Deník spisovatele

30.8.2026

Utopické blouznění o lepším světě

Myslím, že jestli může dnes filozofie přijít ještě s něčím novým, je to ve vztahu nicotnící formy a obsahu. Zdůrazňuji "nicotnící", protože jen tak lze objasnit svobodnou vůli: princip pádu, deformace, obnovy, odlišnosti, mimo mechanismus kauzality. S tím souvisí i tvorba, která vždy hledá adekvátní styl. Ten je dán tím, že obsah vyžaduje formu a vice versa. Když hledám styl pro Lidskou tragikomedii, vím, o čem budu psát, ale ne tak úplně jak. Přitom podmíněnost formy a obsahu je totální, jedno není bez druhého, reálně je to totéž.

Ale obsah je praxe a forma je teorie. Když chci psát o jedné existenci, chci psát mimo blbiny doby. Abych je nepsal, stanovím si formu, aby byla co nejobecnější: takže čistá filosofie, jak se dívat na existenci, z různých pohledů, k tomu geopolitika. Látku vyplní prožitek, kontakt s druhými lidmi, tragikomický, ovšem krásný. To je můj cíl: krásný prožitek. A ten jde docílit jen formou, co se vyhne kýči doby. Kýč doby je retro, zvlášť to české - děsně unylé. Takže mě zajímá filosofie a rámec doby, studená válka až po evropský skanzen.

Abych si osvěžil paměť, pouštím si filmy, z konce 80. let, nejlepší podle Kinoboxu. Chci přivolat atmosféru, byť ty filmy jsou, až na výjimky, dosti špatné, až legrační. Kdysi byl Vetřelec nebo Rain Man bomba. Dnes nejsem schopen skoro žádný film dokoukat: Kromě milovaného Kaurismekiho, jsem zvládl už jen Olivera Stonea "Salvador". Přesně to mi tu dobu velmi barvitě nastínilo; celou studenou válku. Všechny ty junty, guerilly, různé revoluce, bídu třetího světa. Připomnělo mi to, jak velkou úlohu sehrál tehdy Ronald Reagan.

Takže jsem přes léto načetl jeho životopis, taky Gorbačova, Thatcherové, Kohla a dalších. Je jasné, že v patnácti člověk vnímá jinak. Já si vystačil s jednou aktualitou, co jsme měli mít do občanky: Konflikt Irán a Irák mi sloužil po celou školní docházku. Irán slavně vítězil nad Irákem, který podporovali imperialisté - jenže to byla jen bajka. Pravda byla, že studená válka měla dvě strany, slýchali jsme o hrdinném boji Angoly, Nikaraguy, Salvadoru, třetí svět bojoval, zatímco Reagan uzbrojil SSSR, kde tomu říkali perestrojka.

Tenkrát jasně pojmenoval Sověty jako Říši zla. Komunismus, vývoz utopické ideologie, byl na vrcholu. Nikde se neosvědčil, ale bral majetek, těm co vykořisťovali. Ano, feudálové v třetím světě dřeli lidi z kůže, ale rolníci, co se chopili půdy, pohořeli. Kolektivní marxismus, utopie, nemohla dodat žádný blahobyt; ani Čína už dávno není marxistická, Kuba dopadla podle toho, totiž špatně. Salvador prošel občanskou válkou, než vůdci dostali rozum a souhlasili s volbami: Od té doby je tam demokracie, s tichou podporou Američanů.

x

Kruté genocidy jsou důsledek utopismu. Utopie je vždy "zhmotnění" ideálu, strachu, že nejsme dostateční. Touha po dokonalosti je komplex, nejistota, úzkost, agresivita. Souznít s tím, kdo jsem, je velká ctnost, která dnešním lidem chybí. Proto byli staří Řeci tak uměření, tedy kromě Platóna, který byl vnitřně neukotvený - jeho Ústava je výraz povýšenosti. Na to mohli navázat i křesťané, často fanatičtí. Před Bohem jsme všichni nedokonalí, ale o to víc toužíme po ideálu. Třeba ve stylu Moorovy Utopie nebo státu slunce Campanelly.

Řekl bych, že utopie je sen progresivismu:

..................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

23.8.2026

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 6

Důležitost určitého pojmu se pozná v tom, jak moc bývá zneužíván. První pojem, který jsem si v tomto slovníku definoval, byla svoboda, přesto se mi zdá, že nejhůř je na tom liberalismus, tj. proto, že žijeme už zase ve velmi zpolitizované ideologii. Přitom je to tak prosté: liberalismus je čistě o svobodné vůli člověka. Působí celé dějiny, od antiky, definován byl politicky J. Lockem, rozvíjel se v osvícenství, v parlamentarismu, vrchol našel v Deklaraci nezávislosti. Od té doby se s ním různě smýká, trhá se na kusy, krade se za bílého dne.

Proč je vůbec tak na roztrhání? Kdo by se neoháněl svobodomyslností, když chce velké dobro: Bere si do úst liberálnost atd., což ovšem je velmi často na úkor svobody. Takže co je dnes liberalismus? Začnu negativně, co skutečně není. Není progresivní, nikdy nebyl, nejde mu o zájem žádné vyvolené skupiny, jde mu o člověka, obecně, aby mohl konat, co považuje za dobré, v rámci toho, co může být dovoleno. Ta hranice je stát, který je zřízen dobrovolně, společenskou smlouvou. Není to naopak, že by měl sloužit vyšším zájmům.

Liberalismus je o existenci a ne o vyšším dobru. Nehledí kdovíjak dopředu ani příliš dozadu. Takže není konzervativní, z principu, co už nevyhovuje, s díky odmítá. Nechce předsudky, privilegia, autoritu, ale nechce to ani ze strany pokroku, chce pluralitu. S pluralitou souvisí tolerance, neutralita, která platí pro všechny, chce rovnost. Ovšem nikoliv stejnost, která ničí svobodnou vůli. Věří, že talent má každý, ve větší či menší míře, stačí mít rovné podmínky. Tady souvisí s etatismem, který vyrovnává rozdíly, které jsou nespravedlivé.

Ale zásadní je rozvoj do hloubky, tady a teď. Nejde se ohlížet do minula, žít křivdami, ani se obětovat, aby bylo líp. Člověk má vlastní možnosti teď, žádné jiné nejsou. Buď svou šanci využije, nebo ne, je to jen na něm, nikdo to za něj neudělá. Vede to k zodpovědnosti. Vše ostatní je udržování lidské infantility. To se děje i v konzervativismu i v progresivismu. Dnes je příliš lidí nedospělých, nenesou zodpovědnost, čekají, co udělají druzí, ten model narůstá, je jedno, zdali to má zajistit otec, rodina, úředník nebo nějaký bláznivý aktivista.

x

Já se dozvěděl, co je liberalismus, už v totalitě. Někdy v patnácti jsem si četl Voltaira, a pak mi zkušenost řekla, že stačí dvě lidová moudra: nech brouka žít - a přej a bude ti přáno. Toho se popravdě držím, jen vím, že....

..................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

2.-16.8.2026

Politické rukovoditělstvo Petra Pavla

V sekulární společnosti, zdá se, je velká potřeba sloužit modlám: Takové modloslužebnictví přitahuje bohužel víc tzv. chytřejší, vzdělanější, nejvíc velkoměstské měšťáky. Je to o to podivuhodnější, když je modlou člověk typu Petra Pavla. Jako by ta touha, uctívání, které vyneslo na piedestal lásky prezidenta Václava Havla, se muselo někam přenést. Nebylo zbytí, ačkoliv zcela iracionálně, začít milovat rozvědčíka, socialistického vojáka, schvalovače okupace. Jen málokdo si uvědomuje, že lidé se od dětství uvnitř téměř nemění.

Co nás určilo, to v nás zůstává, byť se doba změní. Když jste kariérista, který využívá, co může, ať už je to cokoliv, jste jím navždy, ač to může být zaobalené. Takovými oportunisty byli např. M. Kundera nebo P. Kohout, byť je doba zavála na opačný břeh. Kdo zažil socialistickou armádu, ví, o čem mluvím. Ta neuvěřitelná pružnost, poddajnost, která z těch gum, co nám velely, čišela, byla lepkavá. A ta lepkavost se hodí, když se změní ideové podmínky. Stačí, aby nastoupil jiný politruk, aby byl vyškolen - jak gumovat zelené mozky.

Asi bych to nepsal, nebýt tak velké iracionality. Petra Pavla jsem kdysi, před volbami, zahlédl na náměstí. Nechtěně, v chůzi, jsem si ho načetl a od té doby vím, kdo to je. Není zlý, je jen zcela obyčejný. Někdo, koho tvoří uniforma, zlaté výložky, bez toho je prázdný. V civilu byste si ho spletli se strejdou z konzumu. V porovnání s Havlem, prominentem, talentem od mládí, je to až okaté. Na kameře O.K., když mu upraví vous, ale nesmí moc mluvit, a když, tak naučené fráze. Politické rukovoditělstvo zajistí, aby byl ideologicky správný.

Jenže mu to nelze věřit, co říká; právě proto, co reálně reprezentuje. Jaký uvnitř je, když si něco myslí. Kadet ze sedmdesátek, co zažil sovětizaci, příliš nechápe svobodu. Věří na řád, pořádek, disciplínu, a pokud je z něj dnes liberál - slouží lidu. Tak ho to naučili, tak to má, co mu řekne jeho politruk, udělá. Jestli dnes progresivisté uctívají Petra Pavla, měli by si uvědomit, že uctívají poradce. Toho, co nic neriskuje, nezpovídá se, dělá politiku, zasahuje do státu. Možná by stálo za to, abychom se zabývali jeho osobnostním profilem...

x

Každopádně Petr Pavel je poučen: ten, kdo znal mladé chlapce, kteří šli na vojnu, dnes říká, že i mladší jsou zralí. Mohou volit, v době, kdy se lidský vývoj posouvá. Stejně tak chce, abychom neměli právo veta, odevzdali moc do EU: ten, kdo se hájil, že chtěl bránit svou vlast! Jediné, co mu věřím, je nenávist vůči Rusům - je to až psychoanalytické; koho jsme zbožňovali, nenávidíme. Ten, kdo chce eutanázii, ženy vedoucí, devalvaci manželství, byť celý život byl macho, najednou preferuje LGBTQ, je celkově nedůvěryhodný.

Nejde o to, že by všechno bylo špatně - jde o gumovost, prázdnotu, co se schovává za módu. Svůj kadlub nikdo nepřečůrá: o to horší, když je to jen vyčůranost. Pavlovo stranění, vnitřní chameleonismus, je příznakem neosobnosti. Jsou dva druhy politiky, první musí stranit, být loajální své straně, držet linii, ač vše neschvaluje. Druhý je nestranický, směřuje do senátu, vahou své osobnosti. Není pravda, že nelze být neutrál, v dnešní době, jen lidé jsou slabí: Být prezidentem je o osobnosti, která překoná přirozené stranění.

Věřit Pavlovi, že chce, aby mladí v 16 volili? Proč, protože jsou ze škol tak dokonale zpracovaní? Je to zase političnost, stranickost, co bojuje na úkor celku. Společnost je víc než dnešní ideologie. Lidé potřebují stálost, jistoty, rituály; jedním z nich je věk dospělosti. To, co odjakživa funguje, se nerozbíjí. Každý nový ministr napáchá jen další škody. V osmnácti se maturovalo, zkouška dospělosti, pak se šlo na vojnu, přechod v muže, mohlo se volit: Osmnáct je podle mě stále práh dospělosti (aspoň fyzické, když ne duševní).

A není v tom nic konzervativního; být svobodný lze jen tehdy, jakmile je člověk dospělý. Pak si může utvářet názory, bez toho je želatina, co se lepkavě přicucne. Někdo potřebuje vést celý život, přicucne se k tomu, co hlásá módní ideologie. Jenže v tom není žádný liberalismus! To, co ti dává hotové myšlenky, je paternalismus: křesťanství, nacismus, komunismus, progresivismus. Jde o dohled, jak správně myslet; podstatou ideologie je, že dohlíží (stále víc), zatímco liberál chce toleranci, inovace k věci, neutralitu vůči člověku apod.

x

Jenže svoboda evidentně není pro každého: tihleti velkoměšťáci jsou v zajetí iluzí. Žijou nesnesitelně lehce, existenčně zajištěně, konzumně sladce, ale postrádají katarzi - chybí jim pevný bod. A tak dělají z prezidenta, který by mohl být obyčejný prezident, ideologickou modlu.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

19.7.-9.8.2026

Bulvár, co ti vleze až do postele

Když chci psát Lidskou tragikomedii, tedy o lidech, které jsem ve svém životě znal, musím chtě nechtě myslet na to, jak o nich psát. Literatura se umí tvářit, že je čirá fikce a vejde se pak do ní všechno. V době, kdy je hranice soukromí rozvrácená, veřejné osoby s ní pracují tak, aby se stali ještě známějšími, je asi lichá obava, že lidi, které jsem znal ve dvaceti, nějak kompromituji. Jenže stále žijí, někteří budou žít ještě dlouho, takže je na stole, jak o nich psát, když chci psát o tom, jak mě vnímali ti, které jsem za 50 let poznal.

V románu je vždy realita, tudíž předobraz postav. Nikdo si nevysní úplně neznámý svět, vychází z toho, co zná. Ale podřizuje se příběhu, postavy tak deformuje, charaktery mění, obrací, zostřuje. Čím větší je prozaik, tím míň opisuje - na rozdíl od módního stylu tzv. autofikce. Přečetl jsem si pár takových, ale zjistil jsem, jak je to banální: Psát podrobně o všednosti, kdo je tak zajímavý, aby to bylo krásné? Sice je to tzv. fikce, ale když si čtu Knausgarda, je to nuda. Móda z něj udělala Prousta, ovšem chybí mu ten proustovský esprit.

Takže čiré vzpomínky, bez logiky příběhu, jsou na nic. Je to autobiografie, hodí se to do memoárů. A nemění to nic na tom, když si s tím někdo hraje, mystifikuje, že jde furt o trapný život. Prezentovat tu nudu, pokud se to dělá, lze jen přes intimity. Tady jsme u toho, čemu se říká bulvár: Dnes si s ním leckdo zahrává, zvlášť přes sítě. Pouští si ho do soukromí, někdy až do postele - pak se diví, že se bulvár rozleze. Chce být celebrita, nakonec je trapný chudák. A to nemluvím jen o umělcích, ale o všech těch, co touží exhibovat veřejně.

Být na veřejnosti je ošemetné: digitální korektnost leze do všeho, chce chránit, tím pádem šmírovat. Jsme pod drobnohledem a přesto nám to jaksi nestačí: Jak jinak může dnes člověk zaujmout? Politik, který dřív byl pod palbou otázek, dnes užívá sítě: Může si mluvit, co chce, ale ví, že bez bulváru neuspěje - dobrovolně s ním kolaboruje. Pak se diví, že se bulvár u postele nezastaví: Vytáhne domácí porno, s vlastní manželkou, anebo doják o všech mých mizerných chlapech... Záběry z rekreace to začíná, trestními oznámeními končí.

x

Takže kde je hranice, kterou nepřekročit? Zřejmě platí, že čím víc osobní, tím míň intimity: Nejbližší vztahy, to, co je soukromé, by neměl autor využívat k realizaci. Nepíše deník, který je subjektivní, to mě vždy na denících (psaných k zveřejnění) iritovalo. Psát deník bychom měli pro sebe, na konci života spálit. Když ho psal režisér Juráček, psal ho jako narcista a o to hůř to působilo - pomluvy, zákeřnosti, exhibice zahalené do intelektuálních keců. O něco líp to zvládla jeho žena, Horáková, která napsala kontravzpomínky.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci O psaní

5.-26.7.2026

O původu krásy příp. smyslu života

Jestli kritizuji dnešek, neznamená to, že bych si idealizoval minulost; určitě se dnes míň nečte, nevnímá se míň krása, neprožívá se míň, je jen důsledek demokratizace, že v rostoucí kvantitě padá úroveň, většina přebije menšinu a to výlučné se ztrácí. Další aspekt je horší, jsou to dva trendy (u nás už 25 let), trend korektnosti a digitalizace, které vedou k formalizaci, tj. stále víc záleží na normách, utilitaritě, uživatelnosti, což je spojené s reglementy, cenzorováním, nivelizací. I ty nejlepší prožitky krásy, lásky podléhají stále většímu vnějšímu nátlaku.

Proto se život propadá do prázdné formy. Jestliže růst kvantity by časem přinesl kvalitativní skok, dnes se to stát nemůže. Chybí živelnost, pudová násilnost, spontanieta. Co je to vůbec krása? Stejně jako dobro je latentně v každém aktu, je v něm i krása. Jestli určení formy vede k přežití, užitku, úspěchu, čili k dobru, krása je důsledek. Každý obsah je prožitek, který se chce naplnit. Chce přežít, získat, líbit se. To líbit se je atraktivita všeho, co se prosazuje, od prvotního aktu až po hru pohlaví. Bez snahy líbit se by nebyl krásný prožitek.

Krásný prožitek je plný atraktivity. Když myslím inteligentně, chovám se dobře, mám krásný prožitek. Cizeluje to vnímání světa, toho, co vědomě vzniká, všechny akty se prožívají. Vždy mne pobaví, jak se dnes nahrazuje prožitek - říká se mu zážitek a stačí si ho zakoupit. Místo naplněného života plánovité zážitky, čím exkluzivnější, tím lepší. Opět vítězí forma nad obsahem, povrch nad hloubkou. Skočit padákem, vylézt na Everest, je zážitek, na efekt, prožít naplno den, ať už jsi kdekoliv, je cosi, v čem se skrývá smysl života.

Vše je pro formu, na odiv a navenek. Za tím se vyprázdnily smysly, které mají být ve střehu. Prezentujeme na sítích, digitálně, jenže tam jsou jen dva typy emocí, korektní a instantní. Korektní jsou dané ideově, instantní jsou zdigitalizované: buď adorace nebo degradace. Víc se nedá prožít, určitě nic krásného: A jen v kráse je smysl života. Proto taky mizí, že by se po něm někdo ptal - prostě se žije, čím dýl, tím líp. Medicína, věda, rozum vedou k longevity. Na smysl všeho se nikdo neptá, moc by se dozvěděl, třeba jak idiotsky marní život...

x

Smysl života je v krásném prožitku: Ať už se jedná o dobro či rozum, vždy je za nimi krásný prožitek. Když myslím, např. abstraktně, čistě formálně, prožívám krásu. Když se obětuji, pro druhé, určuji se, až sebevražedně, prožívám krásu. Je jasné, že složitý akt, kde je životní určení, má v sobě složitý prožitek. Výrazně smyslový, mravní či estetický cit. Tohle je něco, co se dnes podceňuje: nahradit smysly, tj. realitu, nejde. Je to obsah vědomí, které prožívá. Je to v každém aktu, i v tom nejprvotnějším dříme původ dobra a krásy.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

28.6.-12.7.2026

Prázdno a pusto na korektním Západě

Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi ve dvaceti vedl spor s kamarádem, který tvrdil, že ideově posouvá svět nejdřív umění, čili prožitek. Já jsem byl spíš na straně filosofie, tj. formy, ale byl to zpětně směšný spor. Kamarád mě iritoval, byl blazeovaný, unuděný světem, vlastník firmy, dekadentní typ, co uvažoval o sebevraždě, zatímco hltal existencialisty. Ale myslím, že se z toho dostal, sbalil jednu z těch holek, které se tam motaly, a náš spor je jen ukázkou nezralosti mládí. Jak už jsem dovodil, formu a obsah, rozum a cit, lze dělit jen teoreticky.

Spíš chci ukázat, jak málo se svět dnes posouvá. Zdá se nám, že je úžasně překotný, technologicky, ale jinak je to ideová pustina. Brát vážně dnešní korektnost jako tvůrčí proud může jen slaboduchý. Korektnost je ideově impotentní, jelikož nivelizuje, chrání menšiny (které se tak pociťují), ale výlučnost okřikuje. V tomto sterilním niveau se daří normotvorbě, která průměruje, digitalita tomu napomáhá, šíří utilitu, zákonnost, formu, na úkor svobody a nečekanosti; chybí autentická zkušenost, která přináší jedinečný prožitek.

Prožitek je tedy formalizovaný, prázdný, odvozený. Jak už jsem napsal, forma určuje obsah. Dnes ho určuje korektní jazyk, technický rozum, celá ta utilita digitalizace. Je v tom nuda a suchopár, žádné nové ideje vyšlé z obsahu prožitku. Lidé kopírují, rozšiřují, devalvují. O to víc, aby měli vůbec nějaký prožitek, přebírají. Je to vidět, jaká je hysterie kolem AI, nebo kolem geopolitiky, kde jde vždy o vše, a čím víc jde o vše, tím méně o něco jde. Digitální technologie zformalizovaly celý svět: Úplně ho zastavily v jeho zemětoči.

Jako kdyby došlo k totální ztrátě smyslu pro realitu. Jako by se svět tak formalizoval, že se rozbil vztah formy s obsahem. Lidé užívají techniku, ale prožitky kopírují. Obsah je tak vyprázdněný, že neinspiruje, nedává smysl života. Reálně má být forma v souladu, pak ani nevíme, co tvoří život, obojí je vlastně totéž, obsah vychází z prožitků, vyvolává formu, navzájem se prolínají. Rozum se prolíná s city, zákon s živelností, nutnost se svobodou, filosofie s uměním. Dnes je ovšem rozpor tak velký, že jde o čistou deformaci všeho.

x

Vraťme se ke sporu, který jsem vedl s kamarádem: dnes je filosofie děvka vědy, po všech směrech. Prodává korektnost, akademicky, na univerzitách, ale bezmyšlenkovitě. Ideje jsou slabé, sterilní, vhodné na korektní život, který nebolí. Věda to normuje, technizuje, lidé žijou, jako by byli roboti, zaměřeni na delší, byť nicotný život. Jejich prožitky, smyslové, vychází z digitální formy. Umění nemá kontakt s realitou, tudíž je ve vleku toho, co dává korektnost, už 25 let. Je to jen hra se slovy či obrazy, která žádné obzory neotevírá.

Tam, kde se ideje s city střetávají, se nic neděje: Když nenarušíte formu, jak byste mohli nově prožívat? Lidé se bojí, chrání, udržují: risk citové extáze neexistuje. Jsou jen náhražky, imitace, co udržují normu, proto jen chlácholí - ideje vznikají ze smyslů, tudíž tak zeslábly. Celý Západ je multikulturní, což je omyl. Místo střetu je jen ochrana, respekt k cizímu, nikoliv zpochybnění. Jsou mentální ghetta, co se neprolínají, navzájem neasimilují a odumírají. Umění je formalizované, aniž by rebelovalo, vyšlo z reálné smyslovosti.

Vidíme to na literatuře, jak je vágní: Jde víc o to, kdo co píše, nežli o to, co vyjadřuje. 

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

7.-21.6.2026

Proč je dobro někdy tak nebezpečné?

Dobro, které v člověku dříme, v něm dříme stále naléhavěji, což je daň za jeho evoluci. Je to v souladu s mým myšlením, ontologií, takže se chci dál pídit, odkud se dobro bere? Dnes, čím je člověk intelektualizovanější, trpí etickým deliriem. Ideje dobra, které si vytyčuje, které před sebou sune, násobně překračují to, co je schopen ustát. Nezatížený Bohem, stabilní utopickou hodnotou, je tvůrcem dobra. Ovšem tato tvorba se odchyluje, jak už se v novověku ukázalo, od skutečnosti. Od toho, co je člověku vlastní, co je mu reálně etické.

Abych se dobral původu dobra, musím na začátek. Tím myslím ontologii, kde se pohybuji s čistými pojmy. Netvrdím, že jsem nalezl svatý grál světa, ale můj model je nejpřiléhavější. Naší době, její potřebě nihilismu, jenž můj model reflektivně překonává. Nicota, co se projevuje pozitivně, to je model dneška. Nebudu opakovat svou metodu, jak k němu dospět: Jen mi pomůže vidět akty reality přesněji. Je za ním práce jiných, kteří mysleli podobně, svými pojmy. Pojmy, jež jim bránily dojít tak daleko, ale díky nimž dnes myslíme důkladně.

Dojít k nicotě potřebuje vyčistit si hlavu. Zbavit se všeho smetí, vědy resp. technizace rozumu. Stačí pár pojmů, logika a intuice. Reduktivně dojdeme k ničemu, k teoretickému bodu. Nic, co jediné existuje. Ontologicky je to dostatečný raison d'être. Nic, které je všude i nikde, je pozitivní. Jen takto může být aktivizace, její regulace, tedy vnímání. V základu je potencialita, možnost nicotnění, jeho realizace. Nicotnící akt, každý jeden, má svou formu a obsah. To je v zásadě dualita, která je ve všem, přičemž jde jen o teoretické rozdělení.

Jenže v této dualitě je prakticky vše. Jestli dnes řešíme ohromné pojmy jako rozum, vůle, svoboda, dobro, krása, lze vnímat, že jsou ontologicky dané, v každém aktu. I v tom nejjednodušším aktu je forma a obsah, čili naše realita v kostce. Co je to forma? Je to obrys, určení aktu, potenciální posun nicotnění. Nicotnící akt má možnost, v jádru své souvislosti. Je nucen se nějak určit, stojí před rozhodnutím. Vesměs nutně, nezměnitelně, v souladu s kauzalitou. Přesto je autonomní: nepatrná odchylka, v jisté složitosti, může nést nečekanost.

x

Tady jsme u zdroje naší morálky. Pokud je odchylka, tedy podmínka, aby byla evoluce, je i svoboda. A když je svoboda, je i vůle, možnost volby, inteligibilní forma. Forma nějak určuje obsah. Jde o přežití, užitečnost, tedy o úspěch. Jednoduchý akt je prostý, volba a) nebo b), vesměs nutná, ve složitosti zmoralizuje. Stane se cílem, normativem, který určuje, jak se má obsah uskutečnit. Opakem dobra je logicky zlo; kaz, vada, chyba na přežití, užitku a úspěchu. Rozpor mezi formou a obsahem, dobro je funkční, ale zlo nefunkční.

Každý akt chce být uskutečněn. Forma vychází ze souvislosti tak, jak ji aktivuje vnímání. Každý akt je proces vnímání. První je vždy forma, ve své složitosti rozumová. Obsah je prožitek tak, jak se akty řadí, vytváří se čas i prostor. Čím složitější obsah, tím silnější prožitek. Je v něm to, čemu se říká smysly, city, mravní i estetické. Tedy forma, která určuje, volí přežití, užitek a úspěch obsahu. Vytváří, v lidské složitosti, zákony, morální, které posouvá ideově. Někdy jde až o utopie, které mravní cit odmítá, obsah je v nesouladu s formou.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

10.5.-14.6.2026

Nezničitelný grunt křehkého chlapáka

Lidská tragikomedie, kterou chci příštích cca deset dvanáct let psát, nebude popisovat dětství. Začne v sedmnácti proto, že v dětství nevnímáme druhé tak, jak je chci popisovat: Jsme příliš zaměřeni do sebe, ale to je dobře, neboť v tom, jak nás dětství určí, jsme sami sebou. A ten grunt, když si ho udržíme, je nezničitelný. Je to kadlub: geny, zkušenost, v těle i v duchu, data, co přetrvají. Nenapodobitelnost toho, co nás určilo, prostor, domov, rodina, veškerá úzkost, radost a hravost, kterou třeba já mám vtělenou do dědova záhumenku.

Dědův záhumenek byl zbytek polí, co mu zůstal. Babička makala vepředu, děda za humny. Já s bratrancem trávil léto, ale i víkendy, ve stromech, hrou na indiány, kdy já byl Old Shatterhand, on Vinnetou, a kluci z vesnice rudé kůže. Těch stromů tam bylo dost, hrušně, jabloně, blůmy, plno keřů, kde číhaly komančové. V ruce praky, nebo luky, výhled na pole, co zabrali bolševici, jak říkal děda. Výhled až na nymburské depo, kde sloužil strýc, mašinfíra, co jezdil trasu Kolín – Děčín. Pecek do praků jsme měli dost, abychom kosili komanče.

Druhá část dětství byl pokoj v paneláku: zde jsem sehrál všechny ligy, MS, OH, svýma rukama u jedné branky. Tlusté sešity pokryté výsledky, kdy Zico byl vždy nejlepší střelec. Moje sestra na své půlce, já na své, do toho kámoš David, co nosil nové angličáky. Jezdili jsme si nimi, často překračovali demarkační linie. Sestra zuřila, já zapisoval výsledky, měl jsem systém ve všem. Někdy to byla formule 1, jindy rallye Monte Carlo, ale vždy šlo o to, aby vyhrál Nelson Piquet. Měl jsem pro Brazilce slabost, ale David byl spíš proti.

Pak se David odstěhoval do Prahy, já zůstal sám. Máma tvrdí, že jsem se na dva roky zavřel, jen četl: nosila mi knihy v síťovkách, skoro obden, páchly chemií, neboť dělala ve VCHZ. Byla laborantka, na barvičkách, ty provozy si pamatuji. Chodil jsem tam na praxe, všude smrděly divné kyseliny, stoupaly do vzduchu. Když zapršelo, na sídlišti byl na autech barevný povlak. Chemička, kde se dělal i Semtex, páchla celá - takže i foglarovky a mayovky. Četl jsem je pod peřinou, s baterkou, co nahřívala peřinu až k požáru...

x

Přitom byl člověk pořád venku, buď na tréninku, nebo s klukama, na plácku, hrál bago nebo hokej. Přišel večer a svolávání z vysokých paneláků, každý měl svého gestapáka. Rodiče měli v bytech sleziny, pili gruzíňáky, my se trousili domů. Učivo mě nezajímalo, takže byl čas číst: moje češtinářka, co nesnášela kluky, měla ráda šprtky, v první lavici, mě zbožňovala. Chodil jsem za ní po škole, jestli otevře knihovnu, vracel jsem štosy a nabíral další. Jak to mají děcka dnes, netuším, asi čtou na mobilu, jak mi vysvětlila mladší dcera.

Ten grunt, co futruje život, je jiný: Nechci tvrdit, že horší, děti koukají na filmy, čtou knihy digitálně. Pamatuju, jak jsem četl, když jsem mohl, pohádky dcerám: Ten efekt ovšem nepřišel, čtenářství nic moc, asi jen ze školní povinnosti. Včera mi dcerka řekla, že si vzala Annu Kareninu, z mé knihovničky: "Jo?" řekl jsem, "tak ji neoblemtej jogurtem, jak je ve tvým zvyku..." Byl jsem potěšen, že hodlá číst klasiku, ale pak dodala, že je to do školy. Přitom čte, jak vím, romanťárny na mobilu, má plno informací o punkrockové hudbě.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

24.5.-31.5.2026

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 5

Občas, když vařím, poslouchám Rock Rádio, málokdy vnímám znělky, ale tato byla nejvtíravější: "Rock může být slušný - rock je slušná muzika". Ta slušnost ve spojení s rockem mě zarazila; je vidět, že pojem slušnost je dnes užíván dost bezbřeze. Je to dáno korektní dobou, která útočí do všech stran, čili i do marketingu. Je jasné, že tady je slušnost chápána něco jako šik, ale jinde, když se moralizuje, je to bič, kterým je dnes mrskán každý, kdo má jinačí postoj: být slušňák je štít, o němž se nepolemizuje, kdo dřív přijde ten dřív mele.

Přitom jde opět o velkohubost: výsledek korektnosti. Snaha uhájit dogma, znamená umravňování. Nejde o etiku, ve smyslu dobrého jednání, čili zdvořilosti, jde o dušení života. Rozdíl mezi slušností a korektností je právě v tom, že první kypří život a druhá dusí. Je mezi nimi tenká hranice, jistě, ale rozpoznatelná. Korektnost, jako ta lež, co si bere oděv pravdy, mluví ráda o slušnosti. Ráda definuje, co je slušné, vymezuje hranice, za něž slušný člověk nesmí: kdo je překročí, je označen, nějakým new pojmem, aby se ho ostatní zřekli.

Jak já si vždycky vzpomenu na jakobíny. Tam je zdroj všeho, chtěli rozum, ale zvrhli ho v hledání zla, pomocí a ve jménu pojmů, morálních, včetně slušnosti. Člověk nemůže dát jen na formu, ta se snadno zvrhne, ideje ho dovedou ke gilotině. Formální slušnost, tedy korektnost, dnes hrozí vymýtit život. Není to nic jiného než sterilita. Všechny ideologie k ní vedou, zcela nepoučitelně; nesmiřitelnost jezuitů je obdobná jako bolševiků. A co třeba puritáni, co dnes ničí svět? To, co podle nich není slušné, je toxické, včetně sexu, drog, rockenrolu.

Pak se i ten rock tomu brání: Nějak na to reaguje, vypadá směšně. Stejně směšně, jako když se hájí tzv. hooligan. Být dnes skalní fanda je velice nevděčné, asociální. Dát si někde sraz, rvačku se slávistama, to je něco tak ošklivého! Jenže kam se má ten testosteron schovat, když ho vyloučili z dobré společnosti? Hráč, co způsobil faul, je společensky mrtvý, měli by ho propustit: ach, to pokrytectví, které se halí do slušnosti. Fotbalový klub, byznys, banky, co chtějí dnes uspět - rádi uznávají, že vydělávat peníze je strašlivě neslušné.

x

Všechno je to puritánské potlačení života. Chytli se toho i u nás, duchovně zakrnělí intelektuálové. Nejde o neslušnost, když máte jiný názor; slušně můžu přece říct i to, že jste vůl. Ale korektnost mýtí, převychovává, tudíž sterilizuje ducha. Má jiný zdroj, než slušnost, ta vychází z jiného kořene, resp. z těla. Chránit tělo, jeho důstojnost, zranitelnost, byl základ, aby se vyvinula etika. Dokonce i to, jak stoluji, je fýzis, vychází to z materie, celá naše etiketa. Být dobrý, ohleduplný, zdvořilý, jsou milióny let evoluce našeho druhu.

Korektnost má úplně jiný kořen: jde o ideu, vždycky ušlechtilou. Pravda, dobro nebo spravedlnost, kdo by to nechtěl? Ale jde o rozumové cvičení, od bodu A do bodu B, jak matematika. Pak to převedeme na život, což vede k dogmatu. Ale kdo by si to připustil, když ho vede logika. Začne vyrábět pojmy, definice, vymezení - vymezení je už gumování, ostrakizace, celá část světa musí pryč. Bez ní bude líp, až ji vyčistíme. Čistota je podstata každého purismu. Korektnost vyžaduje slušnost, aniž tuší, že tím dosáhne sterilizace.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

26.4.-17.5.2026

Šimon Pánek, člověk ve velké tísni

Podíval jsem se na podcast, kde mluvil Šimon Pánek, ředitel neziskovky Člověk v tísni. Studentský vůdce, kterého jsem po r. 1989 uznával, neb měl odvahu, charisma a vizi. Tu vizi zhmotnil v humanitární práci, založil organizaci, nešel do politiky, chtěl pomáhat lidem. Těm, co hladověli, byli oběti válek nebo katastrof. Ještě v nultých letech, kdy jsem ho viděl mluvit, byl pro mě inspirativní. Pak jsem ho dlouho neviděl, až L.P. 2026 a tato verze Pánek se mi už nezdála: Nechápu, jak se může muž, tak zakotvený, změnit tlakem doby.

Ano, jsme všichni otroci své doby. Přesto je tu otázka, jak moc nás musí změnit, když se doba vychýlí. Pluralita, barevnost svobody, se pozvolna změnila v jednostrannost: Kde se to vůbec zlomilo? A bylo příčinou to, že ten člověk uvěřil, vědomě, uvědoměle? Anebo jde o oportunismus, koho chleba jíš, toho píseň zpívej? Každopádně je to vzor přerodu v člověka arogantní tísně. Tito lidé, dřív mentálně liberální, žijí pod tlakem wokismu, který hájí zuby nehty: vypadají jak po výplachu, brain-washingu, jak po částečné lobotomii.

Kus mozku, kde sídlí svobodomyslnost, zmizel. Zůstala jen hesla, krásná slova bez obsahu. O manželství všech, o ohavné maskulinitě, o zemi, kde nejezdí auta, mocní se upozadí atd. Ta vychýlenost je kulturní, protože ta je základ myšlení: ale taky politická, finanční, mocenská. Slušnost v armádě nás zaručeně zachrání: absolutní nesoudnost, nerealita, nepoměr mezi teorií a praxí. To vede takové lidi do tenze, do neurotického transu, jsou jako šamani, co blouzní: ale oni to nevidí, o to víc nutkavosti, urputnosti, až z toho mají tiky.

Kolik takových dnes vidíme - není to proto, že byli dřív otevření, schopni vidět bezpředsudečně? Kdy vlastně vstoupili do tunelu plného tmy, v níž se cítí stísněně? Převzali dogmata, tím pádem útlak, nic snadného, když musíš stále kázat: Kde je volnost, hravost, otevřenost? Život se smrskl do měchu, kde je málo vzduchu. Jeden má tik, druhý je dýchavičný, radost zmizela. Tihle lidé nechodí na poutě, aby se bavili, zašli do obludária, aby viděli, jak vypadají; tihle musí kázat, s přísnou rýhou na čele, brojit v médiích nebo na sítích.

x

Humanitární neziskovka se zpolitizovala: bohabojná práce, co pomáhá v krizích, se přesunula do škol. Je to logický krok, když chceš kázat: čím víc úzkosti, tím větší misionářství. Jenže dogma, ideologická věrouka, je vždy tezovitá, aby fungovala. Tezovitost je abstraktní, takže iluzorní, tj. mimo život. Nikdy neobsahuje pravdu, když drží lajnu, stává se, zvlášť ve školách, katechismem. Neziskovka, co pomáhá, začne škodit, vymývat mozky mladých - nelze jinak, vždyť jde o dobro, o to, které dláždí cestu do věčných pekel.

Ideje, jež vymyslel úchyl, se rozmáhají: Šíří se umělecky, univerzitně, čím odtrženější od reality, tím účinnější. Lidé chtějí věřit; vždy jde o strach, co s námi bude? Ta intoxikace funguje, šíří se tak, že otravuje mozky, které už nic nemyslí, myslí si, že jsou svobodní. Tak jim to řekli, liberálové nové éry, stačí konformita: kolik už se přizpůsobilo? Tvrdí, že je to O.K., že ty reglementace fungují. Ale ony nefungují, jsou neživotné, krásné řeči o vší slušnosti, respektu vůči komukoliv, jsou utopické: A utopie jde ruku v ruce se státním dohledem.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)