Jeden den v životě učitelky

27.09.2016 15:28

Eva měla dost už všech těch drzých posměšků a výstupů, které mladý Karásek předváděl před tabulí. Totálně narušoval její autoritu i vyučování ve třídě. Bylo to tak pokaždé a nebylo z toho vůbec žádné východisko. Musela ho vyvolávat, ale vždycky provedl nějakou parodii! Přitom měl tak tupou hlavu! Tak tupou dutou, prázdnou hlavu! Vzala ho za ucho a začala mu s hlavou třást. Pak mu s ní parkrát třískla o tabuli: „Slyšíš tu svou prázdnou makovici?!“

Takové probuzení do nového dne jí moc nepřidalo. Poslední dny měla až příliš často děsivé sny, jako vystřižené z reality. Hned po ránu si vzala prášek. Jeden rohypnol na uklidnění zapila sklenicí vody. Bydlela v podnájmu a nic nebylo její, nic jí tady nechutnalo. Ani sladká čokoládka ke snídani. Učila už druhým rokem, ale její počáteční nadšení ochablo. Veškerý idealismus se rozplynul v realitě školy. Měla ho v sobě vůbec někdy? Nebyla to tehdy úplně jiná Eva, která tak nadšeně nastupovala do práce?!

Chtěla učit matematiku. Nic jiného nechtěla než vyučovat matematiku! Měla svůj obor za ten nejúžasnější pod sluncem! Upřímně se těšila na to, až pro něj nadchne některého ze svých žáků. Je přece tak jasný a logický! Ale místo toho stále řešila nekázeň. Jako by herbartovské tradici odzvonilo. Do školy se nacpala liberální výuka z Ameriky. Hlavně žádný nátlak, centrem všeho jsou naše dětičky, které musí samy chtít. Ach bože!

Nikdo jí nevysvětlil, jak učit matematiku bez drilu. „Musíš je vést k samostatnému myšlení,“ řekl jí po inspekci ředitel PaeDr. Rudý, „jinak nezískáme ten grant na tabuli.“  

Vůbec nechápala logiku, jak s tím souvisí tabule. Pro ředitele byla doteková tabule důležitější než vědomosti. A ty se jinak předat nedají, zvlášť v královně všech věd, matematice! Ředitele zajímaly jen granty, dotace, výkazy, oběžníky. Celé dny tvořil školský vzdělávací program, zavíral se s tou blonďatou kozou zástupkyní do ředitelny, a škola mu byla ukradená! A ve třídách si pak dělal každý co chtěl.

„Máš jít k říďovi,“ stačila vyhrknout fyzikářka těsně před zvoněním, když se konečně přihrnula do sborovny.

Nespokojeně zavzdychala. Na auto neměla, musela jezdit každé ráno městskou, a to přes půl Prahy. Proč se tak honí? Kvůli tomu alibistovi řediteli anebo těm nevychovancům? Ušmudlaným oknem tramvaje sledovala velké drahé bouráky, Volva, Bavoráky, Mercedesy. Samý manažer z ministerstva nebo z banky, ale žádný kantor. „Dělat pojišťováka?“ ušklíbla se, když jí táta nabízel, že ji dostane do bankovnictví.   

„Budeš mít dvakrát tolik!“ řekl lakonicky.

V ředitelně na ni už čekali. Sám Ing. Karásek, velké zvíře z IPB banky, kterého znala z třídních schůzek. Znala ho až moc dobře. Nastrojený panák, o kterého by si neopřela ani kolo.

„Posaďte se, slečno magistro,“ řekl ředitel, „ta situace je pro nás všechny velmi nepříjemná.“

Věděla, že když si sedne, bude jí civět na nohy. Chodila v minisukni, přestože jí to už několikrát vyčítal.

„Copak se stalo?!“

Ředitel se ohlédl na Karáska. Starý Karásek byl docela pohledný chlap. Ale měl všechno to, co nesnášela!

„Víte, slečno, já bych to neřešil, každý občas chybujeme, i když já si na své pozici chyby dovolit nemohu. Moje manželka mi řekla, že Ríša si stěžoval na vaše nevhodné chování.“

„Prosím?!“

Tak přece jenom to nebyl sen?!

„Neustále ho šikanujete! Já moc dobře vím, jak je matematika důležitá, ale tolik pětek za jedno pololetí?“

„Prosím?!“ 

Symbol serióznosti, peněz a arogance vstal. „Víte, já bych si jen přál, řekněme, zvláštní přístup za jistou dotaci...“

Eva dál už neposlouchala. Zkorumpovaný ředitel ji chtěl zastavit. Práskla dveřmi a odcházela pryč! Co si o ní ten panák vlastně myslel?! Copak vypadala tak prodejně?!  

Čekala ji hodina v sedmičce, vběhla dovnitř a začala zkoušet. Rozdala tři pětky, dvě trojky a jednu dvojku, ale stejně ji to neuklidnilo. Žáci se smáli, nedávali pozor, hráli si s mobily, svačili. Toto že je budoucnost národa? Nebyl Jan Ámos až příliš velký idealista? Eva neměla ani na šaty. Věčně si s riflovou minisukní a lítačkou na hromadnou dopravu nevystačí. Taky by se jí líbilo mít pěknou červenou Audinu. Její milovaná čistá matematika ji zradila. V životě si Eva klidně vystačí s kupeckými počty.

Po hodině šla do sborovny a zavolala tátovi. „Taťko, prosím tě, je možný mi ještě dohodit toho analytika?“

„No jistě, ty bys vážně chtěla do pojišťovny?“

„Jo, fakt chtěla!“

Cítila se mnohem líp. Vzpomněla si na starého Karáska. No co, vždycky se jí líbili muži v pěkných oblecích... 

 

16. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz