Muž na smetišti dějin

10.04.2016 00:12

Miloš bydlel ve staré dodávce Mitsubishi Delica na městském smetišti. Měl to tady docela dobře zařízené, skoro jako doma. K dodávce si přistavěl ze starých prken verandu, kde za teplých dní rád sedával. Měl velké ohniště, na kterém si občas něco uvařil. Všude kolem ležely haldy dřeva, hadrů, konzerv a odpadků, které objevil na smeťáku. Bydlet tady byl pro něj doslova zlatý důl. „Tohlecto je můj place!“ říkal ostatním bezdomovcům.

Na pustém rumišti u smetiště se zabydleli i další zkrachovalci. Byli to vesměs sešlí muži, co neměli už kam jít. Nějak se jim zjevně v životě moc nedařilo, měli dluhy, moc pili nebo neměli práci. Jejich ženy je opustily. Ty historky, jak je manželka oškubala, znali nazpaměť. Omlouvali si tím svůj osud? Většinou se hlavně litovali nebo si krátili dlouhou chvíli. Na rumišti bylo ticho jako v pekle. Jako na samotném konci světa.  

„Na hlaváku byla šťára,“ oznámil Bóža, uválený týpek, který se právě přibelhal z města.

„Primátorka chce čistý město,“ uchichtl se bývalý redaktor Lidovek.

„Zase ženská!“ pokývl hlavou Magor.  

Seděli u ohniště a popíjeli lahváče. Měli před sebou ještě celý den. Ráno udeřily těžké mrazy a teď se všichni rozehřívali. Každý z nich se snažil přežít, jak uměl. Nejlíp na tom byli ti, co měli maringotku s kamny. Ale těch tady bylo málo. Bydleli většinou v prkenných boudách. Dežo, který bydlel ve staré krabici od televize, v noci zemřel. Našli ho zmrzlého na kost. Neměli ho kde pohřbít a tak ho hodili nahoru na skládku.

„Bóžo, máš ruma?“ zeptal se Miloš nadějně.

Bóža, který strávil den na nádraží, si přikecl k ohni. Měl na sobě kožený kabát s výložkami. Umaštěný plnovous mu zledověl mrazem. Dlaně měl zamotané do starých hader. Ukázal černé zuby a odplivl do ohně. Bývalý policajt, který dřív chytal zločince. „Říkám, že tam byla šťára!“ zavrčel.

Dnes kradl všechno, co nebylo přibité nebo přivázané. Celý život sloužil státu, ale pak se s ním žena rozvedla, a on začal chlastat. Pak ho vyhodili z podnájmu a nakonec i z práce. 

Ale takové historky tady měli všichni. Nejhůř na tom byl Magor. Jeho otec zdědil miliónový majetek v restituci. Velkou fabriku, hotel v centru a obchodní dům. Magor mu dělal ředitele. Ale pak si otec našel mladou velmi ambiciózní inženýrku. Vzal si ji a začal skákat, jak pískala. Byla to příšerná mrcha. Starého otce utrápila a zfalšovala závěť. Magor skončil na ulici a inženýrka na něj poštvala ještě exekutory. 

„Potřebujeme ruma,“ řekl Miloš, „jinak zkapeme...“

Vládla mezi nimi přirozená solidarita. Miloš, Magor a Redaktor se rozhodli zajít do obchoďáku, aby doplnili zásoby.

Belhali se směrem k nákupnímu středisku. Stačilo přejít široké pole se zamrzlým oraništěm. Shluk obchodních domů svítil bílými světly do zašedlého únorového dne. Miloš s sebou táhl tašky s prázdnými lahvemi. Láhve se daly na smeťáku najít vždycky. Doufal, že vyžebrá i nějaké slevové kupóny. Někteří lidé o takové lístky vůbec nestáli.

„Nejdřív zkuste koše!“ rozdělil práci kolegům.

Občas našel i platný kupón na nákup v hotovosti. Stačilo mít štěstí a víc času, dokud nepřišla ochranka. Nějaký chlápek, co si myslel, že patří ještě k těm, co tomu šéfují. Nejlepší to bylo u východů do garáží. Zákazníci vyhodili leckdy i nějakou zkaženou potravinu.

„Jdu nahoru,“ řekl, když prohlédl koše.

Vyjel po jezdících schodech a rozhlížel se kolem. Naleštěný svět, kam už dávno nepatřil. Všude samé ženy. Mladé holky, co si vyrazily za módou. Nalíčené paničky na dopoledních nákupech. Uspěchané managerky v sexy kostýmcích. Tlusté ženy sedící u kávy v kavárně. Prodavačky zírající přes pult do prázdna. Brýlaté studentky s mobily u ucha u McDonald’s. Staré důchodkyně s naondulovanými pudly. „Mladá paní,“ zkoušel to Miloš, „dejte mi na polívku...“

Míjely ho, jako kdyby byl vzduch.  

„Martinko!“ vykřikl, „slyšíš mě?“

Zase jednou si myslel, že ji vidí. Hezkou čtyřicetiletou brunetku. Chodila sem už v době, když spolu žili. Ráda tady nakupovala. Miloš chodil do práce, vydělával, aby se měli dobře. Vzal si hypotéku na dům. Dvacet let ho splácel. Když ho splatil, chtěla chalupu. Martinka byla ctižádostivá. Dodělala si vysokou a v práci se jí dařilo. Nejdřív dělala personalistku. Takový ten ženský obor. Ale americký šéf odešel a ona šla na jeho místo. Jejich dvě dcery už odrostly. Vedla je ke kariéře. Zato Miloš zpohodlněl. Nic ho nebavilo. Jednoho dne přišla a řekla, že se s ním chce rozvést.

„Já tě už nepotřebuju, víš?!" 

Miloš cítil, jak ho sevřela úzkost. Minula ho bez povšimnutí. Jako kdyby s ním nikdy nežila. Jako kdyby ho nikdy nemilovala. Povzdechl si, zvedl své nadité igelitky a vydal se k domovu.

Na smetiště dějin. 

blog.iDNES.cz