Nově psaný román

Ta, co monitorovala migranty

Kromě Machaté dala Růža už jen na jednoho jediného člověka, a to na politika Tomia. Byl to sice poloviční Japonec, ale jeho srdce plálo pro náš národ, stejně jako její. Je fakt, že je časté, že právě lidé, co mají smíšený původ, lpějí na národu, pospolitosti, možná víc, než ti dlouho usazení, kterým to zevšednělo. Předvádění, že jsem češtější než Čech je pak v jádru nedůvěry vůči cizincům. Možná taky touha dokázat, kdo opravdu jsem, kam patřím. Jenže v mé zemi, kde bylo češství udržované po staletí, spíš na vsi, nebylo moc takových jako Tomio. Matně si vzpomínám na římského císaře, Karla IV., Lucemburka, který měl matku z rodu Přemyslovců; ale to byli vlastně Němci.

Takže Růža, co se bála cizinců, dala na Tomia. Hrozba cizinců byla reálná, bylo to vidět v baráku. Medičky byly pod dozorem, ale ti, co k nim chodili, vypadali zákeřně. Mladí silní muži, co nosí nože a kdykoliv mohou někomu ublížit. Těch případů viděla Růža v televizi dost: hlavně v Anglii, Francii nebo Německu. Jediný, kdo to lidem připomínal, byl Tomio - už se těšila, až budou volby, že mu zase hodí svůj hlas: "Tomio říkal," řekla Juditě, "že je třeba je monitorovat..."

Judita se nechala umluvit, když se Růža zaručila, že se bude o provoz kamer starat. Přijela firma, instalovala kamery, do každého patra jednu, dokonce i na půdu. Růža, když Eda odjel na čtrnáct dní se stacionářem k moři, měla čas sledovat. Vždy si stáhla data, na flešku, sedla si k Edově počítači a pustila si záznamy. Dělala to metodicky, jako byla zvyklá, když dělala na občankách...

"Já si vezmu kompůtr!" řekl Eda, než odjel: "Vem si matračku," řekla mu, "víš, jak rád nafukuješ..."

Vzal si i záchranný míč, aby se neutopil. Věděla, že jede s dětmi, které do hloubky stejně nepustí; ani Eda moc neplaval, spíš máchal velkýma rukama a strašně cákal.

"Budou tam cizinci, dávej si bacha!" řekla mu, když nastupoval do jejich mikrobusu.

"Na co si mám dávat bacha?!"

Nestačila odpovědět, pohltil ho jásot. Učitele ještě nabádala, aby se nevybavovali s Italy, jsou moc horkokrevní, naše děti mírné, poddajné, každému naletí. Pak ještě zamávala a šla sledovat: Měla dnes ještě záznam z víkendu - bylo toho moc.

Usadila se na Edově židli, stále s ním byla. Jeho pokoj ji uklidňoval, v tom prázdném světě. S nikým se moc nebavila, ani na městě, plnila si, co měla, občas zašla s kámoškou, když to vyšlo, na kafe. Svět ji už moc nezajímal, stejně byl příliš podivnej.

Koukala na video a já koukal s ní: Jak jsem do ní vstupoval, mohl jsem se taky dívat - bylo tam gró toho, co se v baráku dělo. Lidi, které Judita upozornila lejstrem, co nikdo nečetl, dělali věci, jaké dělají, když je nikdo nevidí: drbali se v účesech či v rozkroku, podle pohlaví, řekl bych, občas se dloubali v nose. Byla to nuda, ale tu a tam zajímavá, třeba když Mike nakopl Grétku...

Ozvalo se strašné zavytí, které Růžu probralo; zatím se nedělo nic, co by jí potvrdilo důkaz, že je barák infikovaný. Tomio říkal, že paraziti, třeba z Afriky, budou všude: Jedině prevence a hygienické normy je můžou odradit. Zatím Grétka počůrala dlažbu, celá vyděšená, metla si to po schodech, za ní Verunka. Taky Zababa se choval divně, ale ten se choval divně pořád; když ho nikdo neviděl, jako by z něj byl bledej stín, mrtvola bez úsměvu politika.

Ani Růža se u toho moc nebavila: její život byl trudný, plný rutiny, každodenní dřiny. Snažila se, aby vyžila, aby nic nepotřebovala, aby se vším vyšla. Nestarala se o druhé, neměla na to čas. Na sebe nedbala, byla jako stroj. Její city, když je obnažila, se týkaly Edy, nikdo jiný nebyl vítaný. Když uviděla, jak na kameře číslo 5 objímá Robert Káju, vůbec tomu nerozuměla: "Nech mne..." vzdychala Diblíková, "co když nás někdo uvidí..."

"Ať si prdel políbí!" vtipkoval Robert.

"Jsi strašnej..."

Kowalski předváděl, jak si svléká kalhoty, aby se odhalil, jako že má kameru "v řiti". Jenže Růža to nechápala, bylo to nezajímavé, našla záznamy kamery číslo 1. Čekala, kdy někdo vyleze ze dveří, hnedka ráno. Třeba se tam někdo ulil, u studentek. Bylo jí jedno, co tam dělá, ale že tam je - sama už lásku nepoznala, skoro dvacet let. Něco takového, uvědomila si, můžou dělat pouze nebezpeční šílenci.

39. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Když nevíš kudy kam, zamiluj se

Po celý týden, kdy Robert Kowalski přicházel na půdu, aby se setkal s Kájou, resp. Karkulkou, jak si ji v duchu nazval, nepoužil mobil. Moc dobře věděl, co by ho čekalo; svět, tam venku, který by ho zcela pohltil, inzultoval, všechny ty SMS, ztracená volání, e-maily, zprávy, nároky, zvlášť od mafiána Ríšy, jeho největšího klienta.

Stále jsem ho z dálky sledoval (neměl jsem stejně co na práci), měl jsem strach, aby si to ještě nerozmyslel. Zamiloval se, ale byl to spíš rizikový faktor, který mohl přinést regres: úplně se na svět povznesl, říkal si, že se to nějak přežene, myslel jen na Káju - seděla u plátna, malovala, a doktor Kowalski se nemohl vynadívat, jak jí to sluší.

Moc dobře věděl, že to nemůže trvat věčně. Tedy to, že se schovává před světem, platbami za nájem, za energie, za alimenty. Ale teď mu bylo dobře a kdo by mu to chvíli nepřál, byl docela jinej! Ten starej morous, co sotva pozdravil, vnímal druhé výjimečně, jen když z toho mohlo něco kápnout, byl náhle jako znovuzrozený...

"Nemůžeš se tady tak zavírat," vykládal, když na mě zazvonil. Sešel dolů po schodech, čtyři patra, jen kvůli mě.

"Chceš kapitána Morgana?" řekl jsem.

Odmítl to velkorysým gestem, chtěl jen kafe. Kája, která kafe přestala pít, mu vařila zdravé čaje. Byl šťastný za všechno, ale kafe je kafe, tak si na mě vzpomněl, jak žiju.

"Měl jsem perný tejden!" vykládal, aniž by věděl, že vím všechno, a to do nejmenších detailů.

"A cos dělal?" dělal jsem nevědoucího.

"Rekapituloval jsem," ušklíbl se, "nikdy nevěř na to, že ti něco vyjde. Moc snahy škodí, nech to plynout, ono se ukáže, kam vítr fouká. Já měl oprátku nad hlavou, ale přišel anděl!"

Víděl jsem, že je v rozšafné náladě. Ta zamilovanost působila, zdálo se mi, jako nějaké sérum. Dostal antibiotika, v podobě Kájy, teď se to adaptovalo, buňky požíraly jiné buňky.

"Měl jsem černýho Petra, špatný karty. Vidím, že seš na tom podobně, za což si můžeš sám. Proč tu ležíš jak zdechlina? Běž ven, tam najdeš babu, i kdyby ses přerazil o kandelábr."

Doktor, který si mě oblíbil, vypil kafe. Sám měl problémů nad hlavu, proto se na mě zaměřil. Líp se radí druhým, myslel jsem si, když jsem mu nalil prvního cpt. Morgana.

"Když se chováš jak podomek, budeš podomek. Buď svůj, i když jsi na dně, jak jsem byl já. Hlavně se nebát, co si pomyslí pěkná holka, přesvědč ji svou nehybností!"

Doktor do sebe kopl panáka. Vypadal, jako že ztratil zábrany. Mafie na krku, dluhy, klienti, o něž přišel, nic ho netrápilo. Zase byl sám sebou, ten starý bonviván: jenže to byl doktor Kowalski. Nepochyboval jsem, že má sedm životů, mlsný kocour, co rád mrouská; ale co já, pradávný duch, z jiných časů, zdechlina historie? Mohl jsem jen vzpomínat, jaký jsem byl, když jsem ještě žil...

................

38. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Jak nastolit totalitu v baráku

Jelikož jsem byl v domě nežádoucí, nikam jsem nechodil, zdržoval jsem se v kuchyni, pracoval na home office. Jen když mě něco vyrušilo, třeba venku na chodbě, došel jsem ke kukátku a zadíval se skrz něj: Viděl jsem přímo na protější dveře, kde bydlely studentky medicíny. Měly otevřené dveře a ve výhledu zacláněna Machatá - snažila se skoupou angličtinou a též ruštinou vysvětlit, že nestojí o pochybné živly, co sem chodí, a že je tady režim, který se musí dodržovat, pokud se jim to nelíbí, budou z domu vyhoštěni.

"Máme domovní řád," řekla a ukázala na nástěnku, "což jsem už říkala soudružce Hoang!"

Bylo mi jasné, že paní Hoang se protivit nebude. Byla zvyklá na to, že moc určuje pravidla, tudíž to, že Judita, když se poradila s výborem, nastolila diktaturu, přijala. Muslimky byly vyděšené, nerozuměly ničemu, měly zkoušky. Dělat v takové atmosféře, kde jim někdo stojí u dveří, anatomii, bylo velmi náročné. Všimly si, že je stále někdo pozoruje, ze dvora, kde byl altánek, nebo z mezaninu. Judita zařídila dozor: Růžu, Filipa nebo Verunku, kteří dohlíželi, aby do baráku nechodil nikdo, kdo sem nepatřil...

"Nepojedeš na chatu?" vzdychl Jaroslav, který měl stále na krku tubus, když se Judita vrátila.

Myslel tím "daču", kam ráda jezdila. Jaro bylo v plném květu, jenže bylo stále co dělat. Musela se postarat, vařit mu, nemohla jet na dýl než na víkend, navíc ještě učila. A pak tady byl barák, co ji potřeboval. Cítila ten anarchismus, musela něco dělat. Podezřelé živly, bušení, rejdy na půdě, jak už zjistila. Všechno věděla, jelikož domluvila, s pomocí Mikea kamery, na každé patro - bylo to v zájmu bezpečnosti, aby se neztrácely boty, jak napsala na nástěnku.

"Chata musí počkat!" odpověděla, "až budeš zdravej..."

Jaroslav nevypadal šťastně, ale mlčel. Těšil se, až bude moct zase osedlat svého starého Favorita.

"Slyšíš ty rány?" zeptala se Judita.

Jaroslav si cpal do uší vatu, takže nic neslyšel. Pohodlně se usmíval, ať si vedla řeči, jaké chtěla. Stýskala si po synovi, jejich klukovi, který psal, že je v první linii na misi. Druhý syn, darmošlap, chodil každou neděli na oběd, hrozně ošuntělý, stále na pracáku. Měla všeho plnou hlavu, do toho to bušení, jako by se poblíž chystala válka: jako by někde u hranic imperialisté cvičili armádu.

Bylo to stále totéž, ten pocit ohrožení: celé dějiny, hrozba válek, bídy, zmaru, proto tak milovala Marxe. Napsal, že musí povstat chudí, dělníci, proletariát, aby bylo líp. Ona se toho držela, byť vyrostla po Únoru, jenže přišla špatná praxe - reakce na fašismus, hrůzu koncentráků, proto ty chyby, kult osobnosti, normalizace, perestrojka: komunismus byla krásná, nikdy neuskutečněná idea.

"Budem se všichni scházet na dvorku!" navrhla výboru.

..................

37. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Nerušit, prosím, naši idylku

Bohoušek Sucharda, který si tak vypiplal byt, zjistil, že v reálném světě nejde nikdy zajistit ráj na zemi. Vize o tom, že teď už budou žít krásný, nádherný život, neustále narážely na okolí. Jejich biedermeier, stylový retro nábytek, háčkované dečky, byly málo, když za dveřmi chodili Arabové, kteří obtěžovali jeho ženu a děti. Nemohl si být jistý, co udělají, jestli někomu neublíží - bylo to frustrující. Navíc je začal zezdola rušit ten, kterého měl dřív za přítele.

"Proč to sakra dělá?" zeptal se naštvaně.

"Asi není v pořádku."

Sucharda dělal vše, aby se jim dobře bydlelo: na úkor práce, hraní, stále vylepšoval, co vytvořil. Předělal úplně všechno, byl na to hrdý; jeho kumšt se uplatnil v truhlařině, zedničině příp. instalatéřině. Vchod, který ostatní měli napřímo, měl on přes komoru. To byla předsíň, dřívější hala byla obývák s kuchyní, obrovská místnost, kde žili. Zrušil příčky, přesunul WC, co se tu pletlo, ke koupelně, všechny trubky předělal, odpady, vrtal do železobetonu, pokládal izolace, taky prkna. Proč si ten dacan, který nemá rodinu, vlastně stěžuje?

"Ať už s tím bušením přestane!" povzdychl.

Musel se učit novou roli, neměl svůj klid. Dostal nové angažmá, v divadle, kde působil jeho otec. Tedy otec tam jen hostoval, bylo to divadlo malých forem, o geniálním všeumělovi. Otec byl národní umělec, ale přátelil se i s poloamatéry. Jejich divadlo se stalo populární, za půlstoletí si vydobylo velkou prestiž. A když už otec nemohl, nabídl jim syna: Bohoušek se svou fyziognomií, taky se svým staromilstvím, se tam hodil - zašel na zkoušku a hned dostal angažmá.

"Budeš s náma jezdit," řekl mu principál, "ti staříci už nemůžou."

Vystavěli mladší soubor, který jezdil na zájezdy. Převzali způsob, interní poetiku, slavili úspěch. Na oblastech, v kulturních domech, český sentiment po Rakousku fungoval. Ať žije Císař Pán, i s jeho rodinou, chtělo by se říct se Švejkem. Náš život za mocnářství, touha po služebnosti, se dala projevit i ironicky, s různými odkazy, které vyvolaly hrdost, na historii dřive bohatýrských Čechů.

Taky Elišce, která milovala biedermeier, to konvenovalo. Sucharda dělal vždy to, co ona chtěla. Celý byt, s vonícím dřevem, dubovou podlahou, imitacemi trámů, jak v chalupě, byl jen pro ni: chtěl, aby se cítila jak doma - jako v dětství na Moravě. Jeho role, které teď hrál, byly jako šité pro 19. století. Idyla měšťana, který žije v belle epoque, byla O.K., taky návštěvy to vesměs oceňovaly.

"Co to je za růšo?!" ptali se intoši, když přišli na návštěvu. Dobře se bavili, byl tu lomoz, děti se honily.

"Nějakej magor..."

Idylizované místo k bydlení tím trpělo: hudba, která při všech salónech zaznívala, byla rušena bušením.

....................

36. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu