Deník spisovatele

7.6.2026

Proč je dobro někdy tak nebezpečné?

Dobro, které v člověku dříme, v něm dříme stále naléhavěji, což je daň za jeho evoluci. Je to v souladu s mým myšlením, ontologií, takže se chci dál pídit, odkud se dobro bere? Dnes, čím je člověk intelektualizovanější, trpí etickým deliriem. Ideje dobra, které si vytyčuje, které před sebou sune, násobně překračují to, co je schopen ustát. Nezatížený Bohem, stabilní utopickou hodnotou, je tvůrcem dobra. Ovšem tato tvorba se odchyluje, jak už se v novověku ukázalo, od skutečnosti. Od toho, co je člověku vlastní, co je mu reálně etické.

Abych se dobral původu dobra, musím na začátek. Tím myslím ontologii, kde se pohybuji s čistými pojmy. Netvrdím, že jsem nalezl svatý grál světa, ale můj model je nejpřiléhavější. Naší době, její potřebě nihilismu, jenž můj model reflektivně překonává. Nicota, co se projevuje pozitivně, to je model dneška. Nebudu opakovat svou metodu, jak k němu dospět: Jen mi pomůže vidět akty reality přesněji. Je za ním práce jiných, kteří mysleli podobně, svými pojmy. Pojmy, jež jim bránily dojít tak daleko, ale díky nimž dnes myslíme důkladně.

Dojít k nicotě potřebuje vyčistit si hlavu. Zbavit se všeho smetí, vědy resp. technizace rozumu. Stačí pár pojmů, logika a intuice. Reduktivně dojdeme k ničemu, k teoretickému bodu. Nic, co jediné existuje. Ontologicky je to dostatečný raison d'être. Nic, které je všude i nikde, je pozitivní. Jen takto může být aktivizace, její regulace, tedy vnímání. V základu je potencialita, možnost nicotnění, jeho realizace. Nicotnící akt, každý jeden, má svou formu a obsah. To je v zásadě dualita, která je ve všem, přičemž jde jen o teoretické rozdělení.

Jenže v této dualitě je prakticky vše. Jestli dnes řešíme ohromné pojmy jako rozum, vůle, svoboda, dobro, krása, lze vnímat, že jsou ontologicky dané, v každém aktu. I v tom nejjednodušším aktu je forma a obsah, čili naše realita v kostce. Co je to forma? Je to obrys, určení aktu, potenciální posun nicotnění. Nicotnící akt má možnost, v jádru své souvislosti. Je nucen se nějak určit, stojí před rozhodnutím. Vesměs nutně, nezměnitelně, v souladu s kauzalitou. Přesto je autonomní: nepatrná odchylka, v jisté složitosti, může nést nečekanost.

x

Tady jsme u zdroje naší morálky. Pokud je odchylka, tedy podmínka, aby byla evoluce, je i svoboda. A když je svoboda, je i vůle, možnost volby, inteligibilní forma. Forma nějak určuje obsah. Jde o přežití, užitečnost, tedy o úspěch. Jednoduchý akt je prostý, volba a) nebo b), vesměs nutná, ve složitosti zmoralizuje.

 .....................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

24.5.-31.5.2026

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 5

Občas, když vařím, poslouchám Rock Rádio, málokdy vnímám znělky, ale tato byla nejvtíravější: "Rock může být slušný - rock je slušná muzika". Ta slušnost ve spojení s rockem mě zarazila; je vidět, že pojem slušnost je dnes užíván dost bezbřeze. Je to dáno korektní dobou, která útočí do všech stran, čili i do marketingu. Je jasné, že tady je slušnost chápána něco jako šik, ale jinde, když se moralizuje, je to bič, kterým je dnes mrskán každý, kdo má jinačí postoj: být slušňák je štít, o němž se nepolemizuje, kdo dřív přijde ten dřív mele.

Přitom jde opět o velkohubost: výsledek korektnosti. Snaha uhájit dogma, znamená umravňování. Nejde o etiku, ve smyslu dobrého jednání, čili zdvořilosti, jde o dušení života. Rozdíl mezi slušností a korektností je právě v tom, že první kypří život a druhá dusí. Je mezi nimi tenká hranice, jistě, ale rozpoznatelná. Korektnost, jako ta lež, co si bere oděv pravdy, mluví ráda o slušnosti. Ráda definuje, co je slušné, vymezuje hranice, za něž slušný člověk nesmí: kdo je překročí, je označen, nějakým new pojmem, aby se ho ostatní zřekli.

Jak já si vždycky vzpomenu na jakobíny. Tam je zdroj všeho, chtěli rozum, ale zvrhli ho v hledání zla, pomocí a ve jménu pojmů, morálních, včetně slušnosti. Člověk nemůže dát jen na formu, ta se snadno zvrhne, ideje ho dovedou ke gilotině. Formální slušnost, tedy korektnost, dnes hrozí vymýtit život. Není to nic jiného než sterilita. Všechny ideologie k ní vedou, zcela nepoučitelně; nesmiřitelnost jezuitů je obdobná jako bolševiků. A co třeba puritáni, co dnes ničí svět? To, co podle nich není slušné, je toxické, včetně sexu, drog, rockenrolu.

Pak se i ten rock tomu brání: Nějak na to reaguje, vypadá směšně. Stejně směšně, jako když se hájí tzv. hooligan. Být dnes skalní fanda je velice nevděčné, asociální. Dát si někde sraz, rvačku se slávistama, to je něco tak ošklivého! Jenže kam se má ten testosteron schovat, když ho vyloučili z dobré společnosti? Hráč, co způsobil faul, je společensky mrtvý, měli by ho propustit: ach, to pokrytectví, které se halí do slušnosti. Fotbalový klub, byznys, banky, co chtějí dnes uspět - rádi uznávají, že vydělávat peníze je strašlivě neslušné.

x

Všechno je to puritánské potlačení života. Chytli se toho i u nás, duchovně zakrnělí intelektuálové. Nejde o neslušnost, když máte jiný názor; slušně můžu přece říct i to, že jste vůl. Ale korektnost mýtí, převychovává, tudíž sterilizuje ducha. Má jiný zdroj, než slušnost, ta vychází z jiného kořene, resp. z těla. Chránit tělo, jeho důstojnost, zranitelnost, byl základ, aby se vyvinula etika. Dokonce i to, jak stoluji, je fýzis, vychází to z materie, celá naše etiketa. Být dobrý, ohleduplný, zdvořilý, jsou milióny let evoluce našeho druhu.

Korektnost má úplně jiný kořen: jde o ideu, vždycky ušlechtilou. Pravda, dobro nebo spravedlnost, kdo by to nechtěl? Ale jde o rozumové cvičení, od bodu A do bodu B, jak matematika. Pak to převedeme na život, což vede k dogmatu. Ale kdo by si to připustil, když ho vede logika. Začne vyrábět pojmy, definice, vymezení - vymezení je už gumování, ostrakizace, celá část světa musí pryč. Bez ní bude líp, až ji vyčistíme. Čistota je podstata každého purismu. Korektnost vyžaduje slušnost, aniž tuší, že tím dosáhne sterilizace.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

26.4.-17.5.2026

Šimon Pánek, člověk ve velké tísni

Podíval jsem se na podcast, kde mluvil Šimon Pánek, ředitel neziskovky Člověk v tísni. Studentský vůdce, kterého jsem po r. 1989 uznával, neb měl odvahu, charisma a vizi. Tu vizi zhmotnil v humanitární práci, založil organizaci, nešel do politiky, chtěl pomáhat lidem. Těm, co hladověli, byli oběti válek nebo katastrof. Ještě v nultých letech, kdy jsem ho viděl mluvit, byl pro mě inspirativní. Pak jsem ho dlouho neviděl, až L.P. 2026 a tato verze Pánek se mi už nezdála: Nechápu, jak se může muž, tak zakotvený, změnit tlakem doby.

Ano, jsme všichni otroci své doby. Přesto je tu otázka, jak moc nás musí změnit, když se doba vychýlí. Pluralita, barevnost svobody, se pozvolna změnila v jednostrannost: Kde se to vůbec zlomilo? A bylo příčinou to, že ten člověk uvěřil, vědomě, uvědoměle? Anebo jde o oportunismus, koho chleba jíš, toho píseň zpívej? Každopádně je to vzor přerodu v člověka arogantní tísně. Tito lidé, dřív mentálně liberální, žijí pod tlakem wokismu, který hájí zuby nehty: vypadají jak po výplachu, brain-washingu, jak po částečné lobotomii.

Kus mozku, kde sídlí svobodomyslnost, zmizel. Zůstala jen hesla, krásná slova bez obsahu. O manželství všech, o ohavné maskulinitě, o zemi, kde nejezdí auta, mocní se upozadí atd. Ta vychýlenost je kulturní, protože ta je základ myšlení: ale taky politická, finanční, mocenská. Slušnost v armádě nás zaručeně zachrání: absolutní nesoudnost, nerealita, nepoměr mezi teorií a praxí. To vede takové lidi do tenze, do neurotického transu, jsou jako šamani, co blouzní: ale oni to nevidí, o to víc nutkavosti, urputnosti, až z toho mají tiky.

