Deník spisovatele

29.3.2023

Proč je mi česká literatura tak cizí...


Čím míň toho má člověk co říct, tím víc slov používá: to je princip, který je dnes ještě platnější než kdy dřív, už jen proto, že originality je jako šafránu, tudíž se o to víc používá plevel. Vidíme to v odborných textech, médiích či literatuře. Takové plevelení, třeba i cizími slovy, aby se zakryla bezradnost, je běžné, typické, neomylné. Místo toho, aby se psalo, jakmile máme co říct, píše se, i když to má jen min. přidanou hodnotu, jako by ta záplava slov měla zakrýt, že jen opakujeme, rozmělňujeme to, co už dávno před námi napsali jiní.

Myslím, že podstata psaní je prostá: říct co nejvíc adekvátními slovy, nebo aspoň přiměřenými. Nejde o to exhibovat, obsah se tím zastře, tedy pokud vůbec nějaký byl. Proto jsem vždy čerpal z klasiků, co vymysleli úplně originální věc, ti ostatní, co je vykládali, věc rozmělnili. Dnes se už ani jinak nepíše, já tomu říkám psaní à la Bělohradský. V té záplavě se jistě občas najde super myšlenka, když se prokoušete balastem. Je jen otázka, jestli je to pro vás smysluplné, a jestli vůbec je dnes smysluplné číst tu zoufalou produkci.

Proto je mi česká literatura tak cizí a nechci s ní nic mít; věřím, že se dá psát s vysokou přidanou hodnotou. Na druhou stranu chápu, že je takový autor vždy pro ostatní cizincem. Zvlášť tehdy, když není nikdo, od koho by se mohl učit, nebo s ním soupeřit. Soupeřit s těmi, co už nežijí, je trochu trapné, oni neměli k dispozici PC. Dnes jsme na tom líp technicky, jen ta hlava je slabší. Šikla by se duchaplnost, která vzniká, když se dva duchaplní škádlí. Tak to vždycky fungovalo, ale dnes mi zbývá jen obcovat s imaginárními múzami.

Vlastně mi to české milieu připomíná obrození. Nic moc se od té doby nezměnilo, géniové 20 st. jsou zapomenuti, malé duše na sociálních sítích exhibují. Místo snobských salónů fungují bubliny, kde jednooký je králem a poloslepý géniem. Jeden druhému maže med kolem pusy, což jim stačí ke štěstí. Průměr se chválí dobře; originalita odpuzuje, přímo znechucuje. Měšťák chce své jisté, opakování, ať už sedí v lenošce v salónu nebo civí do mobilu. Takže se mele stále dokola, čím víc slov, tím líp, hlavně když jsou vycizelovaná.

Výsledky jsou mlhavé a neškodné. Nikoho neohromí, ani nezmění, vše už tady přece bylo. Hlavně, že máme feminismus. Evidentně nevede k ničemu jinému než k průměru. Asi jako když Neruda, tehdy v pražském salónu našel Karolínu Světlou. Tu upjatou, mravní soušku, která se mu ani nedokázala dát. Stejný problém měla Němcová, jediná trochu zajímavá žena v Čechách. Najít sobě rovného, podobného duchem. Jak se tady může tříbit myšlení, v té měšťácké bublině? Když ve své době nenajdete chlapa, natož chytrou ženskou?!

Samozřejmě, že inteligentních lidí je dost. Jenže mluvím o těch, co dokáží jít proti proudu do neznáma. Největší smůla pro ně je, když chtějí uspět, mají ambice. Ambice jsou pro měšťáky, ctižádost je droga masy, jejíž rolí je udržovat systém. Udržovat systém znamená konformitu, nejlepší cestu do všednosti. Kdo má ambice, nikdy nepřekročí svou bublinu, jejíž úrovní se měří. Tvorba je v totální vyděděnosti, když jdete někam, kam ještě nikdo nešel, a k tomu nepotřebujete slovní ekvilibristiku - natož, aby vám někdo mazal med kolem pusy...

Ukázka z knihy Deník spisovatele



22.3.2023

Nadřazujete-li rozum, stáváte se idiotem


Je s podivem, jak v tak údajně pokročilé době, jako je ta naše, dochází často k překrucování reality, k jejímu vágnímu popisu, případně vytváření dalších bílých míst. Jednou z banalit, které zakrývají pohled, je přespříliš velká adorace rozumu, jeho superiorizace, což je běžný jev zvlášť u těch, co si zakládají na intelektu, byť netuší, že rozum a cit jsou spojité nádoby, stejně jako svoboda a rovnost. Rozum bez citu vede k robotizaci, cit bez rozumu ke stádnosti, což jsou jen dvě strany jedné mince, kterou známe pod pojmem dehumanizace.

Představme si Kanta, jaký skutečně byl - asketický vědec, rigidní panic, který úzkostlivě dodržoval režim, vše bylo podřízeno tomu, aby probádal rozum. Šel ve stopách osvícenců, sám velký osvícenec, ovšem emoce, co by měly osobnost doplňovat, chyběly, ani hudba ani malířství mu nic neříkaly. Není divu, že estetika byla něco mimo, okraj systému, imperativ byl čistě mravní, krása či vznešenost spojená s bohem. Takto se uvažuje ovšem dodnes, vkus je de facto cosi estétského, dekadentního, okrajová záliba, snobská libůstka.

Když slyšíte dnešního vědce, opakuje tyto banality. Rozum je nejvíc, říká zpravidla, aniž tuší, že z něj mluví emoce. Ono totiž odlišit rozum od citu nejde nikdy, jsou tak komplementární, že jsou aspekty téhož. Taková je totiž sama realita, dialektická - min. dvouaspektová. Co se týče člověka, to jsem pochopil kdysi, když jsem četl K. Lorenze. Chování divokých hus je dost návodné k uvědomění, že instinkt a pud jsou dvě strany touhy, čili základní prasíly, jedna víc koriguje chování (útěk, útok), druhá prožívání (sebezáchova, reprodukce).

Je mi v zásadě jedno, kde tato centra nachází neurobiologie. Plní zakázku toho, jak se dnes uvažuje, často velmi špatně. Kdyby ne, pak by se dávno vědělo, že morálka, která koriguje rozum, je emoce, bez ní by nás rozum dovedl ke zkáze. Vědec bez morálky je doktor Mengele. Jedině, když je člověk komplementární, je lidský. K tomu patří všechny možné aspekty, které lze vyzískat. Ne, že by to bylo tak neznámé, vedle IQ měříme EQ, chápeme, že člověk je tvor společenský, ale když dojde na věc, jako kdyby mu rozum hypertrofoval.

A přitom je to tak prosté: stačí myslet duálně. Dva aspekty, rozum a cit, se vzájemně podmiňují. Nikam by nedospěly, kdyby tomu tak nebylo a je děs, když se šíří fráze o tom, jak rozum vypověděl službu a zbyly jen "zaostalé" emoce (čti hnusné pudy). Nic by se nevyvinulo, kdyby nebylo duality, vždyť i rozum je jen přechod, který nás vede dál. Stejně jako morálka nás vede ke vkusu. Protože jedině vkus dokáže korigovat tu nejkrásnější tvořivost, erupci nápadů, co mozek vyprodukuje, proti sama sobě, tj. zdravému rozumu.

Ostatně zná to každý, kdo něco tvoří - ví moc dobře, jak se posouvá tím, že dokáže ocenit to, co dělá. Což se děje časem, jak se vyvíjí, vkus jeho tvořivost zpřesňuje, vede ke kráse. Píšu a přitom si hlídám, jak to píšu, to je přece o komplexnosti! Kdyby nebylo duality, udělal by z nás rozum jen technokraty, co plánují svět (což jsme si prožili za Covidu), nebo tupé vědce, co nikdy nic nepochopí. A nemít rozum a mít jen vkus, to by z nás udělalo prázdné estéty, co se vyžívají ve vyumělkovanosti; a že jich je taky na světě přehršel...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


8.3.2023

Histrióni zase jednou slavili Českého lva


Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality. Jako kdyby jim někdo nakukal, že online znamená něco zhola jiného než normální bdělost, kdy se ráno vzbudím a koukám, jestli prší nebo ne. Jaký je proboha rozdíl mezi tím, když si ranní novinky o realitě vyhledám na netu? To, že je něco rychlejší, dostupnější, neznamená, že je to jinačí.

To, že můžu krafat na sítích, neznamená, že nemůžu podobně krafat mezi štamgasty v hospodě. Davovost je stále tatáž, i anonymita, jestli chcete být anonymní, jděte na hokej, tam se vyřvěte do sytosti, můžete být stejně vulgární jak na Twitteru. Vaše ego se projeví stejně, ať už jste v kolektivu bolševiků nebo v bublině, která se vám jeví jako super, jelikož jste všichni sluníčkáři. Zkrátka, člověk je z podstaty opice; ke všemu notně hysterická verze roku 2023.

Hysterie vůbec napomáhá nedorozumění: to první bylo, že virtualita, která přišla s internetem, je existenciální zlom. Tehdy to razili zapálení ajťáci, ale hlavně pisálci, kteří zavětřili peníze, pamětníci si vzpomenou, jak se šířil pojem "nová ekonomika". Kdo nebude na netu, ztratí klienty, globální sítě všechno pohltí. Ti chytřejší tehdy, važme si jich, tvrdili, že ekonomika je jen jedna. A já můžu jen doplnit, že civilizace, tak jak ji známe odjakživa, je stále stejně artificiální.

Přesto chápu, že nová média tak znervózňují. Každá novinka přitahuje hysteriky, co přehánějí. Čím míň je to reálně převratné, tím větší pompu tomu dávají. Myslí si, že když se toho nezúčastní, zaspí dobu, zmarní život, svůj úspěch. Dělají "politiku" svými tweety s pocitem, že drží prst na tepu doby. Nechápou, že je to podobně stádné, jako se srotí štamgasti ve čtyřce hospodě. Jejich zbytečnost je přímo úměrná tomu, kolik jim podobných dělá to samé.

V takové atmosféře je uměřenost vzácná. Mít smysl po míru je základ pro celý svět, třeba i digitální. Naučí vás normalitě, i když třeba klikáte myší nebo chatujete. Je to přece jen snazší než psát dopisy, zvlášť, když prsty zakrněly. Extrém je si myslet, že internet nás privileguje, je to stále jen realita, kde buď něco umíte anebo ne. Ale to je dnes zakryté tou věčnou hysterií: Nejistota, lidmi cloumající, zakrývá hodnotu toho, o co by mělo v životě jít.

Ono je to vlastně ještě horší; příklad za všechny: Český lev. Chápu, že je to sešlost histriónů. Ovšem ta pompa, s níž se slaví něco, co je viditelně průměrné, je zarážející. Čím míň jsi, tím jsi pompéznější. Schopnost pro proporce se ztrácí, stačí posoudit filmy, co se tak slaví, za rok, jestli z nich zůstane jeden, který se zařadí do "Zlatého fondu". Já mám obavy, že ta pokleslost souvisí s dobou. S nástupem soc. sítí - s tím, jak málo rozlišujeme reálnou autenticitu.

Nebudu ani komentovat, jak se toho chytly feministky: Kdo kritizoval tu filmovou pompu, dostal naloženo. Vždyť je tady plno filmů, které dělají i ženy, samý klenot. No, musím říct, že život ve virtuální realitě je často opravdu duševně nebezpečný...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


2.3.2023

Bez životní empirie uděláš leda tak hovno


Pro psaní je důležitá dobrá paměť, která uchovává zkušenosti. Tedy pokud má člověk něco prožito, co lze využít, aby nepsal čiré výmysly, které jsou příliš okaté, jakoby vycucané z prstu. Zvlášť v próze nejde prožitek obejít, proto jsem tak nedůvěřivý, když píše třicátník a tváří se, jako že sesmolil román o tom, jaký je svět. Ale takových naivů je dnes dost, což znamená, že to zapadá do nudy, kterou ti ještě nudnější konzumují, aniž tuší, že čím zacházíš, tím také scházíš.

Obecně je úpadek kvality zjevný, jelikož chybí zkušenost. Fascinuje mě, že to nikdo nekomentuje, o to víc se rozplývá nad průměrem, který proudí médii, ve filmu, hudbě či literatuře. Potíž literatury je ovšem v tom, že se nedá vystudovat, není to řemeslo, které si osvojíš na Akademii, kde máš k ruce nástroj, který můžeš využít. Psaní je sice o talentu, ale hlavně je o prožitcích, které umíš zachytit. Žádné umění není tak empirické, jako je psaní, a to nejvíc u románů.

Minule mě obvinila dcera, že jsem ji a její sestru zplodil po třicítce, že si za to můžu sám, že budu mít vnuky nad hrobem. Argumentoval jsem, že byly devadesátky, doba excesů a experimentů. Vůbec nechápe, že tehdy mohl být člověk do noci v baru a přes den studovat, resp. mezi obživou mít pět nebo šest průkazek do knihoven. Nebyly totiž mobily, což je ten důvod, proč šlo tolik věcí dělat, nemít čas na konvence typu děti, stálá práce, kariéra, auto s vilou atd.

Mobil je totiž velmi konvenční, všechno, co děláme běžně, jen urychluje, ale bez experimentů. Hlavně zakrývá zážitek, koukáním na display velkou zkušenost nezískáme. Jistě, taky jsem si ho ve třiceti pořídil, abych nemusel dřepět u telefonu, až zavolá jedna vzdálená paní. I s mobilem lze něco zažít, třeba virtuální sex, ale bez hmatatelnosti, která lidi zpřítomňuje, se ta zkušenost vytratí. Jediné, co zůstává, jsou vůně, dojmy, atmosféra, která se pak dá zpětně vyvolat.

Nejde o to být jako hrdina z Borgesovy povídky, který si pamatoval vše, až ho to zahltilo. Psát jako Proust je výjimečný experiment - konkrétní vzpomínky jsou autobiografie. Umění je zobecnění, přetavení toho, co sám znám, když popisuji dnešek, musí v něm být cítit paměť, postava musí být historická. K tomu stačí se do ní vcítit, pochopit, co prožila, nastínit to analogií, svou zkušeností. Jenže, když moc zkušeností nemáte, vytvoříte jen plakátové hrdiny.

Když mi bylo čtyřicet, přišel jsem o kariéru. Zpětně vím, že v tom sehrálo roli podvědomí, udělal jsem chybu, abych mohl psát. Dělat to, co jsem chtěl dřív, byť jsem se pak zařadil; měl práci, děti, rodinu. Při tom psát moc nešlo a tak jsem se odizoloval - jenže jsem musel začít znovu, hledat těžce svůj styl, rozdrobit věty do základů. Pomohla mi zkušenost, už jsem ji měl a poznal, že ji stačí využít, co nejpřirozeněji. Přesto to trvá x- let, než se to opravdu sejde.

Trochu mi to připomíná, jak zkrachoval R. Chandler, načež začal psát detektivky a povýšil je na umění. Dostal do nich prožitek burziána, který se rval o peníze, zkušenost k nezaplacení. Dvacet třicet let zkušeností je dobrý vklad pro psaní. Můžete vždy aplikovat, co jste sám prožil, aniž by to suplovalo váš život. Můžete psát o vůních, dojmech, atmosféře, a bude to pravdivější než pravda - a k tomu stačí mít dobrou paměť, která uchovává životní empirii...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


23.2.2023

Pokus, jak se nestát primitivním hňupem


Použít měřítka morálky na dnešní mediální svět, zejména ten digitální, je vždy zoufalý regres do doby, kdy nám bylo "náramně". Když někdy vidím či slyším, jak se o to někdo pokouší, de facto moralizuje ve světě, v němž je všechno jinak, kde jde o role víc než o realitu, tudíž opravdovost, která je předpokladem pravdy a dobra, je sublimovaná, estetizovaná do úplně jiné kategorie, mám pocit trapnosti. Copak to ti lidé, co tak chytře užívají svá kýčovitá slova, sami nevidí, že nelze na toho, kdo se jim "nelíbí", užít slovo zlo nebo lež?

Ne, že by to nešlo, ale vůbec to nesedí. Tady bychom museli začít chápat, jak vznikají společenské vrstvy. To, že je někde válka a tam je zcela jasně vidět, co je dobro a zlo, neznamená, že v našem prostoru, který se vyvinul do umělosti, tudíž překryl biologii, kterou lze svázat morálkou (což se dělo od lidoopů), to jde dělat stejně. Morálka je primitivní, a kdo dnes používá zlo a dobro jako bič v digitálním prostoru, je primitiv. Neumí se vyrovnat s faktem, že je vše subtilnější, tudíž musí zapojit vkus, který vnímá, jestli ten druhý přehrává.

Společnost je demiurg, co přetváří přírodu. Vytváří umělé prostory, tvary, situace, gesta, pojmy. Předpokladem je tvořivost, určitá míra svobody, co umožní individuaci, její kreativitu, podvratnost. Bez toho by byla society vždy jen morální, primitivní, degenerující. Každá krása je výsledkem toho, co udělali jedinci a pak společně ocenili. Umělost je založená na kráse, na různých formách designu, stylu a hry. Každý jednotlivec se prezentuje, dělá se lepší, přetváří realitu. Taková společnost je pravdivá, jestliže se v ní hraje s vkusem.

Jenže umělost je vnější slupka, zakrývá nižší vrstvy. Každá society, když dospěje k blahobytné době, dosáhne umělosti. Mohl bych si pomoct tím, jak to pojmul Hegel. Dostatečná míra individuace přináší konec dějin, což zpopularizoval Fukuyama. Podmínkou je blahobyt, čili svoboda v souladu s rovností. Koncem dějin se myslí to, že už nelze usilovat o větší dobro, lze ho jen udržovat. Jako by se narazilo na hranice, které definuje morální výběr: boj dobra a zla se svádí proto, aby se společnost vyvíjela ze své zvířeckosti.

Jenže v jisté fázi individuace je to málo. Jako by teď šlo o novou kvalitu, o úplnou lidskost. Pokud je člověk způlky zvíře, chce přežít v přírodě a chce přežít ve společnosti. Jeho lidskost narušují regresy, do války, do ideologie dobra a zla aj. Není úplně lidský, nežije v umělosti, která je nejlidštější - je to proti jeho pudům. Umělost je lidská, jenže je to nová kvalita. Proto člověk spíš propadne sentimentu, vůči přírodě nebo vůči morálce. Vyvolává války nebo píše moralizující články; každopádně se odsuzuje k tomu stát se primitivním hňupem...

Lidé obecně nemají rádi slovo "pseudo", jeho význam je pro ně nepřirozený, pudově nepříjemný až degradující. Jenomže právě v něm je obsaženo vše, o čem tady píšu, a to je krása hravosti.

Ukázka z knihy Deník spisovatele


16.2.2023

Boj za práva žen je už jen taková obsese...


Pokaždé, když vidím, jak nějaká mladá žena (v tomto případě scénáristka a spisovatelka) se pokládá do tématu: Ach, jak to máme my ženy mezi těmi machisty těžké!, uvažuji, kde se stala chyba. Byla by to celkem chytrá intelektuálka, jistě zajímavá i na pokec, ale když se sama degraduje na monomanickou psychotičku, je po ptákách. A takových, těch, co by mohly uplatnit inteligenci i vzdělání líp, je i u nás dost. Jenže jejich obsese je stále stejná - na nic jiného nemyslí, o ničem jiném nemluví než o tom, jak těžké to mají oproti mužům.

Chtělo by se říct, že trpí Stockholmským syndromem. Jenže právě tyto intelektuálky už pár desítek let nikdo netrýzní, aby se tak zamilovávaly do svého věznitele. Vysvětlení bude asi jinde, ta fascinace je totiž stále tatáž; žena, co nemyslí na muže, je mrtvá. Jistě, občas se to povede, že běžné ženy dělají běžné věci, ale u takto exponovaných je teror, co "páchá" muž, jejich náboženství. Vychází to přesto z jejich pudu, kdyby byly domácí puťky, kverulovaly by domácky. Takto se chovají přirozeně, když reptají na sociálních sítích.

Ta fascinace druhým pohlavím je pudová. A jak píšu, city se rodí z pudu, zatímco rozum z instinktů. Všichni máme emoce, jen někteří holt mají rozum na okrasu. Pak se chovají jako pekařky, když mi bylo patnáct, na brigádě, kde jsme pomáhali skládat rohlíky, což byla proprieta, která nás zostuzovala, protože pekařky o ničem jiném nemlely, než o tom, že takové "rohlíky" nemáme. A vůbec dělný lid, co jsem poznal, nezajímalo, jestli jeho jadrnost kohokoliv zostuzuje. Chci tím říct, že pud je zrádný, když se mu intelektuálky poddají.

