Krotká vášeň nejstarších dcer

14.08.2016 08:54

Být nejstarší dcerou je tvrdý byznys na celý život. Taková malá dívka, která se narodí do rodiny jako první, je nepochybně velkým požehnáním. Rodiče ve své holčičce najdou velmi záhy oporu, bez které by to nešlo. Malá dcerka brzy pozná, že chleba je vždy o dvou kůrkách, a proto nesní příliš dlouho o princích. Starosti o mladší sourozence ji rychle vyvedou z pohádkového světa.

Valérie v sedmi letech našla žabičku v trávě. Zvedla ji do dlaní a dala jí vášnivý polibek na zelenou slizkou tlamičku.

„Ukaž se mi, princi!“ zašeptala.

Žabička se napružila a vyskočila do trávy. Žádný princ se neobjevil, zato příští rok porodila Valériina máma dvojčata, kluka a holku. Domov se tím úplně převrátil vzhůru nohama. Valérie přestala být malým dítětem a namísto toho se stala vším, co bylo potřeba: pomocnicí, pečovatelkou i uklízečkou. Tuto roli bude mít většina nejstarších dcer už natrvalo.  

„Ty to stejně dokážeš líp!“ říkal Valériin manžel Viktor.

Valérie věděla, že na ní všechno stojí, rodina i domácnost. Když už měla volnou sobotu, jako třeba dneska, stejně pracovala. Začala dělat velký prázdninový úklid. Vyházela krámy z polic v ložnici. Byla ráda, když mohla něco dělat, aspoň nemusela o sobě přemýšlet. Po včerejšku, kdy se viděla s Michalem, měla v sobě zase jen citový zmatek.

„Ty mi nedáš ani pusu?“

Nedala mu ani pusu, přestože toho litovala. Proč se nedokáže otevřít? Měla v sobě strach, který sama nesnášela. Na prvním místě znala povinnost. Leželi spolu na louce a objímali se. Mohla by to udělat? Vyspat se s ním? Miluje ho dvacet let, má s ním dítě, ale přece by nesnesla ty výčitky svědomí. Nechala se líbat a laskat, ale nic mu nevracela. Připadala si zase jednou jako motýl se svázanými křídly.

„Nedokážeš se odvázat?“

Nedokázala se odvázat, ani chvíli létat. Vždycky o tom jen snila. Představovala si, že je lehkovážná. Že dělá to, co chce, a ne to, co má. Že pije mojito, kdy se jí zachce, že se miluje s tím, s kým chce. Že se sebere a stráví víkend ve wellnes, někde v horách. Že si koupí letní exkluzivní šaty. A že se odváže a bude tančit o půlnoci na hradbách gotického hradu. 

„Já umím létat, vidíš?!“

Náhodou objevila krabici se starými fotkami. Vzala jednu, na které dvojčata slavila páté narozeniny. Vypadala spokojeně, jemně, usměvavě. Ona je o dvě hlavy převyšovala, vážná a zarputilá starší sestra. Přesně taková byla i na ostatních fotkách, s dvojčaty i s mámou. Asi rok po tom, co se rodiče rozvedli, protože táta začal pít.

„Potřebuju, kočičko, abys je pohlídala.“

Na všech společných fotkách to bylo stejné. Unavená máma, vážná až sveřepá Valérie a roztomilá dvojčátka. Její role byla čím dál důležitější. Stala se oporou celé rodiny. Nesnášela, když do ní vstupoval někdo jiný. Starala se, aby měli co jíst, aby se dvojčata umyla, aby se dobře učila. Pak, když si máma přivedla přítele, utekla z domova.

„Můžeš bydlet u mě,“ navrhl přítel, „mám garsonku.“

Osamostatnila se, ale o blízké se starala dál. Vlastní citové potřeby potlačovala hluboko v sobě. Přednější byli ti ostatní. Nemocná máma, dvojčata a taky otec, na kterého v dětství zanevřela. Babičin mazánek, který utekl před odpovědností. Toužila po pevném mužném objetí. Hledala ho, jak mohla. Možná stále v hloubi duše snila o princi na bílém koni.

Viktor ji jednou svezl na svém fichtlu. Líbilo se jí, jak je nenucený, pohodový, celkově free. Byl její naprostý protiklad. Veselý a přátelský. Měl starší sestru a nejspíš ji ve Valérii hledal. Upnul se na ni a ona zase na něj. Přivedl si ji domů a ona se začala starat. Sváděla boje s tchýní, která se jen nerada vzdávala vlivu na svého chlapečka.

„Mě z toho vynechte!“ říkal Viktor.

Z mamánka se brzy stal pijan první kategorie. Valérie se s ním rozešla, ale pak se zase smířili. Toužila po dětech víc, než po čemkoliv jiném. Upnula se na ně a svou nenaplněnost přehlížela. Neměla na to čas. Stála jako maják, který svítí pro své děti. Držela rodinu pohromadě, pamatovala na dárky, na oslavy, na rodinné návštěvy.

„Ta tvoje ségra,“ pronesl Viktor, „je hroznej spratek!“

Nemohl sestru vystát, a ona taky ne. Příliš jí připomínala to, co sama nikdy neměla, možnost volby. Její sestra si s ničím hlavu nelámala. Záviděla jí snadnost, s jakou všechno dělala. Máma jí to dovolila: kluky i zábavu. Cestovala po světě. Kouřila marihuanu, chodila oblečená jako strašák. Hrála si na umělkyni. Střídala práce. Naučila se anglicky. Rostla do krásy. Vypadala extravagantně. Dokázala se vždy zamilovat tak, že pálila mosty. Byla snad šťastnější než Valérie?

„Jen láska je štěstí!“ napsal jí Michal.

Zase ty jeho pravdy, pomyslela si.

„Ale to bych musela lhát!“ odepsala mu.

Jaká byla její pravda? Prohlížela si své dětské fotky, jako kdyby v nich mohla najít odpověď. Nahé miminko v postýlce. Ve čtyřech letech v retro slunečních brýlích. Poprvé do školy s mámou za ruku. Na divadle, kde hrála princeznu. To se ještě usmívala. Pak už spíš jen oficiální fotky. Vážná, předčasně dospělá starší dcera...

Kdyby dnes Valérie políbila žábu, proměnila by se stejně zase jen v nějakého mamánka ochlastu.

 

12. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz