Deník spisovatele

24.11.2025

Proč to dnešní alarmisté přepískli?

Blahobyt nastává tehdy, když roste svoboda a rovnost, a ty jsou navzájem v přímé úměře. Dokonce i v Číně, kde vládne socialistický kapitalismus, musí růst obě položky, aby se šířil blahobyt. Pokud se omezuje svoboda (dohledem, cenzurou), vzniká nerovnost, je jen určitá vrstva, co dosáhne na blahobyt. Rovnost není jen rovnoprávnost, je to i možnost volby. Čím víc lidí se může volně rozhodovat, má variabilní vůli, čili svobodu, tím víc je mezi nimi rovnost.

Totalita, kde vládne despotismus, nemůže být blahobytná. Je jen vybraná skupina rovných, kteří jsou svobodní. Pak je tu dav, různě deprivovaný, s odchylkami od blahobytu. Celá země, bez plurality, svobody, rovnosti, chudne, lidé jsou omezení, tudíž nivelizovaní. Jakmile jim nedáte možnost volby, nejsou svobodní, ale stejní. Jsou masou, jakou jsme zažili v nacismu nebo v komunismu: Někdy v uniformách, jindy v šedivých oblecích, což vyjadřuje totalitu.

Liberální demokracie klade důraz na svobodu. Ano, ale kdyby nebyla i prosociální, nebyla by blahobytná. Vyrovnává šance, možnosti, aby větší počet lidí prosperoval. Reaguje na tlaky emancipace, což je proces, jenž nelze zastavit. Všichni se chtějí emancipovat: Slovy Hegela, jde o rozvoj sebeuvědomění. Stále větší počet lidí chce kredit. Je to tím, že mají větší možnost volby. Tedy jsou svobodnější, tím pádem rovnější, většina tudíž žije v blahobytu.

Pak bohužel přijde protipohyb: Emancipaci vědomí vystřídá důraz na rasu, pohlaví příp. etničnost. Co se začne dít? Nejde už o rovnoprávnost, práva pro jedince. Jestli se dá právo, jakékoliv všem, měl by ho každý, podle svých talentů, užívat. Je jen na něm, jak se toho zhostí. Jde o jeho volbu, jeho svobodu vědomí. Jenže se ozvou hlasy, co nesouhlasí. Vidí, že šance jsou různé, předpoklady. Viní z toho jiné, že to zavinili, jelikož vytvořili nerovnou společnost...

x 

Ale je to skutečná nespravedlnost? Je to, že lidstvo je rozdílné, křivdou, nebo je to něco, co hýbe světem? Kdyby byli lidé stejní, respektive, kdyby jim bylo upřeno, aby byli rozdílní, nebyl by pohyb. A o tom je celý spor, který se dnes vede. Jestli je zajištěno právo, pro všechny, musí se zajistit, aby nebyla nespravedlnost. Ale nerovnost, podmínek, které máme dané, není nespravedlnost: Předpoklad, tělesný, duševní, je šance, kterou máme hmotně předurčenou.

Společnost může vyrovnávat šance. Může podporovat, na úkor jiných, ale to vede k stejnosti. Jestli žena, která má všechna práva (volit, jít za svým štěstím atd.), naříká, že nemá stejné šance, je to licoměrnost. Každý máme rozdílné šance, různě dané. Někdo může mít děti, někdo ne. Někdo může vylézt na Everest a někdo ne. Chci tím říct, že je jediná emancipace, a to vědomí. Jakmile společnost zkoumá, kdo má co mezi nohama, dostává se do úpadku.

Jestliže dělíme člověka dle těla, je to ideologie. Nese to v sobě všechny staré resentimenty totality. Proč to ti lidé dělají? Jsou v zajetí alarmismu, vystrašení, že neustojí vlastní limity? Považují za křivdu, že jim nebylo dáno, aby byli lepší? Neochota smířit se sám se sebou, s tím, co jsem, je výraz doby. Ale nevede k výkonu, jen k vydírání. Touha po setření rozdílu vyrábí stejnost. Stejnost je nespravedlivá, značně demotivuje, takže je to cesta do chudoby.

Lidé přijmou nerovnost, ale ne nespravedlnost. Nevadí jim rozdíly, když mají možnost volby. Rovnost je právě v tom: v šanci dosáhnout různě velké štěstí. Je to na každém, bez toho by to nebylo štěstí. Jen díky tomu je motivace, dosáhnout svého. Jestli je to dobré, nikdo neřeší, hlavně, když to není stejné. Stejnost je cesta těla, rovnost cesta ducha. Jen tehdy může být blahobyt a nikoliv degenerace: Když nebudeme řešit, kdo má co mezi nohama - ale co má v hlavě. 

Ukázka z knihy Deník spisovatele

17.11.2025

Několik nactiutrhačských slov o ČT

Česká televize (i Český rozhlas) je nástroj ideologie progresivismu. Je to tak jednoduché, jak se to jeví - stačí si porovnat tu ideologickou zaťatost, s tím, co tvořila např. Českoskoslovenská filmová kronika, po roce 1945, jako předvoj komunismu. Už tehdy, pár let před Únorem, sílil fanatismus, který nezná kompromisy. Vše bylo indoktrinované, prosáklé jedem toho, co se říkalo v Moskvě. Zdatní posluhovači, výkvět českého novinářstva, hlásali to, co se mělo: ten hlas propagandy, za veřejné peníze, tlačil celý národ k jasnému postoji.

Česká televize manipuluje už téměř 30 let. Dalo si toho všimnout např. během Klausova pádu, při podpisu tzv. opoziční smlouvy, během stávky, kdy se nocovalo na Kavčích horách. Jednostrannost, za veřejné peníze, v duchu takzvaných liberálů. Po čase přibyla ekokatastrofa, práva menšin, jak je vidí američtí demokraté. Nikdo nečeká, že by novinář měl na něco vlastní názor. Ale čekal by, že noty, podle nichž mluví, budou rozmanité: tedy aspoň ve veřejné službě, kterou musíme platit povinně, aniž bychom si mohli vybrat.

Neuznávám zlehčování této propagandy - zažrala se až příliš pod kůži, do celé společnosti. To, že dnes je na školách, na univerzitách, ve státních institucích, je zásluha ČT: televize udělala svou službičku, dnes sklízíme plody digitálně. Dochází jen k výrazné replikaci, ideologie má infečkní podstatu. Není to jen světonázor, který dominuje, jak tomu bývá, někdy vágní, někdy i víc pluralitní, čímž byla i liberální demokracie. Ne, je to soubor dogmat, za něž se bojuje, jen tak se udržuje čistota pravdy, která má vymýtit lež.

Tudíž propaganda, i na ČT, je bojechtivá. Je to vidět, když jsou rozhovory, různé dokumenty, jak je to agresivní. Kdo uvěří, opájí ho strach, ten starý Satan. Z úzkosti šíříme pravdu, třeba i mečem, jinak by se mohlo stát, že nás vyženou. Strach z vyobcování je víra, když se dáš na stezku mýcení nepřátel. Dogmata se vymezují - stávají fetišem. Je to další "ismus", jenž koření v osvícenství. Vždy je v tom nějaký kult, je jedno, zdali rozumu, lidu, rasy či planety. Kult ženy, co je trpitelkou, je jen dalším ukřižováním Ježíše Krista.

Dnes si hoví na kříži různé oběti - klima, ženy, menšiny. Sledujeme to ve zprávách o počasí, tu zaujatost, každý výkyv je katastrofa, zdůrazněný grafy, hrozivými barvami. Zpravodajství je v duchu woke, nádech jedné pravdy, podprahově, ale konstatně - nemluvě o publicistice, často od externistů, co si navzájem notují. Celý audiovizuální obsah, programy, filmy, jsou woke, bohužel, stačí zkouknout i-vysílání, ať už dovoz či českou tvorbu: To vzájemné notování je internacionální, v ČT i v ČRo stále ti samí svazáci.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

9.11.2025

Génius, který přispěl k totalitě

Je dobré porovnat svůj systém se systémy minulosti - proto jsem využil Descarta, taktéž Kanta a nakonec i Hegela: Pokud někdo ovlivnil myšlení 19. a de facto i 20 st., pak to byl Hegel. Génius, který zase využil jiné, nejvíc Kanta, ale i Fichteho a Schellinga. Jeho učení, zejména dialektika pohybu myšlení i dějin, je fascinující. Ovšem jsou tu dva momenty, které byly fatálně dotaženy levicovými hegeliány a marxisty. První je učení o tom, že vše, i dějiny, se dějí zcela nutně, druhý, že vše spěje k absolutnímu rozumu - oba vedly k totalitarismu.

Každý systém, jenž má nějaký důvod, je nutný. Hegel nikdy nepřekročil křesťanství, s jeho konečným účelem. Cesta k absolutnímu duchu je smysl dějin, jasná teleologie: nutnost. Jen nicota, tedy něco, co nemá smysl, se děje svobodně. Jestli nic, aby bylo, existencializuje, manifestuje nicotu, je ipso facto nenutné. Jeho potencialita je v základu svobodná. Jistě, to, co se nabízí, se i strukturuje. To má svá pravidla, rigiditu, příčinu. Ale v rigiditě je vždy možnost tj. volnost. Vždy je tam aspekt, který narušuje, který má svůj ontologický význam.

Jak už jsem řekl, vědomost je korekce. Hegel, ani nikdo jiný, nemůže vysvětlit vznik vědomí. Já tvrdím, že je to prvotní reflexe, oprava toho, co se děje, přirozenost systému. Přitom to není duch, který má inteligentně dojít k absolutnu. Pak by to byl Bůh, což je Hegelův strašák. I Kantovi se v systému pletl, Hegelovi taky. Pak je v jejich systému cíl, nutnost, věčná determinace všeho. Taky tam straší rozum jako absolutno, což je zase strašák osvícenství. Pokud je vědomost - možnost, volnost, oprava, daná všemu, je v tom svoboda.

Takže vědomost je naše svoboda. Čím složitější je systém, tím je vědomí svobodnější: reflektivnější. Reflexe je prvek korekce, neustálého nicotnění, kdy vše přepadá zpět - svět se vrací do nicoty, trvale, tady a teď, čímž se celek koriguje. Vidíme to na svém vědomí, to "zrnění", rozum a cit, vůli, která pohání. Drtivá většina se vrací zpět, v potenci, aktivaci, zobrazení, ale něco mizí. To je volnost systému, jeho korekce. Tvoříme data, ale taky je negujeme. Je v tom odkrytost, kterou nemůže mít systém, kde jde vše k jasnému účelu.

......................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

28.10.2025

Debilní národ plodí debilní spekulace

Řekl bych, že mezi lidmi přetrvává krajní nepochopení digitalizace: A to nejen v tom, co může, ale i v tom, co nemůže. Nemůže být hospodou, kde se něco žvaní, a s kocovinou to zmizí. Je to totiž spíš záznam, co na sebe děláme (svobodně), v osobní složce, které se nezbavíme. Tedy je to dost reálná věc, našeho těla, naší materie, byť je moderní myslet, že je to pouhá bublina, cosi virtuálního, nic postižitelného: Jenže je to jen akcelerovaná realita, v níž reálně žijeme.

Druhé nepochopení je v adoraci technologií. Člověk je stále živočich, plný pudů, afektů a krvelačnosti. To, že se to ukazuje digitálně, je normální, nepřekvapivé. Ale na sítích to překvapuje, aspoň ty, co věří, že člověk je technologický jev, skoro robot. Věří na konspirace a pak se diví, že jim realita zcela uniká. V souvislosti se screenshoty, které kdosi vytvořil, jako záznam Turkových postů, se to ukázalo naplno: Sledoval jsem to jedním očkem a nestačil žasnout.

Ty absurdní vývody, důkazy, kdo to vyrobil, jsou charakteristické pro debilitu technokracie. Adorace čísel, IQ, technologií zavede příliš mozků na naprosté scestí. Vlastně většinu, co jsem zahlédl, ať politiků, novinářů, influencerů; jak si všichni říkají. Neschopnost být soudný, uměřený, férový a tyto ctnosti s odvahou používat, vede mimo realitu, ničí smysl pro životní proporce. Netvrdím, že jsem věděl původ, ale bylo mi jasné, že je to další česká bramboračka.

Představa, jak kdosi, nějaký deep state, vyrábí kompro, je tak přiměřená, jako výskyt UFO v Praze. Takovou věc vám vyrobí AI za pár vteřin znělo na Twitteru. Bohužel, tihleti mloci, co si říkají lidé, už nejsou s to porozumět textu. Nechápou, že existuje kontext, žargon, skladba slov, autentický jazyk. Pak jim chybí odhad, co je pravé, co ne, co by jako fake ani den neobstálo. A nakonec se ukáže, že Turka zradil zcela typicky jeho velký "přítel z Facebooku".

....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

26.10.2025

Malý slovník zmasakrovaných pojmů 2

První pojem, který jsem si tady znovu-definoval, byla svoboda; a to proto, že se pojmy dneska demagogicky zamlžují. Ovšem s pojmem svobody je úzce spjat další pojem, tj. pojem rovnosti. Jsou to totiž spojité nádoby, působí-ly jedna, musíme vnímat i druhou. Nejdřív se ale zamyslím, proč to vlastně dělám a pro koho: jak už jsem napsal, nesnáším nejasnost pojmů, což je moje velká nectnost. Druhý motiv, co mě k tomu nutí, že teprve, když mám jasně zdefinováno, můžu psát eseje.

Říkám si, že eseje, které píši, si jednou (do smrti) vydám. Jsou už takové úrovně, že překročily to, co se v Česku napsalo; aspoň v žánru, ve kterém píšu (Kundera, Bondy, Klíma atd.), min. jsou tak adekvátně objevné, jako žádné předtím. Ale tento deník - digitálně - ten jistě valnou cenu nemá, nemám s ním žádné ambice, v době devalvace slov, můžu tedy psát pro sebe, nářky, plky, hnutí mysli: Takže si klidně proberu rovnost, i když to nemám vůbec promyšlené.

Rovnost je komplementární se svobodou: Zase další objev, který vesměs lidé nejsou schopni pochopit. Různě se v tom šťourají, ale nechápou, když se perou za rovnost, do extrému, že šlapou po svobodě. Nikdo, ani velký despota, nechce zničit svobodu, má jí plnou hubu, ale rovnost, když po ní jde, jako slepice po flusu, ji zahubí. Takže co je rovnost? Za prvé není to stejnost, což je důsledek totality: Ty tendence vnímáme, že se dnes nutíme k ohavnému identitářství.

Stejnost je snaha člověka znormovat. Nebere v potaz, resp. chce vymazat individuální rozdíly, těla i ducha. Právě ti Foucaltové a Deleuzeové (touhou vše odnormovat) člověka nově znormovali. Udělali ze všech úchyláky, což vede k identitarismu. Ne, jsou rozdíly, zcela přirozené, pak jsou excesy, pár procent v populaci. Když je člověk silný zdravý a plodivý, měl by se tak chovat, zatímco ti marginální by neměli požadovat, aby se jim začal kristepane ještě podobat!

x

Stejnost je snaha osekat rozdíly - ovšem vede k entropii, ducha i společnosti, což se děje: blahobyt je jen tehdy, když roste svoboda i rovnost. Stejnost, která stírá rozdíly, snižuje napětí, nivelizuje celek. Když chci zdůraznit úchylku, začlenit ji, snižuji individualitu, její rozdílnost. Trpí nejen rozdíl, ale i blahobyt, svoboda i rovnost. Jsou to spojité nádoby; málo svobody znamená málo rovnosti. Místo ní máme stejnost, která roste, čímž dusí člověka jako takového.

.....................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

12.10.2025

Svět podle hochštaplera Filipa Turka

Dnešní společnost postrádá jakoukoliv noblesu: Postrádá ctnosti, bez nichž není člověk soudný, férový, umírněný a dost odvážný, aby tyto ctnosti do společnosti vnášel. Žijeme mezi dvěma extrémy, aspoň na veřejnosti, kde se dnes udává tón - ten tón je už dvacet let krajně fanatický, používá wokespeak, projevuje se misandrií, což znamená, že za vše, co se děje, může typicky muž. Ta vina je všeobecná, aplikuje se vždy, když se to hodí, pořádají se lynče, veřejné pranýře a hony na ty, co se stali terčem potomků jakobínů.

Progresivní propagátoři používají jazyk, dost štítivý: muž je apriori něco toxického: incel, sexista, macho. Ti ostatní, menšiny, i ženy, které jsou už dominantní většinou, jsou oběti. Aspoň se tak chovají, stavějí se do té role, kdykoliv je to výhodné. Je to vyčůrané, alibistické, mají zastání, všude, kam se obrátí: Různé ombudsmany, zmocněnkyně, vlivné novináře, divné aktivistky, byť počtem marginální, o to hlasitější. Mluví jazykem, který je strojený, stejně jako oni sami - vnesli do institucí, médií, kultury svět, kde se špatně žije.

Je to svět podivuhodné infantility, svět stigmatizace: každý může dostat nálepku, být nařčen, obviněn, odsouzen. Pořádají se tribunály, kde zasedají stále tytéž Rychlíkové, Bartošové, Pokorné atd. Jsou směšní, už jen tím, jak lpí na své pravdě. Jejich jazyk je strojený, tragikomicky neživotný, de facto až nelidský. Ten wokespeak je mrtvý už dnes, za pár let po něm ani pes neštěkne. Ale dnes se vyžívá v tom, aby ukázal, jak jsou muži toxičtí, sexističtí, marní. O ničem ten aktivismus není, jen o nenávisti, kde není místo pro lásku.

Jiný svět se proti tomu ozval - bohužel je to svět, který je taky mrtvý, stejně extrémní jako ten první. Vyšel z podsvětí, z veksláckých časů, zaplacený neštěstím, dluhama jiných. Svět světských, grázlů, co přežili, ale touží mít vliv, jako Mrázek. Jenže se zlatem kolem krku dnes neuspějí: Proto mají jiné koně ve stáji; jedním z nich je pan Turek, zjemnělý, až příliš, byť s maskulaturou - o to větší má tvrďáckou mluvu. Chce se podobat těm, co přežili, vlčáci z Orlího hnízda. Chlapáckost, která potřebuje adrenalin, formule, pistole a děvky.

Stačilo mi zhlédnout dvě videa, abych si udělal obrázek; ta potřeba zdůraznit, jaký jsem chlap, je signifikantní - je v tom značná křeč, když mluví o šikaně, musí zdůraznit, že on patřil k šikanistům, ne naopak. Je mi jasné, že by mezi vlčáky neuspěl, být za měkotu, sráče a teplouše. Ale z takových postřehů se dá poznat člověk, lidé jsou prostší víc, než se dělají, mají komplex, vnitřní nejistotu, dělají ramena. Nic proti komplexu, jedno jakému, jen jde o to, co se s tím udělá, což se tady vyvinulo v napodobeninu nácka.

Nechci žít ve světě aktivistek ani nacistů: Je mi odporná představa, že by mě soudily gardy, uliční ženské čety, veřejně lynčovaly. Ani představa nácků, co mě věší na lampy, se mi nelíbí. Začíná to blbými vtipy, jak se hájí Turek, jenže to nejsou vtipy. Nic na tom není vtipné, je to spíš upocené: Humor má kořeny ve shovívavosti. Když se shazují menšiny, ať už jsou jakékoliv, ponižují se ženy, dělají se z nich krávy, je to ubohé, stejně, jako když se hajluje - je to znak těch, co lacině zbohatli, pozlátka podsvětí: svět podle hochštaplera Filipa Turka...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

6.10.2025

Digitální útok na lidskou svobodu

Není to nic nového pod sluncem, že věda diktuje determinismus: Objev digitality tento trend jen posílil, je to stále variace téhož. Představa, hlavně od novověku (např. Spinoza), že je jen nutnost a v ní je naše svoboda, v jejím poznání - vše je předurčeno, první příčinou, ať už se halí do čeho chce, vše je kauzální, podmíněné, též náhoda. Tady je vždy třeba, když dojde k diktátu, oprášit humanismus, pochopit roli člověka, jako ústřední, což je dnes problém, nejen kvůli sebehaně, co člověk sám na sobě páchá, ale i kvůli digitalitě.

Je třeba se tomu postavit, z gruntu, oponentně. Já definuji systém nicoty, což možná zní odtažitě, ale je to funkční. Nicota je symbol, abychom se uvolnili, svobodně nadechli. K nicotě lze dospět logicky, dedukcí, k tomu, co je nejprostší. Vše vzniká ze sebe, z ničeho, neustále. Není potřeba nad tím moc bádat, důležitější jsou konsekvence. Schopnost představit si, že jde o teoretický bod, všude a nikde. Jeho existencializace, nutkavost, je manifestace a strukturace. A když se nic jeví, je v tom potence, tj. možnost, volnost až nahodilost.

Jedině z ničeho může vzejít svoboda. Jedině v systému nicoty ji lze logicky odvodit, jako funkční prvek. Svoboda je jen jiný výraz pro vědomost; když mám systém, musím mít regulaci. Respektive něco, co hýbe, co navazuje, ale i vychyluje. A to je volnost, co se kontroluje. Máme to za náhodu, ale je to jen prvotní; čím vědomější, tím svobodnější. Nicota je systém dat, neustále v potenci. Jestli je v datech vědomost, aktivují se navzájem, resp. v kauzalitě: přitom dochází k regulaci a sebekontrole, vědomost ze své podstaty akceleruje.

Na konci systému je vrchol vědomí. Celý systém vykazuje vědomost, aby se nerozpadl. Na jeho konci je sebereflexe, kdy svět přepadá zpět, do úplné nicoty. Neustále, všude a nikde, svět nicotní; čili je v potenci, aktivovaný, nutkavý, reálný. Nutkavost je touha, chtění, vůle. Tedy na vrcholu vědomí, kdy dochází k sebereflexi, můžeme vnímat voluntárně - je to zázrak celého vědomí, že jím hýbeme. Tam, kde jsou data nejsložitější, je vrchol vědomí, tj. svoboda, přepadání do nicoty: V náhodě tvoříme novost, která obnovuje životnost systému.

x

Tady můžeme uplatnit dva pohledy. První je pohled na časoprostor, který vědomím vytváříme. Jak víme, podstatou světa je nic, tudíž není ani čas ani prostor. Je jen aktivace, třídění dat, naším vědomím. Data se aktivují i navzájem, díky vědomosti. Celý soubor dat je systém nicoty, v potenci, aktivitě a třídění. Je v něm inherentní možnost, volnost, svoboda, která je voluntární. Proto můžeme nejen třídit, zobrazovat, ale i vytvářet. Celá věda je tvorba nových dat.

To je objev v kvantitativním smyslu: Tím se neustále rozšiřuje svět, který neobjevujeme, ale tvoříme. Množíme data, údaje, čísla, příčiny. Právě tím konstruujeme hlubší časoprostor. V něm je i prostor pro digitalitu, velké násobky dat. Ale pak je tu druhý objev - totiž kvalitativní. Pouze vědomí, na svém vrcholu, tvoří kvalitu. Právě ve svobodě, v nahodilé volnosti, se děje rozvoj světa. Dvě složky vědomí, rozum a cit, tvoří kreativitu, která přepadá do nicoty.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

29.9.2025

Česká hezká volební duchaprázdnota

Abych se vyhnul předvolební duchaprázdnotě, onanii hesel a sloganů, pustil jsem si v poslední dny, kdy jsem měl dost fyzické práce, nějaké nové filmy. Zaujalo mě, jak moc jsou prázdné, vyždímaně užvaněné, plné frází a trapnosti. Sázka na sledovanost (nebo čtenost) je v Česku evidentně vždy zaplacená omíláním starého známého, duchaúmorného, neživotně banálního. Je to zakotvené v jazyku, v jeho zacyklenosti, fádnosti, rádoby zábavném charakteru.

Vlastně ta banalita spočívá v jednovrstevnatosti. Není nic, než jak se to jeví, dalo by se říct. Když to chodí jak kachna, káchá jak kachna, je to kachna. A to je ten problém, v posledku americký, naivita, nuda toho, co se ukazuje, aniž by bylo něco za tím. Slabý obal se slabým obsahem. A to, co by tam mělo být, tam není. Není tam reálný život. Ten, který má vždy něco jinak, něco metafyzického. Starořecký platonismus, na němž vyrůstá naše kultura, skončil v popelnici.

Jenže jaký je jazyk, takový je svět. Náš svět stagnuje, jelikož nemáme nic za ním, žádný obsah, k objevování. Všechno je tak bezduché, že to vede k pragmatické šedi. Můžete ji pokrýt barvou, v kampani, na krámě, ale ta šeď je to, co zkonzumujete. Píšou se klišé, mluví se klišé, žije se klišé. To je naše realita, byť i my jsem dědicové Řecka: a jeho dědiců, německých filosofů, vídeňské psychoanalýzy atd. Když ztrácíme tajemství, ztrácíme možnost nových objevů.

Všechno špatné se koncentruje do jazyka. Zůstává jen jedna vrstva, čistě pragmatická, kýčovitě líbivá. A žádné anglicismy to nezachrání. Ten jazyk je o to fádnější, mělčí a pitomější. Krášlit češtinu znamená, že ji vnitřně obohatíte, objevy ducha. Dáte jí obsah, styl, rétoriku. Jenže tu musíte mít zažitou, vnitřně protrpěnou. Pak bude jazyk, který přináší na veřejnost šmrnc. Pak budou i ideje, které nemůžou být, dokud náš jazyk olizují hezké české komedie.

Vždy mě fascinovalo, jak málo lidem stačí: spokojí se s tím, co vidějí, jako by právě až to, co je za tím, nebylo to, o co v životě jde. Je jedno, zda jde o intoše nebo lopaty, každý má tajemství. Je to skryto a přitom je to hnací motor našeho žití. Nosíme masky, dodržujeme bonton, to je v pořádku, ale o to tvořivější je, když objevujeme. Co je v lidech, co je ve věcech, jsou to jevy, jejichž skrytost je božská. Vůbec nejde o intimity, jde o to, co reálně hýbe naším světem.

Pak se to ale musí taky umět popsat, nebo natočit film. K tomu je třeba mít tvořivý jazyk, adekvátní realitě: to je ta pověstná duchaplnost. Vědět, co se děje uvnitř, abych poznal druhé - využít jazyk, otevřít člověka, vykutat jeho nitro, poznat pravdu. Pak je jazyk autentický, jasný, přesný, tvořivě nevyzpytatelný. Není zamořený frázemi, floskulemi, co nic nevyjádří. Není ani květnatý, aby překryl staré a známé: Je sám sebou, odpovídající situaci a obohacující bezduchý prostor.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

22.9.2025

Co definuje kreativního člověka

Pochopit psychofyziku člověka lze jedině evolučně. V tom je taky, zdá se, největší problém, který se dostal i do filosofie. Kant, který spoluurčil celý vývoj racionality, nemyslel ještě evolučně. Měl velmi hluboké soudy, měl přesné vědomí, ale nezasazené do kontextu. Nakonec i to, co je schopno pochopit evoluci, tj. dialektiku, rozpracovali až jeho následníci; Fichte, ale hlavně Hegel. Proto narážím na nesmysly, které vyplývají ze statického vnímání člověka, např. na přehlížení citů, příp. spojení vkusu s prvotní libostí a nelibostí.

Na citovou složku vědomí je nutné použít dialektiku: Prvním krokem je nutné oddělit afekty od reflexů; afekty slouží pudům, vyjadřují smyslový svět, toho, co bezprostředně zažíváme. Striktně oddělují to, co je libé, to, co lahodí smyslům (čichu, chuti, hmatu, zraku, sluchu) od toho, čeho se lze obávat: co je nepříjemné. Chrání nás, i naši reprodukci. Afekt je reakce na libost nebo nelibost, vyjadřuje navenek. Neví nic o kráse, nic o dobru, je tu jen pro nutné přežití.

Socializace je negací naší přirozenosti. Potlačuje pudy, ty nejhorší afekty, tím, že ukládá normy. Zastavuje proud libosti, apeluje na stud, na hanbu, na vinu, kterou vytváří svědomí. Je to opět ochrana, rituál tlupy, soužití, vývojový předěl. Kdo se nepodřídí, zahyne. Morálka jsou normy, zvykové, potažmo rozumové. Ale stud se rozvíjí do citu, bez něj bychom se sami nemohli disciplinovat, žádný rozum by nás nezachránil: Jen přetvořený afekt, cit pro mravnost.

Potlačený afekt, smysl pro dobro, lze racionalizovat. Je to nutné, abychom to spíš přijmuli - v tom se Kant nemýlil. Ale dobro je emoce, zaujatá, velmi ambivalentní. Lavíruje mezi zvířetem a člověkem: Bojuje za morálku tak, že padají hlavy. Přitom má smysl pro kontemplaci. Ta vzniká se smyslem pro krásu, kdy se odpoutáme od pudů, což je ten třetí vývojový krok, kdy je člověk člověkem: Naše smysly lahodí s něčím, co neřeší přežití, ovšem je to život naplňující.

x

V podstatě jsme dosáhli syntézy člověka: Pořád tvrdím, že člověk je něco, co má být dokonáno. Přetvořit pudy (i instinkty) dvojnásobnou negací, do úplné lidskosti. V takovém stavu se člověk nápadně podobá zvířeti, ovšem je značně jiný; potlačil etiku ve prospěch kreativity. Je svobodný, jako zvíře v džungli, ale nemá krvelačnost. Biologické funkce jsou přetvořeny do soutěže krásy. Což je podstata umění, ale i jakékoliv další tvořivosti, včetně vědy. I věda je kreativní, vytváří libé konstrukce, které nám voní - tedy našemu vkusu.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

8.9.2025

Polibte si s těmi všemi algoritmy

Jednou z mých nectností je značná kritičnost, nesnáším povrchnost či průměrnost, což mi tato doba nabízí vrchovatě, ale je třeba vidět, že to bylo v každé době. Ještě v 19. st. četlo a psalo 10% obyvatel, a moudrosti bylo jako šafránu. Dnes se čte a píše extrémně, což občas přece jen nese něco hlubšího: takže bych měl brzdit. Ale jsou tu trendy, jednak ideologie, která rozředila liberalismus, univerzalitu lidských práv, znevážila osobní prožitek, a pak, hlavně, technonaivismus, který zdegradoval člověka na digitální algoritmy.

Když si čtu ty báje, třeba od Harariho, ničemu se moc nedivím. Jestli dnes intelektualitě stačí taková pěna, našlehaná na efekt, je to fakt, jenž definuje společenský prostor. Pak se nedivím, že se podléhá apokalypse, značné hysterii, jak se svět mění. Jednak je v tom obludný narcismus, mělká sebestřednost, navíc je to omyl. Jen to přispívá k velkému nepochopení, co je člověk a co má dělat. Já tvrdím, že prožívat - na doraz, být skutečný, pravdivý, autentický. Nehrát si na to, ale prožít, co můžu, ve světě, aby mě neodrovnala virtualita.

To, že přišel internet, no a co? Čtu si i digitálně, mám víc informací, než pro život potřebuji. A umělá inteligence? Jestli chatbot něco až tak velmi změní, se nedomnívám. Je to jen vlnka v inovacích. Kdyby lidé mysleli, do hloubky, věděli by, že realita se zrychluje. Je to dáno komplexitou, čím složitější, tím rychlejší. Jestli zemědělství, před 10 000 lety, změnilo skoro vše, pak už byly pozvolnější změny: objev písma, fajn, střelný prach jen pro války, knihtisk, dobrý, ale stále byla většina, které se nedotkl - parní stroj svět zintenzivnil.

Dá se říct, že každý objev, který nastane, je intenzivnější, ale stále méně revoluční. Kvalita se vyvíjí plynule, pokud nepřijde katastrofa, pak se bude lidstvo vyvíjet rychle, ale méně drasticky. Různé změny budou čistě evoluční, přirozené. Jen se neznevolnit, hlídat si své já, nezkrotitelné, neujařmitelné, spontánní. Právě proto vůbec píšu, že věřím, že to může něco říkat: ne většině, ale těm chytrým ano. Lidská tragikomedie je, resp. bude, popis lidského prožitku, popíše jeden život, jaký byl, aniž by ho někdo algoritmizoval.

Shrnu život na přelomu tisíciletí - bez sentimentu. Vyhnu se dobovosti, bude to čirý zápis existence. Od mládí až po stáří, pohled na lidi, co jsem potkal, jak mě vnímali. Tedy totální sebereflexe, jedno vědomí vnímá druhá vědomí, aby skrze ně vnímalo samo sebe. Předchozí 3 romány budou příprava na Lidskou tragikomedii. Není nic, co bych chtěl dělat raději, než psát autenticky. O lidech, které jsem poznal. Abych zapsal, jak úžasný a divoký je život, jak jedinečné je vědomí (každého z nás), jak je unikátní a naprosto nevypočitatelné...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

12.8.2025

Inteligence, která se stala modlou

Zdá se, že svět pohlcuje nový ideologický omyl, který se nazývá běžně technooptimismus, což já bych nazval technonaivismus. Ukazuje se, jak moc je logika (ipso facto) zavádějící, když vychází z mylných premis. Ona je logika totiž jen instrument, tj. dobrý sluha, ale špatný pán. Zadat tu správnou premisu, aby logika dospěla k úspěchu, je totiž v zásadě nejtěžší, k tomu potřebujete víc, než je rozum. Je to vždy znalost souvislostí, čili širokého kontextu. Proto se málokdy podaří pochopit svět těm, co vsázejí pouze na racionalitu.

S tím dnes souvisí otázka umělé inteligence. Slovo inteligence je trochu zavádějící, jelikož implikuje vědomí. A vědomí je složeno z komplexu, nejen z myšlení, taky z emocí - hybatelem je vůle. Vůle, která je v našem vědomí svobodná, má v sobě i intuici. Toto nikdy nemůže mít stroj, aspoň, jak se dnes pojímá: proto premisa, že AI může nahradit lidstvo je velmi vadná, neboť nemá správný kontext. Tuto premisu stanovili lidé, co si potrpí na rozum, řekl bych, jenže tím prokazují jen to, jak zcela průměrní jsou jednotlivci.

Ostatně stačí si jich pozorně všimnout: vždy jde o jednostranné osoby, vědátorské typy, s malým charismatem. To vážně nejsou Einsteinové, resp. géniové s košatou osobností. Jsou to technokrati, co redukují svět na instrumentalitu. Myslí si, že člověka lze vtěstnat do škatulky výkonu IQ, jež může AI překonat. Ano, stroj je vždy potencionálně výkonnější, proto si ho člověk staví. Ale těžko může být komplexnější, než je jeho tvůrce, už proto, že tvůrce není schopen naplnit ani svůj potenciál, když má příliš slaboduchý rozum.

Problém je totiž zcela jinde, a to v tmářství: Tomtéž tmářství, jaké se snažil racionalismus překonat. Jenže negace pověr, víry etc., kterou osvícenství, pozitivismus, přinesly, je jiný extrém. Extrém víry v rozum, jenž ovšem ovlivňuje minimum. Stačí se zamyslet, jak málo dáme na slova, která nám někdo řekne - drtivá většina komunikace je neverbální, smysly, city, intuice dominují. Tuto vícerozměrnost nastřádalo vědomí, je nutná, abychom sami sebe prožívali: Intelekt sám o sobě je nástroj (instrument), který by byl bez emocí ztracen.

x

Komplexnost vědomí, jak už jsem napsal, je výsledek fylogeneze. Nelze se tedy dívat jen na to, co je teď, musíme vnímat, kolik toho obnášíme, za milióny let vývoje. Jestliže si dnes něco plánujeme, je to sázka do loterie v neurčitosti vlivů. Stačí, abychom plán za pár let zrevidovali, a pak zjistíme, že jsme nebrali v potaz, jak jsme nestabilní, a to z důvodů, jež se s námi táhnou z paleolitu. Tudíž jakékoliv plány, vize, že lze intelektem řídit svět, jsou směšné: Každý, kdo s tím kdy koketoval, si nutně musel vylámat šimpanzí zuby.

.................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje