Nově psaný román

Domácí kutil opět na scéně

Když se na nástěnce vedle mých dveří objevil papír, že Sucharda bude příštích čtrnáct dní předělávat kuchyň, věděl jsem, kolik uhodilo. Bylo mi jasné, že to nebude jen čtrnáct dní a že to nebude jen kuchyň. Znal jsem Filipa už dobře, abych věděl, že bude dělat přestavbu, jaká tady ještě nebyla, že ten papír byla jen taková úlitba, aby si nemohl někdo stěžovat, že ho včas nevaroval.

"Promiň," řekl mi po pár dnech vrtání, které působil na můj strop, "asi jsem se provrtal skrz..."

Zjistil jsem, že se proboural do mé koupelny: část zdiva sletěla do vany a zničila smalt. Filip se děsně omlouval, rozhazoval rukama, ale vypadal šťastně, jelikož vyměnil odpady. Přidělal k jejich koupelně WC, co zrušil na druhé straně bytu. Tam protáhl kuchyňskou linku, ještě bude bourat, ale to už se ke mně nesesype...

"Aha," řekl jsem, "a bourat budeš čím?!"

Nadšeně vykládal, že má zbíječku Makitu. Je velice výkonná, příčku z cihel zbourá za chvilku. Chvíle, jak jsem sledoval, se protáhla, jelikož boural až k podlaze. Opět se proboural až ke mně, v kuchyni, kde měl mít nový dřez. Koukal skrz díru a omlouval se už jen skrz ní - já měl nervy v kýblu, tudíž jsem nic neříkal.

Nechápal jsem, co je to za letoru. Potřeba předělat byt, udělat z něj něco úplně jiného, než to bylo. Chápal jsem, že paní Hoang, majitelka bytu vedle, musela rekonstruovat. Trvalo to dva měsíce a člověk si už chtěl od toho odpočinout. Jenže sotva končila jedna přestavba, začala další, aniž by brala jakékoliv ohledy. Nějaký papír, co žádá o strpení, ve všední dny, byl canc papíru.

Filip makal v sobotu i v neděli: vždy, než šel do divadla, měl čas budovat. Elišku s dětmi odvezl k tchýni, na delší čas, aby měl prostor, jak naplnit své touhy. Ano, byla v tom touha, nadšení stavět, nucení kutit, divná česká neuróza. Udělat si svůj koutek, podle svého, když tam venku, do toho mluví papaláši. Filip, který to zdědil po otci, chalupáři, se činil, aby měl byt jak ze škatulky.

Jenže ta škatulka všechno převracela: Byt se zděnými příčkami, nosnými trámy, se stropy, které měly rákosové podbití, převrátil naruby. Místo komory byl vstup do bytu, místo chodby kuchyň, místo WC špajz, místo příčky do kuchyně obytný prostor. Místo ložnice, kde spali s Pepčou, bude děcák, vykládal, když jsem si stěžoval: "Kurva, vole, ty šlápneš, a moje vitríny se klepou!"

Poslouchal jsem v kuchyni, jak zbíjí. Mou hlavu to ubíjelo, a co to dělalo s tou jeho, to jsem netušil. Jen jsem vnímal chaos, neúctu k minulosti, k dílu předků. Pak začal pokládat podlahy, dubová prkna, na volno, na trámy, pod nimiž bylo jen podbití. Bylo jasné, že budu mít nad sebou, až začnou jeho děti dupat, truhlářství, přál jsem si, aby šel radši do divadla: zahrát našeho furianta.

"Jsem hvězda, všechno se mi daří!" vyprávěl.

Po tom, co si užil s Diblíkovou, se změnil. Už s ním nebyla řeč, nic nebylo problém, cítil se skvěle. Chtěl, aby se měli dobře, až se vrátí, aby měli víc prostoru, na hraní. Kuchyň bude selská, Eliška bude jak doma; hezky bosky po dubovce. Udělá novou zídku, kde budou snídat, s židličkami, těšil se jako malej: nachystal si cement, míchal maltu, zatímco mu celej svět mohl políbit...

"Co to ten kokot dělá?!" ptali se občas sousedé, když to trvalo už moc dlouho.

"Zboural příčku a staví novou," přisadil jsem si.

"A má na to stavební povolení?" vyzvídala paní Hoang.

Poměry v domě se začaly měnit - byly tady nové studentky, medicíny, co se chtěly učit. Přišly z Kuvajtu nebo Bahrajnu, platily dolary, paní Hoang měla tři pokoje. Ta ostuda, že tady máme randál, byla velká, dokonce i pro Machatou; Jaroslav mizel na kole, i když byla ještě zima. Bylo třeba něco udělat, nějak to zastavit - jenže ajťák Mike mizel taky, byť by radši makal na softwaru z domu.

Ani jeho žena, Verunka, nepomohla. Chodila na město, zachraňovat zeleň, která ještě nerozpučela. Jejich čivava celý den štěkala, v tom hluku se cítila moc vystrašená. Ostatní jako by byli neviditelní; zalezlí uvnitř, ucpávky v uších, nervy na pochodu. Judita si vzpomněla, jak zuřila, když Filip kutil na soustruhu (odebíral proud, co patřil baráku) - jenže, když truhlařil, nebyl alespoň tak slyšet...

Šla k němu zazvonit, načež vyšel s Makitou v ruce: "Bohoušku," řekla mu, "vrať se do sklepa!"

12. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Ženský smutek vyřeší jen láska

"Ahoj, pomůžeš mi nahodit pojistky?!" zeptala se mě Karolína Diblíková, když jsem otevřel, po jejím nervózním klepání, dveře. Měl jsem hned na jazyku, aby si řekla Filipovi, který byl na výpadky proudu expert, ale spolkl jsem to: Vytušil jsem, že se mu od té doby, co se spolu spustili, vyhýbá, aby si nedělal žádné naděje.

Zamířil jsem za ní, poslušný jak psík - zíral na její zadeček: jakoby se za ten rok, co jsem tady byl, změnil. Už nebyl tak ležérně veselý, ve své vrtivosti, smyslně erotický. Něco se v něm usadilo, za ten čas; vědomí, že život není peříčko. Všechno, co je na ženách krásné, se zrcadlí v jejich zadečku, všechny zmatky, touhy, potřeby. Tam se vidí, jak na tom která je, jak se jí žije, co ji trápí. Někdy byl vyzývavý, jindy stažený, až nepřístupný, jindy lákal, takže jste měli chuť, aby se zastavil, abyste si na něj mohli sáhnout.

Karolína trávila čas, ten nejlepší, hlavně v galerii, pracovala, často do noci, aby se zabavila. Nic jiného neměla co dělat, musela živit sebe, dcerku, svou matku, jejíž známosti jí lezly na nervy; moc utrácela, stále byla ve firmě. V šedesáti byla směšná, komická, s těmi amanty, co si vodila do kamrlíku, kde měla zázemí. Kája to musela vydýchat, že ona musí platit faktury, zatímco máma utrácí. Brala si peníze z účtu, který měly na provoz, a Kája tím trpěla.

"Co jsem dlužná?" zeptala se, když jsem nahodil jistič. Stál jsem u ní na chodbě a cítil, že je smutná.

"To je zadara," řekl jsem.

Věděl jsem, že u ní nemám šanci - nevnímala mě, byla upjatá, při tom, jaký byla diblík, stažená do sebe.

Jestli o něco nestála, pak o nějakou tuctovku; její vkus, který si v životě pěstovala, ji vedl vždy na maximum. Uplatňovala ho ve své práci, ale hlavně v soukromí. Nějaký správce, středního věku, původu, vzdělání, ji těžko mohl oslovit. Stejně jako nějaký mazal, jakých viděla na různých akcích, jak smetí.

"Kulmovala jsem si vlasy," vzdychla, "tak snad to zas nespadne? Je to už nějak pohrkaný?"

Všechno v tomhle domě bylo pohrkaný, přitakal jsem. Připomněl jsem, že je to už sto let starý barák. Všechno je na heslo, občas to funguje, občas zase ne. Viděl jsem, že ji tím nudím, svými plky, nechal jsem ji tam, aby se kulmovala. Jela, po obědě, na aukci do Brna. Snažila se mapovat terén, koho získat, do portfolia. Musela, chtě nechtě, přejít i na dnešní autory, těch mistrů, z doby moderny, byl jen omezený počet, navíc byli už dávno rozebraní.

..................

11. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Stařec, který odmítá umřít

Když jsem toho dne dosprávcoval (v jednom baráku, který mám v péči), vracel jsem se domů. V sousedství blikala světla, stála tam sanitka, trochu ve mně hrklo, kdo to může bejt?! Vynášeli nosítka, z vedlejšího domu, z Kachlíkárny, dva záchranáři. Postava byla zahalená, neviděl jsem ji, byl tam frmol, sousedé kolem. Pak, když jsem se přiblížil, těsně k sanitce, už jsem se bál, že umřel Vilém Klicpera: stejná velikost, objem, byl to asi on, pomyslel jsem si trpce...

"Jeďte s ním, Pazderová!" uslyšel jsem hlas ředitele, který dřív šéfoval pardubickému divadlu.

Stál tady Vilém, zahalený do havelocku. V ruce měl hůl, sukovici, kterou dostal od ženy. Řídil záchranné operace, něco domlouval s lékařem, který vyšetřil Pazderu. Byl to soused, o něco mladší než Vilém, špatný na srdce, holt nikdo už nemládne. Vilém to měl pod kontrolou, když přiběhla stará Pazderová, všechno zařídil.

"Já se ještě projdu," řekl ženě, která vyhlížela od vchodu. Byla nalehko, jak vyběhla z obýváku.

Vilém byl muž činu, nabalil se, když šel dolů, co kdyby měl jet s nimi, aby zajistil přesun. Musel udat údaje, zařídit nejvyšší péči, když jde o člověka z jeho baráku; byl to těžkej kardiak, moc nevycházel, Pazderová všechno oběhala, jak Vilém věděl.

Už se kácí v jeho lese, už dávno, kolik těch, co znal, tady není? Jde, vlastně se belhá po rynku, nikoho nepoznává. Míří tam, kam vždycky, na vrchol své ostudy. Někdo má své úspěchy, hýčká si medaile, on má svou prohru - kdyby ho vzali, dali mu příležitost, kde by dneska byl?! Slavný muž ve slavném městě, měl by desku, na Kachlíkárně, že tam 50 let žil, že se zasloužil o divadlo.

Nohy mu klouzaly, držel se sukovice. Procházel Kopečkem, kolem galerie, kde se svítilo. Mladá tam ještě je, sedí za pultem, až někdo přijde, říkal si, ale nikdo nepřijde - kdo by chtěl umění?! Ani do divadla, kde začínal, tady moc nechodili. Pamatuje šedesátky, Redutu, Semafor, Za branou, byl chvíli po škole, chtěl hrát a zpívat, dělat avantgardu, ale nakonec skončil v rodném hnízdě.

Hrál, co mu dali; měl jméno, figuru, talent. Brzy byl první milovník, dělali klasiku, ale bavilo ho to. Pak přišla normalizace, samý předvoj, váleční invalidé, komsomolci. Husákismus se podepsal na všem, ale on stál jak skála, na jevišti. Nezaprodal se, nešel do strany, vydržel zákazy, ponížení, hrál soudruhy: Měl jméno, figuru, mužný hlas, věděl, že jeho čas, kdy bude slavný, brzy přijde.

...................

10. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Jak si poradit s laktační psychózou

Nejvíc mě mrzelo, že jsem přestal vídat Elišku. Poměry v domě, ten lomoz, špína, prach ji držely doma, nikoho nepřijímala, aby chránila své dítě, proroka Pepču. Byl jsem často s ní, jenže jen na dálku, jen tak jsem mohl vnímat, jestli je v pořádku.

Byla hodně vyčerpaná - usilovnou péčí, kterou věnovala dětem. Je jasné, že když vstáváte víckrát za noc, abyste kojila, že vás to zmáhá, navíc ale měla další dvě děti, co se hlásily o slovo. Nechtěla, aby chodily do MŠ, kde by chytly virózu, takže vstávala ráno, dělala snídani, pak vařila oběd, když byl Filip v divadle. Být matkou, na plný úvazek, bylo v dnešní době opravdu těžké. Všude tolik svodů, internet, Facebook, kam se sdílejí fotky, kde záříte štěstím, zatímco realita, dětský pláč, hluk v domě, co vás rozčiluje, je zcela jiná.

Pak tady bylo kojení, Pepa byl náročný. Měl hlad každou chvíli, nečekaně, bez pravidel, jak se mu zlíbilo. Jenže byl tak slabý útlý neduživý, že mu vyhověla, kdykoliv chtěl. Měla rozkousané bradavky, i přes chrániče, které používala, byla vydudaná. Neupravená, nervní, když usnul, už čekala, kdy začne plakat. Filip nakupoval, ona vařila, hlavně polévky, především se mátožila po bytě. Vyhlížela jaro, jako by čekala, že se něco změní, že se Pepča uklidní: "Jsi mé prokletí..." šeptala něžně, když se prorok na ni bezelstně díval.

Pak začala být náměsíčná; chodila bytem, aniž by o tom věděla, až ráno zjistila, že žehlila. Na stole propálila díru, málem uhořeli. Někdy zas jedla ve tři ráno šunku, což by dřív nedělala. Měl ji tam Filip, který potřeboval občas něco masitého. Ona byla veganka, i děti k tomu vedla, ale teď se jí hroutil řád. Zakoušela temnotu, bez Boha, který ji opustil, jakoby snad ani nebyl. Děsila se, že to nezvládne, že přijde o mléko, že bude muset kupovat Sunar. "Měla by sis odpočinout!" řekl Filip, když přišel pozdě večer z divadla.

"Jak bylo v divadelce?"

Měl hlavní roli, v Shepardovi. Nadšeně vyprávěl, že sklidil úspěch, ovace, házeli mu květiny.

"Lepší než rajčata," řekla nerudně.

Opravdu byl Filip jinej, než dřív. Sebejistější, nic ho nerozhodilo, aby se z toho hroutil.

"Já se o vás postarám," řekl, "jdi si klidně ještě hajnout, oběd uvařím, na nákup pak zajdu."

Ta izolace, kterou trpěli, nebavila děti. Skákaly celý den po bytě, dupaly sem a tam - až mě to, jelikož jsem bydlel pod nimi, iritovalo: Byl to začarovaný kruh, v němž uvízli.

.....................

9. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu