Ten pocit, když se stáváš tátou

28.08.2019 18:18

Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem ho poprvé uviděl. Objevil se mezi zakrvácenými stehny jako nějaký marťan, mimozemšťan, co se zcela nepatřičně ocitá na zemi. Jeho olysalá hlavička, malé vrásčité tělíčko, jako by potřené podivnou ochrannou emulzí, rozechvělé ručičky a nožičky, tak bezhmotné jako andělská křídla. A ten strašný vřískot, ten si pamatuji ještě teď, svíral mi srdce ze všeho nejvíc.

"Tatínku, máte kluka!" řekla zdravotní sestra.

Vůbec nevím, co jsem všechno na sále prováděl. Mísila se ve mně radost a jakýsi chladný odstup, který to všechno sledoval. Mačkal jsem foťák na mobilu, abych Karlíčka co nejdřív zachytil. Přinesli ho na váhu, začali ho měřit, už byl zabalený do plenky. Pak mi ho poprvé podali, abych si ho pochoval. Připadal mi strašně těžký, měl faldíky, to jsem si všiml, hlavně na břiše, jako kdyby byl opravdu můj.

"Chcete za svou ženou?" zeptal se doktor, "chvíli bude odpočívat, pak ji převezeme na oddělení…"

"A co Kája?"

"Nebojte, má skoro půl metru a čtyři kila," usmál se lékař.

Marta ještě ležela na porodním lůžku. Vypadala strhaně, měla proč, když se s miminkem tak lopotila. Pohladil jsem ji po tváři, musím říct, že jsem jí byl opravdu moc vděčný. Já bych se asi složil. Strávil jsem u ní několik hodin, než to na ni přišlo. Ty stahy jí přicházely a odcházely a ona strašně trpěla. Zvedal se mi žaludek, ale ustál jsem to. Vnímat nemocniční zápach, to není nic pro mě.

"Nechceš něco k obědu?" zeptal jsem se.

Kručelo mi v břiše, vůbec nic jsem od poledne, kdy to na Martu přišlo, nejedl. Zůstali jsme na sále až do večera. Nejdřív jen dýchala, pak se jí zrychlily stahy a ona ležela na lůžku. Samou bolestí křičela. Trvalo ještě asi hodinu, než to opravdu přišlo.

"Jak se ti líbí Kája?" zeptala se.

Přikývl jsem, že se mi moc líbí. Byl to pro mě zázrak, stále jsem nemohl věřit, že je to pravda. Jako bych viděl klip, který jsem nahrál na mobil, až si ho přehraju, pochopím, že všechno je jinak. Že tolik bolesti, co jsme dnes zažili, byla jen hra. A že dítě je jen atrapa. Něco, co zítra bude jen iluze, zážitek, který jsme si zaplatili, abychom si užili všechno, co může dnešní doba nabídnout.

"Máme tady další rodičku!" zakřičela sestra.

Musel jsem opustit sál a Martu odvezli vedle. Na chodbě jsem viděl, že na sál vezou mladou cikánku. Vypadala docela v pohodě, usmívala se a ještě zamávala těm, co na ni čekali u dveří. Bylo jich tam spousta. Jelikož jsem měl čas, zašel jsem si na záchod se vyčůrat. Když jsem vylezl, slyšel jsem, že křičí další dítě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Copak ta cikánka zvládla porodit za pár minut?!

Před dveřmi se srotilo celé příbuzenstvo. Několik pupkáčů, jeden mladší frajer v obleku, pak plno ženských s dětmi. Ten mladší frajer mě chytil za loket a pevně mi ho stiskl. Nikdy jsem se s takovými lidmi nevybavoval a nehodlal jsem to měnit.  

"Už šla Pamela na sál?" zeptal se mě, "ona na to spěchala, že musí rodit ještě dneska."

"Hmm, už tam byla..."

"Takže už to má za sebou? To půjde ještě dneska domů, Pamela by mě doma samotnýho nenechala."

Uměl jsem si představit, proč by ho samotnýho nenechala. Byl to takový typ obecního bejka. Určitě ji obtěžkal při každé příležitosti, jestli si ho chtěla udržet, musela být s ním. Uvařit mu a podržet mu. Jinak by mohl obtěžkat nějakou jinou. A ona s ním už měla rodinu, ty děti a ostatní, co se tady sešli, byli jasný důkaz. Mluvili jeden přes druhého, žádné ohledy na okolí, žádná disciplína. Byla jich plná porodnice, plno křiku, sladké vůně a pálenky.

Napil jsem se pálenky, kterou mi ten bejk nabídl. Bylo mi nějak špatně od žaludku. Posadil jsem se a říkal si, co se vlastně stalo? Stále mi to přišlo jako virtuální realita. To přece není pravda. Opravdu mám dítě? Čtyřicet let jsem žil sám za sebe a teď taková změna? Co když to, co vidím, je jen na počítači? Jsem ve své kanceláři a místo práce jsem si pustil 3D? Proč by to nemohla být hra "Jak se stát tátou"? Až ji celou dohraju, odpojím se a půjdu zase v klidu domů...

Ze dveří od sálu vyšla mladá cikánka. Všichni ji bouřlivě přivítali a ona se vrhla bejkovi kolem krku.

"Tady ten má taky kluka!" řekl jí bejk.

"Jo," usmála se, "a já už šestýho!"

 

71. kapitola z románu Pseudochlap