Centrální mozek lidstva dál pulsuje

02.04.2016 07:23

David K. psal do Reflexu a právě přijel do vojenského újezdu v Brdech. Nějaký anonym mu zavolal, že má pro něj zajímavé interview. Když chtěl vědět, s kým ten zajímavý rozhovor povede, anonym mu oznámil, kdy má přijet. Pak zavěsil. Protože byla okurková sezóna a David si těžce vydělával na živobytí, domluvil si auto v redakci a zamířil do brdských lesů. „To určitě přivezeš trhák,“ řekl mu jeho šéfredaktor jízlivě.  

K Davidovu překvapení stál na Břízkovci nový komplex budov. Nad hlavní částí se vypínala velká kupole, jako kdyby se jednalo o radar, který tady měli postavit Američané. Ale žádné americké vlajky David nikde neviděl. Nikde žádné nápisy nebo informační tabule. Železná brána se sama otevřela. Nějaký muž v khaki uniformě mu ukázal, kde má zaparkovat. „Pan K.?“ zeptal se Davida, „přijel jste brzy, šéf ještě odpočívá.“

„Kdo je ten šéf?“ zeptal se David.

Namísto odpovědi ho muž zavedl do vstupní kanceláře. Posadil ho do křesla a nechal ho čekat. Holé stěny a prázdný konferenční stolek. To bude slušná zašívárna, pomyslel si David. Něco utajeného. Vojenská výroba. Vždycky je to nějaká vojenská výroba.

„Máte čtvrt hodiny,“ řekl muž, když se vrátil.

Pak ho postrčil do dveří vedoucích do velkého sálu. Uprostřed sálu stálo oválné skleněné terárium. Zakrývalo něco neuvěřitelného! Neleželo v něm žádné zvíře, ale šedá hmota! Obrovská monstrózní hmota! Dva čelní laloky, rýhovaté, plné závitů, neuvěřitelně zvrásněné, za nimi temenní laloky ještě sešlejší, zašedlé, jako bez života. Celý mozek plaval v roztoku. Na podlaze sálu se válely různé podivné kabely.

„Pozor, moje nervy!“ ozval se dutý hlas.

David zůstal stát a jen koukal.

„Vypadám staře, co?“ pokračoval hlas, „no jo, jsi proti mně mladík, navíc novinář, šetříš si hlavu. Za ty tisíce let se hodně změnilo. Dneska ten, kdo by měl myslet, nemyslí, zatímco jiní, co by určitě myslet neměli, se o to pokoušejí. Pak má svět fungovat!“

David jen nasucho zapolykal a spustil diktafon. Starý novinářský instinkt. Stále ale netušil, kdo to sakra je?!

„Jsem centrální mozek lidstva,“ usmál se mozek, jako kdyby četl jeho myšlenky, „chci, abys o mně napsal.“

David usedl do křesla u ovládacího panelu. Připravil si foťák. Zvědavě se zadíval na mozek.

„Klidně si mě vyfoť,“ kývl mozek, „netajím svý stáří. Mám jiný přednosti. Moje IQ je 160 a devět nul k tomu.“

„A proč jste tady?“ zeptal se David.

„Myslíš v Brdech? To má víc důvodů, jednak počasí, svědčí mým gangliím, víš, bojím se Parkinsona. Navíc v Čechách věříte na konspirace. Proč myslíš, že měl tady stát americkej radar? To byla jen zástěrka. Teď už nikdo neuvěří, že jsem tady já.“  

„A kdo vás řídí?“

„Nikdo,“ usmál se mozek, „já řídím vás!“

David si prohlížel zašedlé nervy. Podivně v nich vrnělo. Ležely tady i nějaké umělohmotné kabely.

„Tím proudí moje krev. Chtějí, abych se zdigitalizoval, ale já nechci. Pořád využívám neurony. Pulsuju s příkonem až stovky MHz. Jsem na ně zvyklej. Žádná elektřina. Žádný počítače. Žádný satelity. Na to, abych vás ovládal, mi stačí telepatie.“

Mozek najednou utichl. Vrnění ustalo. Jako kdyby usnul. David vytáhl mobil a napsal SMS šéfredaktorovi.

„Tyhle hračky mě ruší,“ probudil se mozek, „ruší moje spojení. Víš, kolik jich mám za jednu sekundu? Jeden milión! Vy lidi jste, jak se to dneska říká, jako moje terminály. Vaše mozky se zapnou parkrát za den, aby se prokrvily. Jinak ale vůbec nemyslíte.“   

„A proč to chcete zveřejnit?“

„Ty to fakt nechápeš?! Když se přestěhuju, vypustím zkušební balónek. Každý to považuje za dobrý fór. Nikdo mě nebere vážně. A já mám klid na přemýšlení. Já to potřebuju, víš? Jsem génius. A navíc se s takovým pisálkem, jako jsi ty, občas rád pobavím.“  

„Aha,“ zamyslel se David, „a když jste tak chytrej, mohl byste mi říct, jak se mi bude dařit?“

„Jsem mozek,“ řekl mozek, „a ne věštec!“

Mozek se najednou opět vypnul. Vypadalo to na konec rozhovoru. David vyšel ze sálu a vykročil k hlavnímu východu. Venku už nikdo nebyl. Nastoupil do auta a brána se sama otevřela. David nastartoval a vyjel. Pak si všiml, že mu přišla nová esemeska. „Dejvy, to vypadá super!“ napsal šéfredaktor, „dáme to do zábavní rubriky jako kuriozitu!“

David chvíli jen tak řídil a najednou se rozchechtal.  

Pak se zadíval omluvně do zpětného zrcátka…

blog.iDNES.cz