Tahle generace neví, co je to bolest

24.07.2019 17:39

Marta stále ležela na posteli a měla před sebou své obrovské břicho. Navíc Karel odjel na třídenní poradu se stavebními úřady a místo sebe přivolal svou mámu, aby se o Martu starala. Emilka přijela se dvěma velkými kufry a s týdnem dovolené navrch. Rozhodla se nespustit Martu z očí, aby se jí těsně před porodem její vinou nic nestalo. "Napoprvé se dítě přenáší," řekla Martě, "to musíš prostě vydržet."

Její tchýně se uvelebila v kuchyni a něco tam kuchtila. Bylo jasné, že Marta příští dny znovu přibere. Neuměla si představit, jak to ještě vůbec vydrží. Na dnešek měla termín, ale miminko se zatím k ničemu nemělo. Občas ji, pravda, pořádně koplo, aby věděla, jaké to bude, až bude chtít na vzduch. Až nastane ten soudný den, vypne mozek a bude myslet na samé krásné věci, které kdy zažila.

"Dneska je porod hračka," řekla Emilka, když jí přinesla roštěnou, "najez se pořádně, ať máš sílu!"

Pomohla Martě se nadzvednout a krmila ji jako bezmocnou. "To bys měla vidět, jak se rodilo za mě. Žádný epidural! Přivedli tě na sál, jako bys šla na tovární šichtu. Tady se svlékněte, paní, tady si nám lehněte. Jenže já už věděla, že s Kájou není něco v pořádku. Vypadalo to, že si postavil hlavu a nechce se mi vůbec narodit..."

Emilka utřela Martě bradu utěrkou a pokračovala: "Vylejzal nohama napřed a ještě se přitom otáčel. Chudák, byl tak zmatený! Ale kdybys viděla, jak hrozně to bolelo! Rodila jsem až do noci! Když ho pak vytáhli, byl přidušený pupeční šňůrou. Plno krve jako na zabíjačce. Ještě štěstí, že Káju připojili na kyslík, jinak by tady nebyl..."

Marta si bezděčně pohladila velké břicho. Jestli to bude tak strašně bolet, dá se asi na modlení.

"Ale já na to byla od dětství zvyklá. To bys musela znát mou mámu, čeho byla schopná. Ona byla hodná, ale když se jí něco nelíbilo, byla by mě zabila! Jednou mě zmlátila jen proto, že jsem nechala sestru na hřišti v kočárku. Vzala na mě vařečku. Kdybys viděla, jaký jsem měla jelita, ale za socíku to nikdo neřešil..."

Emilka se zavrtěla, jako by jí dodneška bolel zadek. Pak napíchla maso na vidličku a Marta otevřela pusu.

"Jo, děvenko, to byla jiná doba. Žádný ochránce práv. Žádný azyly pro týraný anebo linky důvěry. Ve škole se šikanovalo, a nikdo to neřešil. Navíc moje máma byla pobožná. Když jsem zlobila, musel jsem nastavit prsty a ona mě přes ně přetáhla. Pak jsem si musela kleknout na kolena a několik hodin klečet..."

Marta už přestala poslouchat. Bylo jí smutno z toho, co slyšela. Nějak si poslední dobou všechno brala. Rozrušil ji úplně každý. Dokonce i tchýně, vůči které měla jinak imunitu. Věděla, že to měla těžké, ale Marta byla z vesnice a tam se nikdo s ničím nepáral. Doma ji nikdo neřezal, ale musela poslouchat. Viděla hodně bolesti, třeba když umírala její babička, nebo když kráva rodila telátko. Sedlák odvedle, starý ožrala, zbičoval svého psa tak, až měl krvavý hřbet.  

Jednou pozorovala myš, jak se chytila do pastičky. Přerazilo ji to vejpůl a bylo vidět, že už umírá. Byla by se vsadila, že viděla slzy na její myší šedé tvářičce. Muselo ji to přece hrozně bolet! Jaké to asi je podstoupit takové utrpení? Ztratí člověk vědomí? Co kdyby řekla doktorům, aby ji něčím omámili? Bude epidural na to stačit? Co třeba narkóza? Co bude dělat, až bude brečet? Nebude se stydět? Nebude to dítě, až se narodí, za svou bolest nenávidět?

"Komunisti zničili, co mohli," vzdychla Emilka, "lidi se k sobě chovali ještě hůř. Někdy skoro jako zvířata. A já v tom musela žít, koukat, jak plundrují krajinu. A co teprve, když vybuchl Černobyl. Nikdo o tom nic nevěděl, jen u nás se o tom šuškalo. Měli jsme připravený masky, kdyby nás poslali do terénu. Měřili jsme radioaktivitu ještě s vojákama. Čekali jsme, kdy začnou umírat lidi. Na Ukrajině to byla katastrofa. Kdo včas neutekl, zemřel na ozáření. Kolem dokola jen samá spoušť! Představ si ty matky, co za strašných bolestí rodily zmutovaný děti...“

Na Martu přišel blahodárný spánek a brzy usnula. Občas se probudila a slyšela, jak za dveřmi rachotí nádobí. Její tchýně, i když měli myčku, myla všechno ve dřezu. Marta zaslechla, že si pustila taneční muziku, znělo to jako Michal David v angličtině. Bylo to kýčovitě melodické, elektronické a mělo to křiklavé refrény.

Když se v noci probudila, dostala hlad. Vlastně ji spíš honila mlsná a tak se zvedla a zamířila do kuchyně. Když otevřela ledničku, zaslechla nějaký nářek. V koutku u linky klečela na dlažbě Emilka, měla na sobě pláštěnku a protiplynovou masku, takovou tu hnusnou, jak ji Marta znala ze starých socialistických filmů...

Marta vytáhla sklenici Nutelly, otevřela ji a začala ji s rozkoší mlsat.

 

66. kapitola z románu Pseudochlap