Deník spisovatele

26.3.2024

Žiju si ve svém vlastním časoprostoru


Nejsem kdovíjakým milovníkem starých časů, žiju v současnosti, snažím se ji zachytit, jenže pokud ji mám popsat plasticky, nelze se vyhnout síle celé její historie. Musí se v tom, co je, odrážet, dodávat empirii. Ovšem ne tak, jako to dělají někteří aktivisté, proklimatičtí vědci, kteří zprofanovali pojem z geologie a popisují naši éru, jako by byla úplně nová geologická řada. Fajn, žijem v antropocénu, ale pak by si měli taky uvědomit, že když chtějí takto popsat dnešek, musí říct, jak se vyvíjela Země milióny let a jak kruté změny v ní neustále probíhaly.

Já popisuju člověka a vystačím si s dějinami. Tady se naopak, při jistém pohledu, nastíní, jaké krátké časy nás dělí. Moji předci jsou v Čechách sedm generací, co to vlastně je? Naši pradědové žili ještě v 19. století, je to dávno, nebo není? Když se Češi měli dobře, byli významní, např. v době Václava II. či za Jiřího z Poděbrad, není to zas tak dávno, abychom na to zcela zapomněli. Co je to dvacet třicet předků, dají se snadno oživit ze starých záznamů, vždyť třeba za Jagellonců, kdy nám nikdo moc nevládl, si žili měšťané dosti svobodně.

Tady mluvím o živosti dějů, co pronikají až do dneška. Třeba antika, která určovala kulturu, je cca 2500 let stará. Je to už úctyhodné, přece jen dálný starověk, přesto stále dost moderní. Člověka to přivede k nadhledu, když si čte o městských státech. Např. Platón i dnes stále působí, nelze se ho nijak zbavit, ani není důvod. Jen je třeba si uvědomit, že život v rámci dějin má jiné časové vnímání. Vždyť následník platonismu, slavný Plótínos (skvělá teorie o emanaci), se objevil asi až 600 let po mistrovi. Ještě jednou: po šestseti letech následník!

To je jako bych si bral z Jana Husa či z Chelčického. Vůbec celá ta naše kultura je křesťanská až po uši, i v současnosti. Tomáš Akvinský, který pro teologii křesťanství udělal nejvíc, objevil Aristotela po 1000 letech. Bez této souvislosti by ortodoxie živořila. Jedině myšlení, a to v souvislostech, vytváří dějinné zvraty. Dnes, když věříme na technologie, nechápeme, že kvůli nim stagnujeme. To, že používáme mobil, internet, je fajn, ale jen to urychluje, nic neobjevuje. Na to bychom si asi měli zvyknout, že jde spíše o nástroje kvantity.

.......................


Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč
získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)


12.3.2024

Když smolit román tak jedině totální 


Smysl románu je v tom, že podává svědectví o životě člověka, ve světě, ve kterém žije, a když jde o umělecký román, měl by popsat pokud možno vše, co člověk může prožít. Proto se divím občas výkřikům, že je umění lepší bez psychodramat (hlubinných analýz), jako že je to něco zřejmě moc afektovaného. Podle mě román je o všem, jinak se jedná spíš o experiment, který se málokdy podaří, jako např. kdysi Nouveau Roman, který vynechal příběh. Jenomže příběh je vždy psychologie, je to stejné, jako byste chtěli popsat hmyz bez znalosti entomologie.

To, že je duševno základem, je pro mě bez debaty. Nemusím si pomáhat ani Dostojevským, mistrem, který z psyché vyždímal maximum, ale třeba o Kafkovi, jeho protipólu, by se řeklo, že je antipsychologický. Psal cosi, co by se dalo nazvat magicko-groteskním hororem. Jenže, když se do toho člověk začte, zjistí, že je tam všechno, i znalost povah či mistrná analýza sebe sama. Bez toho by to jaksi neklapalo, byť na povrchu je hlavně trýzeň raněného zvířete. Kdyby prozaik nevěděl, co může od lidí očekávat, nikdy by nic dobrého nenapsal.

Ovšem nejde jen o psychologii; aby se oživil celý svět, autor by měl mít náhled, s nímž se na druhé dívá. Román není nic objektivního a proto může objevovat svébytností pohledu. Pak se může vyjevit, že je v psaní filosofie a také sociologie, sociální psychologie, politologie. To všechno se tam může vyjevit, ale nikdy to nesmí být schéma. Když řeknu politologie, tak myslím nějaké tendence, lidské představy, jak řídit společnost, ovšem ne tak, aby z toho vznikla agitka. Skrze různé představy se jen prostě popisuje život v určitém milieu.

Jakékoliv schéma živosti románu škodí, tak to je. Proto se dnes románu ani příliš nedaří, doba ho zplošťuje.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele




6.2.2024

Rebelie ve společnosti směšných figur


Pro zdravou společnost je potřeba, aby měla podvratný živel, který stále přehodnocuje ideje, z nichž se pak stávají standardy, což odjakživa zajišťuje mládí. Nemusíme jít do antiky, stačí přelétnout minulé století: anarchisté, trampíci, beatníci, hipisáci, máničky, pankáči, squatteři. Jenže už dvě desetiletí rebelie, která vychází z mladé energie, mizí, jako první je to vidět v umění, co bývá vždy avantgardou. Bohužel je to pryč, odlišnost, kterou zbožštili poststrukturalisté, rozežrala všechny normy, autority, něco vůči čemu se dá vymezit. Naopak všichni jsou dnes chlácholeni, jak jsou jedineční z podstaty, že potřebují jen ochranu, péči, aby vyrostli ve skvělé, zcela konformní bytosti.

To má na společnost nehorázné dopady. Mladí, místo přirozené rebelie, touží po ochraně, po péči, po státu. Když vylijí polévku na obraz, pak je to trapné, slabé, směšné. Motivem je žal, nikoliv vášeň. Vnímat se jako věčná oběť zeslabuje, hledá se účastnost a nikoliv vzpoura. Přimyká se jen k tomu, co dělají druzí, touží po přijetí, po matce Zemi, po čisté bezpečné prostoře; jenže vzpoura je podvratná. Rebel riskuje, rozvrací, ničí, vraždí ducha doby, materiální jistoty. Musí narazit, dostat přes držku, jelikož jen taková generace jednou, až přijde čas, začne diktovat normy, podle kterých se dá žít, v nových podmínkách, co spoluurčil vnější svět, ovšem také nové autority.

Když mi starší dcera řekne, že by klidně jela se mnou na dovolenou, jsem v šoku. Vžilo se, že i dospělé děti tráví čas s rodiči, bydlí u nich, jezdí k moři, jak idylické! Ta potřeba ochrany, jistoty, bezpečí! Já si vzpomenu, že jsem ve 14 kňučel, že mám jet s našima do Bedřichova, na podnikovou rekreaci, naštěstí tam bylo pár vrstevníků, tak jsem naše viděl jen u snídaně a u večeře. Po maturitě, ani ne v 18, mi řekli, že žádné volné léto, namířil jsem si to do fabriky a začal jim platit nájem. Kdybych nešel na vojnu, hledal bych si podnájem, což jsem učinil hned potom, pár let jsem je neviděl, což mělo pozitivní vliv na to, aby uznali, že mi už nepotřebují kecat do života.

Tohle dceři nevykládám: je jiná doba. Jsme všichni citliví, empatičtí, tudíž především pečujeme. Jenže výchova je o autoritě, o normách, občas jasně vyjádřených. Ale taky o volném prostoru, který řád umožňuje. Nemůže to být koncentrák, byť plný ohledů a účastnosti. Jaké zvěrstvo se podepsalo na této generaci za Covidu, raději ani nemluvit. Zajímalo by mě, jestli si to ti, kdo experimentovali s lidmi, někdy připustí. Izolovat děti, které bez interakce, sociální rivality, chřadnou, je zločin. Ještě víc pak působí ideje, co jim vymývají mozek - v úzkosti, strachu ze světa, se žádný rebelantský výboj nikdy nestane.

....................


Ukázka z knihy Deník spisovatele


30.1.2024

Nic, co stále komunikuje samo se sebou


Osoba mně blízká, příbuzná, mi přinesla oblek, jako dárek, ošíval jsem se, ale nechtěl ji urazit, držela ramínko a já viděl, že oblek je přesný, chtěla, abych ho vyzkoušel, vyhověl jsem, i když jsem tvrdil, že je to zbytečné, že je perfektní. Skutečně sako bylo skvělé, ale když jsem si ho natáhl, první rukáv, nějak se začalo scvrkávat, zvláštně zmenšovat, já nemohl nahmatat druhý rukáv; a ta látka, předtím jemná pevná, se začla u límečku krabatit, celkově degradovat, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, představa saka, které bylo dokonalé, se rozpadla - asi jako když se rozpadá obraz v televizi, když je slabý signál a vše začne zrnit.

To zrnění ve mně vyvolalo úzkost: Byl to sice sen, ale jako by vystihoval celou realitu. Neustále se snažíme udržet ostrost, pozornost, ale taky o ni neustále přicházíme. To je definice existence, toho, co ve svém důsledku jsme. Jako bychom se stále rozpadali, aspoň ve vědomí, stále se urputně obnovujeme, zaostřujeme se. Věci kolem nás, všecko chceme mít jasné, dokonalé, ve formě. Přírodní krásy i naše oblečení, druhé lidi či obraz na displeji. Nicota, kterou nechápeme, si s námi hraje, jelikož to ona se trvale obnovuje. Naše vědomí vytváří co nejhezčí obrazy, úchvatné výjevy, aby demonstrovaly nicotu.

Ale v jádru jde o princip skutečnosti: Proto se tak urputně lidstvo snaží, aby si našlo něco pevného; Boha, ideu dobra, prvního hybatele, stvořenou hmotu či pravé bytí. Je šokézní, že je to k ničemu, vždy bychom museli hledat něco, co to stvořilo. Proto tvrdím, že nic je jen teoretický bod. Jeho fenomenalita spočívá v tom, že je; nic víc není potřeba. Žádná podstata všeho se nekoná. Jedině tehdy můžeme chápat svět: jeho bezpodstatnost, bezrozměrnost a bezčasovost. Nic se manifestuje, utvrzuje existenci, nic stále komunikuje samo se sebou. Neustále vznikavší informace tvoří svět, takový, jak ho známe.

Takže svět jsou data, jejich jediná esence je ta, že jsou. Nepotřebují žádné úložiště nebo datový sklad. Stále se pohybujeme v nicotě,

.....................


Ukázka z knihy Deník spisovatele


23.1.2024

Přísnost musí bejt, pane Heideggere


Typickým znakem těch, kteří se dnes tak snaží, aby zajistili všeobecnou lidskost, je paradoxně nelidskost. Ten přísný způsob, jakým bojují vůči ustáleným slovům i humoru, ale třeba i vůči soudním rozhodnutím, je totiž cesta vášně, nikoliv rozumu. Když se to děje na soc. sítích, v té digitální žumpě s exkrementy, budiž, ale pokud to dělají i novináři, napříč různými médii, zavání to soudcem Lynchem. Bez znalosti věci, souhrnu faktů, manipulativnosti zúčastněných, se tvrdí, že soudce příp. celý senát, který rozhoduje při odvolání, je zaujatý. Není to debata o objektivní výši trestů v zákoníku, nýbrž odsudek, mediální hon, naprostá ztráta soudnosti, což vždy souvisí s nelidskostí.

Stejná přísnost se aplikuje i na ty, co vynikli nad druhé. Je to dopad cancel culture, já to popíšu na Heideggerovi. Leckdo dnes odsuzuje i dílo, i když třeba Bytí a čas vzniklo ve 20. letech. Nemá s nacismem nic společného, nakonec jde čistě o existenci. Tak precizně objevně napsaná kniha nemá v minulém století obdoby. Heidegger mi je, na rozdíl třeba od Nietzscheho, nesympatický, jako člověk, ale tady se ponořil někam, kde je mi to blízké. Od dob Platóna byla tato větev filosofie (idealismus) dosti odtržena od reality. A tady je ten výskyt, příručnost, obstarávání, jen ještě měl popsat i tu pohlavnost. Bytí by se pak vyjevilo třeba s větší intenzitou, nezůstalo by stát na půl cesty.

Heidegger trpěl slavomamem, a to i bez nacismu. Zkusil jsem si o něm něco přečíst, o jeho životě (ve vztahu k H. Arendtové), ale můj názor na něj se moc nezměnil. H. Arendtová se proti němu jeví jak světice (byť člověk musí vnímat, že knihu psala žena a ty rády straní ženám), byla celý život loajální, obětavá. Ono v 18 se zamilovat do týpka, co má v sobě autoritativní sklony, je osud. Buď to brzy vyprchá, nebo to zůstane na celý život, ať už jste kdekoliv. Navíc, když jste Židovka, postrádající otce, melancholická, s vysokým IQ. Buď se zamilujete do Freuda a když ten není po ruce, pak do filosofa. Navíc do toho, co píše geniální dílo, o němž se už něco šušká.

Naproti tomu šosák, původem sedlák, kapacita. Vypracoval se sám, našel v sobě talent myslet a německou systematičnost. Ostatně ta německost ve Freiburgu, kde bydlel, kde si našel ženu, prušáckou dceru, ho obklopovala tak, že jí nešlo uniknout. Kdo by nepodlehl sám sobě, když cítí poslání dát lidstvu dar bytí?

.....................


Ukázka z knihy Deník spisovatele


16.1.2024

Když nesneseš humor, nesneseš život


Přečetl jsem si několik "statí" o humoru (Respekt, Seznam) a pomyslel jsem si, že společnost je na tom ještě hůř, než bych čekal. Připustit vůbec dělení humoru na ten správný a ten špatný, řekněme prizmatem jakési potřeby být slušný a nikoho neurazit, je symptom intelektu, který se zauzlil, defektní konstrukt, jakého jsme byli svědky vždycky, když se intelekt úplně odtrhl od života. Rozum má tuto nebezpečnou tendenci, svádí k utopiím, což dokázala levicová elita v 30. letech příklonem k bolševismu a stejně tak většina akademiků, kteří v Německu vítali nacismus, všichni de facto věřili v nového člověka.

Humor je přitom jedna z nejlidštějších činností. Není jen kořením života, ve své ironii či sebeironii je vrcholným aktem, kdy rozum tvoří distanc, v němž zpochybňujeme či přehodnocujeme, protože jsme ušetřili energii na soucit, emoce a pudy. Humor má takovou funkci, čistě intelektuální, že očišťuje rozum a nabourává vzorce. Vtip je zcela svobodný, byť může být i připravený, vzniká spontánně. Kdyby se držel morálky, brzy by ho zničila, je často i amorální, přesto nemusí být zlý. Je to otázka vkusu, jelikož jen ten dokáže postihnout, jestli se druzí budou smát nebo budou cítit stud za autorovu trapnost.

Smích je ta nejpřirozenější společenská potřeba. Odvádí energii pudů, které by jinak vyhřezly násilně. Má stmelovací funkci od té doby, co lidé začali žertovat. V nejprimitivnější formě jsou to pády, úleky, grotesknost, to je první humor. Ale králův šašek je už chytřejší, trousí jízlivé vtípky, které odlehčují a polidšťují vládce. Ten polidšťující efekt je v humoru vždy přítomný, byť třeba bolí. Chci-li vychovat dítě, je lepší, než mu kázat do duše, používat špílce, lehkou ironii. Vážná promluva smrdí tím, že se cítí být špatné, odstrčené, zatímco humor, byť ho občas shodí, motivuje, aby bylo o něco lepší.

A tak je to i s dnešními tzv. znevýhodněnými. Jestli je budeme šetřit, pod vlivem různých utopií, kterým se říká woke či cancel culture, nikdy se nezrovnoprávní.

.....................


Ukázka z knihy Deník spisovatele