Nově psaný román

Studie, jak vzniká panika

Než Adina Mandl potkala mou maličkost, měla docela pěkný den. Neměla žádné prostoje, zvládla dvě zkoušky, divadelní, před obědem, pak natáčecí, když si zajela do Prahy. Měla plno nervů, napětí, radosti, slziček, že se vše podařilo, jak mělo. Trochu ji mrzelo, že nebude hrát Drusillu, sestru Caliguly, v nové hře. Líbilo se jí, jak se hýřilo za císařského Říma. Ráda si četla v mobilu o celebritách, bylo to podobné, fascinující, skličující, už jen proto, že sama se dosud zahazovala na oblasti. "Co to tady děláte?" vzkřikla, když mě viděla.

Šla navečer za Eliškou, na přátelský pokec: Měla toho za celý den dost, byla už přecitlivělá.

"Dnes se něco stane, madam."

Lekla se mě, jelikož jsem byl v pláštěnce. Objevil jsem igelity, které se hodily na nohy i na boty. Měl jsem brašnu, gumové rukavice a taky staré lyžařské brýle.

"Co by se jako mělo stát?!" vyjekla.

Celá vyděšená to vylíčila Elišce, když se dozvonila. Není normální, aby na chodbě potkala cypa v pláštěnce. Volala to i Carlovi, který ležel doma, čekal na výsledek CT. To bude bojovka, řekl jí, v Rusku se válčí, Správa asi cvičí evakuaci. On to taky zažil, v branné výchově, Ježíš, řekla Adina, co vyrůstala v Kravařích, já nevím, o čem mluvíš: My měli akorát výchovu malého občánka EU.

Eliška, která přišla z kostela, tvrdila, že jsem prorok. Nejspíš jsem slyšel něco, co mě vyděsilo. Jestli mě nikdo neposlouchá, je to jeho chyba, řekla poučená z Bible. Je fakt, že si čte na netu "novinky", kde je každá druhá zpráva krizová. Všude něco číhá, válečný stav, sucho, povodně, nálet kobylek, apokalypsa. Ona se stará o Pepu, musí ho chránit, udělá cokoli, aby on přežil...

"Co se tady děje?" divil se Filip.

Přišel z fušky a našel je vyděšené - Adina, která uměla zahrát cokoliv, se dostala do ráže, nemůže tady sedět, jen tak, takhle zbaběle, nic nedělat, musí zavolat Káju, dojde pro něj, aby odjeli pryč, do Beskyd, kde je ochrání Radegast.

"Jestli je válka, nikam neutečeš."

Eliška, na niž působila Adina, její nervy, začala konejšit Pepu, co se rozplakal. Bylo to senzitivní dítě, sice ještě nemluvilo, ale vše vnímalo, jak věděl i Bohoušek. "Musím zjistit, co se děje," řekl, neboť dělal vše, co Elišce na očích viděl.

"Vláda ti nic neřekne," řekla Adina, "zaleze si sama do bunkrů a nechá nás chcípnout…"

Je fakt, že takhle to vždycky vzniká: najde se někdo, kdo se splaší, bůh ví proč, kdo to přenese na ty, co se bojí. Eliška se bála o Pepu, Filip se bál, že se bude bát, běžel na chodbu. Zazvonil na partaje, začal líčit, co se stalo, mával rukama. Všichni, zvlášť dnes, byli pod vlivem médií, jejich přívalu katastrof. Jestli dřív musela po návsi běhat divá Bára nebo Pepek Vyskoč, teď stačil Bohoušek. Všichni to už tušili, podle toho, co se dočetli na netu. Každý věděl, že se děje něco jiného, ale to, že se něco děje, bylo nad slunce jasné…

Jenže slunce právě zacházelo, byl rudý západ. Vypadalo to, jako by došlo k jaderné zkáze. Ohnivý hřib se vznášel nad střechami, prosvítal okny na chodbě. Tady není nikdo chráněný! Přiletí letadla, budou padat bomby, barák se zřítí. To běželo všem hlavou, ač se tvářili statečně. Není to vše jen skrytá kamera, PC simulace? Nechtěli se nechat nachytat, dělali drahoty, Filip agitoval: musí se chránit, sbalit zavazadla, vzít pláštěnky, brýle, gumáky, vykládal. Četl hodně špionážních knih, aby byl připraven čelit dnešní situaci...

"Co využít kryt?" řekla Machatá, která si vzpomněla na krásné časy v civilní ochraně.

"Mám na něj návod!" vzpomněl si Filip.

Kryt je tlakově odolnej, vykládal všem, co si chystali kufry: můžou si vzít jen omezený počet zavazadel, hlavně ne žádné zbytečnosti, jen samé praktické věci, pyžamo, kartáček na zuby, rádio s baterkou, je nutné zavřít plyn, elektřinu, zabednit okna, domácí zvíře nechat, na pár dní; ať mu nasypou granule. Hlavně hygiena, záchod je v krytu jen jeden, sprcha lautr žádná. Klíče od kóje s sebou, mají tam zásoby. Všichni se předháněli, křičeli, plakali, měli strašnej strach, když se hnali po schodišti, s bágly v ruce, spěchali, kdo tam bude dřív…

"Kampak se honějí?!" podivil jsem se, když jsem je potkával, jelikož jsem celý den vyklízel ze sklepa staré krámy, neboť jsem dostal výpověď a stěhoval se z baráku pryč.

59. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Životní role, které jsem nesehrál

Končila mi pracovní smlouva, takže jsem obcházel domy, v nichž jsem dělal správce; roznášel jsem šanony, které jsem pro ně zpracoval. Taky jsem se dostal do vedlejšího domu, Kachlíkárny, zazvonil na Klicperovi. Otevřela mi stará paní, jelikož, jak mi řekla, Vilém se už o nic nestaral, i když stále dělal předsedu. Odevzdal jsem jí šanony a ona mi navrhla, abych s Vildou promluvil, že už nikoho nemá, jenom se kouká na filmy, ani kouřit na balkón vůbec nechodí...

Pokrčil jsem rameny a nechal se uvést do obýváku. Vilém tady seděl a zíral na televizi, která nebyla zapnutá: "Co dávají?" zeptal jsem se opatrně, ale nedostal žádnou odpověď.

Bylo vidět, že se ztrácí před očima. Ještě tady byl, fyzicky, jen duchem asi někde bloumal. Je fakt, že jsem ho neviděl, poslední dny, ani venku, když jsem vynášel odpadky.

Ani cvrkot na dvorku ho nezajímal, ani lidi v parčíku, ani holuby, kteří vrkali na stromech. Jako by se obrátil do sebe, vzpomínal na to, co prožil kdysi dávno - v mládí.

Tvrdil ženě, že se dívá na filmy, ale spíš si je prožíval: ta největší přání se mu vrátila až ke konci života. Odjakživa chodil rád do kina, chtěl být herec, což se mu splnilo; jenže žil u nás, žádná sláva ho nečekala, kromě odrbaných budovatelů.

Strašně si přál hrát ve filmech, které obdivoval: italský neorealismus nebo Bergmanův existencialismus. Tam by se viděl nejlíp, to by mu sedělo, ty velké bijáky plné emocí. On byl lev, uměl zářit, takové role by mu slušely, třeba jako Max von Sydow, coby křížák po výpravě, co hraje se Smrtkou šachy, sedí u šachovnice a snaží se uhrát čas... Taky Vilém by si zahrál, kdyby to uměl.

"Zahrajem si šachy?" zeptal se mě.

Jenže hned po tom mě už nevnímal; propadl se v čase, třeba, když prožíval film Gepard. Jak starý kníže, Burt Lancaster, zakouší úpadek toho, co představoval. Starý svět se hroutí, on odchází, z měšťanské oslavy, jde ranní ulicí, starý aristokrat vyvane z dějin. To natočil Visconti, původem hrabě, blízký Vilémově srdci. "Pane hrabě," řekl by, "dejte mi cokoliv, já budu hrát i kompars..."

"Dobře, Vildo," řekl jsem.

Nechal jsem ho tam, šel jsem pryč. Nechtěl jsem se dívat, jak se ztrácí, upadá od nicoty. Tělo by ještě mohlo, i když chodil o holi, furt se ještě hýbal, belhal, myl se - ale to, co ho nutilo, aby se ráno zvedl, šel se nasnídat, ochabovalo, propadalo se v čase, do mládí, tam mu bylo líp, tam se vše stalo. Duše umírala, dřív než tělo, i kdyby tady bylo ještě 100 let, bylo by jen maso. Navzdory všem longevity, všem preparátům, všem bohatcům, co chtějí žít věčně: zase nějaká alchymie, elixíry mládí, co tě udrží pří životě. Jenže to není život, když ti vysadí duše, když ti slábne zázrak vědomí.

.................

58. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Muž a žena u konce s dechem...

To radostnější, co se v baráku odehrávalo, byl bezesporu vztah mezi Kájou Diblíkovou a Robertem Kowalským, což jsem pozorně sledoval, kdykoliv jsem měl k tomu příležitost.

Je fakt, že mi stačilo, abych se napojil na Růžu Trnkovou, která sledovala kamery, a mohl jsem vidět, že se stále vídají, občas je kamera na chvilku zachytila, když ji Robert zapomněl vyrušit.

Jenže doktor byl často pryč, jak jsem věděl, měl plno práce, aby splatil své dluhy, chodil na soud, ale i na vymáhačky, taky falšoval různé listiny, aby se jeho šéf Richard mohl obhájit.

Takže jsem raději sledoval Káju, nahlížel do ní, kdykoliv to šlo, nejlíp, když si dělala radost, zavírala se v koupelně, svlékala se do naha, nořila do vany, aby si projasnila hlavu.

Její hlava byl pozoruhodný svět, sám pro sebe. Jelikož ráda malovala, měla stále nějaké vize. Nebyly to emoce, spíš myšlenky, vizualizované v barvách - které použije. Starala se o galerii, jistě, chystala výstavu své oblíbené autorky, dělala účto, smlouvy, jezdila na aukce, ale to hlavní se odehrávalo skrz malby. Na půdě jich měla dost, byly výsledkem jejího citového pnutí. Místo toho, aby se oddala lásce, oddala se mentální sféře kreativity. Tam byla bezpečná, svobodná, svá: reálné city ji ohrožovaly, bála se jich jak čert kříže.

Je fakt, že dnes ženy maskují své pocity. Dělají to víc než kdy předtím, neboť napodobují muže. Žijí v mužském světě, kde ukázat cit bylo velmi nebezpečné, život ohrožující. Lidé jsou stále pod dohledem, digitálně, na kamerách, jsou jak roboti. Dřív bylo víc prostoty, ženy divoženky, tedy ty sedlácké, zatímco šlechtičny, na hostinách, nosily vějíře, aby zakryly tvář, která byla emotivní. Jejich tváře, plné pudru, byly masky, ale dneska už nikdo ani pudr nepotřebuje - stačí nasadit úsměv à la JFK nebo prostě zachovat poker face.

"Nevidím do tebe!" vzdychl Robert, který vše rád zlehčoval, "jsi jak Mata Hari na západní frontě..."

"Proč západní?"

Momentálně byli na půdě, kam zapadalo slunce. Chtěl, aby šla k němu, ale ukázala na plátno.

"Potřebuju na tebe klíč!"

Podala mu klíče od půdy, stále se škádlili. Dělali vše tak lehce, doplňovali se, byli jako dvojčata. Ale ona si držela odstup, bála se, aby je neviděli, lidi, neuměla to vysvětlit.

Když jí začal vyznávat city, stáhla se - nasadila masku, kterou měla celý život, když na to přišlo. Měla sex, ano, kdykoliv chtěla, ale city do toho nikdy netahala.

.................

57. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Robot programátor tě nahradí

Mám ten špatný zvyk, že když mě někdo chce navštívit a já o to nestojím, předstírám, že nejsem doma. Zhasnu světla, vypnu TV, čekám, až se to přežene, jako třeba s naším předsedou. Michal Kolman zvaný Mike zvonil a nikdo mu nepřišel otevřít. Měl chuť zabouchat, ale vrozená slušnost mu to nedovolila, měl už tak dost starostí: sotva se zažehnala havárie odpadu, přišli zase jiní cizinci, tentokrát Ukrajinci. Dělali hluk, i když byli všude po chodbách kamery.

A do toho správce, který bušil do stropu: proč to ten chlap dělá? Nic na tom nebylo racionální, co by Mike chápal. Když chce něco říct, proč to nedá na nástěnku nebo na web? Ano, Mike vytvořil pro barák nové stránky, aby všichni mohli vidět, co se děje. Napsala mu tam Verunka, že je nejlepší předseda v historii. Pak taky Zababa, který si dělal promo - ale správce, který snad byl gramotný, nic nevysvětlil: Ani na mail nebo na sítě nic nenapsal a Mike nechápal.

"Není to už na Chocholouška?" ptal se Verunky, přičemž použil hlášku, kterou znal z dětství.

"Měl bys zavolat odborníka..."

Mike ale neměl moc času, navíc lidem nerozuměl. Měl radši jazyk strojů, programování, unikátní kódy. Co se vrátil z dovolené, makal jak šroub, ale měl pochyby. U moře měl čas číst, odborné texty, viděl, kam dospěla umělá inteligence. Vždy byl pro, sám používal asistenta, ale viděl, kam ty prachy vedou; závod o autonomii, robotí singularitu, vedl k tomu, že to mohlo poškodit byznys. Mike byl v oboru od školy, živil se tím, jenže AI byla stále chytřejší...

"Napsali mi ze Správy, že má dvouměsíční výpověď," řekl a byl rád, že se správce zbavil.

"Takže ještě měsíc?" vzdychla Verunka.

Mike pokrčil rameny, zbavil se hloupého problému. Jeho práce byla řešit problémy, na to se soustředil. Byl šéf, velký programátor, dělal inovace, vymýšlel, ostatní dodělávali. Když se něco zaseklo, byl to on, kdo zvládl řešení, na to byl hrdý. Byl ajťák, co se vypracoval, z garáže, dalo by se říct, autista a taky génius. Jenže najednou, když si to tak četl, ho mohla nahradit AI.

"Jsme nejlepší!" tvrdil těm, kdo po něm chtěli, aby vylepšil jejich zastaralé systémy.

Jenže to byly banky, firmy, co chtěly standard, lepší střeva, taky design, ale to mohl udělat kodér, skoro všechno. Stačilo, aby se mu dali jasné instrukce, byl variabilní. Učil se x-krát rychleji, šel s dobou, zato jeho lidi, co měl k dispozici, byli líní, nemocní, opilci, chtěli prémie, jet na dovolenou: prostě se nevyplatili, ani Mike se brzy nevyplatí, když se to přehodí na AI.

................

56. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu