Skrz naskrz mizerný chlap

30.12.2017 07:43

Nikdy bych nevěřil, že se přihlásím na Facebook, abych si připomněl nedávno zemřelého člověka. Je v tom jistá ironie osudu, že na Valérii vzpomínám tak, že si prohlížím její profil. Já jako nepřítel sociálních sítí jsem tvrdil, že skutečnost je nenahraditelná. Jenže teď už žádná realita není. Jsou pouze její poslední fotky, lajky a statusy, které mi ji přibližují. Ten profil se tváří, jako kdyby stále ještě žila. Jako kdyby byla na dosah ruky. Stačilo by jí napsat zprávu a třeba by odepsala. „Co chceš, mizero?“

Oslovovala mě tak docela často. Hlavně tehdy, když jsem ji iritoval. A to bylo, jak vím, poměrně často. Vůbec byla naše komunikace náročná. Rozhodně jsme si navzájem nic nedarovali. Ona své city vždy pečlivě skrývala a já si postupně na její způsoby zvykl. Lepší bylo škádlit se než si něco vyznávat. Bylo to tak snažší už s ohledem na vzdálenost mezi námi. „Jsem těhotná,“ řekla mi před dvaceti lety.

„Tak to ti gratuluji,“ řekl jsem.

Myslel jsem, že se zabiju. Miloval jsem ji rozjitřeně, v tom lyrickém věku, jak ho definuje Kundera. V největší zamilovanosti je člověk schopen teatrálních činů.

 

72. kapitola z románu Otcovství

Celý text bude zveřejněn v pravý čas na blog.iDNES.cz