Takový obyčejný, všední týpek

05.06.2019 17:25

Přestože jsem de facto povýšil, nepřineslo mi to příliš radosti. Dostat se na místo po své přítelkyni a k tomu ještě jen jako zastupující je něco, co vám ani nikdo nemůže závidět. Kolegové na mě měli asi větší nároky, než jsem mohl kdy naplnit. Mysleli si, že je na mně něco úžasného, ale to se zmýlili. Byl jsem pořád stejný suchar jako dřív. 

"S Martou byla větší prča," řekl mi Míra, homosexuální kolega, když jsem ho odbyl potom, co si chtěl vzít volno a jet do Mariánských lázní, zatímco nám hořely všechny termíny.

"Už jsi dodělal ten zimák?" zeptal jsem se.

V kanceláři jsem seděl nad všemi nedodělky. Na žádné vtípky nebo hlášky v naší kantýně jsem neměl čas. Věděl jsem, že se tam kolegové scházejí, aby pomluvili své šéfy. Ocitl jsem se na druhé straně zákopové války. Oni seděli v kantýně a já za ně všechno dodělával. A pak jsem se dozvěděl, že působím arogantně. 

"Asi bych s tebou neměl chodit do solárka," řekl mi Míra narovinu, když jsem ho vezl Octávkou.

Vřelost nebyla nikdy moje velká přednost. Občas jsem se divil, že se mnou Míra vůbec kamarádí. Do solárka jsem chodil původně kvůli Martě, která sledovala módní trendy. Nejdřív fitcentrum a pak solárium. Ale teď už tam nechodila, protože ležela doma s velkým břichem. "A nechceš jít se mnou na fotbal?" zeptal jsem se.

Míra se mi přiznal, že ho fotbal vůbec nebaví. Další marná snaha, jak se sblížit se svými kolegy. Ať jsem navrhl cokoliv, každý to přijal vlažně, jako by ho to obtěžovalo. Asi se mnou byla nuda. Když jsem vtipkoval, bál jsem se ihned, že jsem trapný. A já navíc žádné vtipy neznal. Radši jsem se pořád bavil jen o práci.

"Karle," vzdychl Míra, "já už se o tom zimáku nechci bavit. Mám z toho po celým těle husinu…"

Zalezli jsme každý do své rakve a nechali se hřát. Míra si zakládal na svém zjevu určitě víc než já. Ale byl homosexuál a u něj se to asi tak nějak předpokládalo. Jeho nikdo nepomlouval, že si geluje vlasy. Nebo že nosí excentrické brýle. Nebo, že si nechává vytrhávat obočí. Jeho tolerovali, zatímco mě pomlouvali.

"Ten chlap je divnej!" zaslechl jsem jednu svou podřízenou, která byla ve všem naprostý průměr.

Nabíjel jsem se umělým sluncem a přemýšlel. Přes všechnu snahu, často až křečovitou, jsem byl neoblíbený. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Měl jsem celkem obyčejné dětství. Máma mě před vším chránila, ale já si vystačil sám, jen s dětskými sny. Chtěl jsem být velký hrdina. Vůdce, který si vydělává hříšné peníze. Anebo ještě líp, slavný spisovatel. Něco na té mé zakřiknutosti přece muselo být?!

Přece to muselo mít nějaký důvod. Neustále sny, fantazie, talent na slova i na matiku. Celé dětství jsem v podstatě prosnil. Měl jsem rád fotbal, ale hrát jsem ho nesměl. Jako bych vždy nějak selhal. Nebo se ani vlastně k ničemu neodhodlal. Chtěl jsem zazářit, ale sotva jsem se nadechl, shořel jsem jako papírový lampión. Radši jsem nic nedělal a na druhé působil jako divný pavouk.

Zajímalo by mě, jestli byl můj táta jiný. Třeba by mi poradil, jak to v sobě překonat. Všechny ty pochyby a nejistoty. "Kájo, podívej!" řekl by mi, "je to jen o tobě. Ty řešíš svou fasádu. Ostatní vnímají výsledek. Chceš stavět přehrady? Tak se tím začni zabývat. Uděláš spoustu chyb, budeš stavět poldry a hráze, ale jednou se ti to podaří. A ta přehrada, to bude to, čím se pro druhé staneš!"

Místo toho jsem celý upocený a připálený doruda. Dnes jsme to s Mírou trochu přehnali a je potřeba se zchladit. Ze sprchy jsem zamířil rovnou do vestibulu, kde je malý bar.

"Co si dáte?" zeptala se slečna lhostejně.  

Objednal jsem si Budvar a čekal na Míru. Když přišel, slečna ožila. Jako kdyby jí byl jeho rudý ksicht milejší. Usmál se a něco s ní prohodil. Úplně normálně mu odpověděla.

"Vy jste vtipálek!" řekla vesele. 

Jako vždycky mě to zahanbilo. Jak to, že je jí homosexuál bližší než obyčejný kluk? Oba jsem měli obličeje jako zralá rajčata. V čem to bylo, že já byl ten nudnější? Co jsem udělal špatně? Řekl jsem vtip, ale vůbec neodpověděla. Jako kdybych byl vzduch. Po čtyřech pivech jsem se na to Míry zeptal, co si o mě myslí?

"Víš," vzdychl, "ty se občas chováš jako pseudochlap…"

Druhý den jsem měl v práci špatnou náladu. Když jsem šel na oběd, všiml jsem si na nástěnce, že se vypisuje výběrové řízení na místo, na kterém zastupuji. Nikdo mi o tom nic neřekl. Všichni mě obešli. Pochopil jsem, že se se mnou nepočítá...

 

59. kapitola z románu Pseudochlap