Nově psaný román

Velké haló na správě nemovitostí

Jak už jsem zmínil, měl jsem na Správě vedoucí, která ke mně byla vlídná, zastávala se mě, když se tam ochomýtala Machatá, na mzdovém, aby mě pomluvila. Když mi vedoucí zavolala, mohl jsem tušit, že se něco chystá, jak mi řekla, ohlásila se u ní návštěva - jenže já měl dost telepatie, abych si to dovodil sám.

"Nechceš taky přijít?" zeptala se do mobilu.

"Ne, díky, paní Jarko, bylo by to ještě horší." Nechtěl jsem vysvětlovat, že u toho stejně budu.

Stačilo se naladit na Juditu, kterou jsem potkal: Chystala se na to už od rána, oblékla se jak k soudu. Obří poprsí vměstnala do šatů, co nosila na významná výročí. Naondulovala si vlasy, navoněla se, takže celý barák byl zamořen parfémem "Duch Moskvy". Vysoké lodičky měly zdůraznit, že jde na vysoká místa. Správa byla nejmocnější organizace, měla na starost stamiliónové hodnoty.

"Náš ředitel tady není?" zeptala se asistentky, ale ta ji poslala tam, kam měla přijít rovnou.

Jarka, vedoucí správy bytového fondu, ji přivítala. Věděla už trochu, o koho se jedná, ale vědět ještě neznamená, že jsi připraven na realitu, co předčí všechna očekávání.

"Zdravím, soudružko vedoucí!"

"Já nejsem soudružka..."

Úvodní formality měly za sebou, Machatá obsadila židli; necítila se úplně komfortně, v té služebné pozici na židli, která byla uzoučká, tj. pro její důstojné pozadí. Z nejistoty se začala chovat přátelsky, žoviálně, jak byla v cizím prostředí zvyklá. Obyčejná žena, matka z lidu, která má jen ty nejlepší úmysly.

"Máš to tady super," začala bodře, "ty tapety jsem taky měla, než jsem si dala udělat válečky... A ty hortenzie, to je nádhera, hnojíš je? Já do nich sypu skořápky a slepičince..."

Vedoucí Jarka netrpělivě poposedla, měla ještě práci. Věděla ostatně, že je na programu kritika Správy.

"Ale to se mýlíš, soudružko, já si Správy vážím, opravdu, znám to tady jak svý boty. Už za tatínka, když byl na KNV, jsem sem chodila, starala se o sousedy. Tehdy to ještě bylo OPBH, pamatuješ? Co já všechno domluvila, se starým náčelníkem!"

Trošku jsem se usmál, když jsem je tak poslouchal. Je fakt, že éra, když tu vládl socialismus, je jedna z nejlepších. Co se týče dějin, není snad doba, kdy by se lidi tak kurvili; předstírali, hráli mrtvé brouky, podlézali, snad ještě víc než dřív šlechtě. Náčelník bylo slovo, co přišlo z Ruska, ale tady byl každý třetí náčelník. Ve straně, v armádě, u estébáků. Taky se hojně používalo slovo vedoucí, které dnes ti, co v tom sloužili, ještě rádi užívají, když jedou ven jako delegace.

"Co jste mi přišla oznámit?" zeptala se Jarka.

"Ty mi jako netykáš?"

Judita se zatvářila ublíženě, zažila další zklamání. Myslela, že si to tak nějak férově vyříkají, sebekriticky. Mají tady slabý článek, to je fakt, ale to se děje všude: podívej, jak to vypadá nahoře, kdyby tam neměla spojku, poslance Zababu, byla by plonk. Ale teď se má kam obrátit, má konexe, v nejvyšší sféře. A Správa má rozpočet, veřejný, to se nedá obejít, musej se starat o pověst!

"Takže mi tady vyhrožujete?"

Vedoucí Jarka ztratila trpělivost, byla mladší. Neznala ty postupy, které se používaly na výborech. Mnoho taktiky, spousta teorie, pouček, aby uspaly nepřítele. "Já ti nevyhrožuju," ohradila se Judita, "jenom vysvětluju - kdo chvíli stál, zůstal opodál. Neboj, náčelník se jistě dozví, jaký jsi zaujala postoj k občanům..."

Bylo to až ubohé, jak dominovala. Nechala, když vešla, otevřené dveře, takže se hádka rozléhala. Na chodbě se srotily účetní, asistentka běžela volat řediteli. Bylo jasné, že Jarka nemá šanci, proti takové hydře, která dostala výcvik. Všechny ty hádky doma, ukázky síly, vymývání mozku, to bylo něco, v čem Judita vyrostla - jak by mohla být jiná, třebaže se doba trochu změnila.

Musel jsem Jarce pomoct, poslal jsem jí e-mail. Všimla si ho, přečetla ho a pak obrátila monitor k Machaté.

Byla tam moje výpověď: "Jak to, že to nevím?!" podivila se Judita, "já jsem tady soudružka vedoucí…"

49. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Úzké vedení staročechů zasedá

Herec je trochu jako hudební skříň, co přehrává skladby, které se do ní uloží a které si někdo objedná, čili herec podobně jako ta skříň většinou reprodukuje to, co se od něj vyžaduje slyšet, naprosto dobrovolně, ať už za prachy nebo pod vlivem sugesce.

Aspoň tak mi připadal Filip Sucharda, vždy ve střehu, když se chtělo, aby zaujal názor, co mu ho někdo připravil. Už jsem se s ním nebavil, tedy on se nebavil se mnou, měl lepší režiséry. Chopila se ho Machatá, ač byl dřív na druhé straně, zpracovala ho. Dokonce mu dovolila, když se scházel nejužší kruh, staročechů, aby přišel taky: Řešil se jediný, ale o to tajnější bod, jak se zbavit Voráčka.

"Jdi to zkouknout," řekla Judita v altánku, "jestli neposlouchá..." Měl jsem okno na dvůr zavřené, což Filip nahlásil.

Seděli tady, jako by byli Bratrstvo kočičí packy. Stačil mi jediný pohled, kterým jsem Filipa zachytil, abych do něj viděl. Byl jako prázdná nádoba, dychtivá, až ji někdo naplní - oblastní komediant, náš furiant, co za prachy udělá všechno. Měl stále hluboko do kapsy, přes fušky, které dělal, divadlo ho neuživilo; byl to pořád stejný problém, lidé mají rádi frašky, ale platit za ně moc nechtějí...

"Co kdybys dělal správce ty, Filípku?" zeptala se Judita, "zlatý český ručičky na to máš..."

Filipa to trochu zaskočilo, ale potěšilo. Nějaký přivýdělek by se hodil, pomyslel si, když má tři děti. Jezdí na zájezdy, ale málo, zbytek času může klidně dělat správce. Když to dokáže Přemek, proč by to nedokázal on, dělat papíry?! Na půl úvazku, jako odměnu za to, jak se o barák staral vždy, když bylo potřeba.

"Já to beru, šéfko!" pokýval.

Seděli tajně, v nejužším kruhu, samí starousedlíci. Je fakt, jak řekla Judita, že chyběl Zababa, poslanec, co hájil jejich zájmy v Praze, a Kowalski, který ztratil důvěru. Zahazoval se s Diblíkovou, co byla v Hnutí za očistu baráku, svého času. Tenhle spolek už dávno rozprášili; nově tu byla paní Hoang, stará souputnice, a Verunka, ideově nadšená - bylo potřeba řešit, jak se zbavit Voráčka.

"Jak to vypadá s pokutou?" zazněl dotaz na Růžu, co měla přístup do databáze města.

"Blbě, jsou prázdniny, všichni jeli k moři!" řekla Růža, znalá poměrů ve veřejné správě.

Sucharda poslouchal, ani se nehnul. Čekal, až bude moct zopakovat to, co se od něj čekalo. Památkáři zklamali, musí se jít jinou cestou, pochopil vzkaz Judity. "A co jít přímo na Správu?" dořekl to, co si Judita už sama dávno myslela.

.................

48. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Žena mající tátu na hřbetě

Jediným světlým bodem v domě bylo to, jak se k sobě měli Kája Dibliková s doktorem Kowalským. Doktor ke mně občas přišel, dal si ruma, mohl jsem si v něm číst, a skrze něj jsem si četl i v Káje Diblíkové.

Bylo fajn, jak Kája celkově pookřála: Opustila chmurné abstraktní výjevy a malovala veselé scenérie. Na půdě jí bylo nejlíp, neboť měla odstup, od své všednosti, kterou žila v práci a v péči o rodinu, v níž narážela na matčinu neústupnost a dceřinu apatii. Když všechno zařídila, rozdala úkoly na zítřek, mohla se vytratit. Chodila k doktorovi, natajnačku, aby to nikdo neviděl, doktor sehnal ajťáka, co vyrušil kameru, která je sledovala na jeho patře. Vždy, když k němu měla přijít, zapnul doktor rušičku, připadali si oba jak v gangsterce.

Ten adrenalin, jak skrývali lásku, byl návykový. Ještě se úplně neznali, ona byla rozpačitá, když přišla do jeho bytu. Měl tu uklizeno, snažil se, ale necítila se komfortně. Na půdě malovala, tady se milovala, vocaď pocaď, stále ho odmítala. Chtěla si být jistá, že je pravý, že ji nezklame, jako ji zklamali ostatní muži. Mezi ně řadila i otce, jehož jí Robert připomínal, trochu furiant, s noblesou a inteligencí, kterou obdivovala. Její otec, ač ji v dětství opustil, byl v jejích očích bůh. Někdo, kdo je nedosažitelný, dřepí na obláčku, kdesi na nebi.

"Můžeš tu klidně přespat," navrhl Robert, ale ona dostala strach, že by ji to příliš svazovalo.

"O víkendu budu sama doma."

Navrhla mu, aby přišel v sobotu na večeři. Nikdy nevařila, to byla role mámy, ale měnila se. Strávila půlden vařením, úklidem, připadala si, jako by jí bylo šestnáct. Tehdy si přála, aby přišel vysněný muž, který ji dá vše, co v dětství nedostala.

"Chutnalo ti to?" zeptala se, když dovečeřeli. Řekla to se strachem, jako by se bála dalšího odsudku.

"Bylo to vynikající!"

Takhle přesně ji chválil táta, když trénovala balet. Přišel se na ni podívat, když jí bylo osm. Tehdy už s nimi nežil, měl jinou rodinu, ale ještě se asi rodičovsky snažil.

"Bylas perfektní," řekl jí.

Jenže pak zase zmizel a ona byla zmatená. Proč, když je tak skvělá, když je jeho nej dcera, s ní není. Sama za ním chodila, do jeho ateliéru, měl projekční kancelář. Byl pan podnikatel, to bylo tehdy něco. Hrozně ráda si sedala mezi ty makety, cítila vůni lepidel, mořidla, překližky. Chtěla být s ním, pomáhat mu; jeho svět byl ateliér, rýsování, kreslení, slepování modelů - bavilo ji to.

....................

47. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Senior na balkóně ztrácí přehled

Po té katastrofě, kdy nezvládl nakoupit, Vilém Klicpera přestal vycházet, seděl na balkóně, pod slunečníkem, kouřil cigarety a hleděl kamsi do dáli, jako by čekal spásu. Občas jsem ho tak viděl, jak tam civí, když jsem šel k popelnicím, vynést odpadky, jednou jsem mu pokýval na pozdrav, ale vůbec mě nevnímal.

Ne, že by se nesnažil sledovat cvrkot, jak byl zvyklý. Jenže už se mu to začala plést, kdo je kdo. Byl rád, že má ženu, o deset let mladší, která se o něj stará, i když frflala. Neuměl si představit, a o tom často přemítal, že by šel do důchoďáku: co by tam probůh dělal? Tady má svůj klid, může nasypat holubům, rohlík od snídaně, cokoliv. Kouří, neboť je to jeho styl, od dvaceti, už toho nenechá, ať se všichni staví na hlavu: na doktory kašle a na sousedy jakbysmet.

Komu to vadí, ať si zavře okno, nechá ho žít. Stejně tady dlouho nebude, říkal si každý den; smrt se blíží a chodí parkem. Díval se na stromy, jak schnou horkem, listí slétalo, když zavanulo, slunce pražilo, až tráva, kterou nechává růst na dvorku, žloutla. Jeho prsty, ústa, celé tělo taky žloutlo, jak pomalu schlo: "To máš od kouření," řekla by žena, ale on věděl, že je to neměnný proces. Suchá žlutá kůže, jako pergamen, úpadek, který viděl i na okolní vegetaci.

Sousedi, od vedle, ho už moc nezajímali. Občas zahlédl, jak tam poletuje psík, taková bílá koule. Venčila ho dívka, kterou neznal, asi se nastěhovala a on o tom nevěděl. Hlavně mu to bylo jedno, taky ten zadeček, z třetího, ho už nezajímal. Bloncka, co ho dřív rajcovala, ztratila kouzlo, život, co v něm proudil, zmíral. Poslouchal, jak někdo buší, dělá rány, taky čuchal pachy z kuchyně. Vousáč s přehazovačkou a kolem měl nový dres, jako by jel Závod míru.

"Kdy přijdeš?" řvala na něj ta macanda.

Vilém to sledoval zpovzdálí, jako by se ho to netýkalo. Míchala se mu do toho minulost, celý život. Ti lidé byli furt stejní, stejné typy, které by zahrál v divadle. Jejich povahy, rysy, pohyby, záludnosti, neochota postát v klidu, prostě hmyz. Nic se nezměnilo, jen kulisy se měnily, dřív šedivý dvorek, co pamatoval za socíku, byl barevný, plný květináčů, altánů, dlažby, bílých koulí. "Proč to tady tak smrdí?" zeptal se chlap, co přivezl popelnice.

"Prej tu vařej ťamani, říkal předseda."

Popeláři odešli, nastal zase klid. Vilém vzpomínal, jak za mlada, jak se mu líbily ženy. Jenže teď už ne, ani ta dívka, co tam chodila, s ním nic nedělala. Koukal, jak má naražená sluchátka, kamsi do bubínků, aby ji nic nerušilo: dneska je každej ředitel, každé hovno v trávě.

......................

46. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu