Protest proti Evropě 5

16.04.2016 07:22

Evropa je žhavým kotlem všech možných průšvihů světa. Ať jsou to zvrácené ideologie jako nacismus nebo komunismus, ale v současnosti také feminismus, ekologismus nebo multikulturalismus. Není čas je už naházet na hranici a zapálit jako falešnou modlu?

 

23. Větrné mlýny

Předobrazem d´Artagnana, tak jako mnoha jiných slavných hrdinů, byl Cervantesův důmyslný rytíř Don Quijote. Zatímco mladý Gaskoňec přijíždí do Paříže na malém hubeném žlutém poníkovi, chudý španělský šlechtic vyráží dobývat svět na bílé herce, kterou nazývá Rosinanta.

Don Quijote de la Mancha se vzhlédl ve své době populárních rytířských románech. Zašlá sláva rytířů středověké Evropy mu učarovala natolik, že se pokusil vzkřísit starý šlechtický stav. Rozhodl se odejít ze své vesnice, aby napravoval křivdy a bránil vdovy, děti a mladé slečny. Měl s sebou sluhu, zbrojnoše Sancho Panzu, rezavé rytířské brnění, kopí a v sobě lásku k milované Dulcianě.

„Neblázni, Alonso,“ řekl mu místní farář, „všechno to jsou jen tvé chiméry.“

„Jsou snad křivdy chimérami?“

Důmyslný rytíř Don Quijote se nenechal zviklat. Bylo jeho nejvnitřnějším přesvědčením, že je třeba bojovat. Postavit se obrům v podobě větrných mlýnů.

„Pane, to nevidíte, že jsou to jen větrné mlýny?“ varoval ho Sancho Panza.

„Ne, jsou to zlí obři. Když se jim včas nepostavím, všechny nás ovládnou!“

Don Quijote bojuje, ale končí zbitý, jeho kůň padá a jeho kopí je roztříštěno na kousky. Přesto se ve svém ušlechtilém boji nevzdává.

„Dulcinea mě vidí,“ blouzní, „a já si chci zasloužit její lásku.“ 

Don Qujiotovo úsilí je tragické a komické zároveň. Jeho boj je romantický a zdánlivě zcela marný. Přesto je v něm tolik citů, velkých emocí a dobra! Jakou karikaturou je proti němu český dobrý voják Švejk. Proč právě my máme takového hrdinu? Všedního notorického blba, který se o nic nesnaží a všemu se jen vysmívá? V tom vysmívání je jeho jediné gesto vůči okolnímu zlu.

 

24. Pokrok

Když Galileo Galilei sestrojil svůj dalekohled, jistě  netušil, kam nás jeho zkoumání zavede. V době středověkého temna byly jeho objevy jako světlo na konci tunelu. Dokázal, že lidé jsou bezvýznamnější, než si mysleli. Že jejich Země není pupkem světa, ale jen malou planetou. Na druhou stranu jim pomohl uvědomit si, že mohou začít vesmír měnit.

Od té doby jsme urazili velkou cestu. Osvobodili jsme se od nevolnictví, zbavili se tmářství, přestali být závislí na blahovůli krále, šlechty nebo církve. Začali jsme poznávat přírodu a přetvářet ji podle sebe. Odstraňovali jsme jednu nevědomost za druhou.

Náš rozum nám sloužil a my jsme mu až slepě důvěřovali. Namísto boha jsme začali věřit v pokrok. Vize, že můžeme plánovat budoucnost, se stala dogmatem. Chtěli jsme se stát anděly, ale stali se ďábly. Měřili jsme lebky, abychom z lidí stvořili nadčlověka. Cizí rasy jsme pálili v plynových komorách. Zrušili jsme třídní společnost a udělali z lidí poslušné stádo.

„Učit se učit se učit se,“ šeptal si do vousů V.I. Lenin, když zahájil rudý teror.

Doba pokroku umožnila velká zvěrstva. Taková, jaká ještě nikdo dosud nepáchal. Zajímavé je, jak se právě Lenin učil u všech možných osvícenců. Něco od Rousseaua, něco od Comta, něco od Marxe. Proletáři všech zemí spojte se! Není vyššího cíle než vytvořit nového člověka! Všechno, co se Lenin naučil, si odvezl do Ruska.

Až na Sibiř dosahují kořeny moderní Evropy. Děsíme se nacistických koncentráků. Ano, jistě, byly to hrůzy. Ale ještě víc lidí zemřelo v Gulagu. Tam už nešlo o carské vyhnanství, ale o vyhlazení celých národů. To je neslavné dědictví evropského osvícenství.

 

25. Odzicenost

Karel Marx byl po většinu života exulantem. Žil podporovaný Engelsem v podnájmech, v hotelech, ve Francii, Belgii nebo Velké Británii. Pronásledovaly ho úřady, policisté a hlavně věřitelé. Do rodného Pruska se už natrvalo nevrátil. Jak by mohl vůbec vnímat v sobě pocit domova?

Rozmach strojní výroby mu bral dech. Jestli to tak půjde dál, z dělníka bude jen odcizený stroj. Kapitalista ho vydře až na kůži, udělá z něj bezduchého otroka, bez vztahu ke své práci, bez vůně své půdy. Karel byl rodem kovaný Prušák a přestože pocházel z měšťanské vrstvy, slovo půda bylo pro něj posvátné. Dělníci živořící na předměstí byli pro něj stejní exulanti jako on sám.

„Stýská se mi,“ říkal manželce, která pocházela ze starého rodu Von Westfallen. 

Jenny přikývla. „Mně taky, Karle.“

Mlhavé londýnské zimy jim nedělaly dobře. Lidskou odcizenost pociťovali na každém kroku. Upjatí Angličané jim nemohli nahradit domov. Chyběli jim jejich příbuzní, přátelé, pohádky, písničky, pocit pospolitosti. 

Karel trávil celé dny v knihovně. Usilovnou prací se snažil zahnat úzkost. Přece musí být odpověď. Každý věří, že pokrok všechno vyřeší. Že věda najde lék na všechny neduhy. Jestli je tolik nespravedlnosti, musí být řešení. Vždyť právě pocit křivdy vyvolává úzkost. Kdybychom nastolili spravedlivý řád, zbavíme se úzkosti.

Karel začal věřit ve svou vyvolenost. Uvědomil si, že je prorokem světové revoluce. Zrušíme vykořisťovatele, vytvoříme beztřídní společnost. Historický materialismus nás dovede až ke spravedlivým zítřkům. Bylo to jen jedno z mnoha náboženství.

 

26. Panská rasa

Jestliže byl Karel Marx zakladatelem komunismu, byl na počátku fašismu, druhé totalitní ideologie, další pruský Němec Friedrich Nietzsche. Jeho myšlenky plné vůle k moci a boje proti křesťanství fascinovali nacistické vůdce tak, že mu postavili sochy.

Je otázka, jestli by tomu byl rád. O všem stádném měl vždycky velmi špatné mínění. Sám se vymykal svým duchovním založením. V pětatřiceti opustil dráhu univerzitního profesora a zabýval se filosofií. Čím víc se osvobozoval od starých předsudků, tím byl osamělejší. Většinu času trávil vysoko ve švýcarských Alpách.

„Zarathustra se rozhodl sejít k lidem do údolí,“ napsal ve své nejslavnější knize.

„Chceš jim předat oheň?“ zeptá se ho poustevník, „a nebojíš se obvinění ze žhářství?“

Přes deset let Nietzsche zcela osaměle přemýšlí. Připadá si plný medu, bohatý, zralý k tomu, aby předal svou moudrost lidem. Přehodnocuje všechny hodnoty. Filosofuje kladivem a rozbíjí modly. Bůh je podle něj mrtev. Dva tisíce let naší kultury bylo omylem. Příliš lidského, ubohého, málo božského, hravého, ohnivého. Člověk je jen natažený provaz mezi zvířetem a nadčlověkem.

Friedrich hlásá panskou rasu a tím se líbí. Opět je tady možnost vytvořit lepší společnost. Ďábel novověku se vyjevuje v jiném světle. Konec metafyzických spekulací, věda nám ukáže cestu vpřed, k vyšší rase. Vyšlechtíme nového árijského nadčlověka.

„Musíte toho velkého muže milovat,“ prohlásí později Hitler, „znáte-li ho tak dobře jako já.“

Nietzscheho složitá osobnost přitahuje následníky. Nemůže za to, že ho nacisté tak zneužijí. Je sám, citlivý, přepjatý a vášnivý. Příliš dlouho dýchal horský vzduch, návrat dolů se mu nedaří. Nakonec se zblázní. Na ulici v Turíně obejme kolem krku starou tažnou kobylu a rozpláče se. Tak potupně končí hlasatel panské morálky.  

 

27. Ideologie

Historie je plná nevyužitých příležitostí. Činy, které se nesmazatelně zapsaly do dějin lidstva, se mohly za jistých okolností uskutečnit naprosto jinak. Stačila nepatrná náhoda, mizerné zažívání, skvrny na Slunci, cokoliv, aby se lidstvo vyvíjelo úplně jinak.

Představuju si, že Hitler nespáchal sebevraždu. Sovětské vojsko se do jeho bunkru dostalo o něco dřív. Zajali ho a vypumpovali mu žaludek. Nevěděli, že je to Hitler. Mrtvola s jeho dvojníkem byla nalezena s jedem v těle. Odvlekli ho do svého tábora a později poslali transportem na Sibiř. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Adolf tam příšerně trpěl. Nikdo ho nebral vážně, byl jen jeden z mnoha vězňů. Pracoval v dolech, slabý, postarší muž, vyhublý až na kost. Celý den nakládal vytěžený kámen do vozíků. Sužoval ho mráz, kruté zacházení, nemoc. Dozorci ho na ubikacích týrali. Nenáviděná rudá hvězda na uniformách ho dováděla k šílenství. „Horší než zvěř,“ mumlal si, „odporná bolševická ideologie.“

A přitom mohl vyhrát válku. Mít větší štěstí při ruském tažení, mohl se dostat až do Moskvy. Stačilo vyrazit na frontu pouze o dva měsíce dřív. Ještě před tuhou zimou by slavil velké vítězství. Stalina by zajal, mučil ho, pak by ho poslal do koncentráku. Nechal by ho hladovět spolu se zbytkem ještě žijících Židů.

„Podřadná gruzínská rasa,“ ušklíbl by se.

Představuju si Stalina, co by se mu dělo v duši. Zubožený diktátor hladovějící v lágru. Ta potupa, ponížení, fanatický německý pořádek. Jednoho rána by zaveleli a poslali ho do transportu smrti. Vysvlékli by ho do naha. Nahnali by ho do sprch s jedovatým plynem. Muž, který zavraždil milióny lidí v Gulagu, by zdechl v Osvětimi.

 

28. Falešná modla

Dnes bych už věděl, co bych svému spolužákovi na vysoké odpověděl. „A co bys chtěl jako jinýho?“ zeptal se mě před vstupem do Evropské unie. 

Tehdy se zdálo, že náš vstup je jediná šance. Nic jiného nebylo představitelné. Ale dnes si myslím, že je z toho jasná cesta. Odmítnout každou ideologii a to včetně těch humanistických. Evropa se několik století osvobozovala od mýtů, tmářství, otroctví, tyranie, nerovnosti, ale dnes jsme si všichni před zákonem rovni. Jediné, co nás může zotročit, je snaha nás uměle vychovat.

Celý novověk je postavený na vizi pokroku. Takový pokrok se pokaždé uskutečňuje v ideologii. Vize konečného dobra nahradila křesťanského boha. Dobro pro chudé, ponížené nebo uražené. Jsou snad naši chudí ponížení? Jsou snad ženy, muslimové nebo homosexuálové uražení? Musíme je stále tak ideologicky bránit?

Náš svět se vyčerpal v teroru totality. Otevřít lidu oči znamenalo ho často znásilňovat. Pokrok byl přece víc než jednotlivý člověk. Ale to je proti všem pocitům, které dnes v sobě máme. Každý člověk je jedinečný. Není možné, aby v zájmu pokroku jeden jediný zemřel. Nikdy se nesmí už vrátit Osvětim nebo Gulag.

Touha po ideologiích je lákavá. Každá idea svádí ke vznešenému gestu. Vždycky se najdou samozvaní proroci. Je to lidská přirozenost. Evropská unie nám vnucuje ideologii, která je jen dalším terorem. Musíme proti ní bojovat. Proti její vznešenosti se dá bojovat jen stejnými zbraněni. Je nutné zapálit oltář s falešnou modlou.

KONEC 

 

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla