Ukázka z Erotického románu

12.01.2012 13:45

Podzim byl studený a deštivý, dny se krátily a ze stromů už opadalo všechno listí. Trávili jsme hodně času doma, za okny bubnoval déšť a my pozorovali černé mraky, jak se valí v mohutných přívalech. Tereza ležela v posteli a já vařil mátový a šípkový čaj, četl jsem jí z knížek, klohnil teplá jídla, jak jsem uměl. Taky jsem jí nosil citróny a olivy, které měla ráda, z ovocného trhu v ulici.

Její teploty se nezlepšovaly. Přidala se k tomu vyrážka a zduřelé uzliny na krku. Doktor jí ujistil, že jde o druh chronické virózy. Potřebovala nabrat protilátky. Taky mluvil o možné ztrátě imunity. Dostala nějaké prášky, nějaký čas je měla brát a pak zase přijít. (s. 173)

 

Nakonec jí horečky klesly a stav se jí zlepšil, tak jsem koupil ovoce a čokoládu a šel do nemocnice. Byla neděle, po obědě, právě začínaly návštěvy. Do telefonu mi bylo řečeno, že ji přestěhovali na plicní oddělení.

Před pavilónem stála auta a po bíle zasněžených schodech stoupali nedělní návštěvy. Byl to snad první letošní sníh a lepil se a roztával při chůzi. Došel jsem až k nějakému pokoji a oslovil sestru, která tam skládala prádlo. Tiskla na něj modrofialová razítka. Terezino jméno jí nic neříkalo a tak se šla podívat do seznamu.

„Není u nás,“ podivila se a pak vytočila linku. „Maruško, podívej se mi, kde leží pacietka... Jak jste to říkal? Aha, Tereza Machoninová.“

Sesterský pokoj zářil čistotou, stál jsem tam v mokrých návlecích a čekal, až domluví.

„Výborně, zlatíčko.“ Napřímila se ke mně. „Vaše příbuzná teďka leží na infekčním. O dva bloky dál.“

„A proč tam?“

„Tak to nevím.“

Mávla neurčitě rukou a sklonila se k prostěradlům. Vyšel jsem ven a zamířil o dva bloky dál. Začalo mě bolet břicho, jako vždycky, když cítím strach. Nešlo mi do hlavy, proč ji zase přesunuli někam jinam. Infekční oddělení znamenalo něco neznámého a daleko nepříjemnějšího.

Prošel jsem do pavilónu, s holými stěnami, s popraskanou omítkou a malými zašedlými sedačkami. Bylo tam šero a všude páchla dezinfekce. Sestra mě vykázala o patro výš. Několik žen v pyžamech a županech chodilo po chodbě a kouřilo nad kovovým stojanovým popelníkem.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Hledáte pana doktora? Doktor Myslbek je támhle!“ ukázala jedna na dveře na konci chodby.

Šel jsem tam. Pan doktor byl menší a zavalitý, s hustým prokvetlým plnovousem. Na očích měl brýle s tlustými skly a pomalu mě zaostřoval.

„Vy jste její příbuzný?“

„Ne,“ zaváhal jsem, „její přítel.“

Začal se přehrabovat ve složkách na stole. Pak si promnul bradku a znovu mě zaměřil. „Víte, mladíku, zákony zakazují podávat důvěrné informace o pacientovi, teda, kromě jeho nejbližších příbuzných. A to ještě po pacientově výslovném svolení, no, nevěšte hlavu,“ poklepal mě po rameni, „pojďte, posaďte se, tady do křesla.“ Sesul se na židli a potáhl si bílý doktorský plášť.

Posadil jsem se. Byl to skromný pokoj, se dvěma skříněmi na léky a zásuvkami na registry. Malá nízká válenda v rohu byla tak akorát na přespání.

„Vzhledem k tomu, že odmítla, abychom poskytli informace jejím přibuzným, je to ještě delikátnější. Vy jste ji k nám, podle zápisu, přivezl na příjem?“

„Ano, minulý pátek.“

Doktor pokýval a rozpažil silná předloktí. „Je to velmi osobní, mladíku, osobnější než asi tušíte. Ale vy jste její přítel a tak se vás to bezprostředně dotýká.“

Byl mi sympatický, měl v sobě jistou přívětivost, přes to, co říkal. Trochu svérázný, staromilný praktik, který ještě neztratil cit. Nebo ho opět nabyl. Viděl toho už asi dost, aby byl důvěryhodný.

„Proč jste ji převezli sem?“

Seděl a chvíli nic neříkal. Honilo se mi hlavou všechno možné, tisíce věcí, náhoda, omyl, něco, co patří k životu, běžná nemoc, diagnostická chyba, infekce, dočasná karanténa, plicní problémy. Proboha, i kdyby to byla tuberkulóza, tak žijeme na konci dvacátého století.

Doktor si mě znovu změřil. „Je to velice vážné, mladíku, moc vážné. Nechcete kafe?“

Ukázal na bakelitovou bandasku. Na stolku měl sklenici s černým pruhem na dně.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ta dívka,“ řekl, jakoby se náhle rozhodl, „trpí vážnými příznaky nemoci AIDS. Slyšel jste o tom něco? Způsobuje ji virus HIV, u nás vzácný jev, i když po revoluci, když se otevřely hranice, už častější. Jedná se o syndrom získaného imunodeficitu, v podstatě soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity.“

„Co to znamená?“

Doktor zabořil velké ruce do kapes. Otočil hlavu k oknu, hleděl na zabílené sklo a po chvíli dodal. „Nechci vám nic nalhávat, želbohu, ve fázi plně rozvinutého AIDS dochází k oportunním infekcím.“

Svíral jsem igelitovou tašku a mačkal ji v prstech, až podivně šustila a praskala. Měl jsem v ní několik pomerančů, kiwi a taky oříškovou čokoládu.

„K nákaze zřejmě došlo už před více lety,“ doktor vstal a začal přecházet, „Je to škoda, mladíku, protože čím dřív se rozpozná, tím je větší šance.“

„Větší šance na co?!“

Doktor zbrunátněl. „Větší šance na život, kamaráde. A to není zase tak málo. A s dnešními profylaxčními léky můžeme takový život prodloužit o mnoho let.“

„A co její život?“

„Není na tom růžově, ale půjde to. Je na virus vnímavá a bohužel až extrémně oslabená. Bude chvíli trvat, než její stav stabilizujeme.“

Zavrtěl jsem hlavou, jako bych to nemohl unést. Ano, jistě, občas jsem někde četl, že takové nebezpečí hrozí, ale nikdy bych nevěřil, že by se mě to mohlo týkat. Že by se to mohlo týkat někoho takového jako Tereza. Přes to, co bylo, anebo snad právě proto.

Doktor mi podal ruku. „Měl byste teď myslet víc na sebe, můžeme vám tady udělat test.“

„Co?“ nechápavě jsem vstal.

„Test na HIV pozitivitu. Pojďte.“

Vzal mě za loket a vyváděl ze dveří. Pořád ještě jsem nevěděl, co mě čeká. Pořád ještě mi to nedocházelo. (s. 178-180)

 

Vyšel jsem z nemocnice a připadal si, jako kdybych měl před sebou úplně jiný život. Ještě mě něco čeká. Jsem ten, kdo je vyvolený. Musím podat zprávu. Aby všichni věděli, jak strašná je ta nemoc. Jak zničující. Náhle mě zalil tak svěží příval energie, že jsem se rozesmál na celé kolo a zamával na cestující čekající na zastávce. Vždyť je to tak krásné, lidičky, tady chodit a být zdravý.

Pak jsem chodil ulicemi, dlouho do noci, a cítil jsem se podivuhodně volný. Nedalo se to potlačit, i když jsem myslel taky na ostatní, hlavně na Terezu, že ona je nemocná a že bude nemocná, a ten pocit se do mě zařezával. Cítil jsem tu nespravedlnost. Já si tady chodím a ona tam leží. Zničená, zoufalá a nikdo ji nepomůže. Jak se jí teď budu moct podívat do očí, abych se nepropadl studem? (s. 186-187)

 

Chodil jsem za ní téměř každý den, podle toho, v jakém byla stavu a jestli mě k ní vůbec pustili. Často na tom byla tak, že mě ani nevnímala nebo byla v izolaci a nechtěli mě k ní pustit, abych ji neohrozil. Takové dny mi dávaly zabrat a já začal zase pít. Byly to hodně dlouhé dny. Nezbývalo mi než čekat, až se mi zase ozve. A věděl jsem, že může nastat ta chvíle, kdy se mi neozve vůbec.

Sedal jsem někde za barem, pil svůj drink a na pultu před sebou měl připravený telefon. Díval jsem se na něho jako na svatý obrázek, modlil se k němu a vzýval ho. Kolem mě seděli další lidi a dívali se na mě jako na blázna. To čekání bylo nekonečné a deprimující. Napsal jsem jí zprávu, ale ona mi neodpověděla nebo nemohla odpovědět. Žil jsem ve strachu, v nejistotě, co se s ní děje, proč nepíše. Telefonovat jsem se většinou ani neodvážil. Když na tom byla špatně, nebrala to nebo mi přerušila hovor a já nesnesl pomyšlení, že se se mnou nemůže bavit.

Byly to dlouhé hodiny a dny čekání, kdy se náhlá naděje střídala s hlubokou beznadějí, ale když jsem potom uslyšel její hlas, bylo to jako balzám na duši. V pokročilé nemoci se její hlas zvláštně projasnil, zněl slabě, ale čistě, byl to krásný hlas, drahý a nenahraditelný.

Vůbec se hodně změnila. Pamatuju se, jak jsem za ní po dlouhé době přišel a vypadala mnohem líp, než čtrnáct dní předtím, kdy jsem ji viděl naposledy. Ležela na pokoji sama a měla nahlas puštěné rádio.

„Moc ho neposlouchám,“ řekla, „mám radši ticho, jen občas chci slyšet zprávy.“

Přisunul jsem si židli k hlavě postele. Měla dva polštáře pod svým tělem a rádio na nočním stolku. Mluvení ji hodně vyčerpávalo a po každém slově se nadechla.

„Zajímají mě události ze světa,“ řekla. „Ne ty o tom, jak spadlo letadlo, ale ty o normálním životě.“

„Jak se žije v Austrálii?“

„Jo,“ přikývla vážně, „přesně to mě zajímá. Jak vlastně je to všude stejný, jako u nás, narození, výchova, škola, svatba, práce, děti, stárnutí...“

„To všechno se dozvíš z rádia?“

„Jo, když to chceš slyšet, tak to slyšíš.“

„A co se tam ještě dozvídáš?“

Trochu jsem ji škádlil, když jsem slyšel ten její jasný a veselý tón, jako už hodně dlouho ne.

„Třeba tam slyším jazyky z celého světa. Stačí otočit tím knoflíkem a slyším angličtinu, španělštinu...“

Trochu se zadýchala a zakuckala ve tváři. Pak se usmála a povídala dál. Nad postelí jí visela krevní plazma a gumová hadička ji vedla do levé paže.

„No vida, ty si tady opakuješ jazyky.“

„Taky,“ přikývla, trochu neptrpělivě, „ale hlavně si taky říkám, že všechno souvisí se vším, víš? To, co je důležitý pro mě, myslím opravdu hodně důležitý, tak je to stejně tak důležitý pro Japonce nebo Australana. A ani nevíš, jak jsem ráda, že je to tak, že to dává smysl.“

Vzal jsem ji za ruku a políbil ji.

„Ty myslíš, že to dává smysl?“

„Jo,“ přikývla prudce, „sám to přece znáš. Termodynamický zákon o zachování energie, nic se neztratí, všechno zůstane, jenom se změní forma, nic víc.“

„Aha,“ řekl jsem, “vzpomínám si.“

Propletla mi své prsty do mých. Byl to tak křehký stisk, jako kdyby měla ruce z papíru.

„Ani já se neztratím, víš?“ řekla potichu, „prostě jenom změním podobu, ta energie zůstane.“

„Neblázni, Terezko.“

„Prostě to tak cítím. Častokrát v noci, když nemůžu spát, tak se přemísťuju, časoprostorem, víš? Jde to víc než dřív, když jsem bývala zdravá...“ Nadechla se. „Ale nejde o žádné převtělení duší. Prostě tvoje zkušenost zůstane. Neboj se, nebudu tě chodit strašit.“

„Já se nebojím.“

„Někdy si říkám, že život je jako mlha. Je stejně tak prchavý, ale při ranním rozbřesku je krásný, když se ta mlha rozprostře nad loukami. Pak se rozsvítí sluníčko a mlha se rozplyne, ale to jen změní skupenství, aby se zase jednou mohla proměnit v mraky a svlažit zem. Víš?“

„Ano,“ přikývl jsem a zatínal zuby. Pohladil jsem jí po tváři a ona se tomu poddala. Obličej měla zapadlý do bílého polštáře a vlasy měla ostříhané nakrátko, na pár milimetrů, protože jí hodně vypadávaly. Připadalo mi, jako kdyby se mi pomalu ztrácela před očima.

Odmlčela se a vypadala unaveně. „Dost často jsem s tebou,“ dodala pak, „možná častěji než tušíš.“

„Ano,“ opakoval jsem.

„Mám o tebe strach, lásko, protože vím, jaký jsi. Takový, jako ty, to mají těžký, když pořád přemýšlíte. To, co bylo mezi námi, bylo moc krásný, víš, jako sen, ale ty se budeš muset vrátit do reality, zpátky na zem.“

„Já se nechci nikam vracet.“

„Jo,“ řekla tiše a naléhavě, „měl by ses vrátit, žít jako všichni ostatní, se ženou a dětmi. Já chci vědět, že budeš v pořádku, že na mě zapomeneš, na ty naše nesmysly a že se nebudeš kvůli mě trápit. Pak klidně umřu.“

Chtěl jsem odpovědět, ale nešlo to. Zavřel jsem oči a pod víčky mi stékaly slzy.

„Slib mi to, prosím...“

Pevně jsem napínal celou tvář, abych se ovládnul. Styděl jsem se za to, ale pak jsem ucítil její jemné prsty, jak mě hladí po tváři, a bylo to jako vysvobození.

„Dobře,“ řekl jsem, „slibuju ti to.“

(s. 219-222)