Deník spisovatele

5.5.2025

Americká výchova je mi protivná

Vždy mě bavilo, když mi někdo řekl, podle toho, co si vyčetl v mé próze, že jsem takový či makový, podle charakteru hrdiny. Jenže to je mýlka, už proto, že nepíšu o sobě, v ich formě, ty situace jsou vyfabulované, byť by mě tam chtěl někdo vidět, je to vždy mystifikace, což je žánr, který je mi nejblíž, odjakživa. Respektive od časů, kdy jsem s Alanem Pobudou na Ostravsku tvořil mýty, abych přečkal vojnu. Hemingway kdysi řekl, že spisovatel, kdyby nepsal, mohl by být zločinec, s čímž souhlasím, jen nemám tu hrabivost.

Ovšem nepíšu o všem, třeba o výchově, teď v novém románu, proto si to chci zapsat sem: Moje dcera těžce padla, vypadala na umření (zrovna se mi to nejmíň hodilo), takže jsem jí přiložil dlaň na čelo, abych vyhodnotil situaci: "Ty nemáš teploměr?" chtěla vědět. Vyjasnil jsem jí, že mi stačí na diagnostiku dlaň. "Buď je normál, zvýšená nebo na špitál!" poučil jsem ji. Je to přístup, který zastávám celkově: Přirozený, nikoliv přírodní. Není to nic proti přístrojům, je to o soběstačnosti. Zjistit, zdali je pacient zralý na doktora anebo ne.

"Aspoň konečně vypiješ horkej čaj," řekl jsem, protože vím, že jakékoliv pocení vždy ignorovala. Kdyby měla teploměr, určitě by udělala to, co já v dětství, strčila by ho do čaje, aby zvýšila teplotu, podle toho, jak moc se jí nechce do školy. Ale ozdravování jsem nechal na ní: Ve 14 musí vědět, jestli chce být zdravá nebo ne. Vzpomněl jsem si, jak mi, nedávno, její máma vytkla americkou výchovu. Trochu mě to zarazilo, ale přešli jsme to, já to nekomentoval - jen jsem si říkal, proč lidi tak často používají pojmy tak nepřesně.

Sám jsem si, ještě v době, když jsem si nemyslel, že budu mít někdy děti, říkal, jak blbý je ten pedocentrismus. V průběhu devadesátek zažil boom liberální přístup, dětem vše dovoleno. Jistě, není to jen výsada U.S.A., zboštění dětí je i jinde, v jižních zemích. Ale to, že je dítě tzv. rovnocenný partner, je zcela americké. A to fakt nepraktikuji, dávám jasný řád, několik povinností, přes něž nejede vlak, na nichž trvám - vstávat do školy, v sobotu úklid, vzít si svačinu z lednice, špinavé prádlo do prádla, neotravovat otce malichernostmi atd.

Jenže v takovém prostoru je pak i svoboda. Kde je řád, není nutné, aby se vedly rozbroje. Každý si dělá to své, dohody jsou spontánně volné, ta autorita je v řádu. Já jen dohlížím, aby neupadl. Nevím o lepším zřízení, matky to většinou přehání. Dusí, vyčítají, vyhrožují, občas povalí celý řád, čímž způsobí anarchii. Děti jsou nejisté, závislé na rozmaru, přehrávají, demonstrují, bojují. Pak je dítě neurotik, přebírá vlivy, co jsou dnes až patologické: Netvrdím, že líp vychovávám, to ani náhodou - ale vím, že aspoň neprudím.

Jistě, asi jsem benevolentní, občas rozmazluju. Ale stále v nějakém řádu, což není americké. Mám sousedy, architekty, sympatický pár, s malým prckem. Slyším ho od té doby, co se narodil, křičí všude, kde zrovna je, před bytem, na chodbě, v přízemí, na dvoře, na ulici. Už zdálky je slyšet, když se blíží, nezavře ústa, nemluví, řve. Kdyby mu uměli říct, že se někde neřve, zmlkl by. Ale to by ho museli omezit, což se partnerovi přece nedělá - jenže dítě není partner. A tak mě ten smrad ruší, kdykoliv medituji civěním do stropu.

Vůbec je amerikanizace velký problém. Projevuje se občas i pozitivně, ale hlavně nepatřičně. Naše dějinné podmínky jsou jiné, hegemon přenáší své fóbie, kulturní pohyby, které on umí revidovat, má to v genech, zatímco Evropa, zejména ta germánská, ne. Stále je zde bůh Ódin, který nezná slitování, až k sebezničení. Proto je amerikanizace tak chybná, což si stále moc nepřipouštíme: není to jen v ideologii a v zeleném běsnění, ale je to i v technologizaci člověka - jak náš život na sítích ovlivní demokracii, na to nemám bohužel odpověď.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

29.4.2025

Příručka, jak se stát nesmrtelným

Může se zdát, že systém nicoty je natolik chladný, nevstřícný vůči člověku, že je jako model světa stěží přijatelný. Já si myslím opak, protože jeho jasnost, čistota, jednoduchost dává člověku svobodu, kterou žádný model světa zatím neměl. Odstraňuje všechny bohy, předurčenosti, zátěže, které nás strhávaly do úzkosti a podřízenosti. Žádný pán, karma či imperativ nad námi nevisí a nehrozí nás ztrestat. Je jen čistá realita, kterou tvoří trojjedinost, čili existencializace, manifestace, strukturace, v nichž neustále všechno vzniká z nicoty.

Tato trojjedinost se projevuje i v našem vnímání. Je to jen jiný pohled na totéž, na aktivaci světa. Může to znít nečekaně, že vše, co vnímáme, stále realizujeme z nicoty. Děláme to trojjedině tím, že aktivujeme, třídíme, zobrazujeme, vytváříme časoprostor. Data, která jsou v potenci, jsou stále k dispozici, tady a teď, podle potřeby. Navíc samy mají v sobě primárně vědomost, která slouží ke korekci. Tak vzniká celý systém, že je vše korigováno, na vrcholu vědomí (toho lidského) dochází i k akceleraci, přepadu do nicoty.

Vědomost dat je stále stejně trojjediná: Tím, že jsou data v potenci, mají v sobě možnost, volnost, nahodilost. Tyto prvky tvoří kreativitu světa, jeho korekci v rámci časoprostoru. Je v nich de facto i svoboda, ontologicky daná, bez ní by došlo k entropii. V prvotních datech těžko svobodu vidíme; drží pevně v kauzalitě. Přesto jistá volnost, nahodilost provází celý systém, až k lidské vůli. Tam se svoboda uvolňuje, je ontotvorná, tvoří vrstvu "umělé" sebetvorby. Kauzalita, jak ji tvoříme, se tím rozvolňuje, jsme relativně svobodní.

Co patří do naší "umělé" sebetvorby? Třeba Bůh, jak jsme si ho vysnili, je hlavní položkou. Ale cokoliv dalšího, teorie relativity příp. UFO, cokoliv, co projektujeme v kosmu. Nutí nás k tomu úzkost, stahování do nicoty, kdesi v našem nitru. Chceme se uchovat, jako všechno; život se brání nicotě. My tomu říkáme smysl, nesmrtelnost, věčnost. Ale rigidita je jen relativní: všechna data nicotní. Přesto je rozdíl, jakou životnost mají na základní úrovni, tzv. hmotná data, a jakou životnost máme my, když se chceme sebeuchovat.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

15.4.2025

Na vše se vyser, tady leží Zbyněk Fišer

Jelikož nedám na postmoderní kecy o oddělení díla a autora, rád si čtu o tom, jak žili mí mistři - mám životopis Nietzscheho, Hemingwaye, Klímy, Bukowského, Kundery, něco o Hrabalovi a Singerovi. Poslední, kdo mi chyběl, byl Egon Bondy. Vznikla kniha, která se zabývá jeho spoluprací s StB., je to tlustá, hnusně těžká kniha. Vzal jsem si ji do Varů, kde se válím, trochu s obavou, jelikož hlavní část napsal p. Vodrážka. Četl jsem ho kdysi ve Vokně, pak se z něj stal feminista, měl absurdní terminologii, ale v této knize se zklidnil.

Alespoň terminologicky, jinak to pojal razantně. Ta černobílost je, zdá se mi, ještě větší, než Novákův životopis "Kundera". Věnuje se výhradně Bondyho práskání, jeho životu naopak málo. Což je syndrom doby, tak malé průměrné, užvaněné, že Bondy je dnes už jen bizarní básník, ale už vůbec filosof. Tak ho reflektují média, lidi na sítích, když o něm vůbec cosi vědí. O tom, že udělal něco v ontologii, nikdo nemluví. To je ostatně úděl malých národů, že to velké nevidí - velkou filosofii dělaly vždy velké národy, Číňané, Indové, Řekové atd.

Když se v Česku objeví velký myslitel, je to otázka vytěsnění kamsi do bizáru. A tím velký myslím svobodný jako pták, řekl bych, ten, co nemá žádné zábrany. Jedině tak lze někam dojít, úplně jinam. E. Bondy, žák L. Klímy, někam došel, což ví jen pár zasvěcených. Poctivě propátral bytí, byť ho už v 60. letech nazvali filosofickým snílkem. Nespokojil se s tím, že začala vědecko-technická revoluce. Napsal Buddhu, Útěchu z ontologie a pár Filosofických sešitů, kde došel, kam uměl - z mého pohledu hodně daleko, skoro až k nicotě.

Ta svoboda měla ovšem vedlejší důsledky. Žít v totalitě a dělat svobodně svou práci, to člověka něco stojí. Stojí ho to zdraví, štěstí, občas, jako v Bondyho případě, čest. Je fakt, že u něj je to složitější, jednak byl vždy marxista, čímž se netajil. Neprošel tím, čím prošel např. Kundera, tedy sebekritikou, konformitou, kdy se vysmějeme hříchům z mládí, jak jsme udávali, psali oslavné básně. Bondy byl v tomto konzistentní, jeho amoralita trvalá, v tom, že mu záleželo jen na přesvědčení a díle, které ospravedlní všechno.

Bondy byl neduživý psychotik, těžko by vydržel vězení. Chtěl jen myslet, studovat a psát. Nechci ho omlouvat, ale jeho život měl víc vrstev, než jen spolupráci s StB. Co vím, byl i štědrý, miloval svou družku, půjčoval peníze, o Hrabalovi, kterému záviděl úspěch, mluvil na sklonku života velmi pěkně ap. Jako marxista, materialista, to měl v ontologii těžké, ale inspiroval se Nagardžunou, ta nesubstančnost, kterou navrhl, je zdařilý model bytí. Být na jeho místě, nikdo nevíme, jak bychom odolali, když by zaťukali estébáci.

Navíc filosofie je o abstrakci, tam se charakter ztratí. Důležitá je svoboda myšlení, naprostá anomie. A tu Bondy měl, vytvořil si ji, v době, co to vůbec neumožňovala. V jeho básních a próze se ta pokřivenost projevuje víc, tam jde o empirii. Tam se držím slov Goetha o tom, že k velkolepému stylu je třeba jisté osobnosti. Jenže k té patří, jelikož jsme jen lidi, taky jistá slabost, trapnost, zákeřnost. Jedině pak je próza sugestivní, když se v ní odráží ubohost. Oddělit člověka od díla nelze, ale je třeba ho měřit skrz velikost jeho tvorby.

Takže p. Vodrážka, jehož disidentskou statečnost nezpochybňuji, to pojal dost příkře. Určitá zaujatost je v tom patrná, co ji způsobilo, to ponechme jeho sebereflexi. O E. Bondym ta kniha vypovídá málo, protože není syntetická. Mnohem líp se s celou aférou vypořádal P. Placák, když pravil, že si ušetřil deziluzi už tím, že poznal, hned na prvním setkání, že Bondy je totální magor...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

8.4.2025

Důvod, proč je Facebook žumpa světa

Výhoda systému nicoty je v tom, že řeší různé problémy, které se táhnou filosofií už tisíce let. Jeden z nich je dichotomie mezi tzv. jevy a tzv. bytím, což tady od Laotseho, Buddhy, Platóna neustále straší. Výhodou nicoty je de facto, že vůbec nepřekáží. Není žádné bytí, podstata či princip, jsou tu jen aktivovaná data. Data, která aktivuje z nicoty vědomí, které je také jen nejsložitější soubor dat, a které data, včetně sebe, třídí, vytváří zobrazený svět tak, jak ho známe. Třídění dat je nutné, aby byla korekce, akcelerace celého systému.

Takže jediná skutečnost jsou zobrazená data: kdyby nebyla zobrazená, neexistovala by. Zobrazení dat znamená jejich aktivaci. Není nic jiného než tento svět, tato realita. Aktivace je už třídění, zobrazení, není v tom žádný rozpor. Je jen zobrazení dat, jež je aktivované z nicoty a ta je bez všech určení. Není v prostoru, času, věčnosti či nekonečnosti. Je bez všech určení, jen se existencializuje, manifestuje, strukturuje: V prvotní strukturaci je potence, bez ní by nebyla možnost, tudíž určitá volnost, což působí nahodilost.

Právě tyto prvky vytváří vědomí; vědomí je tedy korekce systému, stále složitější databáze (používám dnešní pojmy, jinak by se dalo říct, že je to entita). Všechna data mají v sobě vědomost, ale teprve lidská data jsou sebereflektivní. Nejenže korigují, ale i akcelerují. A jakým způsobem se data akcelerují? Jednak vědomě: sny, fantazií, imaginací. Tj. tradiční obnova systému, dnes ale známe i jiné obnovy. Jsou strojové, umělé, pomocí digitálních technologií. Říká se jim virtuální, ale chápou se tak vágně, až je to zavádějící.

To, co je virtuální, je simulované. To ostatní, data všeho typu, na platformě technologií, jsou stále stejná data. Reálně aktivovaná z nicoty, nelišící se od jiných. Stejně jako máme umělé zuby, kyčle nebo silikonová ňadra, máme i sociální sítě. Prsa s implantáty jen vylepšují realitu, dojem, co chtějí vzbudit. Působí vzrušení, stejně jako působí vzrušení žvásty, které se vedou na netu. Tím chci říct, že je jen jedna realita, včetně toho, že se v ní uměle simuluje: I hra, vytvořená pro zábavu (nebo nácvik pilota) je stále aktivovaná z nicoty.

x

Takže je jedna realita, ve které žijeme: Přitom ji ve vědomí relativizujeme, třídíme data tak, aby dala sled kauzality. Proto prvotní (rigidní) data vnímáme jako hmotu, zatímco další jako duševno. Dosud se klasicky dělil svět na materiální a imateriální; čím vědomější, tím nehmotnější. To nejrelativnější, na vrcholu vědomí, přepadá do nicoty, tedy sny, vize, nápady, jen málo z toho přežije. Stejně tak klepy na návsi, plky v baru, blafy v médiích, vše se znicotní. Je to odpad, který bych vymezil novým slovem surmaterialita.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

25.3.2025

Ješitnost vědy a duchaplnost filosofie

Iluze, že poznání světa, k němuž jsme dospěli, je něco konečného, je dávný úděl lidstva. Také dnešní výklad, jehož kontury tvoří věda, je něco, co se nerado zpochybňuje. Je to ovšem stejný omyl, jako ten teologický, tedy je třeba ho vidět jako relativní. Ostatně tato relativita, kterou věda v sobě ipso facto obsahuje, je hlavní slabina. Ukazuje se, že věda konstruuje, tj. jen kvantifikuje realitu, ale o postavení reality samé, jak vnímáme a co vlastně vnímáme, nemá co říct. Proto je třeba stavět duchaplnější modely, kterých je schopna jen filosofie.

Tolik vysmívaná filosofie, která je pro vědu, jež má důkazy, jen služkou, je prostě duchaplnější. Může měnit paradigma, což věda nedokáže, byť si to leckdo myslí. Taky měním paradigma, svým systémem nicoty, aniž bych zpochybnil vědu. Nemám nic proti jejím důkazům: jen tvrdím, že nemůže poznat to, co ji obklopuje. To, že svět stále vzniká z ničeho, je zcela v souladu s fyzikou. Nic jiného totiž nikdy neobjeví. A já dokonce na nicotě netrvám, jen říkám, že to, z čeho svět vzniká, musí mít typus bez všech určení.

Jenže něco, co nemá žádné určení, je nic. Nemůže to být princip, co ho jen neznáme, jelikož by vytvářel nekonečnou příčinu. A naše jistota, vědomé já, dokazuje opak. Jedině moje vědomí, co se umí protivit, je jistota, že je tu něco, co nepodléhá kauzalitě. A to je možné jen tehdy, když je kauzalita naším výtvorem. Respektive způsobem třídění, čtení dat, kterými vědomí svět zobrazuje. To, že jsou tu data, jistě, ale taky je fakt, že musí být bez všech určení. To znamená, že jsou mimo čas a prostor, že jsou nicotná, tj. stále aktivovaná.

Takže model visí jen na dvou jistotách: na našem vědomí a na tom, že svět aktivujeme z nicoty. Důležité je, jakou roli hraje vědomí. Jednak je zcela objektivní, resp. není subjektivní. Je reálnou součástí systému, kde je korektivem nicoty. Je nejsložitější entitou, maximalizací dat, jak je právě svede obsáhnout. Vědomí je korektiv, jinak by nebylo možné to, co dokáže: sebereflektovat se. Právě reflexe, obrat v sobě, je důkaz nicoty, bez ní by nebyla možná svoboda. Zaměření myšlení, převrácení světa, je otázka svobodné vůle.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

18.3.2025

Moje probuzení z dogmatického spánku

Zpochybnit vědecké paradigma je něco, co je dnes téměř nepředstavitelné: já to dělám pouze z filosofického hlediska. Nemám proč napadat úžasné objevy, kterými věda projektuje svět. Je to zobrazený svět, svět empirie, kde vládnou smysly, zkušenost, experiment. Potíž vzniká, když věda, či její jednotlivý obor, chce popsat sama sebe. Když chce přesáhnout do obecného popisu reality. Když zobecňuje své speciální poznatky, chce jimi definovat svět. To se ve velkém stalo za Covidu, což byla doba, která ve mně způsobila převrat.

Je to stejný převrat, jaký zažili osvícenci, když odvrhli boha. Podívat se na realitu jinak, bez relativity, kterou definuje věda, je otřes. Náhle je vidět, že věda konstruuje vesmír, kde je člověk stále relativnější, proto má tendenci se k nám tak i chovat. Jen filosofie může zajistit, aby byl člověk to, o co na světě jde. Copak nakonec jde o něco jiného? Tedy, aby člověk přežil jako jediný smyslotvůrce? Nebo podlehne vědě, jejímu scientismu, který z nás dělá, aniž si to uvědomuje, robota? Nebo, abych byl korektní, hladce fungující konstrukt?

Přesně tento konstrukt z nás udělali za Covidu. Chtěli efektivitu, pozitivní přístup, ochranu systému. Jenže se ukázaly limity, kdy jednotlivci, jednou virolog, jindy biochemik, chtěli aplikovat to, co věděli o viru, na celek společnosti. Ano, mohli sdělit, že virus má tu a tu smrtnost, jak se před ním chránit, ale celek, společnost, je obecnina, kterou může trochu řídit jen politika. Bohužel žijeme ve vědeckém světonázoru: což se ukázalo být jako velmi limitující. Nejen vědci, ale i média, většinou, podlehla řízení společnosti "à la věda".

Dokud si toto nepřiznáme, lepší to nebude. Vědec je potřebný tam, kde zkoumá, pochybuje, ověřuje. Jeho poznatky jsou validní v jeho oboru, ale když s nimi vyjde ven, na tržiště řečí, ztrácí autenticitu, tato relativita je evidentní. Má data, čísla, grafy, ale ty se konfrontují, devalvují řečmi, v médiích, na sítích, stanou se žvásty. Speciální obor se ocitá ve sféře, kde vládne surmaterialita. Je ve sféře, která přesahuje obor, hmotu, zkušenost i ověřitelnost. Na tento fakt není věda připravená, tudíž se čílí, snaží se hájit své pozice.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

17.3.2025

Lehoučkým tónem o tzv. geopolitice

Zdá se, že návrat Trumpa do funkce způsobil u mnohých nadměrné vzrušení centrální nervové soustavy. Člověk nemůže ani vlézt na net, aby na něj nevybaflo nějaké velké geopolitické zamyšlení, včetně extatických debat o tom, v jak převratné době žijeme. No popravdě, v této iluzi se žilo v každé době, i v té nejnudnější, nic nového pod sluncem. Ovšem je to jako vždy, zvlášť v našem geoprostoru, daleko od pravdy, řekl bych, poslední zlom, jenž působí dodnes, byla druhá světová válka a z ní vzniknuvší povědomí, čeho je rozum schopen.

Toto (řekněme) osvětimské trauma se recykluje dodnes. Jeho vliv je vidět či slyšet ve stále ležérnější podobě - kolik lidí se častuje Hitlery, fašounky anebo si nadává náckami?! Je to charakterističtější nežli to, zdali Trump něco napíše na sítě, ať už je to sebeblbější, milióny pisálků se toho chopí, na jeden den mají zábavu. Je jasné, že někdo se geopolitice věnovat musí, vrcholní státníci, politologové či nejchytřejší analytici. Ale ta touha přiživit svou nicotnost tím, že si urvu kvadrilióntinu z moci, která hýbe světem, je hodně komická.

Připomíná to spíš kluky z pískoviště, co staví bábovičky. Jejich touha po pevnosti, kdy zhmotní absolutní moc, je infantilní. Jenže, chce-li člověk mít vládu, nejlíp nad sebou, měl by, jak řekl J.D. Vance, začít u sebe, ve svém okolí, v kraji, ve své zemi. Přeskočit rovnou do geopolitiky, je jako skočit z rybníku v Kocourkově do NHL. Zvlášť směšné je to v zemi, která je tak obehnaná jako ta naše. Přehlídnout zeměplochu přes naše kopce, které nám stíní, je kosmonautika. Jenže jen málokdo je dobrý kosmonaut, vesměs je to věštění z koule.

Místo zasvěcených úvah, co nikdy nevyjdou, je lepší někde zasadit strom. Třeba ve městě anebo právě v těch zdevastovaných kopcích. A pak by bylo nejlepší se zbavit komplexu z Německa; ze země, která od dob Bismarcka je samý extrém. Jako by tehdy, když se sjednotila, nevěděla, co sama se sebou, se svou mohutností. Nejlíp jí bylo, když byla rozdělená, v éře NSR, ale to je už pryč. Nezdá se, že by extrémy mizely, ba právě naopak, tihle skopčáci se rádi ničejí: Něco o tom vím, taky mi v žilách koluje půlka německé krve.

Fascinace takovým sousedem nás limituje. Ať už mentálně, ekonomicky anebo kulturně. Jako bychom nedovedli diverzifikovat, dívat se do všech stran a brát si odevšad. Jenže k tomu - k bezpředsudečnosti, je třeba být svobodný. Což je v Čechách rozpor v podstatě. Přebírat agendu, co nám ji vnutili z USA i EU, se nám daří. Jenže ten žargon, wokespeak, boj proti tzv. dezinformacím, omezuje pohled. Pak se nedá divit, že je tady málo přesných perspektiv. Dívat se kolem sebe, začít u sebe, v tom je začátek každé geopolitiky.

..................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

11.3.2025

Dumky nad umíráním a fanfaronstvím

Spisovatel je tvor, který má tendenci se z toho, co se mu děje, vypsat, což nejde dávat do románu, který musí zůstat objektivní, tudíž si vystačí se svým deníčkem. Poslední dobou jsem hodně přemítal nad umíráním, jelikož se mě týkalo, navíc je to téma pro každou dobu. Ta naše ovšem řeší spiš neosobní teoretické až okrajové věci, místo toho, aby šla do centra všeho žití. Medicínské debaty, dokonce i na úrovni států, o eutanazii, jsou mi, přiznám se, velmi vzdálené, protože dle mě spíš vystihují dobu, která vsadila na technokracii.

Píšu to den po té, co mi zemřel táta (brzy ráno na Tomáše), abych si otiskl tu situaci v hlavě. Jednak smrt v požehnaném věku je něco, co je výsledek loučení řady měsíců. Jestli o něco jde, pak o tyto měsíce. Člověk pochopí, že je to součást života. Tím myslím umírání: smrt chápu epikurejsky, ta vlastní neexistuje. Ale i smrt druhého (viděl jsem jich za život hodně), je jen holý fakt. Zatímco umírání, v kruhu blízkých, je něco, co nikdy nemůže být nedůstojné, protože je to oboustranné. Tím chci říct, že pro mě padá argument eutanazie.

Argument, že nechci být nikomu na obtíž: Co to proboha je? To může vymyslet jen doba, která instrumentalizuje život. V mé rodině je tradice, že je staráno až do konce, o potřebného. Když jsem jezdil pomáhat mámě, chtěl jsem, aby o tom dcerky věděly. Ne kvůli sobě, i když kdoví, ale spíš pro tradici. Aby věděly, že staří se myjí, přebalují atd. A přesto, když prožili slušný život, neztratí ani ň důstojnosti: Jediná možnost, kdy ztratíme důstojnost, je, když jsme hajzlové. Což se o mém taťkovi, objektivně, rozhodně říct nedalo.

Je fakt, že jsem nepoznal skromnějšího člověka. A to píšu i proto, že jsem se s ním díky tomu míjel. Ta sedlácká nenáročnost, skromnost není úplně moje povaha. Na druhou stranu neškodit, neubližovat, být rád za to, co mám, vede ke smířenosti. Pak je umírání klidné, pokojné. Což je další argument, který nechápu, když se říká, že budu trpět, budu mít bolesti, ať mě radši utnou. Když nejde o předčasnou smrt, člověk umírá postupně, jeho duše vyprchá: nepoznává, usmívá se, je už na onom světě, jak by se dalo starosvětsky říct.

Tedy kromě výjimečných případů (na hranici žití na přístrojích) je otázka eutanazie falešná. Je to výsledek málo myšlení i zkušeností, technokraticky pojaté "civilizovanosti". Je jasné, že je lepší, když umíráme u blízkých, co nám dají péči. Někde v hospicu zemřete dřív, zažijete občas i strádání, snad i neurvalost. Ale nikdy nemůžete přijít o svou důstojnost. Navíc vaše odcházení je stále integrální kus života. Je strašná prohra, když se dnes lidé bojí jak života tak umírání. Pak propadnou patetismu a dělají ze smrti strojovou proceduru.

Já jsem v tomto fanfarón: Bral jsem si u svých dědů, jeden byl arogantní sedlák, patriarcha, druhý děvkař, později tulák po horách, potulný básník, který mizel z domu (od babičky), ale vracel se. Včera jsem zjistil, že smrt je spíš akt byrokracie. Co všechno musí člověk zařídit, aby mohl pochovat rodiče?! Hlavně nic neopomenout, to by vás neškrtli ze všech evidencí. Já to mám vymyšlené, že tady chci být přesně do 89,6 roku (ano jak fanfaronské), ale doufám, že až to přijde, že budu mít vše nachystané, aby se nic nehledalo...

P.S. Mimochodem, když se rodí dítě, bolí ho to, nebo ne, asi jo, když tak řve, jenom nám to neumí říct, nabídneme mu taky eutanazii?!

Ukázka z knihy Deník spisovatele

25.2.2025

Malý slovník zmasakrovaných pojmů

Jedna z mých špatných vlastností je, že použije-li se nějaký pojem, chci ho definovat přesně. Proto vůbec taky už 20 let brojím proti "progresivismu", který zdemoloval pojem liberalismu. Právě pojmy, které se týkají svobody, jsou mi nejdražší: Pojem svobody byl zmasakrován, vymáchán v bahně a dnes je kvůli tomu vágní. Proto si chci tady občas nějaký ten pojem zdefinovat, začnu právě svobodou. K jejímu přesnému pochopení je nutné si uvědomit, jak je realita determinovaná, kde jedině je rozvolněná, tedy v našem vědomí.

První z častých chyb je, že svobodu absolutizujeme. Máme tendenci vidět svobodu za každým rohem. Situace, když zavřeme šelmu do klece a ona touží utéct, tzv. chce jít na svobodu, není o svobodě. Šelma jen sleduje instinkty, chce být ve svém prostředí. Pokud nějaké zvíře zdomestikujeme, je rádo, že je v ohradě. Tam naplňuje svou determinaci, tak jako šelma ji chce naplnit v buši. Stále podléháme tomu, k čemu jsme určeni, i když si to ani neuvědomujeme. Instinkty a pudy se v člověku mění na předurčenost jednání a chování.

Když mluvíme o tom, že někdo zneužívá svou svobodu, např. podnikatel, hajzl, si dělá, co chce, není to svoboda. Z 99 procent jedná z touhy svého ega, což je naprogramované. Je to touha, žádostivost, hamižnost, ale není to svoboda. Je to dost očekávatelné otročení pudu. Jediná svoboda je ta, co dává možnosti. Variabilita vůle, kdy můžu leccos, kdy se na to zaměřím, zaměřím vůli, můžu to myslet, vyslovit, zapsat, uskutečnit. Je otázka jakou svobodu má grázl, který chce něco ukrást. Kolik možností mu jeho touha dává na vybranou.

Evidentně je touha krást o žádostivosti. Tedy zase determinace, naše ego, výchova, prostředí. Těžký příklad determinace byl za covidu, když nám říkali, že nesmíme být sobci. Jenže nešlo o sobectví, šlo o diktát státu, který tě nutí, ač nechceš. Svoboda je v možnosti, ve variabilitě vůle, kdy můžeš a nemusíš. Můžeš si vybrat, riskovat své zdraví - či druhých, nebo se dobrovolně omezit. Přijmout diktát není svoboda, ani odpovědnost, jak nám říkali, velcí moralizátoři. Je to morálka, největší determinace, jakou v sobě nosíme.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

18.2.2025

Chvála bláznivosti Léta Páně 2025

Nechci psát o bláznivosti obecně (jak to udělal Erasmus), chci psát o své osobní bláznivosti. Myslím, že bláznivosti je málo, že k ní má jen málokdo odvahu. Většina lidí se stává otroky technických hraček, jsou v područí představ, co mají zastydlí hoši ze Silikon Valley. Myslí si, blbečci, že to pravé ořechové je být napůl volem a napůl robotem, kterého jednou zbaští umělá inteligence. Jenže je to pořád to samé, co už věděl velký humanista, že člověka definuje nevyzpytatelnost - a ta je pravou podstatou radosti, kreativity a naplněnosti.

Moje nevyzpytatelnost je už nezměnitelná. Přechází do slov, co používám, a do vět, co píšu. Celý život lnu k novotvarům, naopak nesnáším fráze, co používá lid, mezi nímž se pohybuju. Všechny ty hlášky, dokolo omílané, mi působí alergii. Ta nevyzpytatelnost je v hlavě, kdy jsem většinou až příliš v sobě, abych řešil, co má vůle udělá: vědomí si třídí svět, přičemž já přemýšlím a vůle má pré. Je to tedy občas velmi nenucené, takže lidi dost šokuju, sám nevím, co udělám. Povětšinou jsem jako slon v porcelánu, ale v podstatě mě to baví.

Nikdy jsem neměl rád slovo projekt: To byla představa Sartreho, jakože je v tom svoboda, vyprojektovat se. Já miluju provizorium, nosím ho s sebou, kdekoliv jsem. Neuvažuju v kategorii navždy; změna je život, každá může prospět. Střih jsem udělal ve 20, 30, 40 i 50-ti, nevidím důvod, proč bych ho neudělal zase. Koneckonců mi chybí empirie pro šestý i sedmý díl Lidské tragikomedie. A jedině něco, co změníš, je zkušenost. Stereotypně se dotrápit k smrti nemíním: I v 60-ti můžu změnit práci, vazby a začít dělat nepředstavitelné.

Přesně v den mých padesátin (když mi má milá dělala na hlavní třídě, na zšeřelé zahrádce, dobře) jsem si řekl, bezva, ale teď se stanu tím, čim jsem: prozaikem. Vše ostatní jsem zrušil, píšu nadoraz, byť se starám o dceru, co u mě přebývá, ale vím, že až mě nebude potřebovat (což už bude brzo), poberu výsluhy, půjdu pást krávy, prostě dělat něco, o čem nemám zatím potuchy. Můžu si vydat romány, přestěhovat se do hor, postavit anebo si koupit srub. A meditovat, v Orlických, kde je ještě klid, jako to dělali jiní přede mnou.

Přitom jsem věrný těm, co považuji za blízké: Pro mě je důležitá kontinuita rodičů a dětí, a pak blízkých lidí, co jsem nabral, natrvalo, jsem tu pro ně, když o to stojí. Ale to neznamená, že se nerozhoduju za sebe, dělám, co chci. Je v tom moje pravda, věřím na autenticitu, upřímnost, byť nechci být za idiota, který ubližuje. Pokud chci psát skvěle, musím se tak i chovat, což je záhul: A taky jisté bláznovství. Žít v pravdě, je hodně zesměšněný pojem; ovšem nezbytný. Nic nepředstírat, to je základ, aby se dalo napsat něco pronikavého.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)