Deník spisovatele

28.9.2023

Ústřední pojem naší doby: tendenčnost

Nedělám si iluze, že by svět nebyl (snad až na pár krátkých chvil) nesen různými ideologiemi. V podstatě jsou ideje a jejich dogmata způsoby, jak se společnost civilizuje, řekněme umravňuje. Jediné, co jde mimo dějinné umravňování, kterými různé ideologie vždy byly, je velké umění. Je totiž výsledkem jiné platformy, estetiky, která nepodléhá času. Může to být až utopické, když tvrdím, že jednou člověk přejde do fáze, která bude zcela umělá, mimo dějiny, které jsou soubojem ideologií. V uměle vytvořeném prostoru, nezávislém na živočišném umravňování, půjde o to, jak skvěle člověk přetváří sám sebe.

Zatím si ovšem musíme vystačit s lecjakými tendenčnostmi. Přiznám se, že mám dvě úchylky; jedna z nich je, že čtu některé knihy víckrát, což začalo už na základce, kdy jsem šokoval češtinářku, která vedla knihovnu a která mne vytrvale upozorňovala, že jsem žádanou knihu už měl. Jenže ty dobré věci jsou pro mě vícevrstevnaté, tudíž stále objevné. Samozřejmě, že když si žádáte verneovku podesáté, stáváte se podezřelým. Druhá ujetost je ještě náročnější, totiž potřeba systemizace. Když mě zaujaly verneovky, musel jsem je prostě znát všechny. A tak se volně přesunete třeba k merleovkám nebo heideggerovkám.

Nedávno, zcela znuděn dobou, že už nemám co číst a ani na co koukat, mi cvrnknul přes nos Jan Procházka. Znal jsem filmy podle jeho scénáře, ale próza mi nějak utekla. A česká literatura je něco, co chci mít kompletní, takže jsem si přečetl "Přestřelku". Zase mi vyvstalo, jak důležitý, ba klíčový termín je tendenčnost. Autoři, kteří se snažili postihnout poválečná léta na tom vesměs pohořeli. I Jan Procházka, přesvědčený komunista (i když kritický k odsunu Němců), příliš zaujatý idejemi doby, tudíž nečitelný, protože tendenční. Obdobně bych zmínil Vaculíka, Škvoreckého, Klímu, byť šlo o dobré autory.

Jediný, kdo na počátku šedesátek překročil svou dobu, byl Hrabal a taktéž Kundera. Obklopeni rétorikou, hesly, frázemi, vším tím budovatelským harampádím, psali živě, tedy nadčasově. To je totiž jediné umění, které přetrvá iluze své doby, platí věčně. Hrabalovské tehdejší pábení a Směšné lásky jsou dokladem, že to jde. Jeden vynikl v hospodské historce, zatímco druhý v té děvkařské. Ten výkon byl jako pěst na oko, nesouměřitelný s tím, co produkovali jiní. Nakonec oba dospěli k manýře, což bylo zjevně tím, že psali pro druhé a míň pro sebe; pro čtenáře, kteří je chtěli mít jako na stříbrném podnose.

Jestli byli Hašek a Kafka nejlepší počátkem století, platí totéž pro Hrabala a Kunderu v druhé půlce 20. st. A to proto, že překročili tendenčnost, že se vymanili z ideologismů, psali přesně. Cože myslím tou přesností? Schopnost postihnout život, neotřele, oproti tendencím, že by měl být něčím jiným, lepším, hodnotnějším. Prostě angažovanost je vždy něčím, co převládá, ať je už středověk anebo postmoderna. Například Hašek se velmi záhy rozešel s plytkými literáty, aby našel svůj styl, ostře sarkastický, ale velmi výstižný - a v tom je právě ta netendenčnost, neangažovanost, nesentimentalita, která řeže do masa věčnosti...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

21.9.2023

Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus

Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky. Chci vědět, jaké názory ovlivňují český prostor, proto podstupuji různé tortury, např. jsem si pustil jeden díl pořadu Chyba systému ČRo Plus. Sešli se zde čtyři lidé, jmenovitě meteorolog Žák, novinář Klimeš, A. Rychlíková a moderátor Pokorný. Velmi si, jak je na těchto platformách standardem, notovali, vůbec spolu nepolemizovali – bylo to setkání nad globálním klimatem, jako kdyby se sešli fachidiot, oportunista, neurotička a diletant.

Za prvé jim bylo jasné, že prožíváme klimatickou krizi. Za druhé jim je jasné, že klimatickou změnu je nutné zastavit. To první ostatně vyplývá z druhého, tudíž se nejdřív zamyslím, co je to ta "změna", které se děsí, jako by změna nebyl život sám. Zastavit změnu je bláhovost, navíc je to proti vývoji, který z nás udělal Homo sapiens. Neustálé ohrožení vytváří stále větší adaptaci, o nic jiného v lidském životě nešlo a nejde. Jestli se dnes rozšířil syndrom ochranářství, od starých kostí až po klima, je to otázka existenciálního rozcestí: Buď se chceme jako druh vyvíjet, anebo se chceme zavřít do rezervace.

Jestli chce člověk přežít, musí se adaptovat. Klimatologové nás jistě budou strašit, že země jde do kelu, jenže ta jde do kelu milióny let, kdy na to ještě nebyla "data". Změna je paradigma, v němž žijeme. Kdo chce udržet status quo, mluví z něj bojácnost, která eskaluje, jelikož dnes příliš hňupů má možnost mluvit. Takže strach ovládá stádo, které nechce změnu, byť bez změny nelze přežít. Nechápe, že se nelze vrátit do stavu před změnou, jak by si sentiment přál. Ochrana vítězí nad adaptací, strach nad tvořivostí, hloupost nad inovativností. Výstižný popis stavu západního uvažování na počátku 21. století.

Vůbec nezpochybňuji vědu, čísla o oteplování atd. V určitých místech Země je to problém, ale problémy jsou od toho, aby se řešily. Chyba je, když se praktický rozum nahradí ideologií. Mluví se o tom, že bychom měli snížit energetickou náročnost, ber kde ber. Opět to nejde bez filosofie: jestli jsme stále komplexnější, akumulujeme stále víc energie. Taková energie nikam nevyprchá, bude mít různé externality. Nelze ji zakopat pod zem, jako odpad z jádra, energie je všude, dokonce i v nás. Snaha ji potlačit je snaha potlačit život, který chce výboj. Jenže na to jsme zapomněli, že výboj je jediné životaschopné řešení.

Zvlášť Západ je ve stavu úpadku, jako každá kultura, která dojde na práh své živočišnosti. Překonali jsme pudy, jsme lidští, jenže se bojíme, co si s tím počít. Římané upadli do orgií, my to řešíme ochranářstvím. De facto se potlačuje tvůrčí energie, touha bořit, ničit, z ruin stavět zase o kus lidštější svět. Toho se bojíme jak čert kříže, proto chráníme, potlačujeme, udržujeme hysterii. Proto klademe důraz na feminitu, na ochranu všeho, mláďat, domů po babičce, přírody, nejlíp ve stavu roku 1850. K tomu se dá přiřadit i ochrana menšin, klimatu, čehokoliv, co není výbojné, svobodné, zločinně nebezpečné.

Pak se sejdou čtyři rozumbradové a ukájí své strachy. Mávají slovními bičíky, kterými chtějí umravnit odpůrce. Kdo si nemyslí, že změnu je třeba zastavit, nepatří do diskuze. Jen ať platí poplatky, co jim ještě zvýšíme, aby toho nebylo dosti: Masochisté zavrní blahem, ale ti, co jsou normální, mají smůlu. Leda by se vzepřeli, poplatky neplatili, tlačili na ty, které si zvolili. Veřejná služba by měla být širokou diskuzí, nikoliv vystrašeným diktátem. Buď je to totiž strach, nebo pokrytectví, snaha přizpůsobit se ideologismům své doby. A je jedno, jestli jste meteorolog, oportunista, neurotička anebo diletant.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

14.9.2023

Marginalita, která rozhodla můj osud

Běžná náhoda nebo úplná banalita mohou být v životě osudové: Pamatuju, jak jsem odešel od rodičů, hned po vojně, sebral jsem svých pět švestek a k tomu přibalil psací stroj zn. Consul, který byl mámy, aniž bych si myslel, že mi k něčemu bude. Ve dvaceti jsem měl čerstvé zkušenosti ze staveb a fabrik, kam jsem chodil na brigády i na praxe, včetně vojenské anabáze na dolech a v železárnách, a ty zážitky chtěly ven. Psal jsem různé básně, po hospodách, tak trochu v duchu Gellnera, hlavně pod vlivem, v kocovině v pět ráno v bufetu na nádraží.

Jenže jsem hlavně četl Marxe, Hegela, to bylo tehdy k dostání, marxistické spisy se válely v regálech pět korun za kus. Ještě jsem dělal na dráze, četl jsem underground, Vokno, Bondyho, co bylo k dostání. Fascinovala mě vášeň, s jakou filosofoval L. Klíma. Chtěl jsem to taky zkusit, to jsem už makal v krematoriu, co jsem se vrátil z Balkánu. Taky jsem krátce pracoval Na půl cesty, což bylo sdružení pro blázny, kteří se vraceli do života. Ideální příprava pro filosofické traktáty, řekl bych: Jenže jsem zjistil, že ťukat do stroje je strašlivá dřina.

Navíc jsem si myslel, že to nikdy lepší nebude. Budu datlovat malé útvary, básničky, aforismy, abych se vyjádřil. Dvěma prsty víc nesvedu, navíc jsem chtěl ještě tolik zažít! Přidal jsem se ke kámošovi, který zakládal hlídací agenturu, najímal jsem chlapy, kteří měli rádi box, karate, ale docházku měli bídnou. Často jsem musel zaskočit, sedět někde na vrátnici, nudit se a číst Dostojevského. Někdy jsem měl kolegu, který se chtěl bavit a byl ze mě na prášky, že jsem se nedružil. Tihle knechti si na mě stěžovali, že se mnou sloužit je na palici...

Pak jsem si vymyslel, že budu dělat detektiva. Vytvořil jsem sekci, kterou jsem vedl, vyfasoval služební vůz Škoda 110 LS. Bylo jaro 1993 a já si koupil Zarathustru vydaného ve Votobii a byl jsem ztracen: číhal jsem na nevěrné paničky a čítal Nietzscheho. Měl jsem najít jednoho maníka, který dlužil klientovi. Pronikl jsem do podsvětí, sjednal si sraz na Seči a když jsem tam dojel, v televizi vysílali, že ho zatkli, protože topil podnikatele přivázané k traverze. Dluhy jsem z něj nedostal a moje kariéra soukromého detektiva vzala brzy za své.

U Zarathustry jsem vydržel dlouho, na podzim vyšel i v originále. Myslel jsem, že se zaměstnám jako topič. Ideální způsob živobytí a duševního zrání mladého muže: Jenže mě při konkurzu přesvědčili, že se jim budu hodit víc jako vychovatel. Šlo o Ústav pro mentálně postižené a bylo to pro mě nejlepší zaměstnání. Blbnul jsem s klienty, hrál s nimi hokej, byli vděční a jen občas je chytl amok. To se pak trochu prali nebo utíkali po silnici směr do vesnice. Já jako nejmladší jsem měl úkol je srazit, zalehnout, než se jim nasadí kazajka.

Ještě před časem se o ně staraly řádové sestry. Vedle těch vychovatelných, tam byli tzv. ležáci. Izolovali je na Zámečku, v klecích nebo přikurtované k palandám, těla živého zmaru. Výdobytek humanity, kdy se o ně porodní báby nepostaraly. Když jsem dělal čerta na Mikuláše, začali ze mě rvát rohy, paruku i oháňku. Jejich život byl jen pravidelné krmení, skučení a vylučování. Nic jiného neznali, neměli kapacitu. Já seděl na vychovatelně, když šli všichni spát - stál tam psací stroj s brožurkou s názvem "Rychlokurz psaní na psacím stroji"...

Bylo to lehčí, než jsem čekal: Vždyť jsem chtěl psát jako Nietzsche! Stačilo si uložit do paměti polohu těch písmenek a pak už jen, při otevřeném okně, za zvuku těch zvířecích skřeků, bušit do stroje…

Ukázka z knihy Deník spisovatele

7.9.2023

Vlídná apologetika starého bílého muže

Nedávno jsem si poslechl rozhovor s Hynkem Kmoníčkem, velvyslancem ve Vietnamu, jehož názory mě zaujaly, hlavně proto, že ten člověk má za sebou angažmá nejen jako náměstek ministra zahraničí, ale hlavně strávil roky v Americe, pak v Indii nebo v Austrálii. To se pak dívá líp na stav světa, z pozice zkušeného aktéra, aniž by se zabředalo do rádoby znalého popisu mocenských vztahů, jak se děje v českém žurnalismu, což většinou spíš připomíná poručíka Duba, který mezinárodní politiku probíral už před válkou s okresním hejtmanem.

Vůbec je jakousi zvráceností našinců, že se snaží předstírat, jak rozumí tzv. reál politice. Je to až komické, kolik máme ve státě politologů, často jen pivních žvanilů. K pochopení globálního pnutí je nutné, spíš než znalost geopolitiky, vnímat společenský trend, tj. populační kulturní a technický pokrok velkých civilizací. Kvantita, která je zjevná, mluví o tom, že Asie získává stále větší převahu, ať jde o podíl na světovém HDP nebo na počtu obyvatel. Další faktor, který Kmoníček zmínil, je degradace bělochů do ranku menšiny v U.S.A.

Jestliže latinskoameričtí migranti jsou aspoň katolíci, pak Asiaté jsou naší "bílé" civilizaci o dost vzdálenější. A to nemluvím o islámu, o jehož vlivu nelze pochybovat. V tomto kontextu, kdy dochází zčásti ke globalizaci, tedy k vyrovnávání rozdílů, ale zároveň v protipohybu k deglobalizaci, kdy se zákopy, příp. kulturní rozdíly prohlubují, je nejvyšší priorita udržet Západ ve formě. Jedině tehdy, když si Západ udrží rozdíl v kvalitě, může vůbec přežít to, co nazýváme liberální demokracií, která klade důraz na individualitu.

Bohužel Západ dělá všechno pro to, aby ztratil výhodu. V rozměru toho, jak roste celá východní Asie a taky Jižní Amerika, jak početná migrace stíhá Evropu z Afriky nebo z Arábie, je sen o záchraně klimatu nebo výsada LGBTQ čiré blouznění. Nejde o to, že se to děje, ale jak masově, že se Západ ztrácí ze scény. Podporovat dohánění průměru, jak se to děje na široké kulturní frontě, znamená ztrácet výkon. A právě na individuálním výkonu byl postaven úspěch Evropy, ať už v inovačním nebo v tvůrčím smyslu. Jestli dnes tvoří kvantitu masa těch, co dohání handicap, těžko lze hledat genialitu.

Síla židovsko-křesťanské civilizace je nepochybná. Při vší úctě k jiným kulturám, např. ke starověké Číně, vrchol vzmachu lidstva byl dán tím, co známe od antiky a později z novověku. Těžko bychom hledali jiné skutky, než ty, které vznikaly v Evropě a v jejím blízkém světě. Představa, že dnes bělošskou populaci, která stojí za geniálními činy, vystřídají kultury, které se stále spoléhají víc na masu než na individualitu, je nebezpečný klam pro lidstvo. Právě euroatlantická civilizace musí udržet to, co je na člověku nejcennější.

A může to dělat jen svým silovým vlivem. Ačkoliv ho ztrácí, neměla by ho ztratit z vlastní hlouposti. V tomto kontextu je rozhled aktivistů, kteří podrývají Západ, rozhled z myší nory, která může být kdykoliv obrem z Asie zadupána. Západ hraje o čas, aby se hodnoty, které chrání jedince, rozšířily do světa, pomocí kulturních prvků, skrze díla, objevy, technologie nebo životní styly. Globalizace, byť se to nezdá, je vývojový trend, který se zvrhá a propadá, ale pokračuje. Jde jen o to, jestli je Západ schopný ještě nějaké výjimečnosti…

Netrpím na předsudky a poněvadž H. Kmoníček je vášnivý kuřák dýmky (byť té ošklivé - vodní), inklinuji k názoru, že je to člověk přemýšlivý, rozšafný a navíc se širokým rozhledem.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

24.8.2023

Když je člověk se svou logikou v koncích

Drtivé většině lidí není přístupné poznání skutečnosti - data, ze kterých si projektují realitu, vnímají čistě smyslově, empiricky, případně užívají logiku, aby se dopátrali nových vztahů, což dělá de facto vědu vědou. Tak jsou vlastně uzamčeni v ohrádce, aniž by tušili, že je z ní třeba vykročit, což umožnuje jen dialektika. Tedy způsob myšlení v rozporu, v protikladu nebo i ve víceaspektovosti. Tisíckrát vysmívaná, ale jedině možná; každý jev, i ten první, vnímáme rozporuplně. Dalo by se metaforicky říct, že na počátku není slovo, nýbrž rozpor.

Známe to od eleatů, kteří tříbili názory ve sporech, u Sokrata, Platóna nebo u sofistů, příp. Hérakleita, který inspiroval to, co se dá nazvat pohybem v rozporech. Jedině tak bylo možné rozumět evoluci, kterou dnes nikdo soudný nezpochybňuje. Přesto si rozpory či revolučnost nepřipouštíme, je to proti naší logice. Radši se balamutíme, třeba tím, že lze svět zastavit, nebo jeho vývoj ovládat. Vždyť i mistr dialektiky, Hegel, ji prvotně vnímal jako způsob myšlení, teprve v jeho zvratech poznal, že jde o univerzální dějinotvorný pohyb.

V čem je tedy dialetika nezastupitelná? V tom, že kdo myslí nově, zcela jinak, musí myslet rozporně. Ta novost je totiž za slovy, pojmy, myslím intiutivně něco, co není vysloveno. V tom se logický pozitivismus mýlil, celá ta Wittgensteinova ekipa: Slavná věta, o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet, je rozporná par excellence. Myšlení je zvrat, údiv, překvápko, vychází z nečekaného. Není to teorie, nýbrž praxe života. Na tom stojí umění stejně jako filosofie. Děje se to neustále, což znamená, že vznikavší zase zákonitě zaniká.

Přesto to, co bylo myšleno, existuje. Latentně, podprahově, působí rozpory, vyvolává pnutí. Známá poučka o tezi, která vytváří antitezi, aby vznikla syntéza, je teoretická, reálně zavádějící. Svět je příliš složitý, aby to platilo, samo myšlení se rozvíjí, čím složitější jev, tím víc rozporů v sobě nosí, čili víc aspektů, což je dnešní dialektika. Bez toho, aniž by myšlení suplovalo složitost reality, zaostávalo by. Proto píšu synteticky, vidím v jedné situaci vše, v jedné identitě, emoce se prolínají s myšlením, dobrota se špatností, komično s tragikou.

V každém jevu se jeví víc protikladů. Aspoň na úrovni reality, kterou zatím neznáme. Je to dnešní svět, křehká vrstva, kdy reálné obsahuje virtuální, imateriální hmatatelné ap. Jak máme vše poznat, když nemáme ani potuchy o správné metodě? Musíme vidět víc aspektů, v různé konstelaci, dívat se z různých úhlů, pak něco poznáme. Který protiklad převrátí celou tezi do konečné syntézy? Který rozpor je ten hlavní? Jen z negativního, jak věděl Hegel, roste nové, ale ta negace je první krok, co přijde v tak složité vrstvě moderny jako další?

A vůbec, je dnešní doba ještě moderní? Nejsou taková pojmenování výraz bezradnosti? Neschopnosti myšlení jít ruku v ruce s děním? Jestli se může dialektika dnes ukázat, pak dějinotvorně. Marxisté ji "zhmotnili", což byl těžký omyl, protože ji nabalzamovali. Jaký pohyb v pseudomoderně můžeme pozorovat? Kolik rozporů, kolik negací je potřeba, aby se z velké části imateriální vrstva zvrátila v protiklad? A není třeba vidět ještě mnohem hlubší rozpor - ten, který neguje novověk?! Člověk, jakožto živočišný tvor, se svou logikou v koncích...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

17.8.2023

Svět plný udavačů, bonzáků a praskáčů

Nemám rád, když míra věcí, mezi kterými žiju, se vychyluje do krajností, ať už na jednu anebo druhou stranu. Nedávno jsem na chodbě, v instituci, kam docházím, narazil na kolegu, který šrouboval skříňku, na níž se skvěl nápis "Pro oznamovatele". Říkám mu, aha, to je zase nápad EU, jak zlepšit vztahy mezi lidmi, i když to trochu připomíná udavačství, ne? Odpověděl mi jadrněji, než bych svedl sám: "Jojo, je to práce na hovno a je to skříňka bonzačka neboli práskačka…"

Kdyby šlo jen o to, že EU chce podnítit, aby se věci zlepšily, lidé oznámili nešvar, který je proti právu a pravidlům, budiž. Ale zákon, jak je napsaný, má prostě větší ambice, chce, aby každý špatný pohled šéfa nebo nejapný vtip na kolegyni, byl nahlášen. Jako by lidská suverenita, zvlášť v běžných vztazích, musela být regulována. Tady si člověk vzpomene, jak vyrůstal, co mu co dalo, např. když přiběhl v dětství, že mu někdo ublížil, načež se dozvěděl, že nemá žalovat.

Je v nás zakořeněné, že se určité věci nedělají. A nesouvisí to jen s tím, že máme historické zkušenosti, že udavač, konfident s cizí mocí, je něco, co stojí na nejnižší příčce. Ono to jde hlouběji, dál, než tvrdí dnešní ideologové, aby zesměšnili "zaostalé Čechy". Jde o univerzální vývoj člověka, kdesi z kmene, kdy zrádce, udavač, byl mrtvý muž. Jisté hodnoty platí pro vývoj civilizace, včetně hodnot cti, odvahy a nevraživosti vůči všemu, co je pokoutní a zbabělé.

Umět se vypořádat s osudem, s nepříznivostí, to je přece hodnota, která souvisí s charakterem. Co je charakter? Svébytná lidskost, která se nedá definovat směrnicí EU. Někdy je tvrdý diamant uvnitř zločince víc než dobrota mléčné duše, jak napsal Nietzsche. Tím se říká, že morálka shora je tak trochu od ďábla. Bere nám svobodu, jak se vypořádat s nepřízní, s tím, co nás ohrožuje. Tedy až na situaci, kdy fyzická oběť je bezmocná vůči mučiteli, samozřejmě.

Ale jinak bychom měli lpět na své autonomii. Podržet si právo vrátit nebo nevrátit bezpráví. Třeba, když vás kamarád nahlásí, že jste mu něco zlého řekli, šéf vám sebere prémie, a pak se tváříte, jako že je to v pohodě a že jste dál kamarádi. To je ta mléčná dobrota dnešních duší, kterou diktuje byrokracie EU. Nic proti institucím, jak vznikly, umožňují příjemný život, ale nesmí zbyrokratizovat. Pak se nacpou do prostor, v nichž bychom si měli ubránit svobodu.

Něco jiného je institucionální nešvar, něco jiného mezilidský. Jenže to ten zákon, jak jsem ho četl, nerozlišuje. Vytváří prostor pro slabé, nízké, pro pocit oběti. Jako že toho prostoru je už dnes až až: Instituce nesmí strkat nos do toho, jestli někdo někoho obtěžuje. Měli bychom víc podporovat odvahu a svobodu volby, zda vrátit, nebo ne, jít na stejnou úroveň, když útok oplatím. Vést děcka k tomu, že mají své účty, které by si měla sama umět vyřídit, třebas pěstmi...

Ukázka z knihy Deník spisovatele