Deník spisovatele

21.5.2024

Nejdřív to prožij - pak si to hodnoť


Přemýšlím, jak člověka formuje empirie, to, co zažil třeba před x-lety, co se projeví v dnešním postoji. Myslím, že je tam vždy iniciační zážitek; třeba co se týče vztahu k zbraním, vojna, kdy jsem se samopalem strávil nejednu noc, na stráži to byl jediný druh, opřený o kavalec, tam jsem snil, dřímal, povídal si s ním. Ale hlavně to byly devadesátky, jak sem přišly zbraně z Východu, přes Ukrajince, veterány z Afgánistánu, Kosovce, různé asijské mafie, na což člověk narazil, tehdy v bezpečnostní agentuře, kde jsme měli hromadný zbroják.

Ať jsem chtěl, nebo ne, pistoli jsem se nevyhnul. Ale to, jak fascinovala druhé, mě tenkrát udivovalo: kolik kámošů ji mělo legálně, nosili ji všude s sebou, dávali si ji pod polštář, když usínali. Byl to fetiš doby, což mi přišlo absurdní. Asi to bylo proto, že jsem zažil, jak zastřelili Conana, na jedné diskotéce, mafiána světských, což byla napůl fraška, pak i tragédie, pro oběť i její blízké. Začala válka mafií a můj vztah k zbraním byl od té doby ještě rezervovanější, skoro bych řekl, že jsem si k nim vytvořil velmi opovržlivý postoj.

Tím hlavním zážitkem byl kamarád, spolužák, znal jsem ho od sedmi let a netušil, že tak zblbne. Dokonce si myslím, že nezblbl, prostě byl obětí své doby. Měl v sobě agresi, jako my všichni, ale že si oblíbí pistoli tak, jak si oblíbil, bych nečekal. Měl na starosti vymáhání dluhů, já byl tehdy soukromý detektiv, míjeli jsme se. Jen vím, že vymáhal tak, že přikládal pistoli k hlavě dlužníka - jeden si ho nahrál. Mohlo to dopadnou hůř, dostal podmínku a zákaz podnikání. Otec advokát mu pomohl, co vím, dnes je to normální, slušný člověk.

Co se týče handicapu, opět mě inicioval zážitek. Tedy o tom, proč jsou lidé zranitelní, různě postižení, neprávem v těle odsouzení, aby s ním žili, jsem přemítal odmala. Vracel bych se k jiné iniciaci, kdy jsem v dětství viděl pár mrtvých. Jenže handicap, tedy ten biologický, má svou odvrácenou stranu. Proto považuji to, kam se dnes společnost řítí, za další směšný omyl. Kdo má deficit ducha, může ho dohnat, předehnat, kdo má deficit těla, celý život dohání normu. Zažil jsem to vícekrát - je to něco, co se má říkat narovinu.

.....................


Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč
získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)



14.5.2024

Stát si nad střelcem z UK umyl ruce


Nebýt zprávy o extremismu, která varuje před osamělými mladými muži, co se radikalizují sami doma u počítače, asi bych o tom nepsal. Celé to téma střelce na FF UK ukazuje pokrytectví, v němž žijeme. Nejde se pod povrch, k jádru skutku, obchází se to korektně, aniž by se vyjevila pravá realita. Má vůbec někdo odvahu demaskovat to? Za prvé by se měla jasně zveřejnit motivace - dopis, který vrah zanechal, je jasná indicie, kterou není nutné střežit jak ďáblův grál. Pak by bylo vše jasnější; přesto i tak lze věci vidět celkem jasně.

Muselo by se zkoumat vnitřní i vnější zároveň. Podle všeho byl David K., jak ho titulují média, student osmiletého gymnázia Malostranská, pak FF na Univerzitě Karlově. Evidentně byl v centru ducha doby, desátých a části i dvacátých let. Podle fotky žádný hezoun, typický historik, bakalářská práce je taktéž typická. Podle mě nadprůměrná, ale zcela marginální, svým tématem. Zabývat se rolnickým povstáním na Haličsku v 19. st. je asi nápor na hlavu. K tomu lze přidat potíže v rodině, přičemž jde opět o běžný kolorit, o normo vztahy.

Chci tím jen říct, že mladých introvertů, co nemají holku a jsou v presu, bylo vždy dost. Mohou trpět depresí a módně chodit na léčbu, ale duševní porucha to není. Kde se vezme ta radikalizace? Tak za prvé žije v době, co mu ledacos nabízí: Důvodů k revoluci, k revoltě a k masové vraždě je dnes habaděj. Všechny ty blafy o hořící planetě, o nutnosti se omezit, radši ani nedýchat, nemít děti, o toxické maskulinitě, jsou rozbuškou, bez ní by to nešlo. Ostatně koho by to nefrustrovalo - když je klukovi něco přes dvacet a žádná mu nedá?!

Oslovit dnes ženu, jak zjišťuje, je koketérie s kriminálem. Zvlášť takovou, co studuje na fildě, prolezlé korektností. Se svým rolnickým povstáním u nich příliš nezaboduje. Být na okraji, bát se projevit, ztělesňovat toxicitu mužství, to je podklad. Pak je tu Gaussova křivka, kterou zatím nestačili zakázat. Jen velmi málo žen je výjimečných (chvála jim), mnohem víc géniů, bláznů, psychopatů jsou muži. A proto je podporován průměr, žijeme ve společnosti handicapu - kdo se staví do role oběti, podvědomě jen dohání normalitu.

Ale mladí muži jsou potenciální viníci: Univerzální terče všech, kdo dnes ve společnosti trpí. Dřív takový kluk, trochu mešuge, prostě šel do garáže, založil firmu, udělat objev, vrhl se na umění. Potenci na to měl, trochu frustrace neuškodí. Stal by se prospěšným všem. Jenže žijeme v jiné době, co by dělal třeba Lukačovič (který dnes platí ty blafy na Seznam Zprávy), kdyby začínal dnes? Vsadím se, že by neuspěl, chcípl by. Průměr nechce už nikdy výlučný počin: Už vidím nějakou ženu, jak v skrytu snuje plány na vystřílení fakulty.

Tady naprosto selhává stát, a to dvakrát. Musel by začít udržovat rovnost, zakázat těm, kdo v institucích, za daně všech, šíří nenávist vůči tzv. mužské toxicitě. Za druhé by musel regulovat zbraně. Nechápu, jak se lze dostat k takovému arzenálu. Je to proti tradici, kterou založil snad Franz Josef. Omezit zbraně v zemi, kde by Češi, kdyby přijela cizí vojska, stejně sekali své trávníky, je nutnost. Stačí, že je mají myslivci, kteří se brzy vystřílí navzájem. Nejsme v Americe, v žádném ideologickém smyslu - je to slepá cesta vývoje.

Místo toho se vnitro pochlapilo; napsalo zprávu o mladých mužích, co se doma radikalizují u PC. Jistě se najde dost těch, co jim velmi blahosklonně navrhnou terapii (asi jako vrchní sestra z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem). Nemocná společnost contra mírně narušená osobnost plodí dnes taková neštěstí, jaké se stalo na FF UK, ale nejhorší je, že stát si nad tím alibisticky umyl ruce...

Ukázka z knihy Deník spisovatele


7.5.2024

Psát o živých lidech není to prasárna?


Mám tu smůlu, že nemyslím normálně, vždycky si, když si něco plánuju, tvořím systém (proto tak obdivuju filosofy, kteří obdařili systémem svět a ten jim v tom fungoval). Když jsem se rozhodl psát, někdy po čtyřicítce, pochopil jsem, že nechci psát normo romány, kterých je na světě až dost, ale že po pár přípravných, které mapují terén, chci napsat Lidskou tragikomedii, čili skrz styk s druhými popsat jeden život, což mi dělá teď trochu vrásky na čele, jelikož si uvědomuju, že psát o lidech, které jsem v životě poznal, je prasárna.

Doteď píšu tak, že kloubím víc charakterů, a když se v tom někdo chce poznat, musí se hodně snažit. Záleží mi na empirii, na tom, co jsem zažil, potřebuju pravdu, což bez druhých nejde. Je jistě plno chytřejších, vzdělanějších lidí - já sázím na paměť. Těch zážitků je dost, vypadám, jako že se už všemu vyhýbám a vystačím si s tím, co znám, jenže Lidská tragikomedie obsahuje život: mám v hlavě pět dílů, cca po dekádách, Dětinskost, Bujnost, Ctižádost, Pochybnost, Dospělost: A věřím, pakliže nezhebnu, že jich ještě pár přidám.

Jenže tady leží ten kámen úrazu; Lidská tragikomedie vyjadřuje jeden život na přelomu tisíciletí, dobové rekvizity potlačuje. Nechci psát jako jiní o totalitě, sametu, nultých letech atd. V podstatě vyabstrahovat jen tu existenci, jak ji vnímali ti, s nimiž žila. Je to odraz, obtisk jedinečnosti, její zkoumání, může obstát? Jenže bez rekvizit, bez politiky, nablblých trendů, můžu psát jen o lidech. Psát o těch, které jsem znal, pravdivě, znamená, že chci psát pravdu i o sobě. Což je stejná prasárna, komu by se do toho vlastně chtělo, že ano?!

Když člověk píše, může si vybrat. Může víc fabulovat, může víc opisovat život, obojí má svá úskalí. Ale vždy by to mělo být osobní, aby to bylo autentické. Je jedno, jak zdeformuji svět, jen musí být pravdivý, uvěřitelný, i kdybych psal scifi. Jenže psát o sobě, o lidech, které jsem znal, je osobní na druhou. Je to sice taky deformace, výsek světa, vyjmutý z dobovosti, jistý druh abstrakce, jenže se opírá o zkušenost. Sázím na ni, protože je dnes až příliš výmyslů. V dnešní době, i díky virtualitě, příliš přehráváme, tím ničíme sebereflexi.

......................


Ukázka z knihy Deník spisovatele


30.4.2024

Celebrita po čtyřicítce špulí své rety


Dej člověku svobodu a řekni mu, ať je sám sebou, načež s úzkostností bude co nejpodobnější těm druhým. To mě napadlo, když na mě vyskočilo někde na sociálních sítích, jak se dnes špulí rty, jako by šlo o plejádu vzrušených stydkých pysků, či co, zaujalo mě, že to dělají i dospělé ženy, např. jedna herečka A.H., spisovatelka R.T. a bavička A.E., velmi "silné" ženy, které rády bojují proti toxicitě mužství, zatímco ze sebe úspěšně dělají blbky. Jenže móda je neúprosná, být v centru médií znamená ničit cokoliv svébytného. Trochu jsem vyměkl, když je nejmenuji: je to totiž sub specie aeternitatis jedno.

Zajímá mě spíš to špulení rtů; dosti křečovité, nepřirozené, které se stalo cool trendem. Rty, občas i nabotoxované, dokonale nalíčené, rudě lesklé, mimo jakékoliv kategorie krásy. I na rtech lze vidět, jestli mají nějaký sexepíl nebo charisma nebo krásu. To jsou totiž atributy, které se pod špulením dokonale ztratí. Nikdo nepopírá, zvlášť muž, že když se rty zlepší rtěnkou, že je to sexy. Je to podprahová erotika, známá věc, byť dávno zastřená zvykem. Ale rty patří k celku, k symbióze, utváří tvář, mohou být charismatické (když se smějí atd.). A když vyjadřují osobu, osvobozují slova, mohou být i krásné.

Tady jsme totiž u definice krásy, u její trojstupňovitosti. Krása bez pohlaví je pro nás nesrozumitelná, tudíž sexepíl je důležitý. I když zestárneme, bývá přítomen i v charismatu. K tomu je potřeba už další vlohy, emoční inteligence. Charisma je o citech, o tom, jak umíme emoce ovlivňovat, o kouzlu osobnosti. Čístá krása, tj. oduševnělost, je výsledkem těch dvou předešlých složek. Nemusí být vidět, mohou být "překonány", ale vždy jsou podkladem. Krásný člověk má v sobě sexepíl, charisma, byť je to už starý člověk. A nemusí kvůli tomu špulit rty, když jde o ženu, aby přitáhl pozornost médií.

Vždy, když se mě na to nějaká ptala, pravil jsem, že modelkovitost je nedůležitá. Cítil jsem z té otázky úzkost, jestli splňuje kritéria, každá jako by se podrobovala trendu.

...................


Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje


23.4.2024

Jak feminismus žongluje s pohlavím


Je signifikantní, že feministky tak rády razí pojem gender, aniž by zmínily pohlaví, lze tak zakrýt realitu a vysnít si fikci, s níž resp. s naší tělesností pak žonglují jak s hracím míčkem. Lidské pohlaví je pro ně značný póvl, jediné, co má smysl je svobodný sexus. Jenže to se šeredně mýlí, jakmile ve filosofii řeknu a), musím říct i b). Pakliže je gender projekt, který závisí jen na socializaci, nejlíp ve vlastní režii, úplně přehlíží sílu toho, co se odehrává fyzikálně. Je typické, že tvrdí, tedy ty pošahané američanky, že porodník sám vnutí rodičce (což považují za útlak), jakého pohlaví je její miminko.

Chápu, že psychotismus se projevuje i tak, že nerozeznáš pindíka nebo pipinku, ale o to nejde. To by se musela i kravka podivit, kdyby ji dali do ohrady mladých býčků s tím, že si teďka sama může rozhodnout, jestli už nechce být kravkou. Já nepopírám pár procent odchylek, které jsou v biologii, ale odmítám uvažovat, že člověk je veskrze sociální produkt, bez ohledu na hmotu. Ano, i tak se dá nazvat platforma, která se dnes tak lehce přehlíží. Fyzika, chemie, biologie to feministkám moc neříká, když tak vážně řeší gender. Kdyby skutečně studovaly Hegela, pak by zvládly protiklady vnímat.

Všechno je totiž dvojaké, lidově řečeno něco za něco. Nelze si vysnít svět, kde si o všem člověk rozhoduje. Tedy je to možné, ale vede to tam, kam nás genderismus dovedl: čili do naprosté schizofrenie, představy, že moc ovlivňuje i ejakulaci. Rozklad sociálních rolí, lidského údělu, je toho všeho důsledkem. A přitom je mi ta teze o sebetvorbě blízká, tj., že se člověk může přetvářet. To vnímám dlouhodobě, ovšem s vědomím, jaké to má konsekvence. Vize, že lze odstranit podklad, čili biologii tak lehce, jak to činí pošuk Butler, je úsměvná. Zamilovat se do ráje a přehlížet peklo, je nebinární zhovadilost.

Ještěže máme dialektiku, která prochází od antiky, přes různou scholastiku až do klasického idealismu. Bohužel pozitivismus (logika) nás už téměř přesvědčily, že rozpor je odstranitelný. Jenže myslet lze jen rozporně, resp. skutečně myslet. To je tedy metoda, a pak je tu obsah. Rozpor, základní rozpor člověka, je dilema těla a duše. Odjakživa člověk řeší, proč jeho tělo trpí, je nemocné, staré nebo slabé, zato duše by chtěla létat. Vědomí člověka se vzpírá, kritizuje tělo, je to nesmiřitelné posuzování, jsem zvíře, ale co má duše? Nejde jen o pohlaví, o jeho útlak, o touhu volit víc svou osobnost - je to existenciální.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje


16.4.2024

Český nárůdek vytuněný anglicismy


Ne, že bych kdovíjak hořel láskou k spoluobčanům, v jejich časté lacinosti, nabubřelé prostřednosti, až nízkosti, ale kdykoliv slyším češtinu, jsem schopen jim leccos tolerovat, jihnu, poslouchám, asi jako Janáček, který si zapisoval nápěvky hovorů všude, kam přišel, říkám si, jaký výkon podali Dobrovský, Jungmann atd., a vůbec nesouhlasím s tím, co ještě nedávno řešili předchůdci, jestli by nebylo lepší germanizovat, mít světovou řeč a díky ní víc vyniknout. Uhájit češtinu, nechat ji vyzrát, to je asi největší úspěch tohoto národa.

Je jisté, že v češtině je dost germanismů, skvěle omletých, jak se omílají kameny v peřejích, do melodična, takže už netrhají uši, obohacují stejně jako přes tisíc let soužití s Němci. Nikdo nemůže zpochybnit, že tu Němci byli ještě před Slovany, že jsme součást území, které podléhalo vlivu východních Franků, německé christianizaci, vše, co se k nám dostalo, je filtrované Němci. Kdybychom neuhájili češtinu, byli bychom za 200 let Germáni (jak tvrdil Hitler). Já bych oponoval, řekl bych, že k tomu by stačilo jedno století.

Tuhle jsem použil slovo šamstr, přemýšlel jsem, jak asi vzniklo, německy je to "gehorsamster Diener". Člověk by mínil, že jde o amanta, tj. chlapa přes postel a ne nejposlušnějšího služebníčka, ale ta služebnost je pro nás asi typická. V Česku je plno úslužnosti, přilnavosti, ochotnické snahy se přizpůsobit. Jenže takové opičáctví je většinou směšné, jelikož přebírá odvozeně, nic nepřidává. Je to daň za celé dějiny, kdy se nás snažili pohltit, ať už ze Západu či z Východu. Kde brát svou osobitost, když z vás dělají Teutony nebo Rusáky.

Posledních třicet let bylo super, leč amerikanizovaných. Každý vliv, nebo i nadvláda, se projevuje v jazyce. Málokterý výstup (v běžných médiích) se obejde bez anglicismů, bez snahy být in, cool, ready, což přišlo už v 90. letech a dnes to proudí i ve frázích, připomíná to éru, kdy se měšťani za každou cenu germanizovali. Být na výši, dnes téměř světoví, je vždy velké lákadlo, nijak to neshazuji, jen si myslím, že většina toho je slovní brak, projev pitomosti. Jestli to kazí jazyk, kazí to i myšlení, dostává nás to do éry poslušné úslužnosti.

.....................


Ukázka z knihy Deník spisovatele


9.4.2024

Dospělost? Mimořádný luxus dneška


Ta velmi slabá slupka populace, která sama sebe nejspíš nazývá cosi jako intelektuálstvo, je velmi komická: S chmurnými výrazy i slovy přežvykují témata, která jsou zcela mimo realitu, mimo život, jak ho žijeme. Být jen trochu jako oni, abych rval ty výklady o genderu, rase, ekomanii do psaní, o skutečném člověku, musel bych to zabalit. Jestliže píšu, jací lidé jsou, pak jsou v mnoha ohledech o dost horší, ale taky o dost lepší, než mravná okrasná vegetace, co připomíná bodláčí. Jenom na hnojišti nízkých vášní vykvete krásný květ, skutečná lidskost, v předsudcích a nenávistech občas zažijeme dobrý skutek.

Nepotřebuji dělat lidi lepší, oni se o to zaslouží sami. Vadí mi víc to, jak vše přebíjí dnešní infantilita. Věnovat se genderu, každý společenský jev analyzovat, jak jsou na tom ženy a muži, je dětinské. Tím se oddalujeme lidskosti, respektive dospělosti. Rozdělovat lidi, rozebírat fyziologii, je relikt minulosti. Řekl bych, že tím jsou nutkavě přitahovány určité leklé typy. Nechci dělat psychologický rozbor, jen konstatuji, že je jich pouhé promile. Mají ovšem vliv, což je dáno geneticky, ti s nejmíň stabilní tělesností, jsou nejhysteričtější. Kolik patologických typů do sebe vstřebal např. nacismus?

Stále doplácíme na to, že v 19. st. vzal Bůh roha. Křesťanství chtělo spasit člověka, neslo univerzalitu. Miluj bližního svého, ať je už jakýkoliv, je imperativ nad jiné. Jenže Bůh se vytratil a zbyl člověk, který se srovnává s druhými až do patologie. Osvobození rozumu, jak chtělo osvícenství, nabývá chorobné rysy. A každá nemoc vede k dětinství, znemožňuje nám dospělost. V nemoci jsme všichni slabí, ublížení, plni pláče, což je znakem současnosti. Dospělost je dnes vzácná ctnost: Člověk jí může dosáhnout, ale nemá ji zaručenou; stačí droga, nemoc, ideologie nebo stáří, abychom zdětinštěli.

Netvrdím, že lidé byli dřív dospělejší. Měli jen ochranu, zákony, které je vedly k stabilitě. Univerzalismus je táhl k dobru, už od antiky. Křesťanství k tomu lstivě přidalo boží milost. Staré řecké ctnosti plus ty křesťanské byly obrysy člověka. Občas se skvostný člověk zrodil, byl příkladem, což je dnes skoro utopie: Dnes je nejvyšší ctnost exhibice trápení. Čím víc jich máš, tolikrát jsi člověkem. Kdo neukazuje prstem na jiné, viníky svých traumat, stává se sám viníkem. Právě ten natažený prst je symbol dneška, čím delší, vyčítavější, tím větší dosah: hle, jaký bych mohl být, kdyby mi neubližovali!

...................


Ukázka z knihy Deník spisovatele