Všechny matky světa i ta má

04.09.2019 17:41

Hned po tom, co se Emilka dozvěděla, že se stala babičkou, se rozhodla navštívit svou matku. Měla v mobilu fotky, které jí poslal hned po porodu Karel, a byla z nich nadšená. Malý Kájínek vypadal, že se má k světu, a jí to přivádělo k slzám. Chtěla se mámě pochlubit, ukázat jí, že se nemusí bát, že Emilka zůstane ve stáří na ocet. Její máma konečně uvidí, že ani ona nevychovala své dítě špatně a že může být spokojená.

Když vyjela, vycházelo nad městem slunce. Podzimně obarvené stromy lemovaly silnici a tvořily působivý kolorit. Příroda se zvolna ukládala ke spánku a vyjevovala svou zralou nádheru. Občas jí čelní sklo pokropilo zlaté listí a ona si připadala zvláštně. Uvědomovala si, že i ona je už na sklonku svého života. Stala se babičkou, ženou, která pouze dohlíží na výchovu další generace.

O to krásněji a bohatěji se vnitřně cítí. Už v sobě nemá tu nejistotu, která ji trýznila od mládí. Neustále se snažila své matce zavděčit. Ať dělala, co dělala, bylo to vždycky špatně. „Emilie!“ nadávala jí mamka, „takhle se to nedělá, ty jsi ale pitomá...“

Skrz boční sklo k ní zasvítilo ranní sluníčko. Projížděla mezi poli, kde se páslo několik oveček. Meze byly tmavozelené, zalité několikadenními dešti, které na podzim konečně přišly. Sucho se trochu zmírnilo. Strniště na poli vonělo, ptáci létali v hejnech na obloze.

Emilka řídila své auto a cítila se dobře, příroda, sobotní ráno, Kájínek, to všechno jí přinášelo slastné pocity. Věděla, že si jede pro satisfakci. Tohle už její matka nemůže zpochybnit. Ukáže jí fotky a bude se kochat tím, že nad ní vyzrála. Bude jí muset říct slova chvály.

Když ona porodila Káju, matka měla výhrady. Do všeho jí mluvila, byl to její první vnuk. Špatně ho kojila, měla špatné zavinovačky, kočárek, který se snadno převrátí. Nejhorší bylo, když ji opustil manžel, Karel byl ještě batole a ona byla zranitelná.

„Já to věděla od začátku,“ řekla máma, „říkala jsem ti, že si ho nemáš brát, ale tys mě neposlechla!“

Její slova se jí zabodávala do srdce. Když člověk sám ví, že selhal, je vděčný za trochu útěchy. Ale tu od své mámy nikdy neslyšela. Namísto toho jí stále radila. A když ji neposlechla, kritizovala ji. Neměla si brát takového gaunera, měla nejdřív vystudovat. A když už má děcko, musí se o něj postarat a ne ho dávat do jeslí. Nic dobrého se tam nenaučí. Matka se má o své dítě starat, říkala máma.

Nejhůř jí bylo, když se Kája zranil ve výtahu. Zasekl se mu cíp šály a on se strašně dusil. Pak byl dlouho v nemocnici. Ale s mámou to stejně nehnulo. Hned ji zasypala výčitkami, že selhala. „Cos dělala?“ řekla jí, „to neumíš své dítě obléct do školky?!“

Ano, připadala si kolikrát nemožná. Ale to dnes už neplatí, dnes poprvé se cítí být nad věcí. Ukáže své mamce, že to zvládla. Její syn má syna, ona má vnuka a její máma pravnuka. Emilka odbočila do areálu hospicu a zastavila auto před hlavním vchodem. 

Právě si brala mobil, když se objevil ředitel. Pomohl jí otevřít dveře a řekl prazvláštním tónem. „Od rána se vám nemůžu dovolat...“  

Vystoupila a pochopila, že je to vážné. Tvářil se tak, že nemusel snad už ani nic dodávat.

„Já si v autě vypínám zvuk,“ řekla na svou obranu.

Měla pocit, že opět selhala. Její mamka nad ní opět triumfovala. Místo toho, aby ji pochválila, v noci umřela!

„Dovolal jsem se vaší sestře,“ řekl ředitel, „odjela s pohřební službou, jsou tady jen nějaké zabalené věci...“

Odvedl ji do pokoje její matky. Nemohla pochopit, že to vzalo tak rychlý konec, že její máma už nežije. To je tak snadné?! pomyslela si, že to tady už nikdo neřeší?! Dva spakované kufry a bílá čistá postel? Opuštěný pokoj v zařízení, kde se tak jednoduše umírá? Nikde už nebyly žádné osobní věci. jen holý noční stolek, pár židlí, křeslo a skříně. „Projděte si její věci,“ řekl ředitel, „jestli něco neschází...“ 

„Dejte mi deset minut!“ řekla tiše.

Emilka se posadila na bílou postel. Tady její mamka umřela. Právě, když se jí narodil pravnouček. Není to nějaké znamení? Co když se její matka do Kájínka převtělila? Prostě tady zůstane v jeho podobě? Takový nekonečný koloběh života? Nemá to tak ostatně každá máma? Každá se do svých dětí převtělí a zůstane s nimi navěky?!

Emilka si našla fotky na mobilu. Malý Kája, jak ho Karel nafotil. Hlavička pokrytá šedými vlásky, vrásčité čelo a tváře. Nasupená pusinka. Prstíky, jako kdyby chtěl všechny kolem dirigovat. Krátké nožičky, jaké se dědily v jejich rodině. Zakulacený a zdravě vypadající. A ten výraz, úplně v něm svou matku viděla...  

Jako kdyby jí malý Kájínek z oka vypadl.

 

72. kapitola z románu Pseudochlap