Problémy s břichem jedné těhulky

15.05.2019 18:07

Když se Marta nevešla už do žádných kalhot, ani do těch největších, ani do džínsů, co si do nich v pase našila klín, vzdala to. Zavolala do úřadu, že si vybírá dovolenou a že ji bude zastupovat Karel. Žádné volné šaty, žádné hloupé kšandy anebo kalhotky jako pro krtečka. Byla plně rozhodnutá, že do porodu už nikam nepůjde. Lehla si do postele a přes své obrovské břicho sledovala celý den televizi...

"Nechceš s něčím pomoct?" zeptal se Karel, když se vrátil domů. Usmíval se a táhlo z něj pivo.

"Kdes byl?" zeptala se nabroušeně. 

Začal jí vykládat, že toho má hodně. Když ji zastupuje, musí řešit problémy, o kterých neměl ani tušení.

"To je mi novinka!" ušklíbla se.

Celodenní sledování seriálů ji unavilo. Rozmrazila si zmrzlinu a vyjedla sklenici s kyselými okurkami. Dítě v břiše mělo stále hlad. Čekala, že Karel přiveze nákup, ale to bylo naivní. Na zítřek má velký plán. Objedná si Tesco nákup s dovozem. Až jí zavolají, že jsou u vchodu, řekne jim, že tam do půl hodiny sejde. To budou jistě rádi.    

"Kájo," řekla, "pomůžeš mi do vany?"

Pomohl jí projít úzkými dveřmi koupelny a svléknout se. Měla pocit, že odhaluje velké břicho velryby. Bála se vlézt do vany sama, ona byla moc těžká a vana moc nízko. Žuchlo to, jako kdyby spadl balvan do mělké zátočiny. Voda byla voňavá a prsa jí trčela jako bójky. "Jsi moc krásná," řekl jí Karel mile.

"Ty chceš jít ke mně?" zeptala se.

Byly časy, kdy se spolu milovali. Když si k ní vlezl do vany. Kdy si to spolu užívali v horké koupeli. Ona byla dost štíhlá na to, aby si na něj mohla sednout. Vzdychala slastí a voda stříkala z kohoutku. Bylo to tak divoké, že je sousedé za stěnou okřikovali.

A teď tady leží jako vyvržený vorvaň. Voda je vypuštěná a ona čeká, až jí Karel pomůže ven. Utře ji ručníkem, protože si na záda nedosáhne. Pak ji zabalí do županu a posadí ji na gauč. Sama už nic vařit nebude, protože by si mohla připálit břicho o sporák.

"Chceš vajíčka na měkko?" zeptal se.

Staral se tak, až ji to dojímalo. Všechno ji teď dojímalo, včetně toho, že už není na světě sama. Měla v břiše miminko. Malinkého človíčka, který se v ní hýbal, živil se z placenty a kopal ji do břicha. Nejdřív ho vůbec nebrala na vědomí. Ale pak, když rostl, byl pro ni jako vetřelec. Nevěděla si s ním rady. Snažila se ho vytěsnit. Radši chodila do práce. Zabíral stále víc místa, dával o sobě vědět tak, že ho nešlo přehlížet. Ozýval se ráno, přes den i v noci. Mluvila na něj a konejšila ho. Byla z něj přecitlivělá. Jako kdyby břicho, které bylo vždycky jen její, jí už nepatřilo...

"Tak se mi svlékněte!" řekl jí lékař na gynekologii.

Přejížděl jí po břiše screeningem a ukazoval, jaké udělali pokroky. Před očima měla své miminko.

"Už je to celý člověk," kývl lékař, "teď už jen roste..."

Sestra jí musela pomoct s oblečením. Šlo jí to stále hůř, připadala si jako sentinel. Strašně neforemně a uříceně. Celá udýchaná vyšla z ordinace a zastavila se před zrcadlem. Vlastně vypadala spíš jako velbloud, kterému se sesul hrb na břicho.

Cesta autobusem byla otřesný zážitek. Vadily jí pachy, zvuky, nával, taky to, jak se lidé chovali. Sedla si až na předposlední stanici. Už jen vystoupit bylo šílené. Připadala si jako parní válec, který každého smete z cesty, ale zároveň se bála, aby jí nikdo nevrazil do břicha.

Vzpomněla si na to, co jí řekl Karel. "Až budeme mít další, určitě už budou fungovat umělý dělohy. Prostě si dítě na gyndě odložíš a budeš se na něj chodit dívat, jak roste. Pokrok nezastavíš!"

Měla toho dneska až nad hlavu. Její břicho bylo alfou a omegou života, na nic jiného se už nedokázala soustředit. Byla tady kvůli němu, jedla, pila, dýchala proto, aby se mělo dobře. Nedokázala už na nic myslet, ničím jiným se zabývat. Nebavily ji seriály. Ani knihy anebo internet. Jen stále sledovala, co se v něm odehrává. Cítila úžasnou lásku, jakou ještě nikdy k nikomu jinému necítila. Bála se, že ji to zevnitř roztrhá. Že už nikdy nebude taková, jaká byla dřív...

Když se ráno probudila, břicho tady stále bylo. Nadzvedla se, chytla ho do dlaní a odtrhla ho od sebe. Ozval se zvuk, jako když se odepíná suchý zip. Pak ten náklad položila na Karla a přitlačila ho na něj...

Karel se probudil. "Co se děje?!" zděsil se.

"Nic," řekla suše, "já jdu do práce a ty se starej..."

 

56. kapitola z románu Pseudochlap