Deník spisovatele

10.9.2024

Přepjatá psychologie sebevraha Ptáčka

Ten případ, kdy se muž, psycholog, čtyřicátník, zabije, mě zaujal natolik, že jsem si ho (s pronikavostí sobě vlastní) nakoukal a rozhodl se, že je tak typický, že stojí za koment. Nevím nic o osobě pana Ptáčka, chci se tomu pietně vyhnout, ale jeho veřejná persona, to, jak působil navenek, byla tak naddimenzovaná, že ji popsat chci. Chápu, že nadchla mnoho amatérských psycholožek, labilních neurotiček atd., ale právě její přepjatost je dosti charakteristická: Psycholog je povětšinou ten, kdo pomáhá druhým, jelikož neumí pomoct sám sobě.

Přitom bych řekl, že jako terapeut příp. znalec mohl být zdatný. V přímém kontaktu s klienty (nakonec to je přece práce psychologa!), ať už šlo o děti a jejich terapii, o rozvody nebo posudky, které dělal na různé zločince. Všude tam, zdá se mi, mohl uplatnit své přednosti: empatičnost, jistou melancholii, která se dokáže vcítit, nesoudit, spravedlivě popsat problém, využít vzdělání. Pakliže poznáte x-lidí, děláte jim vrbu, dostanete se do stavu, kdy to chcete zobecnit: Proto ta touha dávat dobré rady, stát se až jistým spasitelem.

Dosud se to dá chápat - jenže se k tomu druží nějaké osobnostní rysy, které to akcelerují. Viditelná snaha uspět, být dokonalý, fyzicky, duševně, což je v tomto pojetí až robotické. V oboru lékařské psychologie (další hraniční obor) musíte sázet na vědu, výzkum, chrlit čísla z rukávu, různé statistiky, které v důsledku matou. Dnešní věda stojí na indexu citovanosti, ale jak validní je obsah, nikdo neřeší. Stále větší tlak, abych se udržel na špici oboru, vede k odosobnění - k vytváření obrazu, který s živou bytostí nemá nic společného.

Ten spasitelský komplex graduje, zbývá už jen veřejná role, to vnitřní se kamsi vytrácí.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

3.9.2024

Rodina je tradiční jednotka krutosti

Literatura, jak ji chápu, je tu od toho, aby odkrývala pravdu, demaskovala to, co se skrývá pod povrchem, ťala do živého, přitom tak, aby to bylo co nejobecnější; žádný bulvár, o ten se zpravidla postarají lidé, kteří svůj konkrétní osud odhalí - někdy až tak, že to šokuje. Zvlášť historky o rodině a manželství bývají peprné, praní soukromého prádla na veřejnosti stojí pak za to, jenže na tom není nic literárního. Je to spíš smutné, jelikož jde o odhalení, které sleduje manipulaci a bojuje o prachy a děti, cynicky řečeno, přesně v tomto pořadí.

Taková je už dnešní rodina a je třeba o ní psát. Kdybych na to měl, chtěl bych být soudce, objektivní, racionální pohled se mi líbí, byť je to jen pokus o objektivitu. Každé souzení je rekonstrukce toho, co se stalo, dá se říct heisenbergovsky, že pozorováním to ovlivňujeme, nikdy nevidíme to, co se reálně stalo. Chladné souzení je navíc těžké, v době, kdy se tak lehce podléhá emocím: většinou ten, kdo křičí, že je oběť, je manipulátor, a hraje velkou hru. Což ovšem neznamená, že rozvod není vina vždycky obou a nikdo nevyhraje.

Rozpad rodiny je to nejkrutější, co existuje. Lidem na ní záleží, jelikož přináší prestiž. Máte-li rodinu, jste na vyšším sociálním levlu, než když se rozvedete. Takové selhání vede proto k nenávisti, viníkem je ten druhý, byť většinou už lhostejný (láska nenávist neplodí...). Ten propad sebeúcty vede k násilí, k duševnímu teroru, k fyzickému napadání, přičemž je jedno, co dělá víc muž a co žena. Matka využívá děti, jako svou součást, tudíž jí ani nepřijde, že jimi manipuluje. Muž, když není sadista, většinou své děti chrání a vzdá se jich.

To platí, když se neprojeví psychopatie. Pokud je jeden na diagnózu, pak se bojiště ještě prohloubí. Stačí banální neuróza, když je neléčená, je pro vztah smrtící. Utéct z blázince je nutné - pro dítě je hlavní normalita, ne šílení rodiče v baráku. Kdo přežije takovou výchovu ve zdraví, je unikát, dědí se krutosti. Následky jsou trvalé, zátěž pro svou vlastní rodinu, kde se opakují stejné chyby. Rodina jako základ státu je patologická - institut rozvodu založil její rozklad; což se už nezmění a spíš dojde k postupné konečné destrukci.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

27.8.2024

Co o nás vypovídá virtuální realita?

Jedním z mýtů, v němž žijeme, je i to, co nazýváme virtuální realitou, něco, co je oddělené od naší reality. Když vynechám simulaci typu počítačové hry, musím konstatovat, že je to opravdu jen mýtus. Představa, že internet či sociální sítě jsou cizí prostor, mimo naše životy, se vyvinula, hluboce zakořenila a vyvolává zmatky. Nitro, které vědomí v sobě má, je jen jedno, prožívá vše stejně, jakákoliv data (kdekoliv jsou), přitom tělesnost je reálná, i když sedím u PC. Jestliže žiju víc na internetu, je to stejně existenční jako bez internetu.

Problém je v tom, jak mytizujeme vědu: Něco technického, co přináší jiný pohled, je hned nadpřirozené. Přitom jde o ta samá data, jen násobená, konstruovaná, extrapolovaná. Jestli komunikuju kouřovým signálem, dělám stále totéž, jako když píšu na sítě. Ten dosah je ovšem extrémně násobný, tudíž nadpřirozený. Asi jako byl v jistý čas nadpřirozený drát telegrafu. Závada vědy, jak se vyvinula v pozitivismu, je v tom, že drtí veškerou představivost. Schopnost kvalitativního vnímání, tedy toho, že dokážu ocenit, jaká data v reálu jsou.

Nechci zabíhat k tomu, jak naivně mi dneska zní Comtova stadia. Jednou provždy žít v pozitivismu, mi připadá odporné. Všechno převést na data, statistiku, je život pro vězně. Nikoliv vymyšlené, jako se o to pokusil film Matrix, ale skutečné. Stát se jen kvantifikovaným čipem, je ten nejhorší noční běs. Proto nakonec i Matrix je pohádka, byť pěkně natočená, rád se na ni dívám - je tam naivní platónská, příp. zoroastrovská filosofie, kdy je dobro a zlo krásně rozdělené, duálně, přehledně; ovšem vědomí se nedá tak snadno nasimulovat.

To je ostatně problém i počítačových her. Ano, mozek přijme simulaci, pohybuje se v ní, jenže nikdy se v ní nerozpustí. Vždy si je totiž vědom všeho, tedy i toho, že je v simulaci! Jeho život se nedá redukovat čistě na hru, jakoukoliv hru. Naše nitro je autonomní, je zcela naše, měli bychom si toho cenit. Znám počítače dost dlouho, abych to mohl tvrdit, už na škole, učili jsme se Basic, něco od počítače chtít je náš zájem - stesky na jeho odlidštění jsou bláhovost, stačí si uspořádat data, prožívat je tak, aby mi přinášela kvalitu.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

20.8.2024

Život mezi lidmi, co se neustále pletou

Pro našince, co mezi lidmi už dost zažil a ke všemu o nich píše, je jejich věčná mýlka (ten věčný žvást), který neustále produkují, denní chleba, čili ničemu se moc nedivím. Jen si uvědomuji, že za vším stojí vědomí, jeho roztěkanost, nestabilita a nejasnost. O tom ostatně i píšu, všechny tři moje romány jsou o vědomí, o jeho variabilitě, různé rozdvojenosti, reflexivitě ad absurdum. Vždy zkoumám zásadně vědomí, jiným pohledem, a čekám, co se o něm dozvím, přičemž ten příběh (jádro románu) je spíš vata, kterou třeba jednou čtenář ocení, ale pro mě je to vedlejší, jak si uvědomuju - jde mi primárně o filosofii.

Vědomí, jak jsem si ho definoval, je korektiv nicoty. Je výrazem obrovské komplexity, která potřebuje zpětnou vazbu. De facto jde o systém dat, jež vědomí reflektuje. Je jasné, že jednotlivé vědomí neobsáhne celek, je jen nástroj, jeden z mnoha, spolutvůrce reality. Při velké kvantitě je to příliš nedokonalý nástroj - dal by se připodobnit k něčemu, co zobrazuje a zároveň i tvoří, k dalekohledu i mikroskopu v jednom. Náš vnitřní okulár a objektiv se slaďují, aby vnímaly ostře, ale to neustálé ostření, plytké reagování, přináší chybovost. Příliš málo soustředění, koncentrace značí velkou omylnost vědomí.

Můžu se pak divit, když slyším tolik žvástu? Dnes i dělný člověk má názor na cokoliv, co slyšel nebo přečetl, jeho názor je ovšem vždy radikálně světonázorový. Žádná skromnost v tom nehraje roli. Jako by se vědomí úplně zamlžilo, zapomnělo na ostření, tj. hledání míry. Jednak je to moc náročné, hlavně se to nestíhá: Je toho tolik, na co se musí reagovat! Ještě větší žvást umí vyrobit intelektuál, vědec, kapacita. Nejlíp se předvedl za covidové krize, kdy epidemiolog mluvil do politiky, nebo biochemik do ekonomie; výsledek byl velmi tristní: Ta vychýlenost vědomí byla tisíc světelných let od reality.

Proč se tohle vlastně děje?

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

6.8.2024

O mé vášni ke spalovacím motorům

Můj vztah k spalovacím motorům je důvěrný, dlouhodobý až celoživotní. Vůně benzínu mě provázela od dětství, všemi těmi garážemi dědy nebo strýce, kde stála embéčka, kde se štelovali předstihy, vyměňovali svíčky nebo oleje. Do toho voněla i nafta, kterou děda doléval do traktůrku. Taky můj táta měl garáž a v ní zánovní Ladu 1200. Pamatuju, jak ji v mrazech protáčel klikou, když byl motor zatuhlý a nestartoval. Půjčoval jsem si ji tajně - to jsem si teprve dělal řidičák, abych udělal dojem na holky, byl jsem za frajera v bílém žigulu.

Mé první auto, oficiální, byla Škoda 110 LS. Dosti ojetá, služební, ale měl jsem ji i na víkendy. Jednou jsem jel na suda, co spunktoval kamarád Skín, vzal jsem s sebou kamaráda Džina. Bylo tam hafo lidí a Džin se po šesti pivech naštval a šel spát do auta. Já se naštval po dalších cca 2 pivech na holku, se kterou jsem se rozešel. Nasedl jsem a abych se u chaty vytočil, musel jsem couvat. Jenže jsem zapomněl na rybník, který tam právě taky byl, takže jsem sjel do vody. Džin vzadu se začal topit, což ho probudilo - a začal volat o pomoc.

Musel nás vytáhnout Skín, svým Fiatem, u kterého si zavařil motor: "Ty seš fakt dost špatnej řidič!" řekl mi.

"Hele, nemusím být ve všem nejlepší."

Mé jízdní schopnosti prověřila další auta. Třeba Golfík, z osmdesátek, se kterým jsem zatáčel v centru Pce, směrem k nádraží, zatímco mi odešlo pravé přední kolo. Doslova se odpoutalo (už dlouho tam něco tlouklo), a valilo se přes zastávku MHD. Lidé trojčili, zatímco já se snažil řídit německý vůz s čumákem na stranu, naštěstí se podvozek brzdil o asfalt, dobře to dopadlo. Jenom to kolo, litý disk s letní gumou, se valilo přes autobusové nádraží, zatímco sráželo občany, co čekali na stanovišti č. 4 směr Praha Florenc.

Za ty roky jsem jezdil už v dost autech. Není nad to mít benzíňák, šajtr páku a na tachometru 150.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

30.7.2024

Blazeovaný muž komentuje dnešek

Je to trochu už nuda, stále dokola sledovat, jak se dnešek kamenuje, jak si hledá ta nejhorší jména, nálepky s nejohavnějšími emblémy, aby se konečně už zcela zdehonestoval. To honění katastrofismu - ať už zhebne planeta, kapitál či rodina, vyjadřuje spíš neschopnost vnímat proporce, což vychází z neuměřenosti vlastních věcí. Ano, jestli v něčem spějeme ke katastrofě, pak v tom, že nás tak ovládá kvantita, že vnímat proporce, najít uměrenost je pro 99% lidí nemožné, což tak bylo ostatně vždy, i ve starověku, jen je nás holt o osm miliard víc.

Když elitní Řekové chválili uměřenost, neznamená to, že by si nestěžovali, jak je doba příšerná, že lid oslavuje pitomce, co se honějí po Olympii, zatímco mudrce nikdo nezná. Starý Laotse, který vnímal míru jako něco klíčového, poznal, že míra lidi nezajímá; leda tak obžerství, tudíž zmizel v horách. Ani dnes nám nejde o nic jiného než o kvantitu. Navíc ještě je znásobená digitalizací, spotřebou, volným časem. Vždy mě baví, když někdo mluví o kvalitě života, zatímco jen násobí objem: objem účtu, domu anebo SUV v garáži.

Problém kvality je totiž jinde: přichází jako možnost, když je dosažena určitá kvantita. Když člověk má přiměřený dostatek, co ho nezotročuje, může vnímat i kvalitu. Kvalita není o stále objemnějším letu na Baleáry, ani v množství selfíček, které je nutné (ach jako málo je v tom svobody), udělat na sítě. Kvalita je ve svobodě volby. V možnosti leccos nemít, ani to nechtít, v uměřenosti. Míru všech věcí determinuje čas. Jenže stále větší objem v zážitcích, v cestách, v spotřebě a sebemrskačském komentování, naráží hlavně na limit času.

Já jsem si otázku kvality vyřešil už dávno: Měl jsem výhodu sametu, když jsem v roce 90 vešel do knihkupectví, byl jsem ztracen. Dohnat vše, co tady nebylo, znamenalo: vybírat si. Ne, že by nebylo nutné vzdělání, udělat si obrázek, ale tak aby mě to nezahltilo. Sáhl jsem vždy po tom, kdo byl zakladatel, klasik oboru. Proč se zabývat epigony, když mohu mít všechno od mistra? Kdo jiný by mě měl učit? To mi už zůstalo, což znamenalo mít čas i na empirii, na život. Obcovat s mistry byl ovšem vrchol dne - co je proti tomu sexualita.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

23.7.2024

Jak dekonstruovat vědecký světonázor

Pokusím se to napsat jasně a zřetelně, v podstatě po karteziánsku. Nedávno jsem navštívil hvězdárnu, kde předváděli simulaci vesmíru tak, jak je dnes známý, oproti době, kdy jsem tam byl v dětství, je vícenásobně rozlehlejší, rozpínavější. Putovali jsme prostorem plným nejzazších galaxií, jejichž podoba k nám putuje miliardy světelných let; tedy to říkají vědci. Tato představa je jasná, svět se stále víc rozpíná, je jen na naší technice, jestli dokáže vzdálené objekty zaznamenat. To, že je člověk kvůli této představě pouhé zrnko v písku, je faktická věc.

Jenže já to považuji za blamáž vědy: Za něco, co i ona může reflektovat, že jeji metoda je nedostatečná. Museli bychom se vrátit na počátek 17. st, kdy se ustavila věda. Ve stejné době, v níž řešil Galileo vesmír, Bacon způsob experimentu, našel Descartes opěrný bod: Cogito, ergo sum, jistota toho, kdo vnímá, je daná. Vše ostatní se dá zpochybnit, vědomí nikoliv, jenže se musí najít příčina, která mysl vytváří. Jako příčinu si Descartes dovodil Boha, což fungovalo (ještě pár století), mohl popsat rozprostraněnost těles, fyzikální mechaniku.

Celá newtonovská věda je na tom postavená: Jistota pozorovatele, který klasifikuje údaje - zkoumá, ověřuje a počítá. Kdyby Einstein neobjevil dvě teorie relativity, asi bychom ještě dnes nic neřešili. Ale další posun, čili rozpínavost kosmu, relativita času, udělali z vesmíru pružinu, která je nad lidské poměry. Naše smysly nic neznamenají, bez vědy si už neutřeme ani řiť, žijeme v její projekci. Tohle chtěl přehodnotit Husserl, jenže bez Boha se nikam neposunul, zanechal nám fenomény, jejichž jistota je na pomezí pravděpodobnosti.

Vůbec už žijeme v relativním světě - věda nám dává fakta, která jsou stále rychleji zpochybněna: zahlcuje nás kvanty, čísly, výpočty. Kvantifikuje vesmír a vniká i do vnitřních vesmírů. Jediné, co nemůže zaručit, je jistota, opěrný bod vědomí. Výzkum vědomí nikdy nebude zcela úspěšný, dokud neobjevíme první příčinu. Celý novověk se o to pokoušel, ale vždycky ztroskotal: Heidegger dospěl k mystice. Co je a priori, věc o sobě, je stále otevřená otázka. Jenže stejně tak se lze ptát, co je a posteriori, jak tyto pojmy definoval Kant.

Vlastně tady je zakopán největší omyl: Jednak proto, že příčina musí být substanční, což napsal Hegel, že to znamená nekonečný regres - kdo stvořil první příčinu? Druhý omyl je ten, že stále myslíme, že to, co vnímáme smysly, je v prostoru, vědou fakticky doložené. Čili, že někde na konci rozpostraněnosti, je věc o sobě, a posteriori. Už Kantův učitel Hume zpochybnil, že lze dokázat smyslový svět, jeho příčinnost. Taková nejistota je nutná, abychom věc pochopili. Nemáme vůbec žádnou jinou jistotu, než myslící vědomí.

x

Tak kde udělal Descartes chybu? On snad ani chybu neudělal, byl prostě jen poplatný době. Nechtěl jít před inkvizici jako Galilei, neměl možnosti současnosti. Dnes si dokážeme představit, že i Boha vymyslelo vědomí, není to žádná jistota. Vědomí samo, bez první příčiny, naši rovnici nikdy nevyřeší. Descartes neustále opakoval, že z ničeho nic nevzniká, čímž narazil na starý problém. Co je a priori, když uděláme regres ve svém vědomí? Co je a posteriori, když věda rozloží částice hmoty na úplné prvočlánky?

Zdá se, že se nám vyjevuje nicota. Jenže tu si stovky let vykládali jako něco na hranicích poznatelného. Přitom, když je nic, je to úplné nic, všude, nikde, bez rozměru, času, hmoty. Je to teoreticky představitelný bod, tudíž je to i první i poslední. Představa rozprostraněnosti je kategorie vědomí, nikoliv realita. Kant probádal mysl a nastavil poznání toho, jak mysl ovlivňuje realitu. Věc o sobě byla pro něj nepoznatelná. Jenže bez ní se svět zvrhl do scientismu, do násobení údajů, začal dělat z lidstva pouhá zrnka ve vesmíru.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

25.6.2024

Tři zcela upadající instituce umění

Píši už dlouho o tom, že minimálně poslední dvě dekády je umění u nás zcela beznadějné. Proto mě zaujala petice proti vedení třech uměleckých institucí v Česku, byť byla psaná dost osobně až malicherně, kritika toho, co se v umění děje, je výstižná. Ještě víc mě zaujal článek, který sepsal novinář na AVU s názvem "Tesknění po Západě, který nikdy nebyl". Už ten název je pitomý, jelikož je pomýlený. Chce navodit dojem, že staří bílí muži, kteří dnes protestují, si na počátku 90. let vysnili neexistující Západ. Že hledali inspiraci někde, kde žádná nebyla.

A co když jde prostě o nedovzdělanost, dnešní nešvar, který dokáže zcela překrýt realitu? Nemyslím si, že by se devadesátníci chtěli vzhlížet v tom, co sem přišlo o dekádu později: chtěli navázat na modernu, na to, co tady 40 let nebylo. I já dnes vím, že je to jediná cesta, navázat a překročit, jen tak mohu jít dál. Celý ten dnešní děj, vliv postrukturalismu, je totiž úhlavně proti kráse, proti tvůrčí individualitě. Ptá se na to, kdo, co, proč; nikoliv na to, jak, to je ten zásadní spor! Ideologie dneška využívá umění jako záštitu pro mocenskou manipulaci.

Jenže umění je v jádru stále totéž - je to tvorba v krásném. Je to zušlechtění krvelačnosti, násilí, agrese, mimořádný čin, který v duchovní rovině bere až dech. To je umění, ať si o tom mluví vymytí mozci, jak chtějí, zajímavé je, jak všichni žvaní stejně: o péči, o vzájemnosti, o spolupráci, ale to je sociologie, terapie, ne umění. Proto je třeba vést mistrovsky, vést k samotě a k výlučnosti. Bez toho žádné umění nebude; ti, kdo na to nemají, ať jdou do jiné instituce. A přestanou do toho kecat a nálepkovat stále stejnými ideologickými floskulemi.

Umění je pro společnost životně důležité: Bez toho není pohyb, myšlení, objev, tudíž žádný rozvoj. Je to věc idejí, které někdo stvoří, aniž by je myslel, pak je někdo zdefinuje, začnou žít. Občas se stane, že umění kvete i v úpadku (např. renesance, kdy městské státy měly vrchol v pozdním středověku), většinou potřebuje růst, akumulaci síly, lidských zdrojů, kdy nabízí nové cesty; tato symbióza se dnes neděje, z té příčiny, co už dobře známe: z kolektivistické ideologie. Poprvé zcela antimužské, represivně matriarchální a nevýkonné.

Ukázka z knihy Deník spisovatele