Na světě je plno blonďatých zlatokopek

21.08.2019 17:34

Není jednoduché se smířit s tím, že se objevila nějaká jiná. Martina to tušila už delší dobu, ale teprve, když jí její dobrá známá poslala na mobil fotku, kterou pořídila na jedné kulturní akci, pochopila, že Pavel skutečně chodí s hubenou blondýnou, takovou zlatokopkou, která se na něj zřejmě přilepila, když se stal starostou. Kromě jejího zjevu se dozvěděla i to, že dělá do kultury, píše články pro známý portál, dokonce věděla, že má dost temnou minulost.

Přemýšlela, jestli o tom Pavlovi řekne. Třeba by mu to stačilo poslat do mailu, takříkajíc anonymně. Ať si sám vyhodnotí, s kým se peleší, v bytě, který mu zaplatila Martina. Jestli je pro něj důležitá naivka, neúspěšná umělkyně, narkomanka, bývalá knihovnice z vesnice, nebo holka, co mu vydělává peníze. Martina sice nemá tak úžasné lokýnky, protože má jiný styl, ale má úplně jinou úroveň. Nikdy by se nenechala vydržovat, ani by se neztrapňovala v průsvitných róbách.

"Podívej," řekla mu do mobilu, "nemůžu ti vyplatit další prachy, když je potřebuje firma…"

"Já myslel, že jsme v plusu?"

"Koupil sis koloběžku, na víc nemáme!"

Když si chtěl hrát na zeleného politika, ať si na něj hraje. Poslední dobou utrácel za nový byt, zařízení, všechno dal do nákladů. Martina byla tak naivní, že si myslela, že tam bude bydlet s ním. Opět dostala ránu osudu, ale už si zvykla a nic necítila. Když člověk dělá byznys, musí být tvrdý, navíc, když jste žena. Věděla, že má nad Pavlem moc, protože mu vidí do karet a v práci je nepostradatelná.

"Chci být tvůj společník!" řekla mu narovinu.

Věděla, že nemá jinou možnost. Angažoval se v politice a bez Martiny by se firma zhroutila. Bylo to racionální rozhodnutí. Když budou společníci, může si být jistý, že se Martina o všechno postará. Jeho politika je jen koníček, chvíli jsi nahoře, chvíli dole. A až bude zase dole, bude rád, že ji má. A zlatokopka o něj dávno přestane mít zájem.

Stejně by ji zajímalo, jestli ta osoba o ní ví. To se měla dozvědět už brzy, protože ji Pavel pozval na oslavu narozenin. Konala se na radnici, v sále zastupitelstva, jako oficiální banket. Přišla samá velká zvířata. Dokonce zaslechla, že přijede i sám premiér. Pavel byl jeho poradce, hýčkaná mladá politická hvězda.  

"Dobrý den, slečno!" pozdravil ji bodyguard.

Martina se necítila úplně nejlíp, když přišla sama. Mohla si vzít s sebou kolegu, ale šlo o uzavřenou společnost a pozvánka byla jen na její jméno, ředitelku firmy. Uměla jednat s různými lidmi, podnikateli, ale tady byla trochu ostýchavá. Všimla si, že ji fotí nějací novináři. Určitě je tady i ta redaktorka, co přišla z kravína. 

"Marti," ozvalo se, "dovol mi, abych ti představil Margot. Margot, tohle je Martina, moje mecenáška..."

Snažil se být vtipný, ale ta situace byla trapná. Obě dvě cítily, že narazily na sokyni. Usmívaly se jako nejlepší kamarádky. Martina ještě nikdy necítila tak prudkou nenávist.

"Já vás na chvíli opustím," povzdychl Pavel a šel k premiérovi. Stály proti sobě a usmívaly se. 

"Hezký kostýmek," řekla Margot. Vrtěla se v průsvitné róbě a byly jí vidět i černé kalhotky.  

"Jo, od Versaceho. Padl na to minulý plat," odsekla Martina, "na to byste v knihovně nevydělala…"

"Myslíte, když jste dojila krávy?"

Nejradši by jí vyškrábala oči. Nemohla za to, že se narodila na vsi. Ale ona to, na rozdíl od Margot, někam dotáhla! Nemusela rejžovat bohaté chlapy, zvládla to sama. Byla emancipovaná a schopná, vypracovala se, nikdo jí nic zadarmo nedal. Měla svůj styl, každé ráno vstává a celý den pracuje. Jezdí firemním BMW, létá do Londýna, jen tak, když se jí zachce si něco koupit. Muže má jen pro zábavu. Nemusí se nikomu zpovídat, co dělá, kam jde a s kým bude.

Pozorovala Margot, jak jde za Pavlem. Viděla, jak se nosí, její průsvitné šaty a naivní zvlněné vlásky. Na vysokých podpatcích byla toporná, ale novináři se předháněli, aby si ji vyfotili. Pavel byl oslavenec, nadějný politik, a ona jeho metresa. Takový stereotyp! Černovlasý chlap a jeho blonďatá samička, která se tváří šťastně, že si ho vede za ručičku a nechá si zaplatit za všechno, na co si pomyslí, protože je všem jasné, že mu roztáhne nohy.

Druhý den zašla Martina ke své kadeřnici. Sedla si do křesla a čekala, až přijde na řadu. "Tak jaký odstín dáme dneska, paní ředitelko?"

"Čistej blond!" odpověděla Martina.

 

70. kapitola z románu Pseudochlap