Nově psaný román

Zázraky, co se dějou o Vánocích

Ty tajnosti, které jsem o druhých lidech nasbíral, bych mohl i zneužít, kdybych chtěl. Dost mne to lákalo, že bych mohl říct Elišce, co dělal Filip, když byla v porodnici. Mohl bych toho využít, kdyby ho zavrhla, dala mu kopačky, jak si zasloužil - byl to přece nevěrník. Ale když jsem viděl, jak je šťastný, jak se mu vše daří, nedokázal jsem to.

Navíc pomáhal lidem, tentokrát úspěšně. Jako by se něco změnilo, stal se nějaký zázrak, nebo co. Jeho nářadí, které nosil v ledvince, nebo někdy ve velké brašně, mělo magickou moc. Na cokoliv sáhl, co začal montovat, to se mu lehce povedlo, jako by čaroval. Jeho vercajk připomínal kouzelné hůlčičky, různobarevné tyčinky.

Když spravoval vodovod, použil modrou tyčinku. Stačilo, aby s ní trochu zamával, vyřkl zaklínadlo, a dílo bylo hotovo. Sám se tomu divil, že to jde tak lehce; ale byl herec, takže hrál. Najednou byl mág, o kterém se to rozkřiklo, po celé čtvrti: Kdo měl problém s pračkou, komu nesplachoval záchod, volal Bohouška.

"Pane Suchardo, šlo by to ještě dneska?"

Bylo před Vánoci, všichni chtěli mít svět v pořádku. A od toho tady byl Filip, neúspěšný herec, příležitostný opravář. Napravoval vztahy, domácí karamboly, velké havárie. Zjevil se s brašnou, vytáhl tyčinku, něco zamlel a bylo vyřešeno. Všichni mysleli, že má grif, použil nástroj, který sehnal za dolary v Americe...

"To máte z Amazonu?" ptali se, když kouzlil.

"To je moje knowhow," pravil.

Sám netušil, jak se to stalo. Jeho šroubováky, kleště, hasák, to vše se mu v ruce měnilo v kouzla. Stačilo, aby si zašukal, dodal si sebevědomí, začal věřit sám v sebe: jeho tělo se zklidnilo, nervy zocelily, hlava se vznášela v oblacích. Tam někde, zřejmě, bylo nutné hledat zdroj, který změnil jeho duševní stav.

"Stačí si věřit!" řekl, když jsem ho potkal, abych mu předal péefko.

Bohoušek evidentně věřil ve svou moc. Sršelo to z něj, jako sršely jeho tyčinky, když pracoval. Kdybych to neviděl, na vlastní oči, nevěřil bych - opravil mi troubu. Pekl jsem cukroví, když se blížily ty svátky, ale trouba nepekla, smrděla.

"No vida," řekl, když použil červenou.

Červená tyčinka zasršela, jako elektrizovaná. Byla v ní energie, atavistická síla, jakýsi velký třesk: Ten výboj, vysoké napětí, mě zarazily - ale pak jsem viděl, že měří proud...

Člověk viděl něco, co bylo imaginární. Takovou sílu měla víra, blízkost Vánoc, Bohouškova rehabilitace. Taky mezi svátky, když lidi seděli u televize, měl kšefty. Elišce to nevadilo, měla radost, že se mu daří, že si ho všichni cení. Volali ho, když nešla myčka. Nebo vysadil mixér, kterým si vyráběli mošty. Zamával tyčinkou, v tomto případě oranžovou, a mixér se zase roztočil. Nikdo nechápal, jak to dělá. Jen on věděl, co se v sobotu ráno stalo: bylo to jeho tajemství. Věděl, že Karolína to nevykecá, že je to jako v sejfu. Ostatně k jednomu sejfu, do notářství ho zavolali, něco se zaseklo, asi elektronika. Bezpečnostní systém, co byl zcela speciální, odblokoval růžovou. Tyčinka v rukou Filipa zapůsobila na notáře tak, že mu dal velké dýško. Vydělal přes Vánoce tolik, kolik v divadle za měsíc, a to i s výjezdy po štacích. Všichni, co obsloužil, byli nadšeni, dávali na něj skvělé reference; mohl seknout s herectvím, chodit od domu k domu, se svými tyčinkami.

Taky v baráku pomohl, komu mohl: Pomohl Robertovi, jemuž přestala chladit lednice. Nebo Růženě, když se Eda zamotal do vysavače a vyrval šňůru i se zásuvkou. Na Štědrý den ještě běžel k Machaté, když ho volala, že se Jaroslav dusí, že se mu vzpříčila kapří kost...

"Co bych bez něj byla!" vydechla Judita, když mu vstrčil do úst bílou zdravotní hůlku.

Evidentně všem v okolí Bohoušek pomáhal. Cítil se skvěle, jako by žil na jiném levlu, v jiné sféře. Cokoliv udělal, zdařilo se, jako by měl magické schopnosti Stvořitele. Prýštilo to v něm, ta síla, míza třiatřicátníka, který se vycákal, jak by řekli herci, co s ním sdíleli šatnu. Nechlubil se tím, ale o to větší dojem dělal: měl respekt, zcela přirozený. Člověk nesmí žadonit, ponižovat se, musí být jen sám za sebe.

Ten respekt jsem mu vlastně přál; byl to jiný Filip, než ten, jehož jsem poznal. Už se netřásl, když na něj někdo zvýšil hlas, nezmatkoval při každé příležitosti: na co sáhl, to vzkvétalo. Měl všechno, ani to, že bych ho nabonzoval, by nic nezměnilo. Eliška by mu odpustila, jelikož byl Boží člověk, který se snažil, aby se všem dařilo, aby bylo na světě líp, aby byl našinec spokojený o Vánocích...

75. kapitola Nově psaného románu

KONEC PRVNÍHO DÍLU

Můj ideální partner nepřišel

Jednou ráno (byla to sobota) jsem potkal Filipa, jak se žene do druhého patra k Diblíkovic, asi měl domluvenou fušku. Vypadal natěšeně, vyčetl jsem si, že chce vidět Karolínu, jelikož jí slíbil, že se jim podívá na dveře, aby zapadaly západky, promaže je, taky kliky u oken, aby dovíraly, když je venku holomráz.

Zazvonil u dveří a po delší odmlce otevřela Kája: Byla jen v noční košilce a ohromně jí to slušelo; její rozpaky mi umožnily, abych se zorientoval, jaké měla ráno. Spala dlouho, do galerie nešla, chtěla uklízet, navíc máma a dcera odjely do Vídně, na adventní trhy. Měla ve zvyku se dospat, když je sobota, ležela a napůl snila. Zdál se jí sen, že je s Inženýrem, jeli na víkend, do věčného města - chtěla ho provést po galerii, ukázat mu Tiziana a Tintoretta, své oblíbence.

Pak se jí sen proměnil, brzy na to procitla. Už vědomě si Inženýra stále hýčkala, i s jeho kabrioletem. V létě jezdil bez střechy, vozil ji na aukce, když měl čas, byl architekt. Navrhoval domy, jeho byt už zařídili, podle představ, které mu navrhla. Občas spala u něj, občas on u ní, hájil si svou svobodu. Přesto cítila, že ji chce, natrvalo, navždycky. Měl všechny plusy, jaké mohl mít: chtěla muže, podle svých představ. Musel být jako skála, silný rozhodný, odhodlaný. Nesnášela padavky, ubrečence, co se litují, když je ofoukne. Ale Inženýr byl odolný, přitom jemný, ale ne tak, aby se hroutil. Měla ráda jeho IQ, na to si potrpěla, ale taky to, jak byl klidný, laskavý flegmatik. A v posteli byl sexy, dokázala vedle něj spát, aniž by se bála, že dojde k trapasu - cítila se uvolněně, dospala se (dorůžova), zdálo se jí o něm, pak se probrala, cítila touhu, tam dole, stačilo se přitulit, cítila jeho krásnou erekci...

Jenže za dveřmi stál Sucharda, s brašnou nářadí. Začal vtipkovat, široce gestikuloval, vemlouval se. Poslala ho do dětského pokoje, kde foukalo, nešlo zavřít okno...

Vlastně mu byla vděčná, že přišel: musely to opravit, protopily by majlant, přes celou zimu. Ani dcera, ani máma neuměly zavírat, vším mlátily, pak to podle toho vypadalo. Radiátory měly na pětku, jinak by jim byla zima, šla si vzít župánek.

Pak si sedla na gauč a čekala, až bude hotový. Vedl si dobře, jak si všimla, poctivě olejoval. Vlastně nebyl zase tak marný, takový nemehlo, jak by se zdálo, letmým pohledem: Její oči na něm spočinuly, měla v nich skrytou, utajenou touhu.

Ano, stále měla v sobě touhu - už dlouho nikoho neměla, ráno se probrala, cítila ji, večer uléhala, musela si pomoci. Nějaký chlap, který by za to stál, nebyl na obzoru. Umělá udělátka, která měla v šuplíku, nemohla nahradit pocit živočišnosti.

......................

74. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Smrádek a teplíčko v naší vlasti

"Co tady zas chcete?" ozval se z reproduktoru Vilém Klicpera, když jsem na něj zvonil, abych mu předal vlastnoručně vyrobené péefko.

Roznášel jsem přání po domech, kde jsem správcoval: Děkoval jsem za to, že s nimi mohu sdílet jejich starosti a vyjádřil jsem naději, že naše úspěšná spolupráce, kterou jsem letos zahájil, bude i příští rok pokračovat v zájmu všech obyvatel.

Vilém Klicpera, jak jsem cítil, byl nerudný. Musel poslední dny, možná týden, trávit doma, jak byly ty mrazy, nachladil se, nemohl na balkón, kde mu bylo nejlíp. Ale naštěstí, teď před Vánoci, přišla obleva, jako už každý rok, bylo přes deset, mohl se obléct, vzal si i kalhoty, takže mu nic nebránilo, aby si šel zakouřit.

Miloval, když cítil chladné povětří, ničím nerušený klid. Nikdo venku moc nelomozil, lidi byli zavření, ve svém teplíčku. Vůbec se od té doby, co tu nebyl, hodně stalo: Ta mumie, odvedle, konečně zdechla, jak si všiml, když vynášeli rakev. Otevřeli okna dokořán a nechávali vnitřek vymrazit, aby zápach povolil.

Ten smrad, který Vilém znal, už vymizel. Musel se obklopit kouřem, aby se mu vrátila známá vůně. Neměl rád změny, každá je k horšímu. Jestli si myslí, ti sousedi, že bude líp, pak se mýlí. Nikdy nebude líp, jen hlupák věří v opak. Kdyby to nechali, jak to bylo, mohli v klidu dožít, teď tady teprve začne čóro móro.

"Hlavně, aby sem nepřišli černý!" řekl ženě.

Všichni sousedi se jich báli, byla to čistá ulice. Když domy vlastníte, máte klid od problémových. Jste v ulici, kde jsou bohatí, jen kousek dál, kde to vlastní město, je špína. Hlavně hluk, řev v noci, plno návštěvníků, kdoví odkud ze Slovače. Tak to tady chodí, když si nedáte pozor, přijde jeden, pak je tu celá banda.

Vilém byl vlastenec, měl rád své předky. Jejich potomky, co vidí kolem, už moc rád neměl. Byli příliš pasivní, poddaní, nikomu se nechtělo, když na to přišlo, se rvát - tato generace, myslel si, by zůstala i v socíku, bylo jim to jedno, všem do jednoho. On pamatuje, jak bojovali, na divadle, stávkovali, dělali revoluci.

Vypustil kouř z pusy a usadil se: bylo pod mrakem, větrno, obleva, jak má vypadat. To budou zas Vánoce! Všude plno kýče, konzumu, zaprděného teplíčka, u pohádek: co Čech, to nostalgik. Čuměj na hovadiny, které by on, Vilém, nikdy nekoukal. Pohádky jak od lobotoma, stále dokola, aby jejich dušičky zpitoměly.

...................

73. kapitola Nově psaného románu

Kolébka pro proroka připravena

Moje energie, kterou jsem procházel druhé, jako bych byl duch, mě občas dost unavovala a vyčerpávala: Nebylo totiž moc o co stát. Jediná osoba, u níž jsem byl rád, byla Eliška, její vlídnost a dobrota srdce, se kterou se chovala k lidem, ať už blízkým i cizím, byla nakažlivá, i já jsem se pod jejím vlivem stával lepším.

Ráno na Štědrý den, když ji pustili z porodnice, jsem byl s ní: Tedy jen na dálku, dokázal jsem se napojit. Porodnice se zbavovala lidí, přes svátky, taky Pepík byl připraven, jak pravil lékař, být doma: To slovo doma bylo pro Elišku jako elixír života. Už se cítila nepříjemně, stále v tom frmolu ženských, u ní na pokoji a všude kolem. Potřebovala klid, ten, který si doma tak ráda pěstovala. Těšila se na svůj vymazlený byt, plný vyšívaných deček, jak z 19. století.

"Všechno jsi uklidil?" ptala se Filipa, když přijel autem, "co máma, byla v pohodě?"

Filip, který odvezl tchýni na Moravu, jen pokývl. Měl s sebou děti, které spaly na zadních sedadlech. Včerejšek strávili na cestách, přespali u babi, ve Šlapanicích, ale brzy vstávali. Bohoušek měl volný týden, v divadle se už nehrálo, skončila sezóna. Tedy ta podzimní, v lednu zase začnou, bude mít velkou roli.

Chtěl to všechno Elišce říct, ale nebyl čas. Vůbec se mu poslední dobou vše dařilo, na co sáhl. Ale nechtěl tím zatěžovat, na Štědrý den, na to jistě sama přijde, říkal si, že už není lemra. Měl za sebou plno oprav, fušek, vydělával dost peněz, nakoupil dárky. Trochu jsem mu záviděl, jak jsem ho tak viděl se svou rodinou.

Ani jsem neměl odvahu, když přijeli, je uvítat. Krčil jsem se v kuchyni, poslouchal, jak se smějí. Vycházeli schody, Eliška byla nadšená, že nic nesmrdí, že je čistý vzduch. Po těch letech, co trpěla, to byl první velký nádech, z plných plic. "Jako by jednu bytost nahradila jiná," řekla dojatě nad spícím Pepíkem.

Přitom jí bylo líto, jak paní skončila. Měla v sobě lítost, že musela umřít, že to zašlo tak daleko. Slíbila si, že se za ni pomodlí - zapálí svíci, jak měla na Štědrý den zvyk. Ale teď museli uložit miminko, přebalit ho, dát ho do kolébky, kterou vyrobil Filip: Kolébka byla z buku, krásně voňavá, vypolstrovaná matrací.

Začali se chystat na Štědrý večer. Bohoušek sdělal kapra, vařil polévku, nachystal filety. Ona uklízela, kolem stromku, který ozdobí, až přijdou ze štědrovečerní procházky. Měli už naučeno, a děti tomu byly zvyklé, že jde vše v daném řádu: Ale ta chvíle, kdy si po večeři rozdají dárky, jim vše jistě vynahradí.

Kolem kolébky, kde spal prorok Pepa, byly obrázky.

....................

72. kapitola Nově psaného románu

Když se ti v bytě objeví nocležnice

Večer, než jsem šel spát, jsem se vždy díval ze svého okna do ulice spoře osvětlené lampami. Dneska jsem viděl, jak se po protějším chodníku blíží plamínek cigarety, což znamenalo, že se Wagenknecht vrací po zavíračce na Starém Bjelidle. Zapíjel svou samotu a netušil, že chvíli předtím, jak jsem zahlédl, k němu přišla Lída. Otevřela nedovíravé dveře, vystoupila po schodišti, aby zjistila, že není doma, pak si sedla na schody a umanutě čekala.

Bylo to tak zajímavé, že jsem to sledoval dál - Carl, jakmile vyšel, vyděšeně vyjekl. Nečekal, že by ho v tuto dobu někdo otravoval, ani ta, na kterou rád myslel. Nevěděl, že Lída, která se na to pěkně oblékla, pár dní váhá, že za ním půjde. Syn se odstěhoval na internát, je doma sama jak opuštěná víla. Navíc jí vadí, že našli mrtvou, v prvním poschodí, co žila sama a takhle dopadla. "Aha, tak pojď dál," řekl Carl, když vyslechl její zoufání.

Doma mu hrála televize: Taky se bál ticha, které říkalo, že není nikdo, kdo by ho oslovil. Zprávy na ČT24 ho uklidňovaly, pořád se dělo něco, co by nechtěl zažít. Pak je život bezpečný, doma o samotě. Rychle sklidil pár svršků, ale měl celkem čisto, jak byl zvyklý. Nemusel se za nic stydět, když ji sem vede. Byla zkřehlá, venku byl mráz, půlka prosince, co by dala za horký čaj. "Uvařím ti grog," vzpomněl si na to, jak vaříval osádce zaoceánské lodi.

"Jsi moc milej," zašpitla Lída.

Nebyla zvyklá, že by něco iniciovala; jít sama k chlapovi, co ji před pár týdny odmítl, bylo šílené. Ale tušila, jak ho vídala v okně, že mu stále není lhostejná, riskla to. Zbláznila by se v bytě, kde bývalo rušno, tři děti, taky Zdeněk, byl jako velké dítě. V televizi, u které seděla, právě ukazovaly nějaké grafy. Carl, který tomu rozuměl, zíral, divil se, že je u nás 30% jednočlenných domácností.

"Vidíš," řekl, "takhle jsme dopadli..."

Lída to moc nevnímala, bála se, co bude dál: "Víš, Káji, kdybys ji viděl, ležela tam čtrnáct dní!"

Vzpomněla si na to, co říkal koroner. Při jejím věku, ho volali, aby tělo ohledal, vyloučil cizí zavinění. Bylo jí padesát, vypadala na osmdesát, řekl pak, samota je zabiják. Lída se při těch slovech otřásla, při představě, že tak taky dopadne…

"Kdybys viděl ten byt," povzdychla.

......................

71. kapitola Nově psaného románu

Filmová diva uvítána v porodnici

Porodnice je instituce, kde se chlap, jako jsem já, ocitne zcela výjimečně nebo omylem. Kdyby tam neležela Eliška, ještě dva týdny po porodu, asi bych se tam nikdy neocitl. Věžák je to moderní, ve fakultní nemocnici, plný maminek, před porodem i po něm, s oddělením pro kojence, taky tam chodí plno sester, občas nějaký ten zřízenec, víc lékařek než doktorů, jak jsem si všiml: O návštěvních hodinách se to víc smísilo, rozrůznilo, takže jsem se necítil divně.

Vykládal jsem Elišce, když si sedla ke stolku, o baráku. Byla zvědavá, co se děje nového, něco už věděla od Filipa, co chodil dopoledne, pak se šel starat o děti a tchyni z Moravy. Já nastoupil navečer, jako kmotr, který pokřtil jejich synka. Byl prý ještě moc slabý, musel projít testama, aby mohl jít domů. Občas jsem ho dostal do ruky, když Eliška potřebovala jít na toaletu. Zírala, co se stalo v domě, bylo jí líto, že to zašlo tak daleko, s paní zezdola.

Byl zrovna vrchol návštěv, když se něco stalo: Ten běžný provoz, ruch ustal, vytvořila se ulička. Jako by se všem zatajil dech, všichni ustupovali, přicházela žena, kterou znali. Byla to Adina, hvězda seriálu, který právě běžel na Nově. Měla přesně ty vlasy, outfit, který tak zapůsobil, když točila v létě na Lipně. Uměla si to užít, tu slávu, šla zpříma, vyloženě se nesla - jak pávice. Zahlédla nás, jak tady sedíme, udělala gesto, kterým objala celou návštěvku.

"Tady je můj chlapeček!" vykřikla, jako by šlo o její dítě a Eliška byla jen náhradní matka.

