Deník spisovatele

12.8.2025

Inteligence, která se stala modlou

Zdá se, že svět pohlcuje nový ideologický omyl, který se nazývá běžně technooptimismus, což já bych nazval technonaivismus. Ukazuje se, jak moc je logika (ipso facto) zavádějící, když vychází z mylných premis. Ona je logika totiž jen instrument, tj. dobrý sluha, ale špatný pán. Zadat tu správnou premisu, aby logika dospěla k úspěchu, je totiž v zásadě nejtěžší, k tomu potřebujete víc, než je rozum. Je to vždy znalost souvislostí, čili širokého kontextu. Proto se málokdy podaří pochopit svět těm, co vsázejí pouze na racionalitu.

S tím dnes souvisí otázka umělé inteligence. Slovo inteligence je trochu zavádějící, jelikož implikuje vědomí. A vědomí je složeno z komplexu, nejen z myšlení, taky z emocí - hybatelem je vůle. Vůle, která je v našem vědomí svobodná, má v sobě i intuici. Toto nikdy nemůže mít stroj, aspoň, jak se dnes pojímá: proto premisa, že AI může nahradit lidstvo je velmi vadná, neboť nemá správný kontext. Tuto premisu stanovili lidé, co si potrpí na rozum, řekl bych, jenže tím prokazují jen to, jak zcela průměrní jsou jednotlivci.

Ostatně stačí si jich pozorně všimnout: vždy jde o jednostranné osoby, vědátorské typy, s malým charismatem. To vážně nejsou Einsteinové, resp. géniové s košatou osobností. Jsou to technokrati, co redukují svět na instrumentalitu. Myslí si, že člověka lze vtěstnat do škatulky výkonu IQ, jež může AI překonat. Ano, stroj je vždy potencionálně výkonnější, proto si ho člověk staví. Ale těžko může být komplexnější, než je jeho tvůrce, už proto, že tvůrce není schopen naplnit ani svůj potenciál, když má příliš slaboduchý rozum.

Problém je totiž zcela jinde, a to v tmářství: Tomtéž tmářství, jaké se snažil racionalismus překonat. Jenže negace pověr, víry etc., kterou osvícenství, pozitivismus, přinesly, je jiný extrém. Extrém víry v rozum, jenž ovšem ovlivňuje minimum. Stačí se zamyslet, jak málo dáme na slova, která nám někdo řekne - drtivá většina komunikace je neverbální, smysly, city, intuice dominují. Tuto vícerozměrnost nastřádalo vědomí, je nutná, abychom sami sebe prožívali: Intelekt sám o sobě je nástroj (instrument), který by byl bez emocí ztracen.

x

Komplexnost vědomí, jak už jsem napsal, je výsledek fylogeneze. Nelze se tedy dívat jen na to, co je teď, musíme vnímat, kolik toho obnášíme, za milióny let vývoje. Jestliže si dnes něco plánujeme, je to sázka do loterie v neurčitosti vlivů. Stačí, abychom plán za pár let zrevidovali, a pak zjistíme, že jsme nebrali v potaz, jak jsme nestabilní, a to z důvodů, jež se s námi táhnou z paleolitu. Tudíž jakékoliv plány, vize, že lze intelektem řídit svět, jsou směšné: Každý, kdo s tím kdy koketoval, si nutně musel vylámat šimpanzí zuby.

Jestliže dnes něco víme, zítra bude vše jinak. To je základ variability naší existence, tj. našeho vědomí. Tohle žádný stroj, žádná AI, nemůže nikdy nahradit, jen výrazně akcelerovat. Jde totiž o princip nicotnění, zpětné vazby, která tvoří vědomí. Čím víc dat, tím větší nicotnění, tím větší nevyzpytatelnost - iracionalita. Myslet si, že svět bude někdy racionální, že ho půjde spočítat, je extrém - ten, který v současnosti zažíváme, jako výsledek osvícenství. Lidská svoboda, nevyzpytatelnost vůle je právě to, co nás v životě chrání.

