Zase jeden rebel bez příčiny

21.05.2016 12:34

Jak se asi cítí mladý chlapec, kterému selhávají ledviny? Jak se asi cítí kluk, kterého zmlátil skinhead pendrekem? Matěj cítil v sobě čistý zuřivý vztek. Byl velmi přecitlivělý a velmi rozhněvaný. Neuvědomoval si svou bolest. Svůj zdravotní stav. Ani svou nemohoucnost. Proklínal náš stát, nespravedlnost, která ho obklopovala. Tenhle svět nebyl pro mladý.

Vidím ho, jak leží připojený na dialýzu. Přístroj nahrazuje funkci ledvin. Matěj trpně snáší, že mu nabodávají žílu. V hlavě má jen svou pomstu. Čím to je, že se o tolika věcech v médiích mlčí?! Vládne snad cenzura?! Jak je to možné, že je v demokracii tak málo svobody? Kde se stala chyba? Proč nám vládnou takové obludy, jako je náš prezident? Kde je lidská důstojnost? Právo na vlastní názor? Možnost svobodného myšlení? Skutečný život?

„Žijeme v roztříštěné době, která sama sebe zaflikovává,“ vykládal jim ve škole profesor Jakubec.

„Jakože je to poslední záchvat moci?“

„Čím větší nejistota, tím větší agrese,“  přikývl profesor.

Měl rád tahle společenská témata. Dozvídal se to, co celou dobu sám tušil. Jen tady byl někdo, kdo to dokázal pojmenovat. Baumanova „tekutá doba“ byla přesně to, co sám vnímal. Nebyla už žádná ideologie. Nic, pro co by se dalo bojovat. Žádná revoluce. Všechno bylo rozměklé, nejisté, tekuté jako rozbředlý asfalt. Život se všem lepil na paty. Vláda se snažila, aby společnost udržela pohromadě. Ale věřili tomu jen už úplní hlupáci. A jediný pevný bod, který jim zůstal, byl skinheadský pendrek.     

„To máš z těch knížek,“ řekl jeho táta.

Seděli tady nad ním jako němá výčitka. Táta, máma, sestra, brácha, blízcí, kteří mu nerozuměli. Vlastně mu nerozuměl nikdo. Ani Aneta, jeho holka. Byl prostě někde úplně jinde než většina. Měl rébus v hlavě. Chtěl by být nový Che Guevara, kdyby to šlo.

„A co bude s maturitou?“ vzdychla máma.

Dal si přihlášku na sociologickou fakultu. Odjakživa četl věci, které nikomu nic neříkaly. Na internetu bylo toho hrozně moc. Lidé nejsou spokojení. Viděl to u nich na vesnici i ve městě, kam dojížděl. Jen jeho táta to neviděl. Chtěl, aby šel dělat něco pořádného.   

„Jsi naivní!“ řekl mu.

„A ty přízemní!“ odsekl Matěj.

Tehdy dostal facku. Bylo mu devatenáct a táta mu dal facku. Pálila ho na tváři ještě teď.

„Po maturitě si sbal!“

„Klidně!“

Máma mu přinesla jeho oblíbené muffiny. Sestra ho pohladila po hlavě. Byl moc slabý na to, aby ji odstrčil.

„Neboj, všechno bude dobrý!“

Nevěděl, jestli to bude dobré. Měl zlomená žebra, nemohl se hýbat, ale vztek v něm hořel. Jako kdyby k nim vůbec nepatřil. Jako kdyby se narodil někomu jinému. Jako kdyby měl úplně jiné geny.

„Dostaneš novou ledvinu, Matulko."

Mysleli si, že se to spraví novou ledvinou. Ale nespraví, všechno je otázka hlavy. Jiných pocitů. Něco se v něm dělo. Nechtěl být jako ostatní spolužáci. Nezajímaly ho džíny. Barevné tenisky. Značky. Nepotřeboval se ukazovat s mobilem. Připadali mu směšní. Ubozí. Jako ovce, které se napasou a pak je oholí dohola. „Tupý stádo!“ řekl.

„Jsi moc pyšný!“ řekla Aneta.

Miloval ji, ale nerozuměla mu. Žena nemůže muži nikdy rozumět. Ale hrozně ho vzrušovala. Skoro až k zešílení. A pak něco plácala. Chtěl by to s ní dělat, což vyšlo málokdy. To je asi podstata revoluce. Že jí věnujeme své nejlepší síly. Něco ze sebe obětujeme. Zasvětíme se vyšší pravdě. Položíme třeba i život, když je to potřeba. 

Ale za co se dá dnes položit život? Podle Lyotarda skončily dějiny. Žijeme ve světě, kde je možné všechno, ale není to důležité. Život se nám sype přes prsty jako písek. Jako nicotný prach. Není nic pevného. Žádná myšlenka, jistota ani smysl. Jako kdyby nebyl vyšší cíl. Dobro pro celé lidstvo, pro které bychom mohli zemřít.

Matěj se v noci probudil. Najednou dostal docela obyčejný strach. Vyťukal na mobilu číslo mámy.

„Něco se děje, Matulko?!“

„Ne, nic...“

Slyšel, jak je vystrašená.

„Jen jsem ti chtěl říct, že pečeš nejlepší muffíny!“ 

 

5. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz