Deník spisovatele

29.3.- 19.4. 2026

2 cesty, co si může lidstvo vybrat

Vypadá to, že AI dokáže skvěle simulovat lidskou tvorbu, ať už v podobě videa, obrazů, hudby, poezie, až z toho mrazí, řeklo by se. Já naopak jsem v údivu, kolik lidí je slepých, hluchých, když výtvor AI považují za něco, co je rovno lidské tvorbě. Jako by neviděli, jak je to křečovité, strojovitě ideální, takže bezduché, neživé, bez jedinečnosti, co vytváří krásu, neboť jen v určité nedokonalosti je prožitek. A jedině prožitek člověka nadchne, povznese, resp. dá mu pocit, že jedinečné setkání s krásou změní jeho život.

Ano, krása je o souměrnosti, touze po dokonalosti. Jenže je tvořena lidmi, co nejsou dokonalí: mistři krásy, Řeci, hledali harmonii, tvořili typus, leč ani jedna socha nebyla dokonalá. Už tehdy, a pak stále víc, jak se rozvíjelo vnímání, za renesance, se prosadil opak. Osobitost tvůrce, pohled, který je individuální, byť nedokonalý. I v baroku, postupně, se objevila tvář jako tvůrčí originál. Krása se stala tím, čím dosud je: souladem mezi harmonií a jedinečností tj. dokonalostí a nedokonalostí. Pokud nejste dost jedineční, nestačí vám dokonalost.

Lidská tvář je nejkrásnější modus krásy. Na ní lze ukázat, jak málo je AI schopná ji simulovat. Nejde o souměrnost, ideální tvary, jde o život, ducha, originalitu člověka; žádná lidská tvář není stejná. Kundera v Nesmrtelnosti tvrdí, že je víc lidí než tváří, ale Kundera je typický příklad tvůrce, co je jedinečný a nedokonalý. Obdivuji jeho styl, ale jeho teze odmítám, téměř vždycky. Naše tvář je jedinečná, nejen geny, ale i životem. Když da Vinci maloval Monu Lisu, měl předlohu, jejíž tvář využil, ale stvořil něco, co je zcela neopakovatelné.

A tady někde jsme na rozcestí; chceme jedinečnost, byť je nedokonalá, nebo chceme strojovitost? Tu přesnost, kterou zajistí technika, neživotnou, bezduše efektivní: Vzpomeňme na covid, časy, kdy se nosily roušky, dystopie v praxi. Všichni zahalení, žádná tvář, žádná jedinečnost. Nechci rozporovat ordinace, krámy, hlediště, ale potkávat lid, co chodí jak roboti v ulicích a parcích, byl hnus. Takhle nějak, když si nedáme pozor, bude vypadat lidstvo? Při každé příležitosti, když to nakáže věda, se z nás stane šedá ohyzdná hmota?

Nesnáším, když potkám zarouškovance: Netuší, že se okrádají o to, co je vůbec nejvíc. O svou živost, úsměv a gestiku. Pokud nic nevyjadřují, jako by nebyli, jsou mrtví. Vlastně, to dilema, které tady je, je mezi životem a smrtí, člověkem a strojem. Život z podstaty je nedokonalý, plný vratkosti, nečekanosti. Snaha být racionální, strojový, je touha po smrti, jde o pravý nihilismus. Dokonalost, kdyby převážila, umrtví svět, stroj sám není schopen tvorby. Nevím, co by bylo, ale krása by nebyla - to vím, jako že se Klar jmenuju.

x

Jak už jsem napsal, krása je funkcí evoluce. Stejně jako dobro umožňuje vnímání, jeho vývoj - vnímání je stejné od počátku, totiž má formu, která je inteligibilní. Prvotní možnosti rozvíjí volbu, tedy rozhodnutí, pravidla, což udržuje obsah. A co je obsahem? Nicotnící akt, nutkání, respektive touha existence. Touha existence kvarku je stejná jako člověka. Rozdíl je v její složitosti, v níž se odráží snaha uspět, když musíme brát ohledy, dělat se atraktivními: Dobro je tlak na úspěch, krása ještě víc, tj. jde o to, aby se naplnila existence.

Naplnění existence je v prožívání - jedině přes smysly se udržuje touha, pudy, emoce, vůle. A právě tomu slouží dobro a krása. Kdyby se svět stal zcela racionální, obsah by umrtvil. Čistý rozum je forma, drží obsah, co je životadárný. Racio vede k formalizaci, resp. pravidelnosti. To je doména vědy, že uzákoňuje. Drží svět v konstrukcích. Pak je tu ale život, který chce naplnit. Obsah vědomí by v čisté formě zmrtvěl, stejně, jako by bez rozumu rozplizl: Jen v pravidelnosti se vyvíjí jedinečnost, nedokonalost bez formy je úpadek.

Stát se čistě racionální je cesta vědy, prožitek sebe je cesta krásy a oboje dohromady je život. Jen když se forma a obsah rozvíjí souběžně, může být osobitost: Když se člověk formalizuje, stane se stejný, strojovitý, pomocí technologií. To je to, co nám dnes hrozí - mnoho lidí to přijímá, jako že věda je spása. Zapomíná se na život, na naději, víru a lásku. Je to spor o člověka, zda bude strojovitý nebo krásný. Já jsem na straně krásy, i když vím, že bez formy by byl úpadek: A ten do jisté míry dnes je, jelikož soc. sítě nás nutí být jedinečně oškliví...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

12.4.2026

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 4

Autenticita je pojem, který je dnes tak nadužíván, až se z něj stalo spíš nic neříkající motto. Má ho v puse každý, kdo přičichl politice, reklamě příp. umění, aby se zaštítil, že on je ten pravý. Přitom je to omyl, když se s ním tak operuje, je to naopak. Kdo je autentický, nepotřebuje to ukazovat, je to zcela zjevné. Vychází to z něj, jaký je, z toho, kým se stal. Tedy není to nic přirozeného ani jedinečného, je to "opravdovost". Není to ani pravda, která je vnější, vždy ve vztahu, k situaci, tudíž proměnlivá, závislá na konstelaci okolního světa.

Opravdovost není ani původnost. Nějak se narodit, mít pohlaví, etnicitu, rodovost jsou geny. Ale to, že se stanu sám sebou, je proces, imitace, učení, socializace. Teprve, když tím projdu, najdu autenticitu, tzn. svou opravdovost, když se vzepřu, odvrhnu módu. Móda je to, co vychází z ducha doby, co tlačí ke konformitě. Převážná většina lidí zakrní, zůstává odvislá od módy, ve vleku jiných. Defilují svou autenticitu, přičemž se podobají druhým jako šimpanzi: Zrcadlí účesy, pohyby, slova, názory, nejlíp svými statusy na sítích.

