Protest proti Evropě 3

21.02.2016 07:37

Evropa je žhavým kotlem všech možných průšvihů světa. Ať jsou to zvrácené ideologie jako nacismus nebo komunismus, ale v současnosti také feminismus, ekologismus nebo multikulturalismus. Není čas je už naházet na hranici a zapálit jako falešnou modlu?

 

11. Pravidla

Jediným mužem osvícenství, který zastínil Voltairovu slávu, byl Jean-Jacques Rousseau. Skladatel, spisovatel a politický myslitel. Jestli někdo ovlivnil podobu novodobé společnosti, byl to právě on. Jeho myšlenky vedly k nastolení komunismu v polovině celého světa.  

Život Rousseaua byl plný rozporů. Byl génius, narcis, paranoik, masochista a hypochondr. Vycházel z osvícenské filosofie, ale jeho dílo sklouzlo k romantismu. Vyzdvihoval práva jednotlivce, ale vymyslel stát, který se v praxi proměnil v čistou totalitu. Chtěl, aby děti vyrůstaly v přirozeném prostředí, ale pět svých vlastních odložil do nalezince. Kázal návrat k přírodě, ale nikdy v ní nestrávil víc než jeden den. Na jeho filosofické názory reagoval Voltaire. „Po světě chodím už šedesát let,“ řekl, „a ani vy mě nedonutíte znovu chodit po čtyřech.“

Když je člověk mladý, myslí si často, že je lepší vrátit se do přírody. Taky jsem kdysi vandroval, jezdil do hor s báglem na zádech. Měl jsem rád lesní mýtiny, potoky, vysokou zvěř i západy slunce. Přenocovat pod širákem bylo něco jako složit bobříka odvahy. Lehnout si do spacáku, dívat se na noční nebe a naslouchat zvukům lesa. Iluze splynutí s přírodou byla téměř dokonalá.       

Přesto bych tam nikdy nenocoval sám. V mládí hledáme sobě blízké, podobné, stejného ducha. Jezdil jsem se spolužáky a spolužačkami z gymplu. Připadali jsme si asi dospěle, když jsme strávili víkend v přírodě. Našli jsme si jedno pěkné místo v Krkonoších. Nacházelo se na pustém kopci, kam ještě možná žádný tramp nevkročil.

„Tohle bude naše místo,“ prohlásil jeden spolužák, syn známého advokáta.

„Musíme si ho označit!“ řekli další.

Do podzimu toho roku, když jsme tam začali jezdit, bylo naše místo vykolíkováno. Zbavili jsme ho kapradí a přerostlé lesní hrabanky. Stál tam skalní masiv, pod kterým jsme se mohli za špatného počasí schovat. Nedaleko tekl čistý potok. Výhled do okolní krajiny byl krásný. Viděli jste celý Český ráj pod sebou jako na dlani.

„Sepíšeme pravidla,“ řekl chytrý spolužák, „každej příště s sebou vezme nářadí a postavíme srub.“

Nelíbilo se mi, jak se tam tak roztahuje. Choval se, jako kdyby mu to patřilo. Napřesrok už tam stál srub a na něm byla přibitá deska s pravidly. Syn advokáta se stal šerifem. Od té doby jsem tam s nimi přestal jezdit.

 

12. Nespokojenost

Tak jako v každém květu už dřímá jeho ovoce, v každém dítěti se skrývá jeho osobnost. Já osobně jsem ji velmi silně vnímal a nevěděl si s ní rady. Už od dětství jsem si připadal jako dvě osoby, jedna jako reálná a druhá jako starší, lepší a moudřejší. Působilo mi to bolest. Vyžadoval jsem od druhých úctu, kterou mi neprojevovali. Neuznával jsem nikoho, všechno jsem věděl líp, bylo to poněkud komické.

To mi připomíná vzpomínky Winstona Churchilla. Ani on ve svých mladých letech nemohl tušit, kým se stane. Že z něj bude jednou bojovník proti nacismu. Jeho pýcha a ostrý jazyk se ovšem vyjevily už ve školních škamnech. Starý ctihodný profesor se mu snažil vštípit do hlavy dějiny Anglie, které sepsal David Hume. Jak víme, takové dějiny v dospělosti sepsal i Winston Churchill.

„Winstone,“ řekl profesor, „jsem nucen projevit s tebou velkou nespokojenost!“

„A já zase, pane,“ opáčil Winston, „jsem nucen projevit velkou nespokojenost s vámi!“

Ale nechci se přirovnávat k Churchillovi. Nejsem žádný vojevůdce, jsem obyčejný snílek, který se stále pouze těžce osvobozuje od běžných konvencí.

 

13. Spor s bláznem

Představme si Davida Huma, uměřeného, upjatého muže, Angličana každým coulem. Jeho dobré způsoby a poklidný život starého mládence. Všední zaměstnání v královské knihovně a psaní tlustých filosofických děl. Jak mohlo dopadnout jeho setkání s J. J. Rousseauem?

Dopředu můžeme říct, že naprosto katastrofálně. Přitom se oba dva jistě na sebe těšili. Bohužel ani jeden se neubránil iluzím, i když Hume byl vrozený skeptik. Možná si myslel, že z nich budou přátelé. Nejspíš se domníval, že když podá psanci pomocnou ruku, že se mu dostane vděku. Jak se mohl ten moudrý filosof tak mýlit!

Jestli něco ušlechtilému divochovi z Francie chybělo, pak právě dobré způsoby. Přijal Humeho pozvání blahosklonně, jako kdyby mu tím prokazoval službu. Samozřejmě, že se s Davidem brzy rozhádal. Začal mu vyčítat kdeco, včetně spiknutí proti své osobě. Přiznejme si, že Jean-Jacques byl totální cvok. Zakládal si na své genialitě tak, že nikoho jiného nevnímal. Mluvil o lásce k lidstvu, ale jednotlivými lidmi opovrhoval. Vysníval si utopii o rajském přírodním stavu. „Jsi zkažený,“ vykládal Davidovi, „musíš se vrátit k přirozenosti.“

„Já se domnívám,“ odpověděl David, „že přirozené je to, co není přehnané.“

„Příroda je naše přirozenost. Vlastnictví je zlo. Tvůj byt mě vykořisťuje. Vyžaduješ, abych ti byl vděčný. Přitom proti mě kuješ pikle!“

David asi jen trpně mlčel. Zřejmě si uvědomil, že s bláznem se nevyhrává. Tak už to na světě chodí, že šílenci jsou žádanější. Zatímco Hume je dnes skoro zapomenutý, Rousseau stále ovlivňuje naše životy.

 

14. Statečnost

Je těžké vzít v době krize na sebe zodpovědnost. Úspěch má mnoho otců, praví se v jednom přísloví, zatímco neúspěch je sirotek. Myslím na to, jak se musel cítit Winston Churchill, když se stal před válkou premiérem. Určitě dlouho toužil po takové vrcholné funkci. Jenomže se k ní dostal v naprosto nezáviděníhodné situaci.

Jeho země zůstala osamocená. Celou Evropu pohltila nacistická hydra. Nikdo nemohl vědět, jestli Britové útokům odolají. Spíš se zdálo, že prohrají. To by znamenalo popravy všech vůdčích představitelů. A také popravy jejich rodinných příslušníků, nevinných žen a dětí. Je možné vzít si takové lidi na svědomí?

„Nemám co nabídnout kromě krve, dřiny, slz a potu,“ řekl tehdy ve sněmovně Churchill.

Tím rozhodl i za všechny ostatní. Rozhodl se jít do velmi nejistého boje. Nechtěl smlouvat s ďáblem, jak to před ním dělali jeho předchůdci. Byl na to příliš skeptický. Zatvrdil se jako starý silný buldok. Vrčel a kousal tak dlouho, až se ďábel nad kanálem La Manche unavil.

Těžká dřina se jeho lidu vyplatila. Ale na počátku byla Winstonova osobní statečnost. Možná bylo dobře, že do něj ve škole cpali myšlenky jeho předků. Od Davida Humeho se naučil hluboké nedůvěře ke všem utopiím. Ať už se vzývaly pod vlajkou národního nebo jiného socialismu.

 

15. Slunečný stát

Každý z nás by možná chtěl zlepšit svět. Je to přece tak lidské, tak ušlechtilé, je to téměř naše povinnost. Kdybychom po tom netoužili, byli bychom jen zrůdy. Náš svět rozhodně není dokonalý, vlastně je dost špatný. Jestli se na něčem všichni vůbec shodneme, tak nejspíš právě na tom.    

Vzniká tedy otázka, jak zlepšení dosáhnout. Jak přesvědčit lidi, aby byli lepší? Tommaso Campanella si věděl rady. Navrhl svůj dokonalý Slunečný stát. Pryč s nepořádkem, nerozumem a násilím všedního života. Jeho stát leží na svahu hory, kde je vzduch čistý a lehký. Všichni pracují, nikdo nezahálí, každý využívá svůj talent pro druhé. Zdi města jsou jasné a veselé, aby dělaly lidi šťastnějšími. Úředníci dohlížejí, jak se rozdělují věci, nikdo nic nezneužívá. Plození dětí se plánuje, aby správní muži oplodnili správné ženy. Na prvním místě je láska ke Slunečnímu státu.  

Nepřipomíná vám to něco?! Odosobněná pravidla naší slavné Evropské unie? Je to prostě jen další pokračování známého socialismu. Potřeba zlepšit svět je věčná. Musíme nosit helmy, abychom se nezranili, nesmíme kouřit, jíst tučné maso, hrát hazardní hry, pracovat v neděli, chodit za holkami, pěstovat konopí, topit odpadky, skákat z mostu. Unie nás chrání před životem i smrtí. 

Jak by se to asi líbilo Tommaso Campanellovi? Je velmi jisté, že by spokojený nebyl. Evropská Unie má k ideálu ještě daleko, zlo je stále mezi námi. Navíc prorok a mesiáš nemůže být nikdy spokojený. Vůbec se nedivím, že tak rozčiloval tehdejšího vládce. „Zavřu ho, až zčerná,“ řekl tehdy španělský král.

„Ano,“ přikývl papež, „pohrdá božským řádem.“

Campanella se dostal do rukou inkvizice. Zavřeli ho do cely a nechali ho tam asi dvacet let. Tommaso mezitím sepsal svůj spis o Slunečním státě. Nejspíš netušil, že v něm vymyslel ještě horší inkvizitory než ty, kteří ho zavřeli a nechali ho psát jeho bludy.

 

16. Totalita

Křesťanství v Campanellově době bylo na vrcholu. Dokázalo lidem vnutit, co si umanulo. Třeba i to, že když Bůh chce, aby Země zůstala placatá, tak taková prostě zůstane. Málokdo měl odvahu nazývat věci pravými jmény.

Jak tak Tommaso úpěl v cele, usmyslel si, že obhájí Galilea v jeho procesu. Bylo by to pro něj výhodné. Když inkvizice uzná větší svobodu názoru, uzná taky, že i jeho knihy nejsou nebezpečné. Je třeba využít Boha, vysvětlit, že on nám nic nepřikazuje. Že můžeme svobodně bádat. Jak mohl tak chytrý muž, jakým Tommaso jistě byl, nepoznat, že totalita žádnou svobodu nepřipustí?

Samozřejmě, že mu šlo o krk. Giordano Bruno nedávno shořel na hranici. Jan Hus pár století před ním. A tisíce a tisíce bezejmenných s nimi. Inkvizice si nebrala servítky. Využila ověřených znalostí středověkých panovníků. Stejně jako později komunisti využívali znalostí nacistů. Právo útrpné se dobře hodilo pro církevní účely.

„Doznání je polehčující okolnost,“ tvrdilo se u soudů už tenkrát.

Jenže to hlavně znamenalo odvolat pravdu. Popřít vlastní slova a zatížit své svědomí. Zlomit se. Nejhorší zločin je ten, když člověk není sám sebou. A tak chodí po světě mnoho zločinců, kteří soudí druhé. Jejich špatné svědomí je dohání k tomu, aby mučili. Namlouvají si, že věří svému konání. O to krutější dokáží být. Vynalézají stále lepší nástroje, aby mohli sloužit ďáblu.

„Ty zpochybňuješ Boha?!“ křičeli mniši na Campanella v Neapoli během procesu.

„Lalala, lalala, lalalala,“ zpíval si Tommaso.

Raději předstíral šílenství. Bylo to asi lepší, než se dohadovat s blázny o tom, kdo má pravdu. 

 

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla