Deník spisovatele

23.6. 2025

Co znamená mít kreativní rozum?

Využil jsem Kanta, abych definoval nový pojem; a to kreativní rozum. Co to tedy přesně znamená? Je to vrchol vědomí, výsledek dějinně dlouhé cesty, kdy akcelerujeme systém, nicotu, která ve vědomí přepadá, nicotní se do sebe. Vývoj člověka, jak ho známe z časoprostoru, ukazuje, že ironie, fantazie, sny slouží k obnově, k tvorbě nového či nahodilého, které znovu povstává a zase zapadá: Tato materie, duševního rázu, je vrchol mentálních schopností, tedy potud, pokud ji dokážeme zachytit, předělat, dát jí status trvalé reality.

Právě ironie symbolizuje kreativní rozum. Věčné zpochybnění, převracení je základ všeho, vědy i umění. Kdo do toho dokáže dát i hravost, dává tu největší tvořivost. Není to jen logika, černobílé dělení, je to barevnost, tj. svět víceaspektovosti. Rozvažování pomáhá, podporuje, ale samo o sobě udržuje staré. Jen kreativní rozum, jak ho popisuji, umožnil vývoj, status celé civilizace. Ve vědomí hraje klíčovou roli, je barevný, proto ho může hodnotit jen vkus. Černobílé myšlení, souzení dle etiky, je doménou nižší vývojové fáze.

S praktickým rozumem souvisí i jistá vážnost; myšlení v módu dobro × zlo neumožňuje hravost. Je důsledek pudů, souzení libosti, nelibosti, z nichž se vyvinula etika. Je to stále boj na život a na smrt. Teprve hravost, ironie dělá člověka člověkem. Tedy tvora, který se vymaňuje z přírody. Přesto je v něm uložená celá fylogeneze. Bez ní by nebyla materie, nic nového by nemohlo vznikat. Jsme výsledek evoluce, její kauzality, což je velký příběh, který se dnes moc nechápe: Postmoderna si hraje, ale bez velkého příběhu je prázdná.

Vědomí je tedy jeden vývojový celek. Utváří ho počitky hmoty, přírody, kauzální řetězce. Instinkt se vyvíjí v rozvažování, logika se převrací do dialektiky. Tady začíná ironie, hravost, volnost. Všechno jde souběžně s city; pudy, mravností, vkusem. Jde o dvě složky vědomí, nutkání, jež se skrze nás obnovuje. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by systém, nebyl by svět, jak ho známe. Nutkání je pohyb reality, všeho, co se touží naplnit, dokud neznicotní. Žádný jiný systém, než nicota, nedokáže vysvětlit roli, jakou má vědomí.

Sebepřevracení vědomí je zpětná vazba nicoty; je to funkce systému, už od prvních dat, je stále přítomna. Vědomost je reflexe nicoty, její způsob, jak aktivuje, koriguje, akceleruje. Jedině tak vzniká časoprostor, v němž se svět realizuje. Nejsložitější vědomí, které právě je, završuje systém, je sebereflexí. Neustále aktivuje, třídí, zobrazuje, je tedy to, co tvoří realitu. Obsahuje v sobě vše, celou fylogenezi, proto může vytvářet nové a nahodilé. V časoprostoru se tomu říká ironie, vize, fantazie: tj. způsob jak obnovit systém.

Nutkání nicoty se projevuje v touze. Ta je hybnou silou, co pudí vědomí, jeho rozum i cit. Obě složky jsou duální, komplementární a slouží k sebereflexi. V tomto bodě, v bodě lidskosti, se touha stává vůlí, protože je sebevědomá. Dokáže se zaměřit, zcela libovolně. Její trojjedinost se skládá z víry, naděje a lásky. Když usilujeme, věříme, doufáme, milujeme, ať už jde o cokoliv. Vždy jde o obdiv, fascinaci, zafixovanost, kterou se objekt stává milovaným. Naše koncentrace je cesta, jak dokonale znicotnit, čili uchovat systém.

V časoprostoru jsme schopni milovat leccos: je to vrchol toužení, tedy je to nutnost. I největší láska je narcistní, jelikož objekt, který milujeme, je naším odrazem. I Bůh je projekce, náš výtvor, kterým naplňujeme touhu být sebevědomým. Představa, že láska je ve všem, je nesmysl: je to vrchol lidské vůle, tvoření v krásném. V magickém myšlení jsme ještě nemilovali, v kreativním ano. Bůh je dnes idol lásky, dřív byl blud strachu. Navíc je to čistě krásná vize, tj. vkusná. Všechno, co je na vrcholu vědomí, dostává punc krásného.

Je nesmysl si myslet, že vědomí se dá nahradit: vždy tu bude, jako zpětná vazba, jako vrchol evoluce. Představa, že umělá inteligence nahradí člověka je velmi zcestná: neobsahuje fylogenezi jako lidský mozek. Může být vždy jen pomocníkem, co akceleruje. Všechna ta data, metadata, budou rozvíjet vrstvu pseudoreality. A to je živná půda tvořivého rozumu, kterým je nadán jenom člověk; je to stále víc jeho prostor. Přičemž vychází z celé evoluce, bez ní by nebyl kreativní - tj. snivý a hravý, aby se uměl zironizovat v celé své osobitosti.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

9.6.2025

Paměť, co je odsouzena k záhubě

Nikdy jsem netíhnul k tomu, abych se vracel do minulosti; tedy z nostalgie příp. sentimentu za ztraceným časem. Vím, že minulost nebyla nikdy lehká, ani v dětství, ač si ji romantizujeme. Důležitá je současnost, tady a teď, ať si každý pod tím představí, co chce: Retro věci, které patří k mládí, nijak nevyhledávám, auta či brýle, ani vzpomínky, jak jsem se měl, když jsem mlsal Vitacit. Jen asi jednou, abych posílil teplo rodinného krbu, jsem zhlédl seriál Vyprávěj, který byl postavený na socialistickém retru, což mi stačilo nadoživotí.

Přesto hromadím vzpomínky, velmi cíleně. Paměť je bohatý registr, co posiluje vědomí. Nemyslím, že je valný rozdíl mezi počitky teď a jindy, je to jedna databáze. Bez toho jindy, by byl člověk plochý, bezradný ve světě, nefungoval by. Já si cíleně vybavuju, upamatovávám, abych víc věděl, až budu psát. Psát o tady a teď, jenže tak, aby v tom bylo cítit vše, i minulost, bez ní by to nebylo ono: V Lidské tragikomedii, ač půjde o existenci, o můj život, žádné retro nebude, tedy ne vědomě, žádný sentiment nad relikty té doby.

Přesto je nutné to vědět: Psát o životě znamená, že je v tom cítit vše, co v něm bylo. Včetně Vitacitu anebo Marsek. Jako autista mám různé úlety, jeden z nich je, že od mládí sleduju, když jdu po ulici, auta: Vím, že před 20 lety v nich řídily jiné typy než dnes. Nebo že tehdy byla 1 žena na 5 aut, dnes to jsou cca 3. Taky už sedí v jiných autech než tehdy. Mají stále větší auta, jak dohání chlapáky - je to trochu srandovní. Taky vím, že jsem za život seděl ve stovkách aut; možná polovinu z nich jsem řídil, je to velká zkušenost.

Velká zkušenost je i znalost obydlí. Díky různým profesím jsem se dostal tam, kam jiní ne. Přimo do ložnic, když hořelo, nebo do fabrik, co se měnily v čase. Těch domů, bytů, chat, podkroví, stodol, garáží, kde se válelo kdeco. Člověk si udělá úsudek, jak se žije. Od bohatého centra přes periférii až po samoty. Všude je něco, různý design, moderní, když jste ve vilce za městem, většinou dost typizovaný. Nebo bordel, co dům dal, když jste na vsi. A hlavně fabriky, haly, provozy, to je chleba, kterého jsem se najedl dosytosti.

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

2.6.2025

Česká literatura stojí za hovno

Abych si odpočal od hlubších věcí, rozhodl jsem se, že si udělám přehled o české literatuře. Několik let jsem to nesledoval, tudíž jsem si v knihovně vzal, co bylo po ruce, načetl jsem pár i desítky stránek, druhý den jsem si došel pro další, ale nic jsem nedočetl: Pak jsem vzal do ruky namátkou od Hrabala Automat svět a zhltal povídku o slepé dívce - to je konečně pan spisovatel, řekl jsem si. To není nikdo, kdo by to uměl pojmenovat, žádný literární kritik? Že to, co se dnes vydává, je strašná sračka, rozbředlá nastavovaná kaše?

Proč je to vlastně tak slabé? Odpovídá to době, ovšem, ale já už jsem alergický na to, jak se vrší různé přívlastky, jaká je dnešní doba. Když něco chceš, např psát beletrii, musíš to překonat. Jenže to je otázka ducha, co v tobě píše. A když se přizpůsobí, jako se to děje těm, co dnes píší, nemůže být hluboký. Je jedno, zdali žena nebo muž, výsledek, jak jsem zjistil, je stejně tristní. Nepíše se pravda, jen banalita, dávno známé věci, tísíckrát řečené, od druhé světové. A když se nepíše pravda, pak to není ostré, takže to není ani krásné.

Nedávno mě pobavil článek, který se zabýval čtenářstvím: Jak dnes málo čtou chlapci, a co by se pro ně mělo psát. Mužské psaní bylo drsné, tvrdé až machistické. A to už dnes neprojde, psal autor. A já si říkám, že by to měl říct Hrabalovi; ostrost, drsnost musí být, aby byla pravda, ale je tam i něha, jelikož je to krásné. Umí to nějaká česká autorka? Máme srazy různých autorek, plní různé festivaly: Ale jsou to paničky z kavárny, co se cpou dortama, přesně takové píší knihy, plné frustrace, že dorty zkazily jejich postavy.

Nejhorší je ta sebevzhlíživá vážnost: už to je mentálně druhořadé, když se to spojí se slovy, strašně to nudí. Když se berete příliš vážně, jste v realitě uvězněni, bez nadhledu. Jak byste mohli vidět pravdu? Zvlášť, když pak ješitně vršíte věty (Denemarková), velmi nejasné, o to nabubřelejší, rádoby postmoderní. Číst se nedají, ale utrpení to je. Stejně vážně (Bellová) se dá psát o těch, o nichž nic nevíte, byť o to empatičtěji. Působí to neživotně, uměle, podobně, jako když píšete snaživě (Hůlová) o tom, o čem už psali větší mistři nežli vy.

Jakmile chybí hravost, chybí krása. Nejde o to, o čem, ale jak, což se dnes nebere v potaz. Pravda je ostrá jak břitva, krása je hrůza, která plní srdce, když ho rozpářete. Jenže lehkovážně (Rudiš) nebo fádně (Hájíček) se k ní nepřiblížíte. Být nečekaný až šokující je jiné kafe než póza nebo epigonství (Zábranský), případně rutina (Němec). Přitom třeba Němec by mohl, měl by na víc. Netrpí nudou nebo zmatkem, je tam realita, takže se dá číst: Jenže chybí zkušenost, pád na dno, trávit život na katedrách, festivalech a redakcích je omyl.

Pro koho se vlastně píše beletrie? Tedy ta krásná, výjimečná? Vždycky se psala pro elitu, úzkou vrstvu. Je pověra, že se dnes už nečte; čte se brak, jako se četl před 50 nebo 200 lety. Balzaca nebo Huga louskali šlechtičny, bohaté měštky a vzdělanci. Ostatní, byť jen část society, četli brak, dnes ho čtou digitálně. Nic moc se v tom nemění, vůbec se moc nemění, i když je dost hysterie. Jen ta úroveň krásy (beletrie) upadla, jelikož ji zploštili průměrní, hodně ženy. Zatím nedosahují valné úrovně, muži jsou vůči tomu konformní.

Takže jediná cesta je psát klidně ostře nebo drsně: Pravda je v tom, když hladíte proti srsti. Občas mě někdo potěší, třeba p. Peřina, v Echo24, kde se stále píše tu a tam i o umění. Zpovídal T. Stana, fotografa, který celý život fotí nahotinky. Řeklo by se velmi fádní, ale nejde o téma, jde o to, jak je to udělané: Vidět neotřele až nečekaně, to je krása, když vyjde celek, třeba fotografie. Anebo článek o Arcade Fire, skvostné kapele - J. Peřina i tady hladí proti srsti; ta kapela mě provází už léta, například "Funeral", krásné album s příhodným názvem...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

27.5.2025

90 procent toho, na co člověk myslí

Když jsem zmínil Bondyho Útěchu z ontologie, což byla aluze na Rádlovu Útěchu z filosofie, pomyslel jsem si, jak je útěcha zásadní. To vychází z bytostné lidské potřeby; využilo to svého času náboženství, ale je to obecně vzato něco, co potřebuje každý, i když cynik. Tedy i já, když mám teď na krku nejen dceru, taky matku, co žila 65 let s otcem, starala se, soužila se, teď neví, co se sebou, obestírá ji nicota: Otec, aspoň pro mě, byl až všední samozřejmost, která začala chybět, když není, teprve vzácnost dává všemu cenu.

Jenže najít útěchu je těžké: Já ji vždy hledal v jediném, v sobě blízkých, ač mrtvých, v jejich životech. Od 12 let jsem sám, není nikdo, kdo by tušil, rozuměl, možná tu byla x-krát snaha, která vyšla na prázdno, musel jsem se přizpůsobit, starat se, vydělávat, můj svět, čímž se obsesivně zabývám, je moje věc. Nechoď si stěžovat, tak zněla výchova. Ženy jsou dobré, na sex, ale jinak, jak věděl Arthur S., preferují průměr. Můj svět je osamělý, nezměnitelně. Už dávno jsem trumfl Nietzscheho, který ve 40 napsal, že je sám jako ve dvaceti.

Ta věta mě ve dvaceti šokovala: Dnes mi na ní nepřijde nic divného, proto si přece Vincent ustřelil srdce. Jak symbolické, u podivína, kterému se všichni smáli. Tolik vášnivosti v těch plátnech! Ale i smutku a zoufalství, o tom by mohl vyprávět i Cézanne. Přítel Zola, co mu vrazil dýku do zad, popsal ho jako patlala - po smrti se mu všichni klaněli, ty osamělé kopce, ta osamělá zátiší! A co třeba Ernest, který promrhal talent, měl všechno, ale ani to nestačilo, deprese izoluje, můžeš být kdekoliv, milovaný Ketchum tě nezachrání.

Jenže dnes žijeme v profánní době, jak trapné být hysterický, jako byl ještě třeba Bondy. Ten páchal sebevraždy průběžně, zatímco přítel Boudník si to už dávno hodil. A co třeba Hrabal, milovník básníků, jak často mluvil o Majakovském a Jeseninovi? Oba to skončili, v nejlepším přestat. Jeden se zastřelil, druhý se pověsil. Ta inspirace tady zůstane, stačí vystoupat na vrchol prázdnoty, pak ji iniciovat. Může to být i sladké, když krmíš ptáky, cítíš se sám jako pták, který má křídla. Není na tom nic, o čem by se mělo zpětně pochybovat.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

20.5.2025

Kritika všech tří Kantových kritik

Abych pokročil dál, od čisté ontologie, k epistemologii, k etice nebo k estetice, nemůžu se vyhnout Kantovi. Za posledních 350 let se z něj stal balvan, který zatížil lidské poznání. Je tady tak automaticky, že to není lidem příliš známé. Jenže věda z něj vychází, osvojila si ho, absorbovala, jede v jeho linii. I když myslel transcendentálně, je vhodný pro praxi, dalo by se říct. Na jeho kritice čistého rozumu, formách i kategoriích se dá těžko něco rozporovat. Potíž je v tom, že paradigma, které spoluvytvořil, je už zcela setrvačné.

Je to stejné, jako když se zpochybnil Bůh: Nebo tedy náboženský výklad světa, čímž začla astronomie. Země, která byla středem všeho, najednou byla jen malá planetka. Typický výklad vědy nabral dech, už se nezastavil, zato Bůh umíral. Jenže tak skomírá dodnes, stále se vedou debaty, vážné disputace, téměř scholastické. Nedělám si iluze, že by vědecký výklad, jak vnímat svět, zmizel, i kdyby se ujal jiný výklad. Jistě i po dalších 350 letech se budou vést debaty o superstrunách a o černých dírách, ačkoliv to bude irelevantní.

Kritika čistého rozumu je logicky nezpochybnitelná; nedá se v ní šťourat ani špendlíčkem, resp. obsahově. Jenže když si uvědomíme, že věc o sobě je nicota, je vše jinak. Není žádné a priori, nepoznatelné, od Boha, je jen zobrazený svět. Když není časoprostor, není nic. V tom je změna, která to vše převrací: Formy a kategorie rozumu jsou výsledek vědomí, jeho stále větší strukturace. Co vnímáme v časoprostoru jako evoluci, je výraz toho, co skutečně je. Není nic, co by bylo předem, dokonce i antinomie jsou jen nevyřešený problém.

Ano, vždy tu budou nějaké hádanky: strukturace je přirozeně nese, jen se budou měnit. Dokonce bych řekl, že Kantovy aporie jsou dnes zastaralé, podmíněné dobou. Jestliže vše vzniká z ničeho, není konečnost, vše je jen naše projekce. Stejně tak je irelevantní i nekonečno. Nedává to totiž žádný smysl. Podobně i nutná příčina, je-li nicotou, je ničím. To, že data tvoří kauzalitu, je způsob třídění, aktivovaná data si řadíme příčinně, byť ne důsledně. Jak už jsem psal, bez možnosti, tj. volnosti, tj. svobody by systém nefungoval.

x

Přesto celá logika čistého rozumu zůstává: Jen se dívám na celek úplně novým pohledem. Když odstraním věc o sobě (čili Boha), začne celek jinak působit. Obdobné je to i u praktického rozumu. Je až s podivem, jak každý z nás podléhá době; Kant toužil po Bohu, což poznamenalo jeho etiku, tj. kategorický imperativ. Je to pouze převlečený pánbůh. Když se omezíme jen na časoprostor, vidíme, že apriorní zákon je spekulace. V časoprostoru vládne evoluce, tedy strukturace, tj. postupná korekce všech vztahů.

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

6.5.2025

Americká výchova je mi protivná

Vždy mě bavilo, když mi někdo řekl, podle toho, co si vyčetl v mé próze, že jsem takový či makový, podle charakteru hrdiny. Jenže to je mýlka, už proto, že nepíšu o sobě, v ich formě, ty situace jsou vyfabulované, byť by mě tam chtěl někdo vidět, je to vždy mystifikace, což je žánr, který je mi nejblíž, odjakživa. Respektive od časů, kdy jsem s Alanem Pobudou na Ostravsku tvořil mýty, abych přečkal vojnu. Hemingway kdysi řekl, že spisovatel, kdyby nepsal, mohl by být zločinec, s čímž souhlasím, jen nemám tu hrabivost.

Ovšem nepíšu o všem, třeba o výchově, teď v novém románu, proto si to chci zapsat sem: Moje dcera těžce padla, vypadala na umření (zrovna se mi to nejmíň hodilo), takže jsem jí přiložil dlaň na čelo, abych vyhodnotil situaci: "Ty nemáš teploměr?" chtěla vědět. Vyjasnil jsem jí, že mi stačí na diagnostiku dlaň. "Buď je normál, zvýšená nebo na špitál!" poučil jsem ji. Je to přístup, který zastávám celkově: Přirozený, nikoliv přírodní. Není to nic proti přístrojům, je to o soběstačnosti. Zjistit, zdali je pacient zralý na doktora anebo ne.

"Aspoň konečně vypiješ horkej čaj," řekl jsem, protože vím, že jakékoliv pocení vždy ignorovala. Kdyby měla teploměr, určitě by udělala to, co já v dětství, strčila by ho do čaje, aby zvýšila teplotu, podle toho, jak moc se jí nechce do školy. Ale ozdravování jsem nechal na ní: Ve 14 musí vědět, jestli chce být zdravá nebo ne. Vzpomněl jsem si, jak mi, nedávno, její máma vytkla americkou výchovu. Trochu mě to zarazilo, ale přešli jsme to, já to nekomentoval - jen jsem si říkal, proč lidi tak často používají pojmy tak nepřesně.

Sám jsem si, ještě v době, když jsem si nemyslel, že budu mít někdy děti, říkal, jak blbý je ten pedocentrismus. V průběhu devadesátek zažil boom liberální přístup, dětem vše dovoleno. Jistě, není to jen výsada U.S.A., zboštění dětí je i jinde, v jižních zemích. Ale to, že je dítě tzv. rovnocenný partner, je zcela americké. A to fakt nepraktikuji, dávám jasný řád, několik povinností, přes něž nejede vlak, na nichž trvám - vstávat do školy, v sobotu úklid, vzít si svačinu z lednice, špinavé prádlo do prádla, neotravovat otce malichernostmi atd.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

29.4.2025

Příručka, jak se stát nesmrtelným

Může se zdát, že systém nicoty je natolik chladný, nevstřícný vůči člověku, že je jako model světa stěží přijatelný. Já si myslím opak, protože jeho jasnost, čistota, jednoduchost dává člověku svobodu, kterou žádný model světa zatím neměl. Odstraňuje všechny bohy, předurčenosti, zátěže, které nás strhávaly do úzkosti a podřízenosti. Žádný pán, karma či imperativ nad námi nevisí a nehrozí nás ztrestat. Je jen čistá realita, kterou tvoří trojjedinost, čili existencializace, manifestace, strukturace, v nichž neustále všechno vzniká z nicoty.

Tato trojjedinost se projevuje i v našem vnímání. Je to jen jiný pohled na totéž, na aktivaci světa. Může to znít nečekaně, že vše, co vnímáme, stále realizujeme z nicoty. Děláme to trojjedině tím, že aktivujeme, třídíme, zobrazujeme, vytváříme časoprostor. Data, která jsou v potenci, jsou stále k dispozici, tady a teď, podle potřeby. Navíc samy mají v sobě primárně vědomost, která slouží ke korekci. Tak vzniká celý systém, že je vše korigováno, na vrcholu vědomí (toho lidského) dochází i k akceleraci, přepadu do nicoty.

Vědomost dat je stále stejně trojjediná: Tím, že jsou data v potenci, mají v sobě možnost, volnost, nahodilost. Tyto prvky tvoří kreativitu světa, jeho korekci v rámci časoprostoru. Je v nich de facto i svoboda, ontologicky daná, bez ní by došlo k entropii. V prvotních datech těžko svobodu vidíme; drží pevně v kauzalitě. Přesto jistá volnost, nahodilost provází celý systém, až k lidské vůli. Tam se svoboda uvolňuje, je ontotvorná, tvoří vrstvu "umělé" sebetvorby. Kauzalita, jak ji tvoříme, se tím rozvolňuje, jsme relativně svobodní.

Co patří do naší "umělé" sebetvorby? Třeba Bůh, jak jsme si ho vysnili, je hlavní položkou. Ale cokoliv dalšího, teorie relativity příp. UFO, cokoliv, co projektujeme v kosmu. Nutí nás k tomu úzkost, stahování do nicoty, kdesi v našem nitru. Chceme se uchovat, jako všechno; život se brání nicotě. My tomu říkáme smysl, nesmrtelnost, věčnost. Ale rigidita je jen relativní: všechna data nicotní. Přesto je rozdíl, jakou životnost mají na základní úrovni, tzv. hmotná data, a jakou životnost máme my, když se chceme sebeuchovat.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

15.4.2025

Na vše se vyser, tady leží Zbyněk Fišer

Jelikož nedám na postmoderní kecy o oddělení díla a autora, rád si čtu o tom, jak žili mí mistři - mám životopis Nietzscheho, Hemingwaye, Klímy, Bukowského, Kundery, něco o Hrabalovi a Singerovi. Poslední, kdo mi chyběl, byl Egon Bondy. Vznikla kniha, která se zabývá jeho spoluprací s StB., je to tlustá, hnusně těžká kniha. Vzal jsem si ji do Varů, kde se válím, trochu s obavou, jelikož hlavní část napsal p. Vodrážka. Četl jsem ho kdysi ve Vokně, pak se z něj stal feminista, měl absurdní terminologii, ale v této knize se zklidnil.

Alespoň terminologicky, jinak to pojal razantně. Ta černobílost je, zdá se mi, ještě větší, než Novákův životopis "Kundera". Věnuje se výhradně Bondyho práskání, jeho životu naopak málo. Což je syndrom doby, tak malé průměrné, užvaněné, že Bondy je dnes už jen bizarní básník, ale už vůbec filosof. Tak ho reflektují média, lidi na sítích, když o něm vůbec cosi vědí. O tom, že udělal něco v ontologii, nikdo nemluví. To je ostatně úděl malých národů, že to velké nevidí - velkou filosofii dělaly vždy velké národy, Číňané, Indové, Řekové atd.

Když se v Česku objeví velký myslitel, je to otázka vytěsnění kamsi do bizáru. A tím velký myslím svobodný jako pták, řekl bych, ten, co nemá žádné zábrany. Jedině tak lze někam dojít, úplně jinam. E. Bondy, žák L. Klímy, někam došel, což ví jen pár zasvěcených. Poctivě propátral bytí, byť ho už v 60. letech nazvali filosofickým snílkem. Nespokojil se s tím, že začala vědecko-technická revoluce. Napsal Buddhu, Útěchu z ontologie a pár Filosofických sešitů, kde došel, kam uměl - z mého pohledu hodně daleko, skoro až k nicotě.

Ta svoboda měla ovšem vedlejší důsledky. Žít v totalitě a dělat svobodně svou práci, to člověka něco stojí. Stojí ho to zdraví, štěstí, občas, jako v Bondyho případě, čest. Je fakt, že u něj je to složitější, jednak byl vždy marxista, čímž se netajil. Neprošel tím, čím prošel např. Kundera, tedy sebekritikou, konformitou, kdy se vysmějeme hříchům z mládí, jak jsme udávali, psali oslavné básně. Bondy byl v tomto konzistentní, jeho amoralita trvalá, v tom, že mu záleželo jen na přesvědčení a díle, které ospravedlní všechno.

Bondy byl neduživý psychotik, těžko by vydržel vězení. Chtěl jen myslet, studovat a psát. Nechci ho omlouvat, ale jeho život měl víc vrstev, než jen spolupráci s StB. Co vím, byl i štědrý, miloval svou družku, půjčoval peníze, o Hrabalovi, kterému záviděl úspěch, mluvil na sklonku života velmi pěkně ap. Jako marxista, materialista, to měl v ontologii těžké, ale inspiroval se Nagardžunou, ta nesubstančnost, kterou navrhl, je zdařilý model bytí. Být na jeho místě, nikdo nevíme, jak bychom odolali, když by zaťukali estébáci.

Navíc filosofie je o abstrakci, tam se charakter ztratí. Důležitá je svoboda myšlení, naprostá anomie. A tu Bondy měl, vytvořil si ji, v době, co to vůbec neumožňovala. V jeho básních a próze se ta pokřivenost projevuje víc, tam jde o empirii. Tam se držím slov Goetha o tom, že k velkolepému stylu je třeba jisté osobnosti. Jenže k té patří, jelikož jsme jen lidi, taky jistá slabost, trapnost, zákeřnost. Jedině pak je próza sugestivní, když se v ní odráží ubohost. Oddělit člověka od díla nelze, ale je třeba ho měřit skrz velikost jeho tvorby.

Takže p. Vodrážka, jehož disidentskou statečnost nezpochybňuji, to pojal dost příkře. Určitá zaujatost je v tom patrná, co ji způsobilo, to ponechme jeho sebereflexi. O E. Bondym ta kniha vypovídá málo, protože není syntetická. Mnohem líp se s celou aférou vypořádal P. Placák, když pravil, že si ušetřil deziluzi už tím, že poznal, hned na prvním setkání, že Bondy je totální magor...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

8.4.2025

Důvod, proč je Facebook žumpa světa

Výhoda systému nicoty je v tom, že řeší různé problémy, které se táhnou filosofií už tisíce let. Jeden z nich je dichotomie mezi tzv. jevy a tzv. bytím, což tady od Laotseho, Buddhy, Platóna neustále straší. Výhodou nicoty je de facto, že vůbec nepřekáží. Není žádné bytí, podstata či princip, jsou tu jen aktivovaná data. Data, která aktivuje z nicoty vědomí, které je také jen nejsložitější soubor dat, a které data, včetně sebe, třídí, vytváří zobrazený svět tak, jak ho známe. Třídění dat je nutné, aby byla korekce, akcelerace celého systému.

Takže jediná skutečnost jsou zobrazená data: kdyby nebyla zobrazená, neexistovala by. Zobrazení dat znamená jejich aktivaci. Není nic jiného než tento svět, tato realita. Aktivace je už třídění, zobrazení, není v tom žádný rozpor. Je jen zobrazení dat, jež je aktivované z nicoty a ta je bez všech určení. Není v prostoru, času, věčnosti či nekonečnosti. Je bez všech určení, jen se existencializuje, manifestuje, strukturuje: V prvotní strukturaci je potence, bez ní by nebyla možnost, tudíž určitá volnost, což působí nahodilost.

Právě tyto prvky vytváří vědomí; vědomí je tedy korekce systému, stále složitější databáze (používám dnešní pojmy, jinak by se dalo říct, že je to entita). Všechna data mají v sobě vědomost, ale teprve lidská data jsou sebereflektivní. Nejenže korigují, ale i akcelerují. A jakým způsobem se data akcelerují? Jednak vědomě: sny, fantazií, imaginací. Tj. tradiční obnova systému, dnes ale známe i jiné obnovy. Jsou strojové, umělé, pomocí digitálních technologií. Říká se jim virtuální, ale chápou se tak vágně, až je to zavádějící.

To, co je virtuální, je simulované. To ostatní, data všeho typu, na platformě technologií, jsou stále stejná data. Reálně aktivovaná z nicoty, nelišící se od jiných. Stejně jako máme umělé zuby, kyčle nebo silikonová ňadra, máme i sociální sítě. Prsa s implantáty jen vylepšují realitu, dojem, co chtějí vzbudit. Působí vzrušení, stejně jako působí vzrušení žvásty, které se vedou na netu. Tím chci říct, že je jen jedna realita, včetně toho, že se v ní uměle simuluje: I hra, vytvořená pro zábavu (nebo nácvik pilota) je stále aktivovaná z nicoty.

x

Takže je jedna realita, ve které žijeme: Přitom ji ve vědomí relativizujeme, třídíme data tak, aby dala sled kauzality. Proto prvotní (rigidní) data vnímáme jako hmotu, zatímco další jako duševno. Dosud se klasicky dělil svět na materiální a imateriální; čím vědomější, tím nehmotnější. To nejrelativnější, na vrcholu vědomí, přepadá do nicoty, tedy sny, vize, nápady, jen málo z toho přežije. Stejně tak klepy na návsi, plky v baru, blafy v médiích, vše se znicotní. Je to odpad, který bych vymezil novým slovem surmaterialita.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

25.3.2025

Ješitnost vědy a duchaplnost filosofie

Iluze, že poznání světa, k němuž jsme dospěli, je něco konečného, je dávný úděl lidstva. Také dnešní výklad, jehož kontury tvoří věda, je něco, co se nerado zpochybňuje. Je to ovšem stejný omyl, jako ten teologický, tedy je třeba ho vidět jako relativní. Ostatně tato relativita, kterou věda v sobě ipso facto obsahuje, je hlavní slabina. Ukazuje se, že věda konstruuje, tj. jen kvantifikuje realitu, ale o postavení reality samé, jak vnímáme a co vlastně vnímáme, nemá co říct. Proto je třeba stavět duchaplnější modely, kterých je schopna jen filosofie.

Tolik vysmívaná filosofie, která je pro vědu, jež má důkazy, jen služkou, je prostě duchaplnější. Může měnit paradigma, což věda nedokáže, byť si to leckdo myslí. Taky měním paradigma, svým systémem nicoty, aniž bych zpochybnil vědu. Nemám nic proti jejím důkazům: jen tvrdím, že nemůže poznat to, co ji obklopuje. To, že svět stále vzniká z ničeho, je zcela v souladu s fyzikou. Nic jiného totiž nikdy neobjeví. A já dokonce na nicotě netrvám, jen říkám, že to, z čeho svět vzniká, musí mít typus bez všech určení.

Jenže něco, co nemá žádné určení, je nic. Nemůže to být princip, co ho jen neznáme, jelikož by vytvářel nekonečnou příčinu. A naše jistota, vědomé já, dokazuje opak. Jedině moje vědomí, co se umí protivit, je jistota, že je tu něco, co nepodléhá kauzalitě. A to je možné jen tehdy, když je kauzalita naším výtvorem. Respektive způsobem třídění, čtení dat, kterými vědomí svět zobrazuje. To, že jsou tu data, jistě, ale taky je fakt, že musí být bez všech určení. To znamená, že jsou mimo čas a prostor, že jsou nicotná, tj. stále aktivovaná.

Takže model visí jen na dvou jistotách: na našem vědomí a na tom, že svět aktivujeme z nicoty. Důležité je, jakou roli hraje vědomí. Jednak je zcela objektivní, resp. není subjektivní. Je reálnou součástí systému, kde je korektivem nicoty. Je nejsložitější entitou, maximalizací dat, jak je právě svede obsáhnout. Vědomí je korektiv, jinak by nebylo možné to, co dokáže: sebereflektovat se. Právě reflexe, obrat v sobě, je důkaz nicoty, bez ní by nebyla možná svoboda. Zaměření myšlení, převrácení světa, je otázka svobodné vůle.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

18.3.2025

Moje probuzení z dogmatického spánku

Zpochybnit vědecké paradigma je něco, co je dnes téměř nepředstavitelné: já to dělám pouze z filosofického hlediska. Nemám proč napadat úžasné objevy, kterými věda projektuje svět. Je to zobrazený svět, svět empirie, kde vládnou smysly, zkušenost, experiment. Potíž vzniká, když věda, či její jednotlivý obor, chce popsat sama sebe. Když chce přesáhnout do obecného popisu reality. Když zobecňuje své speciální poznatky, chce jimi definovat svět. To se ve velkém stalo za Covidu, což byla doba, která ve mně způsobila převrat.

Je to stejný převrat, jaký zažili osvícenci, když odvrhli boha. Podívat se na realitu jinak, bez relativity, kterou definuje věda, je otřes. Náhle je vidět, že věda konstruuje vesmír, kde je člověk stále relativnější, proto má tendenci se k nám tak i chovat. Jen filosofie může zajistit, aby byl člověk to, o co na světě jde. Copak nakonec jde o něco jiného? Tedy, aby člověk přežil jako jediný smyslotvůrce? Nebo podlehne vědě, jejímu scientismu, který z nás dělá, aniž si to uvědomuje, robota? Nebo, abych byl korektní, hladce fungující konstrukt?

Přesně tento konstrukt z nás udělali za Covidu. Chtěli efektivitu, pozitivní přístup, ochranu systému. Jenže se ukázaly limity, kdy jednotlivci, jednou virolog, jindy biochemik, chtěli aplikovat to, co věděli o viru, na celek společnosti. Ano, mohli sdělit, že virus má tu a tu smrtnost, jak se před ním chránit, ale celek, společnost, je obecnina, kterou může trochu řídit jen politika. Bohužel žijeme ve vědeckém světonázoru: což se ukázalo být jako velmi limitující. Nejen vědci, ale i média, většinou, podlehla řízení společnosti "à la věda".

Dokud si toto nepřiznáme, lepší to nebude. Vědec je potřebný tam, kde zkoumá, pochybuje, ověřuje. Jeho poznatky jsou validní v jeho oboru, ale když s nimi vyjde ven, na tržiště řečí, ztrácí autenticitu, tato relativita je evidentní. Má data, čísla, grafy, ale ty se konfrontují, devalvují řečmi, v médiích, na sítích, stanou se žvásty. Speciální obor se ocitá ve sféře, kde vládne surmaterialita. Je ve sféře, která přesahuje obor, hmotu, zkušenost i ověřitelnost. Na tento fakt není věda připravená, tudíž se čílí, snaží se hájit své pozice.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje