Dobrá příležitost vzpomenout si na syna

24.04.2016 08:41

Návrat z protialkoholní léčebny je jeden z úplně nejtěžších návratů. Michal se vracel už podruhé a věřil, že je to zcela jistě naposledy. Nedovedl si představit, že by se tam měl ještě někdy objevit. Zase znovu odvykat, zvracet po antabusu, svěřovat se v kruhu skupiny. Na druhou stranu ta představa, že bude natrvalo střízlivý, ho neobyčejně děsila. „Zkuste si najít nějaký cíl!“ řekl mu jeho anděl strážný, šéflékař Suchý.  

Jeho cílem bylo hlavně nezačít pít. Měl k tomu dědičné vlohy, nebo co. Jeho táta s mámou se rozvedli, když mu bylo osm. Nikdy později tátu nepotkal v jiném stavu než opilého. Ani máma na tom nebyla kolikrát líp. Michal měl v dětství k alkoholu zcela odtažitý postoj. Jenže v Čechách se prostě vždycky hodně pilo, a to se asi těžko někdy změní. Jediné, co mohl Michal změnit, bylo to, že se stane jedním z mála abstinentů.     

Vešel do bytu a odložil cestovní tašku. Zarazilo ho, jaká je tady spoušť. Když pil, vlastní zanedbanost příliš nevnímal. Na podlaze se válely prázdné láhve, od piva, vína nebo od kořalky. V jeho pití nebyl nikdy žádný řád. Bral to, co bylo, tak jako to dělal v životě. Měl to tak s novinařinou, když psal na zakázku to, co se po něm chtělo. Měl to tak i s ženami. Bral je všechny jako smrt, a to se mu nakonec vymstilo.

„Přežil jste jen náhodou,“ řekl mu Suchý, „takové delirium tremens jsem už dlouho neviděl.“

Michal potřásl hlavou nad svým osudem. O všechno přišel a zbyl mu jen holý vybrakovaný byt. Měl tady psací stůl se strojem zn. Consul. O ten vůbec nikdo nestál, ani v zastavárně ho nechtěli. Kdysi měl počítač, mobil, auto, ženu a malou dcerku. Místo toho mu zbyly jen prázdné flašky. „Hlavně si ukliďte,“ řekl mu Suchý, „zbavte se minulosti.“

Došel k lednici, kterou nestačil prodat. Měl rád studené pití. Byl na to přece jen fajnšmekr. Na lednici visely papíry připevněné magnetkami. Dětské kresby jeho dcerky. Michal s andělem a Mikulášem. Michal s flaškou v ruce. Michal se ženou a malou holčičkou. Naivní hlavonožci se smáli od ucha k uchu. Nejspíš si to přála, aby to tak bylo. Jeho Evelínka. Vychovával ji, četl každý večer pohádky, ale pak se to nějak zkazilo.  

„Už nikdy ji neuvidíš!“ řekla mu manželka.

Stál před lednicí a měl chuť ji otevřít. Stejně by tam nic nenašel, pomyslel si. Potřeboval se toho bordelu zbavit. Začít úplně odznovu. Vybílit byt vápnem, jak to dělali v cholerových barácích. Přestěhovat se. Tady se své minulosti nezbaví. Střízlivý pohled na sebe je těžký. Není nic horšího než se vidět takový, jaký opravdu jsem.  

Nejlepší bude se jít na sebe dívat někam jinam. Sešel dolů, kde bylo v jejich domu malé bistro. Tady začínal své flámy, tady končil, když přijel z reportáže, sem utíkal z domova, tady dopíjel poslední sklenku. Dokonalý bar v předpeklí světa. „Zdravím, Kouči!“

Barman zvaný Kouč si ho lhostejně změřil. „Jedno?“

Michal si přisedl na bar a zavrtěl hlavou. Rozhodl se, že bude pít kafe, hektolitry kafe, presovaného, rozpustného i Vídně. Hlavně žádné pivo. Naposledy tady udělal ostudu, že neměl na zaplacení. Kouč přivolal policii a když ho chtěli odvést, skočil poldovi na záda. „Já jsem klíště!“ vykřikl, „vysaju ti tu tvou rudou sraženou krev!“  

To si přečetl později v úředním protokolu. A pak se šel raději léčit. Byla to jediná možnost, jak se vyhnout vězení. Ale není celý náš život, od mládí až do smrti, vězení? Střízlivý svět je jako galeje. Plahočíš se, dřeš se bez cíle, beze smyslu, abys někým byl. Ale je z tebe třtina ve větru. Jsi jen sám se sebou, nejsi pro druhé nic, jeden z mnoha. Tvá citlivá duše je v dnešním světě tak nesnesitelně lehká.

„Zas ty pravdoláskaři!“ prohodil Kouč.

V televizi nad barem vysílali demonstraci. Pro prezidenta nebo proti, Michal byl dlouho pryč. Řezaly se tam holé lebky s anarchisty. Mezi nimi stál oddíl policie. Takový obvyklý kolorit. V podstatě nudná demokracie. Nebylo už nic zajímavého, co by stálo za napsání. Nic výjimečného. Jen nekonečné opakování blbých seriálů. 

Pozoroval, jak tam bijou nějakého mladíka. Holá lebka mlátila tonfou do jeho zad. Stálo by to za napsání? Byl by z toho šlágr? Kde jsou ty časy, kdy toužil po Pulitzerovi. Nebo po jiné ceně. Kdy chtěl být slavný. Dneska má šanci se uchytit jen v lokálním plátku. Nebo psát na internetu. Ale není nic staršího než právě vyšlý blog.   

Zkuste si najít nějaký cíl, řekl mu Suchý. Nějaký cíl je ovšem iluze. Je to něco, kdy ani smrt nebere. Lidé jen zabíjejí čas. Perou se nebo protestují. Jde jim jen o to se projevit. Další mladá krev, horká hlava, žhavé srdce. Dlouhé vlasy a krátký rozum. Pak leží zmlácený na dlažbě. A novinářské hyeny ho zabírají zblízka. Takový obyčejný kluk, zpozorněl Michal, jemné rysy, dlouhý nos a uslzené oči...

Byl to jeho syn. 

 

1. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz