Nově psaný román

Opuštěný chlap navazuje kontakt

Některé lidi, jako třeba p. Wagenknechta, jsem dokázal pronikat, byť jsem je viděl jen zdálky na ulici. Bylo to týden potom, co se vrátila Adina, když něco těžkého nosil do auta, několik kufrů a igelitových pytlů. Hned mi došlo, že to souvisí s Adinou, zaujalo mě to, přestože jinak bych se do něj nijak nehrnul.

Když zjistil, že choť chrápe u Zemánka, toho vyžilého herce, popadl ho nejdřív amok a pak smutek. Dobří kejmli v divadelce mu řekli, že Adina prohlašuje, že je troska. Jako troska se začal hned cítit; opuštěný muž je ostatně vždy troska. Ale nejdřív se rozhodl ji vyhodit, odvézt její věci na smeťák, vyměnit zámek, nikdy ji už nevidět. Nakonec sbalil, co jí patřilo, natahal do auta a zavezl to před barák, kde bydlel Zemánek - snažil se být lepší než ona.

Když jí zavolal, nijak to neocenila: Naznačila mu, že jí Franta koupí plno nových hadříků. Ale on to tam nechal, před vchodem, práskl dveřma a jel do svého osamělého bytu.

"Tady máte čtyři duplikáty," řekl mu zámečník, který vyměnil vložku u jeho dveří.

Vyplatil ho a pak za sebou zamkl jediným klíčem, který bude až do smrti potřebovat. Nechtěl s nikým mluvit, nikoho vidět. Za rok mu bude šedesát a chce v klidu dožít. Na ženy se už ani nepodívá, jsou to zrádné mrchy, bez kouska citu. Ani svědomí jim pánbůh nenadělil: jediné, co mají, je věčně otravná hysterie.

Útěcha, co mu zbývala, byly cigarety: Zapálil si a sledoval melancholicky cvrkot na ulici. V téhle zimě byla holá liduprázdná, stejně jako jeho roky okoralá duše. Co ještě může chtít od života? Jeho byznys, kam už nejezdil, jelikož neměl na benzín, upadal. Taky auto, stará Fabia, vyžadovalo servis, mělo problém s brzdama. Ale co, pomyslel si, pojedu na Kuňku a skončím to volnou jízdou z útesu.

Carl měl hlavně pocit nečistoty; to, že se pelešila, určitě ne poprvé, mu působilo úzkost. Všude kolem byly mikroby, cizí ohavné, které nanosila, když mu říkala, jak ho miluje. Aby vygruntoval celý byt, vyměnil ručníky, povlečení, utřel plochy, kam sahala. Odporná špindíra, určitě chytl AIDS, zemře jen kvůli ní: Zemánek byl děvkař, použil každou štětku, která se objevila v divadelce.

Ta úzkost se přenášela do všeho; vyrostl za totáče, nic neumí, z důchodu nevyžije, o ženy už nestojí. Jsou jen samý problém, zatímco on potřebuje svatý pokoj. Každá přinese své představy, nároky, zahltí ho citama, co jsou absurdní tj. neadekvátní. Chtějí úspěch, reprezentaci, být viděny, jak krásně si žijou. Stále hezčí auta, oblečky, doplňky, sladěné, aby jim jíné ženy záviděly.

Je fakt, pomyslel si, že je už za zenitem. Vlastně jsem to za něj viděl já, neboť toho nebyl schopen. Vložil jsem se mu do myšlení, jak to bylo dřív, když se umíralo ve čtyřiceti: Jeho situace byla tristní, jelikož se přežil, byl hříčka modernity. Kouřil od mládí, pil, co teklo, zvlášť na moři, ale léky ho stále udržovaly. Chodil, při své neurotičnosti, na všechny prohlídky, jak mu je naordinovali.

Na mysl mi přišel např. Jan Lucemburský, podobný vyžírka, jako byl Carl Wagenknecht. Stihl dvě manželky, plno bitev, ale hlavně rozfofroval celé jmění, daně, poplatky, půjčky. Kolem čtyřicítky špatně viděl, pak oslepl úplně, v padesáti, což byl úctyhodný věk, ho vedli do boje, u Kreščaku, aby hrdinně padl: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal," byl jeho slavný výrok.

Co Carlovi v šedesáti ještě zbývalo? Pověsí firmu na hřebík, půjde někam do fabriky nebo na pracák. Bude si vařit levná jídla, čínské polívky, lančmít z konzervy, občas rychlou hotovku. Může zkusit šmelit, což mu šlo vždy nejlíp. Zařídí si nějaký blešák, tady v ulici, přežije do důchodu, bude krmit racky, kachny u řeky. Na náměstí je klub seniorů, mají tam jídla za babku, důchodci jsou senilní, prodá jim hrnce, v akci, nebo tlačítkové mobily. Občas si vyrazí, do divadelky, ale ženu, tu už nechce, je to moc trablů, na starého chlápka - stačí mu porno, časáky, co má v kufru, když jezdil na moře. Vyhoní se dlaní, tou nejvěrnější milenkou, když to na něj ještě vůbec přijde…

Jak tak přemítal, uviděl venku Lídu. Šla asi z práce, v bílé bundičce, slušivý účes jí padal do očí. Přesto ho zahlédla, dělala, jako že ho nevidí - ani Carl se nesnažil.

"Kdy mi vrátíš ty prachy?" napsala mu vyčítavě.

Carl si nervózně odklepl, popel do větru, jenže jak to udělal, vypadalo to, že pohnul rukou, jaksi na pozdrav. Aspoň Lída to tak pochopila, vypadalo, že si myslí, že navazuje kontakt - na chvíli zastavila, usmála se, zdvihla prstíky, tak jak to žena umí, aby si nezadala, ale aby pochopil, že to, co mezi nimi bylo, ještě neskončilo...

61. kapitola Nově psaného románu

Porod základ dobrého mateřství

Nikdy jsem se žádného porodu nezúčastnil a nikdy bych nemyslel, že se mi to stane: Vždycky, za ta staletí, byl porod věcí rodičky a porodní báby, příp. felčara. Ale věci se mění, i svět se mění; Eliška byla dost v napětí, že to na ni každou chvíli přijde, zavolala právě, když jsem večeřel. Nečekal bych, že osloví mě, ale Filip byl v divadle, ona si myslí, že to už nevydrží, že jí začaly stahy, zavolala taxíka: "Pomůžeš mi, prosím tě," řekla velmi naléhavě.

Naklusal jsem o patro výš, abych jí pomohl. Měla velkou tašku, s kolečky; chopil jsem se jí, podepřel Elišku a pomáhal jí ze schodů. To schodiště, jen čtyři mezistupně, bylo dlouhé namáhavé, pro ženu s břichem, všechno bylo najednou jinak. Jestli sejdu, bez toho, aby mi praskla voda, bude to zázrak, křižovala se Eliška. A kde je Bohoušek? Napsala mu SMS, asi byl ještě na jevišti: Přemek ji podpíral, cítila česnek, který večeřel, myslela, že se pozvrací.

Funěla jak v posledním tažení, takové obrazy jí procházely hlavou, po celou cestu. Myslela na dětství, na idylu Šlapanic, na kostel, farní zahradu, kde si hrávala, na trh s ovocem. Měli tam melouny, kdysi to byla mana, po níž se mohla utlouct. Velký meloun, ten největší, měla před očima, když uháněli taxíkem. Ležela na zadní sedačce, Přemek ji držel za ruku, úplně ji rozžmoulal. "Půjdeš tam se mnou?" řekla mu, i když nebyl vůbec její příbuzný.

"Jasně," řekl jí chlácholivě.

Netušil jsem, co mě čeká, až ji vyloží. Šla nejdřív k doktorovi; čekal jsem tam s věcmi, pak si pro věci přišli a mě zavedli dovnitř. Eliška bude ještě chvíli na hekárně, řekla sestra. Tatínek může být s ní, dodala žoviálně, takže jsem šel dál: Přemek vypadal užasle, ale Eliška to nevnímala, jen si hlídala kontrakce. Bála se o dítě, jak mu je, aby se neděsilo, do jakého světa se chystá.

"Budeš mě držet?" zeptala se Přemka.

Ty stahy přicházely, ale ne dost, jak řekl doktor. Ještě se mu nechce, řekl, je to pořádnej kluk. Pokud bude chtít epidural, řekne si. Ale ona nechtěla, chtěla čistý porod, přirozený, od Boha. Jako měla dva předtím, jenže teď je to prorok, věřila tomu. Vstoupil do ní duch, tehdy s Přemkem, pokřtila ho už v bříšku: bude to syn Bohouška, křtěný Čechem, spasitel národa, který potřebuje spásu…

"Jsi v pořádku, Eliško?" řekl jsem.

Připadala mi vyšinutá, jako by blouznila. Dýchala, funěla, byla už celá zpocená, tvář se jí měnila bolestí. Jestli tohle je život, pak jsem ho ještě nedocenil, pomyslel jsem si. Viděl jsem spoustu umírání, ale příchod na svět bolí podobně. "Já už chci na sál!" vykřikla najednou, mezi stehny se jí objevila potopa.

.......................

60. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Glosuji situaci s exředitelem

Občas mám pocit, že odborné kibicování je v Česku něco jako národní sport: nemám na to data, ale vsadil bych se, že v přepočtu na obyvatele bychom obsadili na světě přední příčky. Není to jen kibicování u karet, fotbalu a hokeje, kdy každý druhý ví líp, když se hraje, jak by se to mělo hrát, kdyby hrál on a ne ty lemry. Je to obecný přístup ke všemu, co kolem sebe vidíme, když se nás to netýká, je to o to lákavější, náhle jsme inženýři, lékaři, programátoři, prostě odborníci na slovo vzatí, kdyby nás tedy někdo bral vážně.

Jenže to se neděje a jen prázdně kibicujeme: jako v případě, když jsem přišel k Vilémovi do Kachlíkárny. Musel jsem tam předat faktury, co mi poslal plynař, který obcházel sporáky. U Víléma jsem měl dvě šance; buď mě absolutně zasklil, nebavil se se mnou, anebo mě pozval dál, až na balkónek na cigáro. Dnes vyšla druhá možnost, páč mi chtěl ukázat, jak se dole pinoží Mamula, jaký je to levák. Montoval si boudu, sám, což bylo na tak velkou konstrukci moc: Občas mu spadl kus oceli na hlavu, ale on se evidentně nevzdával.

"Proč to dělá?" chtěl vědět Vilém, když mi podal cigáro, "dostal od macaté dámy világož?"

Pokrčil jsem rameny a sledoval Mamulu. Statečně bojoval s příčníkem na střeše, jednou rukou ho držel, druhou montoval.

"To je ale kutil..." prohodil Vilém, "mít takovýho kulisáka, tak se bojím, že spadne vopona!"

Spokojeně se usadil do křesílka. Pro tentokrát strpěl, že tady má návštěvu, toho zakuklence odvedle.

"Nejhorší, co může bejt, je aktivní blb. Proč to kruci dělá, kvůli tomu šedivýmu Jardovi s přehazovačkou? Kdyby radši zasadil zeleň, jako mám já, to by pak prokouklo!" ukázal na svou slehlou džungli, "jenže to lidi nechtěj, chtěj kolárny, plech, železo, za chvíli bude všude, po celý zemi - horror vacui. Nic nedělat, věřit životu, to musíš umět, já jsem se nikdy do ničeho nenutil, ani v divadle. Věděl jsem, že mám na to lidi, aby ansábl šlapal jak hodinky."

Vilém se podíval do mobilu, asi chtěl měřit čas Mamulovi: vypadalo to, že dělá boudu na rekord.

"Jeho žena slaví narozky," řekl zakuklenec.

"To je tím, když se podvolíš: Furt nějaký termíny, limity, to já na jevišti nikdy nestrpěl. Když začla zkouška pozdě, protáhla se, no a co, řekl jsem všem. Nejsme otroci doby, jsme umělci. Tohle lidi nechápou, potomci kramářů, hokynářů. Pořád se pinožej, jedou na čas, ale tím jim uniká, dere se skrz prsty. Víš kolik je v Česku neurotiků? A to jen proto, že maj na ruce hodinky, ty digitální, co jim furt pípaj. Já měřím čas cigárama, co si s chutí užívám..."

....................

59. kapitola Nově psaného románu

Být herečkou je velká tragédie

"Co se tady dělo, když jsem tu nebyla?!" zeptala se Adina, když viděla, jak se Carl chová, podivně tváří, přehrává, takže hned poznala, že se tady dělo něco, co ji musí zajímat.

Měla totiž v sobě velkou empatii: byla jak houba, která nasává vše, co se kolem ní děje, aby to ztvárnila. Její osoba byla jen slupka, obal, co vcucl vždy to, co ji zajímalo. Na scéně, před kamerou, už byla zvyklá, takže to přenášela i do života. Nedělala to jak já, že jsem do druhých vcházel, ona je vysávala; jejich city, ale hlavně gesta, mimiku, tiky, postoje, měla fotografickou paměť. O té se vyjádřil kladně profesor, který ji učil na brněnské konzervatoři, že je jako Canon. S emocemi pracovala jako nikdo, uměla hrát citlivku, hysterku, frigidu. Excelovala v komediích, ale pak vysekla i depresivní postavu. Dokázala se naladit, což je správné slovo, do role, i kdyby to měla být postava z Čechova či Ibsena, tichá ušláplá, skromná žena.

Jenže v civilu moc skromná nebyla. Chtěla mít vše, co chtěla, a ten pocit, že o něco přijde, ji opanoval. Mohla by to nechat, dát tomu čas, až se to usadí, ale to nesvedla. Na to byla příliš emocionální, dávala citům průchod, jak nikdo, koho jsem znal. U Elišky, kam zašla, sotva přijela, bylo znát, že mapuje terén. Věděla, že jde o Lídu, že je volná, že si s Carlem dost rozumí: jasné indicie. Jak daleko to zašlo, ještě netušila, ale věděla, že až udělá scénu, dozví se to. Jen chtěla (na to byla velký profesionál), mít roli dobře připravenou. Druhou noc, co se k ní Carl neměl, to už nevydržela, zkusila svádět; nasadila své vnady, že by to probralo i mrtvého, ale Carla ne: "Ty myslíš na nějakou jinou," udeřila na něj, "jinak tě fakt nechápu..."

Byla přesvědčená, že si ho vždy postaví: Jenže tentokrát, ona mladá, stále ještě víc holka než žena, nedokázala svého o třicet let staršího manžela vybudit.

"Promiň, mám nějaký trable..."

Postavila se nad ním v křehké nahotě a chvíli chtěla hrát roli oběti, pak začala vyšetřovat.

"Jsem tvá žena. Připadá mi, žes na to nějak zapomněl. Měl bys mi říkat, co tě trápí…"

Vsákla se do něj jak měňavka: Cítila, že povoluje, že jí brzy vyklopí, jak uboze se choval.

.......................

58. kapitola Nově psaného románu

Montérovo gesto dobré vůle

Jak už o tom šly zvěsti, přestěhoval se Zdeněk Mamula na svou tvrz. Bylo už chladno, mrazivo, končil se listopad, musel to tam mít těžké, ale určitě si založil táborák, zachumlal se do kožešin a dal si pivo z baňatky, kdo jiný by v divočině přežil, než právě Mamula.

Až jednou, když jsem vyšel na chodbu, jsem ho potkal: Vypadal zarostle, měl dlouhý plnovous, ale pořád byl dost zarputilý na to, aby mě přehlížel, když tahal materiál. Měl otevřeno na dvůr, venku na ulici dodávku, nosil nějaké profily. Když jsem se vrátil domů, oknem z kuchyně jsem viděl, že něco šroubuje, konstrukci z nosníků, které svařil tak, aby z nich smontoval boudu.

Poněkud jsem užasl, ale jak jsem do něj nakoukl, bylo jasné, že to dělá kvůli Lídě. Zapamatoval si, že mu říkala, když bourali dřevníky, že dům potřebuje kolárnu. Je tu několik vášnivých kolařů, co nemají kam dávat kola, může to být taky dobré pro kočárky. Takže se do toho pustil, aby odčinil vinu, kterou cítil, když dovolil, aby se jeho rodina, kterou věrně budoval, rozpadla.

"Co děláš, Zdeňku?!" zeptala se Lída.

Měla dopoledne volno, šla na odpolední směnu. Všimla si toho průvanu, když ho uviděla, naštvala se: Copak se ho někdo prosil, aby dělal v té zimě takovej bordel?!

"Dělám ti kolárnu!" řekl s velkou hrdostí.

Bohužel, Mamula nikdy nestudoval psychologii. Dát najevo ženě, kterou si chce usmířit, že je pracant, nefunguje. Kdyby jí přinesl květiny a náramek, udělal by líp, pomyslel jsem si.

Ale Mamula si z toho nic nedělal: Byl přesvědčený, že hodnota toho, co dělá, se nakonec ukáže. Že si Lída uvědomí, kdo je kdo, jestli jí vyhovuje kavárenský povaleč nebo on. Celý ten projekt vymyslel, narýsoval, navrhl materiál, domluvil se s šéfem. V době volna, po směně, na tom makal, svářel, natíral, montoval. V hlavě mu hučela ta slova, která mu řekla, než se z domu odstěhoval:

"Jestli nezmizneš, zavolám policii!"

Jako by ho tím chtěla srazit, úplně znemožnit. On, který neměl s policajty nikdy nic společného. Spořádaný chlap, řemeslník, táta od tří dětí, aby se zpovídal esenbákům. Na to nemohl přistoupit, to by mu hrdost nedovolila, radši odjel na tvrz. Měl tam peřiny, nějaké houně, udržoval oheň a myslel na staré časy.

.......................

57. kapitola Nově psaného románu

Stinná stránka ženské emancipace

Lída Mamulová patřila k těm ženám, kterých bylo v našich končinách stále ještě hodně. Byly to ženy, které by neodešly z manželství, kdyby neměly adekvátní náhradu. Raději trpně snášely, jak se k nim manžel chová, než aby rodinu opustily. Nebyla pro ně lehká představa, že budou muset řešit problémy, které život přináší - samy za sebe, rozdělení rolí, byť šlo často o nepoměr, jim dávalo jistotu, což byla nakonec hlavní položka, na seznamu životních výhod.

Manžel mohl být bídák, někdy i jako Mamula násilník, ale bylo lepší to vydržet než jít tzv. do světa. Co tam takovou čtyřicítku čekalo? Od dvaceti se starala, pečovala o děti, muže, a teď, když se jí ten sen, který si o rodině vysnila, rozpadl, měla holé ruce. Jediná záchrana byla, že našla jiného týpka, k němuž se schová, na koho se upne, aby nemusela být na život sama. Všechny ty starosti, opravy, plány, na což je on dobrý, na něj mohla přehodit.

Jenže Lída měla zase smůlu; když už si myslela, že se Zdendy zbavila, že vypadl z bytu, zjistila, že je nahraná. Zůstala doma pouze se synem, kde se cítila opuštěná. Její románek s Carlem, jak si přála, nepokračoval, dostal první trhlinu: Adina, Carlova žena, se vrátila, z natáčení seriálu. Zdálo se, že Carl netuší, co chce?! Lída ho vícekrát oslovila, zavolala mu, ale on to většinou típnul. Ta bolest, hořkost zmarněné naděje, byla šílená, jelikož byla tak nečekaná...

Měl jsem možnost vidět, jak ji to sebralo. Chodila za Eliškou, aby se s ní poradila, co má dělat.

"V první řadě nesmíš dopustit, aby se Zdeněk vrátil," vyjasnila jí Eliška fakta z praxe.

Eliška než otěhotnila, dělala v poradně charity. Znala i právo, které chrání ženské oběti násilí.

"Já mu pohrozila, policajty... odjel na tvrz, ale nikdy nevím, kdy se bude chtít vrátit…"

"Pak zavoláš policajty."

Bavily se volně, dost důvěrně. Já tam byl jako součást interiéru, tak už na mě byli tady zvyklí.

"Neumím si představit, že mě zas ošahá. Že mi bude dělat všechny hnusy, které mi dělal."

....................

56. kapitola Nově psaného románu

Největší noční můra advokáta

Alkoholismus Roberta Kowalského byl něco jako moře - podoben odlivu a přílivu. Nastaly totiž chvíle, kdy se snažil přestat: "Dám suchej říjen!" řekl, když u mě naposled popíjel.

Znal jsem ho už tak dobře, že jsem v něm zůstával. Jednou, když jsem šel kolem Kulaťáku, kde byla kavárna, jsem zahlédl, jak tam sedí s nějakou mladou slečnou. Byla velmi přitažlivá, na poměry doktora až příliš hezká a atraktivní. Doktor byl v nejlepším saku, vypadal ostříhaně, měl hladké tváře, živě gestikuloval. Před sebou měl šálek na espresso, skleničku vody, s tím si vystačil, což bylo už co říct.

Možná mě taky viděl, ale dělal, že nejsem. Snažil se vymanit, jak se dalo čekat, z opileckých dob. Vše, co mu je připomínalo, přehlížel, zakázal si na to myslet. Měl teď slušný džob, u Richarda, dělal pohledávky, jak se dohodli, na vymáhání. U soudu, kam docházel, když potřeboval nějaký přivýdělek, potkal soudkyni, o dvacet let mladší, která ho neznala, neuměla si ho nikam zařadit.

"Vy mi budete soudit Doušu?" zeptal se, využívaje šarmu, který po letech zase objevil.

Přitakala, trochu nesmělá, zrovna povýšená. Nabídl jí, že se můžou projít po centru, byla v městě krátce. Nebyl to okresní soud, s malými problémy; tady se řešila nejhorší kriminalita.

"Já jsem Klára," představila se.

Doktor se do Kláry okamžitě zamiloval. Cítil z ní mládí, radost, svěžest, kterou sám už neměl. Možná by se mohl změnit, kdyby měl holku, co by ho chtěla. Byl zajímavý, zkušený, upoutal ji, jak viděl, když se spolu dali do řeči. Začal ji zvát do kaváren, dával si pozor, aby na sebe neřekl něco, čeho by litoval: "Učím externě na fakultě," vyprávěl, jelikož ho tam ještě nevyškrtli.

Různě si upravoval životopis, když se ptala. Začali se občas vídat, u ní na soudu nebo v kavárně. Jenže touha narůstala, občas ji políbil a stupňoval vyznání. Navrhl jí, že by si mohli zatancovat, v pátek, když není co dělat, v nočním disco. Nedmítla to, jen si ho pozorně změřila, jako by tušila, jaké má plány. "A můžu ti věřit, Robby?" zeptala se, jako kdyby jí nabízel vztah až do smrti.

Pochopil, že o to jde a začal se bát. Snad si představoval, že s ní bude žít, ale až tak vážně? Navíc, co když ho prokoukne? Zjistí, že je opilec, bez perspektivy? Po tanci, který ovládal, plánoval sex. Jenže ji bude muset vzít k sobě, bydlela v podnájmu. Už ten dům, v němž bydlí, byl problém, až ho uvidí. Kdysi býval slušný, měl secesní lítačky, než je dala Machatá do sklepa, pomyslel si.

....................

55. kapitola Nově psaného románu

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu