Nově psaný román

Návrat proroka Pepy zpět

Do toho všeho, co se u nás stalo, se vrátila Eliška s prorokem Pepou. Už měli připravené bydlení, rekonstrukce proběhla, jak měla, obytný prostor byl dvojnásobný, jedna stěna zmizla, kuchyň se propojila s obývákem, což prosvětlilo byt. Filip dokonce i zaléval květiny, takže fíkusy, begónie, kapradiny, co Eliška pěstovala, rostly do krásy, stačilo je jenom občas pohnojit. Nová prkna, volně položená, voněla, čerstvě nalakovaná, hezky se po nich chodilo. Děti měly prostor, běhaly do děcáku, pak zase zpátky, přes celý byt. Poslouchal jsem, jak se nahoře zabydlují; říkal jsem si, jak se má Eliška?

Šla se podívat na dvorek, takže jsem ji krátce viděl. Všechny splíny, co měla, se zjevně rozplynuly. Pepa na Moravě zesílil, už nekřičel každou chvíli hlady, občas se i vyspala. Klidný kolorit, který na vesnici panoval, se pozitivně projevil, chodila na mše, vždy v neděli, modlila se k Bohu, aby jí dal sílu. Ta cykličnost, každotýdennost, uklidnila její rozbouřené nervy líp než prášky. Četla evangelia, taky Starý zákon, aby pochopila, že Ježíš je náš Spasitel. Jednou přišel a je to tak navždy, trojjediný Bůh je na věčné časy.

"Pepa je zvěstovatel," řekla mi, když jsme se chvilku bavili, "věřím, že ho národ potřebuje."

Bylo evidentní, že u ní došlo ke změně: Už se nechtěla spouštět s pohanem, hřešit, oddala se službě. "Dokonce i pan farář při křtu řekl, že Pepa je Bohem vyvolený."

K tomu se nedalo nic dodat: měl jsem ji rád, i když se změnila. Jako by se její mateřství přetavilo v dogmatismus. Člověk projde krizí, aby zjistil, že ho víra v Boha zachrání.

"Měl by sis číst Skutky apoštolů," navrhla, "třeba i ty máš šanci se obrátit na pravou víru."

Bylo vidět, že to se mnou myslí dobře. Měla dost empatie, aby vytušila, že se se mnou něco děje.

"Já jsem jen vospalej," řekl jsem, "asi jarní únava."

Na dvorku se začalo s přestavbou. Přijela firma, kterou sehnal Mike, stavaři se vším všudy. Robustní chlápci spustili zbíječky, bořili beton, rozvrtali ho napadrť. Pak přivezli i kontejner, celý den nakládali drť, zatímco jsem v bytě trpěl. Říkal jsem si, jestli je to pokrok, zaměnit jednu hmotu druhou, v tomto případě dlažkami. Ale Mike zapsal do zápisu ze schůze, že jsme všichni jednotní.

Ani Eliška, jak jsem viděl, nebyla nadšená. Měla ráda tradici, myslela, že by se to zametlo, pak by to vypadalo pěkně. Proti květináčům nic neměla, ani proti altánku. Jen měla pochyby, jestli tam nebudou chodit Arabové, co navštěvují studentky. Probírala to s Bohouškem, shodli se, že lepší, když děti zůstanou doma: Mají v bytě vše, co potřebují, Filip byl rád, že ho Eliška pochválila.

"Připomíná mi to dětství!" řekla.

Chodila naboso po dubové podlaze, děti běhaly kolem: "Tak to jsem moc rád!" řekl Filip a zadoufal, že si zase jednou, když skončilo šestinedělí, hezky vrzne.

Tyhle historky mne už nezajímaly: Zalezl jsem do bytu, narazil si vatu do uší, abych přestavbu přežil. Už toho na mě bylo moc. Chtěl jsem snít o době, kdy bylo ticho. Vlastně až do třicetileté války, kdy začala dunět děla, přes pole a lesy. Tehdy poprvé, když nepočítám klekání, zvonění na mši, kostelními zvony, se narušilo ticho. Tedy to, co bylo slyšet: zvuky zvířat, deště, šumění větru, praskot ohně. Stýskalo se mi po časech, kdy bylo všechno zacyklené...

"To je strašnej rámus," vzdychla Eliška, když mě navštívila. Přinesla mi první štrúdl, co napekla.

Vypadala tak krásně – bylo mi smutno. Chodila v černém svetru, v černé sukni, byla odtažitá, vůči mě chladná. Bylo jasné, že se mezi nás postavila její křesťanská víra.

"To je ten pokrok," řekl jsem jízlivě.

Oba jsem tíhli k tradici, ale Eliška jinak než já. Její víra měla svůj směr, svůj horizont. Já byl pohan, těšil se na jaro, jako každej rok, jako se těšili mí předci. Vždyť i Řekové měli svoje božstva (vysoko na Olympu), stále ta samá. Jenže Starý zákon, to byla geneze národa, od počátku světa, byla v tom historie: Židé stvořili dějiny, s vizí, že přijde Mesiáš. A ten přišel, jak věděla i Eliška; byl ukřižovaný. Od té doby se k němu křesťané modlili, aby ho zase přivolali: vzhlížejí kupředu, krátí si čas prací, až se nakonec stane pokrok. Já jsem rád v přírodě a ona na nebesích: Dá se říct, ž první progresivista byl Ježíš Kristus.

21. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Trochu autistická domovní schůze

Ještě než se objevilo na nástěnce, že se koná domovní schůze, objevila se na dvorku početná delegace: V jejím čele šel Mike Kolman, předseda, taky tam byla Verunka, Machatá a Sucharda.

Viditelně si to chtěli ještě jednou probrat. Mike se tvářil zaujatě, měřil si plochu digitálním přístrojem, pak začal čmárat do betonu, tužkou anebo fixou, neviděl jsem přesně. Ale bylo vidět, že kreslí čtverce, asi velikosti dlažby, a to po celé ploše dvorku, což byla činnost, která ho uklidňovala, zatímco ostatní přešlapovali.

Navíc začalo trochu pršet, ale Mike si toho nevšímal. Měl na sobě sandály, kraťasy a košili s krátkým rukávem. Já si v kuchyni přitápěl, jelikož ráno ještě trochu mrzlo. "Tak to nevychází," řekl Verunce, "budeš muset najít jiný rozměr..."

"Ale to dlaždič vořeže," odvážil se namítnout Sucharda: "Jestli to má být za mýho předsednictví," ohradil se Mike, "musí to vycházet na milimetry přesně, Suchardo."

Machatá, která byla roky učitelka, smírně přikývla. Bylo jí jedno, jak se to udělá, ale hlavně, že se to udělá tak, aby všichni věděli, že se kvůli ní mají dobře. "Jak myslíš, Majku!" vemlouvala se.

Mike byl prostě jen zvyklý být racionální: všechno, co dělal, bylo binární, buď anebo, žádné nejasnosti, odchylky nebo přibližnosti se nedaly brát v potaz. Když chceš napsat kód, musíš bejt logickej, jinak to nefunguje, říkal ve firmě. Na škole ho měli za autistu, ale byl jen zažraný do Linuxu, takže neměl čas řešit podružnosti. Kdyby nebylo Verunky, asi by nikdy nezaložil firmu, prostě by jen seděl někde na IT, kódoval by a ve volných chvílích by civěl na porno.

Ale jak jsem vnímal, Verunka ho zlidštila. Sice bral lidi jen jako jedničky a nuly, ale už je neignoroval. Chtěl být jako oni, sice jiný, pravda, velmi sofistikovaný, když na to přišlo, ale vážený. Dodával software do patera prestižních firem, dělali reklamu, školení, každoroční update všeho, co ve firmě vyrobili. Dokonce šel kolegovi, který byl ještě větší tydýd, než byl on, za svědka. Mike se zatím neženil, ale bral to, jako by se stalo, takže Verunka byla šťastná...

"Ty květináče maj jednotnou velikost?" chtěl vědět, zatímco si čáral fixou do projektu.

"Objednala jsem jeden typ, Majku."

Verunka byla šťastná, že se dílo podaří. Nikdo nic neříkal, Judita jí tvrdila, že schůze bude hračka.

"Musej se postavit nad drenáže, tady ten vodpad funguje?"

Zastavili se nad kanálem, co mizerně odtékal. 

......................

20. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Pražačka, co nám změnila dvorek

Ale byly v baráku i světlejší chvilky, třeba jednou ráno, když vysvitlo slunce a svět vypadal jarně, uslyšel jsem, jak na dvoře vesele štěká pes od Kolmanů, nejspíš Verunka venčila čivavu. Vykoukl jsem z okna, abych se ujistil o své dedukci - stála tam s Machatou, v ruce měla desky A3, zřejmě s výkresy nového projektu.

Bylo jasné, jak jsem si četl, že chce přesvědčit Juditu, že dvůr vyžaduje celkovou proměnu. Judita seděla na penězích, takže přesvědčit ji, aby její záměr podpořila, bylo klíčové, dřív, než půjde za mužem, aby svolal domovní schůzi. Když se to podaří, bude to první projekt, který se jí zdaří v životě zrealizovat.

"Představ si dlažbu, okrasné dřeviny, křesílka v altánku!" vyprávěla šéfové šťastně.

Machatá byla jen další šéf, kterého musela přesvědčit. Skoro jsem si přál, aby se jí to podařilo.

Cítil jsem, jak je nejistá, ale zároveň nadšená. Tolikrát už narazila, jelikož na blbiny nebyly peníze.

Judita, jak jsem cítil, to vnímala stejně. Jenom fakt, že jde o ženu předsedy ji držel, aby neodmítla.

"Já nevím, Verunko," držela se, "to bude stát dost peněz. A my musíme dát vyměnit vodpady..."

Celkově jsem fandil Verunce, aby uspěla. Ani ne proto, že přišla s dalším zdrojem rámusu, který mi hrozil. Mít firmu hned za oknem, jak venku zbíjí starý beton, co ho zalili za socíku, mi nepřipadalo fajn, ale zase jsem chtěl vidět, jak měkne Judita. Musela hrát hry, politiku, aby si udržela autoritu velké šéfové v domě.

Navíc Verunka byla idealistka. Toužila konat dobro, které si vysnila, když žila v Holešovicích. Nebyla moc hezká, rudovláska, samý uhrák, široké boky, trochu kachnička. Kluci si jí nevšímaly, aspoň tak, jak by si přála, když studovala ČVUT. Pak poznala Mika, byl taky takový loser, začali spolu chodit.

Ve dvou se to lépe táhne, zvlášť když máte ideály. Patřit mezi probuzelé, co tuší, že přijde zkáza, když nic neudělají: katastrofa. Je třeba bojovat, přilepovat se v galerii, na silnice, to ji bavilo, jelikož věřila, že Planetu to bolí, když ji zabetonuješ. Ty zisky, z dolů, z drancování země, by se měli vrátit přirodě, proto bojovala, za zeleň, kdekoliv byla, třeba na dvoře svého nového bydliště.

Patřila k Poslední generaci, což vysvětlila Juditě: "Každej novej strom je granát do našeho boje!"

Judita, když to slyšela, ráda souhlasila: "Já byla svazačka, v Brontosauru, čistili jsme Vorlický..."

......................

19. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

Impresário ve stínu megahvězdy

Jako by se za tu dobu, co v domě bydlím, můj duch usadil ve všech pórech zdí, cihel, prostupoval stěnami, od sklepa až po půdu, až na střechu, kde visely antény a byla tam okna podkrovního bytu. Měl jsem pocit, že se něco stane, nějaká pohroma, v tom hluku, posledních týdnů, rámusilo se všude, byť jsem byl ve své posteli, rány odvedle, kde se opravoval byt, rány nade mnou, kde řádil Sucharda. Taky Brano, co zavíralo samo, už nezavíralo, když někdo vešel, bouchly dveře, metr za zdí, budily ve mně úzkost, jako bych byl na frontě. Měl jsem pocit, že se něco musí stát, co jsem už zažil, v historii, kolikrát, přitom byl klid a mír, ale jako by se chystala velká katastrofa...

Nakonec přišla, ale ne do našeho domu: Koukal jsem z ložnice, unaveně, v podvečer, když venku zastavilo taxi: Vystoupila Adina Mandl a jala se zvonit na zvonek Carla.

Už dlouho jsem ji neviděl, naposledy v porodnici. Ale teď to byla úplná cizinka, vyšňořená, jako by šla na bál. Možná jen měla právě roli v nějaké ruské opeře a hrála šlechtičnu.

Přeladil jsem se na Carla, který vystrčil hlavu. Už tak často nekouřil, asi se bál rakoviny hrtanu: "Co chceš?!" zvolal dolů.

"Tak snad mě pozveš dál!" zavelela.

Carl se evidentně neodvážil protestovat. Byl doma sám a tak se rozhodl to s ní vyřešit v tichosti. Už takhle se hýbaly záclonky u sousedů, kteří tušili velkou scénografii.

Když ji vpustil dovnitř, ani na vteřinu neváhala. Vpadla do role manželky, kterou několik let byla. Jako by si jenom na pár dní odskočila, do role ve filmu anebo v seriálu.

"Mám toho strašně moc!" vydechla, když si odložila. Pak se uvelebila na své straně sedačky.

"Adino, co chceš?" zopakoval Carl.

Potom, co se rozešli ve zlém, na ni už zapomněl. Hleděl si Lidky, která mu vlila novou krev do žil; byl to ten typ, co žije tím, co má, ani na své děti nějak moc nemyslel...

Spustila monolog hned, jak si řekla o kávu. Dostala velkou příležitost, na celou sezónu, v Karlíně, milují její hlas, oprášila ho, slyšeli ji v divadle, ani nemusela na konkurz. Taky má seriál, kde hraje asistentku, ale je už vdaná za ředitele. Je toho tolik, Fanda (strašně ho stále miluje) má plno práce, nemůže jí pomoct, s lejstrama. Carl jistě ví, že není na papíry, že na to měla manažera - má pořád nějaké nabídky, od agentury, ale nevěří jim, ona potřebuje jeho...

"Vážně?!" podivil se Carl.

"Jsi ten nejlepší," řekla mu.

..................

18. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly - 2.díl: 

Matka, jež vychovala chuligána

Netuším, jak se to stalo, že jsme šli s Edou Trnkou na hokej. Ten chlap na to tak naléhal a všechny pobláznil, že jsme tomu nedokázali odolat, tedy já s Filipem Suchardou; Robert se vymluvil, že má moc práce, ale bylo jasné, že se bojí, že bude muset pít...

Díky tomu, když Růžena zjistila, že doktor nepůjde, změkla. Všechny ty prosby, citové výlevy, které poslouchala, v ní vyvolaly bouři emocí, jaké zažila málokdy. Její strohost, upjatost musely povolit, když viděla, jak se syn těší. Měl klubovou šálu, baseballku a řehtačku, s níž řehtal už před odchodem. Musel jsem Růženě slíbit, že na něj dám pozor, dala mi peníze na jídlo a vstupné. Bylo vidět, že jí to trhá srdce, když předává dítě právě mě. Filip slíbil, že dorazí před halu, měl ještě fušky. Takže jsem vzal Edu pod paží, jako že bude všechno OK, ale cítil jsem, jak se mi do zad opírá její pohled.

Chápal jsem, že se bude bát: Nikdy ještě s přáteli nevyrazil, chodila s ním sama a teď jí řekl, že je velkej kluk. Ve dvaceti to byl pokrok, tedy pro něj, pro ni noční děs. Všechno, co do něj vložila, mohlo být zkaženo, podupáno mezi fanoušky. Stačilo, aby se do něčeho připletl, znala, jak je výbušný, nekontrolovatelný. Mohlo se stát cokoliv, hlavně, ať se proboha s těmi voly neopije.

Zatímco jsme se sešli s Filipem, našli si fleky podle místenek, ona chodila jako bez duše. Chtěla uklízet, nebo si jen odpočinout, v bytě byl podezřelý klid, nikdo nic nekutal. Eda měl rád střílečky, ale PC bylo osiřelé, lednice plná, co nakoupila. Věděla, že si dá klobásu, tu si dával vždy, s plnotučnou horčicí a s křenem. Bude mít žízeň, tak snad mu koupí limču, jak správci kladla na srdce.

Je fakt, že Eda chtěl pivo. "Co to piješ, vole?" zeptal se dvoumetrový drobeček po první třetině.

Hráli jsme se Spartou a bylo narváno. Vysvětlil jsem mu, že mu koupím limču o druhé třetině.

Nevypadal spokojeně a někam se vytratil. Střídal jsem pohled na ledovou plochu a do duše Růženy, tudíž jsem neměl čas ho hlídat, vždyť nebylo ani kam se ztratit.

Po nějaké době ho přivedl pořadatel, že se ztratil. Naštěstí měl u sebe svůj tiket, takže nás našel. Měl v ruce kelímek, od piva, šťastně se usmíval, že ho vypil na ex.

Všude byl hluk, skandovalo se, nebylo jak mu vyčinit, nakonec se zase ztratil, a já, jelikož jsem byl napojený na Růžu, jsem cítil, že má strach, jak to dopadne. Byl její jediné štěstí, kotva života. Musela si ho vybojovat, když ho nikdo nechtěl; muž ji varoval, že debila nechce, lékaři jí radili potrat. Měl Downův syndrom, to poznali, při testech, bylo jasné, že ho bude chovat navždy. Byla ještě mladá, mohla mít další děti, ale ona se rozhodla, že si ho nechá. Je to přece její život, syn, spojený pupeční šňůrou, co ji nepřetrhneš.

Jak byla obrněná, zarytá, o to víc milovala. Ubránila by ho před světem, i kdyby přišli nacisti. Zabarikádovala by se, ozbrojila, hrdě by padla, jen aby ho chránila. To byl zákon rodu, krve, ten pravý, nefalšovaný. A navíc ta pýcha, když je jiný, určený k výsměchu a k pohrdání, povyšovala ji nad lidstvo. Překročila by zákony, zabila by, ukradla poslední žvanec, malým dětem, jen pro něho: tak milovala, její věrnost, jak cítila, když uklízela jeho bordel, byla nekonečná.

Navíc byla hrdá, jak ho vychovala. Byl slušný, zdravil, děkoval, na lidi se usmíval, budil úsměv. Vlastně byla ráda, že ho mají rádi, i nepřátelé, co jich v baráku je. Nikdy nikomu neublížil, jak byl velký, byl něžný, méďa, co miluje svět. Když potkal děti, hrál si s nimi, na dvorku, s Mamulovými, teď se Suchardovic. Nikdy na něj nebyla stížnost, že by ublížil, nechal na sobě řezat dříví, jak se říká - to ona musela zasahovat, když ho šikanovali, byť byl o hlavu větší.

"Kdes byl, vole?" přivítal jsem ho.

Končila se třetí třetina, prohrávali jsme. Atmosféra byla napjatá, bouřlivá, hecovali jsme se navzájem. Málem přišlo vítězství, ale rozhodčí, debil, gól neuznal. Byla to nespravedlnost, historická, jelikož jsme Spartu dlouho neporazili: fanoušci plakali, řvali, nadávali, proud se valil ze stadiónu, cítili jsme solidaritu. Všichni za všechny, každý za jednoho. Já byl stále s Růžou, byť obtížně. Ulicemi se skandovalo, mávalo šálami, pak se i Eda zapojil. Zařehtal na řehtačce a zakřičel spícím lidem do oken: "Spartá, spartá, buzerantů partá…"

Tento pokřik zachytila taky Růžena: hned poznala, že to křičí Eda. Bylo pozdě večer, měla pocit, že ho slyší všichni. Ucukla zpoza záclonky, jako by byla prašivá. Ještě nikdy se za svého synka, postiženého milovaného Edušku, tak strašně nestyděla...

3. kapitola Nově psaného románu - 2. díl

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu