Filosofie

Proč jsem tak originální?

Jednoduše proto, poněvadž zcela intuitivně uvažuji v protikladu k paradigmatu současné doby. Největším omylem dneška je, že k originalitě je zapotřebí mít patřičné IQ a vysoce specializované vzdělání.

Nic proti IQ a nic proti vzdělání, ale mnohem důležitější je schopnost vnímání souvislostí. Abstraktní myšlení (ontologické nebo společenské) je spíš o všestrannosti než o specializaci, víc o vyvinuté intuici než o rozumu. Analytický rozum přijde na řadu až ve chvíli, kdy se před námi odhalí poznání. Teprve pak přichází na řadu exaktní věda, která je pro originální poznání spíš na obtíž. Proto dnes například tolik fyziků rádo filosofuje, protože si uvědomuje, že bez nových objevů by se věda příliš nepohnula. Bohužel drtivá většina vědců používá analytický rozum dřív, než by něco originálního pochopili. Skutečná filosofie je velmi prostá a přitom ta nejnáročnější disciplína. Je to schopnost klást si otázky úplně jinak, než jak je kdo před námi kladl.

1. Všechno stále vzniká z ničeho

Tato originální myšlenka je čistě ontologické povahy. To, proč je něco a není spíš nic, trápilo ty nejlepší metafyziky. Evropská filosofie dospěla ke stejným závěrům jako východní nauky. Podstatou bytí je prázdnota, nicota, vakuum atd. Skutečné bytí je nicota, napsal Martin Heidegger. Klam metafyziky spočívá ovšem v hledání podstaty všeho. Původní tajemné entity za naší realitou, principu, který je zdrojem světa. To, že by něco vznikalo z ničeho, je ožehavá myšlenka. Chápat reálně tuto myšlenku mi trvalo dvacet let. Právě při studiu Heideggera jsem pochopil, že chyba je v hledání "podstaty". Každý filosof potažmo vědec jako by stále hledal perpetuum mobile. Jenže nic takového není! Vše vzniká jen stále samo ze sebe. Nicota není podstata, žádné vakuum, žádná skrytá síla vesmíru. Nic si můžeme představit pouze teoreticky. Celý svět vzniká z teoretického bodu nicoty. Ano, zní to redukcionisticky, ale právě v eliminaci hledání "boha" se skrývá lidská svoboda. I dnešní technicistní společnost stále hledá "podstatu". Originalita této myšlenky spočívá v tom, že odstraňuje stará traumata. Bůh je mrtev. Podstata je mrtva. Princip je mrtvý. Celý svět stále vzniká z ničeho.

2. Estetika je víc než etika

Tady se jedná o originální pohled na evoluci člověka. Jestliže ve zvířecí říši vládne přirozený výběr, jeho pokračovatelem je morální výběr. Lidskou společnost od počátků určují etická pravidla. Aby tlupy přežily, vymyslely základní poučky k přežití, v naší tradici desatero. Morálka je cukr a bič, podle které žije každý člen společnosti. Přehodnocením všech hodnot v moderní epoše došlo k její relativizaci. Jako kdyby už nestačila na složitost světa. Člověk žije mimo dobro a zlo, napsal Nietzsche. Pro co člověk žije? Pro schopnost přetvářet přírodu. Vytvářet umělé věci. Napodobit obraz krajiny. Zachytit ho na papír. Oscar Wilde tvrdil, že umění je zcela neužitečné. Ale právě proto je to nejdůležitější. Ve svých pětadvaceti jsem pochopil, že nejlidštější je umělost. Odvěký rozpor těla a duše, pudu a rozumu je vyřešen. Člověk je natažený provaz mezi zvířetem a tvůrcem. V lidské společnosti, ve vlastním prostoru, přetváříme přírodu a hodnotíme ji svým vkusem. Morální výběr nahradil umělý výběr. Estetika je víc než etika.

3. Svoboda a rovnost jsou v přímé úměře

Originální myšlenka, která překonává politickou tradici. Ještě dnes, kdy se skončily dějiny a ideologie, dělíme politiku stále na konzervativní a na liberální. Na pravici nebo na levici. Puritáni zdůrazňují hlavně svobodu a pokrokáři rovnost. Stavějí tyto výdobytky proti sobě. Dovedeno do extrému chtějí, abychom žili buď v primitivním kapitalismu anebo v komunismu. Netuší, že naše svoboda roste s rovností a naopak. V archaickém kapitalismu jsou jen někteří vyvolení svobodní. A v komunismu zase rovní. Většina lidí nemá svobodu ani rovnost natož blahobyt. Minulý rok, při četbě Fukuyamy, mi došlo, že díky blahobytu roste celkový komfort. Fukuyama stojí na straně svobody, ale je třeba vidět i druhou stranu mince. Liberální demokracie zajišťuje lidem rovnost, jakou ještě nikdy neměli! Růstem blahobytu se zvyšuje volný čas. Většina lidí má mnohem větší možnost volby. Ani ti nejbohatší nejsou příliš svobodnější než ti ostatní. V tom jsme si rovnější, než jsme kdy dřív byli. Svoboda a rovnost jsou v přímé úměře.

Závěr

Proč to vůbec všechno píšu? Protože chci ukázat, že i dnes, kdy se lidé snaží odlišit stejným způsobem, může být člověk originální. Může posunout o kousek dál poznání, aniž by patřil do týmu expertů. Jak napsal Schopenhauer, ty nejlepší myšlenky leží na ulici. Nazrály k tomu, aby je pozorný chodec oprášil a ukázal ostatním. K tomu je zapotřebí originality. Schopnosti vnímat souvislosti a intuitivního vhledu. Ale také univerzální vzdělání. Žádný laik nikdy na nic výjimečného nepřijde. Bez vzdělání nevíme, že někdo už určitou myšlenku myslel, ale nedomyslel. Neumíme si ji zasadit do souvislosti. Skutečná genialita není ve specializaci ale v obecnosti.

7. 03. 2018

Opakování je dnes matka duchaprázdnoty

Když se občas dočtu, jak dnes v tzv. pozdní době (ach ta terminologická bezradnost!) už nic nového nevznikne, život je opakování, variace téhož, musím se útrpně usmát. Pokud by bylo jen opakování, byl by úpadek, ani neustálá obměna, eklektismus všech forem, by nepomohla, ale naštěstí je z dějin pár příkladů, že manýra je v důsledku alchymie nového, něčeho, co si konformisté asi neumí představit. Opakování je kvantita, která když naroste, nemůže jinak, než přerůst v kvalitu, která nedbá na alibismus těch, co se spokojí s průměrností.

Přesto mi fráze o opakování pomohly: když píšu o sebeuchovávání nicoty, píšu to blbě. Implikuje to časovost, což je u nicoty nonsens, už jen proto, že tvrdím, že nic je jen teoretický bod. Ano, nic, které je základ bytí, řešilo už dost filosofů (Leibniz, Hegel, Schopenhauer, Heidegger), jen ho podle mne nedořešilo. Nic je prostě teoretické "tady a teď", v našem časoprostoru kdekoliv, kam se podíváme. Kdekoliv a kdykoliv z něj realita vzniká, tedy naprosto z ničeho. A proč se to děje? Protože nic existuje, tím pádem se manifestuje, je fenoménem.

Jako úplné nic není ničím, ani podstatou. Nevytváří žádnou platformu, na které stojí svět. To, že nic existuje, je sebemanifestací. Je to stále složitější fenomén, informace, databáze na virtuálním úložišti. Ta sebemanifestace má v sobě sebeuvědomění, což je to nejdůležitější. Když si představíme data, jak navzájem působí, můžeme vidět celou skutečnost. Ta data jsou ve formě sebeuvědomění vnímána v časoprostoru, tedy jsou řazena tak, aby se dala vnímat. Zásadní je, že čím základnější jsou data, tím jsou přesnější, čili i pravdivější.

Proč je to tak zásadní? Data vnímaná v časoprostoru jako by měla stále prchavější charakter. Můžeme celkem přesně vnímat atomy, ale to, co je na makroúrovni, je těžko zachytitelné a klamavé. Jsou to stále atomy, jen my je vnímáme "celostně". Jsme na vrcholu existence, kde se skrz nás nicota sebereflektuje, žádné vyspělejší vědomí neznáme. To je odpověď na to, proč vůbec vzniklo vědomí. Sebemanifestace nicoty nemůže jinak než se sebereflektovat; čím složitější data, tím větší nicotnost, resp. to, co se nám jeví jako nějaký fake.

Proto mluvím o jedinečné pravdě v nás. Nejsme nic jiného, než koncentrace nicoty, žádná propast, žádná hloubka, to jsou archaismy, které patří někam do buddhismu. Soustředěnost, pozornost, to jsme my, v největší autenticitě, jaká může být. Pak jsme schopni jít k prvotním faktům, vymanit se z iluzí a klamů světa. Jedině v autenticitě můžeme vnímat pravdu, ačkoliv žijeme stále víc pseudo. Ano, v nicotnosti je odlehčenost, svoboda, v níž můžeme být hraví. A to je základem toho, abychom vytvářeli nové role, nové styly a nové vjemy.

Umění čili tvořivost neopakuje přírodu, napodobovat ji znamená už jen velký kýč. Musí ji deformovat, přetvářet, to je to, co se kvůli opakování dnes neděje. Jsme vrchol existence, naše vědomí tvoří rozum, jehož nejvyspělejší forma je ironie, a cit, jehož maxima je vkus, což "dělá" kreativitu. Obě složky nás pomáhají měnit, analyzovat se, tudíž posouvat do nového. Tato sebereflexe je jako kolovrátek, ale v jisté době z ní něco vypadne - kdybychom stále jen opakovali, ze vší oduševnělosti by se časem stala duchaprázdnota...

6.1.2023

Česká společnost hraje dost špatné divadlo

Proč tak málo lidé rozumí dnešnímu světu? Pominu to, že naši předci, až na výjimky, se málokdy vyznali v současnosti, vždycky je realita trochu v předstihu před pochopením. Ale naše doba vykazuje dynamiku, snad až zcela neznámého řádu. Jestliže určité pevné struktury, které platily po celá staletí a tisíciletí, začaly nabývat spíš tekutého skupenství, jak o tom psal Zygmunt Bauman, pak bych viděl, že tekutost už delší čas nabývá skupenství plynné, a to ve formě páry.

Prchavost je příznakem dneška, v jeho nejvyspělejší vrstvě. Jestliže si svět představíme jako něco, co bez ustání vzniká (z ničeho), je vrcholem to, co všechno zpětně reflektuje, totiž vědomí. Pro mou potřebu se omezím jen na veřejný prostor, který je směsí reality a fikce, vytvářené vědomím všech účastníků. Vždyť to známe všichni, kdo používáme internet; tedy obrazy, které vznikají z reality, náhle žijí digitálně, ztrácí identitu, prostě tím, že jsou reprodukovány.

Jakou hodnotu má dnes realita? V té nejvyspělejší vrstvě, která překrývá starší vrstvy, je realita "pseudo". S faktem, s tím, co se dá ověřit, souvisí jen v základních rysech. Vše ostatní je tekuté, spíš prchavé, jelikož naše smysly na to nestačí. Jediné, co je schopné udržet tempo, je rozum ve své autenticitě. Co je rozum ve své autenticitě? Nazval bych to koncentrací pozornosti, kdy chápu sám sebe a proto i ty ostatní. Vrcholem takového rozumu je de facto sebeironie.

Nikdo nemůže popřít, že sebeironie je náročná disciplína. Navenek působí neseriózně, aspoň pro ty hloupější. Jenže jde o její vnitřní vklad, o to, že skutečnost zpochybňuje: redefinuje. Primárně vychází z instinktů, které velely zvířeti útočit, utíkat, v dalším vývoji z rozumu, který dokáže určit to, co je výhodné a užitečné. Takto zacílený praktický rozum byl pro lidský vývoj životně důležitý; bohužel dnes je tzv. selský rozum už spíš jen pro smích.

Obdobné je to s vkusem, který s ironií souvisí. Musíme si uvědomit dvě věci, které jdou v ruku v ruce. Jestliže rozum se vyvinul z instinktu, pak cit se vyvinul z pudu. První je o přežití navenek, druhý o přežití osoby, tj. o život ve světě a sebeuchování. Jestliže to první dnes naplňujeme tím, že využíváme kreativně rozum, pak to druhé naplňujeme citově. Je to znovu asi neseriózní, ale budu tvrdit, že nejvyspělejší cit je vkus, který jediný dokáže obstát ve fikci.

Korektorem tvořivého rozumu je totiž náš vkus. Bez vkusu bych nemohl používat ironii, byl bych trapný. A tak je to se vším, co kreativně dělám, bez vkusu jsme směšní. Což je přiléhavá definice současnosti. Víc k tomu netřeba říkat - chytří pochopí. Vůbec největší dílo je člověk sám, jeho role, byť prchavé, jsou umění. Nejsme nic jiného než naše role, jenže většinou hrajeme falešně, navíc bez vkusu. Směs reality a fikce, ve které žijeme, je dosti špatným divadlem...

26.1.2023

Pokus, jak se nestát primitivním hňupem

Použít měřítka morálky na dnešní mediální svět, zejména ten digitální, je vždy zoufalý regres do doby, kdy nám bylo "náramně". Když někdy vidím či slyším, jak se o to někdo pokouší, de facto moralizuje ve světě, v němž je všechno jinak, kde jde o role víc než o realitu, tudíž opravdovost, která je předpokladem pravdy a dobra, je sublimovaná, estetizovaná do úplně jiné kategorie, mám pocit trapnosti. Copak to ti lidé, co tak chytře užívají svá kýčovitá slova, sami nevidí, že nelze na toho, kdo se jim "nelíbí", užít slovo zlo nebo lež?

Ne, že by to nešlo, ale vůbec to nesedí. Tady bychom museli začít chápat, jak vznikají společenské vrstvy. To, že je někde válka a tam je zcela jasně vidět, co je dobro a zlo, neznamená, že v našem prostoru, který se vyvinul do umělosti, tudíž překryl biologii, kterou lze svázat morálkou (což se dělo od lidoopů), to jde dělat stejně. Morálka je primitivní, a kdo dnes používá zlo a dobro jako bič v digitálním prostoru, je primitiv. Neumí se vyrovnat s faktem, že je vše subtilnější, tudíž musí zapojit vkus, který vnímá, jestli ten druhý přehrává.

Společnost je demiurg, co přetváří přírodu. Vytváří umělé prostory, tvary, situace, gesta, pojmy. Předpokladem je tvořivost, určitá míra svobody, co umožní individuaci, její kreativitu, podvratnost. Bez toho by byla society vždy jen morální, primitivní, degenerující. Každá krása je výsledkem toho, co udělali jedinci a pak společně ocenili. Umělost je založená na kráse, na různých formách designu, stylu a hry. Každý jednotlivec se prezentuje, dělá se lepší, přetváří realitu. Taková společnost je pravdivá, jestliže se v ní hraje s vkusem.

Jenže umělost je vnější slupka, zakrývá nižší vrstvy. Každá society, když dospěje k blahobytné době, dosáhne umělosti. Mohl bych si pomoct tím, jak to pojmul Hegel. Dostatečná míra individuace přináší konec dějin, což zpopularizoval Fukuyama. Podmínkou je blahobyt, čili svoboda v souladu s rovností. Koncem dějin se myslí to, že už nelze usilovat o větší dobro, lze ho jen udržovat. Jako by se narazilo na hranice, které definuje morální výběr: boj dobra a zla se svádí proto, aby se společnost vyvíjela ze své zvířeckosti.

Jenže v jisté fázi individuace je to málo. Jako by teď šlo o novou kvalitu, o úplnou lidskost. Pokud je člověk způlky zvíře, chce přežít v přírodě a chce přežít ve společnosti. Jeho lidskost narušují regresy, do války, do ideologie dobra a zla aj. Není úplně lidský, nežije v umělosti, která je nejlidštější - je to proti jeho pudům. Umělost je lidská, jenže je to nová kvalita. Proto člověk spíš propadne sentimentu, vůči přírodě nebo vůči morálce. Vyvolává války nebo píše moralizující články; každopádně se odsuzuje k tomu stát se primitivním hňupem...

Lidé obecně nemají rádi slovo "pseudo", jeho význam je pro ně nepřirozený, pudově nepříjemný až degradující. Jenomže právě v něm je obsaženo vše, o čem tady píšu, a to je krása hravosti.

23.2.2023

Velice trudná diskuze o umělé inteligenci

Způsob, jak se lidé vyrovnávají s faktem, že některé jejich činnosti nahradí umělá inteligence, je typický. Vypadá to spíš jako roztroušená skleróza, která postihla inteligenty i dementy, kteří v médiích trousí výplody zcela neadekvátní situaci. Ta nepřiměřenost je daná tím, jak málo dokáží myslet a zasazovat věci do kontextu. Jinak by nemohli vyvolávat strach, který je průvodním jevem blbosti. Baví se o výkonných strojích, jako by to měly být Čapkovy roboti střiženi mloky. Já bych řekl, že digitální počítač je stále jen bezduchý stroj.

Když máte ucelené myšlení, netrápíte se margináliemi. Je zjevné, že lidé jsou v unikátní situaci, ostatně jako už tisíce let. Museli se vyvázat z přírody, aby vyvinuli své schopnosti. Dnes dokážeme žít bez boha, i bez kategorického imperativu. Přesto máme mozek a ten je nejkomplexnější věc, kterou kdo na světě spatřil. Je to biologický systém, který reflektuje sama sebe, dokáže být ironický i soucitný. Jeho evoluce, setrvačnost instinktů, na kterých vyrostl, je unikum. Je to jediný systém, který dokáže zpětně reflektovat existenci.

Ta sebereflexe je vlastně základ uvažování: uzavírá celý koncept, tak jak jsem ho už popsal. Vystačím si se třemi pojmy, které jsou ovšem vůbec nejopovrhovanější: nicota, estetika, umělost. Naše vědomí, to, co stroj nedokáže nahradit, je vrcholná nicota. Jsme její koncentrací, pozorností, voluntaritou, která se reflektuje. Bez toho by nic nebylo, žádný systém nemůže být bez regulace. V našem vědomí je svět úplný, bez něj by nemohl fungovat. Nahradit vědomí, které nosíme, je zatím něco, co je víc v žánru science fiction.

Ano, člověk dospívá k umělosti. Je to jeho přirozenost, osvobození se od přírodní danosti. Tady hraje velkou roli nový rozměr, ten estetický, způsob umělého výběru. V přírodě je výběr, který popsal Darwin; ten jsme překonali etikou. Jenže etika je jen posun, provaz natažený mezi zvířetem a tvůrcem. Právě o něj jde, o typ, který se stává nezávislý na biologii, na pudech a instinktech. V mnoha ohledech to jde, v rámci socializace, omezí se instinkty, rozvine lidskost. Jenže máme taky mozek, který je produkt biologické efektivity.

Umím si představit, že se změníme v homunkuly. Nahradíme tělo, už dnes je zčásti umělé, plné protéz a silikonu. Ten trend nelze zvrátit, jelikož je to otázka přežití. Pak ale máme mozek, kterým tvoříme vědomí. Něco, co dává zpětnou vazbu - univerzu, realitě, nicotě o sobě. Dá se říct, že bez sebereflexe už nic nevznikne. Je to podmínka, bez které by další realita nebyla možná: Jak ale vědomí nahradit? Můžeme to dokázat tak, že ho převedeme na stroje?!

Představme si jak funguje mozek. Všechny ganglia, chemické procesy se dají nahradit, ale zpřetrhat genetický vývoj nelze. Když odřízneme sféry pudů, bude mozek fungovat? Jak imitovat emoce, bez nichž by rozum nebyl kritický, rozporuplný, tvůrčí? Chci tím jen říct, že umělá inteligence je stroj a my jsme vědomí. Obávat se strojovosti nemá význam, stroje jsou symboly lidského vzmachu. Pomůžou nám k adaptaci, k proměně tak, abychom přežili. Zdali budeme jednou úplně umělí, je otázka - každopádně je to otázka spíš pro futurology...

19.4.2023

Malá informace pro citlivé fluidní bytosti

Je velmi hloupé, jak se vrací ignorance, která vkládá progresivním lidem do úst věty, že je nová doba, což znamená, že starší lidé nerozumí tomu, co se děje. Takové niveau už tady bylo, vždy, když se society zvrhla do revolučního patosu, kdy víme, jak zajistit lepší zítřky. Právě v tomto nepochopení dialektiky, neznalosti pohybu, tkví ignorance. Bohužel dialektika je pro valnou většinu lidí nedosažitelná. Pak je totiž možné vnímat, že v Česku jde sice o střet generací, že to, co hlásají starší je negováno tím, co hlásají mladší, problém je, že se to nezvrhá do původního stadia, které by mělo být ve vyšší kvalitě.

Náš vývoj je bohužel neproduktivně odvozený. A když se podíváme na Západ, vidíme, že ta negace trvá přes 50 let. Netvrdím, že všechny vlivy, poststrukturalismus, identitarismus, nic nepřinesly, ale zatímco negovaly, zničily životadárnost normy. Jedině norma umožňuje odlišnost, pakliže se odlišnost sama stane normou, nese úpadek. Ano, historie je plná regresů, úpadků, nových vzepjetí. Nic nového pod sluncem. Jen tvrdím, že poprvé v dějinách se normou stává výjimka. A výjimka potřebuje normu, aby se mohla vyvíjet. Bez toho je pouze degenerací, tj. ničí se blahobyt, který je nejvyšším dobrem.

Co vlastně myslím tím dobrem? De facto ho tvoří dvě složky, svoboda a rovnost, nejlépe v ideální rovnováze. Zní to až idealisticky, ale v tom měl Hegel velkou pravdu. Když je dost individuality a humanity, dosáhne se i velké kvality. Pro mě je to stav, kdy už nelze usilovat o vyšší dobro. Žije se v blahobytu. Několikrát v dějinách se to už dělo, např. v devadesátých letech na Západě. Tehdy ještě negace přinášela novost, která by se ovšem měla naopak zvrhávat zpět do vyšší kvality. To se neděje, naopak negace se stává normou. Půlstoletí je v evoluční dynamice dost času, aby se dalo mluvit o úpadku.

Ten úpadek nemusí být na první pohled zjevný: stále je dost individuace, co něco vytváří. Jenže převládá trend, který klade víc důraz na rovnost, tedy humanitu. Nic proti humanitě, potíž je tehdy, když neřeší člověka, ale tělesné znaky. Důraz na fýzis omezuje individualitu, tj. nejde o to, co člověk tvoří, ale co má mezi nohama. Tak jednoduše se dá popsat stav, v němž žijeme. Společnost stagnuje: neposouvá se vývojem kvality. Nemáme výlučná díla nebo významné objevy. Ty vznikají jen tam, kde se může tvůrce vymezit vůči normě. Pakliže je normou odlišnost, není žádná výlučnost.

Progrese vyvěrá ze souboje svobody a rovnosti. Společnost dospěje k blahobytu, když už nemusí usilovat o vyšší dobro. Takový stav je první příznak nové kvality, totiž estetické. Morálka dosáhne na samu mez, jde o jiné uspořádání. Občas ten náznak v dějinách vidíme. Pak ale většinou dojde k regresi, stále dokola, přesto celý svět roste, dosáhne-li obecné kvantity, přejde do jiné podoby. Je zajímavé, že všechny tyto vrstvy lze pozorovat i dnes. Ta estetická vrstva je bohužel tenká. Narušuje ji stále znovu touha po vyšším dobru. Taková touha může být v určitém stadiu znakem degenerace.

Na krátký okamžik zažil Západ konec dějin. Je to stav, kdy není proč usilovat o vyšší dobro. Svoboda a rovnost jsou v rovnováze - jinými slovy individualita a humanita, tedy i vyšší kvalita. Jenže to se poslední dekády opět změnilo. Všude exhibují průměrní, jejichž jediným vkladem je, že se perou za fýzis. Jenže jejich snaha diskriminuje ducha, nic jiného v tom není. Pokud se bere ohled na tělesné znaky, ztrácí se kvalita jako soulad svobody a rovnosti. Důležitější je, jak vypadáte, než co máte v hlavě: Chtěl bych ty citlivé fluidní bytosti upozornit, že nastane doba, kdy budou jen kus shnilého masa...

6.7.2023 

Když je člověk se svou logikou v koncích

Drtivé většině lidí není přístupné poznání skutečnosti - data, ze kterých si projektují realitu, vnímají čistě smyslově, empiricky, případně užívají logiku, aby se dopátrali nových vztahů, což dělá de facto vědu vědou. Tak jsou vlastně uzamčeni v ohrádce, aniž by tušili, že je z ní třeba vykročit, což umožnuje jen dialektika. Tedy způsob myšlení v rozporu, v protikladu nebo i ve víceaspektovosti. Tisíckrát vysmívaná, ale jedině možná; každý jev, i ten první, vnímáme rozporuplně. Dalo by se metaforicky říct, že na počátku není slovo, nýbrž rozpor.

Známe to od eleatů, kteří tříbili názory ve sporech, u Sokrata, Platóna nebo u sofistů, příp. Hérakleita, který inspiroval to, co se dá nazvat pohybem v rozporech. Jedině tak bylo možné rozumět evoluci, kterou dnes nikdo soudný nezpochybňuje. Přesto si rozpory či revolučnost nepřipouštíme, je to proti naší logice. Radši se balamutíme, třeba tím, že lze svět zastavit, nebo jeho vývoj ovládat. Vždyť i mistr dialektiky, Hegel, ji prvotně vnímal jako způsob myšlení, teprve v jeho zvratech poznal, že jde o univerzální dějinotvorný pohyb.

V čem je tedy dialetika nezastupitelná? V tom, že kdo myslí nově, zcela jinak, musí myslet rozporně. Ta novost je totiž za slovy, pojmy, myslím intiutivně něco, co není vysloveno. V tom se logický pozitivismus mýlil, celá ta Wittgensteinova ekipa: Slavná věta, o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet, je rozporná par excellence. Myšlení je zvrat, údiv, překvápko, vychází z nečekaného. Není to teorie, nýbrž praxe života. Na tom stojí umění stejně jako filosofie. Děje se to neustále, což znamená, že vznikavší zase zákonitě zaniká.

Přesto to, co bylo myšleno, existuje. Latentně, podprahově, působí rozpory, vyvolává pnutí. Známá poučka o tezi, která vytváří antitezi, aby vznikla syntéza, je teoretická, reálně zavádějící. Svět je příliš složitý, aby to platilo, samo myšlení se rozvíjí, čím složitější jev, tím víc rozporů v sobě nosí, čili víc aspektů, což je dnešní dialektika. Bez toho, aniž by myšlení suplovalo složitost reality, zaostávalo by. Proto píšu synteticky, vidím v jedné situaci vše, v jedné identitě, emoce se prolínají s myšlením, dobrota se špatností, komično s tragikou.

V každém jevu se jeví víc protikladů. Aspoň na úrovni reality, kterou zatím neznáme. Je to dnešní svět, křehká vrstva, kdy reálné obsahuje virtuální, imateriální hmatatelné ap. Jak máme vše poznat, když nemáme ani potuchy o správné metodě? Musíme vidět víc aspektů, v různé konstelaci, dívat se z různých úhlů, pak něco poznáme. Který protiklad převrátí celou tezi do konečné syntézy? Který rozpor je ten hlavní? Jen z negativního, jak věděl Hegel, roste nové, ale ta negace je první krok, co přijde v tak složité vrstvě moderny jako další?

A vůbec, je dnešní doba ještě moderní? Nejsou taková pojmenování výraz bezradnosti? Neschopnosti myšlení jít ruku v ruce s děním? Jestli se může dialektika dnes ukázat, pak dějinotvorně. Marxisté ji "zhmotnili", což byl těžký omyl, protože ji nabalzamovali. Jaký pohyb v pseudomoderně můžeme pozorovat? Kolik rozporů, kolik negací je potřeba, aby se z velké části imateriální vrstva zvrátila v protiklad? A není třeba vidět ještě mnohem hlubší rozpor - ten, který neguje novověk?! Člověk, jakožto živočišný tvor, se svou logikou v koncích...

24.8.2023 

Vážení přátelé, umění je vždy amorální

Když chci rozeznat základní rozpor, který určuje dnešní dobu, musím se vrátit k tomu, co popsal už Nietzsche. Pod vlivem darwinismu mu nečinilo problém pochopit, že člověk není nic konečného. Určitě znal i Hegela, jeho dialektiku, sám myslel v protikladech neustále, a to se nedá bez tří figur, tj. i bez konečné syntézy, kdy pochopíme, že člověk je antiteze zvířete, jejich syntézou je netvor nebo nadtvor, slovy Nietzscheho nadčlověk, já bych to nazval syntetický člověk.

Když vynechám určitou tehdejší afektovanost, není k tomu moc co dodat, určitě jde o celého člověka, kterým zatím nejsme. Napůl vězíme v přírodě, určuje nás biologie, napůl jsme v civilizaci, která je artificiální, vytvořená člověkem, jeho kulturou. Zajímavé je, že právě v Nietzscheho době došlo k objevu umělé hmoty, která leccos symbolizuje. Po době bronzové, příp. železné, se ocitáme v době umělé. Umělou hmotu využíváme všelikde, ale držíme si od ní distanc.

Je to pochopitelné, zvíře umělost nesnáší: Není to k sežrání, nohy se po tom kloužou, vůbec to nevoní. Jenže je to hlavně symbol, jelikož je to jen průmyslový doklad kreativity. Počátek je v tom, že jsme z kamene vytesali čepel; počin, co se v přírodě nevyskytuje. První tvořivost, nástroj, který slouží k vývoji civilizace, hned vzápětí přišly malby, člověk si v jeskyni zaznamenal, co zažil. Civilizace tak šla ruku v ruce s kulturou, řekl bych, že je to jedno a to samé.

Je to lidský svět, vyvzdorovaný na přírodě. Je v tom tvůrčí akt a akt vkusu, navzájem se podmiňují. Samozřejmě, že člověk, jako antiteze pudu, užívá rozum, hlavně praktický, aby přežil. Stejně tak si osvojil morálku, pravidla k přežití ve společnosti. Jenže výsledkem je hybrid, napůl zvíře, které dusí své pudy, napůl tvůrce, kterého dusí morálka. Všechno lidské, tvůrčí, to co dělá člověka celého, je amorální, resp. jde o krásu, v níž je dobro obsaženo a zároveň taky negováno.

Proto tvrdím, že umělý člověk je tvůrce. Někdo, kdo se koriguje výhradně svou tvořivostí a vkusem. Debata, že umění musí být mravné, je scestná, umění je vždy amorální! Kultura plodí různé artefakty, komerční artikly, které uspokojí "cit", ale umění je vzácné. To totiž uspokojuje vkus a ten je také vzácný. Přerod k vyššímu typu, jak o tom psal Nietzsche, probíhá na platformě nemilosrdného vkusu. Člověk, který sám sebe přetváří, se nutně vystavuje hodnocení.

Tady jsme zpátky u dialektiky; tvůrce je lepším zvířetem. Negací člověka, jeho mravnosti, vzniká svět, kde se bojuje, tvoří a hodnotí, kde se ovšem nezraňuje, kde neteče krev. Přírodní výběr se změnil na umělý, kde jediným korektorem je vkus. Kultura dodá nástroje, mraky nástrojů, jak se krášlit, upravovat či vylepšovat. Morálka, dobro obce, bude přítomno, ale zcela potlačeno, jako nedůležité. Jedinec, zcela svrchovaný, bude ten, kdo se uchovává tím, že tvoří.

Žijeme evidentně v rozporuplné době. Proto tolik lidí definuje, co žije, ale většinou mylně. Nezazlívám jim to; nemyslí dialekticky. Těch rozporů je víc, jak zásadních, tak i klamných, je to princip víceaspektovosti, čert aby se v tom vyznal! Jeden zásadní rozpor jsem popsal, ten Nietzscheho, ale napadá mě ještě jeden: umělost je hlavně syntézou anorganické a organické přírody. Překročením biologie vzniká platforma blízká nerostům, ovšem je hřejivá a podivně krásná…

29.11.2023 

Nic, co stále komunikuje samo se sebou

Osoba mně blízká, příbuzná, mi přinesla oblek, jako dárek, ošíval jsem se, ale nechtěl ji urazit, držela ramínko a já viděl, že oblek je přesný, chtěla, abych ho vyzkoušel, vyhověl jsem, i když jsem tvrdil, že je to zbytečné, že je perfektní. Skutečně sako bylo skvělé, ale když jsem si ho natáhl, první rukáv, nějak se začalo scvrkávat, zvláštně zmenšovat, já nemohl nahmatat druhý rukáv; a ta látka, předtím jemná pevná, se začla u límečku krabatit, celkově degradovat, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, představa saka, které bylo dokonalé, se rozpadla - asi jako když se rozpadá obraz v televizi, když je slabý signál a vše začne zrnit.

To zrnění ve mně vyvolalo úzkost: Byl to sice sen, ale jako by vystihoval celou realitu. Neustále se snažíme udržet ostrost, pozornost, ale taky o ni neustále přicházíme. To je definice existence, toho, co ve svém důsledku jsme. Jako bychom se stále rozpadali, aspoň ve vědomí, stále se urputně obnovujeme, zaostřujeme se. Věci kolem nás, všecko chceme mít jasné, dokonalé, ve formě. Přírodní krásy i naše oblečení, druhé lidi či obraz na displeji. Nicota, kterou nechápeme, si s námi hraje, jelikož to ona se trvale obnovuje. Naše vědomí vytváří co nejhezčí obrazy, úchvatné výjevy, aby demonstrovaly nicotu.

Ale v jádru jde o princip skutečnosti: Proto se tak urputně lidstvo snaží, aby si našlo něco pevného; Boha, ideu dobra, prvního hybatele, stvořenou hmotu či pravé bytí. Je šokézní, že je to k ničemu, vždy bychom museli hledat něco, co to stvořilo. Proto tvrdím, že nic je jen teoretický bod. Jeho fenomenalita spočívá v tom, že je; nic víc není potřeba. Žádná podstata všeho se nekoná. Jedině tehdy můžeme chápat svět: jeho bezpodstatnost, bezrozměrnost a bezčasovost. Nic se manifestuje, utvrzuje existenci, nic stále komunikuje samo se sebou. Neustále vznikavší informace tvoří svět, takový, jak ho známe.

Takže svět jsou data, jejich jediná esence je ta, že jsou. Nepotřebují žádné úložiště nebo datový sklad. Stále se pohybujeme v nicotě, informace jsou existence, která nicuje. Vzniká, komunikuje, a to je stav, do kterého vstupujeme my. Komplex dat, složitý systém, což je vědomí, které vytváří časoprostor, stálá reflexe nicoty. Každý systém je reflektivní, vyžaduje zpětnou vazbu, udržuje kontury. Jedině tak lze pochopit, proč vědomí data třídí, vytváří z nich obraz. Potvrzuje to i moderní věda: není nic, žádná hmota, jen data, která vnímáme celostně. Řadíme si je posloupně a popořadě, zobrazujeme si je.

Tvoříme časoprostor, ale stále jsme v nicotě. Ta bezesencialita je pro nás už těžko uchopitelná. Všechno nás tíží, drtí, ohrožuje, čím víc chceme být za sebe, tím je to obtížnější. Jsme obrazy v obrazech, toužíme po tom být co nejperfektnější. A v tom je celý život, ve snaze naplnit svou možnost, která je omezená. Každý obraz má meze, kdy je nevyostřený, ale také kdy je přeostřený. Vrcholem je koncentrace, pozornost, čili synonyma pojmu nicota. Stále se ostříme, abychom udrželi vědomí, největší metou je naše obraznost. Proto se naplňujeme i kreativně, snažíme se vytvářet obrazy, které přetrvají.

Je zajímavé si toho všimnout ve snech - obraznost bez voluntarity, která koriguje prožitky. Právě vůle, koncentrace, ostrost, snaha své vědomí držet v otěžích, se ztrácí. Ve volné asociaci plodíme "nadreálné" obrazy, přičemž všechny aspekty žití jsou v nich přítomny. Jen se rozpadají, je v nich dynamika zmaru, vyjevují naši úzkost. My úzkost cítíme v hrdle, v hrudi, v žaludku, uvnitř nás se odehrává drama. Není to ovšem nic jiného, než upadání do nicoty, zrnění obrazu, kterým jsme, jeho obnova, nová tvorba, rekonfigurace, snaha po naplnění v co nejlepší formě: Nic, které stále komunikuje samo se sebou...

30.1.2024 

Jak feminismus žongluje s pohlavím

Je signifikantní, že feministky tak rády razí pojem gender, aniž by zmínily pohlaví, lze tak zakrýt realitu a vysnít si fikci, s níž resp. s naší tělesností pak žonglují jak s hracím míčkem. Lidské pohlaví je pro ně značný póvl, jediné, co má smysl je svobodný sexus. Jenže to se šeredně mýlí, jakmile ve filosofii řeknu a), musím říct i b). Pakliže je gender projekt, který závisí jen na socializaci, nejlíp ve vlastní režii, úplně přehlíží sílu toho, co se odehrává fyzikálně. Je typické, že tvrdí, tedy ty pošahané američanky, že porodník sám vnutí rodičce (což považují za útlak), jakého pohlaví je její miminko.

Chápu, že psychotismus se projevuje i tak, že nerozeznáš pindíka nebo pipinku, ale o to nejde. To by se musela i kravka podivit, kdyby ji dali do ohrady mladých býčků s tím, že si teďka sama může rozhodnout, jestli už nechce být kravkou. Já nepopírám pár procent odchylek, které jsou v biologii, ale odmítám uvažovat, že člověk je veskrze sociální produkt, bez ohledu na hmotu. Ano, i tak se dá nazvat platforma, která se dnes tak lehce přehlíží. Fyzika, chemie, biologie to feministkám moc neříká, když tak vážně řeší gender. Kdyby skutečně studovaly Hegela, pak by zvládly protiklady vnímat.

Všechno je totiž dvojaké, lidově řečeno něco za něco. Nelze si vysnít svět, kde si o všem člověk rozhoduje. Tedy je to možné, ale vede to tam, kam nás genderismus dovedl: čili do naprosté schizofrenie, představy, že moc ovlivňuje i ejakulaci. Rozklad sociálních rolí, lidského údělu, je toho všeho důsledkem. A přitom je mi ta teze o sebetvorbě blízká, tj., že se člověk může přetvářet. To vnímám dlouhodobě, ovšem s vědomím, jaké to má konsekvence. Vize, že lze odstranit podklad, čili biologii tak lehce, jak to činí pošuk Butler, je úsměvná. Zamilovat se do ráje a přehlížet peklo, je nebinární zhovadilost.

Ještěže máme dialektiku, která prochází od antiky, přes různou scholastiku až do klasického idealismu. Bohužel pozitivismus (logika) nás už téměř přesvědčily, že rozpor je odstranitelný. Jenže myslet lze jen rozporně, resp. skutečně myslet. To je tedy metoda, a pak je tu obsah. Rozpor, základní rozpor člověka, je dilema těla a duše. Odjakživa člověk řeší, proč jeho tělo trpí, je nemocné, staré nebo slabé, zato duše by chtěla létat. Vědomí člověka se vzpírá, kritizuje tělo, je to nesmiřitelné posuzování, jsem zvíře, ale co má duše? Nejde jen o pohlaví, o jeho útlak, o touhu volit víc svou osobnost - je to existenciální.

Vize svobody od těla není nic nového. Jenže nahradit organično nelze bez toho, aby byl jiný podklad. I ten by utlačoval, svazoval duši, byť by šlo o digitální binaritu. Umělý člověk (homunkulus), nevisí ve vzduchoprázdnu, je určen hmotou. Třeba umělou, s bateriemi, vždy jde jen o to, co duše může v rámci reality. Jde jen o vyšší kvalitu, o větší rádius sebezměny - pravidla zůstávají. Dualita negativního x pozitivního, což by zjevně chtěly feministky odstranit, se nemění. Nelze chtít, aby mě nepoměřovali podle vnější slupky, i to jsem já! Co s ní v rámci svých možností udělám, je věc svobodné tvorby.

A tady taky číhá největší nebezpečí: Pokud přistoupíme na logiku, že lze nastolit ráj, vytvoříme peklo. Chtít negovat tělo, přehlížet ho, může snadno dovést k zániku duše, k pozitivismu, který chce čistý výkon, efektivitu, strojovost. Je celkem reálné, že se změníme; vše je evoluce. Jde jen o to, zdali půjde o humanizaci. Člověk je na rozcestí, může skončit jako stroj nebo jako skutečný člověk. Strojovost vychází z nebinarity, lidskost naopak z rozporuplnosti - jen v rozporu je skutečný život! Ostatně je to vidět už na tom, jak komplikovaný jazyk používá feminismus. Strojené termíny mají zakrýt, jak slabý je obsah...

Popravdě, tohle žonglování s pohlavím, tedy s lidskou podstatou, jak to dělají feministky, považuji za nesmírně artisticky nepoctivé; ba co hůře, za pouhý iluzionismus.

23.4.2024