Život egomana

Ten, kdo pláče na špatném hrobě

Zatímco se Láďa cvičil ve stoicismu, děly se nepředvídatelné věci. Viselo to ve vzduchu, objevovalo se to v náznacích a v odmlkách, když zaslechl, jak Květa telefonuje, v šeptání mezi příbuznými, kteří ho už nebrali vážně, zatímco se cvičil ve stoicismu.

Pak mu ale zavolal jeho bratr. Od té doby, co vyřešili dědictví, spolu vůbec nemluvili, jak byli léta ostatně zvyklí. Muselo to být něco vážného, když se Frantovi po něm zastesklo: "Co se děje?" zeptal se Láďa přímo, jako by se chtěl vyhnout oficialitám.

"Hovno se děje…" vyhnul se bratr oficialitě, "to Libor, tvůj kluk, jak jsem se dozvěděl, prodal svůj podíl, už je to u notáře!"

"Cože? Jak to víš?!"

Franta se mu snažil vylíčit, jak to ví, ale Láďa ho příliš nevnímal, sesul se do křesla. Cítil, že se v něm hrne veškerá krev, která v něm ještě zbývala, kamsi do neokortexu.

"Co je s tebou? Slyšíš mě…"

Láďa poslouchal, jak mu bratr vyčítá, že nezasáhl. Jak mohl člověk vůbec zasáhnout, když předal svůj podíl, půlku statku, synátorovi, aby tradice pokračovala?!

"A co jsem měl dělat?" bránil se, "měl jsem ho zmlátit? Brečíš na špatným hrobě, Francku…"

Francek, mladší bratr, se ohradil, aby mu tak neříkal. Zase jim bylo něco přes deset, kdy se hašteřili. Tehdy měl Láďa převahu, byl o pár let starší, o hlavu větší, jenže slabší, nosil brýle, byl po matce, víc četl, nelezl po stromech ani po střechách, jak to dělal Franta. Snažil se bratra krotit rozumem, ponižoval ho, dělal z něj hlupáka. A to se mezi ně vplížilo, jak si zpětně uvědomil, jako tasemnice, co rozežrala jejich vztah, nikdy se už spolu nesmířili.

"Ty tvoje chytrý kecy!" vmetl mu bratr do mobilu.

"Tak mi pověz..." řekl Láďa vychytrale, "jestli ses vyspal s Květou, tehdy v osmdesátým prvním?!"

Na tu situaci Láďa nikdy nezapomněl. Nosil ji v sobě, ještě dlouhá léta, ač to nikomu neříkal. Květa druhý den, když tam přijel, vypadala divně, začla se obhajovat, že ji Franta přepadl, Láďa vzal sekyru, našel Frantu v chlívě, chtěl si to s ním vyřídit. Krávy bučely, když se rozpřáhl, ale Franta měl v ruce vidle, zahrozil s nima, nic se nestalo, flákl sekyrou o podlahu, už se k tomu nikdy nevrátil...

......................

62. kapitola románu Život egomana 2. díl

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získejte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + Život egomana 2. díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román

Polyamorie, co to proboha je?

Když vyšla Theodora ze školy, pod schody zahlédla, že tam čeká někdo, koho by asi nikdy nečekala. Po tom všem, co se mezi nimi stalo, to byl pro ni neuvěřitelný look!

Proplétala se mezi spolužáky, pár jich pozdravila a spěchala pryč, jenže se mu nedalo vyhnout: "Ahoj Theo, neboj se, jen jsem se ti přišel kvůli tomu všem omluvit…"

Úplně strnula na půl cesty, nechtěla se zastavit, ani se nedokázala pohnout: "Je mi líto, čím sis prošla. Nechci tě obtěžovat, jenom jsem chtěl, abys to slyšela i ode mě…"

Mluvil o tom, že ji rád vidí, ale že se vidí spolu naposledy, zatímco se jen vnitřně třásla. Zase tady bylo dilema, že to na něj poví, ale pak si zase uvědomila, že to nesvede. Že je ztracená, ne tak, jak žila s Viktorem, který byl spíš kamarád, nebo s jeho otcem, ale omámená, spálená citem, který nikdy neumřel.

Beze slov ho minula, když se konečně pohla. Za pár týdnů bude plnoletá, takže by to měla zvládat. Ale nic nezvládá, zase je ta holčička, která se do svého otčíma zamilovala. Škrábala si paži nehty, i krk, když k ní mluvil, cítila, že celá hoří. Nastoupila do autobusu, aniž by o tom přemýšlela, jela rovnou domů, vyplakat se.

Měla dnes zkoušku u Vadima, ale vzdala to. Stejně ji to už nebavilo, jeho chlípnost, se kterou si ji bral. Víc než o modeling šlo o sex, poslední dobou už úplně. Měla špatné svědomí, že podvádí Viktora, že podvádí mámu, že podvádí Libora. Míchalo se jí to v hlavě, citové rozcestí, kam vlastně po tom všem patří?

Potřebuje být s mámou, schovat se do pokojíčku, obklopit se věcmi, které důvěrně znala. Zapálila si svíčku, odlíčila se, šla se umýt, obalila se ručníkem, jak byla zvyklá. Nejlepší si zalízt pod peřinu, s povlečením s růžovými kvítečkami. Máma si potrpěla, aby měla všechno s aviváží, vůně jejího dětství, to potřebovala.

Když se vyplakala, zavolala Vadimovi. Potřebuje volný čas, nechce se teď vázat na agenturu, tu smlouvu nepodepíše. Bude dělat na dohodu, s dalšími, kdo jí co nabídne. Čeká ji maturita, musí se učit, lituje, ale na lekce, které jí dával, už chodit nebude: "Najdeš si jistě lepší!" neodpustila si typicky ženskou poznámku.

Vadim se s tím srovnal lehce, ani nenaléhal. Trochu ji to zklamalo, aspoň viděla, jací lidé jsou. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, říkal táta, když za ním občas přijela. Chtěl tím říct, že by si měla užívat, být otevřená světu, jako byl on, když už měl další manželku. Jenže ona vidí, že to tak není, že srdce má člověk jen jedno.

........................

61. kapitola románu Život egomana 2. díl

Vykonávám dohled nad rodinou

Po tom, co ho zklamala rodina, věnoval se Franta své práci v kvelbu: dál přebíral maso na jatkách, porcoval a vykosťoval, připravoval úhledné fláky na prodejnu, kde úřadoval jeho syn. Pak předal zástěru příručnímu, vzal si lepší montérky, aby reprezentoval firmu. Naložil zvážené maso do Ford Transitu, zaklapl zadní dveře a nasedl k volantu. Čekalo ho několik jízd po celém kraji, podle itineráře, který každý večer sestavoval - podle všech došlých objednávek.

Měl to rád, vypadnout z Nymburka, harcovat sem tam, na Boleslav, do Poděbrad nebo do Kolína. Pak, když se vracel, vzal to přes Budiměřice, aby obhlédl místa, kde vyrůstal. Zastavil u Draha, ani nedojel do Chlebů, rozhlížel se po krajině, tiché, zjasněné, s žlutým strništěm. Pak to vzal přes úhledné lány, po polničce, jen tak, aby dohlédl až do Slezan, kam ho to táhlo nejvíc. Ani netušil, proč tam jde, neměl žádné plány, nikdo na něj jistě nečekal.

Vlastně by se jen shodil, kdyby se ukázal. Těsně před vsí, kde tekla regulace, s remízkem okolo, se zastavil a čekal. Pak si všiml, že za stromy u břehu stojí posed, co ho myslivci opravili. Asi tam civěli na vysokou, na zajíce a divoká čuňata. Nikdo tam nebyl, vylezl po žebříku, pak zjistil, že vidí až na statek. Viděl celou zahradu, kde jako kluk lezl po stromech, zatímco dnes leze na posed: Taky viděl dvůr, hlavně na zápraží chalupy, kde zahlédl lavičku.

Vzpomněl si na dědu Kristena, jak tam sedával. Starý hospodář byl záruka jistoty, spravedlivého řádu. Jenže to minulo a všechno se zkazilo, hlavně Fanda hodně ztratil. Odstavili ho, vyobcovali, jako by už nikdy neměl patřit mezi blízké. Teď tam hospodaří ségra s Liborem; Pražáci, jedna ruka levá, druhá jalová. Zahrada vypadá, že zpustla, taky vejminek, který by Fanda osázel, měl by brambory, žito, řepu, jako dřív, když pomáhal obracet brázdy traktorem.

Když padla tma, vrátil se k autu a jel domů. Rozhodl se, že se tam zase koukne, třeba o víkendu. Stejně neměl co dělat, v sobotu večer, když šel kluk na zábavu. Našel doma triedr, který měl po otci, zelený klobouk, aby zapadl do krajiny. Připlížil se po cestě, kde nikdo nechodil, na konci vsi končila asfaltka. Vždycky říkali, že jejich statek je na konci světa, v ráji, kde není civilizace. Jen traktory, kombajny, když byly žně, jinak zemský ráj to na pohled.

Měl přehled o všem, co se kde šustlo. Za vraty stála Toyota, kterou jezdila ségra, vedle Liborovo BMW. Asi to byla sodoma, jak tušil, zase se spolu scukli, dělali prasečinky. Měl by to obhlédnout zblízka, jenže v sousedství jsou psi, rozštěkali by se. Bude se sem muset vrátit, hned zítra, aby zjistil, že to přivedou na buben. Nafotí to, předloží důkazy, otec pochopí, že se osudově zmýlil: "Tati, kam zase jdeš? Co bude s kvelbem?" zeptal se kluk při odchodu.

.......................

60. kapitola románu Život egomana 2. díl

Milostná nostalgie paní účetní

Poslední, co spolu dodělali, byla sklizeň jablek. Libor česal ve větvích, lezl po štaflích, podával jí dolů plné koše a ona jablka přesýpala na lísky. Byly často nahnilé, ze starých jabloní, ale ty pěkné vytřídila tak, aby je mohla uložit na špejchar přes zimu.

Když sklidili poslední jabloň, Libor slezl dolů a ona mu podala jablko, aby se občerstvil. Zakousl se do dužiny, jako by to bylo první jablko, které kdy vůbec ochutnal: "A teď jseš už spokojená?" zeptal se, čímž narážel na to, že ho k česání donutila.

"Bylo by škoda je tam nechat," přikývla klidně, "navíc z těch horších se udělá dobrej mošt…"

Věděla, že ho tím naláká - kdysi, když pomáhali dědovi, byl mošt, který pak babička uvařila, největší odměnou: "Já bych radši pálenku!" zasmál se bratránek poťouchle.

"Na to byly švestky a hrušky," vzpomněla si, "jenže to by se musely tyhle stromy vykácet a zasadit nový…"

Rozhlédla se po sadu, kde usychalo plno kmenů. Zanedbaný statek se nedal za rok dát do pořádku, ale jednou to dokončí; třebas sama, jestli sem Libor jezdit už nebude. Aspoň se tak vyjádřil, že se dál nemůže starat, že musí začít jinak: Jako by jim tady něco chybělo! Ale ona ví, že už leccos zvládá, že jí můžou pomoct děti, zvlášť syn, kterému se tady zalíbilo, říkal, že s ní bude jezdit na víkendy.

Měla je tady přes léto, dcera přijela i s přítelem - trochu jí záviděla, když viděla tolik lásky. Nějak se odcizila, od vily ve Zličíně, od manžela, který o ni nejevil zájem. Než se cítit nepotřebná, raději byla tady, kde se od rána do noci nezastavila: Cítila se líp, opálená a polonahá, bezstarostná, jak už dávno nebyla.

Ani před Liborem se už tak nestyděla; byli jedné krve, oba to tak cítili, mužská a ženská kopie. Stejně štíhlí snědší, tmavovlasí, nepoddajní, jako dvě selské palice. Ona o tom tak nepřemýšlela, řešila výdaje, psala si sešit má dáti dal, aby dodržela rozpočet. Ale pocit, že se práce daří, že statek opravili, ji obšťastňoval.

"Vypadáš v těch plavkách jak Uma Thurman," řekl jí Libor, když se pak navečer slunila.

Bylo to poslední křehké slunce na konci září. Ze strništ vanul chladný vítr, cítila ho v kostech. Brzy se už zazimuje, vrátí se do Prahy, jen sem přijede vyvětrat a dát kočce. Zvlášť v zimě, když se věnuje daním, jí to tady bude chybět, to už věděla. Jestli jí bude chybět Libor, na to nechtěla ještě ani pomyslet.

"Myslíš Pulp Fiction?" zeptala se.

.....................

59. kapitola románu Život egomana 2. díl

Rebel, co ho nikdo nezkrotí

Vyvětral jsem byt na Žižkově a pak se zase vrátil do Slezan. Mezi tím jsem se viděl s pár kamarády, z novin a z mokré čtvrti, s nimiž jsem chodil na párty, zajel jsem na Sázavu, s dcerou Eliškou, viděl rodinu, taky jsem mluvil se svou bývalkou Juanitou. Nabyl jsem dojmu, že by si všichni přáli, aby se všechno vrátilo tam, kde to bylo dřív, než mě obvinili a já musel sklopit uši a zmizet ze scény.

Jenže to bylo jen přání; projev sobeckosti. Nikdo si nechtěl přiznat, že se mi to nemusí líbit, ta domestikace. Jak může člověk zapomenout, že se mu zhroutil svět? Půl roku jsem trpěl nejistotou, strachem, výčitkami, ať už oprávněnými nebo ne. Musel jsem padnout na dno, zjistit, že ego jiných je zbytnělejší, než jsem myslel, právě v té zakuklenosti, přetvářce, která se maskuje dobrými úmysly.

Mrazila mě lhostejnost, co se mnou bude, vlastně to do důsledku zajímalo jen mě samotného. Může to být příkré, ale je to realita: to, co se dělo, dělo se jen mně. Ale chápu, že ani já nejsem lepší, nevidím, jak se žije, jak žije někdo druhý, pouze to hádám. Přesto mi to něco vyjevilo, pokud chci o lidech psát, nesmím je soudit - i ten nejhorší čin je třeba vidět jako složitý vztah pachatele s obětí.

"Tak ty seš zpátky?" řekla Marie, když jsem vylezl z auta. "Budeme muset sklidit z jabloní…"

Jako bych zaslechl v jejím hlase skrytou radost. Nastěhovala se přes léto, přijely za ní děti, pak zase odjely, ale ona zůstávala. Dost jsme toho spolu udělali, až jsem žasl, co dokážeme.

Za tu dobu dvůr přece jen prokoukl; namíchal jsem maltu a spravil díry v chalupě a na stodole, ohodil vydrolené zdivo. Pak jsem se rozhodl, že zkusím uhasit vápno, jak bývalo zvykem. Měl jsem čas, nikam jsem nemusel a cítil jsem přetlak: žádný sex, dobrá strava, venkov udělaly své, vybílil jsem stěny, kde se dalo, dokonce i u chlévů. Myslel jsem na to, co by asi říkal můj děda.

Najednou bylo čisto, i hnojník byl upravený, plný rajčat a paprik, co tam Marie nasázela. Trávník nakrátko, dveře natřené, traktor umytý, nanosili jsme seno do stodoly, sbírali rybízy, angrešty, maliny. Tam, kde byl dřív špejchar, to zase vonělo, Marie ovoce zavařovala nebo napekla višňový koláč a nabízela v sousedství. Když tady měla příbuzné, zalezl jsem do garáže, jak to chlapi dělají.

Trochu jsem kutil, spravil kolo, vyklepal kosu, jak jsem se naučil, kdysi v dětství. Šel jsem kosit na zahradu, na místa, kam se traktor nedostal, klobouk na hlavě, jen v kalhotách. Pak jsem si sedl pod jabloň, jak to dělali předci, ještě mi chyběl tabák. Dát si dýmku nebo doutník, koukat se přes plot na pole, jak zraje obilí. To byl svět, který se žil, zatímco já ho už jen trapně imituju.

.........................

58. kapitola románu Život egomana 2. díl