Pseudochlap 2.díl

Kojící matky stávkují za svá práva


Zjara, když bylo venku už hezky, se Marta odhodlala a vzala své miminko na procházku. Našla si pěkné místo v parčíku mezi bloky domů, kde bylo malé pískoviště a scházely se tady i jiné maminky. Začala si s nimi povídat a vyměňovat si zkušenosti a kontakty na sociálních sítích. Zapojila se do chatování na webech jako třeba maminky.cz nebo supermámy.cz. Řešily spolu spoustu problémů se zažíváním, poporodním sexem anebo kojením. Všechny byly vysokoškolačky.

"Už jste slyšely, co se stalo v tý bance?" zeptala se Denisa, zatímco kojila osmiměsíčního Tadýska.

Většina z nich neměla čas sledovat zprávy a Denisa jim vysvětlila, co se včera stalo v pobočce jedné banky. Maminka s kočárkem čekala ve frontě na přepážce a když její dítě dostalo hlad, dala mu prso. Nikdo z lidí neřekl ani popel, jenom ochranka, starší nerudný chlápek, ji vykázal, aby údajně nepohoršovala klienty. Ještě ten den to žena zveřejnila na webu a strhla se mediální lavina. Banka to dementovala, že prý ji nikdo nevykázal, jen jí určili klidné místo mimo frontu...

"To se mi snad jen zdá!" řekla Sabina, která bydlela ve vedlejším domě, "to bych se teda taky ozvala..."

Všechny, co tady seděly, to vážně pohoršilo. Nelíbilo se jim, že jim někdo sahá na jejich práva. Copak někomu vadí, když nakojí své dítě ve chvíli, kdy dostane hlad? To by byli raději, aby křičelo? A je úplně jedno, jestli jsou zrovna v bance nebo na poště? Někteří občané by byli rádi, kdyby se vrátil středověk, kdy bylo dítě zatracené. Ale miminko je přece něco, co by se mělo co nejvíc podporovat!

"Jestli se to někomu nelíbí," řekla Sabina, "ať se na mě nedívá. Ale já si budu kojit, kde budu chtít..."

"Máme svý práva!" přikývla na to Denisa.

Když se Marta vrátila domů, začetla se do diskuze na webu. Několik maminek, včetně té, která byla perzekvovaná, se domluvilo, že zorganizují demonstraci v bance. Přijdou tam zítra ve dvanáct a všechny začnou na protest své dítě kojit. Jestli se bude někdo pohoršovat, dají to jako podnět ochránci lidských práv.

"Super, taky přijdu," odepsala Marta na výzvu, která jí přišla od dalších holek z webu supermámy.cz.

Sama to považovala za projev solidarity. Byla ještě dost stydlivá, aby se sama ukazovala na veřejnosti. Malý Kája jedl sedmkrát denně, tudíž ta chvíle určitě brzy přijde, kdy ho nakojí před lidmi. Ale vždycky byla vychovaná tak, že se nerada předváděla. Její máma by jí řekla, že nahota na ulici nepatří, a že kdo chce, dokáže si poradit. Jenže její máma bydlela na vsi, kde lišky dávaly dobrou noc.

Tu chvíli, kdy kojila, měla velmi ráda. Bylo to tak intimní, plné lásky, když se k ní její dítě přisálo. Připadala si v tu chvíli jako madona. Přivřela oči a jen slastně vnímala jeho rtíky. Potřebovala k tomu ticho, hezké místo, kde by si to mohla prožívat. Byla v tu chvíli s dítětem jedno tělo a jedna duše. Jako by prožívala jakýsi obřad, pohanské vzývání rodu, kdy se uctívá plodivá síla mateřství.

"Ty půjdeš kojit na přepážku?" podivil se Karel, když přišel domů a všechno mu vyprávěla.

"A to mám dělat jako že nic?" ohradila se Marta.

Vypadalo to, že to Karel vůbec neschvaluje, ale on byl vždycky asociální, takže ho brala s rezervou. Věděla, že by nejraději zalezl někam do brlohu a mezi lidi by nevycházel. Ale její kamarádky měly pravdu, že je to útok na jejich lidská práva. Jestli se neozvou teďka, přijdou další zákazy, jako by bylo mateřství něco nemravného.

"Styďte se!" zakřičela nějaká ordinérní ženská, když vjely s kočárky do banky, kde chtěly demonstrovat.

Všude bylo plno novinářů s kamerami. Už druhý den se nemluvilo ani nepsalo v médiích o ničem jiném. Na supermámy.cz byla zveřejněná petice a taky přesný harmonogram. V pravé poledne, až přijedou všechny účastnice, začnou kojit.

"Holky, jdeme na to!" řekla hlavní organizátorka.

Sešlo se tady nejmíň dvanáct maminek. Na povel vytáhly ňadra a přitiskly je ke svým miminkům. Byla to nádherná chvíle. Jako kdyby do banky vstoupil sám plodivým bůh Erós...

Jenže malý Kája místo toho, aby papal, se rozbrečel. Naříkal tak hrozně, že se Marta zastyděla a nakonec vyjela pryč z banky. Je úplně stejný asociál, pomyslela si v duchu, jako jeho tatínek.

O několik ulic dál, v jedné pronajaté garsonce, ležel na zválené posteli starší hlídač, čerstvě nezaměstnaný, a zíral po ranní kocovině do stropu, kde visel jednoramenný růžový lustr, a zdálo se mu, jako kdyby to už nebyl lustr, ale stále větší, nalitější bradavka, a bílý strop už nevypadal rovně, ale nadouval se do obrovského prsu, který ho hrozil zavalit...

11. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Starosta slouží občanům 24 hod denně


Takový starosta městské části Prahy má celý den co na práci. Pavel si říkal, že by někdy potřeboval, aby měl den víc než 24 hodin. Neustále úřadoval, ať už byl na radnici nebo kdekoliv jinde. Jeho sekretářka s ním byla stále ve spojení a předávala mu všechny vzkazy a připomínky voličů. Chvíli se cítil být jako podnikatel, který řeší agendu firmy, pak zase jako poradce premiéra přes otázky ekologie a mezitím řešil běžné problémy své části, a že jich bylo až nad hlavu. "Už je tady zase ten stěžovatel," řekla mu ve dveřích sekretářka.

"Co zase chce? Proč jste ho neposlala za mým náměstkem?" zeptal se jí logicky Pavel.

"Von chce mluvit jen s váma, pane starosto."

Pavel se usadil ve svém křesle a pohlédl na stěnu, kde mu visela indická mačeta, dárek od kamaráda. Měl ji tady jako amulet ale také jako výstrahu pro nespokojené občany. Kdyby byl někdo příliš agresivní, sejmul by ji ze stěny a bez váhání použil.

"Ještě, že jsem chodil v mládí do Skautu," řekl sekretářce, která mu uvařila espresso s mlékem.

"Vy jste na ně moc hodný, pane starosto."

Pavel se rozhodl, že stěžovatele odkáže na podatelnu. Měl dnes opravdu strašně moc práce. Musel rozhodnout o dvou velkých investicích. Jedna byla most, který nechal před nedávnem pomalovat cyklistickými značkami, ale který, jak se ukázalo, byl jedním z těch, co se musely urychleně opravit, jinak hrozilo, že spadne. Opozice se mu smála, že most krásně pomaloval, zatímco se mu rozpadá...

"Musíme to dát do programu," řekl do telefonu svému zástupci, "ale mezi běžný investice, jako by se nic nedělo."

"Jasný, kmotře, ale co ta naše radnice? Ta nám tak snadno neprojde," řekl mu jeho zástupce.

Nový objekt radnice byl jiný oříšek. Pavel při svém nástupu slíbil vystavět úplně novou budovu. Dosud radnice sídlila ve starém domě na katastru a hlavně v pronájmu městské části Prahy 6. Ta situace byla pro Pavla velmi potupná, ale od jeho slibu uplynuly už dva roky a na nové parcele se ještě ani nehráblo. "Musíme tam dneska udělat ten brífink," řekl, "aby se vidělo, že se něco děje."

Do oběda Pavel řešil svou firmu a pak, odpoledne, zajel na brífink, který zástupce zorganizoval. Přijela regionální televize a tak se u základního kamene, který tam mezitím přivezli, Pavel rozřečnil. "Dnes je významný den, kdy naše čtvrť započala nové dějiny. Dějiny s novou radnicí, kterou jsem svým občanům slíbil. Kromě radnice máme nové cyklostezky, stromy v ulicích a novou třídírnu odpadů."

Pak si zajel na večeři do restaurace, kde bral tučné výpalné. Dal si daňka se švestkovou omáčkou a přijímal hosty. Přicházeli místní podnikatelé, líbali mu prsten a svěřovali se mu. To, co nešlo vyřešit na radnici, Pavel řešil jedním nebo dvěma telefonáty. Měl za sebou rozsáhlou síť, která pracovala dnem i nocí. Nikdo se nepídil po tom, jestli je to legální, hlavně, že to bylo účinné. "Jsem vám zavázaný, done," říkali.

Načež odjel na radnici, kde měl největší klid. Margot byla kdesi na nějakém koncertu a on si potřeboval odpočinout. Celý den pracoval, makal pro místní blaho a sám na sebe neměl vůbec čas. Vyhodil si nohy na stůl, protože tam už ani sekretářka nebyla. "Ahoj mamčo," zavolal mamce tak jako každý večer.

"Ahoj Pájo, představ si, co se mi stalo," přivítala ho se svými problémy.

Od té doby, co si našla toho koloucha, Štěpána, s ní nebyla skoro žádná rozumná řeč. Kolísala od nadšení až po úplné deprese. Pavel si navykl ji utěšovat, jako by byla dítě.

"A jak se máš ty?" zeptala se nakonec.

Měl by jí vyprávět, že se cítí být unavený? Že si toho vzal na sebe až moc, že nečekal, že služba občanům je tak těžká? Nikdo nevidí, jaké to je, stále se hlídat, omezovat a ustupovat. Být tím, jaký má v jejich očích být, jen ne sám sebou, hrát jejich hry. Muset se předvádět, dělat show, protože to je právě to, co oni chtějí. Jestli byl takový, jaký byl, tak proto, že to z něj ta zběř, která ho volila, udělala.

Nejlepší bylo, když mohl v klidu hrát tanky. Měl tady joystick, už ho měl pěkně ohmataný. Zabral se do války na Sinaji a pak, když ho to unavilo, pustil si porno. Na radnici už nikdo nebyl, rozepl si poklopec a začal si to dělat. Mohlo být kolem půlnoci.

Najednou prošel zdí nějaký muž. Měl hranatou postavu, na sobě dlouhý havelock a na hlavě rádiovku jako v padesátkách. "Co chcete?" vydechl úlekem Pavel, "stížnosti na podatelnu!"

"Já jsem duch tohoto domu," řekl hranatý muž, "vadí mi, jak se ke mně chováš. Celej den rambajz, žádný ohledy, žádný opravy, nic neřešíš a já chátrám. Zvuková izolace veškerá žádná, furt telefonáty, smích, dupání po schodech, mlácení dveřma, navíc stavíš novou radnici. Jako bych měl bejt po těch letech na odpis? Místo toho, abys do mě investoval, tady rušíš do noci, hraješ a onanuješ..."

"Já se upřímně stydím!" odpověděl Pavel.

Hned brzy po ránu, když přišel celý ospalý na radnici, vyhlásil pro všechny sanitární den.

10. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Když i Miss Universe bledne závistí


Bylo to v jednom velkém pražském divadle. V hledišti sedělo plno lidí z byznysu, také různé celebrity a všechno to snímaly kamery. Martina stála na pódiu a když se dozvěděla, že vyhrála, chvíli ani nechápala, kde je a co tady dělá. Rozlila se v ní velká radost a vědomí, že konečně dosáhla toho, po čem vždycky toužila. Kolem ní stály další dvě adeptky, moderátorka neúnavně mluvila do mikrofonu a mladá hosteska přinesla cenu a květiny pro vítězku. Bývalá Miss World, Taťána, která Martině blahopřála, vypadala velmi zvláštně. Martině se zdálo, že zbledla jako stěna, v tom světle to bylo úplně markantní!

"Moc vám to přeji," řekla jí Taťána, "zasloužíte si to."

Martina věděla, že si to opravdu zaslouží. Patnáct let obětovala tomu, aby se dostala až na špici. Stala se podnikatelkou roku a to bylo ocenění, které mělo svou prestiž. Znamenalo mnohem víc, než vyhrát soutěž krásy, kdy ukazujete to, co vám pánbůh nadělil. Proto jí to Taťána záviděla, protože jistě sama tušila, že ona, Martina, to má zasloužené, že musela projevit schopnosti, které žádná Miss mít nemusí. "Jsi prostě poklad," řekl jí Pavel, který se s ní taky vyfotil.

Asi věděl, že zítra budou oba v médiích. On a jeho ředitelka, oba úžasně úspěšní manažeři. Vybudovali velkou firmu na zelené louce. Zatímco Pavel uspěl v politice, Martina dělala byznys. Tak jako žádná jiná žena v Česku, aspoň v tomto roce. Dokonce měla možnost, jak se dozvěděla, dostat se do Berlína. Na evropskou soutěž podnikatelky roku. Příští pátek se tam má dostavit na focení, už aby se na to chystala. "Moc vám gratuluji!" řekla jí Pavlova milenka.

Seděli na slavnostním rautu a trochu popíjeli. Ona, Pavel a jeho bloncka, co si kulmovala vlasy, aby vypadala jako panenka Barbie. Ale to Martině bylo dneska šumafuk. Cítila se opravdu skvěle! Napadlo jí, že by mohla v Berlíně získat zajímavé kontakty a jednou tam založit pobočku. Proč by firma nemohla expandovat?

"Neblázni!" vzdychl Pavel, "němčouři jsou passé..."

Trochu jedovatě se ohradila, proč by to nešlo? Vždycky měl přece velké sny a najednou by couvnul?

Měla pocit, že dokáže vše, co si zamane. Byla úspěšná tak, jak se jí nikdy ani nesnilo. Dostala cenu, květiny, sponzorský dar. Zítra bude ve všech médiích, žena, co něco dokázala. Žádná pisatelka, která píše štěky do sobotní přílohy. Žádná panenka Barbie. Prostě silná osobnost, opravdová celebrita. Vedle ní všechny ostatní blednou závistí. Spoléhat se na hezké tváře v dnešní době? Jaký to přežitek!

"Viděli jste Taťánu, jak zbledla?" ujišťovala se znovu, jestli to všichni taky viděli.

"Třeba je nemocná," řekla Margot.

Pavel se věnoval moderátorce, takže obě u stolu osaměly. Martina cítila svou dnešní převahu. "Ta cena má opravdovou hodnotu!" potěžkala sošku, kterou dostala.

"Jako každá cena," ušklíbla se Margot.

"Až nějakou dostanete, budete si jí vážit. Ale za byznys ani krásu to už asi nebude," odpověděla jedovatě.

Myslela si, že ji tím dokonale usadila. Ale pak, když přišel Pavel, Margot vstala a chtěla ho odvézt domů. Pavel se trochu zdráhal, ale nakonec jako poslušný pejsek odešel. Ještě jí stačil dát pusu na čelo, jak to poslední dobou dělával. Martina se přesunula na bar, kde seděla moderátorka. Také nějací novináři a zevlouni. Okamžitě jí poručili pití a ona začala pít tak, jak ještě nikdy nepila. Všechno je někdy poprvé, pomyslela si. Musí si ten pocit truimfu pořádně užít. Patnáct let, ano, patnáct let dřela, aby se dnes cítila nádherně.

Nakonec sebrala květiny, porcelánovou sochu a vyšla ven. Měl tam stát taxík, který jí objednali. Najednou se cítila být úplně sama. Točila se jí hrozně hlava, ale opojení to už nebylo. Bylo jí čím dál tím hůř. Když přijel taxík, byla ráda, že sedí. V půli cesty se jí udělalo zle. Museli zastavit a ona se vyzvracela na chodník. Pak chvíli hledali dům, kde bydlela, stále si ho pletla s tím, kde žila s Pavlem. Taxikář z ní byl asi už na mrtvici a když viděl, že není schopná najít klíče, vzal její věci a pomohl jí až ke dveřím bytu.

"To nemáte nikoho," řekl, "kdo by se o vás postaral?!"

V pátek, brzy ráno, nastoupila Martina do letadla. Byl to Boeing, letecké společnosti Lufthansa. Seděla v první třídě a pozorovala to podnebí, které ji vítalo za hranicemi: mraky, chuchvalce mlhy, teplota pod bodem mrazu. Hosteska jí přinesla teplé kakao a croissant. Také nějaké časopisy. Čekalo ji focení a rozhovor pro berlínský tisk.

Do očí jí padla úvodní strana časopisu Blesk. Uviděla tvář Taťány, bývalé Miss World, velmi rozesmátou. Byla na fotce s manželem a miminkem, které držel manžel zabalené v šátku. Vypadali super. "Taťána s rodinou se jedou ohřát na Havaj!" zněl titulek. "Měla jsem hroznou virózu, ale už je mi líp," sdělila redaktorce usměvavá Miss.

9. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Retro desky, retro věci, retro ženy


Chlapec, se kterým začala Emilka chodit, byl prazvláštní mladík. Měl rád všechno, co bylo staršího data, co bylo léty takříkajíc ověřené. Nebylo to až tak neobvyklé u jeho generace, která kromě mobilů jako kdyby neměla žádný nový styl a vracela se často do minulosti. Štěpán, jak se jmenoval, nosil rolák ke krku, kárované sako se záplatami na loktech a manšestráky. Nosil také kulaté "lennonky" a rád kouřil gauloisky. Měl rád i retro hudbu, hlavně tu z doby, kdy Emilka byla ještě mladá.

Často chodil po různých burzách a skupoval desky, elpíčka, která se dala přehrát jen na starém gramofonu. To byla také první věc, kterou si přinesl do bytu k Emilce, když se sblížili. Vyklidila mu Kájův pokoj a on si tam nanosil vinylové desky. Pouštěli si je večer, když Emilka přišla z práce a vařila mu večeři. Štěpán byl hubený jako lunt a ona chtěla dokázat to, co nedokázala jeho matka, že ho vykrmí. Vařila mu teplé jídlo a on jí za to pouštěl "I am So Tired" od Beatles.

"Bílý album je u mě na prvním místě," řekl Štěpán jako pravý znalec, "je v něm cítit chuť experimentovat..."

Emilka mezitím experimentovala u sporáku. Věděla, že Štěpán nejí maso a je ze zásady vegetarián.

"Nejradši mám právě Revolution," řekl Štěpán, když se rozezněl protestsong Johna Lennona.

"Taky bych šla protestovat!" usmála se Emilka.

Štěpán byl věčný student a pražský buřič. Studoval už třetí fakultu po tom, co ho dvakrát vyhodili. Nedokončil sociologii ani hudební vědu a nakonec skončil na kulturologii. Zaměřoval se na moderní dějiny a hlavně na dobu normalizace 70. let. Nebyl spokojený s politickou situací v zemi a přidával se k různým protestním hnutím. Vydělával si jako manažer v jedné neziskovce.

"Mamka se diví, že si to necháme líbit. U nich na Floridě je atmosféra, která Trumpa co nejdřív smete."

Štěpán bydlel sám v bytě po své mámě, kde mu bylo smutno. Jeho máma si před lety našla přítele, se kterým odjela do Ameriky. Volala mu přes Skype každý večer a on byl chvíli po tom, co spolu dovolali, nemluvný. Emilka cítila, že se pro něj stává oporou.

Vnímala jeho bezbrannost. Bylo mu už skoro třicet, ale byl stále jako dítě. Mazlili se spolu v posteli jako puberťáci. Kousek po kousku, jedno spodní prádlo za druhým, odbourávali svou nesmělost. Musela ocenit, že nemá žádný problém s erekcí. Zjevně ho přitahovala a cítila se svůdně. Měl velmi rád její prsa a stále se s nimi mazlil. Nejradši by mezi nimi usnul, jak se jí pak svěřil. Ale ona ho vedla dál, zkušenou rukou, aby si to taky užila, jako by to mělo být naposledy. Bylo to moc krásné, že nemusela myslet na to, jak je příšerně stará.

Ale pak, když šel do práce nebo do školy, přemýšlela o tom. Čím víc je jí s ním dobře, tím víc se bojí. Co když se už nevrátí? Co když narazí na nějakou mladou holčinku? Na ženu s pevným tělem a svěží tvářičkou, která mu dá to, co ona nemůže? Jak to zvládne? Teď, když si ho sem vzala, když si na něj zvykla? Ano, mohl by být její syn, ale je cizí, je to chlap, o tom se už přesvědčila. Erotika ji znovu začala bavit. V šedesáti prožívala svůj orgasmus jako za mlada. "Přijdeš dneska?" zeptala se ho po vášnivé noci.

"Dneska je ta demonstrace," řekl neurčitě.

Úplně v ní zatrnulo. "Ale já taky ráda demonstruju!" řekla a zastyděla se, že se mu tak podbízí.

"Tak já se pro tebe stavím," přikývl Štěpán.

Šli spolu na Václavák demonstrovat proti vládě. Štěpán držel transparent s přeškrtnutým obličejem premiéra. Na náměstí už byla tlačenice. Cítila to velké spojenectví s ostatními lidmi a držela Štěpána za ruku. Bylo to jako za mlada, když chodila mávat na Prvního máje. Anebo tehdy, když manifestovala v Severních Čechách. Cítila dějinnost okamžiku. Zase jednou ještě byla v centru dění. Ani jí nevadilo, že tam má Štěpán kolegy, samé mladé lidi. Nebyl čas na představování a ona byla ráda, že se vyhnula rozpačitým pohledům.

"Půjdeš to s náma zapít?" zeptal se Štěpán.

Cítila jeho rozpaky a řekla: "Až někdy jindy, ale ty si to užij. Já půjdu spát..."

Rozloučila se s ním a šla domů. Měla sevřené hrdlo a do očí se jí draly slzy lítosti. Byl to smutek za mládím? Za tím, že ji jednoho dne opustí? Že mu nemůže být rovnocenná, protože je tak stará? Štěpán se šel bavit, měl svou partu U Pinkasů. Byli tam lidi ze školy i z neziskovky, kde pracoval.

Všichni ho s Emilkou viděli. "Tak kdy nás pozveš na mejdan?" zeptala se jedna kámoška, "ať poznáme tvoje starožitnosti?"

Ale Štěpán myslel na své retro desky, retro věci i retro ženu s láskou...

8. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl 




Jak se pomilovat s establishmentem


Přestože Margot pracovala pro komerční deník, chovala se stále velmi alternativně. Byla uvnitř duše anarchistka jako v době, kdy rovnala knihy do regálů v knihovně. Nesnášela žádná omezení, státní útisk a teror, který by jí něco diktoval. Nezajímaly ji peníze ale hodnoty, jakými jsou láska, pravda a rovnost mezi lidmi. Neuměla si představit, že by jí její šéfredaktor mluvil do toho, o čem má psát. To by dala okamžitou výpověď. Jediná autorita, kterou uznávala, byl Pavel.

"Tady to je důležitý, aby se o tom mluvilo," řekl jí večer a předal jí papíry, aby podle nich napsala článek.

Nechal na ní, aby to zpracovala po svém. Jen chtěl, aby se zmínila o něm jako o garantovi zelené politiky. O tom, že nám hrozí sucho, oteplení, že ozónová vrstva v ovzduší slábne. Musíme bojovat za klima, jinak se jistě stane, že brzy vymřeme. Máme jen jednu přírodu, měli bychom si své planety vážit. Všechna čísla, která vědci uvádějí, dosvědčují, že bez opatření to nepůjde. Jedině odvážná politika a aktivní občané mohou zvrátit dnešní neblahý trend...

"Napsala jsi to moc krásně," pochválil ji Pavel, když mu přinesla ukázat sobotní přílohu.

"Za odměnu tě vezmu na výlet," dodal, "pozval nás Kalenský, ten magnát, pořádá na Kokoříně lovecký párty..."

Nikam se jí nechtělo, ale chápala, že tam Pavel musí. Nemohl se vyhýbat všem stykům, když dělal starostu. Patřil už mezi ně, i když si držel ideály a chtěl změnu politiky. Věděla, že to bude muset přetrpět. Oblékla se jakž takž přijatelně, aby tam zapadla. Sčesala si své nepoddajné vlasy do copu, zakryla tetování rolákem a sundala si piercing. Bude za poslušnou holku tak, jak jsou ti hlavouni zvyklí.

Před zámečkem, kde se párty konala, už stály mercedesy. Přijeli až poté, když se chystal banket a večerní bál. Na lov Pavel nechtěl, věděl, že by se ztrapnil, protože neuměl střílet. Neuměl střílet ani ze vzduchovky. Zato Margot učil střílet táta, myslivec, chodila s ním na hony. Jenže jí to už dávno nelákalo, zabíjet zvířata. Měli by je spíš chránit než trápit. Přišlo jí to jako z nechutného středověku.

"Divočáci se přemnožili," vysvětloval Kalenský, když je přivítal a Margot políbil hřbet ruky.

"Takže budou prasečí hody?" zeptal se Pavel.

V ohradě vedle zámku štěkali ohaři. Byly celí zjitřelí z dnešního lovu, jako kdyby ještě cítili krev. Margot otevřela okno v jejich pokoji. Byl zařízený v romantickém stylu. Nad postelí byla dokonce nebesa. Venku už se táhla podzimní sychravost. Kdoví, jak to tady dneska přežije. Samý poslanec, ministr, možná přijede i premiér. Znala jeho manželku, byla svůdná tak, že každou jinou zastínila.

"Ty se nebudeš převlíkat?" zeptal se Pavel.

Chtěla zůstat jen v roláku. Nebude se jim ve všem podřizovat. Ještě před rokem spala ve squattu, jednou dokonce pod mostem. Klidně jim to všem řekne, když na to přijde. Není žádná snobka, je holka z vesnice a vůbec se za to nestydí. Miluje umění a krásné věci. Jenže tady je to samé pozlátko, přetvářka a póza. Nic opravdového, nic, co by jí učarovalo. Kdysi v dětství se dívala přes sklíčka do slunce a měla pocit krásy. Od té doby ji hledá, ať už v knihách nebo v malbě. Ale tady ji určitě nenajde, tady jsou jen šedí panáci a jejich doprovod. Ti, co na to takzvaně mají. Snaží se dělat dojem, ale uvnitř jsou prázdní. Tancují na Johanna Strausse a nejradši by si pustili staré dobré disco...

"Smím prosit?" řekl jí nějaký muž, nejspíš ministr.

Vypadal ještě ordinérněji než na televizní obrazovce. Tenhle typ rozhoduje o miliardách daňových poplatníků?!

"Nejste doufám novinářka," zazubil se na ni, "mám dneska štígro, nejdřív dva divočáci a teď taková pěkná baba..."

"Vy jste je zastřelil?!"

"Třema kulema," usmál se ministr, "ten druhej potřeboval dorazit, vlastně to byla bachyně, hahaha!!!"

Dotancovali valčík a Margot se omluvila. Když se rozhlédla po sálu, měla pocit, že uteče. Tohle si říká elita národa? To jsou ti nejmocnější, kteří rozhodují o našem životě? Tahle zběř, která se rochní v nudě, pokrytectví, luxusu, co stojí miliardy? Místo toho, aby se uskromnili? Aby se vzdali svých privilegií?!

A mezi nimi Pavel, její milenec? Všimla si, jak skvěle se baví. Nedělalo mu problém s každým se zastavit a zavtipkovat. Usmíval se, vypadal dobře, i když byl stále trochu dozelena. Všichni si s ním třásli pravicí a pózovali před ostatními. Nejspíš pochopili, že má budoucnost. Měl za sebou novou politiku a oni se s ním chtěli svézt...

"Všimla sis, Margie?" zahlaholil, když se vrátili do pokoje, "všichni mi zobali z ruky. Já jsem establishment!"

A pak se s ní pomiloval...

7. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Úředník, co kumuloval své funkce


Po tom, co se Karel stal tátou, stal se zodpovědnějším a staral se o rodinu. "Musím sehnat někoho do investiční komise," řekla náměstkyně, "já toho už mám hodně, kdybys měl zájem, samozřejmě, že tě nenutím, je to jen za pár šupů, vím, že Marta potřebuje doma pomoct, pozdravuju ji, ale kdyby sis to přece rozmyslel..."

"Já to beru, šéfe!" řekl Karel s narážkou na jeden starý film.

Nic jiného mu ani nezbývalo, jelikož byl stále jen referent, co zastupuje funkci vedoucího oddělení. Tušil, že lidé si myslí, že se úředníci mají jako prasata v žitě, ale nic nebylo vzdálenější realitě než tato pověst. Stále měl svou ojetou Octávku a hypotéku na krku.

"Budeš tam jen zapisovat," řekla mu náměstkyně, "všechny cifry mi pošleš do mailu, ať vím, co se děje..."

Věděl, že ho to bude stát další odpoledne v měsíci, ale nestěžoval si, bylo to lepší, než sedět doma. Marta byla poslední dobou přepjatá, nic s ní nebylo, jako kdyby byla náměsíčná. "Připadám si jako mlíkárna!" řekla mu včera v noci.

Pak ji viděl, jak chodí po bytě, drží láhev s mlékem, které nakojila, a dělá pusou zvuky, jako kdyby túrovala motor. Zastavila před jeho gaučem a chtěla od něj dvacet korun.

"Tobě už z toho hrabe!" řekl Karel.

Druhý den o tom nevěděla, jen chtěla, aby nakoupil. Jedla ve velkém a to se mu taky nelíbilo. Zjistil, že takhle by s výplatou nevyžili. Měli teď jen jeden plat a její rodičovská nestála za řeč. Musel se snažit, aby nebyli na konci měsíce bez peněz. Přibral si k práci ještě další komisi, přes odbory, kde byla taky měsíční odměna.

"Ty ještě nejdeš?" podivil se kolega Míra, když ho viděl v kanceláři, jak ještě pozdě večer svítí.

"Mám moc práce!" odsekl mu.

Kolegové si z něj začali dělat legraci. Byl pořád v běhu, nic nestíhal, nikde se příliš nezdržel. Ani na oběd už s nimi nechodil, jelikož to považoval za ztrátu času. Jen se tam všichni navzájem pomlouvali. Prožvanili půlku pracovní doby a pak se divili, že to za ně musí dělat. Rukama mu procházely všechny projekty na oddělení. Dělal si do nich poznámky a ruce měl celé modré od fixy.

"Vem si ty klotové rukávy!" řekl mu kolega.

Dostal od nich crazy dárek k narozeninám. Hrozně se tím bavili, když mu ty rukávy předávali. Chtěli, aby si je vyzkoušel. Jenže spěchal na škodnou komisi, proto se vymluvil. Pak zjistil, že se mu vlastně hodí. Aspoň neměl ruce celé domodra.

Pravda, trochu ho to ponižovalo. Připadal si shánčlivý jako veverka. Ale co, když to dělá pro rodinu. Je to lepší, než být jako jeho otec, který se na něj, když mu byly dva, vykašlal. On, Karel, se na syna nikdy nevykašle, i kdyby se měl ponižovat. Nikdy to svému otci nezapomene. To, že musel do jeslí, že jeho máma neměla peníze. Probrečela celé noci, ale zvládla to, co musela, zato ji Karel má rád. Chce, aby ho měl Kája taky rád. Aby se před ním jednou nemusel stydět.

Co na tom, že je jen úředník. Brzy povýší a bude vedoucí. Až bude Kája brát rozum, bude si ho vážit. Vedoucí stavebního odboru je klíčová postava ve městě. Rozhoduje o miliónových projektech, o stavbách, které zkrášlí matičku Prahu na věky. Jasně, že teď musí kumulovat funkce. Ale každý něco kumuluje, třeba jeho kámoš Pavel, ten hromadí peníze. Nebo Havel, co sepisuje slova, úplný grafoman. Všichni něco kumulují, tak proč by on nemohl mít funkce?!

"Potřebuju, abys šel místo mě," řekl mu kolega z revizní komise, co se právě chystal do důchodu.

"Ale proč já, Ivane?"

Vysvětlil mu, že má skvělou pověst. Všichni ho chtějí, je pracant, drží slovo, umí mlčet. Nemusí se bát, stačí, když bude souhlasit. Hlavně tam musí být, když se bude hlasovat, řekl mu Ivan. Začalo se mu to nějak vymykat z rukou. Když měl být na jednom místě, byl ještě jinde a pak už zase spěchal jinam. Nikdy nebyl k zastižení tam, kde měl být. Kolegové si toho začali všímat a kritizovat ho.

"Kde je ten funkcionář?" ptali se po něm.

Navíc nestíhal dělat projekty, musel si je nosit večer domů. Ještě přes spaním nad nimi seděl a dělal si poznámky. Marta byla vyřízená, chtěla, aby si vzal miminko na chvíli k sobě.

"Sundej si ty rukávy!" řekla a podala mu dítě.

Nešlo mu je sundat, vypadalo to, že mu přirostly na ruce. Nebylo to vůbec přirozené. Snažili se mu je odříznout, ale nešlo to.

"Co budeme dělat?" vzdychla Marta.

Karel pokrčil rameny a objal Káju svými klotovými rukávy.

6. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Sním či bdím aneb můj malý tyran


Nečekala jsem, že po první noci v porodnici, kdy Kájík spal tak klidně až do rána, se už nikdy nevyspím. Ještě v porodnici a pak i doma mě k sobě neustále volal. Sotva jsem usnula, už brečel a žádal si prso, které jediné ho dokázalo uklidnit. Kojila jsem ho a cpala se jako zjednaná, nic jiného jsem nestíhala, aspoň mi to tak přišlo. Občas mě v noci zastoupil Karel, ale čím byl Kája větší, tím víc chtěl jenom mě. Musela jsem vedle něj ležet, když usínal a když se probouzel.

"Nemyslíš, že ubývá na váze?" ptala jsem se Karla.

Skončilo mi šestinedělí, ale já na to ani příliš nemyslela. Na žádný sexík jsem chuť neměla, navíc Karel už se mnou nespal. Myslím prakticky, měl ustláno v obýváku na gauči. Kája si zvykl spát se mnou v posteli. Když jsme ho na chvíli odložili a Karel mě objal, začal řvát jako pominutý, jako kdyby žárlil. Vycítil okamžitě, když jsem ho odstrčila a chtěla dělat něco jiného, například uklízet...

"Já to udělám," řekl Karel vždycky smutně.

Připadala jsem si jako ve snách. Netušila jsem, co je vlastně za den, jaký je měsíc anebo kdo je premiér. Žila jsem od kojení ke kojení, a když jsem jednou málem přišla o mléko, prožila jsem si panickou hrůzu. Věděla jsem, že by to Kája nepřežil. Jak bych mu to mohla udělat? Místo prsu, které si tak spokojeně ožužlával, najednou flaška? Nevyrostl by z něj cynik, nějaký frustrovaný jedinec?!

"Dneska máš službu," řekla jsem Karlovi, "nakojila jsem do zásoby, dáš mu to v láhvi s dudlíkem..."

Chtěla jsem se konečně vyspat. Ale uprostřed noci mě probudil řev, jako kdyby mé dítě vraždili. Karel ho držel jako králíka, za nožičky, zatímco Kája se vzpíral a ublinkával. Flaška s dudlíkem se převrátila a mléko se rozlilo po koberci. Vypadalo to strašně! Jediná možnost bylo vzít si Káju k sobě a utišit ho tím, že ho dám k prsu. Rozhodla jsem se, že už nikdy ho nenechám takhle týrat.

"To se ti něco zdálo!" řekl mi pak Karel ráno.

Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Vůbec nic jsem doma nestíhala, zvlášť mi vadilo, že má přijít tchyně. Věděla jsem, že bude kontrovat, jak všechno zvládám. A já nestíhala nic: ani vyprat nebo vyžehlit, prádlo se válelo v koši, i na podlaze, zatímco jsem se snažila alespoň umýt nádobí a uklidit stůl v kuchyni.

"Posaďte se u nás!" řekla jsem jí, "nemám dneska uklizeno. Vůbec jsem vás tady nečekala..."

Objevila se navečer s tím, že nám přinese zavinovačky. Já jsem žádné ani vlastně nepotřebovala, venku byla velká zima a já nemohla riskovat, že se Kája nastydne.

"Vypadáš hrozně!" řekla mi tchýně s úsměvem.

Když odešla, podívala jsem se do zrcadla. Vlastně měla pravdu, sama sebe jsem nepoznávala, po pár měsících mateřské. Proč se probůh tomu peklu říká mateřská dovolená? Vždyť jsem se vůbec nevyspala. Připadala jsem si jako mátoha na prášcích. Kdyby Karel nenakupoval, neměla bych ani co jíst a úplně bych sešla. Jak to zvládala moje máma? Měla na krku chalupu a dvě starší děti a přesto malého brášku odkojila. Jestli se dobře pamatuju, kojila bráchu nejmíň do čtyř let.

Kam se ztratila moje praktičnost? Jsem přece selská holka, která se uměla prosadit na stavebním úřadu. Dokonce jsem kolaudovala mrakodrap. Jak to, že jsem najednou tak vyměkla? Myslela jsem, že jsem silnější. Že pro mě bude mít dítě úplná hračka. Dřív jsem toho udělala tolik a teď jsem jako nemohoucí. Ani televizi už nesleduju. Žiju jen od jednoho kojení ke druhému. Copak se to už nezmění? To mi ten malý skřet nedá pokoj, ani když si chci umýt vlasy?!

"Mamí mamí mamí!" vřískal Kája v ložnici.

Když přišel Karel domů, začala jsem to řešit. Navrhla jsem mu, aby si šel s Kájou lehnout, aby si na něj zvykal.

"Musíme být racionální," vzdychla jsem, "nemůžu Kájovi otročit a dělat všechno podle něj..."

"Hele, miláčku, já si k němu rád lehnu."

Jenže, když jsme šli spát, ozval se zase křik. Bez toho, aby se držel mého prsu, nebyl k utišení. Karel šel do obýváku a já ke svému synovi. Měla jsem pocit, že už začínám blouznit. Nebyl to už syn, ale spíš telátko. Držel se vemene a nechtěl se ho pustit. Táhl se za mnou jako stín, po celé louce. Když jsem spásala trávu, přisál se mi ke struku a čekal, až se přes můj bachor vytvoří mléko. Připadala jsem si hrozně unavená, chudák moje vemeno se táhlo po zemi. Ostatní krávy bučely, proč jsem tak vyřízená. Neměla jsem ani chvíli oddech. Celý den jsem žrala. Dokonce i v noci, na slámě, kde jsem se svalila na bok, se ke mně přisál, zatímco starý vůl Karel chrápal na celý kravín...

"Já jsem strašná kráva!" řekla jsem a myslela si, že se mi to jen zdá.

Jenže to nebyl žádný sen.

5. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Muž, který hledal azyl ve Šluknově


Jednoho dne na jaře se objevil ve Šluknově zanedbaný mladík, trochu příliš zarostlý, se zažloutlými vlasy a vousy, kocouřím obličejem, divokým výrazem ve tváři a rozedraným zimním oblečením. Přihlásil se v azylovém domě, protože, jak sdělil, nemá kam jít. Odkud pochází anebo odkud přišel, o tom nebyl schopen nic říct. Jeho řeč byla trhaná, nesouvislá, jako kdyby si nemohl vybavit žádná slova. "Toho přivedl jizerskej Yetti," řekl pan Jíra, místní povaleč, "to je jasný jako facka..."

"Vy nemáte žádné dokumenty?" zeptal se vedoucí azylu.

Zanedbaný mladík pouze zavrtěl hlavou. Opravdu byl celkově podivný, nezapadal do všední kategorie opilce, váguse, který se chce ohřát, dát si polívku a zase odejít. Ani jeho pach nebyl běžný, spíš z něj vanul jakýsi zvířecí odér než ten lidský. Měl dlouhé nehty, husté chlupy v nose a šedivé lišeje ve tváři. Kdoví, kde se všude toulal? Letos byla tuhá zima, musel spát někde v nějakém krmelci.

"Víte aspoň, jak se jmenujete?"

Zavrtěl hlavou a tvářil se nešťastně. Jediné slovo, které drmolil bylo cosi jako "Margot". Rozhodli se ho osprchovat, což běžně nedělali, a dali mu čisté oblečení. Vypadal jako někdo, kdo se tady zdrží. Vedoucí ho zatím nahlásil na Policii a čekal, co se dozví. Jejich charita byla postavena na křesťanském základě a každý, koho mohli spasit, byl cenný, zvlášť když se jednalo o mladého člověka.

"Nechcete se pomodlit?" zeptali se ho.

První dny strávil tím, že pomáhal v kuchyni. Byl tak nešikovný, až to bylo zarážející. Jako kdyby běžné práce nikdy nedělal. To ho odkojila vlčice? vtipkoval pan Jíra na jeho účet.

Spal mezi ostatními na palandě a vypadalo to, že je vděčný. Asi toho přes svůj věk už dost prožil, pomyslel si pan vedoucí. Když mu policista přijel říct, že se jedná o spisovatele, kterého pohřešují už od podzimu, nemohl tomu uvěřit. Takhle přece žádný Pražák nevypadá!

Snažil se s Havlem V., jak se údajně jmenoval, promluvit, ale nic než divý výraz ve tváři z něj nedostal. Jevil potřebu stulit se do klubíčka, jako kdyby trávil dlouhou dobu v noře. Nechali ho být, dostal třikrát denně jídlo, i základní hygienu pro něho vyšetřili. Sestra Anděla, která v azylovém domě pracovala, ho ostříhala. Na zahradě, kde pomáhal, se často slunil na jarním sluníčku s koštětem v ruce.

"Patří do blázince," řekl vedoucí, "ale vypadá to, že se práce neštítí a rád pomáhá bližním..."

Byla pravda, že Havel pomáhal bližním. Moc toho sice nenamluvil, hledal stále slova, ale k vágusům se choval pěkně. Byl vždy k ruce, aby jim vydal deku, nebo jim nadrobil chléb do kafe. Neměl ani problém dělat nevděčné práce jako byla očista těch špinavců. Pomohl jim z bot, které jako by jim přirostly k nohám. Tolik špíny a lidské bídy se hned tak nevidí. Ale Havel vypadal, jako by zažil ještě horší věci.

Domlouval se posunky a vágusové ho brali. Teď na jaře se už sem vraceli jen v mrazu, venku se dělalo hezky a oni cítili volání svobody. Snažili se Havlovi nabízet, aby šel s nimi, ale on vrtěl hlavou. Viditelně měl z toho velký strach, jít někam, kde neví, kam složí hlavu. Přirostl sestře Anděle a vedoucímu azylu k srdci. Nabídli mu, aby u nich zůstal, jako pomocná síla, a zařídil si občanku.

"Já nechci papíry!" řekl trochu zmateně.

Do azylového domu docházel místní kněz. Byl zarudlý a kulatoučký, starý venkovský farář.

"Ty nevěříš v Boha, viď?"

Havel zavrtěl hlavou. Kněz si pomyslel, že každý v něco věří, jen se bojí to, v co věří, pojmenovat.

"K tomu dojdeš," kývl, jako kdyby mu chtěl dát rozhřešení. Havel držel koště a na kněze se mračil.

"Slova jsou od ďábla," vypravil ze sebe. Bylo vidět, že si na řeč musí teprve zvykat.

"Jak jsi na to přišel?"

"Přemýšlel jsem. Celou zimu. Psal jsem a plevelil svět slovy. Jako to dělají ostatní, mluví nebo píšou, pro nic za nic..."

"Ale slova jsou i pravda," namítl kněz.

"Ne, slova jsou lež. Jediná pravda je tohle!" řekl Havel a ukázal na koště, které bylo špinavé od bláta.

Havel zůstal v azylovém domě ještě v dubnu. Pomáhal na zahradě, v dílně, všude, kde bylo potřeba. Pro svou mírnou mlčenlivou povahu byl velmi oblíbený. Pak se v městečku objevili novináři. Přijeli s dodávkou a chystali si kamery. Vedoucí se dozvěděl, že má přijet nějaký známý politik z Prahy, starosta, s přítelkyní, aby odvezli Havla. Ještě ten den po poledni Havel zmizel neznámo kam...

4. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Nesmírná přehlídka krásy na Instagramu


Základní je správná pozice. Taková, aby vynikla postava, tvoje přednosti, svůdný profil, dokonalé řasy a nehty. Ale hlavně nahá kůže, která, když je pěkně nasvícená, muže rajcuje. A každá chce přece rajcovat. Ukázat to, co je na ní krásné: prsa jako broskvičky, vosí pas, dokonale vyšpulený zadek, dlouhé nohy až kdovíkam. Ach jo. A samozřejmě účes, kdeže ty ženy na to vlastně berou čas? Každý den nová fotka, další póza, tisíce lajků, jako kdyby to byly světové celebrity.

Některé se tím dokonce živí, pomyslela si Martina. Stačí, aby měly dost lajků a firma je osloví. Třeba s reklamou na vložky. Anebo na luxusní kosmetiku. Stačí si vzít krabičku do ruky a udělat pózu. Že je to příšerně strojené stejně nikdo nevidí. Tisíce lajků všechno překryjou. Jakoukoliv trapnost anebo špatný vkus. Hlavně je to tak monotónní, až je to ubíjející. To jim vážně nedochází, že jsou jen bílý maso?

Martina zavřela Instagram a odložila mobil. Měla před sebou další volný večer ženy 35+. Stále ještě seděla za svým pracovním stolem. Všichni kolegové už dávno odešli, domů a k rodinám. Stihla toho dneska spoustu, od té doby, co se stala společníkem, makala. Dokonce ji Pavel nominoval do soutěže Podnikatelka roku. Kdyby takovou soutěž vyhrála, mělo by to úplně jinou cenu, než nějaké lajky.

Ráda se večer procházela, nahlížela do butiků, sledovala lidi, jen tak na Novém Městě a na Václaváku. Pak jela metrem domů, auto nechávala na firemním místě, bylo to tak pohodlnější. Městský ruch a dopravní hřmot jí příjemně rezonoval v duši. Věděla, že se zase posunula ve své cestě až na vrchol. Chtěla být nejlepší. Nejschopnější. Nejbohatší. Nejkrásnější. Ale ne tak jako průměr na sociálních sítích.

"Nesnáším vošklivý lidi!" zaslechla v pasáži dvě mladé ženské. Mluvily spolu hodně nahlas.

Martina s sebou trhla. Nikdo jiný zrovna kolem nich nešel. To jako mluvily nakonec o ní?!

"To mluvíš o kom?" zeptala se.

Viditelně je zaskočila. "Ty si myslíš," řekla uštěpačně Martina, "že jseš strašně cool se svým piercingem?"

Odcházely, zatímco se ušklíbaly. Měla pocit, že jim to vysvětlila. Ale pak zaslechla: "Aspoň nejsem tak všední!"

Martina se oblékala do práce seriózně. Byla majitelka, výkonná ředitelka, musela působit na úrovni. Blond vlasy měla do copu, šedý kostýmek, luxusní a přitom pohodlné boty. Když šla do společnosti, snažila se trochu zvýraznit, ale znala své vady. Důležitější než ukázat své přednosti bylo zakrýt nedostatky. Jak to že byla tak obyčejná? Příliš času trávila na své kancelářské židli a vůbec se nehýbala.

Necítila se tak bezva, jako když jí bylo dvacet. Jenže tehdy si říkala, že krása je přece o duši. Byla štíhlá, dychtivá do života, do toho, aby byla prospěšná lidem. Všichni na pracáku jí tehdy lichotili, jak vypadá skvěle, jaká je pěkná holka. Pamatuje si, že si říkala, že by chtěla zestárnout jako jedna její kolegyně. Noblesně, jako pravá dáma, elegantní, přiměřeně štíhlá a s přirozenými vráskami.

Vždycky si připadala méněcenná. To už začalo v dětství, když ji všichni měli za takovou popelku. Byla nejstarší, takže byla hlavně k ruce. Mámě v chalupě, ale i otci na zahradě. Neměla čas na parádu, ani na to, aby si hrála na princeznu. Měla dva mladší brášky a ti ji dráždili. Neustále se spolu prali a hádali. Nikdy od nich nepoznala pocit, že je holka, že by se k ní měli chovat jemně.

"Zrcadlo, řekni kdo je nejkrásnější?" ptala se v parádním pokoji, kde měla máma zrcadlo.

"Tvoje maminka!" odpovídalo zrcadlo.

Až jednou, když jí bylo asi šestnáct, se něco změnilo. Přišel na návštěvu mámin kamarád, hezký muž, kolega z práce. Mluvili spolu a Martina se ochomýtala kolem. Chodila jen ve spoďárech, někam se chystala, ale dobře viděla, že se na ni chlap dívá. Hledala něco v šupleti a předklonila se tak, jak se ženy předklánějí. "No máš hezkej zadek," řekla máma, "jdi se vedle oblíknout..."

Pak, když zašla do pokoje, podívala se do zrcadla a zeptala se: "Zrcadlo, kdo je nejkrásnější?"

"Ty jsi nejkrásnější!" odpovědělo zrcadlo.

Martina přijela domů a začala se svlékat. Zkoušela různé pózy, ve kterých vypadala pěkně. Prohlížela se v zrcadle a cítila úzkost. Jak dlouho ještě vydrží být tak sexy?! Nafotila se a ty nejlepší fotky dala na Instagram, kde měla nějaké followery. Dělala to pak každý den. Počet lajků, které za své fotky dostávala, stoupal. Blond vlasy, rudé rty, prsa, holé nohy, zadek jen v bikinkách. Dělalo jí to dobře. "Ukaž mi celou pindu," napsal jí nějaký atrapa, "ať ti do ní můžu dát svýho ptáka..."

3. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Úspěšný byznysman jde ve šlépějích své matky


Když byl Pavel malý, nemohl pochopit, proč máma tak prožívá ochranu životního prostředí. Jistě, byla klimatoložka, pracovala v meterologickém ústavu a byla členkou Brontosaura, což znamenalo, že ho od dětství vodila na různé brigády. Každý víkend někde sbíral papír, sklo a plechovky, které lidé vyhodili do lesa. Chodil se železnou tyčkou, napichoval odpadky a pak je nosil v igelitovém pytli. Místo fotbalu sbírání odpadů, myslel si tehdy s dětským odporem.

Dokonce ho jednou donutila jet s Brontosaury na tábor. Nebyl zvyklý být mezi cizími dětmi a půlku tábora probrečel. Pak ho píchl sršeň a on natekl a předčasně z tábora odjel. Odvezl si velké trauma na celý život. Nikdy by ho nenapadlo, že se k přírodě ještě někdy vůbec vrátí. Když si založil firmu, bral ekologii jako doplňkovou službu. Ale po čase, když přišla nová zelená vlna, začala být po ochraně přírody poptávka. Spousta firem musela splnit přísné limity.

"Potřebujeme ISO," říkali mu podnikatelé, "jenže znáte ty zelený mozky, co řešej každou loužičku..."

Životní prostředí se stalo tématem i pro jeho firmu. Jestliže nabízel služby na klíč, musel se tomu přizpůsobit. Státní inspekce udílela nejvyšší sankce a on se chytil příležitosti. Martina sehnala ty nejlepší ekology a kšeft se rozjel ve velkém. Hlavně po tom, co se Pavel stal starostou, jeho byznys vzkvétal. Všude se představoval jako zelený politik a pro jeho klienty bylo výhodné, aby to pro ně udělal.

Navíc byl mezi podnikateli váženým kmotrem. Aspoň v jejich čtvrti, kde mu záda přikryl energetický magnát. Měl prsten a oni mu ho líbali, aby si polepšili. Platili mu procenta anebo mu přihrávali další zájemce, kteří potřebovali vyřešit problémy. Jeho firma se na problémy specializovala. Za to inkasovala velké sumy, které Pavel dával do politiky. Jeho image bylo na veřejnosti stále známější.

"Jak to, že vám lidé tak věří?" zeptala se novinářka časopisu A2larm. Seděl s ní v jedné ze svých oblíbených restaurací, kam chodil téměř každý večer a kde dostával výpalné.

"Protože to, co říkám, taky dělám!" usmál se na ni Pavel.

Novinářka byla známá aktivistka. Byla dcerou známého herce, zabývala se diskriminací žen, rasovou nerovností a klimatickou změnou. Oblékala se alternativně a objednala si sójové latté.

"Jste jeden z mála starostů, který bere ekologii vážně!" řekla s dětským obdivem a usmála se, když ji fotograf taky vyfotil. Byl to uhrovitý mladík, alternativec s náušnicí v uchu.

"Jsem tak vychovaný," usmál se skromně Pavel, "moje matka bojovala za přírodu už za bolševika. Vstoupila do Greenpeace a stávkovala za snížení emisí v severních Čechách."

"To je obdivuhodné. To jsem ještě nebyla na světě. Ale dnes, když se mění klima, je vaše aktivita o to zásadnější. Proč si myslíte, že ostatní politici tuto hrozbu bagatelizují?"

Pavel byl zcela ve svém živlu. Na rtech mu visela mladá holčinka, kterou by dřív asi ničím neoslnil. Mohl si přihřát svou politickou polívčičku. Měl ji na své straně proto, jak se choval na Praze 7. Věděl, že o něm napíše oslavně, protože ona musí buď věřit anebo nevěřit. Nic mezi tím, ostatně dohodila ji Ester, kamarádka Margot, která věděla, koho poslat. Měli mezi sebou dohodu o mediální spolupráci.

Novinářka držela diktafon a usmívala se na něj. Vypadala dobře, byla pěkně stavěná, s velkými prsy a vyzáblou tváří. Asi příliš často jedla zeleninu a žádné proteiny. Tyhle veganky měly nejmíň dva diplomy, ale najíst se pořádně neuměly. Tak je to se světem vždycky. Když je něco zajímavé, nese to s sebou velké potíže. Nudné záležitosti jsou naproti tomu zase zcela bezproblémové.

"Lidi se nechtěj uskromnit," vzdychl Pavel, "proto je třeba zelená politika, která nadchne občany..."

"Na Praze 7 jste to dokázal. Ale co jinde? V Česku se bez skrupulí plýtvá a vypouští se CO2 do ovzduší. Klima se otepluje, my spalujeme uhlí a chováme krávy a bejky..."

To slovo bejky zvlášť zdůraznila. Možná, že měla hlad? Anebo to hodně potřebovala. Ten fotograf ji stěží mohl uspokojit. Pavel si pomyslel, že by s ní mohl zajít někam do hotelu. Mohli by si spolu zašukat. Proč nevyužít své popularity? Celý život po tom toužil. Když byl chudý, neměl u holek úspěch. A teďka má každou, na kterou si vzpomene. Stačilo být úspěšný byznysman a mít spoustu peněz...

"Tak už vypněte ten diktafon!" řekl. A když to novinářka udělala a dopila sójové kafe, navrhl jí, "a co kdybyste se zdržela? Nechám Quentina, našeho šéfkuchaře, připravit tataráčka. Má šťavnatou hovězí svíčkovou a udělá to tak, jak to mám rád..."

"Podle maminčina receptu?" zeptala se užaslá novinářka.

2. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Žena, která odmítala zestárnout


Emilka stála u postele ve své ložnici a měla na sobě jen černou podprsenku a minisukni, ve které přišla z diskotéky. Uvažovala, jestli nemá zhasnout, ale pak se rozhodla, že to nechá tak, jak to je, že se nemá za co stydět, ten hoch, Štěpán, sem přece přišel dobrovolně. Je jí sice šedesát, ale nic před ním neskrývala, ucházel se o ni, líbali se při tanci, a ona se ho zeptala, jestli s ní sem chce jít. Věděl, do čeho jde, když ho pozvala dál, a teď se prostě před ním svlékne a udělá mu striptýz.

"Promiň," řekl Štěpán, "já si musím odskočit..."

Zmizel na záchodě a bylo slyšet, jak čůrá. Emilka tady stála s rozepnutou minisukní, jako kdyby stále nevěděla, co udělá. Nevěděla to ostatně celý večer, když se tak spouštěla. Líbala se s klukem, který by mohl být její syn a vůbec se nestyděla. Kamarádka Mirka, se kterou tam šla, ji povzbuzovala, jako kdyby měla něco vyhrát. Jenže Emilka s nikým nesoutěžila, prostě si jen chtěla užít, ještě jednou v životě. Ještě jednou zažít, jaké to je, když tě chlap sbalí na diskotéce.

"Máš ráda ABBA?" zeptal se jí Štěpán.

Nechápala, že tak mladý kluk zná retro. Mohlo mu být stěží třicet, možná ani to ne, neměl žádné vousy a vypadal vychrtle. Vykládal jí, že má doma sbírku vinylových desek: ABBA, Queen, Boney M. Zdědil je po mámě a další si koupil na blešáku. Vinyl zase přicházel do módy. Začali se o tom bavit, když se s ním šla napít k baru. Udivilo ji, že to nevidí, že by mohla být jeho matka.  

"To nemáš žádnou holku?" zeptala se ho u vína.

Schválně šly s Mirkou na Oldies diskotéku. Přesto byla v šoku, že je určitě ta nejstarší ženská v sálu. Bylo tady spousta mladých, plno dívek, co přišly někoho klofnout. Maximálně třicetileté anebo čtyřicetileté. Připadala si, jako kdyby přišla z třetihor. Měla nakulmovaný účes, napudrovaný obličej, ale vrásky ji určitě zrazovaly.

"Mně se líběj starší," řekl jí Štěpán.

Přitiskla se k němu a tanec si užívala. Proč vlastně tohle dělala? Proč radši neseděla doma v teplých bačkorách? Opravdu nedokázala být sama, jak si občas říkala? Anebo to bylo proto, že se stala babičkou? Narození vnuka byl pro ni impulz, jaký ještě nezažila. Kupodivu ji to vracelo do doby, kdy byla mladá a bezstarostná. Díky malému Kájovi si uvědomila, že je Karel dospělý a ona si může dělat, co chce.

Místo toho, aby si hrála na babičku, začala si užívat. Šla na manikúru a ke kadeřnici, aby vypadala k světu. Odmítla Káju hlídat, občas se s ním šla projít s kočárkem, jinak nic. Měla toho hodně v práci, vysvětlila Karlovi, a po ní se chtěla věnovat sama sobě. Koupila si minisukni, jakou na sobě neměla dvacet let. Investovala do spodního prádla, jaké se nosí, krajkové kalhotky jí moc slušely. Proč by to ještě vzdávala? Věk byl jen číslo, stačí chtít a nezestárneš.

Děsila se toho, že bude už jen stárnutí. Pozvolné ubývání sil, rutina, která nahlodává životní štěstí. Nechtěla myslet na své neduhy, na žaludeční problémy a na křečové žíly. Má se tomu poddat? Chodit s kamarádkami do kavárny na Sachra? Nebo v sobě najde poslední šanci? Udělá ze sebe ženu, kterou dřív byla? Sebevědomou potvoru, uhrančivou krásku, co dokáže sbalit chlapa? Třebas o třicet let mladšího, než je ona? Proč by nemohla pro dnešek zastavit čas?

"Trochu se mi motá hlava!" vydechla po ploužáku.

Štěpán jí navrhl, aby si sedla, ale nechtěla. Chtěla co nejvíc prodloužit ten okamžik, když se ztrácela v hudbě. V jeho náruči, ve které se cítila nejmíň o čtvrt století mladší. Položila si hlavu na Štěpánovo rameno a když začal další ploužák, přitulila se k němu.

Měla strach, aby od ní neodešel. Cítila, jak se v ní rozlévá horkost. Na bříšku se jí dotýkalo jeho tělo, jeho ztopořený penis. Bála se, jak to dopadne, ale rozkoš ji úplně omámila. Ještě chvilku a určitě omdlí. Najednou se k ní naklonil a dal jí nesmělý polibek.

"Chtěl bys jít se mnou domů?" zašeptala.

Místo odpovědi ji opět políbil. Strčila mu jazyk do úst tak, jak to dělávala. Jedním okem viděla Mirku, jak se na ni směje. Pak ho odvedla k východu a jeli spolu noční tramvají domů.

A teď tady stojí a drží rozepnutou minisukni. Ještě chvilku a celá se obnaží. Bude odhalená a bude jasné, co od něj čeká. Na posteli u polštáře měla oba Karlovy dětské plyšáky.

"Zbláznila ses?" povzdychl si ten, kterému se říkalo Pavel. Vypadal strašně vypelichaně, vybledle a strhaně. "Jsi ubohá!" přikývl ten žlutý, co se mu říkalo Havel, "akorát se ztrapníš!"

Emilka spustila minisukni na koberec. Pak si stáhla podprsenku a černé krajkové sexy kalhotky, až byla úplně nahá...

1. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl