Protest proti Evropě 4

02.04.2016 07:12

Evropa je žhavým kotlem všech možných průšvihů světa. Ať jsou to zvrácené ideologie jako nacismus nebo komunismus, ale v současnosti také feminismus, ekologismus nebo multikulturalismus. Není čas je už naházet na hranici a zapálit jako falešnou modlu?

 

17. Utužení moci

Lidské dějiny se stále až trapně opakují. Když byla církev v největším rozmachu, pronásledovala kacíře stejně jako staří Římané pronásledovali první křesťany. Stačilo k tomu jen několik staletí. Kdo by to byl řekl, že se karta jednou tak dokonale obrátí. „Přibijte je na kříž,“ řekl císař Nero a zasmál se svým typickým šíleným smíchem.

Tehdy bylo velmi nebezpečné hlásat jinou víru. Život lidí závisel na rozmaru blázna. Stačilo, aby nečekaně došlo k požáru Říma. Nero ukázal prstem na křesťany. Šeptalo se, že ten požár založil vlastně on sám, aby získal víc prostoru pro stavbu císařského paláce. Prý u požáru hrál oblečený do jevištního kostýmu na kytaru.

„S tím magorem musíme už něco udělat,“ řeklo si několik místních spiklenců.  

„Řekneme to Senecovi?“

Seneca byl velmi vážený muž. Spoustu let byl Neronovým vychovatelem a spoluvládcem říše. Pocházel ze Španělska, celý život prožil v Římě a tíhl k stoicismu. Neměl rád fanatismus a postupně se s Neronem odcizili. Aby zamezil císařově podezřívavosti, odešel ze všech úřadů.

„Potřebujeme tvou pomoc, Seneco,“ řekl hlavní spiklenec jménem Piso.

„Kdo chce moc, nemá nic,“ odpověděl Seneca.

Odmítl se spiknutí zúčastnit. Byl to už postarší člověk a vyznával klid duše. Dokonce se říkalo, že se přátelí se svatým Pavlem. Smrt považoval za nutnost. Rebelovat proti tomu, co pomáhal budovat, považoval za pošetilost. „Až smrt přijde, budu na ni připraven,“ řekl.

Římská říše potřebovala utužit svou moc. Po křesťanech měli být popraveni Pisonovi spiklenci. Nero, přestože byl napůl šílenec, uměl vládnout. Tak ho to naučil Seneca. Když mučili vyzrazené spiklence, padlo podezření i na Senecu. Senecovovi bylo doporučeno spáchat sebevraždu. Lucius Annaneus Seneca si lehl do lázně a podřezal si žíly.

 

18. Blaženost

Seneca si podřezal žíly a položil se do vody. Byl unavený a nemocný a už toho zažil příliš moc. Jestli si císař přeje, aby zemřel, splní mu jeho přání. On ví, že život nemá větší cenu, než jakou mu přikládáš. Když se rozhodneš, že už tady nebudeš, můžeš se podřezat. Důležitá je lidská duše a ta je pro něj nesmrtelná.   

Krev mu postupně vytékala z žil. Horká lázeň ho uspávala a jeho tělo ochabovalo. Přijatelný způsob umírání. Když už to děláme, měli bychom to udělat rozvážně. Nejhorší je se zabít v afektu. Taková smrt je pošetilá. Jen ten, kdo se ovládá, je silný. A nikdo ho nemůže překonat.

„Jak chceš opanovat říši,“ radil Nerovi, „když nedokážeš opanovat ani sám sebe?“

Na Nera nečeká nic dobrého, pomyslel si. Příliš často podléhá svým vášním a neřestem. Přes veškerou výchovnou snahu se nepodařilo z něj udělat muže. Asi v tom hrají roli ty jeho nešťastné geny. Velmi časté křížení mezi blízkými příbuznými přineslo zkázu.

Seneca se kolem sebe omámeně rozhlížel. Horká voda se zbarvila do červena a jemu se chtělo spát. Ano, mohl ještě chvíli žít, ale ten život ho už netěšil. Jedině tehdy, když je člověk sám sebou, je šťastný. Nejvyšší ctnost je blaženost a tu si nenechá vzít. Nebavilo by ho žít jako otrok závislý na rozmaru svého pána.

 

19. Povstání

Ve středověku, kdy byla křesťanská církev na vrcholu moci, začala zároveň morálně upadat. Její preláti, mniši a další kněží hřešili a holdovali zhýralostem. Zapomněli na církevní řeholi a vybírali peníze od svých věřících. Dokonce se nestyděli a nabízeli lidem za tučné úplatky odpustky, které měly smýt před Bohem všechny jejich hříchy. 

Takové kupčení se nelíbilo některým duchovním. Jedním z nich byl český kazatel Jan Hus. Vyučoval na univerzitě v Praze a kritizoval úpadek církve. Vycházel z učení Angličana Jana Viklefa a sám sepsal několik traktátů. Jeho kázání v Betlémské kapli byla masově navštěvována a brzy se stala trnem v oku tlustých biskupů. Arcibiskup se rozhodl na něj stěžovat u papeže Jana XXIII.

„Spalte jeho spisy,“ rozhodl papež, „a zbořte tu zatracenou Betlémskou kapli.“

Ale ani Jan Hus nezměnil rétoriku. Za to, že na něj papež uvalil klatbu, tvrdě se na něj obořil: „Jestliže koná proti Písmu svatému, je to Antikrist!“

Samozřejmě, že nemohl přímý souboj vyhrát. Byl jen lokální kazatel, chudý učitel, pisatel knih, které okamžitě končily na hranici. Přesto jeho vliv stoupal, jeho nenásilné, ale ohnivé přesvědčení, rozněcovalo emoce. Jako kdyby něco dlouho mezi lidmi doutnalo, co mělo brzy vybuchnout. Po jeho smrti došlo k prvnímu velkému povstání proti církvi.

Řekněme si ovšem na rovinu, že kdyby nebyl Hus umanutý, nemuselo to tak dopadnout. Přestože ho povolali před soud do Kostnice, nebylo v zájmu církve ho upálit. Koncil dělal, co mohl, aby Hus odvolal. Ale on trval na svém a vystavil si tak ortel smrti. Nebýt jeho oběti, možná bychom stále ještě žili ve středověku.

 

20. Hrdinství

Jak bylo asi Janu Husovi, když stál na hranici? Přivázaný u kůlu, holé nohy mezi otýpkami slámy a poleny, při vědomí, že brzy bude příšerně trpět? Uvědomoval si ve svém spravedlivém hněvu, že plameny ohně budou pálit? Že bude nejdřív cítit nepředstavitelnou bolest?

Kdoví, v jakém byl duševním stavu. Ještě před započetím popravy mohl odvolat. Král Zikmund vyslal posla, který mu to nabídl. Stačilo říct, že kázal bludy, a mohl být volný a dožít se vysokého věku. Mohl se uchýlit na venkov, najít si ženu, mít rodinu, učit v obecné škole. „Nic neodvolám!“ řekl Jan Hus bez zaváhání.

Jak to, že se najdou takoví hrdinové?! Kolik jiných by se zaleklo mučednické smrti?! Přestože by věděli, že se zpronevěří své pravdě, že by se museli ohnout, zlomit se vpůli, stát se vlastními karikaturami? Zachránili by si kůži, nacpali si břicha, usnuli špatným spánkem, ale ráno by se probudili, zahlédli slunce, slyšeli ptačí zpěv, cítili vůni orosené trávy. Co když prožít úplný život je to úplně nejdůležitější? 

Nejsou takoví hrdinové spíš blázni? Třeba byl Jan Hus na chlapečky a žádná idylka na vsi by ho nečekala. Tehdy by mu takové zaměření zničilo celý život. Možná byla jeho smrt pro něj vysvobozením. Byl příliš přecitlivělý, nevyrovnaný, trpěl chorobným slavomamem. Nedokázal se přizůsobit pragmaticky soudobým poměrům.

Stál u kůlu a hranice už hořela. Plameny začaly pálit jeho chodidla, lýtka i stehna. Jan Hus se modlil k milovanému Bohu. Ale ten žár byl hrozný. Kůže se mu škvařila a tělo se zmítalo v bolestech. Až teprve pak milosrdně ztratil vědomí a udusil se v hustém kouři.

 

21. Peklo a ráj

Jeden z nejmoudřejších starých filosofů Hérakleitos kdysi napsal, že podstatou všeho je oheň. Plamen byl pro něj nejlepším vysvětlením pro to, co se nám na světě děje. Jeho pohasínání umožnuje náš smutný život, jeho vzplanutí pak zase přináší splynutí života v dokonalý celek.

Další myslitelé světu přisuzovali jiné pralátky. Například Thalés si myslel, že základní látkou je voda. Patřil mezi první mudrce a měl ještě dost omezené metody. Přesto se dnes ukazuje, že základním prvkem je vodík. Naplňuje okolní vesmír, dokonce i naše tělo je hlavně voda. Všechno živé je na vodě bytostně závislé.

Je pouze otázkou, jestli můžeme takový prvek chápat jako základ všeho. Třeba Sókratés byl nespokojený s tím, jak to jeho předchůdci chápali. Příčinou není vzduch, voda nebo oheň, říkal Sókratés, ale něco, co je nad nimi. A tím jsou nesmrtelné ideje. Dýcháme vzduch, pijeme vodu, pálíme oheň, ale to jsou jen odlesky věcí, které spočívají ve věčném světě. Náš svět je v podstatě nedokonalý, ale je tu ještě jiný lepší svět.

Tady někde poprvé v Evropě vznikla idea ráje a pekla na zemi. Díky Sókratovi, vlastně Platónovi, žijeme už přes dva tisíce let v rozporu. Vidina, že můžeme dosáhnout ráje, nás nutí dělat si ze života peklo. Budujeme lepší, krásnější svět, ale neumíme v něm skutečně žít.

 

22. Duch národa

Zikmund, císař Svaté říše římské, měl velmi špatnou pozici pro svou vládu. Jako uherský král se musel potýkat s nástupem rozpínavých Turků na východě. Zároveň ho ohrožovalo církevní schizma, když došlo ke zvolení několika papežů. V takové době se evropská říše velmi špatně spravovala. Navíc ji ještě začali rozvracet kacíři v Čechách.

„Ti černoprdelníci Husa zabili,“ postěžoval si tajně na církevní koncil v Kostnici, „přitom jsem jim jasně říkal, aby to zvládli politicky.“ 

Zikmund byl vyhlášený lišák. Nejen kvůli barvě jeho vlasů se mu přezdívalo liška ryšavá. Mnoho úspěšných rozhodnutí učinil v diplomatické rovině. Zato jeho válečné výsledky zase až tak úspěšné nebyly.

„Turci nás brzy sežerou jako kobylky,“ prohlásil po další prohrané bitvě na Dunaji.

Jako vojenský velitel měl těžkou pozici. Snažil se ubránit říši, ale muslimové ji oslabovali. Několikrát s nimi prohrál a stěží je zadržoval na Balkáně. „Jestli se mi vzbouří ještě Čechové, skončím,“ povzdychl si.

Neměl zájem udělat z Husa mučedníka. Na to byl až příliš velká liška. Raději řešil své zájmy lstí než zbraněmi. Přesto byl jedním z posledních opravdových kavalírů. V mládí měl rád rytířské souboje a galantní dobrodružství. Později se stal velkým mecenášem věd a umění.

„Mýlíš se,“ řekl jednomu učenci, „když myslíš, že šlechtic je něco víc než učenec. Dokážu pasovat na rytíře tisíc hlupáků za den."

Jeho armáda byla složená z mnoha rytířů. Byli to cizáčtí žoldáci, kteří bojovali jen za peníze. Zájem Svaté říše římské jim byl naprosto ukradený. Není divu, že nakonec prohráli s husity pod Žižkovým vedením. Duch národa byl jako už tolikrát mnohem silnější.

 

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla