Život egomana 1.díl

Žila jsem s narcisistním egomaniakem


Od té doby, co žila Vanda na Jižním Městě, upadala do deprese. Výhled na vysoké paneláky, které stínily světlo za jejími okny, v ní vyvolával pocit ubitého života. Vždycky brala způsob bydlení za měřítko úspěchu, toho, co člověk dokázal. Ona pracovala přes dvacet let na tom, aby dnes žila mezi takovými krabicemi. Pravda, většina z nich byla renovovaná, se zdmi sytě vybarvenými, ale z krabice neuděláte vilovou čtvrť.

Než se rozešla s Liborem, žila v měšťanském bytě na Žižkově, přímo pod televizním vysílačem. Měla to kousek do centra, do Riegrovek nebo do kaváren na Korunní. Užívala si života, měla kamarádky, taky s malými dětmi, pracovala hodně z domu, chodila do redakce, kterou měla tehdy jen pár stanic metra. Navíc Libor dělal ve stejné redakci, nosil jí úkoly domů, nebo se spolu střídali. Psali tehdy pro Němce, co vlastnili vydavatelský dům a šlo jim hlavně o zisk. Naučila se svou práci tak, že dostala dokonce i novinářskou křepelku.

"A teď dřepím v 3+1 v králíkárně," postěžovala si Vráťovi, když se sem spolu nastěhovali.

Oba dva se rozvedli a začínali spolu nanovo. Vráťa byl starší přemýšlivý soudný muž, co jí byl oporou. Bez něj by to asi nezvládla, dali dohromady peníze a koupili byt v paneláku. Na víc neměli, protože byty v Praze stály majlant, navíc je expartneři oškubali. Zejména Libor pravil, ať si jde kam chce, ale byt je jeho. To bylo hlavně vůči dceři hnusné, byla ve věku, kdy si těžko zvykala na změny.

"Mamko, mě se tady nelíbí," řekla jí Eliška, když se rozhlížely po svém novém domově.

Snažila se, aby jí to trochu osladila. Zůstávala s ní doma, pracovala na home office, zatímco Vráťa jezdil do práce. Zařídila byt, jak uměla, dala ho vymalovat jasnými barvami. Koupila kávovar a jelikož Eliška byla po ní, popíjely spolu pravou arabiku. Věděla, že až půjde na gymnázium, její deprese ze sídliště ustoupí. "Kluci jsou tady strašně blbí!" stěžovala si její předčasně dospělá dcera.

Ani Vanda si už o chlapech nedělala iluze. Měla za sebou něco, co se snad ani nedalo vyprávět. Za ty roky pochopila, že Libor je monstrum, které mělo štěstí, že poznalo zrovna ji. Už na vejšce se sblížili, ale ona ještě ani neměla tušení, co je zač. Ona to byla, kdo mu pomohl do Lidovek, když byly na vrcholu. Předtím byl jen takový pisálek, co možná trochu rozumí ekonomice, což při rozvodu prokázal.

"Měl bys mi dát odstupný," řekla mu u soudu, "za všechny ty roky, cos mi šplhal po zádech!"

Vůbec ho nenapadlo se s ní vyrovnat. Nahradit jí dobu, kdy ona rodila a starala se o Elišku, zatímco on se prosadil. Za to, že ho seznámila se všemi správnými lidmi. S těmi, se kterými se nakonec vždy pohádal nebo je podrazil. Jako například Vráťu. Byl to jeho kamarád, co mu pomohl, ale pak mu dal výpověď. V době, kdy se Vráťa bil za přežití novin, to byla příslovečná kudla do zad.

Kudlu do zad vrážel především jí. Zrazoval ji, a to trvale, o čemž neměla ani tušení. Když na nevěru náhodou přišla, dokázal se vylhat, na to byl opravdu machr. Nebyla žárlivá, ale časem zjistila, že kolegové se za jejími zády chechtají. Byla naivní, dobrosrdečná, společenská, zatímco on byl strašný exot. Nevnímal nikoho jiného než sebe. Potřeboval, aby mu ty jeho bokovky zvedaly sebevědomí.

"Kdo ti to pořád píše?" ptala se ho snad každý večer.

Neustále dostával zprávy, pořád ho někdo uháněl. Na výmluvy, že jde o náhlou práci, vážně už nevěřila.

"Je už skoro půlnoc," řekla mu jednou, když chtěl odejít, protože dostal prý nějakou hlášku.

Těsně před rozchodem už to bylo naprosto trapné. Několikrát mu skoukla SMS, ale zjistila, že všechno maže.

"Vrať mi ho!" vykřikl na ni a vytrhl jí mobil.

Normálně by ji kvůli tomu snad zabil. Dokonce i při soudu zatloukal, že ji zmlátil, i to, jak ji podváděl.

"Je to normální psychopat!" řekla soudkyni.

Ještě dneska, když tady tak sedí, si to všechno vybavuje. Dívá se na vysoké hnusné paneláky a je jí hořko. Ztratila půlku života s někým, kdo za to nestál, kdo jí lhal a mlátil ji. Mohla by o něm napsat, jak to napsal Philip Roth o své manželce. Velmi přesně a podrobně jaký byl sobecký, vztahovačný a nepořádný. Jak se vymlouval, když měl vynést koš nebo utřít prach. Jak si držel tajný účet, kam si ulejval peníze. Jak se štítil, když měli přijet její rodiče. Jak nenáviděl vlastní rodinu. Byl to narcista, který sledoval, kdo co o něm napsal. Většinu lidí považoval za póvl. Vztekal se, když se mu něco řeklo, když ho v dobrém zkritizovala...

Ne zbůhdarma kdysi dostala novinářskou křepelku.

10. kapitola z románu Život egomana


Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Život egomana. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.