Vyprahlé srdce jedné klimatoložky

18.05.2018 20:08

Emilka si ve svém věku s baťůžkem na klíně ve vagónovém kupé začala připadat osaměle. Ale pak, když vlak zastavil na malé zastávce v polích, rozhodla se ve vteřině, vystoupila z vagónu a zatímco průvodčí už zapískal, vagónové dveře se za ní zavřely. Slunce jí zasvítilo do očí a vůně květnové venkovské přírody ji oblažila. Netušila, proč vystoupila právě tady, ale ta zastávka v polích, když vlak odjel, byla tichá a zapadlá jako její srdce ukryté v hrudi.

Přesně to jsem potřebovala! pomyslela si. Být na cestě, on the road, tak jako Jack Kerouac. Kdy naposledy jsem jela vlakem? Takhle naslepo jako dneska, když jsem se k tomu konečně odvážila? Ve dvaceti letech jsem jezdila se svým mužem. S tím, jehož jméno nesmíme vyslovit. Tenkrát ještě nebyl Kája na světě. Pamatuju se, jak jsme naskočili na vlak a pak jeli tam, kam se nám zachtělo. Hlavně být na cestě, kde nejsou lidi a kde si vystačíme jen sami dva. 

„V sobotu pojedu na chalupu,“ řekla Kájovi, „nechceš se mnou? Můžeme si něco ogrilovat.“

„Mamko, budu s Martou.“

Rozhlédla se po opuštěné zastávce. V mládí by neváhala, kterým směrem se má vydat. 

 

12. kapitola z románu Pseudochlap

Celý text bude zveřejněn v pravý čas na blog.iDNES.cz