Deník spisovatele

3.12.2024

Glosa o mém upadajícím čtenářství

Můj děda, když zazimoval hospodářství, strávil zimu u kamen, kde seděl, plival tabák do ohně a čítal Dumasovy Tři mušketýry. Louskal každý rok všechny čtyři díly až do jara. Já mám taky zazimováno, nové jabloně jsou zasazené, slivoň, broskvoň taky, stromy pohnojené, zalité, tudíž si mohu udělat průřez svou četbou. Není to nic moc, jsem lenoch, který kouká spíš do stropu, ale dejme tomu, že chci mít o sobě představu. Na rozdíl od dědy, v jádru sedláka, jsem měšťák, který čte zásadně v lenošce nebo na kanapi, čemuž se říká pokrok.

Za poslední měsíc jsem de facto četl: Tractatus Logico-Philosophicus od Wittgensteina, v originále, chtěl jsem si ověřit, jak jsem ho chápal před 30 lety a jak teď. Ten dojem je už slabší, kdysi jsem obdivoval formu, jak to sepsal systematicky. Jenže tam vidím díry, nejdřív začne se substancí (jde v tradici), ale pak začne řešit předměty, jejich stavy, obrazy, fakta, což ho svede už jen do kauzality logiky. Tu logiku jsem postupně nezvládal, ani jazykově, hlavně je to nuda: Poztrácet substanci a na závěr napsat, že se o tom nedá mluvit, je málo.

O Pavlovi od Daňy Horákové je tlustá kniha: Kdysi jsem četl Juráčkovy deníky a pomyslel si, že takhle explicitně psát nebudu. Daňa Horáková je inteligentní, vzdělaná, dnes by se řeklo, silná žena, napsala to kultivovaně a dopodrobna (bez bulváru). Žít s mužem, který uvěřil, že je génius, je asi opravdu dřina. Jenže do toho vlezla dobrovolně, tudíž to občas vyznívá až příliš žensky: Ten hajzl je parazit, budižkničemu, děvkař, který se už jen destruuje - jenže Daňa ho milovala, což ji omlouvá, je to její hodnota, bez ní by byla k politování.

Další knihu, Etiku od Spinozy, mám rozečtenou: Kdysi jsem ji podcenil, ale dneska mě baví; ta syntéza vlivů, snaha o racionalitu, která leckde hapruje, substance jak od Descartese, pantheismus, od třetí knihy afekty, dobro, svoboda, je-li vůbec nějaká. Chce-li člověk uchopit dobu, musí se tázat (vždy znovu), z čeho jsme, jak poznáváme, co to pro nás znamená, což se 70 let neděje. Dnes se filosofuje odprostřed nebo od konce, pak se bohužel nic nevymyslí - tázat se na velká témata a riskovat posměch, k tomu je potřeba odvahy.

Zapíšu si sem i zajímavý článek, od O. Štindla z Echa 24: Autor napsal hezky chválu na pokrytectví, které je nutné, aby společnost fungovala. Naše doba nám leze i do soukromí, všude jsou "záznamy", které kdokoliv může konfrontovat s naší maskou. Hraní rolí je mé oblíbené téma a vím, že role nás polidšťují, bez nich bychom byli zběř. Jenže roli, kterou právě mám hrát, můžu hrát krásně, co nejlíp, nebo falešně, čili pokrytecky, což se děje ze strachu, slabosti, nízkosti apod. Pak je to opravdové pokrytectví, zkrátka nic chvályhodného.

Vrátil jsem se ke čtení povídek od Isaaca Singera. Vždy na zimu si přečtu pár maigretovek, co dostanu nebo si koupím (někde v antikvariátu), jsem už trochu sběratel. Jde o první vydání, se stylovou knižní grafikou, od 60. do 80. let. Když není po ruce maigretovka, čtu si singerovky, což je další potěcha duše. I to je funkce krásné beletrie, že by měla potěšit, nejen obrátit nitro člověka, změnit pohled. Pak lze číst o životě v diaspoře, před sto lety v Polsku, a je to stále nádhera - dneska se na to trestuhodně zapomíná, že jde především o krásu...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

26.11.2024

Myšlenky na Lidskou tragikomedii

Kdysi v dospívání jsem rád četl Exupéryho, s odstupem vidím trochu moc mravoučných slov, ale jeho knihy o létání Noční let nebo Země lidí, když létal nad pustou Saharou, občas se tam zřítil a musel si sám poradit, mi přišly skvělé. Hlavně jsem si zapamatoval, že prohlásil, že psát by měl jen ten, kdo má co říct. To je důležitý imperativ, zvlášť v době, která trpí na inflaci slov, jaká nemá obdoby. Je jasné, že každý chce zanechat stopu, ale je otázka, jestli to právě slovy dokáže: na druhou stranu, myslím si, že stále o tu vlastní stopu jde.

Dnešní nihilismus rád tvrdí, že vše bylo napsáno. Říkají to lidé, co by chtěli mít právo hodnotit, poučovat, vlastníci líného ducha, jenž nic nového nechce. Jako by se v historii lidstva vždy nakonec neobjevilo něco zcela nového! Jenže dnes se radši chrání slabší, dohání se rozdíly, čímž se myšlení retarduje. To taky znamená, že to nikoho nenadchne, nikoho neurazí, nic neřekne. Pak je jasné, že to taky nikoho nezajímá, až na pár literárních snobů. Oslovit společnost, která je tak fragmentovaná, je kvůli nihilismu nemožné.

Jak psát něco, co by bylo lidstvu sdělné? Asi prostě jinak, než se kdy psalo a v tom je ten klíč. Nemám na to patent, ale vím, jak psát nechci. Pro mě má smysl románová trilogie, kterou dopisuji. Vše před tím je na kafkovské spálení v kamnech. Pak je tu Lidská tragikomedie, která by měla vyjádřit celou existenci - nepsat soudobě, to umí jiní, třeba i líp, já chci vystihnout, co utváří život. Bez detailů doby, spíš ji úplně potlačit. Přitom vše popsat barvitě a životně, využít toho, v čem mám výhodu, tj. filosofii a tvrdou životní zkušenost.

Prostě se chci poprat s duchem doby. Úplně ho vygumovat, zaměřit se na člověka "an sich". Jenže toho můžeme vidět jen očima druhých, jako tvora společenského. Jak nás druzí celý život ovlivňují, omezují a utvářejí, abychom to byli my? A jsme to vážně my?! Není to jen naše tragikomická představa?! Všechny ty situace, zážitky, krize, kterými projdeme, se dají využít. Postihnout holou existenci: od dětství ke stáří. Jak vypadala zhruba na přelomu tisíciletí - to mne zajímá, jádro existence; neustále ho oživuji ve své paměti.

Šetřil jsem si leccos jako Hemingway. Až budu dost zralý, abych to mohl napsat, příp. až to jiným neublíží. Mám rád jeho Sněhy na Kilimandžáru, kde o tom píše. Rekapitulace vlastního života může být strhující: jenže já místo povídky chci napsat 7 románů! K tomu je potřeba empirie, materie, která to drží pohromadě. Proto se stále cvičím, morduji si paměť, cíleně to oživuji. Jedině, když to neztratím, můžu o tom psát, podrobně, zůstane to k využití. Přitom vím, že to není přepis života, ale goetheovská variace Dichtung und Wahrheit.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

18.11.2024

Kdo je to ten rozvědčík Petr Pavel?

Pokusím se o takový malý mentální experiment. Představím si, že jsem ten, kým jsem byl před 20 lety, že vymažu z hlavy vše, co jsem dodnes zažil, jako bych tu celou dobu nebyl. Dnes jsem přijel a nestačím zírat, jak se země změnila. Tehdy jsem si o ní nějaké velké představy nedělal, fakt je, že jsem byl jen jednou v životě u voleb, resp. u referenda o vstupu do EU, minulé jaro roku 2003. Byl jsem proti vstupu, snad ani ne kvůli EU samotné, jako že mi přišla důležitější naše suverenita nad tehdy tolik vzývanou prosperitou.

Koneckonců, říkal jsem si, že i jiné státy jsou pouze v NATO nebo jen v EU, a též prosperují. Ty ultimativní fráze o tom, že bez EU nepřežijem, mi vyznívaly účelově. Navíc jsme byli teprve 15 let samostatní, což je z hlediska historie nic. Ale budiž, nepřišlo mi, že jde o katastrofu, v zemi vláda ČSSD, to se dalo čekat, levice se má střídat s pravicí, ani to mi nepřišlo hrozivé: Zakládal jsem rodinu, čekal, že jdou věci dobrým směrem, vnímal kulturu, celou společnost, která měla různá pnutí, ale ty jsou znakem kreativity…

Když se dnes rozhlédnu, nezatížený 20 lety, žasnu: Ne proto, že jsou jiné mobily, chytře dotykové, ale proto, co způsobují. Jak je lid používá, když jede metrem, všichni do nich čumí! Na plakátku čtu, že se nezírá, ale tady vůbec nikdo nezírá. Jedu na Hradčany, chci se podívat na obraz v NG, co jsem míval rád, na Učence od Rembrandta. Začtu-li se do novin, které ještě vycházejí, čtu samý šunt: zejména mě fascinuje, že se vážně řeší to, že se zakazuje, aby lid jezdil v autech, např. v těch německých, že Brusel chce, aby se v nich nejezdilo.

Toto se opravdu míní vážně? Ale můj šok nebere konce, místo do NG jdu do moderní galerie, DOX. Třeba tady zjistím, že se něco děje, co by mě zasáhlo: Jenže vidím nápodobu, parodie na modernu, stále nicotnější, což potvrzuje výstava, která řeší útisk žen, tj. jak jsou utiskované i ve virtuální realitě. Zajdu do tamního knihkupectví, abych se uklidnil u knih, což jsem neměl dělat. Vrcholem současné tvorby je mladý "queer autor", co píše autofikci, o životě, který vůbec nezná, což může bavit dalších tak cca 15 queer čtenářů.

Vydám se do obchodu a koupím si chytrý mobil. Chci zjistit, jaká se řeší témata, čím společnost žije? Sednu si do první hospody, kde mají wifi a začnu surfovat. Zdá se, že žádné nové ideje či styly nejsou, jen ochrana stávajícího, až do vyčpění. Stále stejní veteráni, které jsem čítal (až na výjimky, co jsem ještě nezaměřil), opakují fráze, tak zaujatě, o tom, jak trpí ten, onen či ono. Ale o celku, o tom, jaká je společnost, se dozvím jen klišé, co mi trhají oči. Způsob je stále nudnější, na jednu myšlenku je potřeba spoustu žvástů.

Taky politika mě zajímá: dočtu se, že máme nového prezidenta, že už zase vládne ODS. Jenže pak zjistím, že to nevypadá tak dobře, jak se to jeví, že hlavní prokurátor je bývalý komanč (hnus), že tady vládl bývalý estébák (děs), že pan prezident je bývalý rozvědčík. Nechápu, že země za 35 let nevychovala jiné lidi?! Jak se to mohlo stát?! Nebo to mají ty gumy v sobě naprogramované? Dobře pamatuji, když jsem byl na vojně, roku 89, jak byli zapálení, všichni ti mladí poručíci, pragmaticky nadšení, víc než postarší politruci.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

5.11.2024

Utrpení vášnivého hudebního amatéra

Co je pro mě hudba? Určitě ne vrchol estetické kontemplace, jako to bylo pro Schopenhauera, spíš je to estetizace jedné části reality, od ticha až po rámus, zkrášlení zvuků, jednoho rámce, který vědomí obklopuje, umělecký projev, jenž obdivuju. Sám bych bez hudby nepřežil, často mě izoluje od ohavností, co lidstvo vyluzuje, jsem pouhý posluchač, amatér, který nemá hudební sluch. Ještě dnes, když upadnu do snů, zdá se mi, jak mě učitelka nutí, abych zpíval "Skákal pes, přes oves", což je obrovské haló pro celou třídu na hudební výchově.

Popravdě, můj zpěv má vedlejší účinky, např. v útlém věku své mladší dcery jsem zpíval, když jsem ji přebaloval, Matuškovo: "Tereza, jedině Tereza", což mi dcery připomínají, vysmívají se. Jedna trpěla už tehdy (má hudební sluch), zatímco ta druhá tvrdí, že si to pamatuje, byť byla batole, a že jsem jí zkazil dětství. Já zpívám rád, jak už asi někdo řekl, pod silným proudem vody, v zavřeném koutě sprchy, za zamčenými dveřmi koupelny, v prázdném bytě, a taky v baráku, kde vesměs všichni odjeli na zaslouženou dovolenou.

To mi nezabránilo pořídit si audiotéku: Metodicky jsem si sháněl CD, které jsou rozděleny podle žánrů či původu. Kdysi jsem oželel staré kazety, ale CD (dokud budou přehrávače) jsou hmotné záznamy mé vášně pro hudbu. Od klasiky, přes jazz, blues, rhythm&blues, bigbeat, hardrock, metal, art rock, punk, až po rap nebo indie rock. Ráno, abych se probral, píšu při Iron Maiden, pak se to zjemňuje. Je pořád lepší poslouchat hudbu než běžný lomoz. Je ho všude (jak roste komplexita dat) stále víc, a bude to asi už jen horší.

Kdykoliv můžu, poslouchám večer Bacha. Ten generální bas, co velmi ovlivnil hardrock (třeba Jon Lord z Deep Purple), ten kontrapunkt, který je tak promyšlený, matematický, vytváří stále dokonalejší harmonii, která směřuje vzhůru. Co by byl člověk bez harmonie? Zvlášť, když dcerka poslouchá videa z TikToku: "Tati, zase posloucháš operu?" řekne, aby mi vyčetla, že se nemůže "učit". "To není opera, ale pašije!" opáčím, ale to už mluvím do zavřených dveří. Oba se izolujeme a má protestantská duše se dere vzhůru s Bachem.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

28.10.2024

Pod vlivem LSD se špatně filosofuje

Nic se stává "něčím" teprve tehdy, když si ho uvědomí vědomí. Kdyby si ho vědomí neuvědomilo, zůstalo by úplně neměnné. To znamená, že zárodek vědomí je v každém nicotnění, tj. v manifestaci nicoty. Vědomí nutně dává zpětnou vazbu, koriguje systém dat (manifestací), ale je také akcelerátorem reality, tak jak ji známe. Vědomé zaměření znamená působení na data, na jejich konstelace, což se děje pomocí vůle. Vůle je víceméně vědomé rozhodnutí, kam se soustředit a co vnímat; tj. také, co rozpohybovat, případně jak jednat.

Vůle je vrcholný výraz nicotnění, jeho nutkání. Děje se ve vědomí, je to naše hybná moc. Všechna data jsou výraz nicotnění, nutkání, ale teprve, když jsou uvědoměna, odhalují nutkavost. To nutkání je adekvátní úrovni, kterou v realitě mají. Celou realitu tvoříme vědomím, čili čteme nutkání dle svých kritérií. Naše tělo tvoří touha, pud nebo instinkt, je tím určeno, stejně jako je pudem určeno zvíře. Nerost určuje touha, která ho eroduje, nutkání má vždy rozkladný efekt. Každé nutkání, ať už je pud nebo touha, je de facto rozkladem.

Podstatné je si uvědomit, že vůle je jen lidská. Vrchol nutkání, tj. nicotnění o sobě, je naše lidská vůle. Právě její autonomnost, variabilita, jistá míra svobody, završuje systém. Pokud se pro něco rozhodneme, rozšiřujeme tím variabilitu nicoty. Vytváříme nové možnosti, řekl bych. Když lidskou vůli ztrácíme, podléháme pudům. Stáváme se otroky, ať už jde o sex nebo jiné nutkavé touhy, např. drogy. Data našeho těla degradují, naše vědomí ztrácí svou svobodu. Míra nicotnění tím upadá, data se izolují, ztrácí schopnost vytvářet konstelace.

Jedině, když se plně koncentrujeme, dokonale nicotníme. Každá droga, která naruší vůli, degraduje data. Proto je omyl myslet si, že v droze máme víc poznání. Droga působí jako sen, kde není vůle, je zvůle chaosu. Snaha rozšířit vědomí zintenzivní touhu, neboli nutkavost. Ale bez vůle se nemůže zaostřit vědomí, resp. dospět k poznání. Ztrácí se svobodná vůle i samotné vědomí. Je to cesta proti vědomí já: proti Cogito, ergo sum, jak ho stanovil Descartes a využila věda. A já chci přehodnotit důsledky, nikoliv zbourat východiska.

Tendence proti racionalitě známe už hodně století - inklinace k buddhismu, kdy koncentrace měla vést k vyvanutí; ego bylo vždy něco, co překáží, co chce, touží, voluntárně usiluje. Východní nauky, různého druhu, se u nás rozšířily a stále působí. New Age není o ničem jiném, než o rozplynutí vědomí v kosmu. Experimenty s LSD jsou průvodním jevem, stále stejnou snahou: překročit já. Jenže, jakmile se o to pokusíme, zjistíme, že nic nevíme, nemáme pevný bod. Jsou to jen halucinace, sny, které bez lidské vůle nemají smysl.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

7.10.2024

Morální neklid v hlavě romanopisce

Když přemýšlím o morálce v literatuře, vybavuje se mi, jak mne určovalo tzv. Kino morálního neklidu. Jako literatura ovlivňuje už asi sto let film, stejně tak film ovlivňuje literaturu. I mezi filmaři mám své mistry, např. Hitchcocka, Buňuela, Kurosawu, Tarkovského a vůbec celou francouzskou novou vlnu. Jenže to vše přišlo, až když po sametu ČT2 vysílala všechny tyto poklady. Takže první, co mě ovlivnilo, byly filmy, ty české, co kdysi napodobovaly morální neklid, jak ho filmovali Poláci, ještě před tím, než začala jejich Solidarita.

Principem těch filmů, jak si je vybavuju, byl jedinec, který se vzepřel šedé totalitní konformitě. Čistě morálně, svým postojem, alespoň si to pamatuju z filmů Wajdy nebo Zanussiho. U nás to převzali mnohem později (jak jinak) Olmer a Kachyňa, každý ve dvou filmech, zejména ty Kachyňovy s Karlem Heřmánkem byly výtečné. Bylo mi ještě málo, ale nějak jsem tomu rozuměl, té potřebě se vzepřít, přehodnotit postoje, začít jinak, jak to předvedl Karel, coby architekt, když odešel z domu, začal fotit, což byla jeho mladická touha.

Ten biják, Dobré světlo, mě nadchl: možná, že byl trochu schematický, dosti dobový, ale ta touha být sám sebou, dokud je čas, dělat to, co je mi vlastní, navzdory všemu, co vyžaduje okolí! Karel začal fotit, našel si modelku, žil na okraji, ale vypadal šťastně. To, že akty, které fotil, byly na maloměstě amorální, je jasné. Jenže, co je mravné, co není, to vlastně se v životě teprve utváří. Nebýt konformní, zvlášť v takové době, byl hlavní motiv, byť rizikový. Svoboda je vždy riziko, odvaha být sám sebou, ať už to stojí, co to stojí.

Někdy po revoluci jsem začal fotit - na německé Exe, na ruském Zenitu, pak jsem v bazaru sehnal Flexaret. Zrcadlovka na film 6x6 byla úžasná, proslavil ji Jan Saudek. Já fotil hřbitovy, nádraží, kriminálníky z Valdic, co je pustil Havel. Taky akty, ale s malým úspěchem. Pamatuju, jak se moje bytná rozčilovala, že si dělám černou komoru v koupelně, kde si věším nahatá fota. Kromě toho jsem sochařil, měl v pokojíku hlínu, což ji drtilo ještě víc. Nakonec jsem seznal, že fotit nebo modelovat, je moc drahé, že lepší bude psát.

................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

30.9.2024

Příliš konformní pirát Ivan Bartoš

Politika je vůle k moci determinovaná morálkou masy: Kdyby tohle Ivan Bartoš, jako reprezentant generační změny, kdysi věděl, musel by se chovat hodně jinak. Založil stranu, už svým názvem anarchistickou, liberální v pravém slova smyslu, ale nepochopil, že díky tomu nemůže být slušným hochem politiky. Prvotní ajťáctví a huličství vystřídal konzumní woke ideologií, která vypudí každou rebelii. Ta slabost, neschopnost podvratné energie, se projeví nakonec symbolicky, ve vlajkové lodi, digitální říši, v níž nebyl schopen nastavit systém, který je ajťácky tak banální; portál jako každý jiný.

Ten konzumní přístup je ovšem typický pro celou generaci. Je to generace lidí, co brali rozum ve svobodě, nebyla pro ně téma, naopak tématem byl zaostalý stát, instituce, v nichž strádají, protože podnikání, duch generace X, je už nezajímá. Jsou to lidé institucí, ať už státních nebo veřejných, protisystémoví a přisátí na stát. Tento paradox nemůže dopadnout dobře, podvratnost (tolik potřebná) se maže v konformitě. Jestli se vyzdvihují měkká témata typu woke, je to jen odraz měkké duše. Jenže když chcete dělat politiku, musíte mít vůli k moci: Musíte jít natvrdo proti masové morálce a využít ji.

Jestli něco woke kultura způsobila, pak nivelizaci. Vyklubala se z ní dost fádní totalitní manýra - zničit rozdíly, byť přirozené. Jenže tato manýra už nemá sílu totality, je to virus, který šíří infikovaní, slabé kusy z podstaty, neschopní výboje. Napadají tam, kde je život: umění, politiku, mediální prostor, tam parazitují, vysávají. Daří se jim dobře, jelikož sféra idejí je subtilní, navíc vysílená, postmoderní. Nejen, že vcucne parazita, ale dokonce ho i asimiluje. K tomu přistupuje konzum, důsledek vědecké ideje, že čím snadněji, tím líp: Nakonec woke viry se výborně šíří v uživatelsky pohodlném prostředí.

Výsledkem je dokonale nivelizovaná society. Všechny talenty, politické nebo umělecké, požrala. Ano, politika se nedá dělat bez představivosti, té osobní až ireverzibilní. Jestliže literatura, jako vlajková loď umění, už není to, co bývala, je to důsledek nivelizace. Ty nejlepší mozky šly do jiné sféry, filmové nebo zábavní, ale i ta zašla na úbytě. Časy, kdy Dickens nebo Balzac byli populární, jsou pryč. Ani velcí filmaři nejsou, v generaci Y zaručeně ne. Šablony, které se používají stále dokola, tak korektní, jako je woke ideologie, rozežraly fantazii: Kdo dnes dokáže jít natvrdo proti konformní moralitě?!

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

18.9.2024

Metoda, jak zpřesnit pohled na svět

Když se změní paradigma, změní se úplně všechno: stačí k tomu za prvé být si vědom sebe sama a za druhé být si vědom toho, že vesmír vzniká z ničeho, neboť kdyby tomu tak nebylo, byla by tu vždy nějaká příčina, kterou bychom museli zpochybnit, zatímco nic je jediná entita, kterou zpochybnit nelze. Pak je i vědomí zcela čistá entita, která nemá ani čas ani vnějšek, je jen maximální soulad dat, které dokáže jako jednotlivá entita sloučit. Není žádné nitro, podvědomí atd., jen si ho zobrazujeme, tak ho vidíme, jako něco niterného v nás. Stejně tak vidíme své tělo, tedy data, která definují tělesnost.

Takže to vnitřní i to vnější je jen obraz. Vprostřed toho je nicota, naše čisté vědomí, jako korekce systému, nejsložitější entita, v níž se soustřeďují data, hodnotí se, zobrazují. Proč se vlastně zobrazují? Aby se dala třídit, přetvářet a pak rozmnožovat. Vědomí slouží jako korektor i akcelerátor, respektive spolutvůrce reality. Jestliže nicota udržuje status quo, musí tu být něco, co to realizuje. A tím je vědomí, zpětná vazba, de facto ve své koncentraci nicota sama. Je totiž utvářeno vůlí, čímž záměrně nejen vnímá, hodnotí a také se zaměřuje. Tímto aktem realitu přetváří - dává důraz na konkrétní data.

Jsme zcela nicotní, když si to uvědomíme. Ale v této nicotě je i plnost, omezená kapacitou dat. Každé vědomí má svůj daný rozsah, nejblíž mu jsou data o tělesnosti. Je si vědomo bolesti, pohybu, puzení. Všechno je puzeno k naplnění, tj. v důsledku k nicotnění. Této povahy je i sexualita, pokud se spojí dvě těla, způsobuje to slast, tu klamnou iluzi o tom, že se naplňujeme. Není nic, ve smyslu tělesnosti, tak nicotného, jako je právě výměna informací při sexu, jehož výsledkem má být cosi, co si nazýváme sebereprodukce. V důsledku tím rozmnožujeme systém, udržujeme status quo nicoty.

................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

10.9.2024

Přepjatá psychologie sebevraha Ptáčka

Ten případ, kdy se muž, psycholog, čtyřicátník, zabije, mě zaujal natolik, že jsem si ho (s pronikavostí sobě vlastní) nakoukal a rozhodl se, že je tak typický, že stojí za koment. Nevím nic o osobě pana Ptáčka, chci se tomu pietně vyhnout, ale jeho veřejná persona, to, jak působil navenek, byla tak naddimenzovaná, že ji popsat chci. Chápu, že nadchla mnoho amatérských psycholožek, labilních neurotiček atd., ale právě její přepjatost je dosti charakteristická: Psycholog je povětšinou ten, kdo pomáhá druhým, jelikož neumí pomoct sám sobě.

Přitom bych řekl, že jako terapeut příp. znalec mohl být zdatný. V přímém kontaktu s klienty (nakonec to je přece práce psychologa!), ať už šlo o děti a jejich terapii, o rozvody nebo posudky, které dělal na různé zločince. Všude tam, zdá se mi, mohl uplatnit své přednosti: empatičnost, jistou melancholii, která se dokáže vcítit, nesoudit, spravedlivě popsat problém, využít vzdělání. Pakliže poznáte x-lidí, děláte jim vrbu, dostanete se do stavu, kdy to chcete zobecnit: Proto ta touha dávat dobré rady, stát se až jistým spasitelem.

Dosud se to dá chápat - jenže se k tomu druží nějaké osobnostní rysy, které to akcelerují. Viditelná snaha uspět, být dokonalý, fyzicky, duševně, což je v tomto pojetí až robotické. V oboru lékařské psychologie (další hraniční obor) musíte sázet na vědu, výzkum, chrlit čísla z rukávu, různé statistiky, které v důsledku matou. Dnešní věda stojí na indexu citovanosti, ale jak validní je obsah, nikdo neřeší. Stále větší tlak, abych se udržel na špici oboru, vede k odosobnění - k vytváření obrazu, který s živou bytostí nemá nic společného.

Ten spasitelský komplex graduje, zbývá už jen veřejná role, to vnitřní se kamsi vytrácí.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele