Bulvární špína vychází na povrch...

02.10.2019 18:28

Byla to zpráva, která Margot šokovala. Když se dozvěděla, že na Jizersku je pohřešovaný H.V., 38 letý muž, a že ho zřejmě zasypala lavina, pod kterou nebyl dosud nalezen, ihned věděla, kolik uhodilo. Jako kdyby to věděla od začátku, když od Havla odjížděla, že se mu něco stane. Nebyl na tak těžké horské podmínky vůbec připravený. Zadržovala pláč, když seděla u svého šéfa v kanceláři.   

„Ten pohřešovanej,“ řekl, „není to náhodou váš kamarád? Byl bych rád, kdybyste se tomu víc věnovala.“

„A jak jako věnovala?“

Šéf jí vysvětlil, že by o něm měla napsat článek. Velký medailon do jejich sobotní přílohy. Napsat o jeho dětství, o nešťastném životě, o umanutosti, se kterou psal své knihy. „Určitě teď bude o něj velkej zájem, když je po smrti. Teď ho budou chtít číst. Mám kamarádku ve vydavatelství, můžu ji oslovit, aby mu něco vydala...“

Margot nevěděla, jak se k tomu má postavit. Kdyby šlo o někoho jiného, ráda by se pustila do práce. Ale propírat Havla veřejně, po tom, co spolu zažili, se jí nechtělo. Chovala se k němu špatně, jako třeba tehdy, když si užívala v Kodani. Tehdy Havlovi citově ublížila. Místo toho, aby ho dál podporovala, myslela sobecky jen na sebe.

Byla zvyklá se o něj starat, a najednou tady nebyl. I když odešla s Pavlem, byl Havel pro ni stále kotva. Zvykla si na to, že je na ní závislý. Tak jako se v dětství starala o brášky nebo o krávy v chlévě, starala se celé roky o něj. Jeho psaní bylo na první místě. Znala jeho knihy zpaměti a věděla, že jsou téměř geniální...

„Mohla bych vydat Havlovy knížky,“ řekla Pavlovi večer v posteli, když se konečně trochu uvolnil.

„Chceš peníze?“ zeptal se.

„Tobě nevadí, že tvůj přítel nežije?“

Celou noc se převalovala v posteli. Havel zmizel, zřejmě zemřel, a ona se chová jako hyena. Ještě ho nenašli a už píše nekrolog. Ale když ho napíše, třeba to pomůže jeho knihám. Co by na to sám řekl? Jak ho znala, určitě by jí řekl, že na něm vůbec nezáleží, že o něm může napsat, co chce. Ale co má o něm napsat?

V redakci se s tím dopoledne trápila. Hledala správná slova, aby vystihla, jaký opravdu byl. Vzpomínala na to, jak se smál. Jaký byl dětina, když se ho něco dotklo. Jak byl křehký a zranitelný. Na společné procházky, když ji učil vnímat architekturu. Nebo na malování, které miloval. Stále hledal tu správnou skvrnu na zdi, tu hlubší inspiraci... 

Svůj článek nazvala „Věčný hledač moudrosti.“

Pak to poslala vedoucímu rubriky. Za chvíli se ozval jeho telefon. „Hele, Margie, dobrý, ale chce to zhustit. Fakta, nějaký historky ze života, tys s ním žila, tak toho využij, něco, co by tomu dodalo drajv, dej tam nějaký lechtivosti, ať to dejchá, jasný?“

„Jasný,“ odpověděla.

Byla rozladěná, že to musí předělávat. Jednou přece píše o mrtvém, měla by zachovat pietu. Jaké lechtivosti? Copak jsou nějaký bulvár? Tam by psát určitě nikdy nešla. Pracovala v kulturní rubrice a měla psát o kultuře na úrovni. Pikantérie jsou pro blbce, jestli něco nejsou, pak kulturní projev na úrovni. Ano, užili si spolu strašně moc sexu, občas i drogy, ale koho to dneska ještě zajímá?

Nikdy se třeba nesblížila s tchýní. Věděla, že ji nemá ráda, a tak se s ní vůbec nestýkala. Havel na ní visel, ale když byl s ní, snažil se viset zase na Margot. Takže by mohla říct, že byl mamánek. Neměl otce a proto byl tak křehký. Byl neurotik, měl vidiny, nesnášel hluk, dával si do uší ucpávky. Hodně chlastal, to je pravda. Někdy až moc, ale většinou neměl peníze, takže pak sbíral flašky z popelnice.

„No, to je lepší!“ odepsal jí šéf, když mu to poslala.

Margot se sebrala a šla domů. Neměla ze sebe dobrý pocit, ale stále věřila, že napsala skvělý článek. Měla do víkendu volno a tak se věnovala Pavlovi a dělala mu rešerše z tisku a internetu. Pak, v sobotu ráno, si došla do stánku pro noviny. Na třetí straně kulturní přílohy měla článek o Havlovi a jeho název zněl bombasticky: "SEŽRALA ZNÁMÉHO SPISOVATELE SMEČKA VLKŮ?!“ 

Uvědomila si, že opět jenom naletěla. Věřila, že šéf je seriózní, ale byl to obyčejný grázl. Zničil tím celý článek. Připadala si, jako kdyby byla od bláta. A hlavně to pošpinilo Havla. Pietní památka na zemřelého se stala lascivitou. Měla výčitky svědomí. Co bude dělat, až na jaře sníh roztaje? Jak se podívá do těch zamrzlých očí, které se na ni budou vyčítavě dívat?

„Já už o něm nikdy nic nenapíšu,“ řekla Pavlovi, „nezaslouží si, aby ho někdo vláčel bahnem...“

„Dobře,“ řekl Pavel, kterému to bylo úplně jedno. Právě myslel na to, že zítra ho čeká rozhovor do bulvárního časopisu.  

 

76. kapitola z románu Pseudochlap