Košík
0
0,00 Kč
Deník spisovatele
23.4.2024
Jak feminismus žongluje s pohlavím
Je signifikantní, že feministky tak rády razí pojem gender, aniž by zmínily pohlaví, lze tak zakrýt realitu a vysnít si fikci, s níž resp. s naší tělesností pak žonglují jak s hracím míčkem. Lidské pohlaví je pro ně značný póvl, jediné, co má smysl je svobodný sexus. Jenže to se šeredně mýlí, jakmile ve filosofii řeknu a), musím říct i b). Pakliže je gender projekt, který závisí jen na socializaci, nejlíp ve vlastní režii, úplně přehlíží sílu toho, co se odehrává fyzikálně. Je typické, že tvrdí, tedy ty pošahané američanky, že porodník sám vnutí rodičce (což považují za útlak), jakého pohlaví je její miminko.
Chápu, že psychotismus se projevuje i tak, že nerozeznáš pindíka nebo pipinku, ale o to nejde. To by se musela i kravka podivit, kdyby ji dali do ohrady mladých býčků s tím, že si teďka sama může rozhodnout, jestli už nechce být kravkou. Já nepopírám pár procent odchylek, které jsou v biologii, ale odmítám uvažovat, že člověk je veskrze sociální produkt, bez ohledu na hmotu. Ano, i tak se dá nazvat platforma, která se dnes tak lehce přehlíží. Fyzika, chemie, biologie to feministkám moc neříká, když tak vážně řeší gender. Kdyby skutečně studovaly Hegela, pak by zvládly protiklady vnímat.
Všechno je totiž dvojaké, lidově řečeno něco za něco. Nelze si vysnít svět, kde si o všem člověk rozhoduje. Tedy je to možné, ale vede to tam, kam nás genderismus dovedl: čili do naprosté schizofrenie, představy, že moc ovlivňuje i ejakulaci. Rozklad sociálních rolí, lidského údělu, je toho všeho důsledkem. A přitom je mi ta teze o sebetvorbě blízká, tj., že se člověk může přetvářet. To vnímám dlouhodobě, ovšem s vědomím, jaké to má konsekvence. Vize, že lze odstranit podklad, čili biologii tak lehce, jak to činí pošuk Butler, je úsměvná. Zamilovat se do ráje a přehlížet peklo, je nebinární zhovadilost.
Ještěže máme dialektiku, která prochází od antiky, přes různou scholastiku až do klasického idealismu. Bohužel pozitivismus (logika) nás už téměř přesvědčily, že rozpor je odstranitelný. Jenže myslet lze jen rozporně, resp. skutečně myslet. To je tedy metoda, a pak je tu obsah. Rozpor, základní rozpor člověka, je dilema těla a duše. Odjakživa člověk řeší, proč jeho tělo trpí, je nemocné, staré nebo slabé, zato duše by chtěla létat. Vědomí člověka se vzpírá, kritizuje tělo, je to nesmiřitelné posuzování, jsem zvíře, ale co má duše? Nejde jen o pohlaví, o jeho útlak, o touhu volit víc svou osobnost - je to existenciální.
...................
Ukázka z knihy Deník spisovatele
Celý text naleznete v sekci Eseje
16.4.2024
Český nárůdek vytuněný anglicismy
Ne, že bych kdovíjak hořel láskou k spoluobčanům, v jejich časté lacinosti, nabubřelé prostřednosti, až nízkosti, ale kdykoliv slyším češtinu, jsem schopen jim leccos tolerovat, jihnu, poslouchám, asi jako Janáček, který si zapisoval nápěvky hovorů všude, kam přišel, říkám si, jaký výkon podali Dobrovský, Jungmann atd., a vůbec nesouhlasím s tím, co ještě nedávno řešili předchůdci, jestli by nebylo lepší germanizovat, mít světovou řeč a díky ní víc vyniknout. Uhájit češtinu, nechat ji vyzrát, to je asi největší úspěch tohoto národa.
Je jisté, že v češtině je dost germanismů, skvěle omletých, jak se omílají kameny v peřejích, do melodična, takže už netrhají uši, obohacují stejně jako přes tisíc let soužití s Němci. Nikdo nemůže zpochybnit, že tu Němci byli ještě před Slovany, že jsme součást území, které podléhalo vlivu východních Franků, německé christianizaci, vše, co se k nám dostalo, je filtrované Němci. Kdybychom neuhájili češtinu, byli bychom za 200 let Germáni (jak tvrdil Hitler). Já bych oponoval, řekl bych, že k tomu by stačilo jedno století.
Tuhle jsem použil slovo šamstr, přemýšlel jsem, jak asi vzniklo, německy je to "gehorsamster Diener". Člověk by mínil, že jde o amanta, tj. chlapa přes postel a ne nejposlušnějšího služebníčka, ale ta služebnost je pro nás asi typická. V Česku je plno úslužnosti, přilnavosti, ochotnické snahy se přizpůsobit. Jenže takové opičáctví je většinou směšné, jelikož přebírá odvozeně, nic nepřidává. Je to daň za celé dějiny, kdy se nás snažili pohltit, ať už ze Západu či z Východu. Kde brát svou osobitost, když z vás dělají Teutony nebo Rusáky.
Posledních třicet let bylo super, leč amerikanizovaných. Každý vliv, nebo i nadvláda, se projevuje v jazyce. Málokterý výstup (v běžných médiích) se obejde bez anglicismů, bez snahy být in, cool, ready, což přišlo už v 90. letech a dnes to proudí i ve frázích, připomíná to éru, kdy se měšťani za každou cenu germanizovali. Být na výši, dnes téměř světoví, je vždy velké lákadlo, nijak to neshazuji, jen si myslím, že většina toho je slovní brak, projev pitomosti. Jestli to kazí jazyk, kazí to i myšlení, dostává nás to do éry poslušné úslužnosti.
.....................
Ukázka z knihy Deník spisovatele
Celý text naleznete zde.
Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)
9.4.2024
Dospělost? Mimořádný luxus dneška
Ta velmi slabá slupka populace, která sama sebe nejspíš nazývá cosi jako intelektuálstvo, je velmi komická: S chmurnými výrazy i slovy přežvykují témata, která jsou zcela mimo realitu, mimo život, jak ho žijeme. Být jen trochu jako oni, abych rval ty výklady o genderu, rase, ekomanii do psaní, o skutečném člověku, musel bych to zabalit. Jestliže píšu, jací lidé jsou, pak jsou v mnoha ohledech o dost horší, ale taky o dost lepší, než mravná okrasná vegetace, co připomíná bodláčí. Jenom na hnojišti nízkých vášní vykvete krásný květ, skutečná lidskost, v předsudcích a nenávistech občas zažijeme dobrý skutek.
Nepotřebuji dělat lidi lepší, oni se o to zaslouží sami. Vadí mi víc to, jak vše přebíjí dnešní infantilita. Věnovat se genderu, každý společenský jev analyzovat, jak jsou na tom ženy a muži, je dětinské. Tím se oddalujeme lidskosti, respektive dospělosti. Rozdělovat lidi, rozebírat fyziologii, je relikt minulosti. Řekl bych, že tím jsou nutkavě přitahovány určité leklé typy. Nechci dělat psychologický rozbor, jen konstatuji, že je jich pouhé promile. Mají ovšem vliv, což je dáno geneticky, ti s nejmíň stabilní tělesností, jsou nejhysteričtější. Kolik patologických typů do sebe vstřebal např. nacismus?
Stále doplácíme na to, že v 19. st. vzal Bůh roha. Křesťanství chtělo spasit člověka, neslo univerzalitu. Miluj bližního svého, ať je už jakýkoliv, je imperativ nad jiné. Jenže Bůh se vytratil a zbyl člověk, který se srovnává s druhými až do patologie. Osvobození rozumu, jak chtělo osvícenství, nabývá chorobné rysy. A každá nemoc vede k dětinství, znemožňuje nám dospělost. V nemoci jsme všichni slabí, ublížení, plni pláče, což je znakem současnosti. Dospělost je dnes vzácná ctnost: Člověk jí může dosáhnout, ale nemá ji zaručenou; stačí droga, nemoc, ideologie nebo stáří, abychom zdětinštěli.
Netvrdím, že lidé byli dřív dospělejší. Měli jen ochranu, zákony, které je vedly k stabilitě. Univerzalismus je táhl k dobru, už od antiky. Křesťanství k tomu lstivě přidalo boží milost. Staré řecké ctnosti plus ty křesťanské byly obrysy člověka. Občas se skvostný člověk zrodil, byl příkladem, což je dnes skoro utopie: Dnes je nejvyšší ctnost exhibice trápení. Čím víc jich máš, tolikrát jsi člověkem. Kdo neukazuje prstem na jiné, viníky svých traumat, stává se sám viníkem. Právě ten natažený prst je symbol dneška, čím delší, vyčítavější, tím větší dosah: hle, jaký bych mohl být, kdyby mi neubližovali!
...................
Ukázka z knihy Deník spisovatele
2.4.2024
Autorova velmi pokřivená krční páteř
Tohle bude brutálně sebeironické; nic jiného si zřejmě ani nezasloužím. Podotýkám, že se považuji za zdatného muže, doktoři se o mě nezajímají, stejně tak ani já o doktory. Pravda, před pár lety jsem omdlel na židli, sesul se k zemi, ale to jsem věděl, že mi střílí nerv do krku, masíroval jsem si ho tak dlouho, až jsem ztratil vědomí. Začal jsem pak cvičit, ráno, večer, říkal jsem si, že se to poddá: Ono třicet let sedět u počítače, to se někde projeví, pamatuji, že když jsem kdysi ve firmě učil starší kolegy a stál nad nimi, skrčený před monitorem, už tehdy jsem věděl, co je to za strašně bodavou bolest kdesi v zátylku.
Takže si před časem vykračuju po městě, kochám se výhledem nad řekou, hlavu do pravého úhlu, abych všechnu tu krásu pojmul. Náhle se mi točí hlava, mám mžitky před očima, nohy se mi podlamují. Potácím se k jedné z laviček, cítím pot na těle, buší mi srdce! Že by infarkt? Takhle se začnu motat každý den, stále častěji, až se motám všude, třeba i na poradě, odkud zběhnu tak, že si sám volám, beru telefonát a jdu do lesa, s vidinou, že tam najdu spásu. Vůbec mi nedochází, od čeho to je. Jedu do Alberta, motám se uličkami a držím se vozíčku jako invalida. Když dojdu k autu, vím, že už nikdy neodjedu.
Ale co když vážně zemřu?! Hledám si příznaky na mobilu, jistě, tuhne mi ksicht, mám závratě, je to mrtvička. Jako můj děda Jan! Až uvidím, že mi padají koutky, bude pozdě. V padesáti na vozejčku nebo na krchově, není to brzy?! Pak se, jelikož to trvá i další dny, začnu rozcvičovat. Kdyby to byla mrtvice, byl bych death. Svěřím se pár lidem, jeden mi vykládá, že existují tři druhy lidí: první je hypochondr, druhý je normál a třetí chodí k doktorovi, až když je pozdě. Schválně, kam bych se zařadil? Nemůžu se smát, mám zatuhlou čelist. Motám se, ale slibuju, že půjdu k lékaři, už tuším, že jde o krk.
Vůbec jsem ho necítil, tak byl zatuhlý. Deformace pokročila, tři desetiletí poctivého křivení klame tělem. Teprve, když jdu na masáž, krk mi ožije, cítím strhané svaly. Cvičím různé cviky, podle Youtube, doktor totiž ztratil snímek mého krku. Poradím si sám, zkouším metodu "šuplík", aby se brada vrátila tam, kam patří. Držím bradu jako boxer a nadávám si, že jsem pytel odstěhoval. Visel v pokojíku, ale pak jsem seznal, přes protesty jeho obyvatel, že pokoj bude načančaný, dívčí. Šedesátikilový pytel se jinam nehodil a zmizel do garáže: Tak se člověk zbavuje všeho, co překáží, co jeho život zdržuje.
Dovedl jsem to k efektivní dokonalosti.
...................
Ukázka z knihy Deník spisovatele
26.3.2024
Žiju si ve svém vlastním časoprostoru
Nejsem kdovíjakým milovníkem starých časů, žiju v současnosti, snažím se ji zachytit, jenže pokud ji mám popsat plasticky, nelze se vyhnout síle celé její historie. Musí se v tom, co je, odrážet, dodávat empirii. Ovšem ne tak, jako to dělají někteří aktivisté, proklimatičtí vědci, kteří zprofanovali pojem z geologie a popisují naši éru, jako by byla úplně nová geologická řada. Fajn, žijem v antropocénu, ale pak by si měli taky uvědomit, že když chtějí takto popsat dnešek, musí říct, jak se vyvíjela Země milióny let a jak kruté změny v ní neustále probíhaly.
Já popisuju člověka a vystačím si s dějinami. Tady se naopak, při jistém pohledu, nastíní, jaké krátké časy nás dělí. Moji předci jsou v Čechách sedm generací, co to vlastně je? Naši pradědové žili ještě v 19. století, je to dávno, nebo není? Když se Češi měli dobře, byli významní, např. v době Václava II. či za Jiřího z Poděbrad, není to zas tak dávno, abychom na to zcela zapomněli. Co je to dvacet třicet předků, dají se snadno oživit ze starých záznamů, vždyť třeba za Jagellonců, kdy nám nikdo moc nevládl, si žili měšťané dosti svobodně.
Tady mluvím o živosti dějů, co pronikají až do dneška. Třeba antika, která určovala kulturu, je cca 2500 let stará. Je to už úctyhodné, přece jen dálný starověk, přesto stále dost moderní. Člověka to přivede k nadhledu, když si čte o městských státech. Např. Platón i dnes stále působí, nelze se ho nijak zbavit, ani není důvod. Jen je třeba si uvědomit, že život v rámci dějin má jiné časové vnímání. Vždyť následník platonismu, slavný Plótínos (skvělá teorie o emanaci), se objevil asi až 600 let po mistrovi. Ještě jednou: po šestseti letech následník!
To je jako bych si bral z Jana Husa či z Chelčického. Vůbec celá ta naše kultura je křesťanská až po uši, i v současnosti. Tomáš Akvinský, který pro teologii křesťanství udělal nejvíc, objevil Aristotela po 1000 letech. Bez této souvislosti by ortodoxie živořila. Jedině myšlení, a to v souvislostech, vytváří dějinné zvraty. Dnes, když věříme na technologie, nechápeme, že kvůli nim stagnujeme. To, že používáme mobil, internet, je fajn, ale jen to urychluje, nic neobjevuje. Na to bychom si asi měli zvyknout, že jde spíše o nástroje kvantity.
.......................12.3.2024
Když smolit román tak jedině totální
Smysl románu je v tom, že podává svědectví o životě člověka, ve světě, ve kterém žije, a když jde o umělecký román, měl by popsat pokud možno vše, co člověk může prožít. Proto se divím občas výkřikům, že je umění lepší bez psychodramat (hlubinných analýz), jako že je to něco zřejmě moc afektovaného. Podle mě román je o všem, jinak se jedná spíš o experiment, který se málokdy podaří, jako např. kdysi Nouveau Roman, který vynechal příběh. Jenomže příběh je vždy psychologie, je to stejné, jako byste chtěli popsat hmyz bez znalosti entomologie.
To, že je duševno základem, je pro mě bez debaty. Nemusím si pomáhat ani Dostojevským, mistrem, který z psyché vyždímal maximum, ale třeba o Kafkovi, jeho protipólu, by se řeklo, že je antipsychologický. Psal cosi, co by se dalo nazvat magicko-groteskním hororem. Jenže, když se do toho člověk začte, zjistí, že je tam všechno, i znalost povah či mistrná analýza sebe sama. Bez toho by to jaksi neklapalo, byť na povrchu je hlavně trýzeň raněného zvířete. Kdyby prozaik nevěděl, co může od lidí očekávat, nikdy by nic dobrého nenapsal.
Ovšem nejde jen o psychologii; aby se oživil celý svět, autor by měl mít náhled, s nímž se na druhé dívá. Román není nic objektivního a proto může objevovat svébytností pohledu. Pak se může vyjevit, že je v psaní filosofie a také sociologie, sociální psychologie, politologie. To všechno se tam může vyjevit, ale nikdy to nesmí být schéma. Když řeknu politologie, tak myslím nějaké tendence, lidské představy, jak řídit společnost, ovšem ne tak, aby z toho vznikla agitka. Skrze různé představy se jen prostě popisuje život v určitém milieu.
Jakékoliv schéma živosti románu škodí, tak to je. Proto se dnes románu ani příliš nedaří, doba ho zplošťuje.
...................
Ukázka z knihy Deník spisovatele