval: Nejdřív sice došlo na mě, podle programu, ale pak se řešili Mamulovi, lidé se překřikovali, když byl prostor, aby se vůbec něco řeklo, snažil jsem se to vydýchat. Eliška otevřela okno, a já se občas vyklonil, abych se občerstvil, tudíž jsem zahlédl Viléma, jak sedí na balkónku a je mu dobře.
Vilém Klicpera kouřil jednu od druhé jako vždycky. Bylo chladno, kromě slipů měl na sobě kraťasy a ponožky. Chtěl mít klid, jenže to nešlo, s takovými sousedy to nikdy nešlo. Ti odvedle se hádali, jako by to mělo být nějaké drama, jenže to byla spíš fraška. Zjevně si to nenacvičili, jak by Vilém očekával, doma před zrcadlem, místo toho zkoušeli, co diváci, vlastně Vilém, unesou.
S uspokojením slyšel, jak odpravili správce: Ten zakuklenec mu byl jedno, ale Vilém byl rád, že svět zneuznal i jiného. On sám tím trpěl celý život, od dob sametu, který byl k němu tak krutý. Chtěl něco udělat, pro celé město, národ, lidstvo, jenže ho odmítli. Tak proč by necítil satisfakci, když i jiný dostává lekci? Každý to potřebuje, aby ze sebe vymáčkl plody, které by jinak nedozrály.
Vilém se vzchopil a stal se z něj ředitel - dotáhl to k Thalii, dostali cenu za jednu inscenaci, byl na to pyšný. Ale ta trpkost, že rodné město, kde od dětství žil, ho odmítlo, tady zůstávala. Rány se nehojí, jen se zajizvují, aby mohly svrbět. A tohle svrbění, nutkání tě pronásleduje, i ve spánku, takže lepší je to přebít; třebas cigaretkou, nutkáním par excellence, plamínkem věčného návratu.
Pak došlo na manželskou hádku. "Nikdys mne nemilovala?" vykřikl dost pateticky ten neandrtálec.
Při jeho zjevu to byla pochmurná věta: Vilém si uměl představit, že je to pro něj existenciální věc.
"Nikdy!" zněla odpověď.
Vilém, byť strávil 50 let v chomoutu, se v lásce vyznal. Věděl, že je čas na vyznání a čas na pohrdání. Mamula, tak se ten ubožák jmenoval, si vybral ten druhý čas, kdy se člověk ptát nemá. Sám Vilém raději mlžil, ve vztahu s ženou, jakož i s milenkami. Nikdy se, ze zásady, neptal, jestli ho někdo miluje; bral to, jak to přišlo. Ženy jsou uzlíčky nervů, rozvážeš-li je, jako bys vypustil ďábla.
47. kapitola Nově psaného románu
Hnutí za očistu baráku skončilo
Nejvíc mi bylo líto, potom co mě odstranili z výboru, Lidky Mamulové. Šla do toho s altruismem, odhodlaně, dělala předsedkyni za hubičku, jednou ročně jí schválili tisícovku jako odměnu. Chtěla, aby se to v domě měnilo k lepšímu, aby se sousedé nehádali, aby se uklízelo, a děti, které ještě v domě zbyly, měly vzory, jak se řeší společný majetek, jak se dospělí lidé domlouvají, aby se jim žilo líp.
Měla představu, že to zvládne jako ve špitále. Bude mít vše pod palcem, bude soucitná a účastná. Zná ty lidi už přes dvacet let, co tady bydlí, má k nim osobní přístup. Svým klidem a jemností je dokáže zpacifikovat, usměrnit, napravit. Když někdo zanedbává čistotu, dokáže mu pomoct, domluvit mu, motivovat ho. aby změnil to, co mu neprospívá, co neprospívá nikomu v jejich domě.
Ta špína na chodbě ji iritovala: Sama se snažila, aby měla pořádek, doma uklizeno, vycíděno, naleštěno. I přes rvačku s mužem to dodržovala, aby se nezbláznila. Udržovat čistotu kolem sebe byl základ, tak to dělalala celý život, tak děti vychovala. Jenže teď tu byl jen syn, zalezlý v pokoji, obě dcery se trhly do podnájmu, stranily se jich - jako by tušily, že těch dvacet let rodiny právě skončilo.
"Můžeš vypadnout na tvrz," řekla Mamulovi, "já tady po tobě nemusím furt uklízet!"
Mamula schválně rozbíjel své baňatky; zjevně v ní chtěl vyvolat výčitky svědomí, že ho opustila.
Situace doma byla otravná, zvlášť, když měli ještě schůzi, na které došlo k dalšímu konfliktu. Nechtěla to tam tahat, ale on si začal, byla už na dně se silami, všechno na ni působilo, ten útisk Machaté a spol., ty pochyby, jestli dělá věci dobře, když ji odvolávají, že nestojí za nic, ani jako žena příp. ani jako předsedkyně. Žena, jako ona, potřebuje oporu; nějakého pořádného chlapa.
"Vykašli se na to," řekl jí Carl, když u něj byla.
Šla k němu hned, co to skončilo. Potřebovala se vymluvit, nebo spíš se mu vyplakat na rameni.
"Vykašlala jsem se na to!" vzdychla.
Když odvolali Přemysla, rozhodla se skončit. Stejně tak to udělal Filip, jeden za všechny, všichni za jednoho. Jenže Judita neměla žádný plán, kdo by je nahradil, jak se ukázalo. Chtěla jen odvolat Přemka, proto to dopadlo patem, kdy nevěděli, kdo bude šéfovat. Nakonec se uvolila, že zůstane ve funkci, než zvolí nový výbor. "Až bude novej předseda, předám to," řekla Carlovi s úlevou.
46. kapitola Nově psaného románu
Manželský spor o společné lože
Po tom, co se odhlasoval můj konec ve výboru, došlo k menší komplikaci, kterou nikdo nečekal. Pro odvolání hlasoval i Mamula, zatímco Lída, jeho žena, byla proti. Měli dohromady pouze jeden hlas; byt měli ve společném vlastnictví manželů, tudíž se navzájem negovali. Do zápisu bylo třeba, jak konstatovala Trnková, uvést platný hlas. Strhla se výměna názorů, která zcela zastínila výsledek schůze.
"Měli jste se dohodnout předem," vykřikla Machatá, která se bála, aby se to nějak nerevidovalo.
Jenže Mamula trval na svém, zarputile, i když argument, že Lída zastupuje rodinu, byl relevantní. Byla předsedkyně, o všem rozhodovala, tudíž taky o výboru, vysvětlovala. Přitom na výsledek to nemělo vliv, pro bylo pět partají, Machatá, Trnková, smradlavá bába, Kowalski i Zababa. Proti byli tři, správce, Sucharda a Diblíková. Hlas od Mamulů už nic neřešil, ovšem o to víc se o něm diskutovalo.
"Ten byt jsem koupil já!" řekl Mamula podrážděně, "o všem v něm jsem vždycky rozhodoval já!"
"Koupili jsme ho spolu," argumentovala Lída, "před pár lety v privatizaci, za dvěstěpadesát tisíc!"
"A kdo na to dal ty prachy?!"
"Já už dávno vydělávala," řekla Lída, jako by si chystala argumenty na rozvodový soud.
Opravdu to vypadalo, že se něco hroutí: Jako by Lída přestala brát ohledy, jako by se rozhodla, že skončí. První příznak rozvodu je hádka o majetek, jak mi říkala staletá zkušenost. Teprve po něm následují citové problémy, včetně toho, co bude s dětmi.
U Mamulů byly děti dospělé, takže se řešily intimity. Člověk by nečekal, že to vytáhnou právě teď, ale od té doby, kdy se zmlátili tak, že to slyšel celý dům, spolu nemluvili. Mamula trpěl křivdou, že ho zradila, když chodí za tím Pražákem...
"Ty rozumy má z Prahy," odsekl zahořkle, "ale já jsem kvartýr koupil, zaplatil, mám to ve smlouvě!"
"To ti u soudu bude prd platný…"
Lída ho dráždila tím, jak se změnila. Z šedé myšky, jakou bývala, se stala sebejistá semetrika. Dokonce se i jinak oblékala, ten výstřih, jaký měla, by si dřív nedovolila. Vlasy měla nabarvené, dorostlé, měl chuť je trhat, aby si moc nevyskakovala.
45. kapitola Nově psaného románu
Ta, která mě bez milosti popraví
Těsně předtím, než začala schůze v domě, jsem potkal Růženu Trnkovou, jak tlačí kolo do schodů. Byla zjevně na nákupu, měla to o to těžší, ale její vytrénované silné paže, když se napnuly, dávaly znát, že si s Maxibikem a přecpanou igelitkou hravě poradí - chtěla kolo co nejdřív zaparkovat doma, aby měla čas na přípravy.
Schylovalo se k dramatu, které nemělo žádné obdoby; nikdy dosud, jak jsem věděl, nedošlo k takové vzpouře. Celou tu dobu vládla Machatá a všichni se jí podřizovali. Teď se mohla pomstít, že jsme ji odvolali, pečlivě to spolu s doktorem sepsali. První bod se týkal svévolné opravy fasády, druhý pokuty od památkářů a třetí odvolání člena výboru, pana Voráčka - tedy mě. Bylo jasné, že když mě odstraní, odstoupí celý výbor, jelikož musel být tříčlenný: Machatá se vrátí do sedla, aniž by si popudila Lídu nebo Bohouška.
Byl jsem budoucí oběť a cítil se špatně. Taky Eliška, když jsem u ní byl, byla úzkostná. Tolik dní nátlaku, osočování, intrik se podepsalo na její duši, vždyť i Lída se bála. Právní důsledky, jak je sepsal Kowalski, zněly až příliš odborně, nerozuměla tomu: Carl jí radil, ať se na to vykašle, že to nemá zapotřebí. Ta atmosféra byla revoluční, vypjatá, jako by měla brzy úřadovat gilotina.
Možná přeháním, ale mám své zkušenosti: Nedělám si o lidské nátuře iluze, o její krutosti. Od pradávna, od nájezdů Avarů, je v této zemi život bezcenný, neustále ničený, v bitvě nebo tortuře. Tolik poprav, tatarského narážení na kůl či pálení na hranici, což si oblíbila bohulibá církev, je na počet obyvatel nevídaných. Taky středověká tortura, pranýř a mučení, jsou velmi promyšlené. Tolik rafinovanosti, jak vyvolat bolest, než zemřeš, vypovídá o povaze víc než celá Bible. Nemluvím o tom, jak se popravovalo za fašistů a komunistů, což bylo až strojové: důsledek rozumu, který to dokázal zefektivnit.
Tu nenávist jsem z Růženy Trnkové přímo cítil: Zatímco si uložila kolo v předsíni, chystala se na schůzi.
Chtěla mít vše připravené, až se vrátí, večeři pro Edu, který si mezitím hrál ve svém pokoji. Musí mu pustit televizi, dávají hokej, který syn miluje, už jako malý, když dřepěl v ohrádce na hraní, zatímco ona vařila, měla jistotu, že se zabaví. Stačilo, aby se hrála první liga, ať už hrál kdokoliv, a Eda fandil ostošest.
Kdysi dostal dres, národního mužstva, chodil v něm po bytě, hokejku mu musela zabavit: "Všechno mi tady rozbiješ!" nadávala, když sestřelil první vázu z botníku.
"Mámo, já sem Dominátor!"
Chtěl, aby mu koupila masku brankáře: měl už vyrážečku i lapačku, měla přehled o pojmech.
44. kapitola Nově psaného románu
Otcovský princip za střízliva
Už několikrát, za tu dobu, co v domě bydlím, jsem zahlédl, když jsem někam šel, jak vstupuje do bytu smradlavé báby útlá dívenka. Buď zrovna přišla anebo odcházela, vždy s úzkostně stydlivým výrazem, jako by byla přistižena: Nedivil jsem se; jestli byla dcera, která má matku, co jí musí nosit nákup, jelikož by jinak pošla hlady, neschopná se o sebe postarat, bylo to hrozné. Soucítil jsem s ní, i když otevřela dveře, odkud se vyvalil strašný smrad. Dívka za to nemohla, byla ještě školačka, jak jsem slyšel, žila u otce; což byla v mých očích poslední možnost. Když musí nějaký muž nahradit matku, je to zlé: Otcové v Čechách nikdy nebyly etalon vzornosti, buď se ocitli na piedestalu, jako autority, z bronzu či kamene, mocnáři, knížepáni, tatíčkové, anebo byli odstrčení - málo tatínků bylo opravdu výchovně aktivních.
Když jsem o tom řekl Robertovi, který seděl u mě v kuchyni, mávl už trochu ochablou rukou: "Justice to nemá ráda, když musí dítě přidělit do otcovské péče…"
Stavil se u mě, aby mi vysvětlil, proč na mě sepsal žalobu. Otevřeli jsme při té příležitosti láhev rumu.
"Před lety," řekl Kowalski, "jsem abstinoval. To byla doba, kdy jsem si řekl, proč bych měl furt platit?!"
Jak jsem pochopil, nechtěl platit alimenty. Myslel, že se umí postarat o své dvě dcery, stejně jako exmanželka, která mu je vzala, aniž by se ptala, když se rozváděli.
"Začaly chodit do školy," zjihnul doktor, "řekl jsem si, že je tam dokážu každý ráno dovíst…"
Přiznám se, že já si to představit nedovedl: Robert byl příliš velký bohém, který chodil pozdě i k soudu.
"Začal jsem chodit spát se slepicema. Přeoral jsem letitý zvyky, flašky vylil do záchoda. Navrhl jsem střídavku, dokoupil ložní, polštáře, aby u mě mohly přespat. Ex na mě chtěla poštvat sociálku, jakože jsem nezpůsobilej, což mě vyburcovalo."
Doktor si loknul rumu a pokračoval v sebezpytu. Po víkendu, kdy u něj byly, si je nechal i v pondělí. Upatlal jim snídani, uvařil kakao, připravil jim svačinu s mlskami. Holky to braly jako velké dobrodružství. Auto sice neměl, ale dovedl je až do třídy. Chtěl se seznámit s učitelkou, aby věděla, že je rovnocenný rodič. Ano, svého syna už nevídal: ale proč by se i on nemohl změnit?! Najít v sobě pečovatelskost? Vždyť jeho fotřík ho taky brával na ryby; jenže dcery ryby nebavily, ani fotbal, natož karty, jen šminky, mobily, malůvky. Tomu zase nerozuměl on: přitom se snažil, aby jim pořídil internet.
43. kapitola Nově psaného románu
Moudrou ženu jen tak neoblafneš
"Nikdo mě nebude dráždit takovou barvou!" nechala se slyšet Machatá, když vylezla na balkón, pod nímž si šteloval kolo její Jaroslav, zatímco na dvorku jsem stál já a jistil visícího chlapíka.
Nejspíš ji vydráždila fasádní barva (staročervená), kterou jsem s Lídou ze vzorníku vybral. Vnímal jsem, jak Machatá zuří, byla ve znamení býka, jak se chlubívala - měla před očima rudo. Byla zemitá, zarputilá, chtěla mít v baráku poslední slovo. Ale to, že jsme si troufli, bez jejího vědomí, natřít omítku barvou, bylo přes čáru! Chtěla kout pikle v zákulisí, svolat schůzi: to už nám oznámila na nástěnce. Jenže ta barva byla něco, co ji rozdrážilo na nejvyšší míru…
"Jak si to ten retard dovoluje?!"
Stále mluvila k Jaroslavovi, ale tak, abych to slyšel. Podle ní, jak jsem si vyslechl, z toho dělám panelák. Fasádu jak marmeládu, višňovou, nebo co, tohlecto nestrpí! Vždy dbala na estetiku, chodba je jasně žlutá, přední fasáda starorůžová. Nikoho jsme se nezeptali, za což budeme pykat, ihned nás všechny odvolá...
Já se snažil dělat, že neslyším. Nad vzorníkem jsme se shodli, Lída i Filip, taky Eliška, že se budeme držet tradice. Tmavě červená ladí s okapem, dvě třetiny fasády bude světlý okr; což bude připomínat, že tam byla ta vzácná slída. Trochu červené neuškodí, jelikož zepředu je celá ulice, jak velí tradice: růžovorudá.
"Náš památeční barák jako panelák?!" zopakovala, zatímco Jaroslav vzal i s kolem roha.
Kdybych chtěl, vmetl bych jí, že zepředu je hnusný. Oprýskaný, jak za časů prvomájových průvodů. Ale místo toho jsem mlčel - ty emoce byly až příliš silné: Její dům byl její hrad, neměl jsem právo, jako cizák, který se tu nenarodil, nikoho soudit. Měl bych pochopit, že se tu narodila, vyrostla, zažila spoustu krásných chvil.
Třeba ten vysmívaný První máj! Když byla mladá, šla v průvodu v čele, v pionýrské uniformě, mávala a skandovala. Jako dcera svého otce měla privilegia, taky na základní škole. Věděla vždy, že bude učitelka, že bude jiné vychovávat, aby byli lepší. Ano, vychovat nového člověka, bratrského, byl její velký sen.
Nevzdala se toho ani na vysoké škole. Vystudovala ji tady, hned za rohem, na pedagogické fakultě. Žila svým domovem, hned u vchodu byla Leninova socha; tam měla první rande. Věřila, že žije ve správné době, že komunita je víc než jedinec. Proto nechápe takové, co se straněj: ani dnes, když se jí na nic nezeptají.
.....................
42. kapitola Nově psaného románu
První tři kapitoly:
Duch praotce Čecha se představuje
Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"
Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.
Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.
Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.
Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.
Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...
"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.
"Jako plynař?" podivil jsem se.
"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"
Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.
"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"
"Vyfasuju montérky?"
"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"
Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...
1. kapitola Nově psaného románu
Ta nejpřátelštější ze všech sousedek
První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.
Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...
Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:
"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"
Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.
"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.
"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.
Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.
Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.
Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.
Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.
"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.
Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!
Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...
S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.
2. kapitola Nově psaného románu
Herec, co hobluje prkna ve sklepě
Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.
Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.
Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...
"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.
Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.
Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.
Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...
"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.
Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.
Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.
"Doprdele, zase ty pojistky..."
Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.
"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.
Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.
Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.
Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"
Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...
3. kapitola Nově psaného románu