Pseudochlap 2.díl

Správný chlap zachovává drsnou tvář


Když Havla přeřadili na sázení malých stromků, rozhostil se v něm klid hraničící s blažeností. Zatímco dřevorubci na stráních rámusili se svými motorovkami, Havel sázel jeden stromeček za druhým. Hloubil do horské půdy díry a vkládal do nich malé jedle a smrčky, sotva povyrostlé, zelené jako kdyby to byly květiny. Uhlazoval kolem jejich kořenů hlínu, aby se jim dobře rostlo a vzkvétalo. Snažil se jich za den vysázet co nejvíc, jako kdyby na tom záleželo všechno, život lesa i budoucnost lidstva. Cítil se být šťastný jako ještě nikdy v životě.

Ta něha, s jakou pracoval, zaujala jeho spolupracovnice. Byly to vesměs drsné horalky, ztracené existence, kriminálnice nebo staré ženské ze vsi, kde měli lesáci školku. Mezi nimi bylo i několik mladých, patnáctiletých, takových ještě kuřátek. Jedna z nich, Rozárka, byla světlovláska, trochu jako víla, když se na ni člověk zadíval. Chodila v montérkách a všemu se stále chichotala. Byla tady na brigádě, přes letní prázdniny, než pojede zpátky do Jablonce. Když se na ni Havel podíval, uhnula pohledem, ale pak si mezi ženskými šeptala.

"Vypadá jak Rumcajs!" zaslechl její poznámku.

Věděl, že má v podstatě pravdu. Nechal se zarůst, měl plnovous, vůbec na sebe nedbal. Vystačil si sám ve své maringotce. Žil uprostřed přírody, každý večer zakládal oheň a vařil si v ešusu polévku. Upotřebil jen to, co mu přinesla okolní divočina. Měl skromný plat, ale stačilo mu málo, desítkové pivo a trochu tabáku do dýmky. Sbíral houby, borůvky, občas našel bažantí vajíčko. Myl se v potoce, obden, když bylo hezky a on věděl, že už nikdo v horách není. V noci poslouchal, jak les šelestí, kolem ohně obcházely lišky nebo srnky.

"Seš děsně ježatej," řekl mu předák, "nechceš zajít do vsi, moje Blažka by tě vostříhala?"

Připadalo mu to zbytečné, ale neurčitě souhlasil. 



Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Pseudochlapa. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.