Mladá hezká a úspěšná ale singl

29.05.2019 18:03

Copak je to tak těžké najít si chlapa? pomyslela si Martina. Byla mladá hezká a úspěšná a jediný problém, který měla, byla náročná práce. Po tom, co se rozešla se Sašou, bydlela sama a většinu času trávila ve firmě. Měla na starosti úplně všechno. Přijala další dvě kancelářské síly a dělala jim vedoucí, navíc se starala o stávající klienty, operovala s penězi, vyplácela mzdy a plánovala investice.

Pavel vstoupil do politiky a v kanceláři se moc nezdržoval. Když sehnal nový obchod, přehodil ho na ní, aby dohodla smlouvu. Stýkala se s mnoha muži, ale jen velmi letmo, spíš přes mobil. Navíc zaplést se s klientem bylo proti kodexu firmy. Stejně je všechny srovnávala se šéfem, ale ten byl jenom jeden. Moc možností k seznámení neměla. "Hledáš sobě rovného a úspěšného partnera?" přečetla si.

Byla moderní a přihlásila se na seznamku. Zaregistrovala se a vyšlo jí, že má vysoký potenciál. Nechtěla se podceňovat a tak uvedla do svého profilu jen to nejlepší. Čekala, že se jí ozve úžasný muž. Přitažlivý, vzdělaný, se zajímavou profesí. Výška minimálně 190 cm. Pokud možno štíhlý, tmavé vlasy, modré oči, VŠ je podmínkou. "Přece někde musíš být!" napsala nedočkavě.

Ještě ten den se na ní nahrnulo spoustu nabídek. Všichni komentovali její fotku, její míry, které uvedla. No co, proč by se nepochlubila? Měla stále velmi svůdnou postavu. Ale ty vulgární nabídky ihned smazala. Neměla čas na to hledat jehlu v kupce sena. Ze tří zájemců, které si vytipovala, určitě nějaký nový kamarád vzejde.  

"Jsem velice časově vytížená," napsala tomu, který pracoval jako manažer, "navrhuji osobní schůzku..."

Jmenoval se Marek a přišel ve tvídovém saku. Měl nagelovaný účes a velmi drahé polobotky. Měřil sotva 170 cm a vypadal jako tintíntko. O to větší auto zaparkoval před hotelovým barem.  

"Nezlob se, nemám čas," řekl, když si podali ruce, "musím zase jet, jen jsem tě chtěl vidět."

Tak proběhlo její první rande. Vůbec nepochopila, o co tady šlo? To byla pro něj tak ošklivá, že se ani chvíli nezdržel? Okamžitě zalarmovala dalšího v pořadí, Petra, doktora se čtyřmi atestacemi.

Ten snad bude mít lepší přístup, pomyslela si. Čekal na ni v kavárně pro duševně nemocné. Obsluhovali tady lidé, kteří se vraceli zpátky do života. Vůbec netušila, že je to psychiatr.

"Právě jsem se vrátil z konference," řekl jí udýchaně. Měl silné dioptrie, plešku a vrásčité čelo. Štíhlý nebyl ani omylem. "A vy neříkáte svým pacientům pravdu?" zeptala se ho jízlivě.

"Podle okolností, Martinko."

Nelíbil se jí ani trochu a odešla hned po kávě. Sice si ji osladila, ale nějak jí zhořkla v ústech. To byla opravdu tak naivní, že věřila tomu, co o sobě někdo napíše?   

Přitom si se vším dala takovou práci. Vytřídila je podle výšky, vzdělání, věku a zálib. Udělala to naprosto systematicky tak, jak byla zvyklá z firmy. Teoreticky ji nemělo nic překvapit. Proč to nefungovalo? To byla všechna jejich data tak prolhaná? To si muži vymýšlejí v tak vážné věci, jako je hledání partnera? Co když pak spolu zůstanou celý život? Mají postavený svůj vztah na falši a přetvářce? Hledala jen sobě rovného. Žádný ideál, jen chlapa s velkým Ch.

Cítila se tak strašně sama. Kdyby mohla, dala by výpověď a chodila by do nočních lokálů. Pila by a flirtovala u baru. Třeba by si někoho našla. Jenže měla určitou úroveň, životní styl a ten jí bránil se zahazovat. Chtěla někoho, ke komu by vzhlížela. Koho by si pro něco vážila. Někoho, kdo jí bude blízký. Její druhé mužské já. Muže, se kterým se bude cítit jako jedna ideální bytost.

"Je mi ctí, Martinko," řekl Jan, ten třetí do party.

Sešli se spolu v kavárně Louvre na Národní třídě. Měl na sobě šedomodrý oblek, bílou košili a decentní kravatu. Černé vlasy, modré oči a postavu tak vysokou, že k němu vzhlížela.

Představil se jako doktor práv. "Dělám pro jednu americkou firmu," řekl jí na samý úvod.

Vypadal opravdu dobře. Mluvil klidně a příjemně se usmíval. Martina byla hrozně rozpačitá. Trochu kuňkala a asi se i červenala. Seděli u secesního stolu s výhledem na město. "Jste moc krásná," řekl Jan, "musím se vám k něčemu přiznat. Jednou za čas potřebuji regeneraci..."

"A to znamená co?"

Jan se začal místo odpovědi rozpouštět. Jeho tělo se proměnilo v zelený rosol. Nato se opět začal skládat dohromady a před Martinou seděl opět dokonalý Jan.

"Víte, nepocházím z této galaxie. Tam u nás doplňujeme energii na úrovni biochemické reakce..."  

"Vy jste mimozemšťan?" lekla se Martina.

Pak se zvedla a beze slova a v šoku vyšla z kavárny. Než tohle, pomyslela si, to budu radši zase singl...

 

58. kapitola z románu Pseudochlap