Alkoholik neví, co je nuda

16.10.2016 09:36

Nejnudnější doba je ta dnešní, pomyslel jsem si. Chuť na alkohol se dá ještě snést, ale o dost horší je ta věčná střízlivost. Vešel jsem ke Dvoum Sluncům a posadil se ke stolu u okna. Všude kolem se bavili turisté všemi možnými světovými jazyky. Nijak zvlášť se od sebe neodlišovali. V Nerudovce stáli u svých laciných krámků trhovci. Trhovci a ani jejich krámky se od sebe taky moc nelišili. Nad nimi se táhly úplně stejně dokonale opravené červené střechy.

Svět se za ty roky proměnil. Důraz na multikulturalismus náš život naprosto zglajchšaltoval. V jeho rozmanitosti nebylo žádné pnutí: Turek, Španěl, Chilan, Japonec, všichni se chovali stejně. Stejné oblečení, stejné mobily, stejné platební karty. Co bych o tom měl psát? V redakci, kde jsem působil, než jsem se šel léčit, jsem si domluvil poloviční úvazek. „Zkus se nám trefit do noty,“ řekl mi šéfredaktor toho plátku.

„Jedno espresso,“ objednal jsem si.

Vypadalo to na velmi střízlivý den. Za několik dní, kdy jsem se vrátil, jsem si doma uklidil, našel si práci a viděl se s dcerami. Včera mě navštívila Valérie a do života mi nečekaně vstoupil syn. Dávno zapomenuté dítě. Jak jsem se měl k němu zachovat? Dát mu svou ledvinu? Proč? Abych necítil výčitky svědomí tak, jak jsem je trvale cítil?!

„Máš jen jeden den!“ řekla Valérie.  

Zapálil jsem si cigaretu, i když příliš často nekouřím. Ta střízlivost byla velmi nepříjemná. Zvlášt uprostřed hlučícího davu. O čem bych měl psát? Stále stejné fádní články o politice? Nebo o ekonomice? Dnes, kdy je svět tak rozmělněný, že nemá nikdo moc ho už změnit? Všechno si běží samo, mimochodem, a jen hlupák věří ve svou spasitelskou roli. „Zkus se nám trefit do noty,“ řekl mi sadisticky šéfredaktor. 

Vyhlédl jsem oknem vzhůru k Hradu. Tady na malém prostoru mezi Hradčany a Strakovou akademií dole se odehrávaly velké věci. Tady jsem často s novináři běhal po Starých zámeckých schodech sem a tam. Během jednoho desetiletí se stalo to, co jinde trvalo několik století. Od rozpadu totality, přes primitivní kapitalismus, bankovní krizi, až po vstup do Evropy. Tehdy jsem měl pocit, že držím palec na tepu dějin.   

Sedal jsem v putyce na Klárově a psal ručně články. K tomu jsem popíjel, co mi přišlo pod ruku, Prazdroj, červené víno, zelenou. Už první zážitek stál za to, tehdy v hospodě U Tygra. Přijel americký prezident. Zastavil se na pivo u stolu, kde popíjel slavný spisovatel Hrabal. Vzájemná úcta by se dala krájet. Aspoň přes clonu všech kamer a fotoaparátů.

Byl jsem tehdy ještě pábitelský učeň. Psal jsem do studentského časopisu a k tomu ještě studoval. Ale dějiny nabíraly na obrátkách. Připadal jsem si jako nový reportér Kisch. Chtěl jsem být u všeho. Všude kolem v těch ulicích, kde jsem chodil, jsem cítil slavné předchůdce. Vnímal jsem českého génia loci. Jak bych mohl mít čas na děti?

„Měl by ses jít léčit!“ řekla mi manželka.

Chlast mě povyšoval nad průměr. Pouze mezní situace z nás mohou dostat to nejlepší. Jako drcené olivy, co vydávají to nejšťavnatější. Tady na starém městě chodili nejlepší světoví prozaici. Copak mohl schizofrenik Kafka mít rodinu? Mohl homosexuál Hašek překonat sám sebe a stát se maloměšťákem? A děvkař Kundera, docent na FAMU? O svého syna se nikdy nestaral a vše dětské mu bylo celý život protivné.

Moje desetiletí vyvrcholilo u prezidentských voleb. Tehdy kandidoval bývalý premiér, velmi nenáviděný muž. Já psal o jeho projevech. V zákulisí jsme se sázeli, jestli vyhraje. Měl malé šance, ale působil dobře. Svět chce být klamán působivě. Další historický okamžik. Další důvod k napití. Po vítězné volbě se všichni odebrali slavit.    

Nad ránem jsem se probral s hlavou ve zvratcích. Ještě dnes si dokážu vybavit tu jemně vyčiněnou kůži. Světle béžový potah byl pozvracený po celé délce zadního sedadla. Někdo mě vytáhl jako pytel. Byl to šofér. „Ty dobytku!“ zavyl, „tys poblil sedačku pana prezidenta!“

Tehdy jsem se šel poprvé léčit. Pokud se pamatuju, abstinoval jsem půl roku, pak jsem do toho skočil znovu. Ta střízlivost mě ubíjela. Nebylo na ni nic zajímavého. Copak to ti druzí nevidí?! Mrhají své životní síly ve všedním shonu jako mravenci. Pak to s nimi sekne a nic po nich nezbude. Umřou stejně nudně, jako nudně žili.

Zamával jsem na číšníka, ale neviděl mě. Věnoval se Japoncům. Měl bych napsat článek, ale jen tak jsem zíral z okna. Foukal vítr a rozpršelo se. Trhovci si balili stánky. Barevné listí ze stromů na Hradčanech padalo ulicí. Zatímco jsem potlačoval chuť na pivo, vzpomněl jsem si na verše z Gellnerových Radostí života:  


Řek' bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim ze stromů listí rve...

 

19. kapitola z knihy Otcovství

blog.iDNES.cz