Košík
0
0,00 Kč
Život egomana
"Kubismus? Chtěli jsme pouze vyjádřit to, co v nás bylo..." Pablo Picasso
Obětavý syn, otec, bratr, zeťák
Mezi námi žijí lidé, co jsou tmelem každého kolektivu. Dokážou utužovat vztahy, myslí na to, aby se slavilo, když se slavit má, pamatují si datumy a výročí, hlídají, aby se dodržovala psaná i nepsaná pravidla. Zvlášť v rodině jsou tací zapotřebí, aby o sobě rodina věděla, aby se neatomizovala, jak je stále častějším zvykem.
Fanda měl v hlavě úplný rodinný kalendář; věděl, že jeho sestra bude mít narozeniny, proto v pátek zavřel krám dřív, aby se poohlédl po kytce, jak mu nakázala matka. Táta, co opustil statek, žil s mámou v bytě 2+1, staral se o psa, máma chodila do práce. To, že má sestra přijet, jim dal na vědomí s předstihem. Proto se divil, když přijela jen na chvíli - vypadalo to, že to dělá ze zdvořilosti.
"To spěcháš k tomu magorovi?" zeptal se, jak bylo jeho zvykem, zcela naférovku.
Nemohl pochopit, že nepřivezla ani děti. Jejího muže, který dělá v bance, moc nemusel, ale proč nepřivezla děti? Takhle se rodina těžko někdy sejde ještě celá pohromadě.
"Proč mu tak říkáš?!" divila se.
Musel jí vysvětlit, co bratranec provedl. Nebylo to příjemné téma, když právě slavili, ale musela být v obraze. Ať si dá pozor, aby se s ním vůbec nebavila, už kvůli lidem. Ví, jaký jsou vesničani, tupé zatvrzelé palice, spojí je dohromady, do jedné ostudy. Už si to zažila, když zavřeli tátu, za naprostou hovadinu.
"Já se s ním nebavím," povzdychla Marie.
Měl pocit, že ji musí chránit. Jako kdyby neuteklo dvacet let, když měla ostudu na svatbě. Tehdy ji Fanda bránil, odtáhl Libora, co se ožral a dělal narážky na minulost. Kdyby se to stalo znovu, udělal by to samé, bratrem je člověk nadoživotí.
Fanda ctil rodinu, ale nesnášel odpor. Stále nechápal, proč statek dostala Marie, holka z města. Navíc, když na to byla sama, její muž na to nebyl, na tvrdou robotu. Fanda by to využil líp, založil by chov krav, zřídil durch vytápěné chlévy. Taky střechu by opravil, zasel by záhumenek, který teď zaručeně leží ladem.
"Nevíš, kam zmizel traktůrek?" zeptala se ségra.
"Děda mi ho dal!" řekl naférovku.
Nikdy se nevymlouval, jednal poctivě. V rodině byl bílá vrána, která na to akorát doplácí. Na statku se nadřel, aby nespadl, teď ho mrzí, že jeho rod nehospodaří. Ségra to nezachrání, její děti jsou z Prahy, udělají si z toho Matějskou. Postaví bazén, vydrancují vodu, všechno, na co přijdou, pak to výhodně prodají.
"Zůstala ti tam sekačka," řekl.
Stejně nic jiného nepotřebuje - na rekreaci. Co tam může, sama ženská, vůbec dělat? Fanda má svou hrdost, už tam nepáchne, když ho vydědili, ale nechápe, jak se tam paktuje? Jestli se s Liborem baví, nebo něco horšího, to mu hlava nebere. Po tom, co jí udělal, zkazil život, znectil její dětství, svým krvesmilstvem.
Po oslavě mu to pořád leželo v hlavě. Ségra odjela, moc se nebavila, jako kdyby ji nudili. Máma chodila do práce, táta byl smutný, asi se přepočítal, to bylo vidět. Fanda makal, rozvíjel kvelb, ale statek, kde to měl táta tak rád, chátral. Kdyby ho nechal Fandovi, mohl se spolehnout, že grunt bude zas jako za Masaryka.
"Měl by ses učit..." řekl synkovi.
Mladý Fanda maturoval, donutil ho k tomu. Spolu s výučákem potřebuje mít vzdělání. Na škole mu umožnili, aby přestoupil, vrátil se do čtvrťáku, Fanda to zařídil. Všechno pro rodinu, myslel si. A když to nevyjde na jaře, vyjde to na podzim. Bez maturity by byl nahraný, i třeba kvůli tomu, aby mohl podnikat.
"Jednou budeš kravaťák!" dobíral si ho.
Platil mu doučování, stál nad ním, aby šprtal. Fanda byl jako skála, ten, kdo stmeluje rodinu. Žádné ne ho neodradilo, znal už, jak svět funguje, na to nemusel mít vejšku. Měl obchodní talent, otáčel se, zveleboval byt, myslel na stáří. Bylo mu čtyřicet, měl kšeft, syna, širokou rodinu, co mu vlastně chybělo?!
"Co bych si bez tebe počala, Fáno?" řekla mu teta.
Sháněla se po tom, kde je Libor. Fanda nemohl lhát, když se stavil, aby jí dovezl maso. Seděl u kafe a líčil, že ségra hospodaří, zatímco Libor od rána do večera leží. Na nic nesáhne, jen vzdychá, jak je svět nespravedlivý, a on chudák. Fanda by ho nejradši propleskl, aby se vzpamatoval, ale teta by to měla vědět!
"Fando, ty jseš poklad," řekla teta, "škoda, že nemáš ženskou, z tebe byl byl úžasnej zeťák…"
Fanda si uvědomil, že je to pravda, a bylo mu to líto.
36. kapitola románu Život egomana 2. díl
Vítej ve druhé půlce života
"Vítej v klubu!" řekl jí brácha Fanda, když se stavila u rodičů, aby oslavila své narozeniny. Marie měla záměr strávit celý víkend na chalupě, pátek obětovala návštěvě, trochu nucené, jelikož narozeniny nerada slavila, zvlášť, když jí bylo už čtyřicet jedna. Měla pocit, že se její život překulil nevratně přes kopec do propasti stárnutí.
Nelíbilo se jí, že je na cestě, kterou nemůže ovlivnit. Měla ráda život pod kontrolou, zabývala se účty, čísly, vyhovovaly jí kolonky má dáti dal. Mohla to tak klidně chápat, jakože utratila mládí, za které teď musí splatit směnky. Ale hlavně jí vadilo, že nemá žádný cíl, její dcera už byla na vejšce, syn, který se učil na maturitu, ležel v učebnicích, a jen mlhavě slíbil, že s ní na chalupu pojede, až bude mít víc času, takže byla na všechno sama.
Jediný cíl bylo budovat firmu a hledat své útočiště. Na chalupě byl klid, ani Libor, co tam byl vždycky, když přijela, nerušil. Bratr při oslavě měl sice řeči, jak to tam může vydržet, když je tam magor, prznitel dětí, což ji překvapilo, doteď nic nevěděla, netušila, že se Libor skrývá, aby ho za to nezavřeli. Fanda ji varoval, aby si na něj dala pozor, je stále ještě kočka, jestli řekne, rád přijede a rozbije bratránkovi hubu, aby si na ni nic nedovolil.
"Neboj, jsem už stará," řekla smutně.
Připadala si vážně dost opotřebovaně. Dvacet let věnovala péči o cizí vilu, kde vévodili tchánovci. Neměli si už co říct, nesla to těžce, že se odcizili, hlavně s manželem. To jí na pocitu, že je přitažlivá, nepřidalo, potřebovala vzpruhu. Každý pátek, když to jen šlo, jela do Slezan, dělalo jí radost mít útočiště. Zabrala se do práce, rekonstruovala, opravovala, neměla čas na melancholii.
Přitom na deprese trpěla, už od dětství.
................
35. kapitola románu Život egomana 2. díl
Krize, kdy vezmeš na milost i boha
Trvalo mi dlouho, než jsem se odvážil na náves, potřeboval jsem dokoupit potraviny a nechtělo se mi do města. Projít lipovou alejí ke krámu bylo jako projít uličkou hanby. Celé dětství jsem tady lítal na kole, hulákal jak na lesy, byl za kinga, jenže časy se mění. V krámu jsem koupil chleba, litr mléka a taky si koupil noviny. Když jsem se vrátil, dočetl jsem se, že predátorů je v Praze plno, že to vyšetřuje policie. Jestli jsem mezi nimi, to jsem se nedozvěděl.
Nejhorší strach je z nejistoty, co bude: nejspíš katastrofa! Když se nemáte čím zabývat, mozek vás zradí. Rozjede se na plné obrátky v chorobném módu, začne spekulovat, vytvářet scénáře, které nechcete zažít, ale jejich reálnosti věříte. Ano, víra, to je to, co jsem tak podcenil. Měl bych se předělat, poučit se od předků, co tady žili, co se spoléhali na Boha, na vyšší instanci. Já se mořím sám se sebou, hledám, co mám udělat, aniž bych to měl v rukou.
V chalupě zírám na obrázek Panny Marie: Kristenovi byli katolíci, nijak horliví, přesto praktikující. Občas zašli do kostela, zpovídali se, odlehčili svým životům. Proč se to tak přerušilo? Můj otec, ještě pokřtěný, odešel na studia, žil v Praze, víra se vytratila. Já jsem na to nikdy nebyl, filosofie mě přitahovala víc. Jenže teď jsem tam, kde jsem, nepotřebuji spekulace, ale spíš milost. Kde ji mám vzít? Mám si uvázat smyčku a skončit svou zcela zpackanou existenci?
Ale spekulace v hlavě se opět rozjela.
...............
34. kapitola románu Život egomana 2. díl
Transformace osmnáctky v ženu
Jako kdyby si Thea se svou mamkou prohodila role: když se vrátila zpět do Prahy (měla už dost své macechy), zjistila, že je mamka jako děcko, stále se lituje, trápí se a zažívá depky. Doma byl nepořádek, nic nebylo na svém místě, totální chaos, který bylo třeba urovnat. Ještě jeden nebo dva dny v podobném duchu a máma by skončila na psychiatrii, a Thea, která byla stále nezletilá, v děcáku.
"Nemůžeš tady furt ležet!" řekla mámě, když šla ráno do školy, kde se po ní už sháněli.
Vynechala skoro měsíc a vypadalo to, že dostane důtku. Máma ji zjevně zapomněla omluvit, všechno bylo na hlavu. Ani neměla čas řešit, jestli se to o ní kamarádi dozvěděli. Nesledovala sítě ani TV, nevěděla, co se stalo, když odjela do Liberce. Máma, když přijela ze školy, jí představila pána, prý z kriminálky. Chtěl vědět, co se stalo, ale ona nechtěla mluvit, byla tím úplně zaskočená.
"Jestli nechceš mluvit, nevadí, můžeš přijít s mámou, mám fajn kolegyni, která tě vyslechne," řekl.
Zavřela se v pokojíčku a brečela. Netušila, že bude muset říct, co se stalo, co patřilo jenom jí. Proč se v ní chtějí vrtat? Myslela na to celou dobu, co byla pryč, jak se změnila. Ta noc byla krásná, i když divná, chápala, že se máma trápí. Podrazila ji, udělala něco, co neměla, a teď chtějí, aby cítila vinu i za lásku? Tu si přece nenechá vzít! Ví, že to chtěla, dostala to, je na to moc pyšná.
Nepotřebuje už Libora vidět. Ví, že by zničila tu noc, kdy byli mimo svět, bez zvědavých očí. Byli jen oni dva, jeho dech, polibky, které ještě teď cití na těle. O tom všem má vyprávět? Znectít vzpomínku, kterou v sobě hýčká a cítí se milovaná? Proč by měla, komu tím prospěje, komu je vlastně do toho, co patří jen jí? "Já jsem už jinde, i když mi není osumnáct," řekla pak mámě.
.......................
33. kapitola románu Život egomana 2. díl
Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Život egomana. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.