Deník spisovatele - zakouřím si a pak si zaboxuji

12.01.2019 10:34

Zjišťuju, že bez dýmky mám tak zahlcenou hlavu, že nejsem schopný uvolnit myšlení. Neustálé vzruchy, vyrušení, lomoz celého světa, který ne a ne ztichnout. Křik, rachot nádobí, zvuk vrtačky odvedle, jako když ti někdo vrtá přímo do zubu. A přitom to mám v sobě, jako každý kdo příběh promýšlí, stejně tak i já vím, co chci zaznamenat, už předem, protože to v sobě nosím, i když na to nemyslím.

A takhle začíná moje psaní. Krátký příběh se rozvine z hlavy, vím název a téma, ale nevím, co bude dál. Přesto výsledný tvar musí být vybroušený, tvrdý a ostrý jako diamant. Kdo si myslí, že psaní má hladit, neví nic o opravdovosti psaní. Jde o co největší ryzost, kterou vytesáte z materie, někdo z kamene, někdo ze slov. A každý takový drahokam je zasazen do celého šperku, respektive románu.

Krátký příběh má alespoň dvě roviny. Jednu, tu jasnou linku příběhu, pro čtenáře, druhou rovinu s přesahy, kterou zná autor, a třeba ji zachytí i velmi vnímavý čtenář. Je v ní hra o tom, co je pravda a co není, co je realita a co smyšlenka. Co je skutečnost a co virtualita. Právě mezi těmito dvěma sférami vnímání vzniká napětí skutečné prózy, to ostatní je literatura faktu nebo obyčejný brak.

Další rozměr vzniká, když je krátký příběh součástí románu. 

 

Celý text bude zveřejněn v pravý čas na blog.iDNES.cz