Život egomana

"Kubismus? Chtěli jsme pouze vyjádřit to, co v nás bylo..." Pablo Picasso

Fádní odpoledne osvěžené láskou


Občas vysvitlo slunce, ale bylo hodně zima, lezavo, když se zatáhlo, museli jít všichni do chaty, říjen nezapřeš. Sešli se všichni, jako každý druhý víkend, když měl jeho brácha dceru, slavili nějaké svátky, jako už tradičně, jenže uvnitř nebyl takový prostor, vypadalo to, že se spolu vidějí už asi letos naposledy.

Namačkali se kolem stolu, někdo si sedl do ušáků a houpacího křesla. Na celé odpoledne to bylo dost těsné, kdyby máma neupekla štrůdl, po kterém se všichni natahovali, asi by to ani neuteklo. Lukáš seděl natěsno na kanapi, hned vedle něj mladá Thea, dcera Juanity, tak křehká, milá, ženská, až se v Lukášovi něco pohnulo.

Cítil, jak ho přitahuje, když sedí tak blízko. Měla tak hebké tělo, tak jemné nohy, kterých se dotýkal. Její paže byly holé štíhlé dlouhé, natažené na stehna, mohl obdivovat její kůži. Dlouhé útlé prsty jako zvířátka, občas se nervózně zachvěly, Lukáš cítil, že by ji nejraději objal, aby se uklidnila, aby se ničeho nebála.

Byli pro ni ještě stále cizí, kam nepatřila. Ale chovala se vybraně zdvořile, budila jen samé sympatie. Nechápal, proč si jí Jonáš nevšímá, měl pocit, že by to měl napravit. O to víc se k ní měl, podal jí několikrát hrnek s čajem, na který z gauče nedosáhla. Mohl tak zapomenout na všechno, co ho celý týden v práci tížilo.

Ve čtyřiceti letech by chtěl člověk už něčeho dosáhnout. Ale on byl stále jen obyčejný magistr, co se vetřel na Ústav. Žádné velké projekty ani velké peníze ho nečekaly. Ani do televize se nedostal, i když si o to už několikrát řekl. Jeho články v ústavním sborníku nikoho nezajímaly, dokonce ani vlastní ženu ne...

"Už jsi to četla?" zeptal se včera, když si lehli do postele. "Já na to ještě neměla čas, promiň!" zazívala.

Takhle to s ní bylo poslední dobou se vším. Měla starosti, v práci, s tím, jaký je Jonáš, ale on hrál druhé housle. Připadal si trpěný, nemilovaný, jako by už jen přežíval. Nemastný neslaný flek, který je nutné stále dokola stírat, ani v posteli už jim to neklapalo. "Nezlob se, nemám na to náladu," řekla mu v sobotu.

Jaký div, že byl dnes tak napjatý. Dobře se najedl, máma uvařila, dal si ještě nášup, chutnalo mu. Na kanapi bylo příjemně teplo, sladce, když se They tak dotýkal. Ale nešlo jen o to, že ho vzrušovala, byla to vzpruha pro jeho mysl. Několikrát se zapovídali, o druhé světové, o Osvětimi, bylo to velmi příjemné.

Věděl, že na něj Libor tajně žárlí. Okupoval jeho území, kde byl králem, suverénem. Sice to byla jen nevlastní dcera, ale znal ho, jak je majetnický, o to víc ho to těšilo. Po dlouhé době ho trumfoval: Libor nebyl tím středem vesmíru, jak byl zvyklý. Kdyby měl víc možností, mohl by jeho nevlastní dceru svést...

Ano, proč by to nemohl dokázat? Bylo jí sedmnáct, to už není tak málo, aby nevěděla, co je to sex. Starší muž ji může iniciovat, uvést do života, být jí oporou. Taková bytost potřebuje ochranu, její krása ji dělá příliš zranitelnou. Připomíná mu Marušku, sestřenku, ve stejném věku se do ní bezhlavě zamiloval.

Tehdy mu ji Libor vyfoukl, odpanil ji. Nikdy mu to nepřiznal, ale on to s odstupem času ví. Nedávno to otevřel Fanda na pohřbu, což bylo dost trapné, ale bylo to i oprávněné. Znectil lásku, která byla tak čistá, pro kterou by přenášel hory, dokázal nemožné. Právě v nemožnosti naplnění byla ta láska úplně ideální.

"Řekni Lukášovi," usmála se Juanita, "jak jsi jela do Londýna. Ukázali jim památník našich letců!"

"Ale mami, to nebylo zas tak zajímavý..."

"A líbilo se ti tam?" zeptal se Lukáš, aby rozvíjel hovor, který by mohl vést o Anglii dlouho.

"Já chci taky do Anglie!" ozvala se Eliška.

Místo toho, aby Thea odpovídala jemu, rozmluvila se o Piccadilly, kam se s holkami podívaly. Byl trochu dotčen, ale o to víc zaujatý, jak ho to dívčí žvatlání přitahuje. Chtěl by jí vyprávět, jak Londýn trpěl, když ho napadli nacisti, jak hořel, jak chránili největší katedrálu sv. Pavla, aby ji nezapálili bombami.

Cítil, jak ho Theodora rozpaluje. Ta vláčnost, pel nevinnosti ho doslova rozněcovaly, jako by byl sám bomba. Těžký kalibr, jak cítil ve slipech, naštěstí pevně stažených riflemi. Ještě chvíli a muselo být vidět, jak rudne vzrušením. Jen stěží se ovládl, aby se jí nezačal dotýkat, líbat na ouška, do hustých vlasů. Doslova by z ní vysál mládí, panenskost, obnažil by se, aby viděla, co s ním dělá. Aby se ho dotýkala, těmi prstíky, rudými rtíky, které si už malovala. Ne, nechtěl by jí ublížit, jen by chtěl, aby ho zbavila toho, co ho tak tížilo...

"To bylo zase odpoledne," řekla jeho žena, "strašně fádní!" vzdychla, když si nasedla do auta, zatímco Lukáš si sedl za volant a řídil nazpět do Prahy, jako by se řítil kamsi do Dantova pekla.

57. kapitola z románu Život egomana


Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Život egomana. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.