Zableskly se fotoaparáty, lidé si ji fotili. Nešvar doby, že má každý v mobilu dělo reportéra. Bylo jasné, že Adina získá další body, možná se to dostane do bulváru.

"Jak se mu daří?" vyptávala se ležérně.

Čekal jsem, kdy se objeví nějaký ředitel. Uvítání slavné divy, jak se patří, zachyceno na filmovém plátně. Ale objevil se jen lékař, co sloužil, šel si dát kafe k automatu. Zato návštěvníci zmlkli, poslouchali monolog, který vedla Adina Mandl.

"Ty jsi můj miláček, viď, krásnej hošek, no, já jsem ráda, že mám na vás čas, zkouším Williamse, Tramvaj do stanice Touha, to bude drama, jsem Blanche, hlavní postava, feministka, co jsem odešla od Carla, mi ta role padne úžasně…"

Potěžkala miminko v rukou a rychle mi ho předala. Eliška obdržela velký pugét a čokoládu.

.....................

70. kapitola Nově psaného románu

Muž vhodný na hrubou práci

To, jak se Mamula dostal mezi nás, jsem si zrekonstruoval, až když dorazil, když jsem mu hleděl do očí. Ten telefonát, kdy mu volala Lída, vlastně z jejího mobilu Judita, přijal na tvrzi, byl už po práci, pekl si maso. Musel vylézt na věž, kde byl lepší signál, aby se dozvěděl, že ho Lída volá, že ho potřebuje, a on neváhal.

Nasedl do rezavého Opelu a řítil se z kopců: měl to třicet kilometrů, ale kvůli Lídě překračoval rychlost. Projížděl obce, uhýbal autům příp. traktorům, předjížděl na plné, občas troubil. Trasu znal nazpaměť, jezdil tu každý den, dost zatrpkle, jelikož věděl, že ho doma nic nečeká, jen holé zdi, studená sluj, vychladlé ohniště. Moc na sebe nedbal, jak jsem si ho obhlédl, vousy nekrátil, vlasy jakbysmet, byl to divoch, prošedivělý starý neandrtálský typ.

Ale Lída ho potřebuje, jel jako o závod. Nejhorší to bylo ve městě, kolony, dopravní špička, trpěl, nadával: jednou málem naboural, do někoho, kdo prudce zabrzdil, o auto se nebál, jen o to, že nepřijede včas. Pochopil, jak mluvila Judita, že je Lídě špatně. Třeba ji musí odvézt, do špitálu, nikdy nestonala, byla odolná. Taky on je zdravý muž, který přežije vše: dokonce i městský provoz - ta ohavná auta. Zabrzdil u vchodu, nedbal zákazu stání a vběhl do domu.

"Kde je Lída?!" vydal skřek.

V tu chvíli jsem si ho začal měřit. Bylo jasné, že ho žene láska, přitom šlo opravdu o něco jiného. Lída měla mdloby, jelikož nedýchala, po celou dobu, co byla v bytě. Byl tam takový zápach, že se to nedalo, nasládlý, jako by něco hnilo. Nejdřív si myslely, že je to maso, nefunkční lednice, něco takového. Pak ale viděly, přes prosklené dveře - zamčené, jak zjistily, že tam leží…

"Já potřebuju, abys tam šel," řekla Lída.

"Musíš se přesvědčit, že nežije!" řekl advokát, "pak můžem volat policii. Taky by to chtělo vyvětrat…"

Mamula viděl, jak Lída trpí. Byla schoulená, bledá, ale slušelo jí to, jak si pudově uvědomil. Nic na něj tak nepůsobilo, jako když žena pláče, když potřebuje posilu, kdy může být chlap. A Mamula byl chlap, jistě dost primitivní, ale ochotný, aby kdykoliv ukázal, že má sílu na rozdávání, prostě stačilo, aby nastavil paži, aby osahala svaly, viděla, že on je pro ni ten pravý.

"Zdendo," vzdychla, "ona je mrtvá!"

.....................

69. kapitola Nově psaného románu

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu