Nově psaný román

Očista baráku se přece jen zdaří

"Sháníte mě kvůli mamce?" zeptal se křehký dívčí hlas, když se navzájem představily - byl to hlas dcerky smradlavé paní z prvního poschodí.

Lída právě šla po schodišti, když jí zavolala. Mohl jsem tedy slyšet, svýma velkýma ušima, co si spolu povídají: dcera se omlouvala, že volá pozdě, jelikož se vrátila z nemocnice, měla zánět průdušek, dlouho u maminky nebyla, dnes se tam chystá.

Bylo zvláštní slyšet, že ta žena, která terorizovala dům pachem, má tak milou dceru, asi třináctiletou, která k ní chodila, občas jí došla na nákup nebo jí donesla peníze. Tradovalo se, že stará vychází v noci, mezi jednou a druhou, v hodině strašidel, chodí si do nonstopu pro cigára. Nikdo ji nikdy neviděl, ale ten pach, který zesílil hlavně po ránu, by tomu nasvědčoval: "Chce nás tím vytrestat," tvrdil Robert a o to víc pil, aby už nic necítil.

"Tak na mě zazvoňte," řekla Lída, "musím mamce předat zápis ze schůze, dluží nám bohužel hodně peněz."

Pro dceru to zjevně nebylo příjemné, Lída se snažila, aby jí neřekla vše, tj. že barák dává návrh na konkurzní řízení. Měl by přijít i exekutor, ale to se zařídí i bez ní. Jen se potřebují dostat dovnitř, což bez dcery, která má klíče, zjevně nepůjde.

"Za hodinu přijdu," řekla dcera smutně.

Všichni ji očekávali s napětím, ať už se sešli na chodbě nebo seděli doma, ve své kuchyni, jako já. Mohl jsem slyšet, co se děje za dveřmi, měl jsem vhled do Lídy, víc jsem nepotřeboval. Nechtěl jsem provokovat, když tam bude i Machatá.

Lída čekala u dveří, zatímco se objevila dívka: vypadala zaraženě, takže se jí mateřsky ujala. Měla to v povaze, sama vychovala dvě dcery, mluvila k ní mírně, chlácholivě. Jde jen o formalitu, řekla, bylo by dobré, kdyby to mamka podškrtla. Jestli jí to donese sama, bude ráda, nechce se cpát do cizího soukromí.

Jenže dcera se rozplakala, když to viděla: papír, sousedy, co znala, když tady v začátcích bydlela. Byla zatvrzelá, obitá životem, který vedla, když se musela vystěhovat, žít u táty. Ne, že by to byl nějaký med. Táta byl hodný, ale nepraktický, dělal na poště, vozil balíky, občas pracoval v depu, střídal směny. Rozárka, tak se jmenovala, vyrůstala sama. Musela si dělat svačiny, taky obědy: navařila na celý víkend, otec jí dával prachy, ona se starala, jak mohla.

Chtěla by se líbit, ráda se šminkovala. Ale styděla se, občas jí otec řekl, že vypadá jako máma. Vadilo jí, když jí to řekli i jiní, třeba sousedka, která mámu znala. Styděla se až za hrob, jenže mamku si nevybereš (měla smůlu, jak si stýskala, blbé dětství, pak to sama předala). Proto ji nezavrhne, tak k ní chodila, pomáhala jí, i když viděla, jak se užírá, propadá do špíny, do hromad odpadu. Vždy zůstala jen v předsíni, dala jí peníze, které šetřila ze svých brigád.

Přitom byla hezká, klukům se líbila. Jenže cítila, že ji mají za couru, jako měli její mámu. Vědělo se to, vyneslo se to, v okolí, ve škole. Její máma je upír, co chodí po nocích. Bývala šlapka, dnes špindíra. Rozárka se snažila je neslyšet, byla hrdá. Nosila pěkné věci, otec ji měl rád, chtěla všem ukázat, že je svá. Jenže kluci ji balili, ona se nechala. A když ji jeden chtěl, svolila - nechápala to, proč to dělá, asi chtěla lásku, od kluků, jako že za něco stojí...

"Neboj, půjdu s tebou!" řekla jí Lída.

Vycítila, co se v ní děje: Pohladila ji po tváři, jako to dělala, když měla vyděšeného pacienta.

"Tady mám klíče," řekla Rozárka statečně.

Všichni, co se tady sešli, doufali v zázrak. Přáli si, aby se v té ženě, která se zabarikádovala, něco hnulo - aby se šla léčit, vyhledala pomoc, aby opustila jejich barák.

Ta naděje byla cítit, taky jsem přišel; sešli jsme se v hloučku, čekali, až dcera vytáhne klíče. Někdo si držel kapesník u nosu, jiný stál u okna, aby přežil, až otevřou. Lída si připravila zápis a propisku, dcera odemkla - obě zmizly. Nikdo neměl odvahu nahlídnout, stáli jsme s velkým odstupem. Judita, co jindy do všeho mluvila, byla tichá jak pěna. Taky Růža čekala na stráži, Diblíkovy stály pod schody, ani nedutaly. Filip nervózně smrkal, Robert se držel zábradlí, měl vrávoravý postoj, ale přece dorazil...

Všichni doufali v očistu našeho baráku: Nakonec se otevřely dveře, objevily se dvě postavy a vypadaly strašně: "Zavolejte prosím někdo Zdendu!" vydechla Lída a pak omdlela.

68. kapitola Nově psaného románu

Zralý padesátník je v krizi

Novinky, jak se daří Robertu Kowalskému, jsem se dozvěděl, když přišel na čaj s rumem. Moc nemluvil, vypadal nastydlý, celý pobledlý, hodně pohublý, dost zchátralý. Jeho podzimní romance už asi vzala za své, byl to zase ten zoufalý ožrala, muž v krizi, i když mi nechtěl nic říct, dozvěděl jsem se to tak jako tak.

Pochopil jsem, že ho to vzalo: jednou si užil, milostnou noc, která se mu vepsala do duše, pak o všechno přišel. Soudkyně Klára se mu neozvala, jako by se po ní slehla zem. Pak ji odchytl u soudu, ale ona ho odbyla, když žádal vysvětlení, řekla mu, že musí skončit s tím, co dělá, jinak je pro ni chudák. Víc se s ním nebavila, on šel domů, jako chudák, co ho nikdo nemá rád. Nechápal, jak se to dozvěděla, ale tamtamy fungují, v tak malém městě, kde žije.

Všechno je to malé, marné, zbytečné: celá existence, život na dluh, který máme u Stvořitele. Co jsou proti tomu dluhy, které měl, jimiž ho vydíral Richard, jeho šéf. Prostě se na to vykašle, zruší kontrakt, vyseká se z toho u soudu, je advokát. Kdyby mohl, obhájil by se i u Kláry, ale ta ho odmítla, nebrala mu telefon. Když jí napsal, neodpověděla, byla chladná jak sfinga, studená jak led.

Od toho se nastydl, stále posmrkával: Měl toho plné zuby, kašle, hlenů, cítil se strašně. Nejradši by to skončil, kdyby mohl. Nebylo nic, co by ho tady drželo, ani láska. Zamiloval se, ale nešťastně: je starý, nicotný, pouhý stín toho, kým byl. Jeho dcery ho odmítají, bývalky nenávidí, Klára, jeho naděje, jím pohrdá. Je mu špatně, tak špatně, že by vypil i terpentýn, co ho našel na půdě.

Hledal, co by teklo; šel na půdu. Byly tam oleje, na malování, čuchal, co by vypil, pak se zahleděl vzhůru. Vnímal to přítmí, o to víc vyniklo světlo, co procházelo oknem. Prosvěcovalo prach, kdyby se snažil, mohl vidět stíny, jak tvoří obrazy. Na celé půdě bylo prosvěceno, jako by se ocitl u nebeské brány: Stačilo zaklepat, věřit, že ho vpustí, Svatý Petr, uzná, že je už připravený.

Ano, cítil se připravený, na konec. Jenže on znal jen deliria, když ještě pil první ligu. Když jednou viděl Satana, jak si namluvil, ubral, pil pořád, ale v menších dávkách. Nechtěl mít se zásvětím nic společného, chtěl lepší život, kariéru, lásku, uznání. Jen se to jaksi nedařilo, netušil proč. Jednou si to užije, pak zas trpí: proč je vlastně na světě?! Je génius, mohl být někdo, ale radši to skončí.

To je problém ateistů, myslel jsem si. Kdybychom, hlavně za komunismu, nekopli Boha do řitě, mohlo být líp. Ale už předtím, za první republiky, bylo módní nevěřit, aspoň inteligence, dala přednost pokroku, rovnosti všech, jak to dopadlo. Kdyby zůstala hiearchie, církev svatá, mohl by být třeba Robert šťastný. Pokřtili by ho, v tradici rodu, šel by na přijímání, pak by pěstoval víru.

....................

67. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Naše strážkyně veřejného blaha

Občas jsem se díval s Edou na hokej, na mé šedé plastové televizi Toshiba, vyrobené v roce 1992, stále fungující. Vyjedli jsme sáček čipsů, vypili litr jablečného džusu, který přinesl v krabici. Pak, když se dostal do ráže, vprostřed třetí třetiny, začal rozhazovat ruce, jako by držel hokejku, jsem se rozhodl, že ho odvedu domů: "Máma čeká," řekl jsem mu okřídlenou větu, která na něj platila.

Jeho máma, Růža Trnková, si ho mlčky převzala. Stále nemohla pochopit, jak jsem viděl, že se kamarádí se mnou. Byla tak indoktrinovaná, naučená řečmi, které slyšela od Judity, že jí to nedávalo smysl. Stále byla ve střehu, na stráži, s hlavou vztyčenou. Byla zvyklá, jak jsem už tušil, mít vše pod kontrolou, doma i v kanceláři. Nikdo to za ni neudělá, všechno si musí ustrážit, když na to přijde, vyboxovat. Výhody, bonusy, běžné věci života, které milujeme.

Pro Edu by skočila třeba do ohně. Ale i to, co ho obklopovalo, mělo být pro něj nejlepší. Pořádek v domě, neměnný řád, pravidla, která se dodržují nebo vymáhají. Nepřemýšlela, jestli jsou správná, plnila je, byla ta, která kontroluje a nahlašuje. Ten kontrast, který jsem vyvolal, mezi největším vejlupkem a kamarádem Edy, jí nešel do hlavy. Je fakt, že inteligence moc nepobrala, ale na úlohu, kterou měla, být strážkyní, hlídat, aby se správně žilo, dostačovala.

"Přemek je kámoš," odzbrojil ji Eda vyznáním.

Nic na to neřekla, poslala ho sprchovat - byl to vždy dlouhý proces, na jehož konci byla velká louže.

Musela vzít hadry a vytřít to po něm... Eda nikdy neuznával pravidla, ale jemu to odpouštěla - byl její úděl, tak to měla, tak to brala. A údělu se neptáš, jestli použil ručník.

"Ještě zuby," řekla mu jako každý večer.

Chodil spát brzo, jako malé dítě. Když se najedl, celý splihl, zmátožil, byl zralý na kutě. Když usnul, měla chvíli pro sebe. Přemýšlela, co musí zítra zařídit, jaký ji čeká den. Nejvíc jí dalo zabrat kolo, hodně vážila, duše často měkly - musela pumpovat.

Na své postavě by ale nic neměnila. Věděla instinktivně, že má sílu, což se hodilo, když žila sama. Přestěhovat skříň, vynést zavazadla, to vše bylo jen na ní. Eda jí pomáhal, ale jen s něčím, když mu svěřila skříňku, složenou v krabici, dokázal jí urazit hranu. Nebo kufry, když někam jeli, vysypal je na zašpiněnou podlahu.

....................

66. kapitola Nově psaného románu

Imunita poslance Adama Zababy

Překvapilo mě, že mě navštívil zrovna Adam, byl teď velkej pán, pražský poslanec, jak jsem věděl. Zazvonil a zdvořile se tázal, jestli bych mu nemohl prokázat službu. "Potřebuju občas zkontrolovat byt," vysvětloval, "dámy Diblíkovic otevíraj vikýř, může tam někdo přes střechy vnikat, v noci, když tam nejsem, vykrást mě."

Chápavě jsem přikyvoval, tušil jsem bakšiš. Vytáhl velkou bankovku, asi ze žoldu státu, věnoval mi ji. Věděl jsem, že potřebuju dokoupit rum, rád jsem to přijal.

"A kdyby nebylo zamčeno," odkašlal si, "hlavně zvoňte. Mám občas doma návštěvu, synka, od mojí tety, chodí tady do školy, víte, tak ke mně někdy zajde, rozumíme."

Chápavě jsem přikyvoval, jelikož vytáhl další prachy. Byl teď za vodou, už dva měsíce ve vatě. Jezdil sem autem, které si koupil na leasing, řídila ho jeho asistentka, blondýnka, hezká kamufláž, aby se před chlapy, staršími vlčáky, ukázal. Nebude jim vykládat, myslel si Adam, jak jsem si v něm četl, že je na koloušky.

"Nebojte, všechno zařídím," řekl jsem.

Adam si mě změřil ostrým dravčím pohledem. Musel se vycvičit, aby tam v Praze obstál. Na první pohled poznal, kdo je rizikový. Nikdy by mě nepoctil důvěrou, kdyby si mě nepřečetl. Četli jsme se navzájem, zatímco odcházel k autu. Věděl, že ten balík, správce, bude mlčet, stejně to má už v baráku nahnutý.

On se nemá za co stydět, říkal si: dnes je efebofilie normální, zasadí se jednou o snížení hranice. Jeho láska, Šíma, je ještě pod zákonem, jak se záhy dozvěděl. Kecal mu, když mu říkal, že chodí na gympl - je v devítce a je mu čtrnáct. Jenže teď už je pozdě, když se sblížili. Dal mu svůj klíč, aby na něj mohl čekat.

Měl v obývacím pokoji velkou knihovnu: Od patnácti, kdy bydleli spolu s mámou, si ji budoval. Byl vášnivý čtenář životopisů, biografií těch, co ovládali svět. Chtěl být taky takový, jinak se hledal, dal Šímovi, aby si přečetl Smrt v Benátkách. Tehdy, když to četl poprvé, to byl osud, úplně ho strhnul, ten pocit krásy. Mladík, krásný jak bůh, netečný jako zvíře, co ho miloval spisovatel. Dřív se vciťoval do mladíka, měl různé pletky, starší muže, ale to je už pryč.

Dal se na politiku, což byla řehole. Ale teď, když je někdo, může mít své tajné lásky: Šíma je svůdný tichý, něžný jako květ. Je hlavně nevinný, bílý nepopsaný list, nepolíbený ničím. Ještě mu chybí znalost, musí ho to učit, ale je učenlivý. Koupil si velkou postel, do ložnice, tam nikoho nepustí, ani správce ne. Je to jejich království, tajná komnata. Tam ho zaučuje, svléká donaha, učí finesy: Šíma je vláčný hubený, má hebkou kůži, chtěl by ho zase jednou mít...

...................

65. kapitola Nově psaného románu

Světový mír zdá se zajištěn

Když dostala Machatá politické školení (od mladého Zababy z podkroví), rozhostilo se v baráku příměří. Vůbec, kdyby nebylo sousedských rozepří, řekl bych, že Češi jsou spíš měkkosrdcatí. Mají zdravé instinkty, jak přežít velké konflikty, zpravidla se jim vyhýbají. Jsou náchylní k dohodě, zvlášť ve starším věku, dodržují, co mají, nevybočují, rádi ustupují, aby se jim líp žilo: Proč se s někým handrkovat? Mám svůj klid, své pohodlí, tak proč bych měl riskovat?

Nakonec to pochopila i Judita a pozvala si Lídu. Ne, že by ji měla moc v lásce, to ne, ale chtěla ji využít. Mít moc, aniž by byla vepředu, nakonec bylo to nejlepší: "Já si myslím," reprodukovala slova Zababy, "že musíme udělat holport…"

Lída byla ve stavu, jak jsem ji sledoval, že o to stála. Mohla zapomenout na svá osobní trápení.

"Já proti tobě nic nemám, Judito."

Judita se zapýřila, trochu ji to nadzvedlo, proč by proti ní měla ta kravka vůbec něco mít?

"Řekla jsem Robertovi, aby sepsal klauzuli. Je to smlouva o velké koalici na dobu neurčitou."

Ze smlouvy vyplývalo, že starousedlíci zastoupení Machatou, budou mít právo veta, pokud strana mladousedlíků, kterou reprezentovala Lída, je bude chtít přehlasovat.

"Já ale nejsem mladousedlík," vzdychla Lída.

"Nějak jsme to museli nazvat. Ostatně já jsem tady šedesát let, tvejch dvacet je fakt nic."

Smlouvu podepsaly a probraly různé detaily. Jen takto stabilní vláda může přinést prosperitu, shodly se - stačí se podívat do sousedství, kde zuřily války, anarchie, rozvraty, že jejich řešení, které zvolily, je pro barák vůbec to nejlepší.

Judita byla spokojená, zasloužila se o mír. Samotnou ji zlobilo, jak se to v domě kazilo. Hlavně ta zespoda: dělala návštěvy, zvonila na ni, klepala, bušila, ale žádná odpověď. Myslela si, že aspoň ona, stará Machatka, to má u ní dobrý, ale neozvala. Jako by všemi pohrdala, jejich pomocí, jejich soucitem s její situací.

"Musíme to dát na sociálku," řekla Lídě, když si vyměnily listiny. Je fakt, že Liduš byla teď velká šéfová.

..................

64. kapitola Nově psaného románu

Novopečený otec trpí samochválou

Bohoušek po porodu, jak jsem ho tak sledoval, byl úplně jiný člověk: jak byl dřív nesmělý, nejistý v rolích, které hrál, měl najednou sebevědomí na rozdávání. Dostalo se mu satisfakce, i na divadle, v šatně jeho mužských kolegů. Jako trojnásobný otec se mohl těm věčným posměváčkům podívat zpříma do tváře. Málokdo mohl říct, že je takovej machr, dnes, když vymíráme: "Jsi kanec, Fildo!" řekl mu Zemánek, který si nastěhoval k sobě Adinu.

Všichni ho poplácávali po ramenou. Nakonec ho pochválil i ředitel, když ho potkal v zákulisí. Slíbil, že dostane roli, která bude důstojnější jeho společenské váze. Filip se cítil vítězoslavně, měl tolik kuráže, že šel hned ráno k Diblíkovic. Věděl, že Karolína bude sama, přinesl si náčiní, aby jim opravil tu kliku. "Ty jsi úžasnej," vydechla, když mu otevřela rozespalá v noční košilce.

Dokonce mu i uvařila kafe, sama od sebe. Přisuzoval to tomu, že věděla, že má další dítě. Nikdy ho nebrala vážně, ale ten fakt, který ho obestřel, mu dodával svatozář. Aspoň v očích žen, jak si pyšně uvědomil, které by ještě mohly. Káje bude čtyřicet a tikají jí biologické hodiny. Kdyby, čistě teoreticky, chtěla další, na koho by se mohla obrátit? "Jsi tady jedinej, co za něco stojí," řekla.

Myslela tím asi tu kliku, ale nejen tu. Potenciálně, říkal si v duchu, když upíjel kafe, je vážně jediný. Mohla by si připustit Přemka, toho nekňubu, co umí akorát vejrat? Nebo snad alkoholika Kowalského? Toho vyžilého starého ožralu? Moc možností nemá, pomyslel si. Měl sto chutí, jak ji tak sledoval v košilce, říct jí, že jí udělá mimi. "Bude to génius!" pravil, když se zeptala na dítě.

"Jsem dneska hrozně líná," protáhla se jak kočka.

Jindy by to neudělala, pomyslel si Filip. Spěchala by do práce, do galerie, kde není nikdy ani noha.

Kliku měl hotovou a popíjel to kafe. Cítil, jak voní, když si sedla ke stolu vedle něj. Měla jen košilku a pod ní viděl bradavky. Měl chuť ji políbit, ale neudělal to.

"Tak moc děkuji," řekla vláčně.

Dala mu pusu na tvář, když odcházel. Cítil, že se něco změnilo, že kdyby chtěl, dostal by ji.

"Prcal jsem ji," řekl mi pak v bytě.

....................

63. kapitola Nově psaného románu

3 estétky pod jednou střechou

"Nemůže to někdo uklidit?" zeptala se mě Kája Diblíková, když jsme se potkali u tři dny starého lejna naší sousedky. Pokrčil jsem rameny, jelikož jsem tu nebyl od úklidu, uklízečka chodila až ve čtvrtek, což bylo ještě daleko, takže to tady bude ležet ještě tři dny.

Trochu jsem se tomu divil, že se mě na to ptá: nikdy dřív se o problémy domu nestarala, jasně, hlasovala s námi, zjevně hlavně kvůli Filipovi, jinak se do ničeho nepletla, ani její blízcí. Ty ženy byly příliš povznesené na to, aby se staraly o takový chlév. Aspoň to tak vypadalo, navíc Kájina matka tady žila roky, znala se s Machatou, bývaly kamarádky, což znamenalo za socíku výhody. Takže se držela zpátky, vedla k tomu i Káju, aby si s těmi novými nezadala.

Jejich noblesa byla evidentní, už v oblékání. Stará chodila na svůj věk odvážně, mívala výstřihy, polozakryté sáčkem, voněla sladce, až to bylo na náš puch škoda. Taky Kája se uměla obléct, oblékala i dceru, jedna byla hezčí než druhá. Doma měly, jak už jsem zjistil, pořádek, jako by to byla nějaká galerie. Všechno vyladěné, od dlažby až po stěny, obrazy a sochy na místech, aby vynikly. To, že ostatní věci byly pro ně banální, dopadalo na to, že se občas ucpal odpad, klika u dveří nedovírala, sporák byl od omastku apod.

Ale to, co bylo ženské, bylo úžasné: potahy, polštářky, koberce, těm se nedalo nic vytknout. Záclony byly vždy voňavé, taky závěsy, trochu mi to připomínalo budoár. Jenže teď, když leželo v přízemí hovno, byla idyla přece jen narušena. Jako by se jeho pach táhl vzhůru, člověk si nemohl tu krásu vychutnat: je fakt, že jim nevadil špinavý dvůr, ani sklep, kde byly třísky, jak Filip truhlařil, ale ten výkal, na hlavní cestě, bylo něco, co se nedalo přehlédnout.

"Já mám z toho divnej pocit!" řekla stará v kuchyni, kde se všechny občas sešly.

"Uděláš mi kafčo?" zeptala se Kája, protože měla ještě práci, obrátila se na dceru.

"Je to nechutný," vzdychla dcera.

Jak byly lhostejné k domu, tohle je iritovalo: Hlavně pocit, že je tady něco, co s nimi neladí. Šlo o to, že jejich prostor, ten budoár, který si tu stvořily, byl ohrožený. Dojem krásy není celý, když je tu hovno. Kdykoliv někam šly, jejich pocit, ten libý, který udržovaly, aby se jim hezky žilo, vzal za své. Taky Karla to tak cítila, i když měla plno práce, rozhodla se, že půjde na půdu.

....................

62. kapitola Nově psaného románu

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu