Nově psaný román

Jak si poradit s laktační psychózou

Nejvíc mě mrzelo, že jsem přestal vídat Elišku. Poměry v domě, ten lomoz, špína, prach ji držely doma, nikoho nepřijímala, aby chránila své dítě, proroka Pepču. Byl jsem často s ní, jenže jen na dálku, jen tak jsem mohl vnímat, jestli je v pořádku.

Byla hodně vyčerpaná - usilovnou péčí, kterou věnovala dětem. Je jasné, že když vstáváte víckrát za noc, abyste kojila, že vás to zmáhá, navíc ale měla další dvě děti, co se hlásily o slovo. Nechtěla, aby chodily do MŠ, kde by chytly virózu, takže vstávala ráno, dělala snídani, pak vařila oběd, když byl Filip v divadle. Být matkou, na plný úvazek, bylo v dnešní době opravdu těžké. Všude tolik svodů, internet, Facebook, kam se sdílejí fotky, kde záříte štěstím, zatímco realita, dětský pláč, hluk v domě, co vás rozčiluje, je zcela jiná.

Pak tady bylo kojení, Pepa byl náročný. Měl hlad každou chvíli, nečekaně, bez pravidel, jak se mu zlíbilo. Jenže byl tak slabý útlý neduživý, že mu vyhověla, kdykoliv chtěl. Měla rozkousané bradavky, i přes chrániče, které používala, byla vydudaná. Neupravená, nervní, když usnul, už čekala, kdy začne plakat. Filip nakupoval, ona vařila, hlavně polévky, především se mátožila po bytě. Vyhlížela jaro, jako by čekala, že se něco změní, že se Pepča uklidní: "Jsi mé prokletí..." šeptala něžně, když se prorok na ni bezelstně díval.

Pak začala být náměsíčná; chodila bytem, aniž by o tom věděla, až ráno zjistila, že žehlila. Na stole propálila díru, málem uhořeli. Někdy zas jedla ve tři ráno šunku, což by dřív nedělala. Měl ji tam Filip, který potřeboval občas něco masitého. Ona byla veganka, i děti k tomu vedla, ale teď se jí hroutil řád. Zakoušela temnotu, bez Boha, který ji opustil, jakoby snad ani nebyl. Děsila se, že to nezvládne, že přijde o mléko, že bude muset kupovat Sunar. "Měla by sis odpočinout!" řekl Filip, když přišel pozdě večer z divadla.

"Jak bylo v divadelce?"

Měl hlavní roli, v Shepardovi. Nadšeně vyprávěl, že sklidil úspěch, ovace, házeli mu květiny.

"Lepší než rajčata," řekla nerudně.

Opravdu byl Filip jinej, než dřív. Sebejistější, nic ho nerozhodilo, aby se z toho hroutil.

"Já se o vás postarám," řekl, "jdi si klidně ještě hajnout, oběd uvařím, na nákup pak zajdu."

Ta izolace, kterou trpěli, nebavila děti. Skákaly celý den po bytě, dupaly sem a tam - až mě to, jelikož jsem bydlel pod nimi, iritovalo: Byl to začarovaný kruh, v němž uvízli.

.....................

9. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Nový elán ve věku šedesátníka

Když se Lída nastěhovala k Wagenknechtovi, jako kdyby najednou ožil. Bylo ho všude plno, neustále v okně, pokuřoval, sledoval cvrkot, byť byla ještě zima, únorová slota, taky pořád někam chodil, zařizoval, chodil do obchodu, pro zeleninu, klohnil doma, při otevřeném okně. Pak jsem ho potkal jen tak i já, když jsem šel ze Správy, pozdravil mě, což by nikdy dřív sám neudělal.

"Super jaro, viď?" hlaholil mi vstříc.

Ploužil jsem se kolem, nedbale jsem pokývl. Šel zrovna k lékaři, na běžnou zdravotní prohlídku, byl už ve věku, kdy musel jednou ročně. Doktor mu měl předepsat prášky, ale on se tím netrápil, cítil se zdráv, sice už skoro důchodce, ale plný elánu, s parádní erekcí: jeho žena, Lída, byla jako nějaký elixír mládí, říkal si šťastně, když to na něj přišlo, i dneska ráno, ačkoliv vstávala do práce.

"Přijdu pozdě, miláčku, seš hrozný divoch!"

Carl si připadal jak za mlada, silný jako býk. Vzpomínal rád na osmdesátá léta, vracel se do mládí. Tehdy byly ulice špinavé a vyprahlé, ale život byl divoký, nespoutaný: Všude esenbáci, on koukal, v kapse bony, ve střehu, vyhlížel valuty. Kurev plno, na jednu noc, nevázal se, chlastal v baru, co teklo, kouřil trávu - no problem, za to by ho nezavřeli, to se ještě neřešilo, člověk byl pořád v rauši…

"Pan Wagenknecht?" zavolala ho sestra, když na něj přišla řada: Doktor, starý praktik, ho vítal s úsměvem.

"Tak nám přišly ty výsledky..." začal, když se Carl usadil. Vypadalo to na docela příjemnej pokec.

"Vůbec se mi to nelíbí, Karle!" řekl mu.

Carl se dozvěděl osudové novinky, které nečekal. Je pravda, že ho doktor každý rok varoval, co se horší, co by měl dělat, aby se to zlepšilo, ale teď se to pokazilo; aspoň podle toho, jak se doktor tvářil, Carl stejně těm číslům moc nerozuměl...

"Tak PSA je v extrému, ale ještě horší je TOKS, musíš urgentně zajít na kolonoskopii. A co ten cholesterol?!"

Doktor si něco meldoval a Carl se ošíval; dnes ráno si ještě připadal jako mladík, ale to už skončilo.

"To jako zase ty hadice v zadku?" ptal se, zatímco doktor sepisoval žádost na vyšetření.

"Ještě si zajdeš na urologii, čuráš i v noci?!"

Carl zauvažoval, že chodí často i v noci. Jeho tělo, dokonale seřízený stroj, plný vášně, se mu zhroutilo před očima. "Já ale pořád můžu," chtěl se pochlubit doktorovi.

....................

8. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Takový barák jsem ještě neviděla

Náš barák se v posledních týdnech změnil v dům hrůzy; stále se v něm rachotilo, něčím mlátilo, což bylo pro mě, v bytě domovníka, který byl hned na ráně, utrpení. Měl jsem i v ložnici, hned za zdí, vchodové dveře, ty vrzaly, bouchaly, jelikož Brano už nefungovalo, ničilo mi nervy, jak se stále tahaly krámy, stěhovalo se, z bytu odnaproti, ozýval se příšerný hluk kladiva i sbíječky, různých vrtaček, takže jsem neměl klid hned od rána, když jsem vstal.

Pak se nastěhovala i nová partaj - ajťák s přítelkyní. Ne, že by toho měli moc, ale měli čokla, a ten vyl a štěkal. Přítelkyně, tedy ta ajťákova, byla na první pohled alternativní. Měla zrzavé vlasy, s dredy, oranžové brýle, batikované triko, vypadala inteligentně. Zastavila mě, když jsem prchal na Správu, že by potřebovala plány. Nejdřív jsem netušil na co, ale mluvila celkem rozumně, o dispozicích, které si potřebuje nastudovat. Slíbil jsem jí, že jí plány seženu.

Na Správě měli k baráku starou složku, z doby, kdy se barák stavěl, hlavní architekt J. Gočár, rok 1925. Veronika, tak se jmenovala, byla nadšená, že jsem nezapomněl. Cinkl jsem u dveří, kde dřív bydlívali Mamulovi, měla tam zavazadla, čokla a rýsovací prkno. Vystudovala architekturu, ale spíš inklinovala k úpravám intravilánů, zpustlých ploch, našla si místo na městě, křehká urbanistka. Bylo jasné, že bude spíš pilná včelka, která dá městu novou zeleň.

I nad naším barákem se trochu divila: Prohlédla si dvůr, hned po stěhování a vypadala rozčarovaně. "Tady je tolik pustýho místa?" divila se, že tu nemáme komunitní zahrádku.

Chtěla z města udělat nový Berlín, vstřícný občanstvu, komunitě, plný stromků a zvířátek.

"Tak zvířat jsme se už zbavili," vzdychl jsem, když jsem si vzpomněl na zdivočelé kočky.

Taky fasáda se jí zdála fádní, ale to jsem nekomentoval. Pořád nade mnou visel meč udání u památkářů.

"A kde jsou lítací dveře?" žasla, když jsme se vrátili dovnitř. Všude byla špína, prach a ona řešila lítačky.

K mému překvapení se vydala na půdu, kam se odklidily. Musel jsem jít s ní, jelikož tam Zababa nebyl. Měl jsem jako jediný klíče, Diblíková tam teď moc nechodila.

"To jsou super dveře," řekla, když si je obhlédla, "pravé art deco, mosaz, vitrážové sklo…"

Líbilo se mi, jak je vzdělaná. Vlastně to byla rozená záchranářka, myslela to s občanstvem dobře.

.....................

7. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Ajťákova touha rychle zapadnout

"Vy jako nemáte optickej kabel?" podivil se ajťák, novej soused, když mi zazvonil u dveří, instruovaný Machatou, že o technické záležitosti baráku se stará Voráček.

"Nemáme," souhlasil jsem, "teda nevím vo tom..."

Kolman, který chtěl být viditelně s každým kamarád, jen zavrtěl hlavou, aby projevil svůj šok. Než to koupil, ujistil se, že je v ulici optická síť, že to vede sklepením domu. Ale nikdo, zjevně, neprojevil snahu, aby se tady založila přípojka. Zababa na půdě měl anténu, Suchardovic měli kabel od televize, Machatá hnusný satelit, který osazený na okno do ulice celý dům o to víc hyzdil...

"To se musí zkomunikovat," řekl zkušeně ajťák, pak mi řekl, abych mu říkal Mikuláš.

Byl to jeden z těch mladých příslušníků mého národa. Narodil se ve městě, ale většinu času strávil v Praze. Studoval ČVUT, nedostudoval, založil si první startup, vyvíjel software. Trávil čas v Holešovicích, na Letné, dále se nepouštěl, všechno tam bylo, co potřeboval. Našel si dívku, v partě hipsterů, zapadl mezi ně. Nosil kraťasy a košili s krátkým rukávem, celou zimu, jak jsem si všiml. Vůbec nevnímal, jaké je počasí, jeho zájem byly jedničky a nuly: uměl programovat, dělal grafiku, přejmenoval svou firmu na Coolman systems.

"Jsem Mikuláš," řekl mi, "ale říkej mi Mike."

Měl dva spolužáky, s nimiž tvořil software, síťové systémy, oni byli tady, on v Praze. Ale jeho holka, Veronika, dostala práci na odboru hlavního architekta města. Vrátili se domů, kde se narodili, pevně věřili, že je čeká úžasná realita. Mike měl stejně adresu firmy u rodičů, platil tady i daně, byl jeden z nás.

Přesto mi na něm něco nesedělo, asi ta konformita. Na to, kolik mu bylo, jak si zakládal na tom, že je hipster, totiž někdo, kdo je svůj, kdo se nedá svázat pravidly, byl jeho pravý opak. Vlastně spíš napodobenina, jakýsi lepší fake, hra na rebela. Řekli mu, že má být alternativní, tak se tomu konformně přizpůsobil.

Pamatuji, že kdysi v padesátkách, ještě za Stalina, se objevily zvěsti o divných hipsterech v USA. Pak je nahradili beatníci, ale bylo to hnutí, které šlo proti hodnotám, tradicím Ameriky, hodně přepjatým, ať už v práci nebo rodině. Projevovalo se to hudbou, jazzem, inklinací k jiným náboženstvím, drogám, k volné lásce, cestování vabank, napříč velkou zemí, bez legitimace.

Jenže Mike byl všechno, jen ne svobodný.

.....................

6. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu