Život egomana 1.díl

Egoman se předvádí na babiččině pohřbu


Byl to šok, že se viděli po tak dlouhé době, možná po dvaceti letech, jak si Fanda v duchu spočítal. To už obědvali v hospodě, u jeho kamaráda, kam je po pohřbu zavedl. Se zadostiučiněním sledoval, že jeho bratránek, Libor, vypadá na první pohled ještě starší než on. Měl už prošedivělé vlasy a úplně zplešatělá místa na čele. A to byl starší jen o měsíc, na to, že jim bylo teprve čtyřicet dva, to bylo potěšující. A to Fanda celý život pracoval rukama, což se o jeho bratránkovi zrovna říct nedalo.

Samozřejmě, že se to neobešlo bez ostudy. Přesně proto se spolu nestýkali, od sestřiny svatby ho Fanda neviděl. Nemohl mu zapomenout, co provedl jeho příbuzným. Od dětství byli jako bratři, ale Libor byl vždy egoman, jak tvrdila sestra Marie. Pozvala je na svou svatbu, do Prahy, bylo jim něco přes dvacet a dobře se bavili. To bylo hned po tom, co zemřel děda, a oni se snažili zapomenout. Marie už byla těhotná a brala si skvělého kluka, co ho znala z vejšky.

"Tak ti gratuluju!" řekl mu opilý Libor, "máš dobrej vkus, chlape, sám ti to můžu potvrdit..."

Fanda se tenkrát vyřítil, aby chránil sestřinu čest. To, že se Libor opil, ho neomlouvalo za ty urážky. Chtěl asi naznačit, že je ségra děvka, ale ještě horší bylo, co bylo za tím. Jestli on na sestru někdy vystartoval, byla to jeho věc, ale Marie byla nevinná.

"Nedělej ostudu, ty vole!" řekl mu, aby se zklidnil, ale ta jedovatá slina zůstala vypuštěná.

Sestra ani Fanda se s ním už nestýkali. Celých dvacet let se neviděli, ani jeden neměl tu potřebu. Lukáš, Liborův bratr, byl úplně jiný, hodný kluk, občas do Nymburka přijel. Zajímal se o ně, o Fandu, o strejdu a taky o babičku, která zůstala sama na vsi. Jezdili tam všichni, pomáhali, aby jí nespadla střecha na hlavu. Fandův táta se tam na důchod odstěhoval, aby babička nemusela do špitálu. Fanda po něm převzal kšeft, porcoval maso a vozil ho do Prahy.

Vždycky, když byl v Praze, stavil se u ségry. Rodina byla pro něj svatá, krev není voda, jak říkal děda. Občas navštívil dokonce i strejdu, Lukášova tátu, který byl profesorem. Nikdo s tím neměl problém, jen bratránek Libor se mu vyhýbal. Ale to Fandovi nevadilo, život plynul, jak měl, pomáhal v kšeftě a oženil se. Řeznictví mělo zlaté dno za každé doby, občas byla krize, ale o tom mudrc Libor neměl ani ponětí. Ten si psal do novin a byl chytrý jako rádio.

Přitom byli taková super čtyřka. V dětství trávili prázdniny u babičky na statku a měli se moc rádi. Když jeli na kole po návsi, kterou lemovaly vysoké lípy, všichni koukali. To něco znamenalo, když jeli Kristenovi po návsi. Hulákali, cinkali na zvonky a měli vítr ve vlasech. Nikdo si na ně nedovolil, byli nejsilnější ze vsi. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by se jim postavil. Obsadili rybník jen pro sebe a cáchali se v něm. Tam si společně přísahali věrnost na celý život.

"Tak vidím," řekl Libor, když už pili pivo po obědě, "že máš ty zlatý hodinky po dědovi..."

Fanda, jak gestikuloval, spustil se mu rukáv od košile. Odhalily se jeho švýcary s černým páskem.

"Jo, tyhle jsou od dědy," řekl spokojeně Fanda.

Dostal je od babičky, když děda zemřel. Jenže to netušil, co z toho Libor udělá. Měl asi na něj i po těch letech pifku. Vyčetl mu, že děda chtěl, aby je dostal prvorozený vnuk.

"Ale to je kravina!" řekl na to Fanda.

Jak se tak naklonil dozadu, jeho židle se zhoupla. Vsadil by všechny prachy na to, že ho pak Libor podkopl. Udělal to ze vzteku, že se mu vzepřel, že ho jako mladší urazil.

"Tos udělal naschvál!" řekl naštvaně Fanda, když se sbíral z podlahy, kde si pořádně narazil temeno.

Aspoň při pádu zavadil o stůl, a pivo, co stálo před Liborem, se na něj převrhlo. Bylo to zase fifty fifty! Ale tu ostudu zavinil Libor, jak všem Fanda zdůraznil.

Dostal hodinky na památku, na jejich dětství, kdy byli všichni spolu, kdy jim děda stopoval jejich hry. Soupeřili spolu, vymýšleli různé závody, aby se trumfli. Děda sedal na lavičce na dvoře a měřil jim čas. Ten, který tak rychle plynul. Který si vzal do hrobu jejich prarodiče. Který si jednou vezme každého, ať už byl hodný člověk nebo špatný, jelikož to je jediná spravedlnost na světě.

Když před kremací zašli do výstavní síně, kde ležela v rakvi babička, všichni chvíli truchlili. Dívali se na její vrásčitou tvář, tolik ustaranou, ale hlavně smířenou. Její žilnaté udřené ruce ležely podél těla, Fanda si nemohl pomoct, ale všiml si, že babiččin prst, její ukazovák, se sám od sebe zvedl a ukazoval na Libora. "To bylo varování!" zašeptal mu pak, když vyšli ven, aby věděl, že s ním soucítí, ale zároveň moc dobře ví, že ho babička taky odsuzovala.

1. kapitola z románu Život egomana


Zaregistrujte se zde prosím a budete mít přístup ke všem kapitolám Život egomana. Symbolickou částkou 89,- Kč podpoříte vydání 450 stránkového románu. Děkujeme.