Zoufalí lidé píšou na blogu

03.07.2019 17:20

Člověk je bílý nepopsaný list, pomyslel si Havel, zatímco koukal do zcela prázdného dokumentu ve Wordu. Seděl u počítače a říkal si, že musí začít úplně od začátku. Byl totiž totálně na dně. Neměl žádnou práci, v životě se mu nic nedařilo. Nebyl vůbec k ničemu. Neměl úspěch ani v psaní ani ve svém vztahu. O to hůř to všechno prožíval a potřeboval to ze sebe dostat. Zjistil totiž, že Margot už ho nemiluje.

Jak zjistil, že ho už nemiluje? Nic mu sama neřekla, ale začala se chovat tak, že pojal podezření. Neustále měla v ruce mobil a někomu psala. To přece nikdy předtím nedělala! Viděl, jak to před ním tutlá a přitom se stále usmívá pokaždé, když jí přijde zpráva. Celá jako by rozkvetla. Havel sice nic neříkal, ale trpěl jako zvíře, které je odsouzené k porážce. "Tys udělala rozhovor s Pavlem?" zeptal se udiveně.   

"Jo, dostal se na titulní stranu!" řekla mu pyšně.

Dělal, jako že si toho nevšímá, ale užíral se. Jeho velký kamarád z dětství je na titulní straně a stal se dokonce už starostou. Havel, ať dělá, co dělá, je pouhý nýmand, který se nechá živit. Ani na to pivo si nevydělá. Dostává mizivou sociální dávku a neví, co bude dělat. Dokonce i Margot si ho už nevšímá a stále někomu esemeskuje. Když se podívá na její článek, je to tak strašně devótní!

"Píše se o něm," řekl trpce, "protože má peníze. Kdyby je neměl, nebyl by pro nikoho zajímavej..."

"Tak se taky prosaď," řekla mu na to, "začni zase psát a dej to třeba u nás na webu na blog. Pak se uvidí..."

Co se pak uvidí, už nedopověděla. Chystala se, že půjde spát. Dala Havlovi na stůl na zítřek stokorunu a pak si zalezla do koupelny. Trávila tam spoustu času, asi zase esemeskovala. Havel dokonce slyšel, jak se směje. Měl už dost jejího ponižování. Zadíval se na fotku na titulní straně. Pavel se na něj díval, jako kdyby se mu vysmíval. "Myslel jsem, že jsme kámoši," řekl mu nenávistně.

Provrtával ho očima tak, až to Pavel nevydržel. "A co jsi čekal, chlape!" řekl a vylezl do prostoru ložnice.

Jako kdyby obživl. 

"Celou dobu jsi ji zanedbával..."

Havel jen pokrčil rameny. "A teď si přijdeš ty, ukážeš svý prachy, a ona se na mě vykašle!"

Pavel si podrbal špičatý nos. "Neber to tak tragicky, znáš to, něco se začíná a něco se zase končí..."

"Jasně, a ty sis začal s Margot!"

Havel by ho nejradši praštil. Vzpomněl si, jak se poprali, když mu v dětsví ukradl velkou bakalku. 

"Nemůžu za to, že to chtěla. Já jen dělal interview. Asi zjistila, že jí doma něco chybí. Vypadala vážně vyprahle. To víš, ženská potřebuje oporu..."

"Promiň," vzdychl Pavel a vytáhl svůj drahý iPhone.

"Jsi hrozná krysa!" 

Havel odhodil kulturní přílohu i s fotkou Pavla. Jeho kamarád zmizel, jako by tady nikdy nebyl. Ještě by ho mohl zmačkat, roztrhat, zahodit do koše anebo spláchnout do záchodu!  

Pak si všiml, že Margot už leží v posteli. Držela v ruce mobil a na sobě měla jen lehkou košilku. Usmívala se, zatímco esemeskovala. Její mobil nahlas pípal, jak přijímal další zprávy. Havel viděl v duchu Pavla, jak mačká svůj mobil za dvacítku. Připadalo mu to tak trapné! Měl dost toho pokrytectví, falše a předstírání.

Sednul si k počítači a otevřel nový soubor. Byl na mizině, ale o to víc si přál po sobě něco zanechat. Nějakou smysluplnou stopu. Jedině tak může být jeho život k něčemu. To by žil úplně nadarmo, jako nějaká trapná hnida. Začne zase psát, o tom, co zažil. Najde tu vzácnou perličku na samém dně. Musí jít až na dřeň světa. Prodere se skrz jeho lacinou slupku, povrchní lomoz, ubohé egoismy, zbytečné věci. Napíše povídku o muži, který nesnášel telefony. Bude to o něm, ale zcela vymyšlené. Vcítí se do obyčejného ženatého chlápka. Všude kolem něj jsou umělé hračky, PC, mobily, které vyluzují zvuky. Hledá ticho, lidské porozumění, ale marně. Utíká do hospody, kde má přátele. Jenže i tam se to zkazilo, dokonce i jejich servírka telefonuje. Kamarádi řvou do mobilů, nějaký zobák hučí do telefonu i na WC. Karel, hlavní hrdina, ztratí nervy, vytáhne pistoli a zobáka zastřelí. Pak vyjde ven a zastřelí servírku. Pak svého nejlepšího kamaráda a všechny štamgasty, aby je vychoval...

Když to pak Havel zveřejnil na svém blogu, někdo mu napsal, že něco tak zoufalého, jako je jeho povídka, ještě nikdy nečetl.

 

63. kapitola z románu Pseudochlap