Pseudochlap 2.díl

Revolucionářka v postproduktivním věku


V zimě, když Emilka musela odejít z práce a šla do důchodu, upadla do trudnomyslnosti. Přemýšlela, co bude dělat a jak naloží se svým volným časem, kterého náhle měla habaděj. Nedovedla si představit, že už to takhle zůstane až do smrti. Naštěstí plánoval Štěpán další demonstraci proti vládě a ona se rozhodla, že mu pomůže. "Pomůžu ti, abyste dostali na Letnou armádu důchodců," řekla, "rádi si zavzpomínaj na protesty v osmdesátým devátým proti komunistům..."

Na jaře se udělalo hezky a Štěpán plánoval první demonstraci na duben, aby lidi znovu aktivoval. Nejdřív se trochu zdráhal zapojit Emilku, trochu se styděl, že má tak praštěnou ženu, navíc seniorku, ale když viděl, jaký entuziasmus do toho vkládá, povolil. Vzal ji do akčního výboru, ve kterém řešili veškerou organizaci. Emilka se ihned zapojila do tisku letáčků, do jejich distribuce, a on byl rád, že má klid.

"Tvoje teta má kuráž," uznal tajemník, který už zapomněl, že Štěpán bydlí se starší ženou.

"To je moje kamarádka," řekl Štěpán, "má doktorát a může pro nás dělat statistické analýzy."

Emilka pendlovala mezi ústředím a distribucí letáčků a připadala si zase jako užitečný člověk. Vracela se do mladých let, když protestovala proti znečištění Krušných hor nebo když organizovala buňku občanského fóra v meteorologickém ústavu. Měla zkušenosti a viděla, že tihle mladíci už nevědí, jak si získat masy. Seděli u počítačů a psali posty a statusy na Facebooku, ale to podle ní nestačilo.

"Musíme vyjet do regionů," řekla Štěpánovi, když osaměli, "bez toho to zase vyšumí do ztracena."

"Jak do ztracena?" divil se Štěpán.

"Dvacet tisíc snobů na Václaváku premiéra neohrozí," řekla Emilka, "ale lidi z venkova ho budou bolet..."

Jak řekla, tak se taky stalo. Akční výbor už nechtěl riskovat další blamáž a rozhodl se vyburcovat celý národ. Naplánovali si spanilé jízdy po celé republice a Emilka v nich zastupovala důchodce. Navrhla, aby ji vozili do největších domovů důchodců. Získávala si seniory vyprávěním o starých časech a nabídkou zájezdů do Prahy. Když slyšeli, že se opět podívají na Letenskou pláň, plakali dojetím.

Emilka sama byla tím vším dojatá. Jako by se zastavil čas a ona mohla prožívat všechno znovu: mládí, nadšení i rozhořčení. A jestliže cítila hněv, byla to příjemná emoce, taková, co posiluje prožitek, podporuje pocit radosti. Už dlouho nebyla tak veselá, když se vítala s důchodci, které brala jako své blízké. Mluvila k nim jako rovná k rovným, jako jedna z nich, a přitom nevědomky agitovala.

Brzy si jí všimla i média a když se blížila demonstrace, dávala rozhovory na téma, proč do toho jdou i senioři.

"Nesmíte důchodce tak podceňovat. Nejde jim jen o výšku důchodů, vůbec ne, hlavně myslí na naše děti. Na jejich budoucnost, na to, aby nežily jako jsme žily my v nějaké totalitě..."

Emilka si dělala starosti o osud celé společnosti. Občas cítila úzkost, když viděla, jak se ničí všechno hezké, příroda, svoboda i demokracie a místo toho vládnou prachy. Oligarchie, kterou ztělesňoval premiér, ničila naši zemi. Nemohla často ani spát, jak se bála, co bude, když lhostejnost lidí zvítězí. Kolikrát to už zažila? Za socíku bylo spoustu těch, co se raději přikrčili, než by něco udělali. Tohle ze srdce nenáviděla. Ona se nikdy nebude hrbit a bát se říct, co si myslí. Je to jen její život, ráda ho obětuje, když to bude potřeba. Půjde protestovat, i kdyby ji měli zbít obušky, jak to dělali komunisté. Je na světě jen jednou a musela by se stydět, kdyby nechala děti na holičkách!

Nakonec se jim povedlo vyburcovat půl miliónu lidí. Celý akční výbor, Štěpán, tajemník a další stáli na tribuně na Letenské pláni a hleděli na tu obrovskou masu. Najatí technici se starali o aparaturu, aby řečníky, kteří měli vystupovat, bylo slyšet.

Jako první si vzal slovo Štěpán, vůdce celého hnutí. "Zdravím tě, Letná!" vykřikl do dálky a na chvíli umlkl, jak ho překvapila hlasitá ozvěna lidských hlasů.

"Pane premiére, tak co, už nás všechny slyšíte?!" vyvolával dál svým chlapeckým hlasem protesty.

Emilka stála na kraji pódia a byla u vytržení. Slyšela, jak ta mocná masa reaguje na každé slovo z reprobeden. Jeden řečník za druhým, herci nebo zpěváci, vystupovali a říkali své názory. Bylo to úžasně emotivní, cítila spojení všech těch lidí, patřila k nim, měla pocit, jako by se právě teď mohla stát nesmrtelnou. "A tady to je naše Emilka!" představoval ji Štěpán, "ona je tady za důchodce..."

Ozval se nesmírný aplaus, jaký zatím ještě nikdo jiný nevyvolal.

39. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Pseudochlapa. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.