Protest proti Evropě 2

15.01.2016 00:35

Evropa je žhavým kotlem všech možných průšvihů světa. Ať jsou to zvrácené ideologie jako nacismus nebo komunismus, ale v současnosti také feminismus, ekologismus nebo multikulturalismus. Není čas je už naházet na hranici a zapálit jako falešnou modlu?

 

6. Propaganda

Joseph Goebbels byl černokněžníkem zla. Vyčaroval lež jako oficiální prostředek státní moci. Bohužel platí, že to, co se jednou stane, nikdy nezaniká. Po Goebbelsovi nemůže náš svět být už nikdy pravdivý.

Určitě měl plno předchůdců, ovšem díky své povaze a době, v níž se zjevil, se stal ztělesněním lži. Kulhal, koktal, ale postupně se vypracoval na mediálního mága. Uměl uhranout dav. Jeho ďábelský hlas očaroval posluchače. Skrček, který věrně sloužil luciferovi Hitlerovi.

Je zajímavé, že původně tíhl k socialismu. Až Hitler ho přesvědčil a rozkázal mu, aby svou nenávist soustředil na bolševické vůdce. Do té doby obdivoval například Trockého, asi proto, že se od něj hodně naučil. Ideolog sovětské revoluce, notorický lhář, původem Žid.

Všichni dobře víme, co Goebbels rozpoutal. On byl strůjcem Noci dlouhých nožů, pogromů i holocaustu. Stokrát opakovaná lež se přetavila v pravdu. Židé byli podlidé, kteří se snaží dosáhnout světové nadvlády. „Za všechno můžou židobolševici," říkal můj děda.

Uvěřili tomu milióny obyčejných lidí. Proč by tomu neuvěřil také děda, který prožil život v propagandě. Nejdřív v mládí v té nacistické, později v té komunistické. Jednou za všechno mohli židovští bolševici, podruhé za to mohli židovští imperialisté z Ameriky.

Čert aby se v tom vyznal. Ostatně také naši komunisté se učili u Goebbelse. Poválečná propaganda byla možná ještě propracovanější. V těch letech věřilo mnoho lidí na lepší časy. Když opadlo nadšení, lhalo se ještě víc. Krásný svět se vznášel po nebi jako velká rudá bublina. Ta bublina je dnes modrá se žlutými hvězdičkami.

 

7. Disciplína

Král Fridrich II. Veliký, byl velký muž. Svou vlast pozvedl za padesát let vlády na úroveň velmoci. Nová území získal jednak v bitvách a pak také obchodem. Zavedl úřední správu a i když byl přísně nábožensky vychovaný, vyznával toleranci vyznání. Jeho otec se v něm snažil zlomit umělecké sklony, ale o to víc se o umění zajímal. Celý život podporoval osvícenské ideály. Přesto právě za něj se posílila pověstná pruská disciplinovanost.

„Jaktože básník sedí u stolu krále?" podivil se při jedné slavnosti pruský generál.

„Géniové a králové jsou si před bohem rovni," odpověděl mu řízně Fridrich.

Zatímco generál musel sedět vedle, francouský filosof Voltaire obědval s králem. Na berlínském dvoře to bylo dosud něco zcela nevídaného.

Přátelství s Voltairem bylo tak trochu symbolem královy rozdvojené osobnosti. Na jednu stranu mocnář a na druhou stranu bohém. Miloval filosofii, vědu i umění. Hrál na příčnou flétnu a komponoval hudbu. Jednou z mála žen, kterou obdivoval, byla ruská císařovna Kateřina. Věnoval jí křehké, francouzsky psané básně. Pak nasedl na koně a jel dobývat rakouské državy v Čechách.

„Starý Fritz nás vede na jatka," naříkali vojáci, ale poslušně bojovali. 

Král s nimi snášel všechna válečná tažení. Zažil i trpké prohry, třeba v blízkosti Kolína svedl těžkou bitvu a musel ustoupit. Když vojáci podlehli panice a utíkali, zakřičel na ně: „Prasata, to chcete žít věčně?!"

 

8. Vlastní ego

Potom, co Archimédes přišel na svůj objev, vylezl prý z vany a běhal nahý po Syrakusách. Přitom vykřikoval slovo, které ve staré řečtině znamená: Našel jsem to! Jeho výrok se stal možná ještě slavnější než jeho objev.

Přemýšlím, co je ve slově „Heuréka" ukryto. Ze všeho nejvíc mě napadá pocit úlevy a osvobození. Jako kdyby se prolomila závora, která Archiméda omezovala. Tolik marných myšlenek ve vaně se vypařilo do nenávratna. Zase je o něco svobodnější, když překonal to, co ho svíralo. Zbavit se vlastních zábran je možná největší naplnění.

Zní to asi zvláštně, ale je to opravdu tak. Od narození je na nás kladena jedna podmínka za druhou. To nesmíš, to nevíš, to nedělej. Poznáváme, že život je náročný. Je takový hlavně, když dospějeme. Musíme ho snášet a překonávat překážky. Každé malé vítězství nás osvobozuje.

Žijeme jen sami za sebe, co si budeme namlouvat. Podstatou našeho života je naplnit ho. K tomu nám slouží ego, které otevíráme novým možnostem. Čím víc ho rozšíříme, tím větší štěstí pocítíme. Nevěřte mravokárcům: Není hanbou uspokojit své já, hanbou je ho zanedbat.

 

9. Deziluze

Vůdčím představitelem osvícenství byl Voltaire, francouzský myslitel a spisovatel. Vyznavač rozumu a pokroku, odpůrce absolutismu a náboženství. Nejlépe ho charakterizuje jeho nejznámější věta, kterou kdy vyslovil. „Nesouhlasím s tím, co říkáte," řekl svému odpůrci, „ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat." 

V tehdejší době šlo téměř o kacířská slova. Je v nich obsažena dnešní svoboda slova a projevu. V éře vlády Ludvíka XVI. ovšem znamenala postih, útlak, v lepším případě vyhnání ze země. Voltaire cestoval po celé Evropě, až našel útočiště na dvoře Fridricha II. Na zámku v Postupimi pracoval pro osvíceného panovníka. Věnoval se divadlu a poezii, určoval tón pruské společnosti. Dosah jeho díla byl obrovský, jeho filosofické práce předznamenaly epochu. Boj proti tmářství, církvi a jejím dogmatům otevřel dveře vědecké revoluci v dalším století. Od té doby je Evropa jiná. Klade důraz na racionalitu a lidská práva. O tom, že jednostranný příklon k pokroku a rovnosti občanů vedl k těm nejobludnějším režimům, se už příliš nemluví.

Nic není černobílé, ale Voltaire by se asi divil, jak se dá jeho myšlení zneužít. Nakonec dnes žijeme ve zdánlivě velmi svobodné společnosti. Máme všichni tolik lidských práv, že jejich uplatňování v praxi nás zotročuje. Hlavní ideolog naší doby, Evropská unie, má právo dohlížet na vymáhání všech protichůdných práv. Ovšem v podobném duchu vznikaly mnohé minulé totality.

Fridrich II. měl svého hosta brzy dost. Na adresu Voltaira a jeho filosofie vzkázal, že je jako vymačkaný pomeranč, jehož slupku po vypití šťávy zahodíme. Následně se rozhodl Voltaire z Postupimi odcestovat.

 

10. Přeceněná věda

Staří Řekové považovali bohy za všemocné bytosti a proto se k nim obraceli prostřednictvím oběti. Obětovali jim zejména zvířata a doufali, že si tak zajistí jejich přízeň. Obětovaná zvířata byla většinou spalována na oltáři.

Tento pohanský zvyk vzal už dávno za své. Naše společnost je natolik rozumná, že nikomu nic už neobětuje. Zvířata vyrábí ve velkovýrobnách jako na běžícím pásu, abychom měli stále dost čerstvého masa. Je to tak efektivnější. Takový vědecký přístup zajistil, že netrpíme hladem. Jak to působí na naše duševní zdraví je věc druhá.

Zažil jsem jeden velký požár v drůbežárně. Bylo v ní asi pět tisíc nosnic. Každá seděla v malé klícce, kde měla snášet vajíčka. Bylo jich tam tolik, že bylo nemyslitelné, aby je odtud někdo včas dostal. Jak se šířil požár, kouř a teplo, slepice vyděšeně kdákaly. Oheň je nakonec spálil tak, že po nich zůstal jen strašný zápach. Strávil jsem tam dva dny a ten zápach si pamatuju dodnes. 

Připadá mi, že to byla jen pouhá karikatura oběti. Hloupá všední chyba v technologickém postupu. Svým zvířatům jsme se příliš vzdálili, než abychom je mohli obětovat. Naši předci s nimi žili, starali se o ně, takže je snad i mohli zabít, aby se nasytili. Mohli je i spálit na oltáři. My ze zvířat děláme výrobky a nemáme k nim žádný vztah.

Obětovat můžeme jen to, co je pro nás cenné. Odepřít si žvanec a dát ho bohům, bylo pokorné gesto. Pokorný projev vůči tomu, co rozumem nepochopíš. A čím víc se snažíme vědět, tím víc odkrýváme námi nepoznané. Kdy si konečně už připustíme, že věda je jen přeceněná modla?

 

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla