Deník spisovatele

12.10.2025

Svět podle hochštaplera Filipa Turka

Dnešní společnost postrádá jakoukoliv noblesu: Postrádá ctnosti, bez nichž není člověk soudný, férový, umírněný a dost odvážný, aby tyto ctnosti do společnosti vnášel. Žijeme mezi dvěma extrémy, aspoň na veřejnosti, kde se dnes udává tón - ten tón je už dvacet let krajně fanatický, používá wokespeak, projevuje se misandrií, což znamená, že za vše, co se děje, může typicky muž. Ta vina je všeobecná, aplikuje se vždy, když se to hodí, pořádají se lynče, veřejné pranýře a hony na ty, co se stali terčem potomků jakobínů.

Progresivní propagátoři používají jazyk, dost štítivý: muž je apriori něco toxického: incel, sexista, macho. Ti ostatní, menšiny, i ženy, které jsou už dominantní většinou, jsou oběti. Aspoň se tak chovají, stavějí se do té role, kdykoliv je to výhodné. Je to vyčůrané, alibistické, mají zastání, všude, kam se obrátí: Různé ombudsmany, zmocněnkyně, vlivné novináře, divné aktivistky, byť počtem marginální, o to hlasitější. Mluví jazykem, který je strojený, stejně jako oni sami - vnesli do institucí, médií, kultury svět, kde se špatně žije.

Je to svět podivuhodné infantility, svět stigmatizace: každý může dostat nálepku, být nařčen, obviněn, odsouzen. Pořádají se tribunály, kde zasedají stále tytéž Rychlíkové, Bartošové, Pokorné atd. Jsou směšní, už jen tím, jak lpí na své pravdě. Jejich jazyk je strojený, tragikomicky neživotný, de facto až nelidský. Ten wokespeak je mrtvý už dnes, za pár let po něm ani pes neštěkne. Ale dnes se vyžívá v tom, aby ukázal, jak jsou muži toxičtí, sexističtí, marní. O ničem ten aktivismus není, jen o nenávisti, kde není místo pro lásku.

Jiný svět se proti tomu ozval - bohužel je to svět, který je taky mrtvý, stejně extrémní jako ten první. Vyšel z podsvětí, z veksláckých časů, zaplacený neštěstím, dluhama jiných. Svět světských, grázlů, co přežili, ale touží mít vliv, jako Mrázek. Jenže se zlatem kolem krku dnes neuspějí: Proto mají jiné koně ve stáji; jedním z nich je pan Turek, zjemnělý, až příliš, byť s maskulaturou - o to větší má tvrďáckou mluvu. Chce se podobat těm, co přežili, vlčáci z Orlího hnízda. Chlapáckost, která potřebuje adrenalin, formule, pistole a děvky.

Stačilo mi zhlédnout dvě videa, abych si udělal obrázek; ta potřeba zdůraznit, jaký jsem chlap, je signifikantní - je v tom značná křeč, když mluví o šikaně, musí zdůraznit, že on patřil k šikanistům, ne naopak. Je mi jasné, že by mezi vlčáky neuspěl, být za měkotu, sráče a teplouše. Ale z takových postřehů se dá poznat člověk, lidé jsou prostší víc, než se dělají, mají komplex, vnitřní nejistotu, dělají ramena. Nic proti komplexu, jedno jakému, jen jde o to, co se s tím udělá, což se tady vyvinulo v napodobeninu nácka.

Nechci žít ve světě aktivistek ani nacistů: Je mi odporná představa, že by mě soudily gardy, uliční ženské čety, veřejně lynčovaly. Ani představa nácků, co mě věší na lampy, se mi nelíbí. Začíná to blbými vtipy, jak se hájí Turek, jenže to nejsou vtipy. Nic na tom není vtipné, je to spíš upocené: Humor má kořeny ve shovívavosti. Když se shazují menšiny, ať už jsou jakékoliv, ponižují se ženy, dělají se z nich krávy, je to ubohé, stejně, jako když se hajluje - je to znak těch, co lacině zbohatli, pozlátka podsvětí: svět podle hochštaplera Filipa Turka...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

6.10.2025

Digitální útok na lidskou svobodu

Není to nic nového pod sluncem, že věda diktuje determinismus: Objev digitality tento trend jen posílil, je to stále variace téhož. Představa, hlavně od novověku (např. Spinoza), že je jen nutnost a v ní je naše svoboda, v jejím poznání - vše je předurčeno, první příčinou, ať už se halí do čeho chce, vše je kauzální, podmíněné, též náhoda. Tady je vždy třeba, když dojde k diktátu, oprášit humanismus, pochopit roli člověka, jako ústřední, což je dnes problém, nejen kvůli sebehaně, co člověk sám na sobě páchá, ale i kvůli digitalitě.

Je třeba se tomu postavit, z gruntu, oponentně. Já definuji systém nicoty, což možná zní odtažitě, ale je to funkční. Nicota je symbol, abychom se uvolnili, svobodně nadechli. K nicotě lze dospět logicky, dedukcí, k tomu, co je nejprostší. Vše vzniká ze sebe, z ničeho, neustále. Není potřeba nad tím moc bádat, důležitější jsou konsekvence. Schopnost představit si, že jde o teoretický bod, všude a nikde. Jeho existencializace, nutkavost, je manifestace a strukturace. A když se nic jeví, je v tom potence, tj. možnost, volnost až nahodilost.

Jedině z ničeho může vzejít svoboda. Jedině v systému nicoty ji lze logicky odvodit, jako funkční prvek. Svoboda je jen jiný výraz pro vědomost; když mám systém, musím mít regulaci. Respektive něco, co hýbe, co navazuje, ale i vychyluje. A to je volnost, co se kontroluje. Máme to za náhodu, ale je to jen prvotní; čím vědomější, tím svobodnější. Nicota je systém dat, neustále v potenci. Jestli je v datech vědomost, aktivují se navzájem, resp. v kauzalitě: přitom dochází k regulaci a sebekontrole, vědomost ze své podstaty akceleruje.

Na konci systému je vrchol vědomí. Celý systém vykazuje vědomost, aby se nerozpadl. Na jeho konci je sebereflexe, kdy svět přepadá zpět, do úplné nicoty. Neustále, všude a nikde, svět nicotní; čili je v potenci, aktivovaný, nutkavý, reálný. Nutkavost je touha, chtění, vůle. Tedy na vrcholu vědomí, kdy dochází k sebereflexi, můžeme vnímat voluntárně - je to zázrak celého vědomí, že jím hýbeme. Tam, kde jsou data nejsložitější, je vrchol vědomí, tj. svoboda, přepadání do nicoty: V náhodě tvoříme novost, která obnovuje životnost systému.

x

Tady můžeme uplatnit dva pohledy. První je pohled na časoprostor, který vědomím vytváříme. Jak víme, podstatou světa je nic, tudíž není ani čas ani prostor. Je jen aktivace, třídění dat, naším vědomím. Data se aktivují i navzájem, díky vědomosti. Celý soubor dat je systém nicoty, v potenci, aktivitě a třídění. Je v něm inherentní možnost, volnost, svoboda, která je voluntární. Proto můžeme nejen třídit, zobrazovat, ale i vytvářet. Celá věda je tvorba nových dat.

To je objev v kvantitativním smyslu: Tím se neustále rozšiřuje svět, který neobjevujeme, ale tvoříme. Množíme data, údaje, čísla, příčiny. Právě tím konstruujeme hlubší časoprostor. V něm je i prostor pro digitalitu, velké násobky dat. Ale pak je tu druhý objev - totiž kvalitativní. Pouze vědomí, na svém vrcholu, tvoří kvalitu. Právě ve svobodě, v nahodilé volnosti, se děje rozvoj světa. Dvě složky vědomí, rozum a cit, tvoří kreativitu, která přepadá do nicoty.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

29.9.2025

Česká hezká volební duchaprázdnota

Abych se vyhnul předvolební duchaprázdnotě, onanii hesel a sloganů, pustil jsem si v poslední dny, kdy jsem měl dost fyzické práce, nějaké nové filmy. Zaujalo mě, jak moc jsou prázdné, vyždímaně užvaněné, plné frází a trapnosti. Sázka na sledovanost (nebo čtenost) je v Česku evidentně vždy zaplacená omíláním starého známého, duchaúmorného, neživotně banálního. Je to zakotvené v jazyku, v jeho zacyklenosti, fádnosti, rádoby zábavném charakteru.

Vlastně ta banalita spočívá v jednovrstevnatosti. Není nic, než jak se to jeví, dalo by se říct. Když to chodí jak kachna, káchá jak kachna, je to kachna. A to je ten problém, v posledku americký, naivita, nuda toho, co se ukazuje, aniž by bylo něco za tím. Slabý obal se slabým obsahem. A to, co by tam mělo být, tam není. Není tam reálný život. Ten, který má vždy něco jinak, něco metafyzického. Starořecký platonismus, na němž vyrůstá naše kultura, skončil v popelnici.

Jenže jaký je jazyk, takový je svět. Náš svět stagnuje, jelikož nemáme nic za ním, žádný obsah, k objevování. Všechno je tak bezduché, že to vede k pragmatické šedi. Můžete ji pokrýt barvou, v kampani, na krámě, ale ta šeď je to, co zkonzumujete. Píšou se klišé, mluví se klišé, žije se klišé. To je naše realita, byť i my jsem dědicové Řecka: a jeho dědiců, německých filosofů, vídeňské psychoanalýzy atd. Když ztrácíme tajemství, ztrácíme možnost nových objevů.

Všechno špatné se koncentruje do jazyka. Zůstává jen jedna vrstva, čistě pragmatická, kýčovitě líbivá. A žádné anglicismy to nezachrání. Ten jazyk je o to fádnější, mělčí a pitomější. Krášlit češtinu znamená, že ji vnitřně obohatíte, objevy ducha. Dáte jí obsah, styl, rétoriku. Jenže tu musíte mít zažitou, vnitřně protrpěnou. Pak bude jazyk, který přináší na veřejnost šmrnc. Pak budou i ideje, které nemůžou být, dokud náš jazyk olizují hezké české komedie.

Vždy mě fascinovalo, jak málo lidem stačí: spokojí se s tím, co vidějí, jako by právě až to, co je za tím, nebylo to, o co v životě jde. Je jedno, zda jde o intoše nebo lopaty, každý má tajemství. Je to skryto a přitom je to hnací motor našeho žití. Nosíme masky, dodržujeme bonton, to je v pořádku, ale o to tvořivější je, když objevujeme. Co je v lidech, co je ve věcech, jsou to jevy, jejichž skrytost je božská. Vůbec nejde o intimity, jde o to, co reálně hýbe naším světem.

Pak se to ale musí taky umět popsat, nebo natočit film. K tomu je třeba mít tvořivý jazyk, adekvátní realitě: to je ta pověstná duchaplnost. Vědět, co se děje uvnitř, abych poznal druhé - využít jazyk, otevřít člověka, vykutat jeho nitro, poznat pravdu. Pak je jazyk autentický, jasný, přesný, tvořivě nevyzpytatelný. Není zamořený frázemi, floskulemi, co nic nevyjádří. Není ani květnatý, aby překryl staré a známé: Je sám sebou, odpovídající situaci a obohacující bezduchý prostor.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

22.9.2025

Co definuje kreativního člověka

Pochopit psychofyziku člověka lze jedině evolučně. V tom je taky, zdá se, největší problém, který se dostal i do filosofie. Kant, který spoluurčil celý vývoj racionality, nemyslel ještě evolučně. Měl velmi hluboké soudy, měl přesné vědomí, ale nezasazené do kontextu. Nakonec i to, co je schopno pochopit evoluci, tj. dialektiku, rozpracovali až jeho následníci; Fichte, ale hlavně Hegel. Proto narážím na nesmysly, které vyplývají ze statického vnímání člověka, např. na přehlížení citů, příp. spojení vkusu s prvotní libostí a nelibostí.

Na citovou složku vědomí je nutné použít dialektiku: Prvním krokem je nutné oddělit afekty od reflexů; afekty slouží pudům, vyjadřují smyslový svět, toho, co bezprostředně zažíváme. Striktně oddělují to, co je libé, to, co lahodí smyslům (čichu, chuti, hmatu, zraku, sluchu) od toho, čeho se lze obávat: co je nepříjemné. Chrání nás, i naši reprodukci. Afekt je reakce na libost nebo nelibost, vyjadřuje navenek. Neví nic o kráse, nic o dobru, je tu jen pro nutné přežití.

Socializace je negací naší přirozenosti. Potlačuje pudy, ty nejhorší afekty, tím, že ukládá normy. Zastavuje proud libosti, apeluje na stud, na hanbu, na vinu, kterou vytváří svědomí. Je to opět ochrana, rituál tlupy, soužití, vývojový předěl. Kdo se nepodřídí, zahyne. Morálka jsou normy, zvykové, potažmo rozumové. Ale stud se rozvíjí do citu, bez něj bychom se sami nemohli disciplinovat, žádný rozum by nás nezachránil: Jen přetvořený afekt, cit pro mravnost.

Potlačený afekt, smysl pro dobro, lze racionalizovat. Je to nutné, abychom to spíš přijmuli - v tom se Kant nemýlil. Ale dobro je emoce, zaujatá, velmi ambivalentní. Lavíruje mezi zvířetem a člověkem: Bojuje za morálku tak, že padají hlavy. Přitom má smysl pro kontemplaci. Ta vzniká se smyslem pro krásu, kdy se odpoutáme od pudů, což je ten třetí vývojový krok, kdy je člověk člověkem: Naše smysly lahodí s něčím, co neřeší přežití, ovšem je to život naplňující.

x

V podstatě jsme dosáhli syntézy člověka: Pořád tvrdím, že člověk je něco, co má být dokonáno. Přetvořit pudy (i instinkty) dvojnásobnou negací, do úplné lidskosti. V takovém stavu se člověk nápadně podobá zvířeti, ovšem je značně jiný; potlačil etiku ve prospěch kreativity. Je svobodný, jako zvíře v džungli, ale nemá krvelačnost. Biologické funkce jsou přetvořeny do soutěže krásy. Což je podstata umění, ale i jakékoliv další tvořivosti, včetně vědy. I věda je kreativní, vytváří libé konstrukce, které nám voní - tedy našemu vkusu.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

8.9.2025

Polibte si s těmi všemi algoritmy

Jednou z mých nectností je značná kritičnost, nesnáším povrchnost či průměrnost, což mi tato doba nabízí vrchovatě, ale je třeba vidět, že to bylo v každé době. Ještě v 19. st. četlo a psalo 10% obyvatel, a moudrosti bylo jako šafránu. Dnes se čte a píše extrémně, což občas přece jen nese něco hlubšího: takže bych měl brzdit. Ale jsou tu trendy, jednak ideologie, která rozředila liberalismus, univerzalitu lidských práv, znevážila osobní prožitek, a pak, hlavně, technonaivismus, který zdegradoval člověka na digitální algoritmy.

Když si čtu ty báje, třeba od Harariho, ničemu se moc nedivím. Jestli dnes intelektualitě stačí taková pěna, našlehaná na efekt, je to fakt, jenž definuje společenský prostor. Pak se nedivím, že se podléhá apokalypse, značné hysterii, jak se svět mění. Jednak je v tom obludný narcismus, mělká sebestřednost, navíc je to omyl. Jen to přispívá k velkému nepochopení, co je člověk a co má dělat. Já tvrdím, že prožívat - na doraz, být skutečný, pravdivý, autentický. Nehrát si na to, ale prožít, co můžu, ve světě, aby mě neodrovnala virtualita.

To, že přišel internet, no a co? Čtu si i digitálně, mám víc informací, než pro život potřebuji. A umělá inteligence? Jestli chatbot něco až tak velmi změní, se nedomnívám. Je to jen vlnka v inovacích. Kdyby lidé mysleli, do hloubky, věděli by, že realita se zrychluje. Je to dáno komplexitou, čím složitější, tím rychlejší. Jestli zemědělství, před 10 000 lety, změnilo skoro vše, pak už byly pozvolnější změny: objev písma, fajn, střelný prach jen pro války, knihtisk, dobrý, ale stále byla většina, které se nedotkl - parní stroj svět zintenzivnil.

Dá se říct, že každý objev, který nastane, je intenzivnější, ale stále méně revoluční. Kvalita se vyvíjí plynule, pokud nepřijde katastrofa, pak se bude lidstvo vyvíjet rychle, ale méně drasticky. Různé změny budou čistě evoluční, přirozené. Jen se neznevolnit, hlídat si své já, nezkrotitelné, neujařmitelné, spontánní. Právě proto vůbec píšu, že věřím, že to může něco říkat: ne většině, ale těm chytrým ano. Lidská tragikomedie je, resp. bude, popis lidského prožitku, popíše jeden život, jaký byl, aniž by ho někdo algoritmizoval.

Shrnu život na přelomu tisíciletí - bez sentimentu. Vyhnu se dobovosti, bude to čirý zápis existence. Od mládí až po stáří, pohled na lidi, co jsem potkal, jak mě vnímali. Tedy totální sebereflexe, jedno vědomí vnímá druhá vědomí, aby skrze ně vnímalo samo sebe. Předchozí 3 romány budou příprava na Lidskou tragikomedii. Není nic, co bych chtěl dělat raději, než psát autenticky. O lidech, které jsem poznal. Abych zapsal, jak úžasný a divoký je život, jak jedinečné je vědomí (každého z nás), jak je unikátní a naprosto nevypočitatelné...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

12.8.2025

Inteligence, která se stala modlou

Zdá se, že svět pohlcuje nový ideologický omyl, který se nazývá běžně technooptimismus, což já bych nazval technonaivismus. Ukazuje se, jak moc je logika (ipso facto) zavádějící, když vychází z mylných premis. Ona je logika totiž jen instrument, tj. dobrý sluha, ale špatný pán. Zadat tu správnou premisu, aby logika dospěla k úspěchu, je totiž v zásadě nejtěžší, k tomu potřebujete víc, než je rozum. Je to vždy znalost souvislostí, čili širokého kontextu. Proto se málokdy podaří pochopit svět těm, co vsázejí pouze na racionalitu.

S tím dnes souvisí otázka umělé inteligence. Slovo inteligence je trochu zavádějící, jelikož implikuje vědomí. A vědomí je složeno z komplexu, nejen z myšlení, taky z emocí - hybatelem je vůle. Vůle, která je v našem vědomí svobodná, má v sobě i intuici. Toto nikdy nemůže mít stroj, aspoň, jak se dnes pojímá: proto premisa, že AI může nahradit lidstvo je velmi vadná, neboť nemá správný kontext. Tuto premisu stanovili lidé, co si potrpí na rozum, řekl bych, jenže tím prokazují jen to, jak zcela průměrní jsou jednotlivci.

Ostatně stačí si jich pozorně všimnout: vždy jde o jednostranné osoby, vědátorské typy, s malým charismatem. To vážně nejsou Einsteinové, resp. géniové s košatou osobností. Jsou to technokrati, co redukují svět na instrumentalitu. Myslí si, že člověka lze vtěstnat do škatulky výkonu IQ, jež může AI překonat. Ano, stroj je vždy potencionálně výkonnější, proto si ho člověk staví. Ale těžko může být komplexnější, než je jeho tvůrce, už proto, že tvůrce není schopen naplnit ani svůj potenciál, když má příliš slaboduchý rozum.

Problém je totiž zcela jinde, a to v tmářství: Tomtéž tmářství, jaké se snažil racionalismus překonat. Jenže negace pověr, víry etc., kterou osvícenství, pozitivismus, přinesly, je jiný extrém. Extrém víry v rozum, jenž ovšem ovlivňuje minimum. Stačí se zamyslet, jak málo dáme na slova, která nám někdo řekne - drtivá většina komunikace je neverbální, smysly, city, intuice dominují. Tuto vícerozměrnost nastřádalo vědomí, je nutná, abychom sami sebe prožívali: Intelekt sám o sobě je nástroj (instrument), který by byl bez emocí ztracen.

x

Komplexnost vědomí, jak už jsem napsal, je výsledek fylogeneze. Nelze se tedy dívat jen na to, co je teď, musíme vnímat, kolik toho obnášíme, za milióny let vývoje. Jestliže si dnes něco plánujeme, je to sázka do loterie v neurčitosti vlivů. Stačí, abychom plán za pár let zrevidovali, a pak zjistíme, že jsme nebrali v potaz, jak jsme nestabilní, a to z důvodů, jež se s námi táhnou z paleolitu. Tudíž jakékoliv plány, vize, že lze intelektem řídit svět, jsou směšné: Každý, kdo s tím kdy koketoval, si nutně musel vylámat šimpanzí zuby.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

28.7.2025

Stať o duši a těle Homo sapiens

Není to tak dlouho, co jsem zhlédl přednášku prof. Horáčka, neurobiologa, který popularizuje různé pohledy na vědomí, což je i moje téma, tj. pro mé romány. Profesor uvedl výzkum, který provedl Libet v r. 1983 a který ukazuje, že nemáme svobodnou vůli. Impulsy v mozku předchází to, co máme za svůj počin: Ano, to je totiž limit, kam může věda, čili to, že najde vždy další příčinu. Právě tím, že konstruuje svět, rozšiřuje kauzalitu, tedy definuje časoprostor. Jenže nemůže vyjasnit, jak vzniká časoprostor, jehož základem je i svoboda.

Kvůli tomu nemůže vysvětlit povahu vědomí; to se vzpírá fyzikálním kategoriím, resp. synapsím mozku. Musí se pojmout filosoficky, abychom poznali jeho smysl. V systému nicoty je završitelem, zpětnou vazbou, je na vrcholu nicoty. Což neznamená, že vědomost není ve všech datech, co simulují realitu. Aby mohl systém fungovat, potřebuje volnost, ta vychází z potence atd. Chci tím jen říct, že se to musí pojmout evolučně, aby se lidem přiznala svoboda. Pokud jsou těmi, kdo završují systém, jsou logicky na kraji libovolnosti.

Pochopit smysl lze jen duálně, v kontradikci. Když pochopím postavení vědomí, mohu popisovat časoprostor. Vidím, že vědomí je vrchol, tedy to lidské, s kreativním rozumem. Jeho podstatou je nutkání a úzkost, dvě složky nicoty. Nicota se nutkavě jeví i úzkostně nicotní. Proto nás určuje touha a také strach, i na vrcholu vědomí. Kreativní rozum je duální, má rozum i cit, které určuje vůle. Vůle je relativně svobodná, její zaměření přepadá do nicoty. Ale to vše vychází z evoluce, takže lze dedukovat, jak se vědomí vyvíjelo.

Tady už postačí obyčejná logika; když použiju dedukci, vidím, že dualita i komplementarita zůstává. Vrátím se k pudům, které jsou zvířecí: Je tu pud sebezáchovy a sexuality, má různé projevy. Strach, hněv, stud, jsou to tedy afekty, tělesně je vyjadřují grimasy, zježení a zrudnutí. Věda je zatím nedovede vymezit od instinktů a zaměňuje je. Ale jsou to dvě složky, které zakládají cit a rozum. Rozum určují reflexy, podmíněné reakce, vrozené příp. naučené - jsou reakcí na realitu, na nebezpečí, rozvíjejí nervové spoje, které plodí logiku.

x

Máme tedy dvě složky vědomí; značně propojené. Není pravda, že je cit něco primitivnějšího než rozum: Dohromady tvoří vědomí, jsou opoziční, tj. evoluční. Můžeme je sledovat od afektů, např. stud, něco, co známe při soužití. Chrání nás, stejně jako jiné afekty, slouží sexualitě a sebezáchově, je nutný pro ontogenezi. Navíc stud je zaměřený vůči ostatním, stejného druhu, Homo sapiens. Abychom přežili, musíme vědět, kdy se odhalujeme nebezpečně - a to nejen fyzicky, ale i duševně. Což je původ etiky, kterou stud zakládá.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

21.7.2025

Sžíravě sarkastický pohled na AI

Stav s největší pýchou je stav pracující inteligence: Dokud se robot dostal jen do výroby, aby nahradil fyzickou práci, byl stav nad věcí, ale když se objevil chatbot, začala panika. Všichni ti lidé z médií, umělci, akademici, marketéři náhle dostali strach, že přijdou o chleba. Jejich hysterie je zjevně oprávněná, jestli jsou tak mělcí, že se bojí, je to proto, že to, co dělají, je tak rutinní, že to zvládne i stroj. Protože jinak by věděli, že robotizace je tady půl století, ne-li víc, přičemž stroje nahradí jen to, co je zcela rutinní, pro člověka málo vhodné.

Jenže pýcha předchází pád - zjevně zapomněli, že už Marx psal, jak dělníci rozbíjeli tkalcovské stroje, na poč. 19. stol. Kupodivu se od dob Kapitálu něco poznalo, a to, že krom produktivity se zvedne i komplexita, tedy ač se nahradí koňský pohon, vytvoří se další činnosti. Proto taky, byť se za posledních 30 let změnily postupy, výroba je automatizovaná, je plno robotů i ve skladech, máme nižší nezaměstnanost. Spoustu lidí přešlo do služeb, světe div se! Vzniklo tolik profesí, které ničím, natož chatovacím robotem, nenahradíme.

Jde o činnosti speciální, a občas i kreativní. A v tom je zakopán pes toho, oč u lidského druhu jde. Jde o kvalitu, nikoliv o kvantitu, v tom je evoluce vědomí, v ničem jiném. Jestli stroj nahradí plno kravin, které nás otravují, jen houšť, jen si musíme dát pozor, abychom nezpohodlněli, což 90% zřejmě udělá, že zblbne. Chatbot je výplod nivelizace, hromadí to, co se od něj chce, tudíž jsou to kvanta, ale průměrná. K čemu je ti vědět to, co vědí všichni, v té nejfádnější verzi? Jestli chceš vyniknout, musíš se pochlapit, být sám za sebe.

Kreativní rozum je to nejlidštější: Živí ho ironie, vkus, ideje, které fakt žádný robot nemá. Je to rozdíl řádu věků, rozdíl fylogeneze. Chatbot nikdy nebude nečekaný, překvapivý až podvratný. Nemá emoce, nemá humor, nemá charisma. Proč se ho lidi bojí? Protože nevěří, že mají lidskost, tu největší přednost. Dělají práci, co je živí, rutinně, jako dělník u ponku, před 220 lety. Nic proti tomu, každý chce klídek, ale až to začne dělat robot, uleví se jim: A pokud se najdou lidi, co se do stroje zamilují, měli by je zavézt do blázince.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

30.6.2025

Jak být spokojen v šíleném světě

Myslím si, že ve srovnání s dávnou, ale i nedávnou, minulostí nezažíváme děsný přelom či obrovské změny; jediné, co zažíváme je stále větší počet neurotizovaných názorů. Je to pochopitelné, že nárůst kvantity, možnosti se vyjádřit, která je akcelerovaná digitalitou, přinesl o to víc krajních pohledů na všechno. Kvantita, narůstá-li, snižuje kvalitu, nivelizuje, což se projevuje v celé šíři. V takovém období, kdy převládají průměrné názory, se dozvíme, že vše upadá, zaniká Západ, kultura, člověk a svět, tak jak jsme ho znali.

Je údělem lidstva, že vše řeší počtářsky: Kvůli tomu se pohybuje mezi dvěma krajnostmi; přehlceností a nudou. Dnes je počet těch, co mohou své krajnosti vyjevit, ohromný. To je asi jediná změna, nárůst volna, blahobytu pro velké davy. Možnost se veřejně přehltit názory, zážitky, výroky ke všemu, co se děje v Tramtárii. Druhý extrém, kam se dav přesune, když mu teče do bot, je nuda. Nejlíp někde v rezortu, u exotického moře, nebo v hledání duchovna, v pralese, v klášteře, u starých ruin, v naději, že jeho nuda pomine.

A říká tomu, že hledá své štěstí: Bohužel štěstí je extrém, náhlá krajnost, která vyprchá. Já jsem přítelem spokojenosti. De facto epikurejec, který hledá uměřenost. Mít ze všeho trochu, nic nevynechat, nezříkat se, ale užívat po troškách: jídlo, pití, milostné činy, mít rodinu, blízké, klidné zázemí, občas kolektiv, seberealizaci (psaní je jediný extrém, ale i to lze dělat po ránu). Ne, že by to bylo vždy ideální: ale kdo chce být spokojen, nehledá krajnosti. Nepřehlcuje se, aby tzv. uspěl, tím pádem ani nepadá do prázdnoty nudy.

Může se říct, že třeba láska je extrém. Ano, milovat moc mladý znamená, že děláš různé šílenosti. Lze pak na ně vzpomínat, dojímat se, anebo se za ně stydět. Dospělý hledá uměřené vášně. Mohlo by se říct, že lepší než láska je přátelství. Ale moje empirie říká, že je to blbost: V přátelství není totiž nikdy žádná touha. Jak napsal Aristoteles, přátelství vzniká, je-li společný zájem nebo prostor, který sdílíte. Změní-li se podmínky, oddálíte se fyzicky, začne slábnout, až zeslábne úplně - opravdové přátelství, sui generis, neexistuje.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele