Pseudochlap 2.díl

Nesmírná přehlídka krásy na Instagramu


Základní je správná pozice. Taková, aby vynikla postava, tvoje přednosti, svůdný profil, dokonalé řasy a nehty. Ale hlavně nahá kůže, která, když je pěkně nasvícená, muže rajcuje. A každá chce přece rajcovat. Ukázat to, co je na ní krásné: prsa jako broskvičky, vosí pas, dokonale vyšpulený zadek, dlouhé nohy až kdovíkam. Ach jo. A samozřejmě účes, kdeže ty ženy na to vlastně berou čas? Každý den nová fotka, další póza, tisíce lajků, jako kdyby to byly světové celebrity.

Některé se tím dokonce živí, pomyslela si Martina. Stačí, aby měly dost lajků a firma je osloví. Třeba s reklamou na vložky. Anebo na luxusní kosmetiku. Stačí si vzít krabičku do ruky a udělat pózu. Že je to příšerně strojené stejně nikdo nevidí. Tisíce lajků všechno překryjou. Jakoukoliv trapnost anebo špatný vkus. Hlavně je to tak monotónní, až je to ubíjející. To jim vážně nedochází, že jsou jen bílý maso?

Martina zavřela Instagram a odložila mobil. Měla před sebou další volný večer ženy 35+. Stále ještě seděla za svým pracovním stolem. Všichni kolegové už dávno odešli, domů a k rodinám. Stihla toho dneska spoustu, od té doby, co se stala společníkem, makala. Dokonce ji Pavel nominoval do soutěže Podnikatelka roku. Kdyby takovou soutěž vyhrála, mělo by to úplně jinou cenu, než nějaké lajky.

Ráda se večer procházela, nahlížela do butiků, sledovala lidi, jen tak na Novém Městě a na Václaváku. Pak jela metrem domů, auto nechávala na firemním místě, bylo to tak pohodlnější. Městský ruch a dopravní hřmot jí příjemně rezonoval v duši. Věděla, že se zase posunula ve své cestě až na vrchol. Chtěla být nejlepší. Nejschopnější. Nejbohatší. Nejkrásnější. Ale ne tak jako průměr na sociálních sítích.

"Nesnáším vošklivý lidi!" zaslechla v pasáži dvě mladé ženské. Mluvily spolu hodně nahlas.

Martina s sebou trhla. Nikdo jiný zrovna kolem nich nešel. To jako mluvily nakonec o ní?!

"To mluvíš o kom?" zeptala se.

Viditelně je zaskočila. "Ty si myslíš," řekla uštěpačně Martina, "že jseš strašně cool se svým piercingem?"

Odcházely, zatímco se ušklíbaly. Měla pocit, že jim to vysvětlila. Ale pak zaslechla: "Aspoň nejsem tak všední!"

Martina se oblékala do práce seriózně. Byla majitelka, výkonná ředitelka, musela působit na úrovni. Blond vlasy měla do copu, šedý kostýmek, luxusní a přitom pohodlné boty. Když šla do společnosti, snažila se trochu zvýraznit, ale znala své vady. Důležitější než ukázat své přednosti bylo zakrýt nedostatky. Jak to že byla tak obyčejná? Příliš času trávila na své kancelářské židli a vůbec se nehýbala.

Necítila se tak bezva, jako když jí bylo dvacet. Jenže tehdy si říkala, že krása je přece o duši. Byla štíhlá, dychtivá do života, do toho, aby byla prospěšná lidem. Všichni na pracáku jí tehdy lichotili, jak vypadá skvěle, jaká je pěkná holka. Pamatuje si, že si říkala, že by chtěla zestárnout jako jedna její kolegyně. Noblesně, jako pravá dáma, elegantní, přiměřeně štíhlá a s přirozenými vráskami.

Vždycky si připadala méněcenná. To už začalo v dětství, když ji všichni měli za takovou popelku. Byla nejstarší, takže byla hlavně k ruce. Mámě v chalupě, ale i otci na zahradě. Neměla čas na parádu, ani na to, aby si hrála na princeznu. Měla dva mladší brášky a ti ji dráždili. Neustále se spolu prali a hádali. Nikdy od nich nepoznala pocit, že je holka, že by se k ní měli chovat jemně.

"Zrcadlo, řekni kdo je nejkrásnější?" ptala se v parádním pokoji, kde měla máma zrcadlo.

"Tvoje maminka!" odpovídalo zrcadlo.

Až jednou, když jí bylo asi šestnáct, se něco změnilo. Přišel na návštěvu mámin kamarád, hezký muž, kolega z práce. Mluvili spolu a Martina se ochomýtala kolem. Chodila jen ve spoďárech, někam se chystala, ale dobře viděla, že se na ni chlap dívá. Hledala něco v šupleti a předklonila se tak, jak se ženy předklánějí. "No máš hezkej zadek," řekla máma, "jdi se vedle oblíknout..."

Pak, když zašla do pokoje, podívala se do zrcadla a zeptala se: "Zrcadlo, kdo je nejkrásnější?"

"Ty jsi nejkrásnější!" odpovědělo zrcadlo.

Martina přijela domů a začala se svlékat. Zkoušela různé pózy, ve kterých vypadala pěkně. Prohlížela se v zrcadle a cítila úzkost. Jak dlouho ještě vydrží být tak sexy?! Nafotila se a ty nejlepší fotky dala na Instagram, kde měla nějaké followery. Dělala to pak každý den. Počet lajků, které za své fotky dostávala, stoupal. Blond vlasy, rudé rty, prsa, holé nohy, zadek jen v bikinkách. Dělalo jí to dobře. "Ukaž mi celou pindu," napsal jí nějaký atrapa, "ať ti do ní můžu dát svýho ptáka..."

3. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Úspěšný byznysman jde ve šlépějích své matky


Když byl Pavel malý, nemohl pochopit, proč máma tak prožívá ochranu životního prostředí. Jistě, byla klimatoložka, pracovala v meterologickém ústavu a byla členkou Brontosaura, což znamenalo, že ho od dětství vodila na různé brigády. Každý víkend někde sbíral papír, sklo a plechovky, které lidé vyhodili do lesa. Chodil se železnou tyčkou, napichoval odpadky a pak je nosil v igelitovém pytli. Místo fotbalu sbírání odpadů, myslel si tehdy s dětským odporem.

Dokonce ho jednou donutila jet s Brontosaury na tábor. Nebyl zvyklý být mezi cizími dětmi a půlku tábora probrečel. Pak ho píchl sršeň a on natekl a předčasně z tábora odjel. Odvezl si velké trauma na celý život. Nikdy by ho nenapadlo, že se k přírodě ještě někdy vůbec vrátí. Když si založil firmu, bral ekologii jako doplňkovou službu. Ale po čase, když přišla nová zelená vlna, začala být po ochraně přírody poptávka. Spousta firem musela splnit přísné limity.

"Potřebujeme ISO," říkali mu podnikatelé, "jenže znáte ty zelený mozky, co řešej každou loužičku..."

Životní prostředí se stalo tématem i pro jeho firmu. Jestliže nabízel služby na klíč, musel se tomu přizpůsobit. Státní inspekce udílela nejvyšší sankce a on se chytil příležitosti. Martina sehnala ty nejlepší ekology a kšeft se rozjel ve velkém. Hlavně po tom, co se Pavel stal starostou, jeho byznys vzkvétal. Všude se představoval jako zelený politik a pro jeho klienty bylo výhodné, aby to pro ně udělal.

Navíc byl mezi podnikateli váženým kmotrem. Aspoň v jejich čtvrti, kde mu záda přikryl energetický magnát. Měl prsten a oni mu ho líbali, aby si polepšili. Platili mu procenta anebo mu přihrávali další zájemce, kteří potřebovali vyřešit problémy. Jeho firma se na problémy specializovala. Za to inkasovala velké sumy, které Pavel dával do politiky. Jeho image bylo na veřejnosti stále známější.

"Jak to, že vám lidé tak věří?" zeptala se novinářka časopisu A2larm. Seděl s ní v jedné ze svých oblíbených restaurací, kam chodil téměř každý večer a kde dostával výpalné.

"Protože to, co říkám, taky dělám!" usmál se na ni Pavel.

Novinářka byla známá aktivistka. Byla dcerou známého herce, zabývala se diskriminací žen, rasovou nerovností a klimatickou změnou. Oblékala se alternativně a objednala si sójové latté.

"Jste jeden z mála starostů, který bere ekologii vážně!" řekla s dětským obdivem a usmála se, když ji fotograf taky vyfotil. Byl to uhrovitý mladík, alternativec s náušnicí v uchu.

"Jsem tak vychovaný," usmál se skromně Pavel, "moje matka bojovala za přírodu už za bolševika. Vstoupila do Greenpeace a stávkovala za snížení emisí v severních Čechách."

"To je obdivuhodné. To jsem ještě nebyla na světě. Ale dnes, když se mění klima, je vaše aktivita o to zásadnější. Proč si myslíte, že ostatní politici tuto hrozbu bagatelizují?"

Pavel byl zcela ve svém živlu. Na rtech mu visela mladá holčinka, kterou by dřív asi ničím neoslnil. Mohl si přihřát svou politickou polívčičku. Měl ji na své straně proto, jak se choval na Praze 7. Věděl, že o něm napíše oslavně, protože ona musí buď věřit anebo nevěřit. Nic mezi tím, ostatně dohodila ji Ester, kamarádka Margot, která věděla, koho poslat. Měli mezi sebou dohodu o mediální spolupráci.

Novinářka držela diktafon a usmívala se na něj. Vypadala dobře, byla pěkně stavěná, s velkými prsy a vyzáblou tváří. Asi příliš často jedla zeleninu a žádné proteiny. Tyhle veganky měly nejmíň dva diplomy, ale najíst se pořádně neuměly. Tak je to se světem vždycky. Když je něco zajímavé, nese to s sebou velké potíže. Nudné záležitosti jsou naproti tomu zase zcela bezproblémové.

"Lidi se nechtěj uskromnit," vzdychl Pavel, "proto je třeba zelená politika, která nadchne občany..."

"Na Praze 7 jste to dokázal. Ale co jinde? V Česku se bez skrupulí plýtvá a vypouští se CO2 do ovzduší. Klima se otepluje, my spalujeme uhlí a chováme krávy a bejky..."

To slovo bejky zvlášť zdůraznila. Možná, že měla hlad? Anebo to hodně potřebovala. Ten fotograf ji stěží mohl uspokojit. Pavel si pomyslel, že by s ní mohl zajít někam do hotelu. Mohli by si spolu zašukat. Proč nevyužít své popularity? Celý život po tom toužil. Když byl chudý, neměl u holek úspěch. A teďka má každou, na kterou si vzpomene. Stačilo být úspěšný byznysman a mít spoustu peněz...

"Tak už vypněte ten diktafon!" řekl. A když to novinářka udělala a dopila sójové kafe, navrhl jí, "a co kdybyste se zdržela? Nechám Quentina, našeho šéfkuchaře, připravit tataráčka. Má šťavnatou hovězí svíčkovou a udělá to tak, jak to mám rád..."

"Podle maminčina receptu?" zeptala se užaslá novinářka.

2. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl



Žena, která odmítala zestárnout


Emilka stála u postele ve své ložnici a měla na sobě jen černou podprsenku a minisukni, ve které přišla z diskotéky. Uvažovala, jestli nemá zhasnout, ale pak se rozhodla, že to nechá tak, jak to je, že se nemá za co stydět, ten hoch, Štěpán, sem přece přišel dobrovolně. Je jí sice šedesát, ale nic před ním neskrývala, ucházel se o ni, líbali se při tanci, a ona se ho zeptala, jestli s ní sem chce jít. Věděl, do čeho jde, když ho pozvala dál, a teď se prostě před ním svlékne a udělá mu striptýz.

"Promiň," řekl Štěpán, "já si musím odskočit..."

Zmizel na záchodě a bylo slyšet, jak čůrá. Emilka tady stála s rozepnutou minisukní, jako kdyby stále nevěděla, co udělá. Nevěděla to ostatně celý večer, když se tak spouštěla. Líbala se s klukem, který by mohl být její syn a vůbec se nestyděla. Kamarádka Mirka, se kterou tam šla, ji povzbuzovala, jako kdyby měla něco vyhrát. Jenže Emilka s nikým nesoutěžila, prostě si jen chtěla užít, ještě jednou v životě. Ještě jednou zažít, jaké to je, když tě chlap sbalí na diskotéce.

"Máš ráda ABBA?" zeptal se jí Štěpán.

Nechápala, že tak mladý kluk zná retro. Mohlo mu být stěží třicet, možná ani to ne, neměl žádné vousy a vypadal vychrtle. Vykládal jí, že má doma sbírku vinylových desek: ABBA, Queen, Boney M. Zdědil je po mámě a další si koupil na blešáku. Vinyl zase přicházel do módy. Začali se o tom bavit, když se s ním šla napít k baru. Udivilo ji, že to nevidí, že by mohla být jeho matka.  

"To nemáš žádnou holku?" zeptala se ho u vína.

Schválně šly s Mirkou na Oldies diskotéku. Přesto byla v šoku, že je určitě ta nejstarší ženská v sálu. Bylo tady spousta mladých, plno dívek, co přišly někoho klofnout. Maximálně třicetileté anebo čtyřicetileté. Připadala si, jako kdyby přišla z třetihor. Měla nakulmovaný účes, napudrovaný obličej, ale vrásky ji určitě zrazovaly.

"Mně se líběj starší," řekl jí Štěpán.

Přitiskla se k němu a tanec si užívala. Proč vlastně tohle dělala? Proč radši neseděla doma v teplých bačkorách? Opravdu nedokázala být sama, jak si občas říkala? Anebo to bylo proto, že se stala babičkou? Narození vnuka byl pro ni impulz, jaký ještě nezažila. Kupodivu ji to vracelo do doby, kdy byla mladá a bezstarostná. Díky malému Kájovi si uvědomila, že je Karel dospělý a ona si může dělat, co chce.

Místo toho, aby si hrála na babičku, začala si užívat. Šla na manikúru a ke kadeřnici, aby vypadala k světu. Odmítla Káju hlídat, občas se s ním šla projít s kočárkem, jinak nic. Měla toho hodně v práci, vysvětlila Karlovi, a po ní se chtěla věnovat sama sobě. Koupila si minisukni, jakou na sobě neměla dvacet let. Investovala do spodního prádla, jaké se nosí, krajkové kalhotky jí moc slušely. Proč by to ještě vzdávala? Věk byl jen číslo, stačí chtít a nezestárneš.

Děsila se toho, že bude už jen stárnutí. Pozvolné ubývání sil, rutina, která nahlodává životní štěstí. Nechtěla myslet na své neduhy, na žaludeční problémy a na křečové žíly. Má se tomu poddat? Chodit s kamarádkami do kavárny na Sachra? Nebo v sobě najde poslední šanci? Udělá ze sebe ženu, kterou dřív byla? Sebevědomou potvoru, uhrančivou krásku, co dokáže sbalit chlapa? Třebas o třicet let mladšího, než je ona? Proč by nemohla pro dnešek zastavit čas?

"Trochu se mi motá hlava!" vydechla po ploužáku.

Štěpán jí navrhl, aby si sedla, ale nechtěla. Chtěla co nejvíc prodloužit ten okamžik, když se ztrácela v hudbě. V jeho náruči, ve které se cítila nejmíň o čtvrt století mladší. Položila si hlavu na Štěpánovo rameno a když začal další ploužák, přitulila se k němu.

Měla strach, aby od ní neodešel. Cítila, jak se v ní rozlévá horkost. Na bříšku se jí dotýkalo jeho tělo, jeho ztopořený penis. Bála se, jak to dopadne, ale rozkoš ji úplně omámila. Ještě chvilku a určitě omdlí. Najednou se k ní naklonil a dal jí nesmělý polibek.

"Chtěl bys jít se mnou domů?" zašeptala.

Místo odpovědi ji opět políbil. Strčila mu jazyk do úst tak, jak to dělávala. Jedním okem viděla Mirku, jak se na ni směje. Pak ho odvedla k východu a jeli spolu noční tramvají domů.

A teď tady stojí a drží rozepnutou minisukni. Ještě chvilku a celá se obnaží. Bude odhalená a bude jasné, co od něj čeká. Na posteli u polštáře měla oba Karlovy dětské plyšáky.

"Zbláznila ses?" povzdychl si ten, kterému se říkalo Pavel. Vypadal strašně vypelichaně, vybledle a strhaně. "Jsi ubohá!" přikývl ten žlutý, co se mu říkalo Havel, "akorát se ztrapníš!"

Emilka spustila minisukni na koberec. Pak si stáhla podprsenku a černé krajkové sexy kalhotky, až byla úplně nahá...

1. kapitola z románu Pseudochlap - 2. díl