Kolik takových dnes vidíme - není to proto, že byli dřív otevření, schopni vidět bezpředsudečně? Kdy vlastně vstoupili do tunelu plného tmy, v níž se cítí stísněně? Převzali dogmata, tím pádem útlak, nic snadného, když musíš stále kázat: Kde je volnost, hravost, otevřenost? Život se smrskl do měchu, kde je málo vzduchu. Jeden má tik, druhý je dýchavičný, radost zmizela. Tihle lidé nechodí na poutě, aby se bavili, zašli do obludária, aby viděli, jak vypadají; tihle musí kázat, s přísnou rýhou na čele, brojit v médiích nebo na sítích.

x

Humanitární neziskovka se zpolitizovala: bohabojná práce, co pomáhá v krizích, se přesunula do škol. Je to logický krok, když chceš kázat: čím víc úzkosti, tím větší misionářství. Jenže dogma, ideologická věrouka, je vždy tezovitá, aby fungovala. Tezovitost je abstraktní, takže iluzorní, tj. mimo život. Nikdy neobsahuje pravdu, když drží lajnu, stává se, zvlášť ve školách, katechismem. Neziskovka, co pomáhá, začne škodit, vymývat mozky mladých - nelze jinak, vždyť jde o dobro, o to, které dláždí cestu do věčných pekel.

Ideje, jež vymyslel úchyl, se rozmáhají: Šíří se umělecky, univerzitně, čím odtrženější od reality, tím účinnější. Lidé chtějí věřit; vždy jde o strach, co s námi bude? Ta intoxikace funguje, šíří se tak, že otravuje mozky, které už nic nemyslí, myslí si, že jsou svobodní. Tak jim to řekli, liberálové nové éry, stačí konformita: kolik už se přizpůsobilo? Tvrdí, že je to O.K., že ty reglementace fungují. Ale ony nefungují, jsou neživotné, krásné řeči o vší slušnosti, respektu vůči komukoliv, jsou utopické: A utopie jde ruku v ruce se státním dohledem.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

10.5.2026

Nezničitelný grunt křehkého chlapáka

Lidská tragikomedie, kterou chci příštích cca deset dvanáct let psát, nebude popisovat dětství. Začne v sedmnácti proto, že v dětství nevnímáme druhé tak, jak je chci popisovat: Jsme příliš zaměřeni do sebe, ale to je dobře, neboť v tom, jak nás dětství určí, jsme sami sebou. A ten grunt, když si ho udržíme, je nezničitelný. Je to kadlub: geny, zkušenost, v těle i v duchu, data, co přetrvají. Nenapodobitelnost toho, co nás určilo, prostor, domov, rodina, veškerá úzkost, radost a hravost, kterou třeba já mám vtělenou do dědova záhumenku.

Dědův záhumenek byl zbytek polí, co mu zůstal. Babička makala vepředu, děda za humny. Já s bratrancem trávil léto, ale i víkendy, ve stromech, hrou na indiány, kdy já byl Old Shatterhand, on Vinnetou, a kluci z vesnice rudé kůže. Těch stromů tam bylo dost, hrušně, jabloně, blůmy, plno keřů, kde číhaly komančové. V ruce praky, nebo luky, výhled na pole, co zabrali bolševici, jak říkal děda. Výhled až na nymburské depo, kde sloužil strýc, mašinfíra, co jezdil trasu Kolín – Děčín. Pecek do praků jsme měli dost, abychom kosili komanče.

Druhá část dětství byl pokoj v paneláku: zde jsem sehrál všechny ligy, MS, OH, svýma rukama u jedné branky. Tlusté sešity pokryté výsledky, kdy Zico byl vždy nejlepší střelec. Moje sestra na své půlce, já na své, do toho kámoš David, co nosil nové angličáky. Jezdili jsme si nimi, často překračovali demarkační linie. Sestra zuřila, já zapisoval výsledky, měl jsem systém ve všem. Někdy to byla formule 1, jindy rallye Monte Carlo, ale vždy šlo o to, aby vyhrál Nelson Piquet. Měl jsem pro Brazilce slabost, ale David byl spíš proti.

Pak se David odstěhoval do Prahy, já zůstal sám. Máma tvrdí, že jsem se na dva roky zavřel, jen četl: nosila mi knihy v síťovkách, skoro obden, páchly chemií, neboť dělala ve VCHZ. Byla laborantka, na barvičkách, ty provozy si pamatuji. Chodil jsem tam na praxe, všude smrděly divné kyseliny, stoupaly do vzduchu. Když zapršelo, na sídlišti byl na autech barevný povlak. Chemička, kde se dělal i Semtex, páchla celá - takže i foglarovky a mayovky. Četl jsem je pod peřinou, s baterkou, co nahřívala peřinu až k požáru...

x

Přitom byl člověk pořád venku, buď na tréninku, nebo s klukama, na plácku, hrál bago nebo hokej. Přišel večer a svolávání z vysokých paneláků, každý měl svého gestapáka. Rodiče měli v bytech sleziny, pili gruzíňáky, my se trousili domů. Učivo mě nezajímalo, takže byl čas číst: moje češtinářka, co nesnášela kluky, měla ráda šprtky, v první lavici, mě zbožňovala. Chodil jsem za ní po škole, jestli otevře knihovnu, vracel jsem štosy a nabíral další. Jak to mají děcka dnes, netuším, asi čtou na mobilu, jak mi vysvětlila mladší dcera.

Ten grunt, co futruje život, je jiný: Nechci tvrdit, že horší, děti koukají na filmy, čtou knihy digitálně. 

.....................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

12.4.-3.5.2026

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 4

Autenticita je pojem, který je dnes tak nadužíván, až se z něj stalo spíš nic neříkající motto. Má ho v puse každý, kdo přičichl politice, reklamě příp. umění, aby se zaštítil, že on je ten pravý. Přitom je to omyl, když se s ním tak operuje, je to naopak. Kdo je autentický, nepotřebuje to ukazovat, je to zcela zjevné. Vychází to z něj, jaký je, z toho, kým se stal. Tedy není to nic přirozeného ani jedinečného, je to "opravdovost". Není to ani pravda, která je vnější, vždy ve vztahu, k situaci, tudíž proměnlivá, závislá na konstelaci okolního světa.

Opravdovost není ani původnost. Nějak se narodit, mít pohlaví, etnicitu, rodovost jsou geny. Ale to, že se stanu sám sebou, je proces, imitace, učení, socializace. Teprve, když tím projdu, najdu autenticitu, tzn. svou opravdovost, když se vzepřu, odvrhnu módu. Móda je to, co vychází z ducha doby, co tlačí ke konformitě. Převážná většina lidí zakrní, zůstává odvislá od módy, ve vleku jiných. Defilují svou autenticitu, přičemž se podobají druhým jako šimpanzi: Zrcadlí účesy, pohyby, slova, názory, nejlíp svými statusy na sítích.

Všichni jsou svébytní, zcela nerozlišitelně: Je to dáno tím, že se nevyvlékli z módy, z ducha doby. Ten tlak, co vychovává, norem či vzorů, se jen víc sofistikoval. Ano, v dětství rebelujeme, oblečeme si divné hadry, co nosí naše generace. Což je výcvik konformity, jsme jiní, stejně jako jsou jiní naši vrstevníci. Ale co je nutné v dětství, kdy svět imitujeme, je smutné, když nám to zůstane. A pak se předvádíme, jak jsme autentičtí, jak to vesměs dělají druzí: Čím víc podléháme davu, módě, tím plnější máme hubu autenticity.

Být opravdový neznamená rebelii. Je to stav, kdy vím, že dělám to, co je mi dáno. Se vším vědomím norem; byť po svém. Nezajímá mě, jestli je to v souladu s módou. Většinou ne, neboť móda je přesně to, co není vůbec opravdové: pokud je něco populární, je to už kýč. Pokud je něco módní, je to už póza. To platí pro politiku, reklamu příp. umění. Jenže rebelie, příliš chtěná, je podobná: být opravdový je vždycky nezáměrné. Jestli se potkám s popularitou, je nahodilost. Nezajímá mě to, ale móda je jak masařka, co sedá i na delikatesy.

x 

Opravdovost není ještě jedinečnost: velký omyl. Není to ani originalita, je to jejich předstupeň. Autentický může být teoreticky každý: Což je v době, co prahne po osobitosti, pikantní. Jak může být člověk jedinečný, když není autentický? Ano, máme jedinečnou tvář, otisky prstů, ale chování je stále utilitárnější - svět, co se ideologizuje, je svět zdání. Předvídatelně imituje, mluví a jedná, hlavně se neodchýlit, nebýt divný: Jenže taková utilitarita je zcela neautentická. Jediný, kdo vyžaduje osobitost, je móda, která je vždy klamem.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

29.3.- 19.4. 2026

2 cesty, co si může lidstvo vybrat

Vypadá to, že AI dokáže skvěle simulovat lidskou tvorbu, ať už v podobě videa, obrazů, hudby, poezie, až z toho mrazí, řeklo by se. Já naopak jsem v údivu, kolik lidí je slepých, hluchých, když výtvor AI považují za něco, co je rovno lidské tvorbě. Jako by neviděli, jak je to křečovité, strojovitě ideální, takže bezduché, neživé, bez jedinečnosti, co vytváří krásu, neboť jen v určité nedokonalosti je prožitek. A jedině prožitek člověka nadchne, povznese, resp. dá mu pocit, že jedinečné setkání s krásou změní jeho život.

Ano, krása je o souměrnosti, touze po dokonalosti. Jenže je tvořena lidmi, co nejsou dokonalí: mistři krásy, Řeci, hledali harmonii, tvořili typus, leč ani jedna socha nebyla dokonalá. Už tehdy, a pak stále víc, jak se rozvíjelo vnímání, za renesance, se prosadil opak. Osobitost tvůrce, pohled, který je individuální, byť nedokonalý. I v baroku, postupně, se objevila tvář jako tvůrčí originál. Krása se stala tím, čím dosud je: souladem mezi harmonií a jedinečností tj. dokonalostí a nedokonalostí. Pokud nejste dost jedineční, nestačí vám dokonalost.

Lidská tvář je nejkrásnější modus krásy. Na ní lze ukázat, jak málo je AI schopná ji simulovat. Nejde o souměrnost, ideální tvary, jde o život, ducha, originalitu člověka; žádná lidská tvář není stejná. Kundera v Nesmrtelnosti tvrdí, že je víc lidí než tváří, ale Kundera je typický příklad tvůrce, co je jedinečný a nedokonalý. Obdivuji jeho styl, ale jeho teze odmítám, téměř vždycky. Naše tvář je jedinečná, nejen geny, ale i životem. Když da Vinci maloval Monu Lisu, měl předlohu, jejíž tvář využil, ale stvořil něco, co je zcela neopakovatelné.

A tady někde jsme na rozcestí; chceme jedinečnost, byť je nedokonalá, nebo chceme strojovitost? Tu přesnost, kterou zajistí technika, neživotnou, bezduše efektivní: Vzpomeňme na covid, časy, kdy se nosily roušky, dystopie v praxi. Všichni zahalení, žádná tvář, žádná jedinečnost. Nechci rozporovat ordinace, krámy, hlediště, ale potkávat lid, co chodí jak roboti v ulicích a parcích, byl hnus. Takhle nějak, když si nedáme pozor, bude vypadat lidstvo? Při každé příležitosti, když to nakáže věda, se z nás stane šedá ohyzdná hmota?

Nesnáším, když potkám zarouškovance: Netuší, že se okrádají o to, co je vůbec nejvíc. O svou živost, úsměv a gestiku. Pokud nic nevyjadřují, jako by nebyli, jsou mrtví. Vlastně, to dilema, které tady je, je mezi životem a smrtí, člověkem a strojem. Život z podstaty je nedokonalý, plný vratkosti, nečekanosti. Snaha být racionální, strojový, je touha po smrti, jde o pravý nihilismus. Dokonalost, kdyby převážila, umrtví svět, stroj sám není schopen tvorby. Nevím, co by bylo, ale krása by nebyla - to vím, jako že se Klar jmenuju.

x

Jak už jsem napsal, krása je funkcí evoluce. Stejně jako dobro umožňuje vnímání, jeho vývoj - vnímání je stejné od počátku, totiž má formu, která je inteligibilní. Prvotní možnosti rozvíjí volbu, tedy rozhodnutí, pravidla, což udržuje obsah. A co je obsahem? Nicotnící akt, nutkání, respektive touha existence. Touha existence kvarku je stejná jako člověka. Rozdíl je v její složitosti, v níž se odráží snaha uspět, když musíme brát ohledy, dělat se atraktivními: Dobro je tlak na úspěch, krása ještě víc, tj. jde o to, aby se naplnila existence.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

5.-6.4.2026

Nemiluješ J. Cimrmana, nejsi Čech

Jsem přesvědčen, že je nutné defenestrovat určité české modly, tudíž s tím začnu třeba dnes: předesílám, že nemám nic proti Z. Svěrákovi, obdivuji, že je tak čilý v devadesáti letech. Jeho texty, písně, pohádky, humorné scénky jsou roztomilé, lidské, zábavné. Ale když je z toho jistá norma, tj. norma české hezkosti, laskavosti, dostávám husí kůži, což je znak, že je to přemrštěný kýč. Ta didaktičnost, aplikovaná ve filmu, je tak maloměstsky konformní, že brát to umění za etalon češství, bylo by stále menší, až bude nejmenší na celém světě.

Potíž je, že poslední půlstoletí to etalon češství je: filmy, které vznikaly za socíku, to předesílaly. Ano, Z. Svěrák hrál i ve filmech morálního neklidu, které se inspirovaly v Polsku. Sice o deset let později, ale budiž, byly to filmy V. Olmera, navíc ne tak dobré jako třeba Kachyni Kam pánové, kam jdete; hlavně v nich jen hrál. Jeho tvorba byla konformní, s režimem nekonfliktní, maloměstská až na půdu. Myslím, že každý kdo zná Vrchní, prchni nebo Na samotě u lesa, to vidí. A když to nevidí, je stejný kramář, hokynář jako autor.

Nejhorší vůbec jsou filmy natočené J. Menzelem: tady je třeba provést anamnézu české duše. Jestli nás něco určuje, celé století, je to kultura, ať se to líbí nebo nelíbí např. ekonomům. Vylezli jsme z Rakouska a pomstili se úžasným dílem v podobě Švejka. Nic tak krutého, přesného u nás nikdy před tím nevzniklo. Tak ostře se vidět v rámci střední Evropy, to se nám už nikdy nestalo: Přiblížil se k tomu Hrabal, Haškův učeň, třeba v Příliš hlučné samotě atd. Ale pak se objevil J. Menzel a začal točit filmy, které Hrabala zkarikovaly.

Hybrid laskavého češství, co si lže do kapsy, se rozvinul nejvíc, když se sčuchl Menzel se Svěrákem. Tady se dokonala zkáza pravdy a krásy, velkého umění. Chlácholit se navzájem, jak jsme lidští, je kýč, co nemá jinde obdoby: Chceme být vážně tak maličký? Vždy "Češi sobě", ať už nám vládne kdokoliv? Přehlížet současnost, idylizovat, jako by nejlíp bylo za Franz Josefa? Jistě, začal s tím Hrabal, ale to, co z toho udělal Svěrák, např. s Járou Cimrmanem, je exemplární; za to by si, spolu s dalšími, zasloužil duševní defenestraci.

Vrchol toho, o čem mluvím, je Kolja. Je to stejný vývoz přikrčenosti jako Ostře sledované vlaky. Jestli jsou Češi takoví, jak se zobrazují, potěš koště, já si to nemyslím. Je tu plno talentů - jen kdyby neměly blbé vzory, chtělo by se říct. Žít v tak unylé dobrotě, která se vždy přikrčí, když půjde o víc než adoptovat dítě. Pravé umění by mělo mít koule, takové, co drží duši, když jde o kejhák. Tohle tady chybí, v té adoraci všeuměla, co vymyslel plno objevů, ale jsme vlastně Češi, tudíž to byla jen postavička, navíc ovšem vyfabulovaná.

Vymyšlený génius J. Cimrman je čecháčkovský: Nemám to slovo rád, ale na tohle se hodí. Neschopnost vkusu, vnímání ceny, je pro nás tak typická, až to zaráží. Máme raději trpaslíky než velikány. Tedy ty skutečné, co pro nás něco udělali: kramáři a hokynáři váží, ale cení v halířích, ve velkém se u nich neprodává. Na tváři mají úsměv, jako by přilepený, aby vypadal tak hezky a laskavě; trochu usměvavé bestie. Jak by jinak překonaly nástrahy střední Evropy, že - příp. pravěk, v němž úsměv znamenal, že jsme tak slabí a nikomu nebezpeční.

Ukázka z knihy Deník spisovatele 

22.3.2026

Koncept světa, jaký by se mi líbil

Nespokojenost se světem, jak si pamatuju, jsem projevoval už někdy ve dvanácti. Zažil jsem v létě dovolenou u Balatonu, když se na pláži ozvala ostrá rána - couvající hovnocuc srazil dítě a přejel mu po lebce. Pak jsem jen slyšel, jak tam chodí sem a tam matka, která česky naříká: "to snad není možný, to snad není možný..." Byl tam hluk a já stále držel zmrzlinu v ruce. Pak na podzim, na hřišti, když jsme trénovali, se mi zakutálel míč za kabiny: Za kabinami byla mátoha v kabátě, úplně mrtvolná mladá žena, co visela na provaze.

Pak jsem na fotbal moc nechodil, trávil jsem čas v lesíku, kde jsem koukal jen tak do blba. Ta zranitelnost člověka mě vyděsila: Četl jsem všechno, co se dalo, v šestnácti taky Hegela, byť jsem mu nerozuměl. Pak jsem k tomu přidal Marxe, po sametu Schopenhauera, Nietzscheho, Klímu, až jsem se dostal už i k Bondymu - jeho artificiální forma existence mi konvenovala, jelikož nahrazovala bios. Organika byla pro mě zranitelná, nesnesitelně křehká, těkavá a prchavá: Vize, že člověk přejde do vyšší formy umělého života byla fajn.

Jenže ta vize vycházela ze své doby. Tehdy i u nás převládala idea, že svět zachrání věda a technika. Člověk létal na Měsíc, brzy tam bude i bydlet, bylo všem jasné: Osvícenství dál přinášelo své plody. Bondy sám vyšel z Hegela, Marxe, čili následníků racionalismu v tom smyslu, že člověk spěje k osvobození rozumem: Idea úplně rozumné bytosti byla lákavá, ale velmi primitivní. Jenže to jsem ještě nevěděl, bavili mě Řeci, Římani, ti byli taky racionální, dá se říct, že křesťanství bylo něco, co bylo v Evropě velké nedorozumění.

Právě proto osvícenství bylo přepjatou revoltou: Ten důraz na rozum, který projasní realitu, byl nadsazený. Ještě dnes působí, dělá z nás technologické bytosti, ale nefunguje to. Něco tu stále hapruje, a to jsou city. Třeba i ty vyspělé, morální, estetické. Dát člověku rozum, ten čistý, znamená, vzít mu víru, naději i lásku. Jenže to nikdo nechce a nebude chtít: Není to dáno ontologicky, je to zvrhlost. Naivita umělého člověka, racionálního stroje, je v tom, že si vše spočítá: ovšem takový svět, kde je vše jasné, by byl další koncentrační tábor...

x

V tomto duchu lze myslet dnes na pozadí AI. Zdá se mi, že kolem toho vzniká plno mýtů: třeba ten, že naše schopnosti, s ohledem na AI, budou ochabovat. Jenže to je omyl, AI je stroj, který sestrojil člověk, je to další naše tvořivost. Odráží vývoj rozumu, který člověk má, ale taky obsahu jeho vědomí. A obsahem jeho vědomí je touha, paměť, prožitky, vysoké city i vůle. Bez voluntarity není nic lidského, ani stroj, co ovládáme, bez ní by nefungoval; je to umělost, která generuje data, ale vědomý život je úplně někde jinde.

Jak uměle nasimulovat vědomý život? Představa, která mě vždy zajímala: Což ovšem bez znalosti světa nejde. Jestli je pozitivně nic a regulativ je vědomost, pak je naše vědomí vrchol bytí. Je na vrcholu regulace, kterou vnímáme evolučně. V regulaci je zárodek všeho, tedy i niternosti, jakou prožíváme. Velké city, dobro i vkus, jsou výsledek vědomosti, od základu, kdy jednoduchý akt chce uspět, vyjít s druhými, kdy chce být atraktivní, aby přežil. Všechny nicotnící akty obsahují dobro i krásu, byť primitivně, ale ontologicky.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

15.3.2026

Česko, nej místo na planetě Zemi

Vždy jsem rád jezdil do Řecka, o kterém jsem tvrdil, že je to krásná země, jenom kdyby tam nebyli ti Řeci. Podobné pocity mám doma, když se rozhlížím, co se tady děje. Je fakt, že jsem ze sedláckého rodu, Němců, co se usadili v Polabí, proto mám, jak se rád domnívám, větší nadhled, krev, co nemá ráda malost. Můj otec byl ještě celý Němec, jelikož jeho otec byl Klar a matka Kristen. Já jsem poloviční, počeštělý, trochu degenerovaný, jelikož se mí předci často křížili (můj děda a babička byli bratranec a sestřenice), byť se nietzscheovsky nehodlám zbláznit, abych se pasoval na polského aristokrata.

Ta krev se promítá v nastavení ducha: chce prostor, výzvu, vzmach. Ubíjí mne, jak málo je výboje, zápasu o lepší. Když se podívám na centrum, je tak chabé, až je to k pláči: Jsme tak malí a ještě se zmenšujeme, když se srážíme do Prahy. Ta sražená krev, zacyklenost života, je zřetelná, ale jen z většího nadhledu. Ne nutně z Tramtárie, ale z duchaplnosti. Úmornost češství v totální koncentraci, v barokním maloměstě; Ježíš, copak může krysa vidět, že je krysovitá? Neměla by nejdřív vylézt na Říp a shodit svůj vyšisovaný kožich?

Já nevím, že by se tady něco přihodilo: Vše se přebírá, otrocky papouškuje, anglicky sterilizuje. Politika, věda, umění. Kde je nějaká autonomie, když přijde větší výzva? Hubenost projevu, sluhovitost, čím víc do centra, tím větší nafrněnost. Ale na co?! Na vlastní perifernost, kterou druhé ubíjím, jako kavárenská moucha? Ach ti dušeplazi, laciní bohorovní lapači naší české povahy! Neměli by něco zažít, než komentují? Zajet na pilu, na trhy, na výlov, do malých měst, kde je mrtvo? Vnímat, jak se zabíjí, čtvrtí, jak se dýchá na kafilériích?

Jak já míval rád Topolovu Sestru. Tam se něco dělo, tam byl život, navíc velká poezie! Jenže jsem naivní, myslet si, že tvůrce má zrát, k vrcholu, jako Hašek, Kafka a další. Jistě, někdo žije z mála, ale není to málo? Není to příliš české, moc pražské? Kdykoliv, když jsem pobýval v Praze, občas bydlel, věděl jsem, že samota je víc. Odstup je víc, nadhled je víc: musíme se bránit násypce, kam padá maso, k semletí. Jestli můžu něco vidět, tak na horách, ve srubu, na vsi, na statku, nejlépe o samotě, kde mi Češi nekazí výhled na krajinu.

Ach to narcisistní přežívání v centru; pohodlnosti učiněno zadost. Pokud se nezápasí, třeba o kus žvance, není radost. Pokud se nedře, třeba na cizím, není znalost. Pokud se nežárlí, není láska. K životu, k tvorbě, k naplnění až k zbláznění. Proto je tak málo krásy, umění, co by strhlo, politiky, co by nadchla, fantazie ve vědě. Vylézt na Říp a podívat se líp - je tohle země, která něčím oplývá? Je na ní vůbec něco unikátní? Je to tak cenné, aby se za to bojovalo? Za jazyk, za pohoří, za památky, za generace, co dřely za mléko, med resp. strdí?!

Tu unikátnost těžko vypíšete z Malé Strany. Proto píšu o Česku jinak, ve městě, ani malém, ani velkém, kde lze najít, mezi domy, barák s lidmi, co reprezentují zemi. Žádné iluze, ale zkušenost, bez bulváru, který typus vždy naruší. Psát o smetánce, co je odsouzena k zapomnění, za pár let, je tak slabé! Kolikrát už to tak někdo udělal? Je Česko opravdu tak nízké, aby se tak zdeformovalo?! Nezaslouží si něco jiného?! Třeba pravdu, krutou, upřímnou, defenestraci všech model? Jedině pak, až se projasní výhled, můžeme přehlédnout - naši krásnou zemi.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

8.3.2026

Sexy literatura přežije i chatbota

Když si čtu ty defétistické řeči o tom, že literatura kvůli AI skončí, říkám si, že svět je plný smutných postav. Píší-li to třeba kritici, chápu, že se bojí o řemeslo, ale jinak je to spíš výraz tuposti, naprosté lability duše, která sdírá mozek dotyčných. Ano, jistě, drtivá většina dnešní tvorby opravdu nic nepřežije, ale ne vinou AI, jen svou vlastní, jelikož je mělká hloupá, konformní, takže zbytečná. Jestli něco próza obsahuje, čím je jedinečná, je to zkušenost a odžité roky tvůrce. V tom bude její cena spíš stoupat, až svět díky AI bude mít víc času.

Stále víc totiž půjde o jedinečný prožitek: To vám AI nenahradí, lidskou potřebu se sdílet. Proto píšu trilogii o vědomí, abych zkoumal jedinečnost vnímání. Jestli poslední román je dosti sarkastický, je to dané tématem, tzn. českou povahou: Jak jinak psát o Češích? Nejsme Rusové, abych tvořil epos o hrdinném sadomasochismu. Česko je stoupa, která se brání světu sebeironií. Nikoliv jen v Praze, jelikož Hašek byl tulák, Švejka psal na Sázavě, Kafka Žid, Kundera Brňák a Hrabal Nymburák, který se vrátil do polabských lesíků.

První román Pseudochlap je ironický, přitom zjitřený. Mladý muž by chtěl být mužem, ale neví jak. Svět mu nabízí mnohé, jen ne standard, který by mohl uchopit, různé role, které zkouší, v nichž selhává. Nakonec už ani neví, co právě hraje, je sluhou doby. Jedna z dalších postav, pitoreskní chlapec, co neustále stávkuje, mi přijde (zpětně) jak předobraz Mikuláše Mináře, který se vyloupl z literatury: Prostě mladí muži, když jdou příliš s dobou, ztrácejí svou přirozenost, hrají to, co se po nich chce, a zbydou z nich jen společné obrysy pseudochlapa.

Druhý román je o dost vážnější: I když někdo chce rebelovat, být jen sám za sebe, narazí na sílu lidského povědomí. Jeho život je určen tím, jak ho vidí druzí, nepřímo, mediálně, zprostředkovaně. Je to jen obraz, ale obraz ho určuje, sám o sobě není nic. Když ho obviní, je vinen, jediná cesta je zmizet z obrazů. Můžeme se vrátit zpět do reality? Do života na statku, k ponku, k poctivému psaní? Nebo je život už jen to, co tvoří virtualita, ať už v hlavě druhého či na síti XY? Může člověk žít, aniž by ho aspoň někdo další nezreflektoval?

Poslední, co napíšu, bude Lidská tragikomedie. Nelze napsat víc, než svůj vlastní život. Chci, aby v tom bylo všechno: filosofie a existence. Pohled druhých na mou osobu, jak šel čas. Ten časoprostor bude obecný - přelom jednoho tisíciletí. Ale lidé konkrétní, niterně prožívající, tedy žádné stroje, co život imitují: chatbot vám žádnou krásu nevyplodí. A právě o ni jde, jen to lidé ještě netuší. Jsou směšní nízcí, slabí, ale živí, hrají role, přehrávají klímovskou tragikomedii: A jak by pravil Ladislav Klíma, kdo jiný ji dokáže stvořit než jen právě já?!

Ukázka z knihy Deník spisovatele