Pseudochlap 2.díl

Sanatorium pro mírně vyhořelé politiky


Tehdy, když se Pavel nervově zhroutil, odvezli ho jeho přátelé do jednoho utajeného sanatoria na švýcarsko-francouzské pomezí. Byl konec léta a tak se v Česku v médiích objevila zpráva, že vicepremiér stráví tři týdny dovolené horolezeckými výstupy. Měl tak relaxovat po náročné práci a po tom, co se objevil úplně nahý v budově ministerstva. Všichni přátelé věřili, že se na jeho podivné extempore za tu dobu zapomene.

Je pravda, že sanatorium připomínalo spíš luxusní hotel. Každý host měl svůj vlastní pokoj s koupelnou a vysoce odborný personál. Ale místo toho, aby se Pavel věnoval horolezectví, dostával sedativa a několik dní a nocí v kuse prospal. Bylo to nutné, protože jeho nespavost ho přívedla až do úplného vyčerpání. Když se občas v posteli probudil, honila se mu hlavou myšlenka, že musí vstát dřív než premiér.

"Kde mám mobil?" zeptal se sestřičky, která mu přišla jednoho rána nalít do sklenice džus.

"Ich weise nicht," řekla s úsměvem a zmizela.

Po několika dnech, když už mohl vstát, ho přijal vrchní lékař. Byl to starší Francouz, který mluvil vybraně anglicky. Usadil ho do pohodlné sedačky a začal mu vyprávět, v jakém rozkvětu je alpský turismus. Měl by se vydat na Mont Blanc, samozřejmě s průvodcem, kontakt může získat na recepci, když bude Pavel chtít. Ani zmínka o tom, jaké mu dávají pilulky, jestli je tady zavřený nebo dobrovolně.

"Ah yeah, měl jste nějaké potíže, jak mi sdělili vaši přátelé, ale nebojte se, až odtud budete odjíždět, budete jako znovuzrozený," usmál se falešným úsměvem ten Francouz.

Přímo z ordinace poslal Pavla dolů do restaurace. Podával se zrovna oběd a ochotná číšnice ho posadila k dalším pacientům. Během čekání na jídlo Pavel pochopil, že jde o dva známé politiky. Jeden z nich byl komisařem Evropské komise, svého času premiérem Itálie. Druhý byl významný německý politik, ministr zahraničních věcí. Bavili se spolu tak, jako by bylo zcela jasné, proč tady jsou.

"Taky jste vyhořel?" zeptal se evropský komisař, "mám už těch otravných implementací plný zuby..."

"Já jenom nespal," ohradil se Pavel, protože si ještě nechtěl přiznat, že je také pacientem.

"My Němci nikdy nevyhoříme," zaťal pěst světlovlasý ministr, "my jsme skvěle namazaný stroje..."

"A pak praskne pérko, viď?" uchechtl se Ital.

"Hele, já ztratil sílu vyjednávat, ta žvanírna tam u vás v Bruselu mě stála dva bajpásy!"

"A pak už zbývá jen blázinec v Münsingenu," zamrkal pravým okem na Pavla italský komisař.

Pavel se trochu ošíval, když to poslouchal. Vůbec si nepřipadal jako někdo, kdo potřebuje pomoc. Jestli ten Ital má zjevný tik, je to asi blázen, ale on je teprve na začátku kariéry. Ještě ničeho pořádného nedosáhl, byl proti těm dvěma mladý a nadějný, byť trochu nedospalý. Žádné zdravotní potíže nepociťoval, natož psychické. Celý život ho žene vpřed ctižádostivost a ten motor se hned tak neopotřebuje. Viděl už v Česku plno lidí, co lili do motoru různá svinstva a jeli na plný výkon, aniž by je museli vozit do nějakého zženštilého sanatoria.

Procházel po celém areálu a žasl, co je tady politiků. Jedni jen tak seděli na lavičkách jako důchodci, druzí plavali v bazénu nebo čekali na různé procedury. Nikdo z nich zjevně neměl mobil nebo počítač. Možná proto na Pavla působili apaticky, jako by bez zájmu o cokoliv, včetně půvabného personálu, kterého si už dobře všiml. Asi to bylo záměrné, aby se politici osvěžili mládím, ale nezdálo se, že by je to rajcovalo. V politice lidi láká jen moc a zase moc a pak už jen jídlo. Večer při večeři bylo narváno a jeho spolustolovníci si dali přídavek.

V noci Pavla probudil nějaký rámus. Když vyšel na chodbu, uviděl hasiče, kteří po chodbě tahali hadice. Z jednoho pokoje na konci chodby se valil dým, jako kdyby celý vyhořel.

Pak viděl dva zřízence v bílých pláštích, jak vedou německého politika ve svěrací kazajce k autu. Byla to bílá sanitka a zanedlouho se z houkáním rozjela do hluboké alpské noci.



Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Pseudochlapa. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.