Deník spisovatele - David Drábek, tak trochu promarněná šance

01.03.2019 18:15

Řekněme si natvrdo, co je zřejmé: žádné velké umění za posledních třicet let nevzniklo, ať už v literatuře, ve filmu nebo třeba v hudbě. Jako bychom prožili zrychlený proces (který si na Západě prožívali už od 60. let, od vrcholu moderny) ve zkratce, odvozeně a tudíž i povrchněji. Ocitli jsme se v tekutém bezbarvém prostředí, ve kterém je všechno možné, ale nic není nutné, na nic se nedá navázat, protože nová vlna ve filmu je dávno pryč a velcí romanopisci vymřeli.

V komerčně rozmělněném prostředí se těžko hledají autoři, kteří mají relevantní váhu. Nenacházím nikoho v próze, natož ve filmu, v němž se po několika nadějných filmech v devadesátkách prosadil oddech a zábava na úkor umění. Pominu občasný pokus o sociální drama z okrajových lokalit, ve kterých jemný režisér chytá realitu do velmi sugestivní kamery, aniž by ji skutečně zachytil. Centrum dění je totiž už dávno jinde, všude kolem nás, na běžných ulicích, v běžných domovech s běžnými životy, které jsou existenciálně jedinečné.  

Tohle všechno, aspoň v nultých letech, dokázal skvěle vyjádřit na divadle David Drábek. Jeho hry Akvabely, Ještěři anebo Náměstí Bratří Mašínů mi něco daly, aniž bych tehdy přemýšlel o tom, jak moc konvenují s tím, co chci jednou sám psát. Vzory jsem měl z jiné doby, ale ta blízkost, sympatičnost někoho, kdo vidí svět podobně, byla dobrá, líbilo se mi, že má někdo odvahu jít na dřeň dneška. Umění nám má přece otevírat oči, vyjádřit to, co sami zažíváme. Nemůžeme si donekonečna vystačit jenom s adaptacemi starých děl.

Popsat současnost je ovšem velmi ošidné. 

 

Celý text bude zveřejněn v pravý čas na blog.iDNES.cz