Slečna bohyně v károvaných šatech

07.05.2016 09:40

Kdykoliv si vzpomenu na Valérii, vybaví se mi jedno z prvních rande, kdy si vzala na sebe červenobílé kárované šaty. Šila jí je její babička a měla je v retro stylu šedesátých let. V takové té francouzské éře, kdy mladá Marléne Jobert okouzlovala filmové diváky. Valérie měla mladistvé hubené nožky, trochu kostnatá kolena a vysoké poprsí bez podprsenky. Vypadala v těch šatech, jako kdyby ji ještě nikdo neměl.

„Ty někoho máš?“ zeptala se mě.

„Ne, a co ty?“

„Já taky už ne.“

Nevěnoval jsem tomu tehdy pozornost. Byla pro mě bohyně. Může se člověk zamilovat na celý život? Co je to vlastně láska? Antický bůh Erós, který nás trefuje svými zamilovanými šípy? Spojuje nás s naší ideální půlkou, kterou od nás kdysi v hněvu oddělil bůh Zeus? Nebo je láska toužení po kráse, jak říká Sókratés, které nás povznáší nad všední realitu? Každopádně Valérie byla pro mě až nadpozemsky krásná.   

„Pozor, ať nespadneš!“ vydechl jsem strachem.

Zula si bílé lodičky a procházela se po hradbách. Pod ní hluboko dole se rozléhal městský park. Voněly akáty a lípy. Její drobná silueta se rýsovala na nočním nebi jako pouhý přízrak. Právě tak mi vstoupila do života. Jako přízrak, nechtěný, ale o to svůdnější. Byla ve všem tak odlišná! Jak to, že je moje druhá půlka úplně jiná než já? 

„Chtěl bys mít děti? Já chci mít aspoň pět!“

„Hmmm,“ odpověděl jsem.

Sotva jsem ji znal a na rodičovství jsem se zrovna necítil. Začínal jsem psát do jednoho deníku. Přitom jsem studoval žurnalistiku. Neměl jsem čas na všední starosti. Před očima jsem měl samé velké kauzy. Devadesátá léta v Čechách jich nabízela nepočítaně.

„Tak až dostaneš toho Pulitzera, pošleš mi fotku s podpisem?“ dobírala si mě Valérie.

To jsme už seděli u nás v domě v bistru. Za socíku tady byla prádelna, ale pak z ní udělali snack bar. Chodili sem i sousedé z baráku. Přivést si dovnitř krásnou holku znamenalo velký coming out.

„Taková tady ještě nebyla!“ ozval se někdo.

„Co si dáte, slečno?“ zeptal se mladý číšník zvaný Kouč, který zkrachoval jako hokejový trenér.

„Dva bourbony,“ řekl jsem mu.

Celou cestu jsem nosil její boty. Chodila naboso i v tom bistru. V tom šedém vypolstrovaném podniku připomínala vílu. Rozpustila si dlouhé vlasy a holé nohy mi dala do klína. Měla toho tolik na srdci! Samé nesmysly, jak to už u žen bývá. Opálená sexy divoženka. Ona z vesnice, já z města, to přece nepůjde dohromady. Ale strašně mě přitahovala. Ta její chemie! Její hlas, který mě vzrušoval! Kdyby jen kývla, chtěl bych ji! Tohle že je moje druhá půlka? Není to jen šálení rodu, jak píše Schopenhauer? Láska je pud, který nás klame, abychom se rozmnožovali?

„Vodíš si jich sem hodně?“ zeptala se.

„Koho?“

„Jen se nedělej, já se o lásku nedělím.“  

Tvářila se tehdy tak smrtelně vážně! Jako kdyby to nemělo být po celé ty roky zcela naopak.

„Jsi jen ty.“

Ženy jsou zvláštní stvoření. Nikdy nevíme, co chtějí, ale udělají si to vždy po svém. Dělej mužům to, co nechceš, aby oni dělali tobě. Nebyl moudrý Schopenhauer misogyn? A neměl Sókratés doma tak zlou ženu, že radši filosofoval? A hledal krásu v chlapečcích? Proč jsou právě ženy naše půlky? Proč jimi nejsou andělé?

„Víš, já jsem skoro už rozvedená.“

„Jo?“

„A miluješ mě?“

Právě jsme si lehli na gauč v mém bytě. Na starý rozvrzaný, na kterém mě asi kdysi zplodili mí rodiče. To jsou životní paradoxy. Moje láska nebyla slečna, ale byla vdaná, ani nebyla bohyně, ale zrádná čarodějka, která mě okouzlila, navíc na sobě neměla ani už ty kárované šaty.

Ležela tady úplně nahá k pomilování...

 

3. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz