Návrat do lůna přírody se nezdařil

25.09.2019 17:48

Havel musel svou tíživou existenční situaci nějak vyřešit. Rozhodl se, že svůj byt pronajme a odstěhuje se na chatu do Jizerských hor. Máma tam stejně skoro vůbec nejezdila a on aspoň ušetří na nájmu. Má nějaké peníze od Pavla a přes zimu určitě napíše román, který ho proslaví. „Odvezeš mě tam?“ zeptal se Margot, když jí to vysvětlil.

Margot ho jednoho zářijového rána odvezla na chatu. Bylo slunečné babí léto a Havel se těšil, že si užije krásný horský podzim. Návrat do přírody ho lákal, byl už příliš dlouho ve městě, zcyničtěl v něm a zkornatěl, ztratil veškerou mízu potřebnou pro tvorbu. Tady bude psát a štípat dříví, aby měl v chatě teplo, a bude mu dobře.  

„Kdybys něco potřeboval, zavolej!“ řekla Margot.

Byla zvyklá se o něj starat, ale on věděl, že se teď bude starat sám o sebe, nikoho už nebude potřebovat. Věděl, že máma sem přes zimu nejezdí a byl rád, že bude mít klid. Stačí, když si občas dojde do statku v údolí pro mléko, koupí nějaký sýr a pivo, bez kterého to nejde. Kdyby nepil Plzeň, nemohl by nic dobrého napsat.

„Držím ti palce,“ řekla mu ještě Margot se slzami v očích.

Vypadalo to, jako kdyby ho už odepsala. Měla zřejmě dojem, že je to jeho poslední štace, že už nemá kam klesnout. Ale on žil na vysokém kopci, ze kterého měl výhled na českou kotlinu. Tady uvidí svůj národ v úplně jiné perspektivě, všechno to trapné pinožení. Napíše společenský román o tom, jak jsou Češi v jádru maloměšťáci.

Nejvíc ze všeho mu vadila přetvářka. Většina lidí, které znal, si hrála na něco, co nebyla. Předstírali úroveň, kterou neustále narušovali tím, jaké měli hodnoty. Jen se snažili užívat, předvádět přepych, zatímco jim smysl života unikal mezi prsty. Hráli si na smetánku, ale jejich zájmy byly stále stejně nízké, v podstatě buržoazní.

Jestli něco Havel nechtěl být, pak mastňákem. Chtěl žít opravdově, tady v přírodě, v Jizerkách. Jinak by nemohl psát, kdyby necítil život takový, jaký opravdu byl. Drsný a voňavý jako horská stráň. Jako souška, kterou si rozštípá na kousky. Všechno má své místo a řád. Nic na světě není jen tak, na vyhození a k neupotřebení.

„Vypadá to,“ řekl mu farmář na statku, „že chcete přezimovat. Měl byste si nechat označit cestu...“

„Já se neztratím!“ usmál se Havel.

Cestu z chalupy lemovaly kdysi kůly pro navigaci. Jenže už dávno seschly a ztrouchnivěly, nikdo se o ně nestaral. Havel to neřešil, věděl, že tady je jeho místo. Měl všechno, co potřeboval. Psací stroj, zánovní spacák, mobil s navigací a funkční termoprádlo. Až napadne první sníh, bude Havel na všechno připraven. 

Sníh na sebe nenechal dlouho čekat. Napadlo ho hned asi metr a zdálo se, že tady vysoko vydrží. Bylo to panensky čisté. Havel se rozhodl odhrnout kousek cesty ke studni, kde čerpal vodu, ale brzy se unavil. Rozpustil si trochu sněhu do konvice a uvařil si čaj. Přestože přikládal do kamen, netáhla tak, aby se místnost zahřála.   

Zjistil, že chatou hodně profukuje. Zabalil se do všech věcí, které tady měl, a rozhodl se psát. Přece se jen tak nevzdá! Za těžkých horských podmínek vydá ze sebe to nejlepší! Rozepsal milostný příběh, který sám zažil, ale ve vymyšlených podmínkách. Kdyby tady tak byla Margot s ním! Určitě by mu pomohla uvařit něco dobrého.

Zima ho roztřásla tak, že začal dělat překlepy. Musí jít ven a prošťouchat průduch, aby v něm táhlo. Našel starý žebřík a vylezl až ke komínu, i když se dost třásl. Vzal s sebou jakousi větev a strčil ji do komínu. V komínu to divně zapraskalo a vyvalil se hustý kouř. Havel se strašně zakuckal, svezl se po střeše a došlápl na okap…

Pak spadl do závěje sněhu. Vypadalo to špatně, navíc se stmívalo a kolem něj proběhla liška. Viděl ji úplně jasně, jak si ho obhlíží. Měl strach, aby nebyla vzteklá a nekousla ho. Rozhodl se sejít dolů na statek. Ještě jednu noc by ve studené chatě nepřežil. Vzal si nějaké věci do baťůžku, zavřel okenice a vydal se po cestě dolů. 

Začalo silně foukat a opět se rozesněžilo. Padla už tma a vítr před sebou hnal sněhové vločky jako severák. Havel měl mobil, ale když ho vyndal, začala mu mrznout ruka. Věděl přibližně, kudy vede cesta. Hledal opěrné body, jako třeba vzrostlý smrk, který stál napůl cesty. Místo toho došel k nízkému remízku na kraji srázu. Vydal se podél rokle, jinudy to stejně nešlo. Pak na něj zaútočil velký běs. Byl to buď jelen nebo medvěd, v tvé tmě ho nepoznal. Lekl se tmavého stínu tak, že mu podjely nohy a začal padat do rokle. Strhl s sebou masiv sněhu a ten ho způli zasypal. Nemohl se hnout a nevěděl, co dělat. Kolem něj zuřila vichřice a byla zima. Bylo mu smutno a k breku. Neměl ani sílu volat, i když to bylo jediné, co mohl dělat, aby se zachránil...   

Ráno našli turisté na bílé zamrzlé pláni baťůžek plný popsaných papírů.

 

75. kapitola z románu Pseudochlap