Táta je vždycky trochu neznámý

30.04.2016 12:47

Mateřství bylo pro Valérii něco tak přirozeného, že o tom vůbec nepřemýšlela. Ostatně proč by to dělala? Měla tři děti a tím to končilo. Žádné pochyby, žádné nejasnosti, žádné komplexy. Být mámou většinu žen uklidňuje. Taky Valérii po celé ty roky uklidňovalo. Jenomže pak se stalo to neštěstí. Její syn byl vážně zraněný a ona měla najednou o čem přemýšlet.

„Bohužel vaše zdraví neumožní transplantaci,“ řekl primář, „zkusíme testy jeho biologického otce.“

Nečekaně se v ní probudily staré výčitky svědomí. V tom náhlém strachu o dítě si to uvědomila až postupně. Nikdy by si nemyslela, že k tomu dojde. Že bude muset vyjít s pravdou ven.

„Já si nejsem jistá, jestli to má cenu,“ zašpitala.

„Jak to myslíte?“ řekl primář.

Tak zahanbená snad ještě nikdy nebyla. Vysvětlovat nevysvětlitelné. Odhalovat staré jizvy, které měly být už navždy zahojené. 

Naštěstí byl primář především nefrolog. Šlo mu o funkci ledvin a ne o to, s kým syna kdysi počala. Vůbec se tomu nedivil. Jen jí vysvětlil, že blízký příbuzný je ta nejlepší varianta. Ale rozhodně není nutná. Dárcem může být každý, kdo má vhodnou krevní skupinu.

„Když ne ty,“ řekl manžel, „dám mu ledvinu já!“

Šel na testy, zatímco syna připojili na dialýzu. Všechno se to táhlo, Valérie žila v hrozném strachu. Navíc její obavy se bohužel naplnily. Jako kdyby ji dostihla odplata za životní selhání. Manžel nebyl vhodný dárce, zbýval už jen jediný, komu by mohla říct.

„A kdybych sehnala jeho pravého otce?“

Primář pokýval. Potvrdil jí, že čím dřív, tím líp. Transplantace je lepší než stálé připojení na dialýzu.

Celý den se k tomu odhodlávala.

„Valérie?!“

Sehnala ho v domě, kde celé roky bydlel. Vypadal špatně. Trochu ji to zklamalo, ale nedala na sobě nic znát. Zavedl jí do bistra v přízemí. Pamatovala se, že tady s ním jednou byla. To bylo asi před dvaceti lety. Byla ještě naivní, zatímco on byl tehdy zajímavý. Měl elán, vtip a šarm. Milovala ho. Nebyla si jistá, jestli je správný muž pro život.

„Viděl jsem, co se stalo.“

Byla ráda, že jí to usnadnil. Vysvětlila mu, jak na tom syn je. Měl zlomená žebra a poškozené ledviny. Rozbrečela se. Michal viditelně znervózněl. Vůbec byl celý velmi nejistý. Stále koukal ušmudlaným oknem ven. Ani si nevšiml, že si vzala prsten, který jí kdysi dal. Chtěla ho zaskočit. Využít své slabosti. Jenže on se zabýval sám sebou.

„Jsem troska,“ zavzdychal, „těžko ti můžu pomoct.“

„To snad jemu, ne?!“

Úplně se rozklepal. „Já? Já s ním nic nemám! Tak jsi to přece sama chtěla nebo ne?“

„Jak chceš!“

Zvedla se. Poznala, že s ním ztrácí čas.

„Počkej, Valérie!“

Zadržel ji za ruku a ona sebou škubla. Dívali se z očí do očí. Nenáviděla tahle jejich dramata. Přetlak emocí. Zadržovaných citů. Potlačené touhy. Zmařených nadějí. Zraněných srdcí.

„Já si to rozmyslím.“

„Máš na to den!“ odsekla.   

Celý život před něčím stále utíkala. Hlavně sama před sebou. Zamkla v sobě všechno, co by jí překáželo. Chtěla klidné štěstí. Ale co je to jiného, než všední radost? Spokojenost? Nedostatek bolesti? Proč se trápit pro něco, co by mohlo být, ale není? Všichni dneska chtějí osobní výjimečnost navzdory trápení. Ale jen si komplikují život.

Spěchala do nemocnice. Ležel ve své posteli a ona si k němu přisedla. Její nejstarší syn. Stále ještě dítě, přes ty rašící vousy na tváři. Dlouhé vlasy, jemný obličej a velký nos. Zamžoural očima a chvíli se na ni díval, jako by vůbec nevěděl, co se stalo.

„Neboj,“ usmála se, „budeš mít brzy jinou ledvinu...“

„A kdo mi ji dá?!“

„Jeden pán,“ pokrčila rameny.  

 

2. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz