Nově psaný román

Ať mír dál zůstává v tomto baráku

Bylo vidět, že Judita Machatá chodí kolem mne jako kolem horké kaše. Kdykoli jsme se potkali, tvářila se jako kakabus, jako by se divila, že ještě v domě vůbec bydlím. Dávala mi najevo, že jsem cizorodý prvek, který mezi ně nikdy nezapadl. Od té doby, co jsem správce, tady nic nefunguje, vybafla na mě nakonec.

"Co máte na mysli?" zeptal jsem se.

"Třeba to Brano, co nezavírá," upřesnila výčitku, "lidi se sem trousej, jak kdyby to byl průchoďák!"

Rozeberme si, kam tím vším mířila: Jednak ji trápila situace, která v domě nastala, když se tu ubytovaly medičky. Chodili sem i cizí lidi, ale za to jsem nemohl, jelikož je medičky pouštěly, příp. cizinci měli klíče, které jim daly vyrobit. Takže ten frmol, průchoďák, byl důsledkem toho, co si sem nastěhovala paní Hoang.

"Ale já nejsem údržbář!" vysvětlil jsem.

Zatvářila se jako vrah a třískla svými dveřmi. Já vím, mohl jsem v zájmu lepších vztahů vzít šroubovák a vyladit Brano, ale šlo mi o princip, který už staletí dodržuji. Nezasahuji do ničeho, co by narušilo světaběh, protože si myslím, že mi to nepřísluší. Jsem jen pozorovatel, jenž se pohybuje už dávno mimo kauzalitu.

"Představ si, co mi ten lempl řekl!" řekla Judita, když zašla k Jaroslavovi, co ležel jak Lazar.

Jaroslav nic neodpověděl, jelikož byl nehybný, potom co se zřítil z kola, v rychlosti 35 km v hodině.

Judita mu natřásla polštář, aby se mu líp leželo. Měl krk v tubusu, takže vypadal strašně. V domě byl hluk, frmol, on jen ležel, ani na kolo nemohl, ačkoliv potřeboval pryč.

Judita byla ráda, že mu může vyvářet. Drnčela s nádobím, aby se uklidnila, po tom výstupu. Potřebovala si srovnat myšlenky, krájela cibuli, všechno jí přišlo líto. Snažila se, aby byl v domě mír. Zavedla režim, kde byl klid na práci, bezpečí, pořádek. Dokonce i paní Hoang, náplavu z Hanoje, vzala za svou, spřátelila se s ní - měly stejné lásky, Marxe, Lenina, velkého Maa, které by nikdy nezradily.

Jenže ty medičky z Arábie byly přes čáru. Mohla se snažit, aby měli hezký dvůr, jenže se ozýval smích, orientální hudba. Měla soucit s lidmi, měla touhu spojovat, ale tady byl element, co se nedal: dokonce i správce byla schopná zpacifikovat, brát ho jako nutné zlo, v disentu, ale ti pouštní lidé ji obírali o spánek - chodili sem, nadržení mladí samečkové, zvonili na medičky, třískali dveřmi.

Bála se jich a hledala ochranu: Zašla za Robertem, aby jí pomohl, jak to právně vyřešit. Měla představu, že je vypoví, paní Hoang dostane náhradu škody, najmou jí naše studenty. Přece není rozdíl, jestli platí v dolarech nebo v korunách? Doktor byl nesvůj, moc nemluvil, jen jí vyložil, že má jedinou možnost, když budou dělat brajgl, zavolat cizineckou, třeba jim vezme povolení k pobytu.

"Ale voni dělaj bordel!" řekla Machatá, jako by se hájila před lidskoprávním soudem.

Zněla v ní proletářská internacionála... jenže tihle snědí Arabové, co chodili za medičkami, nebyli chudí. To už jí míň vadili Cikáni, co dělali v centru, za rohem, občas rámus. Věděla, že tihle nemají úctu, žádný respekt k straně, k jejím soudruhům. Dělají vše jinak, ve službě Alláha, co chce naše lidi podřezat: To jí řekla Růža, když se s ní bavila, musela jí dát v tomto směru za pravdu.

Cedulka, co dal vyrobit Mike, nefungovala. Chodili sem stále, nikdo to nebral v potaz. Jak to, že neumějí číst? Co je to za barbary, za zběř, co se narodila v poušti? Dala by jim výchovu, vzdělání, učila je v altánu česky, aby se zařadili. Ale nestojí o to, když je potká, třese se hrůzou, aby se na ni nevrhli - je už sice stará, ale slyšela, že znásilňují i děti, každá se musí mít na pozoru.

"Ty máš starosti," vzdychl Jaroslav, když mu to řekla: "Za to ty už nemáš žádný," namítla smutně.

Život v baráku byl opět vyhrocený: Žádná něha, žádné spočinutí. Celý život toužila po tom, aby našla ochranu. Přitom to vždy zbylo na ní, aby se starala o druhé. Obětovala se pro rodinu, školu a barák. Byla dělnicí, co dře do úmoru, za společnost. Myslela na druhé a sebe potlačila. Je už stará, půjde do důchodu, co si počne?! Vařila guláš, bramborový, napůl hovězí, napůl vepřový, slzy jí tekly po tvářích. Nemohla za to cibule, ale lítost, že je tak sama, osamělej voják v poli: Svět, co znala, se rozpadal, přicházeli migranti, přes hranice, aby zničili vše, co milovala... Musí se zasadit za mír, i kdyby měla být válka.

25. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Špatná domluva s mameluky

Ta situace, kdy se v domě objevily úplně cizí živly, zasáhla nejvíc rodinu Suchardovu: Měli malé děti, vychovávali je v katolickém duchu a přitom se museli potkávat s medičkami v hidžábech, za nimiž chodili podezřelí mladí osmahlí Arabové.

Filip Sucharda, jak jsem vnímal, měl dobré období, vše, na co sáhl, se mu dařilo. V divadle měl několik hezkých rolí, hrál už spíš sekundanty než kompars, muže v letech, důstojné otce, následníky, hrabata. Takže si víc věřil, což bylo znát, vybudoval byt, kam mohli zvát přátele, jak je vybírala Eliška - obnovila svůj salón. Jenže přítomnost cizinců jiné víry, z Musulmánie, to kazila: Nevěděli, jestli se děti nebudou bát, jestli je někdo nebude obtěžovat.

Filip měl už víc sebevědomí, choval se dospěle, v Kristových letech byl víc rozhodný, aby věci řešil. Nechal si narůst vousy, světlé vlasy mu už trochu řídly, dodávalo mu to vážnost, kterou uplatňoval vůči sousedům, lidem v domě. Dělal technický dozor, jedině on mohl dohlédnout, než šel v poledne na zkoušku, na stavbu. Potuloval se u dvorku, kde se pokládala dlažba, až natrefil na paní Hoang. Chtěl jí říct, že se mu nelíbí, že v domě vídá podezřelé chlapy.

"Já nerozumělá!" řekla mu paní Hoang a klidila se pryč, jako že má dneska naspěch.

Filip to zkoušel anglicky, německy, tím, co pochytil na jevišti, když hráli na zahraničním festivalu.

"Já nic nevidělá!" dodala paní Hoang.

Jako by přes noc zapomněla česky, zlobil se Filip. Nechápal, jak se s ní vůbec domlouvala Judita.

"Ona neumí po našem?" divila se, když na ni zazvonil. Byl plný ráznosti, kterou nechtěl promarnit.

Vysvětlil jí, že takhle to dál v domě nejde. Nemůže se bát, že se něco stane dětem, když půjdou ven. Ani ten dvorek, který přestavují, nebude bezpečné místo, jak věřili: "Nejdřív sem nastěhovala tři muslimky, ale teď sem choděj další, bez povolení!"

Judita uznala, že na tom něco je. Má plno starostí s Jaroslavem, že si toho ještě nevšimla. Jaroslav se vyboural, namohl si krk, leží doma, a ona o něj musí pečovat. Ale dvorek vzkvétá, jak viděla z balkónu, těší se, až se lidi v altánku sejdou.

"Jenže ten obsaděj arabáči," vzdychl Filip.

Bylo jasné, jak jsem poslouchal, že máme problém. 

.....................

24. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Změna dispozic v hlavě Vodnářky

Jestli byl někdo povznesen nad to, co se dělo na našem dvorku, byla to Kája Diblíková. Přišla sice i na schůzi, ale jako by byla duchem jinde, v nějaké jiné sféře. Měla opět na sobě sexy tepláčky, bílé jak sníh, hezké růžové triko, které zvýrazňovalo prsa, načesané blond vlasy volně přes záda, byla nádherná, prostě stálo za to, aby našinec do ní vstoupil, aby se dozvěděl novinky.

Poslední dobou chodila jen do své galerie. Byla trochu jak mátoha, jako ostatně i já, do sebe ponořená, v zimě nečinná. Na muže svých snů, zdá se, už rezignovala. Inženýr, jehož si vysnila, se rozplynul, jako by to byla fata morgána. Přišla si jako na poušti, vyprahlá, žíznivá, každý večer se mazlila, nořila do vany, natírala krémy, drahými přípravky, holila se, depilovala, i když věděla, že je to zbytečné, protože tady není pro nikoho - jenom pro sebe.

Měla kolem sebe dceru a mámu, to jí stačilo. Už tak to bylo náročné, když se o ně musela starat. Ta chvíle, kdy se zamkla v koupelně, byla nejlepší z celého dne. Mohla si vydechnout, udělat ticho, nikdo jí nevolal, nehonil, byla sama pro sebe. Tiše si snila, aniž by tušila, že ji někdo vidí, sleduje, byť telepaticky. Mohl jsem vidět, že je jinde, noří se do barev, co měla od dětství v hlavě. Jako by se v ní to prázdno, co žila, zaplnilo barvami, jaké už dlouho neviděla.

"Mami, ty maluješ?" zeptala se užasle dcera. Byla zvyklá, že ji nutila, aby se do toho pustila sama.

"Má to tady ležet ladem?!"

Vzala z jejího pokoje stojan, desky na skicáky, roli papíru na náčrtky, sadu štětců. Dokoupila si akvarelové barvy, taky olejovky, s tím, že bude chodit na půdu, tam může mít bordel.

"A co galerie?" zeptala se nejistě matka. "Dopoledne tam budeš ty!" řekla jí nekompromisně.

Chodila na půdu, když vstala. Těšila se na to i v spánku, měla barevné sny, jaké ještě neviděla. Celé dopoledne strávila na půdě, v domě byl klid, jen zdola, když otevřela okno, slyšela rámus. Viděla lidi různě barevně, zákazníky, sousedy, chodce. Každý měl barvu, co mu dávala typus, způsob chování, naturel, stačilo namíchat ten správný odstín. Ráda se nořila do víru barev, intuitivně, aníž by zapojila rozum. Až nakonec, když vrhla svou vizi na papír, začala myslet.

Chtěla vědět, jak pracuje podvědomí. Vše, co zažila a raději zapomněla, ale i to, co tam bylo, jen to vylovit, na světlo světa. Barvy jsou o světle, ráno šlo skrz vikýře, okna, dopadalo na plátno, stačilo jen zhmotnit vize, co v ní byly, její pocity, sny, touhy. Potřeba otce, který odešel, matky, která si hledala úniky. Pak taky, když dospívala, city, co ji zklamaly, navždy se zavřela, byl tu už jen sex: Ten byl latentní, v každé barvě, ale šlo jí o víc, stále hledala vlastní cestu.

....................

23. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Degenerace Čechů se prohlubuje

"Co to tam máte za aktivistku?" zeptal se mě Vilém Klicpera, když jsem ho navštívil pod průhlednou záminkou, že mu nesu vyúčtování, co mu zpracovali na Správě.

Měl jsem plné zuby baráku, své samoty, věděl jsem, že když bude v dobré míře, že mi nabídne cigáro. Zavedl mě, jako vždy na balkón, kde opět, od jara, trávil život. Vypadal zestárle, o hodně hůř, než jsem si pamatoval, ale pořád mu to pálilo: zapálil si malborku a ukázal dolů, na náš dvorek, kde vyhloubili kráter.

"To vypadá na těžkou vykopávku!" zasmál se Vilém, když zhodnotil znalecky velikost díry.

Firma, na popud Verunky, jak jsem věděl, odstranila zeminu, aby se mohl provést archeologický průzkum. Našlo se pár střepů, taky lebka, což se probíralo u Kolmanů, nakonec se rozhodlo, že zákonu bylo učiněno zadost a bude se stavět. Ale ten kráter, který tam vznikl, naštval Viléma tak, že si zanadával na lidstvo.

"Už nevěděj, blbci, co by," shrnul to, když si zapřel nohy v papučích o šprusle zábradlí.

Zaujal svůj obvyklý posed, odkud měl přehled. Zíral přes park, na cestu mezi školami: ženské s psíky, školáci, cyklisti, spěchající lidi, to vše ho vedlo k zamyšlení. Kam ten český národ spěje? Všichni, do jednoho, jak na ně koukal, čuměj do mobilu. On, Vilém, má taky mobil, ale nepoužívá ho, jen na telefonování. A to ještě jen na příjem, když mu volá žena, aby koupil maso v akci.

Ano, zestárl, to mi může potvrdit: Bolí ho kyčle, jak je namáhal, zasmál se na mě vilně - celej život makal, obšťastnil celej harém. Ale teď už ho to nezajímá, směšný pohyby. Žena mu nadává, když si ucvrnkne, do gatí, že to musí přepírat. Nemá to už pod kontrolou, je mu osmdesát. Co si už na něm kdo vezme? Může si kritizovat, co chce, píše do Radnice, do plátku, co ho platí magistrát.

"A co tam píšete?" zeptal jsem se.

Vilém zhluboka vyfoukl kouř. "Jaký jsou slibotechny, například. Před volbama slibovali zelenej bulvár a co jsou u moci, velký kulový. Ani jeden stromeček na magistrále, ani keříček. Podívej na moji džungli!" ukázal hrdě na svůj dvorek.

Je fakt, že ho měl pěkně zarostlý - samé keříky, náletové rostliny, plevel, co vypadal jako tráva, všechno se vzmáhalo, zelenalo, pučelo, taky psí víno se vypínalo po stěně baráku, po zdi, která dělila dvorek, zatímco ten náš byl jako jeden velký kráter.

"Celá země je rozrytá, věčně se v ní rejpeme, na to, jak je malá, si to snad ani nezaslouží," vyprávěl Vilém, zatímco tahal z marlborky, "dřív se stavěly paneláky, všude, ale aspoň do vejšky, teď se stavěj paneláky do šířky, všude na polích. A když ne mrtvá městečka, tak mrtvý haly, aby sme měli krámy džast in tajm!"

...................

22. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu