Deník spisovatele

21.6.2022

Kdyby Apolena Rychlíková zažila někdy hlad


Jedna levicová aktivistka napsala na Twitter, jakou trpí úzkostí, kdykoliv musí na nákup, načež jeden bývalý pravicový premiér opáčil, že je vážně mimořádná kráva, z čehož se stalo velké téma, jak už je dnes v upadlém veřejném prostoru zvykem. Já se to dozvěděl na DVTV, kde moderátor rozpitval téma s jedním seriózním sociologem: Je nutné, aby se o inflaci v Česku mluvilo jako o Survival reality show?

Evidentně ani sociolog nevěděl, kroutil se jako úhoř. Když jste levicoví, není pochyb, na které straně stojíte. To, že bere vážně, když novinářka, která sotva kdy zažila hlad, mluví o úzkosti z bídy, je typickým defektem virtuální reality. Realita, ta cudná dáma v koutě, aby zaplakala, když se o ní baví lidé, kteří o ní vůbec nic nevědí; pouze mají prostor k tomu, aby jejich žvásty působily ve společnosti.

Dnes už svět neurčují reálné problémy, ale 3 věty na Twitteru. Jedna věc je inflace a chudnutí lidí, druhá věc je hladovění v Česku. Pochybuji, že by redaktorka Alarmu věděla, co je hlad, přesto se děsí, že přijde, tak jako se děsí, že planeta shoří. Bez alarmismus by ji nikdo neposlouchal, tudíž by její existence byla k ničemu. Co na tom, že o hladu slyšela, když si pustila nějaký katastrofický film z Afriky?

Kdo vnímá realitu přes Twitter nebo Netflix, je totální trotl. Je to, zdá se, většina těch, co dnes dělají politiku a veřejné mínění. V Praze, kde nejsou opravdu nízké platy, rozebírají hlad, jako jindy absolvují konference na druhé straně planety. Nemá to žádný význam, pokud trpí úzkostí, měli by začít dělat něco, co přináší smysl. Nuda je stejný stresor, jakým je strast, když opravdu nemáte na nájem.

Dát chudnutí do souvislostí může jen ten, kdo život zná, vidí, jak žijí lidé, jak většina nakupuje blbosti, a jen minimum lidí neví, co bude příští měsíc dělat. Kdyby naše aktivistka zažila někdy hlad, věděla by, že není problém si něco opatřit k jídlu, problém je si určit, co je v životě podstatné a co je materiální kokotina.

Tohle chybí dnešní době ve všech aspektech. Vždy se mi vybaví císařský Řím nebo rudolfínské Čechy, kdy vrcholila blazeovanost. Když mají lidé relativní dostatek, určitou svobodu, ztrácejí schopnost oběti, smyslu pro hodnotu čehokoliv. Konzumují víc, než by bylo zdrávo, řeší banality nebo klepy, na krásu už dávno zapomněli.

Jedině touha po kráse může tuto epochu změnit. Je to proto, že v kráse je obsažena touha po dobru, po něčem, co nás přesahuje. Jestliže zažíváme tak ubohý manýrismus, musí přijít Caravaggio a ukázat, jak krásné je i dnes žít ve skutečnosti. Být třeba chudý, odrbaný, ale toužit po čistotě, kráse nebo spáse, kterou peníze nepřinesou.

Zní to idealisticky, ale je v tom pravdivost. Kdo žije v pózách, nemůže být nic než snůška strachu, jak ho vnímají druzí. Pak ovšem ztrácí i reálný rozměr světa, míru všech věcí. Jeho úzkost mu zakrývá obzor, ale není to úzkost z chudoby, nýbrž z nicoty. Jeho nuda ho obklopuje a přináší ten druhý extrém, tj.strast z nedostatku.

Netvrdím, že zdražování je dobré, ale masa lidí může přehodnotit konzum. Ta menšina, která má strach, že nebude mít na nájem, nebo nedá dětem, co potřebují, tady jistě je, třeba k nim patří i Apolena Rychlíková. Ale pokud naříká na Twitteru, že jde v Česku o holé přežití, pak si nezaslouží nic jiného, než sprosté reakce hodné této sociální sítě.

Ukázka z knihy Deník spisovatele


14.6.2022

Levicově sebevzhlíživý Salón na Novinkách


Když není nic lepšího ke čtení, zabrouzdám i do Salónu na Novinkách, byť je to spíš levicově sebevzhlíživé než intelektuálně přínosné. Poslední esej J. Přibáně, právního filosofa (co je to za zvláštní odrůdu?), o starcích, kteří relativizují válku na Ukrajině, se mi líbil - jenom jeho vnímání autenticity, tedy té politické, se mi nelíbilo vůbec.

Tento termín, jako spousta jiných, je dnes tak devalvovaný, že je třeba mu dát opět jasné kontury. Jestli J. Přibáň píše, že imperiální touhy Ruska jsou postavené na autenticitě vlastních obyvatel, musím se usmát, jelikož to slovo zaměňuje s pojmem přirozenost. Co je autentického na tom, když se z lidí stávají zvířata anebo vymyté mozky?

Ano, přirozenost je touha naplnit instinkty, v tomto případě ty stádní, tedy bezmyšlenkovitě patřit k "národu". Ale co to vypovídá o tom, co jedinec nosí v sobě za potenciál, který tím, že zůstává v přirozeném stavu, nikdy bytostně nerozvine? Jeho nejvlastnější potenciál, určený geny, výchovou nebo prostředím, je jeho autentické já.

Jestliže lidé dnes naplňují svou autenticitu tak málo, je to syndrom toho, co na současnosti nejvíc kritizuji. Pominu primitivní systém, který drží lidi tak zkrátka jako putinismus v Rusku. J. Přibáň píše, že demokracie je vždy tak trošku pokrytecká, což vede ke kritickému myšlení. Já osobně si myslím, že kritické myšlení vychází z opravdovosti.

Proto je dnes taky demokracie tak slabá, resp. celý Západ. V moderní době se lidé rvali o pravdivost, zatímco dnes relativizují i válku. Určitá míra autenticity je i v politice zcela oprávněná. Vždy jsem si byl vědom toho, že používat tento termín znamená, že si lidé myslí, že tím volám po patosu rodu a krve, jenže autenticita je jedinečnost.

Pokud budeme pravdiví, budeme mnohem silnější. Ne náhodou žijeme v relativní éře, kdy říkáme, že každý má svou pravdu, svůj vkus, tudíž nízké je dnes stejné jako vysoké, žádná potřeba se překonat, nést tíhu existence, jak to bylo dřív. Když porovnám tvorbu minulosti a tu současnou, je to pro mě zásadní lakmusový papírek.

Jestliže modernu utvářela jedinečnost, tj. hloubka a myšlenka, dnes jde jen o efektní prázdnotu. Srovnám-li např. filmy, pak Hitchcock byl inovátor, Buňuel fantasta, Tarkovskij mystik, kdežto od 80. let přišla postmoderna s relativizací, citacemi a kopírováním. V podání W. Allena byla určitou dobu i odlehčující a občerstvující.

Na filmech Tarantina nebo Lynche vidím bohužel všechno to, co vedlo až k dnešním koncům. Jistě, pro jednodušší je to zábava, spousta efektní krve či hlášek, jenže do důsledku je to nuda, když v tom postupně mizí jakákoliv myšlenka. Jak by taky mohla být myšlenka v něčem, co je jen vykrádáním geniálních mistrů?

Proto se ostatně tak často hledají témata odtržená od reality. Když se dnes tvůrce vrací do minulosti, pak pro efekt nebo z prázdnoty, která ho úplně obestoupila, aniž si to uvědomuje. Takové dílo nikdy nemůže být velké, už jen proto, že s odstupem bude nudné, koho bude zajímat, jak tvůrce popisuje válku, kterou sám nezažil?!

Neschopnost se postavit realitě čelem, do hloubky, je typickým znakem doby a její přetvářky. Ano, demokracie je do jisté míry pokrytecká, to má J. Přibáň pravdu, politik by neměl lhát, ačkoliv nemusí říkat všechno; jinak se těžko udrží u vlády. Jenže v naší společnosti se rozežrala pravda, která působí jako tmel v každé době...

Když chybí autenticita, zůstává jen pokrytectví, které se tak rádo předvádí ve lživých a prázdných pózách.

Ukázka z knihy Deník spisovatele


7. 6. 2022

Exemplární pokus o sebevraždu D. Feriho


Pokus o sebevraždu pana Feriho, bývalého poslance, kterým se stal těsně po dvacítce, je doslova exemplární. A to v tom smyslu, že pokus o harakiri nevyšel, resp. byl jeho příšernou karikaturou. Zatímco seppuku bylo kdysi v Japonsku výsadou samurajů, dnešní generace evidentně neví, co dělá, ani když se chce sprovodit ze světa.

Je jasné, že toho bylo na mladého muže příliš, obvinění ze sexuálního zneužívání, konec slibné kariéry, kdy se stal hvězdou politické strany, byť konzervativní, ale dost moderní, aby využila chlapce, který se rád ukazoval na sociálních sítích. Hvězda virtuálního světa se hodila, měla zjevně zlákat nové voliče na staré ideály.

Tady se ovšem někde lomí pravda a klam, realita a iluze. Jednak představa, že naivní mladík je vhodný kádr, aby se stal oporou politické moci, a pak hlavně pocit, že jsem slavný, když mám tisíce "přátel". Tato sláva, která má jistě dosah, který Feriho opájel, přináší iluzi nadpozemskosti, tudíž také pocitu, že jsem nezranitelný.

Nevím, jak moc naivní panny obtěžoval, to je věc soudu, ale vím, že reality je v tom všem jako šafránu. Mladík žil v klamu, že je významný, jelikož měl přátele, kteří ho sledovali ve virtuálním světě. Narazil na práh klamu, když se chtěl oddávat promiskuitě, jenže biologii nelze očůrat, ani to, že tím zranil spoustu dívčích srdcí.

Spoustu lidí věří, že jsou úžasní, když mají dost lajků, na sítích, webech nebo blozích. Jsou v zajetí iluze, protože ta známost je klamavá, naprosto sterilní, bez autentického prožitku. Dokud si neuvědomíme, že virtuálno je jen další část reality, budeme dál upadat, do iluzí, klamů, povrchnosti toho, co je pro nás na světě podstatné.

Je to vidět na mladé generaci, kam dospěla. Občas si myslí, že virtualita je jiná realita, spočívá v ní, i když řídí auto, natáčí se při tom a pak se diví, když skončí nárazem na strom. Tito lidé už jen napodobují, proto v jejich světě není žádná opravdovost. Nakonec se pořežou, aby se zabili, jenže ani rozpárat břicho si nedovedou.

Jasně, pár demonstrativních sebevražd jsem v životě viděl. Na vojně, kdy slabší kusy chtěly modrou knížku, na tahu, kdy holka neunesla odmítnutí a řezala si žiletkou zápěstí. Jenže si dovolím tvrdit, že Feriho akt byl o řád hysteričtější, seppuku, ta nejkrutější sebevražda, která se dělá pro čest, se zvrhla v totální tragikomedii.

Právě proto píšu o dnešních lidech tragikomicky. Velký osud ve stylu třeba antické tragédie už žije málokdo, většina žije spíš frašku, na kterou hledět je ovšem tragické. Tolik plytkosti, banality a hlouposti, jakou dnes běžně lidé žijí a ještě o sobě zveřejňují, je k uzoufání. Proto je tak málo velkého umění, ale o to víc braku a škváru.

Velký osud je stále v opravdovosti. A třeba i velká smrt, když na to přijde, na rozdíl od fušeřiny pózérů, kteří nedokáží být sami sebou. A když není zbytí, může našinec odejít odvážně, jako třeba B. Hrabal, který žil s chybami, a přesto autenticky, připravoval se na to, že jednou poletí (aspoň těch pět poschodí), jako by měl křídla holubí...

Ukázka z knihy Deník spisovatele