Můj úhlavní nepřítel mobil

21.08.2016 13:35

Ten zmetek začal zvonit právě ve chvíli, když jsem se zouval. Odložil jsem ho předtím na botník a mohl se pouze dívat na to, jak vibruje, jak se sune na hranu botníku a padá na dlažbu. Pocítil jsem podivné prázdno. Můj trvalý společník, nejbližší přítel, se rozpadl na malé kousky: dotyková deska, zadní kryt, baterie, SIM karta. Alespoň mě přestane obtěžovat, pomyslel jsem si.

Tak tohle nedám už nikdy dohromady: mobil se rozsypal. S tím se nedá nic dělat, normálně fungovat. Pokusil jsem se ho složit, ale naprasklý přední kryt vadil tomu, abych díly zalícoval. Přitlačil jsem baterku, ale na rozbitém displeji se nic nerozsvítilo. Odložil jsem součástky na podlahu a chvíli na mobil, který odjakživa nesnáším, koukal.   

Poprvé jsem si ho pořídil asi kvůli Valérii. Prostě za vším hledej ženu, pomyslel jsem si truchlivě. Nebýt její nedosažitelnosti nikdy bych se nestal otrokem takového krámu. Půlkilového mobilu značky Siemens. S velkou anténou. Jenže SMS byly tehdy náš jediný kontakt. Kdybych měl převést na papír to, co jsem jí kdy napsal, byl by to román delší než Vojna a mír.

„Zrovna se žením,“ odepsal jsem jí, když mi jednou volala. Zareagovala tak, že jsem jí v rozrušení vyznal svou nesmrtelnou lásku. Samozřejmě, že na špatné číslo, to je na číslo své nevěsty.

Bylo to tehdy možná horší, než kdybych řekl na radnici „ne.“ Viděl jsem, jak ta SMS směřuje omylem na číslo Daniely. Na malém displeji mi šipčička dlouho ukazovala, kam doručuje zprávu. Snažil jsem se mobil rozbít, ale pak jsem už jen viděl, jak má manželka zírá do mobilu.  

„Co to jako je?!“ nechápala.

„Jen takový kanadský žertík.“

Myslel jsem si, že se to mezi všemi těmi gratulacemi ztratí. Neztratilo. Musel jsem to dlouho žehlit, celou svatební noc. Navíc ta SMS zůstala natrvalo uložená a velmi často citovaná. Stala se hmatatelným bičem na všechny mé manželské neduhy.   

„Tomu se říká ztracená důvěra,“ řekl by mi nějaký psycholog.    

Já jsem tomu říkal přehmat. Prostě ten „bazmek“ mě zradil a nebylo to vůbec naposledy. Jak může přístroj být tak vrtkavý?! Brzy nato jsem si pořídil nový typ značky Nokia. Myslel jsem, že jsem za vodou. Ale vždy, když si začne člověk být nečím jistý, je na nejlepší cestě pohořet.

„Co to píšeš?“ ptávala se mě Daniela.

„Nic, odepisuju šéfovi,“ odpovídal jsem.

Rozhodl jsem se všechno mazat. Nezanechávat za sebou stopy. Měl jsem bezva mobil a uměl s ním skvěle volat. Bohužel jsem zapomněl na to, že má velmi snadné ovládání. Zavolat poslední volané číslo nebyl problém. „No, co mi ještě chceš?“ ptala se jednou Valérie.

Bylo to chvíli po tom, kdy jsem s ní mluvil. Ten den porodila své druhé dítě. A já se zatím věnoval jedné své kolegyni. Leželi jsme u písáku a souložili jsme. Můj mobil v kapse rozepnutých kalhot během přirážení vyvolal Valériino číslo. „Ach jo, bože, ježíši, ježíši, ježíši!“ 

Po nějaké době, právě v nejlepším, se ozvalo vyzvánění. Úplně mě to vytrhlo z rytmu, poznal jsem Valériino zvonění. Mladá novinářka vyjekla. Nikdy nikomu nepřiřazuj žádná osobní vyzvánění, pomyslel jsem si. „Copak je?“ snažil jsem se dělat nevinného.

„Buď tak laskav!“ ozvala se Valérie, „a už mi nevolej! A pozdravuj ode mě svou pánbíčkářku!“ 

Tehdy jsem začal mobil nesnášet. Ta věc byla od ďábla. Ano, jistě, byl jsem jen obyčejný hříšník, ale proč bych si měl o to ještě říkat? Vypínal jsem ho, jak jsem mohl. Kvůli mé práci to většinou nešlo. Stávalo se, že mi volali i v noci kvůli naléhavé reportáži. Ani zvuk jsem si nemohl ztlumit. „Kdo ti to zase volá?“ ptala se Daniela podrážděně.

Ta holka byla svatá. Muži jako já by se měli ženit až ve stáří. Příliš jitří emoce nevinných žen. Zejména křehkých manželek. Stačí lehkovážná SMS nebo mail  a člověk jim ublíží. Všechno je příliš složité. V minulosti se daly dopisy roztrhat, spolykat nebo spálit, ale dnes můžete zprávu tak akorát smazat, když jste online.   

„To je konec!“ zavolala mi Daniela, „mám všechny tvý maily. To, co v nich píšeš Evě, mi stačí. Jsi neuvěřitelný grázl!“   

Právě jsem byl pracovně na Ještědu. Dodnes si pamatuju ten pocit, jako by mi rvala srdce z těla. Hleděl jsem na nebe nad Jizerkami a říkal si, že do něj skočím. Doletím domů ke stolu, kde jsem nechal notebook a neodhlásil se z mailu. Celé mé nitro trpělo. Do mobilu mi přicházely SMS s texty mých mailů, které Daniela posílala podle svých slov také Valérii, Evině příteli, mé matce, své matce a ještě jiným.

„Všichni poznají,“ brečela, „co jsi zač!“

Zadíval jsem se na zbytky svého mobilu. Můj pohled byl zřejmě tak nepřátelský, že jsem vyvolal jeho ducha. Sálal odkudsi z baterky, SIM karty nebo konektorů. Duch vypadal hranatě, měl místo hlavy anténku a zašklebil se na mě svými tlačítky: „Ještě přilezeš, závisláku!“

Vzal jsem smetáček a lopatku a zametl mobil do smetí jako nějakou mizernou milostnou historii, kterých jsem měl za sebou už dost.

 

13. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz