Deník spisovatele

25:11.2022

Týpek to zkusil hasit mikinou a pak zdrhnul


Pro pochopení toho, v jaké iluzi, dojmu či klamu běžně žijeme, je nutné si pojmy jako pravda, realita, fakta trochu rozebrat: tuhle mě udeřil do očí článek na internetu, že shořel objekt Penny Marketu. Kdyby se nezachoval záznam z kamery, těžko by se to dalo přesně zrekonstruovat. Nakonec se zjistila bizarní fakta: týpek si chtěl nabít mobil v zásuvce nad vozíky, mobil mu mezi vozíky zapadl, a že byly zamčené, začal do nich propalovat zapalovačem díru, propálil plast a když začalo hořet víc vozíků, zkusil to hasit mikinou a pak zdrhnul.

Tohle by totiž žádný kriminalista nevymyslel: moje zkušenost je, že čistě technické, objektivnější kauzy se dají vyšetřit líp, záleží na expertize, na zasazení do zjištěných fakt. Jenže, když založí požár člověk, nebo ho jen nedbalostí způsobí, je rekonstrukce obtížná. Jak se vlastně reálný život opravdu stal? Skutečnost, kterou vytváří člověk, je velmi relativní, tak virtuální, že uniká materialitě. To, co je na fyzikální úrovni, dá se změřit či vyzkoumat, to jsou fakta, to, co je mezi lidmi, je dohad, který nazýváme vznešeně pravdou.

Záměna mezi fakty a pravdou je stále dramatičtější. Jenže ji nikdo nevidí, jelikož žijeme v klamu a iluzích. Naposledy se to projevilo při Covidu, kdy se dalo ověřit, o jaký typ viru jde, dalo se rychle vyrobit vakcíny atd., ale když došlo na to, jak se má společnost chovat, došlo i ve vědecké obci na dohady, mimo fakticitu. Ta obsese, s jakou se údajná pravda všem tehdy vnucovala, byla typická. Čím míň jste si jistí, tím víc agrese vyvolané strachem projevíte. Pohyb společnosti je postaven na potřebě dobra - fakta jsou druhotná.

Proto se nedivím, že se tak rádo moralizuje. Je to jediná útěcha; když náš svět je jen dohad. Ano, kdo má pravdu, je přece lepší, oprávněný soudit druhé, dobrý člověk. Jenže dobro, čili odraz pravdy, je jen forma soužití, rekonstrukce prožitého, historický dohad. Pravdu nemůžeme měřit jako fyzikální fakt. Proto je tak odpudivé, když někdo používá pravdu jako bič na druhé: Můžeme soudit, že Rusko přepadlo Ukrajinu a tím porušilo mezinárodní smlouvy. Ale rozebírat příčiny znamená, že se stále víc vzdálíme skutečné realitě.

Nejsme zvyklí na relativnost pravdy, jsme lepší opice. Jak bychom mohli připustit, že etika je jen nástroj moci. Mít pravdu znamená mít evoluční výhodu, být na straně dobra je prima. Jenže co je pro jedny dobro, pro druhé je zlo. A jediná cesta je bránit své pravdy, čili přežít. Tím chci jen říct, že etika je primitivní. Že jediná pravda je v opravdovosti, v tom, jak krásně hrajeme své role. Společnost je jedna velká přetvářka, kde každý nosí škrabošku. Kdo hraje s vkusem, je i pravdivý, aniž by se musel "za svou pravdu rvát".

Což v době Facebooku a Instagramu vůbec nechápeme. Místo kritiky všech možných kýčů, které chrlíme, dělíme věci na dobré a zlé. A stále míň jsme ve svých soudech schopni pravdy. Kolik lidí dnes zaměňuje své názory za ověřitelná fakta? Tak třeba teplota, která globálně trochu roste, je měřená, ovšem to, co se z ní vyvozuje, je dohad, ideologické dogma, klimatická víra. Naše pravda je pouze interpretace prožitého, nebo toho, čemu chceme věřit. Podobně jako (kdyby nebyly v Penny Marketu kamery) by se věřilo, že to podpálili kremrofilové...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


12.11.2022

Film je prima způsob, jak rozebrat lidstvo...


Někdo by řekl, že mám nějakého aspergera, když nosím v sobě od dětství takovou potřebu systému. Je fakt, že už v šestnácti jsem se zahloubal do Malé logiky od Hegela, i když jsem jí tehdy vůbec nerozuměl, přitahoval mě ten ucelený systém. Není to nejspíš ani tak touha po řádu, jako po metodicky zvládnutém celku, když už, tak pořádně, řekl bych.

Ten asperger, či co to vůbec je, se projevoval odjakživa. Vzpomínám, že jsem musel své sestře, co se mnou sdílela pokoj, lézt velmi na nervy, když jsem, protože mě bavil fotbal, sehrával všechny ligy, mezinárodní poháry, mistrovství světa, Evropy nebo Copa Amerika tím způsobem, že jsem si sedl na koberec, vzal bakalku a malou branku, a hrál všechny zápasy, aniž bych do toho vědomě zasahoval, prostě co vyšlo ze soupeření dvou rukou, byl výsledek.

Pak jsem to všechno zapisoval do tabulek, tvořil statistiky, přehled střelců, padlo na to hodně sešitů A3. Asi bylo lepší se pak věnovat filosofii nebo psaní, to není až taková dřina, nebo hrát šachy. Ale poslední léta mám zase jinou mánii, totiž, když je čas, nejlíp k večeři, si pravidelně pouštím filmy rok za rokem, jak vznikaly. Nejdřív jsem projel anglicky mluvené, pak ty francouzské, teď si pouštím české. Zatímco u cizích jsem začínal už v 30. letech, u českých až v těch 60.

Má to svůj důvod, jde mi o sociologii. Vrcholy tvorby jsem vídal už dřív, teď jde o metodické poznání, jak se žilo. Takže jsem vesele přeskočil stalinismus, který znám už výtečně a jehož tvorba byla tak blbá, že se na ni nedá koukat. Když to člověk vnímá chronologicky, něco mu to řekne o společnosti a taky o umění. Ten vzestup kvality v 60. letech v ruku v ruce s politickým uvolňováním, přes přetíženost té doby ideologismy, newspeakem, co trčí i z detektivek.

A pak vrchol umění v podobě naší nové vlny. Dá se na ní kritizovat určité neumětelství, ale její elán, živost dominuje. Pak totální mrtvost ze začátku 70. let, normalizace, kdy dojížděly ještě dřívější vlivy; na mě zapůsobila třeba jedna detektivka, Svědectví mrtvých očí, kde je vidět šedesátkový styl, interiéry vily, design vozidel, letní chaty, jazzová hudba, do toho cynický Adamíra s Budínovou, zkrátka určitý požitek z vražd se snoubí s tehdejší atmosférou.

Zato celé sedmdesátky až na výjimky, kdy se někomu zakázanému něco povolilo, jsou odpad, včetně otřesných detektivek. Život, jak se tehdy žil, z toho trčí jako bodlák, výstraha, aby se nepodléhalo sentimentu, jak se to dnes stává, až osmdesátky, kdy se volalo, že mládí má zelenou, vydaly docela fajn věci, apolitické zvlášť, v druhé půlce 80. i kritičtější, je tu vidět i umělecká kvalita. Dá se říct, že po dvaceti letech vzkétalo i umění, což přerušila revoluce.

Ty časy, kdy všechno bylo jinak, umu moc nepřály. Zase trvalo cca deset let, než se objevily lepší věci, od mladých, např. Gedeonův pokus navázat na novou vlnu. Vrchol tvorby přišel až v přelomu milénia, když točili Hřebejk, Ondříček, Nellis. Celá nultá léta byla stagnace, opakování téhož, což se posunulo do úpadku desátých let, kdy se stále víc objevují šablony, které tvoří ideologie. Trochu to připomíná 50.tky a normalizaci, ale nikde žádné uvolňování.

Zkrátka - umění se nevyvíjí jako třeba technika nebo věda, buď žijeme v kráse nebo nežijeme. Jeho vrcholy jsou křehké, potřebují jistou svobodu, hojnost, společenský kvas, polemiku, což se dnes děje velmi málo. Tak to je výsledek mé metodické činnosti: no, ještě jen doplním, že tehdy, když jsem hrál světový fotbal, bylo to i se zvukem, k velké radosti sestry, se celý zápas komentoval, ozývalo se skandování, dělaly se mexické vlny, což asi nebude jen ten asperger...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


5.11.2022

Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje


Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení. Mám rád kriminálky a proto oceňuju, že posledních deset let u nás vzniká něco, co je v záplavě umělých blbin reálné a pravdivé. Nevím, jaký má názor pan Veselovský, ale svými dotazy, kterými častoval svého hosta, spíš dokázal, že ten seriál si ani předem nenastudoval.

Nevidím mu do duše, ale jeho ležérnost vypadá, že je přímo závislá na tom, co pan moderátor vyznává. Aktuálně.cz slouží všem možným modním myšlenkám a je s podivem, že si pozvalo zástupce úplně opačného světa. Jde trochu o paradox, mimořádný seriál ČT, který vznikl ještě v době, kdy vznikat mohl. Kdyby se nestal vlajkovou lodí domácí tvorby, byl by dnes snadno odstranitelný. Tolik testosteronu, který na oddělení vražd stříká, je přece vrchol toxicity!

Sranda je, že vše reálné začíná být dnes toxické. Může J. Mareš za to, že vraždy jsou těžká váha, kterou snesou jen málokteří otrlí chlapi, že se tam květinky nevyskytují? Ukazuje, co zná, ale nějaký amatér, který neviděl ani poslední díl, než se začal tázat, mu klade otázky typu, proč tam není víc žen nebo proč se mluví nekorektně? To je potíž autenticity, že říká, jaký svět reálně je. Jenomže ideologie chce vysněný blud, de facto svět zdání a vylhanosti, proto se to tak tříská.

Když se nehodí pravda, prostě ji přehlídneme. To je nejtypičtější rys, kterým se vyznačuje každá ideologie. Je úplně jedno, jestli na faleš narazíme v komunismu nebo v progresivismu, atmosféra zdání je stále tatáž, prosáklá angažovaností a oportunismem, stále tytéž formy pózy a přetvářky. Pan Veselovský je dle mého pokrytec, jelikož pěje píseň těch, kdo mu dávají na chleba. Nad pravdu se okázale povyšuje, jako kdyby jeho lež byla asi něco voňavějšího.

Jsou to vlastně takoví duševní invalidé. Přimkli se k módě, novým trendům, aby uspěli, ale jejich obzor zakrněl. Ono stačí opakovat stále dokola, jak je ve společnosti plno chudáčků, zatímco pofidérní většina je utlačuje, kudy chodí. Tady se už dávno válčí proti mužům; jen by si to měli všichni přiznat. A pak muži, co vyšetřovali vraždy, napíšou detektivku, která si nebere servítky. Která působí jako zjevení, protože je dnes běžné, že v krimi je plno majorek a zjemnělých chlapců, co objasňují i ty nejbrutálnější vraždy.

Taková vylhanost probíhá už dvacet let. Většina lidí zkonformněla a ani se nad tím nepozastaví. Realita sice nějak přežívá, ale v médiích se už o ní nemluví - je to tabu. Ano, občas se i na vraždy dostane žena, která má odolný žaludek. Ale funguje podle pravidel, která definuje zločin a ten se neptá, zdali to zvládá. Anebo vykonává operativu zaměřenou na empatické vytěžení důkazů. Každý tým potřebuje určité typy, kolektiv sám si určí, jaké potřebuje pohlaví.

Dnešní idealizace žen je atentátem na kvalitu. Nejlíp je to vidět v umění, jak rychle upadá. Když nová nositelka Státní ceny za literaturu si stýská, že je teprve třetí žena, je to frapantní. To, že ji zvolilo pět žen a dva zženštilci v úsměvné porotě, raději nezmiňuje. Psát o nastudovaných tématech, kde neriskujete sami sebe, je falešný kalkul, protože nevyjadřuje nic, co by dnešek přesáhlo: Ale hlavně že bojujete proti mužské toxicitě a vytváříte vylhaný svět plný neživotných hrdinek...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


28.10.2022

Nudní rozmazlení degeni pracují s rajskou...


Mám rád rebelii, protože vím, že bez ní společnost churaví, ale to, co je dnes za ni vydáváno, je komedie, jelikož jde jen o revoltu zástupným způsobem a na zástupné téma. Bojovat proti oteplování tím, že chrstnu na obraz rajskou polévku, je důkazem toho, že i dnešní rebelové žijí ve světě, který je zcela pseudo. Ano, chtějí se předvést, ale místo toho, aby se uvázali u ropné věže, kde prší a fouká, dají si latté, koupí rajskou a lepidlo a pak si koupí lístek do Národní galerie. Tam si pustí svůj ajfon, aby se vidělo, jací jsou idioti.

Přilepit se pod poškozený obraz, který nemá s ropou nic společného, to je vrchol jejich odvahy. Ještě, že vydali prohlášení, že tím chtějí ukázat, že život je víc než umění. Že umírají lidé hlady, protože se používají na světě fosilní paliva. Jednak díky ropě se podařilo vyvést lidstvo z hladomorů, které ho provází celé dějiny. Za druhé umění je vrchol toho, co člověk na zemi po sobě zanechá. Jak souvisí Van Goghův obraz Slunečnice s tím, že pálíme ropu, to vědí asi jen děvčata, která se pod něj přilepila, zatímco z něj kapal Tomato soup.

Vidím je, jako by byly online: Po tom, co je odlepili, vyšetřili a pustili, posadily se do nejlepší kavárny. Daly si delikatesní kávu, jak je zvykem na západní polokouli, pravou arabiku nebo se sójou, se smetanou; fajn servis, fajn požitek. Po té rebelii jim úžasně vyhládlo. Boj za klima, který vedou, si žádá oběti, proto si dají velký dortík. Bez cukru, aby nepřibraly víc, než je zdrávo. Pak se vrhnou na sociální sítě, ano, plno obdivovatelů, hlavně obdivovatelek, jim posílá palečky. Velká média to přebrala jako něco, co rozladí staré konzervy.

Já myslím, že každý soudný jedinec vidí tu hloupost. Právě ti, co nejvíc využívají dnešní luxus, brojí z tupé nudy proti kráse, která se nemůže bránit. Naopak, krása je vzácnější než jídlo, toho je, až na výjimky, po světě nadbytek. Proto stavět život a umění proti sobě je trapná póza, nudné gesto nudných lidí v nudném světě. Vybrat si obraz Vincenta van Gogha je těžká ironie, kouzlo nechtěného. Asi by se tím bavil, protože jen ten, kdo tvoří z hladu, protože musí, ví, co je opravdové a co není, což hlavně dýchá z jeho obrazů.

Vincent maloval v dešti a v zimě, tvořil krásu. Co tvoří kravky, které hází rajskou na obrazy, v teple galerie, je nabíledni. Moje oblíbené téma, co je autentické a co je póza? Proč je toho druhého dnes tak moc, je asi vůbec nejpalčivější téma: pro filosofy, různé vědce, publicisty, kteří ovšem tvoří spíš zástupná dramata. Být rebelem znamená ručit vlastním životem, jinak jste pozéři. Buď věříte, že jste poslední generace a že planeta brzy shoří, a cpete se kořínky, myjete se v potoce a chodíte v pytlovině, anebo jste prostě jen nudní rozmazlení degeni...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


15.10.2022

Význam praotce Čecha je konečně vyřešen


Málokdy se zabývám politikou, resp. tím, co se za ni považuje, protože si myslím, že je dostatečně propíraná těmi, co se nudí a žijí v každodenní marnosti, které se říká aktualita. Téměř 99 procent z toho jsou ostatně tzv. fejky, které zaplevelují veřejný prostor. Je to horší, než když se za mého dětství řešila politika jen v hospodách, příp. se pomlouvalo na návsích, což byl tehdejší bulvár. Přesto občas zbystřím pozornost jako před časem, když se sjelo do Prahy cca 44 evropských státníků, aby se semkli v době ruské agrese na Ukrajině.

Šlo sice o nezávazný sraz, ale o to měl větší symboliku: taková dostředivá síla v Evropě totiž ještě nebyla. Symbolika hraje v dějinách významnou roli, jen se hned její význam nemusí projevit, nebo není těmi, kdo žijí pěnou dní pochopena. Vzpomínám si, jak jsme v devadesátkách žili v kancelářích, kde se občas podnikalo, ale hlavně se sjížděli hry, které už šlo hrát na PC. Kdo měl výkonnější HW, ten byl na tom líp, já se na kámoše díval a četl si filosofii. Až teprve, když přišel internet, zbystřil jsem, jelikož jsem to považoval za geniální.

"Tohle změní celej svět..." vykládal jsem kolegům, zatímco stříleli tanky na svých monitorech.

Myslím si, že i setkání evropských státníků v Praze (kromě Ruska nebo Běloruska), má převratný potenciál. Aspoň pro kontinent, který byl po celé dějiny rozvrácený konflikty. Strach z agresora a z energetické krize je natolik silný, že dokáže Evropu stmelit. Je v tom i větší kultivace, která dřív nebyla, pozitivní roli hraje i EU, příklad, že se dřívější nepřátelé mohou sbratřit. Hlavní a podstatný fakt je ovšem geopolitika, totiž, že bez integrace jednotlivé státy neobstojí. Jedině jako cca 650 miliónová velmoc může Evropa konkurovat.

V tom vidím sílu jednotlivců s vizí: tady se musí uznat, že E. Macron, který to na jaře zinscenoval, šel ve stopách Napoleona. Podobnost malé postavy a francouzské vypínavosti by se nabízela, ale dnes na takové vize prostě nazrála doba. Nejde už o hegemonii, která je nemožná, nesemele nás povinná francouzština, jak věřil Bonaparte, nebo němčina, jak si přál Hitler, tady je postmoderna přínosem. Je jasné, že setkání celé Evropy nadlouho může být čistě jen diskuzní klub, ale jeho avizované opakování, by mohlo jednou přinést víc.

Skvělé na tom je, že proběhlo právě v Praze. Když se podívám na mapu, na geografii celé Evropy, vidím Česko uprostřed. Tato historická chvíle je tedy o to symboličtější, zvlášť, když symboly mění svět. Život v centru byl pro nás těžký, jelikož nás chtěly různé mocnosti, ale dnes se mi jeví spíš jako výhoda. Můžeme prohlubovat identitu, nechat na sebe působit různé vlivy (nejen ty západní), vytvářet něco, co je unikum, což ostatně vždy ve střední Evropě bylo: od Královce, kde působil Kant, přes Židy v Haliči, na Moravě nebo v Praze, příp. Vídeň, kde vznikala moderní věda, až po osamělé, ale geniální výhonky české literatury...

Praotec Čech byl prostě borec.

Ukázka z knihy Deník spisovatele


8.10.2022

Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...


Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, které jedou podle šablon, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe, vyděračská story, kde jsou muži prasata a filmová hvězda je redukovaný kus masa, jako by neměla nic jiného, co by se dalo o jejím životě sdělit. Sice se stýkala s chytrými muži typu Arthur Miller nebo J.F. Kennedy, ale jako by byla jen opička na hraní, nějaké duchovní pnutí se jaksi vůbec nekoná.

To je právě ten největší propad, jaký tady ještě nebyl. Redukce lidí na "fýzis", pohlaví nebo rasu, je mechanizuje, dělá z nich neživotné šablony, do kterých se vkládají ideologické teze. Není ale v každém živém tvoru konflikt, nepopírá každý svět sám v sobě, není možné na každém - ať už sebeubožejším, ukázat všechno? Evidentně se dnes rojí úpadek umění po celém Západě, jako by pro nás nebylo záchrany. Když vidíme ty agitky, které filmaři tvoří, je jasné, že mají vymyté mozky a jedou na vlně fašistické indoktrinace.

Není to ten fašismus, co se schází na Václaváku, ten národní, jak to vidí levičáci z A2larmu. Je to echt fašismus, který třídí lidi podle biologie, aniž by v nich viděl člověka. Všechny ty teze o moci, která je špatná a kterou je třeba zrušit, zfanatizovaly média. Každá druhá novinářka mluví, jako by jí někdo nahrál smyčku v hlavě, mele stále dokola, že žena je stále děsně znásilňovaná. Je to evergreen doby, ale velmi zvrhlý, protože vidí moc jako něco, co je chucpe, co je třeba zničit, a s tím taky všechno, co připomíná chlapa.

Jenomže moc je všude kolem nás: a nemusí to být hned vůle k moci à la Nietzsche, která je za vším; je to spíš élan vital, co je živé, naplňuje se vždy na úkor jiného. Vize, které dnes vládnou, o rozrušení "struktur moci", jsou vize dekadentů. Chápu, že třeba Foucault, vykořeněný homosexuál v době, kdy vládlo plno předsudků, se bouřil proti vší moci společnosti. Jenže dnes je to pryč, každý je utlačovaný a každý utlačuje, respektive manipuluje. Celý život je o vymezování hranic a hranice nejsou nic jiného než ti druzí.

Nebo si někdo myslí, že rodina není o moci? A že je snad špatně, když dítě pozná jisté hranice, to je jistotu? Až do osmnácti je nutná autorita, pak ať si každý hledá sám sebe. Ale nikdy to nebude idylka, jak si myslí ti, co se bojí života. Život klade odpor; to je jeho princip, kdo to nepřijímá, ať si to rovnou hodí. A neprudí ostatní, kteří chtějí svobodu, která je pro něco a ne proti něčemu. Copak je status, síla vůle, autorita, chytrost něco, co se dá zrušit? Má se snad dnes každý učitel vykastrovat, než začne učit na zpovykané VŠ?

Chci tím říct, že jistá míra obtěžování je lidská, projev života, jelikož každý vztah plodí násilí a oběť. Ideálně v duševní rovině, kdy sí síla ducha podmaní žáka. Ale těch vztahů je x, kdy jeden manipuluje mocí a druhý svou bezmocí. Děje se to v lásce, přátelství, doma, v týmu, kdekoliv, kde jsou dvě osoby. Tato filosofická rovina obnažuje to, že hon na fyzické násilníky přerostl v něco, co bychom měli odmítnout, co je likvidací jednoho genderu, kdy dnes mužství znamená být trvale pod kontrolou fašistických idiotek.

Trpí každá bytost, stále, buď jako autorita, anebo jako ten, kdo je manipulovaný. Navíc manipulace je dvojí, ta mocichtivá, a ta, co využívá bezmoci. Mám si stěžovat, když nějaká dívka využívá své krásy ke svým cílům? Nebylo jich na světě už miliardy, co využily toho, co žádný muž nemá? Není hra pohlaví koncetrovaný boj o moc? Chtělo by to víc číst Schopenhauera a míň Foucaulta. Pak by nedocházelo k záměně toho, kdy někdo silnější týrá druhého, a kdy naopak hraje hru pohlaví, kdy je moc naprosto relativní...

V boji o biologické znaky se vytratil člověk: to je to, co vytýkám dnešnímu umění nejvíc - filmy, které řeší ukřivděnost genderu, jsou popřením všeho, co je na člověku opravdu sexy.

Ukázka z knihy Deník spisovatele