Ale třeba jim křivdím a jedná se o ten Stockholm. Všiml jsem si např. na příkladu disidentů po roce 89, jaký měli zvláštní vztah k době, ve které se proslavili. Zatímco o kapitalismu se (Havel, Jirous a další) vyjadřovali s odporem, socialismus měl v jejich očích něco do sebe, lidi měli jasného nepřítele (a mohli vytvářet elitní komunity). To je psychologicky zajímavé a dost pochopitelné. Neznamená to, že by si přáli návrat do totality, ale ta významnost se vytratila. Zrovna tak se dnes vytrácí významnost žen, co bojovaly za svá práva.

Jejich život bez "týrání" pozbývá smysl. Aspoň tak to vypadá, když vidím všechny ty epigonky. Místo toho, aby se ukázaly, něco velkého vytvořily, stále kverulují. Mají to v povaze nebo v genech? Nepřekročí svůj stín, ani když můžou? Všechny ty řeči o patriarchátu, až se ho zbavíme, budeme jiné, no jasně! Narodily se ve svobodě, žijí svobodně, dělají, co chtějí, a jestliže se nechají zviklat, že jim někdo na brigádě řekl, že jsou "housky k nakousnutí", pak sorry jako... Jestli si z toho udělají alibi, pak je to jen útěk do hysterie.

Vůbec si myslím, že pohlaví se přeceňuje - blíží se doba, kdy největší dílo bude člověk sám. A pak nebude okouzlení někým druhým pudové, půjde o to, jak se inspirujeme navzájem; řekněme, něco jako podněty ducha a podpora srdce.

Ukázka z knihy Deník spisovatele


10.2.2023

Génius, co by ho dnes zavřeli do blázince


Pamatuju, že když jsem chtěl začít psát, myslel jsem, že musím propátrat všechny možné mezní situace. V 90. letech nebyl problém se různě zaměstnat, poznal jsem schizofreniky, oligofreniky, nějaký čas i spalovače mrtvol, takže jsem nasál smrt i krajní meze života, jak jsem si přál, abych získal jistotu o způsobu psaní. Ty mezní situace, to byl pro mě předpoklad znalosti existence, jak jsem věděl od Jasperse, kterého jsem tehdy hltal, byl to filosof viny (což bylo i v Česku dosti aktuální), navíc nejdřív studoval psychiatrii a napsal o tom knihu.

Ta kniha, Allgemeine Psychopathologie, je dodnes živá. Od té doby jsem si načetl hodně o tomto oboru, ale do psaní to už netahám. Je jiná doba, než bylo např. celé 19. st., kdy se dařilo abnormalitám. Začali to už romantici, se svým důrazem na genialitu, v literatuře, pak i ve filosofii, do toho se připletly i nemoci, zejména příjice, kterou se nakazilo plno lidí, a když byli i nadaní, stvořili velké věci. Napadá mě Maupassant, Nietzsche, u nás třeba Smetana, všichni měli progresivní paralýzu, nemoc, která nejdřív vydala skvosty a poté zabíjela.

Právě ta mez, kdy mozek, nakažený nemocí, je ještě schopen tvořit a to v nejvyšší kvalitě, mě fascinovala. Odmala vnímám, jak je biologie křehká, těkavá a zranitelná. Jako by i člověk byl ovoce, které, dozraje-li na kraj hniloby, bylo nejsladší. Jistá chorobnost je v kráse přítomna, jako by se to bez ní ani neobešlo. Což v tehdejší době, kdy si umělci hýčkali svou genialitu, tedy i chorobnost, případně i vnější dekadenci, do jisté míry platilo. V dnešní době je to nemyslitelné; být taky takový, asi by mě už dávno zavřeli do blázince.

A proč je to dnes nemyslitelné? Vidím za tím hlavně pokrok vědy, zvlášť v lékařství a farmakologii. Jakákoliv anomálie se diagnostikuje a léčí, je nežádoucí a asociální. Jako už nemáme žebráky nebo invalidy s dřevěnou nohou, nemáme ani velké psychopaty. Ano, jasně, oni nezmizeli, jen jsou internovaní, dostávají el. šoky a berou prášky. A ti ostatní jsou neurotici a jsou míň nápadní. Je jich sice víc, než kdy dřív, ale jsou jaksi civilnější, lidé kolem nás, kolegové, sousedé odvedle. Můžete to být i vy, jenže vaše obsese jsou konvenční, deprese normální, hysterie běžná, jelikož stejně se chová skoro každý.

A v tom je právě potíž pro psaní: vyobrazit člověka, jak dnes žije, nelze s příliš velkou expresí. Lidé hrají své role, o dost líp než dřív, extrémy se nenosí, emoce se dusí. Jsme civilní, průměrní, konformní. Frustracím dáváme průchod digitálně, tam jsme anonymní. Psát o současníkovi lze jen civilně, jeho vnitřní stav je koktejl napětí a sebeovládání, tudíž je třeba vytvořit to napětí. Ať si čtenář, který má dnes lepší senzory, jak zachytit anomálie, najde to, co se za maskou děje. Na povrchu je to běžná situace - pod povrchem dřímá drama.

Vždycky si vzpomenu na Nietzscheho, který se vnímal jako diagnostik, psycholog doby. Dnešní diagnostika je jiná, subtilnější, lidé jsou věcní, vlažní, estetičtější. Což je zásadní pojem, jen ho stejně jako třeba umělost, jak jsem se už víckrát přesvědčil, nechápe u nás prakticky nikdo, a je bohužel cosi jako terra incognita...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


2.2.2023

Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2


Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik "slušných" lidí fandit jako ve wrestlingové aréně. Nemá smysl zmiňovat kandidáty, od kterých se exhibice a teatralita očekává, spíš mě zaráží, kolik těch, co mají vždy plno slov o mravnosti, zejména v politice, dokázalo projevovat tak velkou hysterickou nenávist. Jako kdyby si do nepřátelského kandidáta projektovali vlastní bezútěšnost.

Ano, česká média jsou jen hlásné trouby sociálních sítí. Jinak by nemohl být po tři měsíce prostor zaplaven fascinací zlem, jak se to dnes běžně děje, ať už je v tom kalkul anebo není. Připomnělo mi to, jak liberální média v Americe vymačkali Trumpa, psali o něm denně v headlinech, i rok dva poté, co zmizel ze scény. Jestli se veřejný prostor scvrkne jen na komplex méněcennosti vůči ďáblovi, kterého jsme si stvořili, pak je na něm vážně dost psychopatologického.

Problém v Česku je ten, že máme malé elity. Původ lze hledat (aspoň ten porevoluční), v prohře Občanského hnutí s Klausem, kdy elita, která hrála prim těsně po revoluci, ztratila vliv. Představa o nepolitické politice byla tak tupá, že to jinak skončit nemohlo. Ale tuto naivitu si leckteří v sobě dodnes hýčkají, což má psychologický protipól v nenávisti. Ovlivnilo to vývoj elit, pražských redakcí, univerzit, nenávist vůči všemu, co nezapadá, co se vymyká, co je převyšuje.

Každý svébytný člověk je nutně kontroverzní. Zvlášť v době médií, která nivelizují, suplují průměr soc. sítí. Ta nenávist, která se do českého státu zažrala, se neustále vyjevuje: Děkujeme, odejděte, stávka v ČT, Milión chvilek aj. Potřeba vyřídit si staré účty se projektuje do nových tváří, do nových následníků. Princip zůstává; zlo je Klaus, taky Zeman, lidé, kteří svou dobu intelektuálně převyšovali. A jejich dnešní demoralizace plyne i z toho, co vesměs zakoušeli.

Vše je akce a reakce, nenávist plodí nenávist. Proč právě ti slušní, morální, zasévají takové sémě? Vytěsňují své zlo, co má v sobě každý, do obrazu velkého hajzla. Nikdo neříká, že jde o neviňátka, ale nenávist vůči např. Babišovi je nesmyslná. Jeho jméno jako rudý hadr, všude, stále, vymítání ďábla v 21. století. Twitter, Facebook, Česká televize, ta fascinace ukazuje vnitřní ohavnost. Přitom Babiš je v tom nevinně, sám není persona, která by ty chytré zastiňovala.

Přímá volba prezidenta je o vlastní projekci. Jsem lepší, byť nedoceněný, potřebuji zadostiučinění. Svou frustraci přenesu na ďábla, fandím jeho soupeři, komunista nekomunista. Abych byl smířlivý, Pavel na ty poměry je solidní volba, člověk s prožitky: jen nechápu tu extázi, kariérista, který by sloužil každému režimu. Muž, který je zacílený na postup, říká to, co se po něm chce. Když mluví o Green Dealu, ženách a LGBT, nevěřím tomu chlápkovi ani slovo.

Ale to špatné divadlo má své výhody: na nějakou dobu teatrální psychóza sublimovala, z feministek se staly kvočny, co podlehly úžasnému kníru, žurnalisté, co dštili síru proti bolševikům, se vrhli do boje za bolševika, a já, když viděl ten úspěch, zauvažoval, zdali si nenechat narůst taky tak úžasný vous. Jenže jsem si vzpomněl, jak jsem ve dvaceti přijel z tripu, kde jsem se skamarádil s kníratými Turky, a moje holka mi tehdy dala na výběr - buď ten knír anebo ona...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


26.1.2022

Česká společnost hraje dost špatné divadlo


Proč tak málo lidé rozumí dnešnímu světu? Pominu to, že naši předci, až na výjimky, se málokdy vyznali v současnosti, vždycky je realita trochu v předstihu před pochopením. Ale naše doba vykazuje dynamiku, snad až zcela neznámého řádu. Jestliže určité pevné struktury, které platily po celá staletí a tisíciletí, začaly nabývat spíš tekutého skupenství, jak o tom psal Zygmunt Bauman, pak bych viděl, že tekutost už delší čas nabývá skupenství plynné, a to ve formě páry.

Prchavost je příznakem dneška, v jeho nejvyspělejší vrstvě. Jestliže si svět představíme jako něco, co bez ustání vzniká (z ničeho), je vrcholem to, co všechno zpětně reflektuje, totiž vědomí. Pro mou potřebu se omezím jen na veřejný prostor, který je směsí reality a fikce, vytvářené vědomím všech účastníků. Vždyť to známe všichni, kdo používáme internet; tedy obrazy, které vznikají z reality, náhle žijí digitálně, ztrácí identitu, prostě tím, že jsou reprodukovány.

Jakou hodnotu má dnes realita? V té nejvyspělejší vrstvě, která překrývá starší vrstvy, je realita "pseudo". S faktem, s tím, co se dá ověřit, souvisí jen v základních rysech. Vše ostatní je tekuté, spíš prchavé, jelikož naše smysly na to nestačí. Jediné, co je schopné udržet tempo, je rozum ve své autenticitě. Co je rozum ve své autenticitě? Nazval bych to koncentrací pozornosti, kdy chápu sám sebe a proto i ty ostatní. Vrcholem takového rozumu je de facto sebeironie.

Nikdo nemůže popřít, že sebeironie je náročná disciplína. Navenek působí neseriózně, aspoň pro ty hloupější. Jenže jde o její vnitřní vklad, o to, že skutečnost zpochybňuje: redefinuje. Primárně vychází z instinktů, které velely zvířeti útočit, utíkat, v dalším vývoji z rozumu, který dokáže určit to, co je výhodné a užitečné. Takto zacílený praktický rozum byl pro lidský vývoj životně důležitý; bohužel dnes je tzv. selský rozum už spíš jen pro smích.

Obdobné je to s vkusem, který s ironií souvisí. Musíme si uvědomit dvě věci, které jdou v ruku v ruce. Jestliže rozum se vyvinul z instinktu, pak cit se vyvinul z pudu. První je o přežití navenek, druhý o přežití osoby, tj. o život ve světě a sebeuchování. Jestliže to první dnes naplňujeme tím, že využíváme kreativně rozum, pak to druhé naplňujeme citově. Je to znovu asi neseriózní, ale budu tvrdit, že nejvyspělejší cit je vkus, který jediný dokáže obstát ve fikci.

Korektorem tvořivého rozumu je totiž náš vkus. Bez vkusu bych nemohl používat ironii, byl bych trapný. A tak je to se vším, co kreativně dělám, bez vkusu jsme směšní. Což je přiléhavá definice současnosti. Víc k tomu netřeba říkat - chytří pochopí. Vůbec největší dílo je člověk sám, jeho role, byť prchavé, jsou umění. Nejsme nic jiného než naše role, jenže většinou hrajeme falešně, navíc bez vkusu. Směs reality a fikce, ve které žijeme, je dosti špatným divadlem...

Ukázka z knihy Deník spisovatele