Protest proti Evropě

09.12.2015 00:43

Evropa je žhavým kotlem všech možných průšvihů světa. Ať jsou to zvrácené ideologie jako nacismus nebo komunismus, ale v současnosti také feminismus, ekologismus nebo multikulturalismus. Není čas je už naházet na hranici a zapálit jako falešnou modlu?

 

1. A přece se točí!

Představuju si Galilea Galileiho, jak sedí v cele. Je starý, unavený, nemocný, a trápí se pochybnostmi. Jestli má nebo nemá popřít životní práci. Před očima stále vidí mučící nástroje, které mu ukázali: Španělská bota, palečnice, lámací kolo, skřipec, železná panna. 

Zatím se nic neděje. Může dál pracovat a má vodu a chléb k nasycení. Nikdy v životě nebyl náročný. Byl zcela zaujatý vědeckým zkoumáním. Fascinoval ho vesmír a jeho záhady, své tělo příliš nevnímal. Ale stáří je zrádné. Najednou se cítí být slabý na to, aby vydržel mučení. Představa, že ho upálí na hranici, ho děsí. 

„Co je vlastně víc: pravda nebo život?" mumlá si pod vousy šedovlasý stařec.

Moc dobře ví, jak skončil Giordano Bruno. Toho bez milosti upálili na hranici jako hadrového panáka. A to jen proto, že popíral konečnost vesmíru. Myslel si, že je přečůrá. Ale inkvizice je pořád ve střehu. Ostatně může za to Koperník. Kdyby nepřišel s tím, že Země se točí, byl by klid. Nevyplácí se popírat stvoření všemocného Boha.

Ale Bůh je také odpouštějící. Když Galileo dělal to, co dělal, dělal to s vědomím Boha. Bůh vedl jeho kroky a pokud sešel z cesty, jistě mu odpustí. Jistě mu odpustí i to, že se zachová zbaběle. Statečnost je přece hlavně v mimořádném životním činu. V tom, že vynalezl dalekohled, že bádal, že napsal pravdu. Hrdinství je v překonávání překážek a ne ve velkých gestech.

Co záleží na mínění lidí? Není snaha o to, být před druhými statečným, pouhá ješitnost?! Nakonec se jistě jednou najde nějaký pisálek, který z něj udělá mučedníka. Napíše, že před inkvizicí zvolal, že Země se přece točí, ačkoliv to nikdy ze strachu neřekne. Lidstvo potřebuje mučedníky, i kdyby si je mělo samo vymyslet.

 

2. Mučedníci

Pálení na hranici bylo ještě před několika staletími považováno za samozřejmost. Člověk byl nařčen, obviněn, mučen a po vynuceném doznání upálen. Po tom všem mučení už byl zpravidla pouhou zbídačelou troskou, vykrváceným tělem, které jen stěží vnímalo oheň. Takový chudák zřejmě dřív, než pocítil žár, ztratil vědomí.  

Člověk tehdy ani nemusel být kacířem, rebelem, aby skončil na hranici. Stačilo se znelíbit někomu, kdo měl moc. Ta moc mohla být čistě jen mediální, stačilo nařknutí, roznesení pomluvy, ukázání prstem na toho, kdo se odlišoval, kdo byl jiný než ostatní. „On je divný," řeklo se, „v noci vstává a mění se v netopýra." 

Zajímavé je, že začínala nová doba, renesance a reformace, že se měnily středověké způsoby. Právě zmatek z nové doby přinášel taková zvěrstva. Lidé vykořeněni z tradičních vazeb a víry v Boha, začali blbnout. Nejistota, strach, nervozita vedly k neobyčejné krutosti. Lidský tvor je krutý, ale ve strachu je až bestiální. Pak není žádný problém vidět bestie všude kolem sebe.

„Podívejte, ta cizoložnice má znaménko. Z toho jí ďábel saje krev!"

Takové znaménko krásy vlastní i Alice. Má ho na levém prsu a já ho zbožňuji. Je to tmavohnědá kulatá piha, leží asi centimetr od Aličiny bradavky a tak se stává, že ji vášnivě líbám jazykem. Vezmu pihu mezi své rty a připadám si pro tu chvíli neřestně. Ten, který saje mládí a krásu, zatímco svět se řítí do pekel.

„Mám kvůli tobě výčitky," řekla mi jednou, „ve středověku by mě upálili."

„Proč?"

Oba dobře víme proč. Upálili by ji za svádění. Stačilo by, aby ji někdo udal, aby ji nařkl z toho, že očarovala cizího muže. A ona čáry a máry použila, protože jsem z ní úplně okouzlený. Jsem z ní omámený tak, že jsem ochoten s ní odejít a rozbořit svůj řád. Ale je ten řád až tak důležitý, když v něm nedokážu žít?

Není lepší se s Alicí smažit v pekle? A co když je to jen staré klišé, že peklo je zlé a nebe dobré? Co když peklo je skutečný život, zatímco nebe je gulag? Kdo si vymyslel, že ráj najdeme v nebi? Co když je to jen naše utopie vedoucí do koncentráků? Není větší štěstí žít svobodně a cítit i žár ohně? A co když já sám jsem ďábel?

 

3. Damoklův meč

Damokles byl trochu drzý až vyzývavý muž, který vtipkoval na účet vojevůdce Dionýse. Žil na Syrakuském dvoře a svému vojevůdci záviděl život v přepychu. Krutovládce Dionýsos ho za jeho drzosti nedal popravit. Vymyslel mnohem účinnější pomstu, jejíž symbolika přetrvala až dodnes.

Pozval Damokla na hostinu a královsky ho pohostil. Damokles na chvíli pocítil rozkoše bohatství. Mohl ochutnat nejlepší porkmy, popít nejlepší nápoje a potěšit se s nejkrásnějšími ženami, jaké kdy poznal. Pak si všiml meče, který dal nad jeho hlavu pověsit Dionýsos. Pokrmy, víno i ženy mu náhle přestaly chutnat. Pochopil, co znamená trpět pod stálou hrozbou, a raději se svého postavení vzdal. 

Snažím se vcítit do jeho pocitů. Zažil taky takový strach, jaký zažívám já? Můj strach je asi rozplizlejší, protože je stále přítomný. Mám na krku hypotéku, dvě děti, manželku, časově náročnou práci. Manželka zdědila po babičce chalupu, která znamená pro mě jen starost. Do toho jsem potkal Alici, kterou miluju, ale nemůžu s ní žít. Takový stres se snad ani s tím Damoklovým nedá srovnávat.

Jsem produktem své doby. Společnost na mě tlačí tak, že nemůžu klidně spát. Na jednu stranu si mě kupuje, nabízí mi rozkoše, které mi neustále znechucuje. Mohu pěkně na dluh bydlet, mám dobrý plat, o který nechci přijít, protože musím splácet dluhy. Jednou rukou něco dostávám, druhou rukou mi je to bráno, připadám si jako otrok, jako společenský vazal, který musí sloužit. 

Damokles se mohl rozhodnout a svých výsad se vzdal. Já tu volbu už nemám. Jsem spoutaný řetězem uprostřed opulentní hostiny a nad hlavou mi visí meč. Mohu se jen dohadovat, kdy na mne dopadne. Život v dnešní době je snad ještě horší než ve starých Syrakusách.

 

4. Velká halucinace

Je možná pouhá náhoda, že symbol přikrášlování skutečnosti pochází právě z Ruska. Představme si tu širou zemi, tak řídce obývanou, s širokými pustými pláněmi v době, kdy v ní vládla Kateřina II. Jak přeskočit středověk? Kateřina měla velké ambice i velké touhy. Vždyť jistě i proto ji později historici nazvali Velikou. Rozhodla se svou zemi povznést na úroveň nejvyspělejších zemí Evropy.

Po ruce měla naštěstí schopné milence. Sloužili jí jak v carské posteli tak i při správě říše. Když se Kateřině po čase znelíbili, odkopla je. Jediný, kdo se nakonec udržel, byl kníže Grigorij Potěmkin. Pravděpodobně byl natolik chytrý, že pochopil, že láska nestačí. Začal carevně dohazovat mladší milence a tím se udržel u vlády. 

Během války s Tureckem pozvala Kateřina do říše Josefa II., rakouského císaře. Chtěla na něj zapůsobit bohatstvím nově vzniklého impéria. Protože Potěmkin byl mimo jiné gubernátorem i na Krymu, rozkázala mu, aby jim ukázal tato nově dobytá území. Bohužel státní pokladna byla prázdná a kníže stál před velmi těžkým úkolem.

Kdyby neuspěl, koalice s Rakouskem by se rozpadla. Navíc by sám jistě přišel o hlavu. Proto se rozhodl pro kamufláž, jakou ještě nikdo neviděl. Pozval na Krym umělce, aby podél Dněpru vystavěli vesničky. Vlastně to ani nebyly vesničky, ale pouhé kulisy. Umělci a vojáci se každou noc stěhovali po směru proudu řeky, aby druhý den opět vítali hosty. Carevna jim spokojeně kynula ze své veliké lodi.

Jak se asi cítil Josef II., osvícený panovník? Nebyl hlupák, aby neviděl, že tady něco nehraje. Pořád ti stejní vyšňoření vesničané, stále tytéž chalupy a v nich ta samá pečená husa na stole jako výraz blahobytu. Po cestě jezdily vozy plné pytlů s obilím, v nichž byl ve skutečnosti písek. Na loukách stál dobytek unavený z neustálého stěhování. „Ta cesta byla jedna velká halucinace," řekl po návratu domů Josef II.

 

5. Osvícenství

Josef II. byl velmi osvíceným panovníkem. Byl tak osvícený, že přinášel víc škody než užitku. Vadilo to jeho bratrancům v jiných monarchiích, ale také nakonec i jeho samotným poddaným. Na závěr svého panování proti sobě poštval stavy v Uhrách a také v Čechách. Příliš mnoho změn vyvolalo zákonitou rebelii.

Josef II. to jistě myslel dobře. Snažil se především, aby jeho národnostní říše prosperovala. Omezil vliv církve, šlechty, zrušil nevolnictví, zavedl školní docházku, prosadil jeden úřední jazyk. V záplavě dalších reforem se začal ztrácet účinek těch hlavních, tolerance vůči jinému vyznání nebo zrušení nevolnictví. To, že chtěl, aby všichni mluvili jen německy, vyvolalo národnostní vášně. Nechtěně vyvolal pravý opak svých ideálů. 

Zkusme si představit jeho nadšení pro věc. Každý den aspoň dva nové patenty, které mění staleté tradice. Jeho žena Isabella Parmská, kterou miloval, zemřela. Už nikdy s žádnou opravdu nesoužíval. Měl plno energie k tomu, aby proměnil celou epochu. Samozřejmě v duchu osvícenství, jak jinak. Musí přijít nová doba, kdy monarchie bude spojovat národy v jeden dokonalý celek. 

Proč mu to vlastně tak úplně nevyšlo? Možná proto, že krev není voda, že náš život se nedá zlomit v půli. Pro mnoho lidí je lepší zůstat nevolníky, než přijmout zodpovědnost za sebe. Žádná ideologie, ani ta osvícená, nepřemůže staletou tradici. Říše se obyvatelům tak odlidštila, až se rozpadla po první světové válce.

Josef II. by se možná divil, kam jeho nadšení pro lidský pokrok dospělo. Kde vyrůstal Adolf Hitler? Ve Vídni, uprostřed prohnilé monarchie. Národnostní vášně doprovázené odcizenou tupou byrokracií. Jestliže to pak nacisté přivedli k Osvětimi, je už jiná kapitola.

 

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla