Náš člověk na radnici Praha 7

31.07.2019 17:07

Pavlovi se poslední dobou opravdu dařilo. Jako starosta požíval autoritu, o jaké se mu v dětství vůbec nesnilo. Cítil tu úctu, kterou mu lidé na úřadu projevovali a která ho tak těšila. Tolik let si právě tohle přál! Měl vysoké postavení a díky Martině, která řídila jeho firmu, i dost peněz. Potom, co jí nechal volné ruce, vzrostly mu zisky dvojnásobně. Mohl si dovolit sponzorovat svou politickou stranu.

„Vyšší postavení,“ řekl Martině, „přináší vyšší výdaje...“

Snažil se zviditelnit, jak se jen dalo. Pomocí Margot, která se stala jeho milenkou, se dostal do médií. Bylo to něco za něco: Margot využila jeho peněz, aby se v redakci vyšvihla, a na oplátku ho přes svou známou Ester dostala i do televize. Udělali z něj mladého nadějného politika, který chce zelené město bez smogu. „Méně dieslu a více koloběžek!“ řekl v televizi a už se to s ním vezlo.

Přes noc se stal liberálním politikem. Přestože byl byznysman, mohl být klidně i ekologický, tak zněl jeho slogan. Na radnici vyvěsili vlajku Tibetu a začali recyklovat. Zregulovali vjezd do města a pro rezidenty vyrobili povolenky. Po celé čtvrti rozvezli kontejnery na třídění odpadů a vytvořili oddechové zóny. Když nastalo sucho, přestali sekat trávu, aby bylo víc zeleně v ulicích.

„Jste první zelenou městskou částí,“ přikývla mladá redaktorka z časopisu Respekt, „jaké na to máte ohlasy?“

„Výborné. Teď, když máme ta vedra, je v naší části skvěle. Zřídili jsme několik mlhovišť pro naše maminky s dětmi. Je to příjemné, když nejste zavaleni smogem z automobilů.“

„A vy, pane starosto, jak jezdíte do práce?“

Pavel vstal a zavedl redaktorku do garáží magistrátu. Stála tam nová žlutá koloběžka s velkým klaksonem.

„Můžeme si vás vyfotit?“

Jestli něco Pavel dělal rád, pak to, že pózoval. Jeho špičatý nos a protáhlá tvář se hodily na titulní stranu. Když za několik dní časopis Respekt vyšel s jeho fotkami, byl ze sebe nadšený. Zavolal mamce, aby si Respekt co nejdřív koupila. „Mám z tebe radost, Pájo!“

Jediný, kdo ho přehlížel, byla jeho strana. Byl zatím jen řadový člen místní organizace a nikdo ho nebral vážně. Když se dostavil na schůzi, vypadalo to, že je neviditelný. Ať řekl, co řekl, vyšumělo to, protože organizaci ovládal primátor a jiná velká zvířata. Primátor si ho všiml až teprve tehdy, když se sešel se starosty. „A vy jste kdo?“ zeptal se Pavla, který si mezi ně přisedl.

Pavel se rozhodl pro odvážný krok. Svou neviditelnost využil k tomu, aby se vloudil na volební sjezd strany. Oblékl si šedý oblek, nasadil si tmavé brýle a uplatil ochranku, která pouštěla jen delegáty. Tušil, že když se chce dostat na vrchol, musí riskovat. Tvářil se, jako by byl tajný agent, který má poslání. Držel se v pozadí a pozoroval, jak to chodí. Delegáti rokovali v sále a hlavně v zákulisí. Řešila se volba předsedy, o které nebylo pochyb, jak dopadne. Hrálo se o další místa ve vedení. Různí kmotři z krajů spolu bojovali o svého kandidáta. V tom mumraji nikdo nevěděl, kdo je kdo, kdo jde s námi, anebo proti nám.

V sále zatím premiér burcoval: „Nemůžeme složit ruce do klína a čekat, že to nějak samo dopadne! Náš program je dobrý, jistě, jsme zodpovědní, ale nemůžeme být příliš zodpovědní. Potřebujeme nové voliče a ty na růst HDP neulovíme! Necháváme si ukrást moderní témata: Ekologii, migraci, digitalizaci, a nemáme dost mladých, co by se toho chopili. Nesmíme se zakuklit tak, že zase zvolíme stejně!“

Bylo jasné, že předseda chce do vedení nové lidi. Pavel ucítil příležitost, která se už nemusí opakovat. Měl na to dobrý nos. Věděl, že stále platí, kdo chvíli stál, zůstal opodál. A on se cítil být odstrčený. Celý život si přál, aby dosáhl pochvaly. Potřebuje šéfa, co ho pochválí, jako kdyby to byl otec. Anebo bůh, který se na něj dívá. Sleduje jeho kroky, kterými stoupá vzhůru. Až dojde až k němu, uvolní mu své místo. A Pavel bude mít respekt, jaký mu náleží. 

„Mohl byste pro mě něco udělat?“ zeptal se číšníka.

Všiml si, že premiér zasedl s výkonnou radou. Seděli v malém salónku a řešili ideové problémy. Mohlo jich být asi třicet. Pavel vytáhl ze své aktovky třicet časopisů Respekt, na kterých byla jeho fotka. „Rozdáte je hostům,“ řekl a předal mu pětitisícovku.

Když pak viděl, že číšník obsluhuje, sundal si brýle a zhluboka se nadechl. Přišel jeho hvězdný okamžik! Černí šerifové otevřeli číšníkovi dveře a Pavel mezi ně vtrhnul. Jeden bodyguard ho okamžitě čapnul a chtěl ho zadržet.

Chtěl ho srazit a použil na něj hmaty. Pavel vyjekl bolestí, když mu páčili ruku za záda. Ale hluk přilákal premiérův pohled. Nejdřív se zamračil, ale pak se na Pavla podíval, prohlédl si obálku časopisu a zavolal: „Pusťte ho, chlapi, to je přece náš člověk na radnici Praha 7!“

S těmito památnými slovy vstoupil Pavel do vrcholné politiky.   

 

67. kapitola z románu Pseudochlap