Všichni jsou svébytní, zcela nerozlišitelně: Je to dáno tím, že se nevyvlékli z módy, z ducha doby. Ten tlak, co vychovává, norem či vzorů, se jen víc sofistikoval. Ano, v dětství rebelujeme, oblečeme si divné hadry, co nosí naše generace. Což je výcvik konformity, jsme jiní, stejně jako jsou jiní naši vrstevníci. Ale co je nutné v dětství, kdy svět imitujeme, je smutné, když nám to zůstane. A pak se předvádíme, jak jsme autentičtí, jak to vesměs dělají druzí: Čím víc podléháme davu, módě, tím plnější máme hubu autenticity.

Být opravdový neznamená rebelii. Je to stav, kdy vím, že dělám to, co je mi dáno. Se vším vědomím norem; byť po svém. Nezajímá mě, jestli je to v souladu s módou. Většinou ne, neboť móda je přesně to, co není vůbec opravdové: pokud je něco populární, je to už kýč. Pokud je něco módní, je to už póza. To platí pro politiku, reklamu příp. umění. Jenže rebelie, příliš chtěná, je podobná: být opravdový je vždycky nezáměrné. Jestli se potkám s popularitou, je nahodilost. Nezajímá mě to, ale móda je jak masařka, co sedá i na delikatesy.

Opravdovost není ještě jedinečnost - další omyl. Není to ani originalita, je to jejich předstupeň. Autentický může být teoreticky každý. 

....................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

5.-6.4.2026

Nemiluješ J. Cimrmana, nejsi Čech

Jsem přesvědčen, že je nutné defenestrovat určité české modly, tudíž s tím začnu třeba dnes: předesílám, že nemám nic proti Z. Svěrákovi, obdivuji, že je tak čilý v devadesáti letech. Jeho texty, písně, pohádky, humorné scénky jsou roztomilé, lidské, zábavné. Ale když je z toho jistá norma, tj. norma české hezkosti, laskavosti, dostávám husí kůži, což je znak, že je to přemrštěný kýč. Ta didaktičnost, aplikovaná ve filmu, je tak maloměstsky konformní, že brát to umění za etalon češství, bylo by stále menší, až bude nejmenší na celém světě.

Potíž je, že poslední půlstoletí to etalon češství je: filmy, které vznikaly za socíku, to předesílaly. Ano, Z. Svěrák hrál i ve filmech morálního neklidu, které se inspirovaly v Polsku. Sice o deset let později, ale budiž, byly to filmy V. Olmera, navíc ne tak dobré jako třeba Kachyni Kam pánové, kam jdete; hlavně v nich jen hrál. Jeho tvorba byla konformní, s režimem nekonfliktní, maloměstská až na půdu. Myslím, že každý kdo zná Vrchní, prchni nebo Na samotě u lesa, to vidí. A když to nevidí, je stejný kramář, hokynář jako autor.

Nejhorší vůbec jsou filmy natočené J. Menzelem: tady je třeba provést anamnézu české duše. Jestli nás něco určuje, celé století, je to kultura, ať se to líbí nebo nelíbí např. ekonomům. Vylezli jsme z Rakouska a pomstili se úžasným dílem v podobě Švejka. Nic tak krutého, přesného u nás nikdy před tím nevzniklo. Tak ostře se vidět v rámci střední Evropy, to se nám už nikdy nestalo: Přiblížil se k tomu Hrabal, Haškův učeň, třeba v Příliš hlučné samotě atd. Ale pak se objevil J. Menzel a začal točit filmy, které Hrabala zkarikovaly.

Hybrid laskavého češství, co si lže do kapsy, se rozvinul nejvíc, když se sčuchl Menzel se Svěrákem. Tady se dokonala zkáza pravdy a krásy, velkého umění. Chlácholit se navzájem, jak jsme lidští, je kýč, co nemá jinde obdoby: Chceme být vážně tak maličký? Vždy "Češi sobě", ať už nám vládne kdokoliv? Přehlížet současnost, idylizovat, jako by nejlíp bylo za Franz Josefa? Jistě, začal s tím Hrabal, ale to, co z toho udělal Svěrák, např. s Járou Cimrmanem, je exemplární; za to by si, spolu s dalšími, zasloužil duševní defenestraci.

Vrchol toho, o čem mluvím, je Kolja. Je to stejný vývoz přikrčenosti jako Ostře sledované vlaky. Jestli jsou Češi takoví, jak se zobrazují, potěš koště, já si to nemyslím. Je tu plno talentů - jen kdyby neměly blbé vzory, chtělo by se říct. Žít v tak unylé dobrotě, která se vždy přikrčí, když půjde o víc než adoptovat dítě. Pravé umění by mělo mít koule, takové, co drží duši, když jde o kejhák. Tohle tady chybí, v té adoraci všeuměla, co vymyslel plno objevů, ale jsme vlastně Češi, tudíž to byla jen postavička, navíc ovšem vyfabulovaná.

Vymyšlený génius J. Cimrman je čecháčkovský: Nemám to slovo rád, ale na tohle se hodí. Neschopnost vkusu, vnímání ceny, je pro nás tak typická, až to zaráží. Máme raději trpaslíky než velikány. Tedy ty skutečné, co pro nás něco udělali: kramáři a hokynáři váží, ale cení v halířích, ve velkém se u nich neprodává. Na tváři mají úsměv, jako by přilepený, aby vypadal tak hezky a laskavě; trochu usměvavé bestie. Jak by jinak překonaly nástrahy střední Evropy, že - příp. pravěk, v němž úsměv znamenal, že jsme tak slabí a nikomu nebezpeční.

Ukázka z knihy Deník spisovatele 

22.3.2026

Koncept světa, jaký by se mi líbil

Nespokojenost se světem, jak si pamatuju, jsem projevoval už někdy ve dvanácti. Zažil jsem v létě dovolenou u Balatonu, když se na pláži ozvala ostrá rána - couvající hovnocuc srazil dítě a přejel mu po lebce. Pak jsem jen slyšel, jak tam chodí sem a tam matka, která česky naříká: "to snad není možný, to snad není možný..." Byl tam hluk a já stále držel zmrzlinu v ruce. Pak na podzim, na hřišti, když jsme trénovali, se mi zakutálel míč za kabiny: Za kabinami byla mátoha v kabátě, úplně mrtvolná mladá žena, co visela na provaze.

Pak jsem na fotbal moc nechodil, trávil jsem čas v lesíku, kde jsem koukal jen tak do blba. Ta zranitelnost člověka mě vyděsila: Četl jsem všechno, co se dalo, v šestnácti taky Hegela, byť jsem mu nerozuměl. Pak jsem k tomu přidal Marxe, po sametu Schopenhauera, Nietzscheho, Klímu, až jsem se dostal už i k Bondymu - jeho artificiální forma existence mi konvenovala, jelikož nahrazovala bios. Organika byla pro mě zranitelná, nesnesitelně křehká, těkavá a prchavá: Vize, že člověk přejde do vyšší formy umělého života byla fajn.

Jenže ta vize vycházela ze své doby. Tehdy i u nás převládala idea, že svět zachrání věda a technika. Člověk létal na Měsíc, brzy tam bude i bydlet, bylo všem jasné: Osvícenství dál přinášelo své plody. Bondy sám vyšel z Hegela, Marxe, čili následníků racionalismu v tom smyslu, že člověk spěje k osvobození rozumem: Idea úplně rozumné bytosti byla lákavá, ale velmi primitivní. Jenže to jsem ještě nevěděl, bavili mě Řeci, Římani, ti byli taky racionální, dá se říct, že křesťanství bylo něco, co bylo v Evropě velké nedorozumění.

Právě proto osvícenství bylo přepjatou revoltou: Ten důraz na rozum, který projasní realitu, byl nadsazený. Ještě dnes působí, dělá z nás technologické bytosti, ale nefunguje to. Něco tu stále hapruje, a to jsou city. Třeba i ty vyspělé, morální, estetické. Dát člověku rozum, ten čistý, znamená, vzít mu víru, naději i lásku. Jenže to nikdo nechce a nebude chtít: Není to dáno ontologicky, je to zvrhlost. Naivita umělého člověka, racionálního stroje, je v tom, že si vše spočítá: ovšem takový svět, kde je vše jasné, by byl další koncentrační tábor...

x

V tomto duchu lze myslet dnes na pozadí AI. Zdá se mi, že kolem toho vzniká plno mýtů: třeba ten, že naše schopnosti, s ohledem na AI, budou ochabovat. Jenže to je omyl, AI je stroj, který sestrojil člověk, je to další naše tvořivost. Odráží vývoj rozumu, který člověk má, ale taky obsahu jeho vědomí. A obsahem jeho vědomí je touha, paměť, prožitky, vysoké city i vůle. Bez voluntarity není nic lidského, ani stroj, co ovládáme, bez ní by nefungoval; je to umělost, která generuje data, ale vědomý život je úplně někde jinde.

Jak uměle nasimulovat vědomý život? Představa, která mě vždy zajímala: Což ovšem bez znalosti světa nejde. Jestli je pozitivně nic a regulativ je vědomost, pak je naše vědomí vrchol bytí. Je na vrcholu regulace, kterou vnímáme evolučně. V regulaci je zárodek všeho, tedy i niternosti, jakou prožíváme. Velké city, dobro i vkus, jsou výsledek vědomosti, od základu, kdy jednoduchý akt chce uspět, vyjít s druhými, kdy chce být atraktivní, aby přežil. Všechny nicotnící akty obsahují dobro i krásu, byť primitivně, ale ontologicky.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

15.3.2026

Česko, nej místo na planetě Zemi

Vždy jsem rád jezdil do Řecka, o kterém jsem tvrdil, že je to krásná země, jenom kdyby tam nebyli ti Řeci. Podobné pocity mám doma, když se rozhlížím, co se tady děje. Je fakt, že jsem ze sedláckého rodu, Němců, co se usadili v Polabí, proto mám, jak se rád domnívám, větší nadhled, krev, co nemá ráda malost. Můj otec byl ještě celý Němec, jelikož jeho otec byl Klar a matka Kristen. Já jsem poloviční, počeštělý, trochu degenerovaný, jelikož se mí předci často křížili (můj děda a babička byli bratranec a sestřenice), byť se nietzscheovsky nehodlám zbláznit, abych se pasoval na polského aristokrata.

Ta krev se promítá v nastavení ducha: chce prostor, výzvu, vzmach. Ubíjí mne, jak málo je výboje, zápasu o lepší. Když se podívám na centrum, je tak chabé, až je to k pláči: Jsme tak malí a ještě se zmenšujeme, když se srážíme do Prahy. Ta sražená krev, zacyklenost života, je zřetelná, ale jen z většího nadhledu. Ne nutně z Tramtárie, ale z duchaplnosti. Úmornost češství v totální koncentraci, v barokním maloměstě; Ježíš, copak může krysa vidět, že je krysovitá? Neměla by nejdřív vylézt na Říp a shodit svůj vyšisovaný kožich?

Já nevím, že by se tady něco přihodilo: Vše se přebírá, otrocky papouškuje, anglicky sterilizuje. Politika, věda, umění. Kde je nějaká autonomie, když přijde větší výzva? Hubenost projevu, sluhovitost, čím víc do centra, tím větší nafrněnost. Ale na co?! Na vlastní perifernost, kterou druhé ubíjím, jako kavárenská moucha? Ach ti dušeplazi, laciní bohorovní lapači naší české povahy! Neměli by něco zažít, než komentují? Zajet na pilu, na trhy, na výlov, do malých měst, kde je mrtvo? Vnímat, jak se zabíjí, čtvrtí, jak se dýchá na kafilériích?

Jak já míval rád Topolovu Sestru. Tam se něco dělo, tam byl život, navíc velká poezie! Jenže jsem naivní, myslet si, že tvůrce má zrát, k vrcholu, jako Hašek, Kafka a další. Jistě, někdo žije z mála, ale není to málo? Není to příliš české, moc pražské? Kdykoliv, když jsem pobýval v Praze, občas bydlel, věděl jsem, že samota je víc. Odstup je víc, nadhled je víc: musíme se bránit násypce, kam padá maso, k semletí. Jestli můžu něco vidět, tak na horách, ve srubu, na vsi, na statku, nejlépe o samotě, kde mi Češi nekazí výhled na krajinu.

Ach to narcisistní přežívání v centru; pohodlnosti učiněno zadost. Pokud se nezápasí, třeba o kus žvance, není radost. Pokud se nedře, třeba na cizím, není znalost. Pokud se nežárlí, není láska. K životu, k tvorbě, k naplnění až k zbláznění. Proto je tak málo krásy, umění, co by strhlo, politiky, co by nadchla, fantazie ve vědě. Vylézt na Říp a podívat se líp - je tohle země, která něčím oplývá? Je na ní vůbec něco unikátní? Je to tak cenné, aby se za to bojovalo? Za jazyk, za pohoří, za památky, za generace, co dřely za mléko, med resp. strdí?!

Tu unikátnost těžko vypíšete z Malé Strany. Proto píšu o Česku jinak, ve městě, ani malém, ani velkém, kde lze najít, mezi domy, barák s lidmi, co reprezentují zemi. Žádné iluze, ale zkušenost, bez bulváru, který typus vždy naruší. Psát o smetánce, co je odsouzena k zapomnění, za pár let, je tak slabé! Kolikrát už to tak někdo udělal? Je Česko opravdu tak nízké, aby se tak zdeformovalo?! Nezaslouží si něco jiného?! Třeba pravdu, krutou, upřímnou, defenestraci všech model? Jedině pak, až se projasní výhled, můžeme přehlédnout - naši krásnou zemi.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

8.3.2026

Sexy literatura přežije i chatbota

Když si čtu ty defétistické řeči o tom, že literatura kvůli AI skončí, říkám si, že svět je plný smutných postav. Píší-li to třeba kritici, chápu, že se bojí o řemeslo, ale jinak je to spíš výraz tuposti, naprosté lability duše, která sdírá mozek dotyčných. Ano, jistě, drtivá většina dnešní tvorby opravdu nic nepřežije, ale ne vinou AI, jen svou vlastní, jelikož je mělká hloupá, konformní, takže zbytečná. Jestli něco próza obsahuje, čím je jedinečná, je to zkušenost a odžité roky tvůrce. V tom bude její cena spíš stoupat, až svět díky AI bude mít víc času.

Stále víc totiž půjde o jedinečný prožitek: To vám AI nenahradí, lidskou potřebu se sdílet. Proto píšu trilogii o vědomí, abych zkoumal jedinečnost vnímání. Jestli poslední román je dosti sarkastický, je to dané tématem, tzn. českou povahou: Jak jinak psát o Češích? Nejsme Rusové, abych tvořil epos o hrdinném sadomasochismu. Česko je stoupa, která se brání světu sebeironií. Nikoliv jen v Praze, jelikož Hašek byl tulák, Švejka psal na Sázavě, Kafka Žid, Kundera Brňák a Hrabal Nymburák, který se vrátil do polabských lesíků.

První román Pseudochlap je ironický, přitom zjitřený. Mladý muž by chtěl být mužem, ale neví jak. Svět mu nabízí mnohé, jen ne standard, který by mohl uchopit, různé role, které zkouší, v nichž selhává. Nakonec už ani neví, co právě hraje, je sluhou doby. Jedna z dalších postav, pitoreskní chlapec, co neustále stávkuje, mi přijde (zpětně) jak předobraz Mikuláše Mináře, který se vyloupl z literatury: Prostě mladí muži, když jdou příliš s dobou, ztrácejí svou přirozenost, hrají to, co se po nich chce, a zbydou z nich jen společné obrysy pseudochlapa.

Druhý román je o dost vážnější: I když někdo chce rebelovat, být jen sám za sebe, narazí na sílu lidského povědomí. Jeho život je určen tím, jak ho vidí druzí, nepřímo, mediálně, zprostředkovaně. Je to jen obraz, ale obraz ho určuje, sám o sobě není nic. Když ho obviní, je vinen, jediná cesta je zmizet z obrazů. Můžeme se vrátit zpět do reality? Do života na statku, k ponku, k poctivému psaní? Nebo je život už jen to, co tvoří virtualita, ať už v hlavě druhého či na síti XY? Může člověk žít, aniž by ho aspoň někdo další nezreflektoval?

Poslední, co napíšu, bude Lidská tragikomedie. Nelze napsat víc, než svůj vlastní život. Chci, aby v tom bylo všechno: filosofie a existence. Pohled druhých na mou osobu, jak šel čas. Ten časoprostor bude obecný - přelom jednoho tisíciletí. Ale lidé konkrétní, niterně prožívající, tedy žádné stroje, co život imitují: chatbot vám žádnou krásu nevyplodí. A právě o ni jde, jen to lidé ještě netuší. Jsou směšní nízcí, slabí, ale živí, hrají role, přehrávají klímovskou tragikomedii: A jak by pravil Ladislav Klíma, kdo jiný ji dokáže stvořit než jen právě já?!

Ukázka z knihy Deník spisovatele

15-18.2.2026

Kolik magorů vyhlíží Armageddon

Spoustu let už poslouchám, že svět je v krizi, že je doba zlomu a že dojde brzy ke zkáze. Tyhle výplody jsou důsledkem blahobytu, kdy stále víc lidí může říkat, co si myslí, aniž by tušili, že žvaní. Jsou tu dva extrémy, co to akcelerují: jeden je technonaivismus a druhý ekoterorismus. Ani jeden není schopen o světě říct nic podstatného - problém těch lidí není inteligence, ale neschopnost myslet, nejlíp v kontradikcích. Jejich pýcha na logiku, na racio, je dovede vždy od špatné premisy ke kokotině, myslet celek, tak aby se dal predikovat, je jinde.

Myslet celek nelze od konce, z toho, co mám před očima. Výchozí bod je tam, odkud vzniká realita. K tomu se lze dostat jen deduktivně, ale jen tak, že myslím kontradikčně. Je-li v realitě vždy něco, co je objeveno, aniž se lze dobrat ke konci, čili něčemu, co je základ, zbývá nic. Je-li jen nic, musí se pochopit, jaké vlastně je: Aby bylo, musí nicotnit. Tedy je pozitivní, byť nicotné, aktivní, byť nulové. Je potenciální, aktivní, reálné. Ale z ničeho může být jen nicotnící akt. Jestli je x-nicotnících aktů, musí být něco, co je jejich regulativem.

Pak je tedy možný nějaký celek: Takže si shrňme, co do něj patří; pozitivní nicota a její regulativ. Jestli je x-nicotnících aktů, je regulace - co aktivuje, spojuje, roztříďuje. Jak si představit regulaci? Jako vnímání, i kdyby šlo o jednoduché akty, třeba kvanta. Vždy je nějaká reakce, možnost volby, čili inteligibilita. Už v kvantech je, v buňkách je, v organismech je: takže se dá říct, že regulace je vnímavost. Vnímavost třídí, zobrazuje nicotnící akty od primární úrovně výš. Svět je tedy jednoduše, jak kdysi napsal L. Klíma, pouhé vědomí a nic.

Jenže to není žádný solipsismus: Je to vysvětlení reality, od základů, bez zpětné racionalizace. Rozum je produkt vědomí; jeho forma, složitá entita nicotnících aktů, a posteriori. Je to projekt, konstrukt, který používáme na řetězení příčin. My vnášíme do reality projekci, čili kauzální konstrukci, my třídíme a definujeme. Vlastně dělá to vědomí, v našem případě, velmi sofistikovaně - nepochybuji, že vědomost tvoří od nejnižšího, ale my jsme vrcholní tvůrci: Nevíme o žádném vyšším vědomí, byli bychom v jeho konstrukci zobrazeni.

x

Přitom vědomost je čistá regulativnost: Není v ní nic božského, žádná jiná další entita. Kdyby byla, vše by se zatemnilo, nefungovalo. Jedině nicota umožňuje pochopit svět. Věda je racionalizace naší projekce, rozum, co nezná sama sebe. Proto je tady pýcha, lidí, co dají na logiku, která je vede vždy lineárně. Vstoupí do řetězce a nechají se nést kauzalitou, aniž znají celek. Jejich predikce je nabubřelá: Je něco směšného v tom, když si myslí, že lze oblbnout vědomí. Náš rozum nemůže zvrátit vědomost, která obsahuje evoluci.

Vědomí je komplex složitých aktů: Drží ho nicotnění, tj. nutkavost, touha a nakonec vůle. Díky ní vzniká nové, nahodilé, neznámé. Čistá logika třídí, definuje, zatímco city prožívají. Bez toho by nebyl pohyb, který simuluje "živost". Simulace AI, co se učí, aby byla chytřejší, je fajn, jako je fajn kolo nebo formule 1. Akcelerace možností, které má jedinec, ať už po fyzické či mentální stránce. Jenže tyto konstrukce slouží živosti, ve svém důsledku vědomí: Je jasné, že stroj se bude vždy přizpůsobovat tomu, co potřebuje člověk.

To, že vložíme šém do hlavy robota, je blbost. Živost je odraz vědomí, ničeho jiného. Jen vědomí projektuje realitu, v něm jsou všechny akty nicoty, forma i obsah. Forma je inteligibilní, obsah je živost, resp. vůle, co násobí akta. Bez nich by nebyl projekt, rozum potřebuje počitky, paměť, touhu, city i vůli. A obsah je výsledkem evoluce, všeho nicotnění, celý dostupný svět. Kdyby nebyl, rozum by nebyl - čili forma by se rozpadla, zdestruovala, jako by se rozpadl stroj, učící se z aktů, které naše vědomí neustále projektuje.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

1.-8.2.2026

Udělat z dětí blázny a pak je léčit...

Omluvu, kterou vyslovil premiér Babiš o době Covidu, kdy jeho vláda dala příliš na technicistní odborníky, je třeba ocenit. V záplavě malosti, nízkosti a pokleslosti české reality vyznívá dokonce velkoryse, jelikož dává najevo schopnost kompromisu. Ta ukřičenost, zvlášť ze strany těch, co obhajují opatření, co umrtvila v Česku život, je nesympatická. Je jasné, že určitá opatření být měla, ale aby poškodila celou zemi tak, jak se stalo, je otázka k regulérní debatě. Jenže to je v době, která vsází na technicistní řešení světa, osobnostně náročné.

Jen ti nezávislí, rozumově nadaní, byli schopni to vidět vcelku, tj. bez děsu nebo teatrální revolty. Ano, virus sváděl mnohé lidi k hysterii, tedy i ty, co se chlubí exaktností. Navíc ta medializace, jakou měli, byla oslavná, takže realita ztratila obrysy. Chyběl smysl pro proporce, pro to, co je nutné a co je nenutné. V demokracii by to nutné mělo být limitované, což se tedy jistě nedělo: Přístup k lidem byl jako k myším, které v laboratoři dostávají elektrické šoky. Kdo věřil své imunitě, byl státem trestán - kdo nechtěl vakcínu, byl dehonestován.

Není život především o svobodě? Nemáme to v Ústavě? Když jsou virem ohroženi zranitelní, musí stát konat. Ale proč nutí dospělé, kteří by měli sami vědět? Proč zavírá děti do samoty? Nemůže dát prachy, které zmarnil zavíráním firem, na kapacitu nemocnic? Nedá se koncentrovat péče na ty, co jsou zranitelní? Musí se používat totalitarismus? Je život člověka vážně jen medicínský problém? Jsou důchodci, co je jim osmdesát, odsouzeni k dožití ve strachu? Je jediný ukazatel to, kolik se dožiji, nebo jde hlavně o kvalitu existence?!

Tady vznáším jen pár otázek – ta hlavní je, zdali člověk je medicínský objekt či svobodná bytost. Nezavedla nás věda do pasti? Tzv. optimalizace, kdy plníme plány, hltáme přípravky, připomíná stroj, co by měl naplnit životnost. Obměna provozních kapalin, náhradních dílů vede k hladkému provozu. Ale my jsme živí, jde nám o prožitky. Jenže ty jsou těm starým i dětem náhle upřeny. Je jim řečeno, že jde o jejich funkci, jako strojům, s výrobní kapacitou. Statistika vykazuje čísla, kolik robotů selhalo: před dobou opotřebení.

Jenže to opotřebení je fakt sporné. Vědci, tak hrdí na exaktnost, míchají virus do všeho, i do běžných úmrtí, takže nafukují strach. Proto je třeba zavřít i školy, zakázat dětem, aby chodili za prarodiči. Vůbec, jak si dobře pamatuji, to schytaly nejvíc děti. Viděl jsem to na těch svých; v jistém věku je socializace nutná. Když není, dojde k patologii. Kolik dívek upadlo do pocitu nedostatečnosti? Není kontakt s lidmi hlavně poznání, že každý má chyby? Že nároky internetu jsou umělé?! Dnes se ví, že mladá generace ztrácí kontakt s realitou.

x

Vláda nabízí centra pro duševní zdraví: Takže jsme děti zpsychotizovali a teď je zpsychiatrizujeme? Už vidím hejna expertů, co se snesou na ubohé mladé, kteří trpí. Žijou v naději, že čím víc péče, tím vyšší odolnost. Ale je to přesně naopak, když se překročí mez, je péče na škodu. Škola má plnit vzdělávací a taktéž i socializační funkci. Je to sice dravé, ale je to zdravé, aby se otrkaly. Děti spolu soupeří, měří se, hodnotí, kooperují, kamarádí, hrají si. To je základ života, o který na pár let přišly. Hra na život, ve zcela krystalické podobě.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

19.-26.1.2026

Život v době, která se frapantně mýlí

Život ve 21. století je stále vyprázdněnější, protože se zplošťuje mezi dvě krajnosti. První krajnost je vize (technonaivismu), že se z nás stane jakýsi čip, řízený algoritmy, dlouhověký až nesmrtelný. Ta druhá krajnost je ta, že jsme dílečky planety, kterou ničíme, tudíž musíme dýchat v rytmu toho, jak tepe příroda. Obě krajnosti vychází z vědy, z materiálního pohledu na svět, který uchvátil realitu. Zasazuje nás do vesmíru, co se rozpíná, kde je plno hmoty, tmy a mlhoviny, tudíž jsme jen stále menší vymrzlí trestanci ve vesmírné kobce.

Je zajímavé, že vědeckému názoru věří takřka všichni. Je to víra, která se upevnila sotva před 150 lety. Od té doby, co víme, že jsme z opice, je vše velmi materialistické. Přitom tisíce let věřili lidé v bohy, imateriálno čili v nehmotnost. Neumíme si představit, v této prázdnotě, že by mohl být svět úplně jiný. Jsme ztechnologizovaní otroci, nažraní, mělcí, duševně zakrnělí. To, že nám dnešní paradigma ubírá smysl, prožitek, svobodu je pro nás nepodstatné: Ve své víře ve vědu, materii, techniku se dobrovolně stáváme čipy a pulci.

Přitom jestli je něco nedokazatelné, pak je to hmota. Věda se snaží, aby ji spočítala, kvantifikovala, a nic jiného nemůže. Může hledat další příčiny, což také dělá. Jenže v makrokosmu ani v mikrokosmu nikdy nedojde k ničemu jinému než k nicotě. Vždy je něco za tím, co objevuje, resp. co tvoří tím, že projektuje. A to za tím je naprosté nic, což ji hněvá; potíž je totiž v tom, jak se dívá. Vědec nemůže vnímat jinak než hmotně, počítat kvantitativně. Když se snaží, aby svět, co počítá, vysvětlil, jeho výklad je často až nervydrásající.

Dokonce i vědomí už spoutal hmotou. Chce ho scvrknout do buňky, do její chemie a elektriky, do spojů mozku. Odkud se bere podklad, kde je jeho příčina, neví zhola nic. A nikdy vědět nebude, jen bude tápat do stále strukturovanější hloubky, kterou stvoří. Vždy narazí na jediné - na nic, co je za strukturou. Pochopit, že hmota je projekce, je těžké. Musel by převrátit svůj materialistický pohled. Jediný monismus, který je logický, je totiž ten idealistický, kdy vědomí, v celé struktuře reality, projektuje svět: tedy i to, co je vědě tak drahé.

x

Proč je vlastně vědomí ideální? Jelikož je korektiv světa, ve kterém zcela nehmotně žijeme. Ano, hmota existuje, je naše projekce, to, co simulujeme vědomím. Je to s nadsázkou velmi obrovský Matrix. A přitom je svět zcela reálný, na člověku nezávislý. Je tvořen daty, čistou fakticitou, jež se stále znovu znicotňuje. Ten fakt znicotňování je klíčový - je-li na konci všeho nic, je nevyhnutelné. Jde jen o to pochopit nicotu: Je to pojem, který je tu od starověku, jen není pochopen. Pochopit správně nicotu je, zdá se, největší myšlenkový výkon.

Nicota není vůbec negativní - je pozitivní. Její výklad trpěl vždy tím, že byl popřením reality, světa, vesmíru. A když vidíte obrovský svět, neumíte ho znegovat do ničeho. Totální nic není nikde, nijak, v ničem. A právě to, že svět nemá žádný podklad, je pozitivní. Vychází z ničeho, stále, všude, ve všem, co nazývám "existencializace". Nic nemůže být ničím, existenciálně, což manifestuje. Tady je bod obratu, model světa, který je postavený na tom, že nicotní. Jenže v nicotnění je vše, co neumíme vysvětlit, když se díváme materialisticky.

Vypadá to nihilisticky, jenže je to pravý opak. Nic je potencionalita, to, co se manifestuje, aktivuje v datech. Není žádná hmota, čas, prostor: jsou data, co se aktivují, strukturují a korigují. Svět bez korekce by nebyl, rozpadl by se, proto je vědomost. Od jednoduchých dat je korekce, co řeší, opravuje a tedy vnímá: Každá struktura, čip nebo pulec, má možnosti, výběr chování, což je vědomost. Nejsložitější struktura, mozek, je bytostně vědomý, zatím největší korektor. Respektive mozek je představa, kterou si o sobě projektuje vědomí.

Když převrátíme svět, dostaneme jiný obraz. Jestliže je jen nicotnění, které se neustále koriguje, je vědomost: ve všem, co je, tedy aktivace dat, jejich simulace, vědomá projekce - jde o určitý výběr, řazení toho, co se se třídí po sobě, do času a prostoru. Realita je skutečná, ovšem simulovaná. Žijeme v obrazu, který projektujeme.

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

4.-11.1.2026

Andrej Babiš, vlk v rouše beránčím

Zdá se, že v Česku dochází ke stejné fascinaci, jakou už léta zažívají média v U.S.A., tváří tvář Trumpovi. U nás zjevně jsou uhranuti různí publicisté, podcasteři, influenceři Andrejem Babišem, zvlášť po posledních volbách, kdy se stal potřetí premiérem. Je jasné, že je za tím úspěch, který nedá spát těm, co vykládají, aniž by sami mohli - je v tom jistě i fascinace peklem, kam ho vrazili, aby to pochopili: Ten fakt, že opovrhovaný estébák, koňský handlíř, sedí ve Strakově akademii. A pochopitelně pro mnoho z nich je zlatou slípkou, co nese.

Já bych řekl, že ta fascinace je symptom doby: Všeobecný sešup kvality je příznačný i pro fascinaci Babišem. Žijeme už tak banálně, že přepínáme jen v rámci binarity. Není žádná barevnost, bohatost života, jen kmenová přináležitost. A to na obou stranách Česka. Ta černá anebo bílá vede do šedého průměru přežívání. Mám rád šachy, kde hrají bílé proti černým, jenže to je abstraktní hra. Život je barevný, aspoň by měl být, i v politice, kde jde o lidi. Posuzovat různé aspekty, to je něco, co tvoří odjakživa státnického ducha.

Netvrdím, že by v Česku nějací státníci byli - je to dáno ubohostí života, který historicky vedeme. Jak být nestranný, když se neustále rveme za pravdu a lásku? I v dobách, kdy by mohl být vůdce takový, zůstane věrný českým běsům; Masaryk takový zůstal, taky Havel. Po sametu přinesla velká doba osobnosti. Měli možnost spoustu let zrát, což je dnes už těžko představitelné. Díky tomu tady byl velký idealista Havel, velký ideolog Klaus, velký technolog moci Zeman. Už v těch slovech je zřejmé, že se jedná o sešup kvality.

Ten sešup skvěle demonstruje právě Babiš: koňský handlíř. Je jedno, s čím se učil obchodovat, v Maroku nebo Bratislavě. Člověk, tak jak je, se nikdy nemění. Když máte pudy stepního vlka, zůstanete jím, byť si musíte obléct beránčí kožíšek. A to se v naší politice musí - houževnatost z pouště se mu vyplatí. Prohrát volby se musí umět. Každá pohana může vést ke slavnějšímu vítězství. A tady jsme u první fascinace: čím víc posměchu, tím větší moc. Proč ti, co visí na lajcích, které jim někdo dá, nechápou tak prosté paradoxy?!

Paradoxní je na Babišovi snad všechno: kdo by volil někoho takového?! Původem Slováka, se směšnou češtinou, boháče v Česku? Ten sešup je zjevný, kdo dnes řeší vzdělání, když stačí prachy? Ale přece, je tu schopnost vlka, co uhrane stádo - předpoklad, jaký má málokdo, v mírumilovné zemi, aura zabijáka. Stádo oveček se pase v ohrádce, chce jen dobrou pastvu, ať se vlk nažere. K vůdcovství stačí reklama na vlka, co se tváří jako beránek, dokonalá iluze. A v takové iluzi si žijem, jelikož není nic lepšího, žádný jiný vůdce na obzoru.

Ostatně v tom je právě ten rozdíl: mezi zabijákem a státníkem. Státník je vůdčí beran, který vede stádo; je prvním z ovcí, přitom svůj, tvrdohlavě jde za svým, má vizi. Státník jde proti davu, snese nepřízeň, odpor, neuhne ze své cesty - výjimečnost je kontroverzní, jenže Babiš nechce odpor, zato státník by takový být měl: Většina za ním nakonec půjde, byť to může trvat. Silná vize rozděluje, ale přitahuje! Silná osobnost je ta, která překoná odpor. Jestliže dá na to, co právě stádo chce, nikdy nemůže být státníkem.

Proto Babiš není velkým beranem, je jenom vlkem. Navíc zahaleným do roucha beránka. Slibuje, kam přijde, aby nachytal ovečky: jeho catch all party je takové roucho. Zabíjí leccos, co nás přesahuje; vize, ideje, náplň života, přesah jedince. Nic nechce, jen slibuje, že bude líp - Bože, a v čem to jeho dobro spočívá? Pár procent HDP navíc, fajn, on se na tom taky napakuje. Jenomže když přijde krize, třeba Covid, stáhne ocas, sklopí uši, nechá si mluvit do toho, co má dělat - bojí se rozhodovat, jelikož on není velkým beranem.

Takže hlavní fascinace je v tom, že Andrej Babiš je někdo, kdo není nijak fascinující. Bohužel žijeme v zemi, kde není vize: Je jen iluze, že bude líp, kterou hlásá vlk v rouše beránčím.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

28.12.2025

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 3

Dalším pojmem, který se dnes zamlžuje, přehání nebo nadsazuje, je pojem empatie. Na veřejnosti, kde každá malá bolístka je něco, co se s vážnou tváří řeší, definuje, vykazuje na grafech, je zjevné, že se přepísklo cosi, co se nazývá empatično. Už v kultuře, či umění, je tolik terapie, vcítění do lidí trudně zraněných, byť nijak zajímavých, že se nelze divit, že každý druhý cítí, že je taky oběť doby. Být obětí jiných, systému, tím, kdo trpí, kdo si žádá ohledy, soucit a úlevy, je tak běžné, že je otázka, kdo je vlastně ten perverzní viník dneška.

Tedy je jím starý bílý muž, ale to je teď podružné: Jde mi o empatii, o její zmasakrovaný výklad. Já oceňuji empatii, využívám ji, když píšu - bez ní by mi to ani nešlo. Ale je to prostě vcítění, ne nutně soucítění nebo citová angažovanost. Poslední román na tom stavím, hrdina, duch praotce Čecha, vniká do druhých, zcela přirozeně, skoro by se dalo říct jako duch, aby je poznal. Což neznamená, že v nich vidí oběti, spíš vidí jen objekty, typické povahy, co v národě žijí. Tedy jde o to je pravdivě popsat, nikoliv snad je pateticky litovat.

Tady jsme totiž u reálné empatie. Není to nic jiného než talent, citová schopnost vnímat lidi. Vedle toho musí být rozum, rozvaha toho, co vidím, aby to vyneslo zisk. Ano, jde o zisk, výhodu evoluce, o adaptaci. Právě tomu slouží i empatie, to je cit, který je komplementární s rozumem, v evolučním mechanismu. Být v tlupě znamenalo, že musím číst, co se děje, navenek i uvnitř. Jde o jedno vědomí, o jeho dvě složky, co se rozvíjí souběžně (vědci to zaujatě zkoumají, zasazují v čase a prostoru, do té správné sféry mozku).

Tedy empatie ještě není soucit nebo láska. Slouží adaptaci, primárně, je to vcítění, které pomáhá. Může pomoct jiným, ale hlavně sobě. Ukážu to na jednom chmurném příkladu: Každý muž někdy zažil, jak strašná je pomsta ženy, když se cítí ublížená: žena je mistryně pomsty. Proč tomu tak je, je celkem nasnadě, má velmi vyspělou empatii. Takže zná slabá místa, která umí zasáhnout. Když to udělá, dělá to empaticky, aby se mohla kochat dopadem své pomsty, to je vciťuje se, aniž by v tom byl nějaký soucit nebo milosrdenství.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

7.-14.12.2025

Velký skok Evropy, co se nekonal

Velký skok, co se nekonal, tak by se dal popsat stav Evropy, za posledních třicet pět let. Jestli v roce 1992 mohl Fukuyama vyhlásit konec dějin, čímž myslel, že bylo dosaženo maxima, dnes je to passé. Důvod, jenž vyvolal sesuv blahobytu, v době, kdy bylo dosaženo rovnosti a svobody, jako asi nikdy v dějinách, je jediný: je to nenávist k sobě, k mužskosti, k mužné energii, zjednodušeně řečeno, k testosteronu, který je posledních padesát let na černé listině. Tu píše sám Západ, jako by se chtěl vytrestat za to, že byl tak úspěšný.

Nejsem adorant mužství, na to ho příliš dobře znám: strávil jsem mládí ve fotbalové šatně, skoro 2 roky na cimře, kde bylo 25 vojáků, vím, co je to přímost, brutalita příp. oplzlost. Nevyznávám ani "androismus", který by byl směšný, stejně jako je dnes feminismus. Jakékoliv dělení člověka dle těla je úpadkové. Ale je fakt, že se to děje, v čemž vyniká bílý Západ, který se tak nenávidí, až se sadisticky trestá: připomíná chlápka, co mu řekli, že má velké ruce a velký penis, že by se měl stydět, tudíž je raději strká do drtičky odpadků.

Jako bys už nesměl používat to, co ti bylo dáno: ale právě maximalizace schopností umožňuje člověku přežít. Starý Řím vedla aristokracie, tak zjemnělá, že nechala Vandaly plundrovat říši - Evropu, od středověku, dali dohromady ti, co ji dnes ničí, Germáni, různě naředění, od Anglosasů, přes Franky po Prusy. Klíčovým momentem byla reformace, lutheránská, pak kalvínská, obrat svědomí. Mělo to dvě roviny, jistý heroismus a moralismus. První vedlo k dobývání, misionářství, otrokářství, druhé k potlačení, úzkosti a neuróze.

Tento svět má obdiv k násilí, nenávist k sexu. Dnes se ta energie obrací proti sobě, proti "androismu". Trestá se za kolonie, pak - když byl už svět rozparcelovaný, za imperialismus. Impéria zapříčinila první světovou a tudíž i druhou světovou. Západ si posypal hlavu popelem, dal důraz na lidská práva, začal emancipaci. Musel se vyrovnat se Sověty, s režimem, kde ženy pracovaly. Uvolnil práva všem, zavedl dávky. V mnohém se stal prosociální, velmi výkonný - svoboda narůstala s rovností, vytvářela dosud netušený blahobyt.

x

Stále ještě všichni používali to, co mohli: Proto taky byl Západ tak silný, že porazil komunismus. Uzbrojil ho, technologicky zničil. Jenže technologie je jen doklad kreativity. Západ, to je i Evropa, byl kvalitativně jinde než zbytek světa. Využíval energie všech, co mohli: jenže ve chvíli, když padl SSSR, obrátil se proti sobě. Ne, že by tady už nebyly tendence (od 70. let), ale teprve teď to začlo: Puritanismus, tj. heroismus a moralismus, začal novou kapitolu. Kapitolu sebehany, vzpoury proti mužství, nenávisti vůči jeho sexualitě.

Jaktože to postihlo hlavně Evropu? Ano, hlavní příčinou jsou U.S.A., ale je to tavící kotel. Dokáže vstřebat různé krajnosti, i tyto. Ale Evropa byla vždy velmi germánská, čili jednolitá, Francouzi a Němci si dál přehazují horký brambor, dnes nazvaný EU, jako by to byla Franská říše. Dogmata univerza jsou nastolena, klima i menšiny. Vnější nepřítel, který je nutný, se našel: Puritanismus, aby si uchoval mravní čistotu, musí brojit, takže brojí: Brojí proti tomu, co je mu nejbližší - největší agrese je vždy proti tomu nejbližšímu.

Bílý muž je dnes na seznamu nepřátel. Ten, jenž vytvořil blahobyt, jehož expanze je trestána. Je trestána jinou expanzí, potlačením. Co to vyvolá, věděl už Freud. Těžkou neurózu, chorobný projev. Evropa chřadne, padá do nemoci, slábne v podstatě. Neschopnost se bránit, konkurovat, o to víc ochrany, strachu před životem. Důsledek je reglementace, byrokracie, což vede k stereotypu: kvalitativní výhoda už neexistuje, je jen feminizace, nad rámec životadárnosti - udržitelnost, mantra dneška, je synonymum pro degeneraci.

Když chcete žít, musíte využívat všechno; nelze to obrátit proti sobě, testosteron kontra testosteron. Je jasné, že je to zase on, kdo způsobil krizi, estrogen toho jen zneužívá. Vidíme to všude, jak se ztrácí kvalita, v umění nebo ve vědě, kde se tvoří formy. Bez nových forem nejsou vize, ideje, technologie, co převrací skutečnost. Evropa jen konzumuje, nic nevytváří, co by ji povýšilo. Ale bez kvality, vyšší úrovně, není obranyschopnost, co by odstrašila. Pak se nedivme, že Evropa, skoro půlmiliardová, chtěla být obrem, ale je trpaslíkem.

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

30.11.2025

Nevábně prchavá entita jménem čas

Když je tma, jako by se rozpadl čas: Pro mě je období adventu proto dost nevábné, jsem pohan, co se bojí, že umřel svět. Chtěl bych to prospat jak medvěd nebo odjet na jih, hlava ví, že přijde slunovrat, ale tělo ne. Celý život jsem tvrdil, že mám na vše dost času, ale i to je pryč. V padesáti jsem to přestal říkat a z času se stala pára - jsem fanatik času, toho svého, tudíž to prožívám těžce. Snažím se ho zachytit, vnímat každý okamžik, přidávat do své paměti. Ale jak řekla jedna, kdysi: "Ten tvůj čas, co si tak chráníš, je pro mě úplně zbytečnej."

Neustále obnovuju svou totální mysl: díky tomu se vracím i k mistrům, což je zajímavé – jak marnili čas. Já zbožňuju červánky, ranní úsvit, když se objeví světlo. Je to ideální čas psát, stačí půl hodiny, denní penzum. Pak můžu dělat další věci, být zaměstnán, mezi lidmi, jít do sauny, slyšet češtinu, byť mi lidi lezou na nervy. Starat se o dceru, náročnou, co by jiné přivedla do blázince. Chci mít naplněný den, večer čumět do stropu, snovat to, co budu psát, brzy ráno. Nechápu, jak žili mistři, když měli na vše x-krát víc času.

Když to vezmu postupně: osm mistrů, filosofů, prozaiků. Čtyři byli bez dětí, Nietzsche, Klíma, Kafka, Kundera. Tři měli jedno, ale nestarali se o něj, Bukowski, Singer, Bondy. Poslední, Hemingway, tři syny, brával je občas na ryby, ale neměl moc času, drtily ho čtyři manželky. Dobře, je tady čas na erotiku, tomu se člověk věnuje, pár desítek let, ale pak to věnuje spíš psaní, řekl bych. Ale Hemingway, byť měl slušné libido, byl raději na lovu, na lodi, zabíjel čas. Nic nepomohlo, ani sláva, spíš naopak, tlak na úspěch vede k melancholii.

Je fakt, že být filosof, celý den trávit v abstrakci, dopadnu tak, že si večer proženu hlavu kulí. Prozaik by měl být mezi lidmi, odspodu, je to vidět, když není, ztrácí pramen. Ernest už neměl o čem psát, nic neprožíval, aby to stálo za to. Nebo Kundera, nebyl mezi lidmi, jeho slabina, v pozdních románech. Kafka aspoň chodil pojišťovat, byť na pět hodin, co dělal až do večera? Pamatuju, kdysi ve firmě, vymínil jsem si, že budu chodit na dvanáctou, abych mohl psát. Tehdy mi to nešlo, byla to dřina, ale dnes bych neměl co dělat.

Snad se dřív žilo volnějším tempem: pomalu se vstávalo, jedlo, nebyla rychlá služba, Rohlik.cz až domů. Než se přečetly noviny, taky to trvalo, různé úkony, kolem oblékání. Příliš efektivity škodí, zdá se, šetřím čas, pak se děsím, že mi mizí: Nietzsche chodil po horách, osaměle, tolik hodin se dá trávit na túře. Ale myslet u toho, to zabíjí, je to nelidské. Lepší, když zaplácneš čas dostihama; Bukowski, když v 50 skončil na poště, jezdil na závody, sázet na koníčky. Jenže hlavně chlastal, stejně jako Klíma, klasika, jak zlikvidovat čas.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)