Život egomana

"Kubismus? Chtěli jsme pouze vyjádřit to, co v nás bylo..." Pablo Picasso

Sonda do hlubin rodinného podvědomí


Být stále někým, kdo drží rodinu pohromadě, se Fandovi už dost zajídalo. Měl plno práce v kvelbu, který od táty převzal, vstával po čtvrté, aby zdělal maso, jakmile ho přivezli: porcoval, vážil, ostřil nože, potil se ve své těžké kožené zástěře. Musel mít maso připravené na pult a pak taky na rozvoz pro své zákazníky. Pak čekal, až přijde prodavač, aby mohl vyjet na pravidelné rozvážky. Navíc se někdy stavil i na statku, aby pomohl otci, který na to byl sám. Žil v chalupě, která byla velká i pro tři generace, když na to přišlo.

"Měl bys to prodat," řekl mu zoufale, "látuješ to, ale střecha je už celá na výměnu..."

Vylezli na vetché žebříky, které střídavě podpíral strýc. Měl nohu v gypsu, sotva chodil, takže to byla pomoc na baterky. Zůstal tady potom, co ho sem Libor přivezl; otec se o něj staral jako o vlastního, Fanda musel zařídit hafo věcí, které si navymýšlel.

"Láďo, teď se o to zapři!" volal otec z čtyřmetrové výšky, když zatloukal došek k prkennému podbití.

Strejda se opíral o berli a tiskl rozviklaný žebřík. Fanda se na ty dva umělce nemohl ani dívat: "Pomoz mi to!" poroučel si otec, "tady zatejká, vyměním tuhle tašku..."

Nejlepší na tom bylo, že pořádně sněžilo. Celý listopad pršelo, takže do chalupy už nateklo plno vody, ale otec se k tomu dostal až teď, když měl po ruce bratra a syna.

Na jednu stranu se divil, že se spolu smířili. Fanda netušil, co se stalo, ale táta byl asi rád, že strýc přišel s prosíkem. Tohle v jejich rodině platilo, že hrdost je nade vše. Každý trpěl tím, že ten druhý je zabejčený a že neudělá první krok. Bráchové se nesnášeli od té doby, co se oženili, jak se Fanda jednou dozvěděl.

"Vzal na mě sekeru!" řekl jednou táta, "to mu neodpustím..."

Co se vlastně stalo, se Fanda nikdy nedozvěděl. Ale o to víc ho překvapilo, že se udobřili. Strýc se pohádal doma, teta volala Fandovi, jak mu je, jak se mu vede? Všechno, aby zařídil, o všechno se postaral; dokonce i večírek na usmířenou zařídil, v kámošově hospodě. Jenže strýc se stejně nevrátil, zůstal s tátou v chalupě.

"Za to může Libor," řekla mu teta smutně, "to je ta svoboda, co přerostla do anarchie..."

Je pravda, že strýc měl Libora za vzor: byl to chlap, který se nebál, žil si podle svého. Na to neměl Fanda žádnou slušnou odpověď. To, že rozumný člověk, gymnaziální profesor, zcela zblbne, by nečekal. Přitom měli v rodu dokonce i vojáka Československých legií, sjezdil svět od Kamčatky přes Ameriku zase zpátky do Slezan.

"Tvůj syn je dekadent," řekl strýcovi, "pamatuješ, jak sbalil Maruš, svou vlastní sestřenku?"

Bavili se už v provlhlé kuchyni, kde se sušili u kamen. Táta kuchtil skopové, hrozně to smrdělo; měl by odjet. Ať si tady ti dva zimují, když je to baví, ale on se těšil do svého bytu.

"To máme dědičný!" pokýval strýc, jelikož narážel na to, že babička byla sestřenice dědy, svého muže. Fanda o tom četl, že to věčné křížení, které se dělo na osamělé vsi, kde byli všichni příbuzní, vede k degeneraci, což by se u Libora potvrzovalo. Ale sahat na jeho sestru, to mu nikdy neodpustí, i kdyby přišel s prosíkem.

Přemýšlel o tom, když se vrátil domů. Někde hluboko dole, v genech na tom byli všichni stejně: dědili krev Germánů, kteří žili ve Slezsku a pak se přistěhovali do Polabí. Byli agresivní, hamižní, neotesaní. To, že měli tak velký grunt vypovídá o tom, jací byli. Žili se zvířaty jako zvířata, aspoň to rád tvrdil Lukáš, mladší bratranec. Měli chtíče, které u jiných neviděl, ve škole byl vždycky za teutona. Proto šel na řezníka, aby se vybil, aby se při jatkách vyklidnil, nebyl nebezpečný. Je fakt, že se hodně pral, jezdil na různé zábavy, i s bratránky. Co holek zprznili, když je zatáhli na seno, tehdy soupeřil s Liborem, kdo je větši samec...

"Kdes byl?" zeptal se syna, když se objevil o půlnoci, "čekám tady na tebe s večeří!"

Jeho nesmělý útlocitný syn vypadal opile: "Ále, byl jsem v Praze, trochu jsem zapařil s Májou..."

Mája byla Fandova neteř, dcera jeho sestry. Byla o rok starší než synek, asi dost do světa, jak ji znal.

"Ty s ní jako chodíš?!" vyslovil náznak toho, co ho strašilo, "jestli na ni sáhneš, zabiju tě..."

Jeho syn na gauči okamžitě usnul, Fanda ho přikryl dekou, dal guláš, který chtěl ohřát, zase do lednice. Bude si na na to muset posvítit, pomyslel si, když se díval na spícího syna. Nakonec byla to babička, která, když se mu zjevila na hřbitově, řekla, aby bděl...

75. kapitola z románu Život egomana

KONEC 1. DÍLU


Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Život egomana. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.