Věda může spoustu věcí usnadnit, ale svět neovládne. Ten bude stále víc nevyzpytatelný, složitě strukturovaný. Budou v něm hrát roli pudy, stejně i emoce, stejně i vkus. Taky instinkty, první signální soustava, co dává impulsy mozku. Každé podráždění, každý reflex, vyvolává reakci, která je citová. To je právě ta druhá složka vědomí. První je systém nervů, druhá je citová reakce. I kdyby se dalo uměle nahradit první, to druhé je zcela nenahraditelné. Naivita dneška, mělkých vědátorů, se vyjevuje v tom, že city přehlížejí.

Rozum je nástroj, instrument vědomí; indukcí lze dospět kamkoliv, co je v potenci, je to konstrukce dat. Takhle můžeme rozšiřovat svět, ale to, co nás zajímá nejvíc, je kvalita. Kvalita je způsob prožitku, čili nic, co by se dalo kvantifikovat. To si nenecháme vzít, na vrcholu vědomí. Jen člověk je schopen prožívat, žádný robot. Ano, člověk se může fyzicky měnit, ale jakým způsobem, je ve hvězdách. Jediné, co je jisté, že zůstane stále komplexnější vědomí: Nakonec zkuste třeba z ženy udělat stabilního robota - to je zcela neřešitelný problém.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

4.8.2025

Co definuje kreativního člověka

Pochopit psychofyziku člověka lze jedině evolučně. V tom je taky, zdá se, největší problém, který se dostal i do filosofie. Kant, který spoluurčil celý vývoj racionality, nemyslel ještě evolučně. Měl velmi hluboké soudy, měl přesné vědomí, ale nezasazené do kontextu. Nakonec i to, co je schopno pochopit evoluci, tj. dialektiku, rozpracovali až jeho následníci; Fichte, ale hlavně Hegel. Proto narážím na nesmysly, které vyplývají ze statického vnímání člověka, např. na přehlížení citů, příp. spojení vkusu s prvotní libostí a nelibostí.

Na citovou složku vědomí je nutné použít dialektiku: Prvním krokem je nutné oddělit afekty od reflexů; afekty slouží pudům, vyjadřují smyslový svět, toho, co bezprostředně zažíváme. Striktně oddělují to, co je libé, to, co lahodí smyslům (čichu, chuti, hmatu, zraku, sluchu) od toho, čeho se lze obávat: co je nepříjemné. Chrání nás, i naši reprodukci. Afekt je reakce na libost nebo nelibost, vyjadřuje navenek. Neví nic o kráse, nic o dobru, je tu jen pro nutné přežití.

Socializace je negací naší přirozenosti. Potlačuje pudy, ty nejhorší afekty, tím, že ukládá normy. Zastavuje proud libosti, apeluje na stud, na hanbu, na vinu, kterou vytváří svědomí. Je to opět ochrana, rituál tlupy, soužití, vývojový předěl. Kdo se nepodřídí, zahyne. Morálka jsou normy, zvykové, potažmo rozumové. Ale stud se rozvíjí do citu, bez něj bychom se sami nemohli disciplinovat, žádný rozum by nás nezachránil: Jen přetvořený afekt, cit pro mravnost.

Potlačený afekt, smysl pro dobro, lze racionalizovat. Je to nutné, abychom to spíš přijmuli - v tom se Kant nemýlil. Ale dobro je emoce, zaujatá, velmi ambivalentní. Lavíruje mezi zvířetem a člověkem: Bojuje za morálku tak, že padají hlavy. Přitom má smysl pro kontemplaci. Ta vzniká se smyslem pro krásu, kdy se odpoutáme od pudů, což je ten třetí vývojový krok, kdy je člověk člověkem: Naše smysly lahodí s něčím, co neřeší přežití, ovšem je to život naplňující. 

V podstatě jsme dosáhli syntézy člověka.

....................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

28.7.2025

Stať o duši a těle Homo sapiens

Není to tak dlouho, co jsem zhlédl přednášku prof. Horáčka, neurobiologa, který popularizuje různé pohledy na vědomí, což je i moje téma, tj. pro mé romány. Profesor uvedl výzkum, který provedl Libet v r. 1983 a který ukazuje, že nemáme svobodnou vůli. Impulsy v mozku předchází to, co máme za svůj počin: Ano, to je totiž limit, kam může věda, čili to, že najde vždy další příčinu. Právě tím, že konstruuje svět, rozšiřuje kauzalitu, tedy definuje časoprostor. Jenže nemůže vyjasnit, jak vzniká časoprostor, jehož základem je i svoboda.

Kvůli tomu nemůže vysvětlit povahu vědomí; to se vzpírá fyzikálním kategoriím, resp. synapsím mozku. Musí se pojmout filosoficky, abychom poznali jeho smysl. V systému nicoty je završitelem, zpětnou vazbou, je na vrcholu nicoty. Což neznamená, že vědomost není ve všech datech, co simulují realitu. Aby mohl systém fungovat, potřebuje volnost, ta vychází z potence atd. Chci tím jen říct, že se to musí pojmout evolučně, aby se lidem přiznala svoboda. Pokud jsou těmi, kdo završují systém, jsou logicky na kraji libovolnosti.

Pochopit smysl lze jen duálně, v kontradikci. Když pochopím postavení vědomí, mohu popisovat časoprostor. Vidím, že vědomí je vrchol, tedy to lidské, s kreativním rozumem. Jeho podstatou je nutkání a úzkost, dvě složky nicoty. Nicota se nutkavě jeví i úzkostně nicotní. Proto nás určuje touha a také strach, i na vrcholu vědomí. Kreativní rozum je duální, má rozum i cit, které určuje vůle. Vůle je relativně svobodná, její zaměření přepadá do nicoty. Ale to vše vychází z evoluce, takže lze dedukovat, jak se vědomí vyvíjelo.

Tady už postačí obyčejná logika; když použiju dedukci, vidím, že dualita i komplementarita zůstává. Vrátím se k pudům, které jsou zvířecí: Je tu pud sebezáchovy a sexuality, má různé projevy. Strach, hněv, stud, jsou to tedy afekty, tělesně je vyjadřují grimasy, zježení a zrudnutí. Věda je zatím nedovede vymezit od instinktů a zaměňuje je. Ale jsou to dvě složky, které zakládají cit a rozum. Rozum určují reflexy, podmíněné reakce, vrozené příp. naučené - jsou reakcí na realitu, na nebezpečí, rozvíjejí nervové spoje, které plodí logiku.

x

Máme tedy dvě složky vědomí; značně propojené. Není pravda, že je cit něco primitivnějšího než rozum: Dohromady tvoří vědomí, jsou opoziční, tj. evoluční. Můžeme je sledovat od afektů, např. stud, něco, co známe při soužití. Chrání nás, stejně jako jiné afekty, slouží sexualitě a sebezáchově, je nutný pro ontogenezi. Navíc stud je zaměřený vůči ostatním, stejného druhu, Homo sapiens. Abychom přežili, musíme vědět, kdy se odhalujeme nebezpečně - a to nejen fyzicky, ale i duševně. Což je původ etiky, kterou stud zakládá.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

21.7.2025

Sžíravě sarkastický pohled na AI

Stav s největší pýchou je stav pracující inteligence: Dokud se robot dostal jen do výroby, aby nahradil fyzickou práci, byl stav nad věcí, ale když se objevil chatbot, začala panika. Všichni ti lidé z médií, umělci, akademici, marketéři náhle dostali strach, že přijdou o chleba. Jejich hysterie je zjevně oprávněná, jestli jsou tak mělcí, že se bojí, je to proto, že to, co dělají, je tak rutinní, že to zvládne i stroj. Protože jinak by věděli, že robotizace je tady půl století, ne-li víc, přičemž stroje nahradí jen to, co je zcela rutinní, pro člověka málo vhodné.

Jenže pýcha předchází pád - zjevně zapomněli, že už Marx psal, jak dělníci rozbíjeli tkalcovské stroje, na poč. 19. stol. Kupodivu se od dob Kapitálu něco poznalo, a to, že krom produktivity se zvedne i komplexita, tedy ač se nahradí koňský pohon, vytvoří se další činnosti. Proto taky, byť se za posledních 30 let změnily postupy, výroba je automatizovaná, je plno robotů i ve skladech, máme nižší nezaměstnanost. Spoustu lidí přešlo do služeb, světe div se! Vzniklo tolik profesí, které ničím, natož chatovacím robotem, nenahradíme.

Jde o činnosti speciální, a občas i kreativní. A v tom je zakopán pes toho, oč u lidského druhu jde. Jde o kvalitu, nikoliv o kvantitu, v tom je evoluce vědomí, v ničem jiném. Jestli stroj nahradí plno kravin, které nás otravují, jen houšť, jen si musíme dát pozor, abychom nezpohodlněli, což 90% zřejmě udělá, že zblbne. Chatbot je výplod nivelizace, hromadí to, co se od něj chce, tudíž jsou to kvanta, ale průměrná. K čemu je ti vědět to, co vědí všichni, v té nejfádnější verzi? Jestli chceš vyniknout, musíš se pochlapit, být sám za sebe.

Kreativní rozum je to nejlidštější: Živí ho ironie, vkus, ideje, které fakt žádný robot nemá. Je to rozdíl řádu věků, rozdíl fylogeneze. Chatbot nikdy nebude nečekaný, překvapivý až podvratný. Nemá emoce, nemá humor, nemá charisma. Proč se ho lidi bojí? Protože nevěří, že mají lidskost, tu největší přednost. Dělají práci, co je živí, rutinně, jako dělník u ponku, před 220 lety. Nic proti tomu, každý chce klídek, ale až to začne dělat robot, uleví se jim: A pokud se najdou lidi, co se do stroje zamilují, měli by je zavézt do blázince.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

30.6.2025

Jak být spokojen v šíleném světě

Myslím si, že ve srovnání s dávnou, ale i nedávnou, minulostí nezažíváme děsný přelom či obrovské změny; jediné, co zažíváme je stále větší počet neurotizovaných názorů. Je to pochopitelné, že nárůst kvantity, možnosti se vyjádřit, která je akcelerovaná digitalitou, přinesl o to víc krajních pohledů na všechno. Kvantita, narůstá-li, snižuje kvalitu, nivelizuje, což se projevuje v celé šíři. V takovém období, kdy převládají průměrné názory, se dozvíme, že vše upadá, zaniká Západ, kultura, člověk a svět, tak jak jsme ho znali.

Je údělem lidstva, že vše řeší počtářsky: Kvůli tomu se pohybuje mezi dvěma krajnostmi; přehlceností a nudou. Dnes je počet těch, co mohou své krajnosti vyjevit, ohromný. To je asi jediná změna, nárůst volna, blahobytu pro velké davy. Možnost se veřejně přehltit názory, zážitky, výroky ke všemu, co se děje v Tramtárii. Druhý extrém, kam se dav přesune, když mu teče do bot, je nuda. Nejlíp někde v rezortu, u exotického moře, nebo v hledání duchovna, v pralese, v klášteře, u starých ruin, v naději, že jeho nuda pomine.

A říká tomu, že hledá své štěstí: Bohužel štěstí je extrém, náhlá krajnost, která vyprchá. Já jsem přítelem spokojenosti. De facto epikurejec, který hledá uměřenost. Mít ze všeho trochu, nic nevynechat, nezříkat se, ale užívat po troškách: jídlo, pití, milostné činy, mít rodinu, blízké, klidné zázemí, občas kolektiv, seberealizaci (psaní je jediný extrém, ale i to lze dělat po ránu). Ne, že by to bylo vždy ideální: ale kdo chce být spokojen, nehledá krajnosti. Nepřehlcuje se, aby tzv. uspěl, tím pádem ani nepadá do prázdnoty nudy.

Může se říct, že třeba láska je extrém. Ano, milovat moc mladý znamená, že děláš různé šílenosti. Lze pak na ně vzpomínat, dojímat se, anebo se za ně stydět. Dospělý hledá uměřené vášně. Mohlo by se říct, že lepší než láska je přátelství. Ale moje empirie říká, že je to blbost: V přátelství není totiž nikdy žádná touha. Jak napsal Aristoteles, přátelství vzniká, je-li společný zájem nebo prostor, který sdílíte. Změní-li se podmínky, oddálíte se fyzicky, začne slábnout, až zeslábne úplně - opravdové přátelství, sui generis, neexistuje.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

23.6. 2025

Co znamená mít kreativní rozum?

Využil jsem Kanta, abych definoval nový pojem; a to kreativní rozum. Co to tedy přesně znamená? Je to vrchol vědomí, výsledek dějinně dlouhé cesty, kdy akcelerujeme systém, nicotu, která ve vědomí přepadá, nicotní se do sebe. Vývoj člověka, jak ho známe z časoprostoru, ukazuje, že ironie, fantazie, sny slouží k obnově, k tvorbě nového či nahodilého, které znovu povstává a zase zapadá: Tato materie, duševního rázu, je vrchol mentálních schopností, tedy potud, pokud ji dokážeme zachytit, předělat, dát jí status trvalé reality.

Právě ironie symbolizuje kreativní rozum. Věčné zpochybnění, převracení je základ všeho, vědy i umění. Kdo do toho dokáže dát i hravost, dává tu největší tvořivost. Není to jen logika, černobílé dělení, je to barevnost, tj. svět víceaspektovosti. Rozvažování pomáhá, podporuje, ale samo o sobě udržuje staré. Jen kreativní rozum, jak ho popisuji, umožnil vývoj, status celé civilizace. Ve vědomí hraje klíčovou roli, je barevný, proto ho může hodnotit jen vkus. Černobílé myšlení, souzení dle etiky, je doménou nižší vývojové fáze.

S praktickým rozumem souvisí i jistá vážnost; myšlení v módu dobro × zlo neumožňuje hravost. Je důsledek pudů, souzení libosti, nelibosti, z nichž se vyvinula etika. Je to stále boj na život a na smrt. Teprve hravost, ironie dělá člověka člověkem. Tedy tvora, který se vymaňuje z přírody. Přesto je v něm uložená celá fylogeneze. Bez ní by nebyla materie, nic nového by nemohlo vznikat. Jsme výsledek evoluce, její kauzality, což je velký příběh, který se dnes moc nechápe: Postmoderna si hraje, ale bez velkého příběhu je prázdná.

Vědomí je tedy jeden vývojový celek. Utváří ho počitky hmoty, přírody, kauzální řetězce. Instinkt se vyvíjí v rozvažování, logika se převrací do dialektiky. Tady začíná ironie, hravost, volnost. Všechno jde souběžně s city; pudy, mravností, vkusem. Jde o dvě složky vědomí, nutkání, jež se skrze nás obnovuje. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by systém, nebyl by svět, jak ho známe. Nutkání je pohyb reality, všeho, co se touží naplnit, dokud neznicotní. Žádný jiný systém, než nicota, nedokáže vysvětlit roli, jakou má vědomí.

Sebepřevracení vědomí je zpětná vazba nicoty.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

9.6.2025

Paměť, co je odsouzena k záhubě

Nikdy jsem netíhnul k tomu, abych se vracel do minulosti; tedy z nostalgie příp. sentimentu za ztraceným časem. Vím, že minulost nebyla nikdy lehká, ani v dětství, ač si ji romantizujeme. Důležitá je současnost, tady a teď, ať si každý pod tím představí, co chce: Retro věci, které patří k mládí, nijak nevyhledávám, auta či brýle, ani vzpomínky, jak jsem se měl, když jsem mlsal Vitacit. Jen asi jednou, abych posílil teplo rodinného krbu, jsem zhlédl seriál Vyprávěj, který byl postavený na socialistickém retru, což mi stačilo nadoživotí.

Přesto hromadím vzpomínky, velmi cíleně. Paměť je bohatý registr, co posiluje vědomí. Nemyslím, že je valný rozdíl mezi počitky teď a jindy, je to jedna databáze. Bez toho jindy, by byl člověk plochý, bezradný ve světě, nefungoval by. Já si cíleně vybavuju, upamatovávám, abych víc věděl, až budu psát. Psát o tady a teď, jenže tak, aby v tom bylo cítit vše, i minulost, bez ní by to nebylo ono: V Lidské tragikomedii, ač půjde o existenci, o můj život, žádné retro nebude, tedy ne vědomě, žádný sentiment nad relikty té doby.

Přesto je nutné to vědět: Psát o životě znamená, že je v tom cítit vše, co v něm bylo. Včetně Vitacitu anebo Marsek. Jako autista mám různé úlety, jeden z nich je, že od mládí sleduju, když jdu po ulici, auta: Vím, že před 20 lety v nich řídily jiné typy než dnes. Nebo že tehdy byla 1 žena na 5 aut, dnes to jsou cca 3. Taky už sedí v jiných autech než tehdy. Mají stále větší auta, jak dohání chlapáky - je to trochu srandovní. Taky vím, že jsem za život seděl ve stovkách aut; možná polovinu z nich jsem řídil, je to velká zkušenost.

Velká zkušenost je i znalost obydlí. Díky různým profesím jsem se dostal tam, kam jiní ne. Přimo do ložnic, když hořelo, nebo do fabrik, co se měnily v čase. Těch domů, bytů, chat, podkroví, stodol, garáží, kde se válelo kdeco. Člověk si udělá úsudek, jak se žije. Od bohatého centra přes periférii až po samoty. Všude je něco, různý design, moderní, když jste ve vilce za městem, většinou dost typizovaný. Nebo bordel, co dům dal, když jste na vsi. A hlavně fabriky, haly, provozy, to je chleba, kterého jsem se najedl dosytosti.

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

2.6.2025

Česká literatura stojí za hovno

Abych si odpočal od hlubších věcí, rozhodl jsem se, že si udělám přehled o české literatuře. Několik let jsem to nesledoval, tudíž jsem si v knihovně vzal, co bylo po ruce, načetl jsem pár i desítky stránek, druhý den jsem si došel pro další, ale nic jsem nedočetl: Pak jsem vzal do ruky namátkou od Hrabala Automat svět a zhltal povídku o slepé dívce - to je konečně pan spisovatel, řekl jsem si. To není nikdo, kdo by to uměl pojmenovat, žádný literární kritik? Že to, co se dnes vydává, je strašná sračka, rozbředlá nastavovaná kaše?

Proč je to vlastně tak slabé? Odpovídá to době, ovšem, ale já už jsem alergický na to, jak se vrší různé přívlastky, jaká je dnešní doba. Když něco chceš, např psát beletrii, musíš to překonat. Jenže to je otázka ducha, co v tobě píše. A když se přizpůsobí, jako se to děje těm, co dnes píší, nemůže být hluboký. Je jedno, zdali žena nebo muž, výsledek, jak jsem zjistil, je stejně tristní. Nepíše se pravda, jen banalita, dávno známé věci, tísíckrát řečené, od druhé světové. A když se nepíše pravda, pak to není ostré, takže to není ani krásné.

Nedávno mě pobavil článek, který se zabýval čtenářstvím: Jak dnes málo čtou chlapci, a co by se pro ně mělo psát. Mužské psaní bylo drsné, tvrdé až machistické. A to už dnes neprojde, psal autor. A já si říkám, že by to měl říct Hrabalovi; ostrost, drsnost musí být, aby byla pravda, ale je tam i něha, jelikož je to krásné. Umí to nějaká česká autorka? Máme srazy různých autorek, plní různé festivaly: Ale jsou to paničky z kavárny, co se cpou dortama, přesně takové píší knihy, plné frustrace, že dorty zkazily jejich postavy.

Nejhorší je ta sebevzhlíživá vážnost: už to je mentálně druhořadé, když se to spojí se slovy, strašně to nudí. Když se berete příliš vážně, jste v realitě uvězněni, bez nadhledu. Jak byste mohli vidět pravdu? Zvlášť, když pak ješitně vršíte věty (Denemarková), velmi nejasné, o to nabubřelejší, rádoby postmoderní. Číst se nedají, ale utrpení to je. Stejně vážně (Bellová) se dá psát o těch, o nichž nic nevíte, byť o to empatičtěji. Působí to neživotně, uměle, podobně, jako když píšete snaživě (Hůlová) o tom, o čem už psali větší mistři nežli vy.

Jakmile chybí hravost, chybí krása. Nejde o to, o čem, ale jak, což se dnes nebere v potaz. Pravda je ostrá jak břitva, krása je hrůza, která plní srdce, když ho rozpářete. Jenže lehkovážně (Rudiš) nebo fádně (Hájíček) se k ní nepřiblížíte. Být nečekaný až šokující je jiné kafe než póza nebo epigonství (Zábranský), případně rutina (Němec). Přitom třeba Němec by mohl, měl by na víc. Netrpí nudou nebo zmatkem, je tam realita, takže se dá číst: Jenže chybí zkušenost, pád na dno, trávit život na katedrách, festivalech a redakcích je omyl.

Pro koho se vlastně píše beletrie? Tedy ta krásná, výjimečná? Vždycky se psala pro elitu, úzkou vrstvu. Je pověra, že se dnes už nečte; čte se brak, jako se četl před 50 nebo 200 lety. Balzaca nebo Huga louskali šlechtičny, bohaté měštky a vzdělanci. Ostatní, byť jen část society, četli brak, dnes ho čtou digitálně. Nic moc se v tom nemění, vůbec se moc nemění, i když je dost hysterie. Jen ta úroveň krásy (beletrie) upadla, jelikož ji zploštili průměrní, hodně ženy. Zatím nedosahují valné úrovně, muži jsou vůči tomu konformní.

Takže jediná cesta je psát klidně ostře nebo drsně: Pravda je v tom, když hladíte proti srsti. Občas mě někdo potěší, třeba p. Peřina, v Echo24, kde se stále píše tu a tam i o umění. Zpovídal T. Stana, fotografa, který celý život fotí nahotinky. Řeklo by se velmi fádní, ale nejde o téma, jde o to, jak je to udělané: Vidět neotřele až nečekaně, to je krása, když vyjde celek, třeba fotografie. Anebo článek o Arcade Fire, skvostné kapele - J. Peřina i tady hladí proti srsti; ta kapela mě provází už léta, například "Funeral", krásné album s příhodným názvem...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

27.5.2025

90 procent toho, na co člověk myslí

Když jsem zmínil Bondyho Útěchu z ontologie, což byla aluze na Rádlovu Útěchu z filosofie, pomyslel jsem si, jak je útěcha zásadní. To vychází z bytostné lidské potřeby; využilo to svého času náboženství, ale je to obecně vzato něco, co potřebuje každý, i když cynik. Tedy i já, když mám teď na krku nejen dceru, taky matku, co žila 65 let s otcem, starala se, soužila se, teď neví, co se sebou, obestírá ji nicota: Otec, aspoň pro mě, byl až všední samozřejmost, která začala chybět, když není, teprve vzácnost dává všemu cenu.

Jenže najít útěchu je těžké: Já ji vždy hledal v jediném, v sobě blízkých, ač mrtvých, v jejich životech. Od 12 let jsem sám, není nikdo, kdo by tušil, rozuměl, možná tu byla x-krát snaha, která vyšla na prázdno, musel jsem se přizpůsobit, starat se, vydělávat, můj svět, čímž se obsesivně zabývám, je moje věc. Nechoď si stěžovat, tak zněla výchova. Ženy jsou dobré, na sex, ale jinak, jak věděl Arthur S., preferují průměr. Můj svět je osamělý, nezměnitelně. Už dávno jsem trumfl Nietzscheho, který ve 40 napsal, že je sám jako ve dvaceti.

Ta věta mě ve dvaceti šokovala: Dnes mi na ní nepřijde nic divného, proto si přece Vincent ustřelil srdce. Jak symbolické, u podivína, kterému se všichni smáli. Tolik vášnivosti v těch plátnech! Ale i smutku a zoufalství, o tom by mohl vyprávět i Cézanne. Přítel Zola, co mu vrazil dýku do zad, popsal ho jako patlala - po smrti se mu všichni klaněli, ty osamělé kopce, ta osamělá zátiší! A co třeba Ernest, který promrhal talent, měl všechno, ale ani to nestačilo, deprese izoluje, můžeš být kdekoliv, milovaný Ketchum tě nezachrání.

Jenže dnes žijeme v profánní době, jak trapné být hysterický, jako byl ještě třeba Bondy. Ten páchal sebevraždy průběžně, zatímco přítel Boudník si to už dávno hodil. A co třeba Hrabal, milovník básníků, jak často mluvil o Majakovském a Jeseninovi? Oba to skončili, v nejlepším přestat. Jeden se zastřelil, druhý se pověsil. Ta inspirace tady zůstane, stačí vystoupat na vrchol prázdnoty, pak ji iniciovat. Může to být i sladké, když krmíš ptáky, cítíš se sám jako pták, který má křídla. Není na tom nic, o čem by se mělo zpětně pochybovat.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

20.5.2025

Kritika všech tří Kantových kritik

Abych pokročil dál, od čisté ontologie, k epistemologii, k etice nebo k estetice, nemůžu se vyhnout Kantovi. Za posledních 350 let se z něj stal balvan, který zatížil lidské poznání. Je tady tak automaticky, že to není lidem příliš známé. Jenže věda z něj vychází, osvojila si ho, absorbovala, jede v jeho linii. I když myslel transcendentálně, je vhodný pro praxi, dalo by se říct. Na jeho kritice čistého rozumu, formách i kategoriích se dá těžko něco rozporovat. Potíž je v tom, že paradigma, které spoluvytvořil, je už zcela setrvačné.

Je to stejné, jako když se zpochybnil Bůh: Nebo tedy náboženský výklad světa, čímž začla astronomie. Země, která byla středem všeho, najednou byla jen malá planetka. Typický výklad vědy nabral dech, už se nezastavil, zato Bůh umíral. Jenže tak skomírá dodnes, stále se vedou debaty, vážné disputace, téměř scholastické. Nedělám si iluze, že by vědecký výklad, jak vnímat svět, zmizel, i kdyby se ujal jiný výklad. Jistě i po dalších 350 letech se budou vést debaty o superstrunách a o černých dírách, ačkoliv to bude irelevantní.

Kritika čistého rozumu je logicky nezpochybnitelná; nedá se v ní šťourat ani špendlíčkem, resp. obsahově. Jenže když si uvědomíme, že věc o sobě je nicota, je vše jinak. Není žádné a priori, nepoznatelné, od Boha, je jen zobrazený svět. Když není časoprostor, není nic. V tom je změna, která to vše převrací: Formy a kategorie rozumu jsou výsledek vědomí, jeho stále větší strukturace. Co vnímáme v časoprostoru jako evoluci, je výraz toho, co skutečně je. Není nic, co by bylo předem, dokonce i antinomie jsou jen nevyřešený problém.

Ano, vždy tu budou nějaké hádanky: strukturace je přirozeně nese, jen se budou měnit. Dokonce bych řekl, že Kantovy aporie jsou dnes zastaralé, podmíněné dobou. Jestliže vše vzniká z ničeho, není konečnost, vše je jen naše projekce. Stejně tak je irelevantní i nekonečno. Nedává to totiž žádný smysl. Podobně i nutná příčina, je-li nicotou, je ničím. To, že data tvoří kauzalitu, je způsob třídění, aktivovaná data si řadíme příčinně, byť ne důsledně. Jak už jsem psal, bez možnosti, tj. volnosti, tj. svobody by systém nefungoval.

x

Přesto celá logika čistého rozumu zůstává: Jen se dívám na celek úplně novým pohledem. Když odstraním věc o sobě (čili Boha), začne celek jinak působit. Obdobné je to i u praktického rozumu. Je až s podivem, jak každý z nás podléhá době; Kant toužil po Bohu, což poznamenalo jeho etiku, tj. kategorický imperativ. Je to pouze převlečený pánbůh. Když se omezíme jen na časoprostor, vidíme, že apriorní zákon je spekulace. V časoprostoru vládne evoluce, tedy strukturace, tj. postupná korekce všech vztahů.

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje