Dělat firmu není pro poseroutky (bez hloupé cenzury)

09.06.2018 07:51

Ptáte se mě, proč jsem nezveřejnil tuto kapitolu na blogu iDNES? Potom co mi byl článek stažen proto, že jsem údajně použil vulgaritu v názvu, uvědomil jsem si, že je pro mě obtížné nahradit takové slovo adekvátním výrazem. Mé psaní je postaveno na pevné logice od prvního písmene až do posledního, rovněž název je integrální součástí celého textu. Jedná se o literární text a není to žádný sprostý pamflet ani politický hanopis. Pokud admini blogu chápou slovo poseroutka v literárním textu jako vulgaritu, něco to o nich vypovídá, notabene když na iDNES zcela jistě byla x-krát zmíněna kniha pro děti Deník malého poseroutky,. Český jazyk se vyvíjí a je otázka, jestli právě toto slovo už dávno nepatří do obecné češtiny. Chápu, že admini preferují spíš prostoduchosti zabalené do dialektu prošpikovaného vulgarismy, ale to, že cenzurují literaturu, která obecně kultivuje, považuji za zločin, ba co víc za hloupost.

Práce na úřadu práce byla pro Martinu bezmála posláním. Měla vyvinutou empatii a vysokou sociální inteligenci. Cítila za své klienty odpovědnost, za to, aby se na trhu práce uplatnili. Snažila se, aby jim pomohla, jak jen uměla, aby jim našla dobré místo. Matky po mateřské, starší ženy, které už nikdo nechtěl zaměstnat, vězni, co si odpykali své tresty, ti všichni měli vstup do jejího srdce volný. Neměla ráda jen ty, kdo její dávky zneužívali a pracovat se jim nechtělo.

„Flákače nemám ráda,“ řekla Pavlovi, když se sblížili.

„Já dělám firmu,“ řekl Pavel.

Martina vypadala jako nebeský anděl. Měla hezké blonďaté vlasy, které jí dosahovaly až do pasu. Když si je rozpustila, vypadaly jako záplava slunečních paprsků. Ale na úřadu chodila s copem a ve tmavých decentních brýlích. Její zjev nebyl až tak důležitý, protože důležití byli klienti. Hlavní bylo to, aby nikdo nezůstal bez práce.

„Dřu jako kůň,“ řekl jí Pavel, když se dostavil pozdě na rande, „nevěřila bys, co mě to stojí času.“

Nechápala, co v kanceláři stále dělá. Vídala ho tak málo, že tam za ním raději přišla. Napoprvé ji překvapil hrozný nepořádek, rozházené papíry po podlaze. Za půl roku podnikání měl hotové vetešnictví. Zašla mu koupit do obchodu šanony, aby to trochu uspořádala. Strávila s ním romantický večer děrovováním papírů.

„Jsi na mě moc hodná,“ povzdychl si Pavel, „sháním klienty, na tohle mi už nezbývá čas.“

Její soucitná povaha se nezapřela. Po čem jiném touží dívka, než podpořit svého kluka? Martina za ním chodila z úřadu a pomáhala mu se všemi starostmi. Brzy se do jeho práce vžila. Přepisovala mu reklamní letáky a nabídky. Jednala za něj se sociálkou, s finančním úřadem a zdravotní pojištovnou. Naučila se podvojné účetnictví. Pak, když to udělala, zjistila, že firma zkrachuje.

„Sháním klienty,“ odpověděl Pavel, „až jich bude hodně, můžeme udělat SWOT analýzu...“

Netušila, co tím myslí, ale nic neřekla. Chtěla být s ním a tak mu každý den, když přišla z práce, pomáhala. Nechala si zkrátit účes a ve vlasech se jí objevily tmavé pruhy. Už nebyla ta nevinná dívka: Moc dobře si uvědomovala, že Pavel riskuje. Přesto nebo právě proto ho obdivovala. Muž, který něco buduje, je ten pravý. Pro něj by dokázala obětovat úplně všechno.

Poprvé se spolu milovali na kancelářské židli. Byla to rychlovka mezi přijatými fakturami. Pak si nalili Jima Beama, kterého Pavel dostal jako prezent, a povídali si. Pavel se jí svěřil, jaké měl dětství. Svého otce skoro nepoznal a máma mu do všeho mluvila. Nemohl udělat nic tak, jak by sám chtěl. Uzavíral se do sebe a snil o firmě. Vysníval si ještě dva kamarády. Přátelili se spolu a bylo jim dobře.

„Teď ti bude dobře se mnou," řekla Martina.

Rozhodla se skončit na úřadu práce. Přistihla se, že je už trochu vyhořelá z těch nemakačenek. Začala chápat, že mají ruce dozadu. Nastavovali je jen tehdy, když žádali o podporu. Uvědomila si, že pro podnikatele nejsou příliš velké terno. Byli strašně nezodpovědní a zpohodlnělí státem. Sama najímala lidi pro Pavlovu firmu. Kolik urgencí potřebovala, aby dodali práci v termínu!

„Nikdy není nic hotovýho,“ odpověděl jeden ekolog, když měl udělat audit pro jejich klienta.

„Prosím?!“

Pavel byl moc měkký a tak mu jeho klienti platili pozdě anebo vypovídali smlouvy. Jeho firma mířila do bankrotu. Musela s tím něco udělat. Druhý den přišla přebarvená jako brunetka. „Pavle, zrušíme nevýnosné kšefty!“ řekla rázně.

„Jasně, zlato, ale počkej s tím papírováním. Právě jsem zaháčkoval jednu lukrativní klientku...“

Oblékl se jako fanfarón. Přála mu úspěch a taky trochu žárlila. Odešel na obchodní oběd a do večera se nevracel. Byla to bohatá dědička výrobny zdravotnických potřeb. Co když se s ní vyspí? Jediné, co by mu neodpustila, byla zrada. Dělala to pro něj z lásky. Cítila se být přímo zrozená pro to, aby mu pomohla splnit jeho sny. „Zkrachoval jsem,“ vzdychl, když přišel opilý do kanceláře, „jsem nula...“

Vypadalo to, že se chce vzdát. Neřekla nic a odešla. Druhý den mu přinesla sto tisíc jako podíl do firmy. Měla na hlavě tmavého krátkého ježka a žluté hranaté byznys brýle.

„Nesmíš být takový poseroutka!“ řekla Pavlovi.

 

10. kapitola z románu Pseudochlap